o určení neplatnosti rozhodnutí orgánu účastníka, o odvolání navrhovatelky a účastníka do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019, č. j. 75 Cm 46/2017 - 123

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. rozhodl tak, že rozhodnutí představenstva účastníka [právnická osoba]., kterým byla přijata Pravidla registrace doménových jmen v ccTLD. cz, účinná od 1. 3. 2015, je v části 24.2. těchto pravidel, která zní: Držitel je povinen podřídit se řešení sporu dle Pravidel alternativního řešení sporů, a to pokud jde o veškerá doménová jména Držitele, zařazená v elektronické databázi doménových jmen v [Anonymizováno]. cz spravované sdružením [Anonymizováno], a za podmínek uvedených v Pravidlech alternativního řešení sporů, neplatné. Ve výroku II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Navrhovatelka se návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 29. 4. 2015 domáhala, aby bylo jako neplatné určeno rozhodnutí představenstva účastníka ze dne 17. 12. 2014, kterým byla přijata Pravidla registrace doménových jmen v [Anonymizováno], a Pravidla alternativního řešení sporů v rozsahu nad rámec posouzení neplatnosti bodu 24.2. Pravidla registrace doménových jmen v [Anonymizováno], a aby bylo rozhodnutí vymezené v rámci výroku I. napadeného usnesení prohlášeno za neplatné. Navrhovatelka má za to, že napadený bod 24.2. zmíněných pravidel je neplatný z důvodu, že jím jsou příslušené osoby nuceny k vedení nespravedlivého řízení, držitel domény jí může být zbaven a musí se domáhat toho, aby mu byla navrácena. Pokud by takové úpravy nebylo, tak by tyto povinnosti tížili toho, kdo chce získat doménu od jejího držitele.

3. Soud prvního stupně se napřed ve svém odůvodnění zabýval možností přezkumu napadeného rozhodnutí, přičemž vyšel z ust. § 258 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.”) ve spojení s ust. § 3051 o. z., a contrario. Uvedl, že možnost přezkumu byla dovozena i ustálenou soudní praxí i v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. v posledním platném znění, občanského zákoníku, a odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3232/2011 (odst. 13 napadeného usnesení). Návrh byl dle soudu prvního stupně podán včas, když přezkoumávané rozhodnutí představenstva bylo přijato dne 17. 12. 2014 a návrh na přezkum byl podán dne 29. 4. 2015, přičemž ke zveřejnění pravidel došlo prvně dne 29. 1. 2015 (ust. § 258 o. z.). Za nesporné, soud měl i to, že navrhovatelka byla v době přijetí přezkoumávaného rozhodnutí členem účastníka. Ze stanov účastníka měl pak soud za to, že neplatnosti rozhodnutí představenstva učiněného dle jejich bodu 28. 3. písm. a), které o přijetí přezkoumávaných pravidel rozhodlo, se nelze dovolat u jiného orgánu spolku, neboť stanovy nic takového nepřipouštějí. Soud nadto dodal, že řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí spolku podle § 258 a násl. o. z., je od 1. 1. 2014 řízením nesporným, a to řízením ve smyslu § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.”).

4. K rozhodnutí ve věci samé soud dospěl především z důvodu, že dle něj nelze připustit, aby třetí osoba či osoby (Expert nebo Panel Expertů) rozhodovaly o existujících právech a povinnostech Držitelů (bod 2. 2. 15 těchto pravidel) doménového jména, jakož i dalších osob, které k témuž datu byly jejich Držiteli, s následkem, že v důsledku takového rozhodnutí účastník zruší registraci Doménového jména (bod 6.2. Pravidel alternativního řešení sporů) anebo jí převede na jinou třetí osobu (na Navrhovatelku, rovněž dle bodu 6.2. těchto pravidel) s tím, že Držitel je nucen se takovému rozhodnutí podřídit (dle napadeného bodu 24.2.). Konkretizace odůvodnění je uvedena pod odst. 17 až 27 napadeného usnesení. O nákladech řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť navrhovatelka se domáhala posouzení jednak Pravidel registrace doménových jmen v ccTLD. cz jako neplatných, což následně omezila na jedno ustanovení, v čemž byla úspěšná, a jednak posouzení Pravidel alternativního řešení sporů, u nichž následně uvedla, že je považuje za platná a v tomto rozsahu vzala návrh bez dalšího zpět, čímž zastavení řízení v této části v procesním smyslu zavinila.

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podal účastník včasné odvolání, ve kterém namítal, že má za to, že napadené rozhodnutí nemá závažné právní následky a není tím tak splněna podmínka pro vyslovení jeho neplatnosti. Uvádí, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že zásah do práv člena spolku musí představovat výraznou materiální či osobností újmu navrhovatelky. Samotné rozhodnutí představenstva účastníka, kterým byla schválena s účinností od 1. 3. 2015 nová Pravidla registrace včetně Pravidel ADR však nezpůsobuje žádné změny v postavení navrhovatelky, neboť tím rozhodnutím nedochází k žádnému omezení práv navrhovatelky k jím registrovaným doménovým jménům. Nemohlo tak dojít k takovému zásahu, který by představoval výraznou materiální či osobností újmu navrhovatelky. Dále odvolatel namítá, že je oprávněn ukončit registraci doménového jména při splnění stanovených podmínek bez ohledu na skutečnost, zda závěr o právu ukončit registraci učiní sám na základě vlastní úvahy, nebo na základě závěru učiněného třetí osobou v jakémkoliv formálním či neformálním procesu. Odvolatel má za to, že ani v případě ukončení registrace doménového jména ani v případě, kdy dojde k ukončení na základě úvahy účastníka, zůstává zachováno právo držitele doménového jména domáhat se ochrany svých práv u soudu a nejsou tak nijak krácena. Dle odvolatele nejsou také pravidla alternativního řešení sporu účinná od 1. 3. 2015 pravidly novými v tom smyslu, že by před tímto datem žádná pravidla s touto podstatou držitele doménového jména nezavazovala podřídit se určitému externímu posouzení toho, zda registrací či užíváním doménového jména neporušuje práva třetích osob. Konstatoval, že pravidla alternativního řešení sporů a celý systém odpovídá mezinárodnímu standardu užívanému v předmětném odvětví. Své odvolání věcně doplnil s označením důkazu, podáním ze dne 25. 8. 2020. Při jednání odvolacího soudu rovněž namítal, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně, nemožnost přezkumu rozhodnutí jeho vnitřního orgánu soudem. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že návrh navrhovatelky, aby rozhodnutí představenstva účastníka, kterým byla přijata Pravidla registrace doménových jmen v [Anonymizováno], účinná od 1. 3. 2015, bylo v části 24.2. těchto pravidel prohlášeno za neplatné, se zamítá. Zároveň navrhl, aby odvolací soud přiznal účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení účastníka spočívají v odměně advokáta za poskytnutých 10 úkonů právní služby v řízení před soudem prvního stupně a za poskytnuté 3 úkony právní služby v řízení odvolacím, tomu odpovídající paušální náhradě a v 21% DPH, celkem je vyčíslil částkou 44 044 Kč (viz podání ze dne 23. 5. 2021).

6. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podala včasné odvolání také navrhovatelka, která namítá, že byť ještě před nařízením jednání vzala svůj žalobní návrh částečně zpět, podstata návrhu, tj. vyloučit aplikaci Pravidel alternativního řešení sporů, se však od počátku nezměnila. Má za to, že požadovat neplatnost Pravidel nebo jejich vyloučení je pouze věcí přesnosti petitu. To, že navrhovatelka nakonec nepožadovala prohlášení jejich neplatnosti, ale stačilo jí jen prohlášení neplatnosti jejich závaznosti, a v tom jí bylo vyhověno, je tedy dle odvolatelky plným úspěchem ve věci. Proto požaduje, aby odvolací soud vydal rozhodnutí, že navrhovatelka má právo na náhradu nákladů prvostupňového i odvolacího řízení.

7. Navrhovatelka se vyjádřila k odvolání účastníka a uvedla, že doména a doménové jméno jsou předmětem vlastnických práv a jako takové je lze odnímat pouze na základě zákona a zákonem předepsaným způsobem a jen orgánem, který je k tomu na základě zákona oprávněn. Účastník funguje pouze jako správce rejstříku doménových jmen a nemůže podle své libovůle rozhodovat o vzniku či zániku doménových jmen, nebo je svévolně převádět třetím osobám či odnímat. Dle navrhovatelky nemá účastník z pozice registrátora pravomoc rozhodovat i spory mezi držiteli doménových jmen. Navrhovatelka v tomto kontextu odkazuje na pravidla řešení doménových sporů i na úrovni Evropské unie. I z ní plyne, že názor účastníka, že práva k doméně jsou odvozena, tj. že vůbec doména existuje a že držitel k ní má nějaká práva, ze smluvního vztahu mezi účastníkem a držitelem domény neodpovídá pojetí úpravy EU. Při jednání odvolacího soudu uvedla, že pravomoc soudu zasahovat do vnitřních poměrů zájmového sdružení právnických osob je v této věci dána v rozsahu § 258 a následujících o. z., jako u spolku, neboť rozhodnutím představenstva bylo zasaženo do jejích práv a rozhodnutí soudu prvního stupně je správné. Navrhovatelka tak požaduje, aby odvolací soud odvolání účastníka zamítl.

8. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání účastníka je důvodné.

9. Účastník je zájmovým sdružením právnických osob, vzniklý podle dosavadních právních předpisů, který se nepřeměnil na spolek, a proto se dle § 3051 o. z. i nadále řídí dosavadní právní úpravou, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

10. Ze spisu a z napadeného usnesení plyne, že navrhovatelka se domáhá dle svého petitu vyslovení neplatnosti orgánu zájmového sdružení právnických osob (dále i jen z.s.o.p.), a to rozhodnutí jeho představenstva. Soud prvního stupně přezkum rozhodnutí představenstva účastníka ze dne 17. 12. 2014 připustil, a věc posuzoval dle ust. § 258 – 261 zák. č. 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014.

11. Odvolací soud se proto předně zabýval tím, zda právní názor soudu prvního stupně, že rozhodnutí představenstva z.s.p.o. tj. vnitřního orgánu této právnické osoby, lze podrobit soudnímu přezkumu a zasáhnout tak do jeho vnitřních poměrů, a to podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, včetně právní úpravy spolku, je správný.

12. Již v poměrech zák. zák. č. 40/1964, občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013, judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že „právo člena sdružení právnických osob na soudní ochranu musí být založeno zákonem a bez takového zmocnění nemůže soud do vnitřních záležitostí právních uskupení zasahovat. Protože pro sdružení podle § 20f o. z. není zmocnění k soudnímu zásahu do vnitřního života sdružení zakotveno ani v občanském zákoníku, ani v jiném zákoně či stanovách sdružení a toto zmocnění nevyplývá ani z ustanovení § 4 o. z., které upravuje ochranu práv vyplývajících z občanskoprávních vztahů založených občanským zákoníkem, a nikoliv z vnitřních předpisů zájmových sdružení právnických osob, schází podmínka pravomoci soudu k zásahu do vnitřního života sdružení formou projednání žaloby“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 726/2003. rozhodnutí ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1950/2005 a ze dne 20. 10 2011, sp. zn. 28 Cdo 455/2011, veřejnosti dostupná na www. nsoud.cz).

13. Pokud jde o odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3232/2011, tak ten v této věci není případný, neboť v něm Nejvyšší soud sice připustil přezkum rozhodnutí orgánu sdružení, ale toliko při řešení předběžné otázky zda došlo k porušení stanov sdružení, jako smlouvy svého druhu, a to konkrétně v řízení o žalobě na určení, že určité ustanovení Jednacího a volebního řádu žalovaného (Příloha č. 1 Stanov) je v souladu s právními předpisy České republiky [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Ostatně tomu odpovídá Nejvyšším soudem v uvedené věci formulovaný závěr: „Pravomoc soudu k zásahu do vnitřních poměrů právnické osoby tohoto charakteru je tedy v obecné rovině dána“. Naproti tomu předmětem řízení v této věci není určovací žaloba dle ust. § 80 o. s. ř., ale je jím vyslovení neplatnosti rozhodnutí vnitřního orgánu z.s.p.o. soudem, ve kterém je třeba prvotně řešit otázku, zda vůbec lze předmětné rozhodnutí představenstva účastníka podrobit soudnímu přezkumu, přičemž na právním závěru o ní je odvislý další postup soudu, tedy i to zda soud přistoupí (při splnění zákonem stanovených podmínek) či nepřistoupí k věcnému přezkumu představenstvem přijatého rozhodnutí.

14. Odvolací soud konstatuje, že i podle nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, je soudní přezkum platnosti rozhodnutí vnitřního orgánu právnické osoby, kterým stát ingeruje do vnitřních poměrů právnické osoby, možný pouze v případě, že je zákonem výslovně dovolen a zákon s tím současně určuje jeho rozsah a i podmínky takového zásahu.

15. Obecná úprava právnických osob v o. z. (viz jeho Část první – obecná část, Hlava II – Osoby, Díl 3 - právnické osoby hlava II, oddíl I obecná ustanovení), která dopadá i na účastníka, soudní přezkum rozhodnutí vnitřních orgánů právnických osob neupravuje. A je sice pravdou, že úprava přezkumu rozhodnutí vnitřních orgánů spolku soudem, který je jako jediný zákonem upraven komplexně (§ 258 – § 261 o. z.), je ve větší či menší míře aplikovatelná i na jiné právní formy právnických osob, ale tato aplikovatelnost je nicméně přípustná jen na základě zákona, a to buď subsidiarity přímé (např. § 3 odst.1 ve spojení s § 191 odst.1 ZOK), nebo nepřímé (obdobné či přiměřené použití viz. např. § 1221 o. z.). Jestliže tedy zákon neupravuje subsidiaritu ustanovení o spolku pro z.s.p.o., není tato subsidiarita v této věci dána. Na tento případ pak nelze ani analogicky použít právní úpravu přezkumu rozhodnutí vnitřních orgánů spolku, potažmo jiných právnických osob, neboť není možná analogie pro vytvoření pravomoci soudu tam, kde ji soudu nedává přímo zákon. Jinak řečeno v případě, že zákon výslovně ingerenci státu do vnitřních poměrů právnické osoby nedovoluje, není přípustné, aby si ji soud sám založil na základě své úvahy o povaze takové právnické osoby.

16. Odvolací soud vzhledem ke všemu výše uvedenému dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že rozhodnutí představenstva z.s.p.o. nelze podrobit soudnímu přezkumu, což je důvodem pro který nelze návrhu navrhovatelky vyhovět.

17. Ačkoliv to pro věc již není rozhodné, má odvolací soud za to, že vzhledem k úvahám a závěrům přijatých soudem prvního stupně, je třeba dodat, že závěry odvolacího soudu, nevedou k odepření spravedlnosti navrhovateli, neboť jsou zde i jiné prostředky, které mohou zajistit ochranu práv jak jeho, tak i třetích osob, které nejsou členy účastníka, jež měla být předmětnými pravidly porušena.

18. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že se návrh navrhovatelky zamítá.

19. Změnové rozhodnutí způsobuje nutnost nového posouzení nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci, kdy účastník byl v řízeních plně úspěšný.

20. Účastník uplatnil náhradu nákladů vzniklých mu v řízení před soudem prvního stupně za poskytnutých 10 úkonů právní služby advokátem, z toho 2 poskytnuté úkony právní služby specifikoval jako nahlížení do spisu dne 12. 3. 2019 a dne 1. 4. 2019. Odvolací soud vycházeje z ustálené rozhodovací soudní praxe, kterou se opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích i Ústavní soud, dospěl k závěru, že nahlížení do spisu není samostatným úkonem právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1 a 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), a dle odvolacího soudu nejsou vzhledem k obsahu spisu tyto úkony vykonané advokátem účastnice, ani ale úkonem provedeným v rámci úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, a proto za tyto dva úkony advokáta účastníku náhrada nákladů nenáleží (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06, ze dne 9. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3104/11 a ze dne 29. října 2019, sp. zn. III. ÚS 724/18, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V řízení před soudem prvního stupně tak náklady řízení účastníka spočívají v odměně advokáta za poskytnutých 7 úkonů právní služby převzetí a příprava [§ 11 odst. 1 písm. a) AT], vyjádření k návrhu ze dne 7. 7. 2015, 22. 2. 2016, 21. 4. 2017 a 11. 12. 2018 a podání ze dne 31. 8. 2016 [§ 11 odst. 1 písm. d) AT], účast při jednání soudu dne 5. 4. 2019 [§ 11 odst. g) AT] a v odměně ve výši ½ za poskytnutý 1 úkon právní služby - účast při jednání soudu dne 13. 9. 22016 [§ 11 odst. 3 ve spojení s odst. 2 písm. g) AT], při tarifní hodnotě věci 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) AT ve spojení s § 7 bod 5 AT ve výši 7 x 3 100 Kč a 1 x 1 550 Kč, v 8 x režijním paušálu náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT á 300 Kč, a DPH 21% (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 5 386,50 Kč; celkem náklady řízení účastníka v řízení před soudem prvního stupně činí 31 036,50 Kč. V řízení před odvolacím soudem náklady řízení účastníka spočívají v zaplaceném soudním poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč v nákladech vzniklých zastoupením, a to za 3 úkony právní služby - podání odvolání [§11 odst. 1 písm. k) AT], vyjádření ze dne 25. 8. 2020 [§ 11 odst. 1 písm. d) AT] a jednání před odvolacím soudem dne 21. 5. 2021 [§ 11 odst. 1 písm. g) AT], při tarifní hodnotě věci 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) AT ve spojení s § 7 bod 5 AT ve výši 3 x 3 100 Kč, v 3x režijním paušálu náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT á 300 Kč, a 21 % DPH (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2 142 Kč; celkem náklady odvolacího řízení účastníka činí 14 342 Kč

21. Odvolací soud proto dle ust. § 150 odst. 2 o. s. ř. určil výši náhrady nákladů řízení účastníka vzniklých mu před soudy obou stupňů celkem částkou 45 378,50 Kč, a tak ji také účastníkovi přiznal, platební místo je určeno dle § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta pro její zaplacení je určena ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro stanovení lhůty delší odvolací soud neshledal důvody