o zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 78 Cm 60/2021-92 ze dne 8. srpna 2022,

1. Výše uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud prvního stupně (dále též jen soud) rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 600 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z této částky od 1. 9. 2020 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 130 480 Kč.

2. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že se žalobce domáhal zaplacení žalované částky z titulu nedoplatku kupní ceny za převod obchodního podílu žalobce ve společnosti [právnická osoba]., k němuž došlo na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 13. 9. 2019 a smlouvy o finančním vypořádání ze smlouvy o převodu obchodního podílu z téhož dne. Podle této smlouvy žalobce převedl na žalovaného rozdělený obchodní podíl o velikosti 30 %. Podmínky zaplacení kupní ceny byly upraveny samostatnou dohodou, a to smlouvou o finančním vypořádání, žalovaný měl uhradit částku 3 750 000 Kč nejpozději do 31. 8. 2020, žalovaný dosud uhradil pouze částku 1 900 000 Kč, dluží částím 600 000 Kč. Zároveň se žalobce domáhal úhrady zákonných kroků z prodlení z této částky od 1. 9. 2020 do zaplacení. Žalovaný učinil nesporným, že mezi žalobcem jako převodcem a žalovaným jako nabyvatelem byla 13. 9. 2019 uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu a smlouva o finančním vypořádání ze smlouvy o převodu obchodního podílu, že žalovaný částku 600 000 Kč žalobci neuhradil. Žalovaný tvrdil, že nárok zanikl započtením, kdy podle ust. čl. IV odst. 1 smlouvy o převodu obchodního podílu uplatnil dne 31. 8. 2020 nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč z důvodu porušení ust. čl. IV odst. 1 písm. f) citované smlouvy, jelikož bylo zjištěno, že společnost nevykonávala svoji činnost v souladu s platnými právními předpisy, protože opakovaně porušila svoji informační povinnost stanovenou zákonem č. 435/2004 o zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů, dále téhož dne uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč z důvodu porušení ust. čl. IV odst. 1 písm. g) smlouvy o převodu obchodního podílu, jelikož vyšlo najevo, že společnost se žalobcem uzavřela smlouvu o zápůjčce v celkové výši 3 790 000 Kč, vznesl námitku započtení ohledně této pohledávky ve výši 600 000 Kč vůči části pohledávky žalobce uplatňované touto žalobou. Soud uvedl, že vzhledem ke shodnému tvrzení nemusel k existenci nároku uplatněného touto žalobou provádět dokazování a zabýval se pouze námitkou započtení vznesenou žalovaným. Uvedl, že vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného zejména v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, že v civilním procesu by měl být smysl ust. § 1987 odst. 2 NOZ (stanovící, že pohledávka nejistá nebo neurčitá není způsobilá k započtení) spatřován zejména v ochraně věřitele před tím, aby řízení o jím uplatněné pohledávce bylo zdržováno složitým prokazováním protipohledávek dlužníka. Lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98 vety druhé o.s.ř. s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost. Podle názoru soudu nastala tato situace, kdy tvrzení žalovaného ohledně existence započítávané pohledávky a provedeného kompenzačního úkonu jsou rozporná, a to jak co do výše tohoto tvrzeného nároku, tak i co do jeho právního důvodu. Nejdříve žalovaný vznesl v rámci tohoto řízení námitku započtení co do částky celkem 400 000 Kč (dvakrát 200 000 Kč), s tím, že námitku započtení do zbývající části žalované částky (posledních 200 000 Kč) ještě vznese. Následně tvrdil, že mělo jít o námitku započtení do částky dvakrát 300 000 Kč a že jeho tvrzení ohledně započtení částky dvakrát 200 000 Kč v jeho předchozím písemném podání představuje pouze chybu v psaní. Soud tuto argumentaci považuje za nepřesvědčivou. Další nesrovnalost v tvrzeních žalovaného ohledně vzniku a existence tohoto nároku, je v tom, že po poučení soudem a výzvě podle § 118a o.s.ř., žalovaný uvedl ve svém podání ze 7. 4. 2022, že jeho nároky na smluvní pokutu vyplývají z čl. IV odst. 1 písm. f) smlouvy (porušení informační povinnosti podle zákona o zaměstnanosti) a z čl. V odst. 1 písm. g) smlouvy (uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobcem a společností [právnická osoba].), přičemž do té doby uváděl, že ke vzniku nároku na smluvní pokutu ve vztahu k uzavřené smlouvě o půjčce dochází na základě porušení čl. IV odst. I písm. g) smlouvy, tedy je zřejmé, že žalovaný není schopen uvést jednoznačně, od porušení které povinnosti svůj uplatňovaný nárok na smluvní pokutu odvíjí. Navíc soud zjistil z provedeného důkazu dosud nepravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. 23 C 233/2020, že v tomto řízení bylo zjištěno, že smlouva o půjčce uzavřena mezi žalobcem a společností [právnická osoba] nebyla, tudíž nemohlo v této souvislosti dojít ke vzniku nároku žalovaného na smluvní pokutu způsobem, jak uváděl v tomto řízení.

3. Soud uzavřel, že pohledávky, které žalovaný uplatnil k započtení, jsou nejisté, neurčité, a tudíž nezapočitatelné a v tomto řízení se jimi nezabýval.

4. Soud dospěl k závěru, že na základě smlouvy o převodu obchodního podílu z 13. 9. 2019 a smlouvy o finančním vypořádání z téhož dne žalobce převedl na žalovaného rozdělený obchodní podíl ve výši 30 % ve společnosti [právnická osoba]., kupní cena sjednaná ve smlouvě o finančním vypořádání mela být uhrazena ve dvou splátkách s tím, že druhá splátka kupní ceny měla být uhrazena nejpozději do 31. 8. 2020. V rozporu s tímto ujednáním žalovaný uhradil pouze 1 900 000 Kč a zbývající část kupní ceny ve výši 600 000 Kč neuhradil Žalobě jako důvodné vyhověl. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci.

5. Proti uvedenému rozsudku se žalovaný odvolal. Uvedl zejména, že nesouhlasí se závěrem soudu, že pohledávky žalovaného na zaplacení smluvní pokuty žalobcem jsou nezpůsobilé k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaný v souladu s ustanovením čl. IV., odst. 1. smlouvy ze dne 13. 9. 2019, uplatnil dne 31. 8. 2020 nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 600 000 Kč, a to z důvodu porušení ustanovení čl. IV., odst. 1 písm. g) a f) smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti ze dne 13. 9. 2019 a v téže výši provedl zápočet Ohledně údajně sporné výše uplatňovaného nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 600 000 Kč, a nikoli pouze 400 000 Kč, jež žalovaný původně ve svém vyjádření uváděl, jednalo se pouze o chybu v psaní a nikoliv o jednání žalovaného s jakýmikoliv hmotněprávními důsledky. Soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, pokud se blíže nezabýval tvrzeným zánikem pohledávky započtením. Žalovaný zopakoval skutečnosti, z nichž dovozuje svůj nárok vůči žalobci. Žalovaný soudu vytýká zejména, že skutkový stav věci soud dostatečně zjistil. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil, a to tak, že žaloba se zamítá.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání zejména uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, žalovaný žalobou uplatněný nárok, pokud jde o vznik a výši, nijak nesporoval. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že údajné pohledávky žalovaného jsou nezpůsobilé k započtení. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 a násl. o.s.ř. a bez nařízení jednání dospěl k závěru, že není možno napadené rozhodnutí ani potvrdit ani změnit.

8. Ze spisu vyplynulo, že žalobce, se domáhal na žalovaném zaplacení částky 600 000 Kč jako nedoplatku kupní ceny za převod obchodního podílu žalobce ve společnosti [právnická osoba]., k němuž došlo na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 13. 9. 2019 a smlouvy o finančním vypořádání ze smlouvy o převodu obchodního podílu z téhož dne. Zároveň se žalobce domáhal úhrady zákonných kroků z prodlení z této částky od 1. 9. 2020 do zaplacení. Žalovaný potvrdil, že mezi žalobcem jako převodcem a žalovaným jako nabyvatelem byla 13. 9. 2019 uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu a smlouva o finančním vypořádání ze smlouvy o převodu obchodního podílu, že žalovaný částku 600 000 Kč žalobci neuhradil. Žalovaný vznesl námitku započtení ohledně této pohledávky ve výši 600 000 Kč vůči části pohledávky žalobce uplatňované touto žalobou. Tvrdil, že nárok zanikl započtením, kdy podle ust. čl. IV odst. 1 smlouvy o převodu obchodního podílu uplatnil dne 31. 8. 2020 nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 300 000 Kč z důvodu porušení ust. čl. IV odst. 1 písm. f) citované smlouvy, jelikož bylo zjištěno, že společnost nevykonávala svoji činnost v souladu s platnými právními předpisy, protože opakovaně porušila svoji informační povinnost stanovenou zákonem č. 435/2004 o zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů, dále že téhož dne uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 300 000 Kč z důvodu porušení ust. čl. IV odst. 1 písm. g) smlouvy o převodu obchodního podílu, jelikož vyšlo najevo, že společnost se žalobcem uzavřela smlouvu o zápůjčce v celkové výši 3 790 000 Kč. Soud vycházel ze shodného tvrzení účastníků k existenci nároku uplatněného žalobou a zabýval se pouze námitkou započtení vznesenou žalovaným. Soud na jednání konaném dne 21.3.2022 vyzval žalovaného, přičemž ve vztahu k žalovanému pouze uvedl, že jej vyzývá, aby doplnil svá tvrzení a důkazy, což uvedl též do protokolu. Žalovaný po tomto poučení tvrdil, že opravuje chybu v psaní, co se týče výše jeho nároku tak, že nárok je celkem ve výši 600 000 Kč a že jeho pohledávka spočívá ve smluvní pokutě, přičemž popsal, proč má za to, že mu vznikl nárok na smluvní pokutu v uvedené výši. Soud poté bez dalšího uzavřel, že pohledávky, které žalovaný uplatnil k započtení, jsou nejisté, neurčité, a tudíž nezapočitatelné, a proto se jimi nezabýval. Žalobě jako důvodné vyhověl, o nákladech řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci.

9. Odvolací soud konstatoval, že v daném případě žalovaný proti nároku žalobce započetl svůj nárok na smluvní pokutu. Soud na jednání konaném dne 21.3.2022 vyzval žalovaného, aby doplnil svá tvrzení a důkazy. Neuvedl však, jak má žalovaný svá tvrzení a návrhy důkazů doplnit. Žalovaný po tomto poučení tvrdil, že opravuje chybu v psaní, co se týče výše jeho nároku tak, že nárok je celkem ve výši 600 000 Kč a že jeho pohledávka spočívá ve smluvní pokutě, přičemž popsal, proč má za to, že mu vznikl nárok na smluvní pokutu v uvedené výši. Soud poté bez dalšího žalobě vyhověl s výše uvedeným odůvodněním.

10. Podle § 157 odst. 2 ve spojení s § 169 odst. 4 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

11. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu, že nárok uplatněný žalobou je důvodný. Co se týče zjištění a závěrů, odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť je správné.

12. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu, že pohledávky, které žalovaný uplatnil k započtení, jsou nezapočitatelné k uplatněnému nároku, neboť jsou nejisté a neurčité.

13. Odvolací soud konstatoval, že tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§ 120 o. s. ř.). Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastnili nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost.

14. V daném případě žalovaný v řízení započetl svůj nárok na smluvní pokutu. Soud sice vyzval žalovaného, aby doplnil svá tvrzení a důkazy, neuvedl však, v jakém smyslu má žalovaný svá tvrzení a návrhy důkazů doplnit, soud poté konstatoval, že žalovaný není schopen uvést jednoznačně, od porušení které povinnosti svůj nárok na smluvní pokutu odvíjí, že tvrzení žalovaného ohledně existence započítávané pohledávky jsou rozporná, a to jak do výše nároku, tak i do jeho právního důvodu, že soud argumentaci žalovaného považuje za nepřesvědčivou. Poté soud rozhodl, jak uvedeno výše.

15. Odvolací soud konstatoval, že poučovací povinnost soudu je jedním z nejdůležitějších procesních institutů upravujících civilní soudní řízení.

16. Podle ust. § 118a o.s.ř. platí, že:

„(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.“

17. Ustanovení § 118a občanského soudního rádu vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má.

18. Poučení dle ust. § 118a o.s.ř. má být tedy učiněno tak, aby účastník řízení měl představu o tom, jak bude rozhodnuto a aby nebyl následným rozhodnutím zaskočen, neboť v opačném případě je takové rozhodnutí třeba považovat za překvapivé. Dle konstantní judikatury Nej vyššího soudu rovněž musí být účastníkovi řízení poskytnuta možnost doplnit tvrzení či chybějící důkazy: „Účelem poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 OSR je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.“

19. Současně je třeba zdůraznit, že poučovací povinnost dle § 118a o.s.ř. nelze nahradit poskytnutím poučení dle § 119a o.s.ř.

20. V případě, že nebude účastníkům poskytnuto řádné poučení dle § 118a o.s.ř., tak se jedná o takové zásadní procesní pochybení, k němuž je třeba přihlížet z úřední povinnosti.

21. Odvolací soud konstatoval, že pokud soud prvního stupně dospěl k tomu, že žalovaný po poučení soudu nesplnil svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy a uzavřel, že pohledávky, které žalovaný uplatnil k započtení, jsou nejisté, neurčité, a tudíž nezapočitatelné k uplatněnému nároku, avšak neposkytl žalovanému dostatečné poučení ve smyslu výše uvedeného o splnění jeho povinnosti tvrzení ohledně okolností významných pro rozhodnutí podle § 118a odst. 1 o.s.ř., je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které odvolací soud přihlíží z úřední povinnosti.

22. Za situace, kdy tu jsou vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, dospěl odvolací soud k závěru, že není možno napadené rozhodnutí ani potvrdit ani změnit.

23. Odvolací soud nad rámec výše uvedeného konstatoval následující.

24. Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí musí být odůvodněno způsobem uvedeným shora v § 157 odst. 2 o.s.ř., tedy soud musí kromě jiného stručně a jasně vyložit, jaké z tvrzených skutečností má za právně významné, které z těchto skutečností byly prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, případně proč neprovedl i další důkazy, přičemž dbá o to, aby bylo odůvodnění rozhodnutí přesvědčivé, těmto požadavkům však soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení zjevně nedostál.

25. Pokud soud dovodil, že pohledávky, které žalovaný uplatnil k započtení, jsou nejisté, neurčité, a tudíž nezapočitatelné, a proto se jimi nezabýval, přičemž v odůvodnění rozhodnutí pouze uvedl, že tvrzení žalovaného ohledně existence započítávané pohledávky jsou rozporná, a to co do výše i co do právního důvodu a přitom se nevypořádal s tím, že žalovaný, co se týče výše započítávané pohledávky uvedl, že v žalobě došlo k chybě v psaní a že nárok je ve výši 600 000 Kč a pokud přesvědčivě nevysvětlil, proč má za to, že je zde nesrovnalost v tvrzeních žalovaného, když žalovaný uvedl ve svém podání ze 7. 4. 2022, že jeho nároky na smluvní pokutu vyplývají z či. IV odst. 1 písm. f) a g) smlouvy a popsal, v čem porušení povinností žalobce, za něž požaduje smluvní pokutu, spočívá, je rozhodnutí nepřezkoumatelné i pro nedostatek důvodů a byl by to též důvod pro jeho zrušení podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.

26. Z vyložených důvodů postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadený rozsudek zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně věc opětovně posoudí a rozhodne, bude přitom dbát citovaného ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně.