o návrhu na vydání předběžného opatření v řízení o návrhu na vyloučení účastníka 1) z výkonu funkce člena statutárního orgánu, k odvolání účastníka 1) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. března 2020, č. j. 68 Cm 129/2019-126

1. V rámci řízení o vyloučení účastníka 1) z výkonu funkce člena statutárního orgánu se navrhovatelé návrhem ze dne 24. března 2020 domáhali nařízení předběžného opatření níže uvedeného znění. Nařízení předběžného opatření odůvodnili: a) šířením nepravdivých, nesprávných a matoucích informací ve vztahu k delegátům a členům [Anonymizováno]" [adresa] (dále též jen „družstvo“), kdy představenstvo, především jeho předseda, se snaží zmařit konání voleb nových členů představenstva, b) předseda představenstva šíří nepravdivé a difamující informace o navrhovatelích a polemizuje a bagatelizuje rozhodnutí soudů.

2. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně nařídil předběžné opatření, jímž uložil povinnost [tituly před jménem] [Anonymizováno], nar. [Datum narození advokáta B] formou komunikace týkající se voleb členů představenstva tohoto družstva, včetně projevů na shromáždění delegátů tohoto družstva, šíření informace ve zpravodaji tohoto družstva, že navrhovatelé představují část delegátů tohoto družstva v čele s panem [fyzická osoba], že se v případě těchto delegátů jedná o „[Anonymizováno]“, a že cílem jejich neutuchající demagogie je převod bytů tohoto družstva do osobního vlastnictví, a vyjádření ohledně soudního řízení vedeného krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 91/2018, a to vše do doby pravomocného skončení tohoto soudního řízení (výrok I.) a dále uložil povinnost [tituly před jménem] [Anonymizováno] a ostatním členům představenstva družstva zdržet se ve vztahu k jiným orgánům, delegátům, členům, zaměstnancům tohoto družstva šíření informace, a to jakoukoliv formou, že shromáždění delegátů tohoto družstva svolané jeho delegáty na den 28. 4. 2020 od 17:00 hod., nebo – pro případ nekonání tohoto shromáždění delegátů – náhradní shromáždění delegátů tohoto družstva svolané jeho delegáty, je soukromou aktivitou těchto delegátů, která není aktivitou tohoto družstva, že toto shromáždění delegátů nebo toto náhradní shromáždění není řádným shromážděním delegátů tohoto družstva, a/ nebo, že toto shromáždění delegátů nebo toto náhradní shromáždění delegátů je nicotné, neplatné a/ nebo poškozující toto družstvo, jeho delegáty a členy, a to do doby a po dobu konání tohoto shromáždění delegátů nebo tohoto náhradního shromáždění delegátů (výrok II.). Odůvodnil jej tím, že má za osvědčené tvrzení navrhovatelů o tom, že popsaným jednáním předsedy představenstva i členů představenstva družstva dochází k veřejné prezentaci neúplných a jednostranných informací ve vztahu k členům družstva i třetím osobám, které jsou způsobilé zásadně ovlivnit jednání nejvyššího orgánu družstva – shromáždění delegátů, a tak vést k maření činnosti družstva či jeho poškození. Dále soud uvedl, že takový stav považuje za rozhodný pro posouzení důvodnosti nařízení předběžného opatření. Navrhovatelé osvědčili, že účastník 1) i členové stávajícího představenstva družstva vyvíjejí činnost, z níž třetí osoby mohou dovozovat, že volby členů představenstva družstva či samotné shromáždění delegátů družstva svolané na 28. 4. 2020 nejsou řádnými akty družstva, proto návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl, a to i ve vztahu ke stávajícím členům představenstva družstva.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal účastník 1) - [Jméno advokáta B] včasné odvolání. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků a dále že jsou osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením. Potřebnou míru prokázání/osvědčení okolností významných pro nařízení předběžného opatření vymezil Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 163/09, z něhož citoval příslušné pasáže akcentující, že potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků obecně vzato nastává v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. jež by vedlo k neodčinitelným následkům. Žádný nezvratný stav, resp. neodčinitelný následek dle odvolatele v této věci nehrozí. Odvolatel je napadeným rozhodnutím omezován zcela nedůvodně ve svém základním lidském právu, sice svobodě projevu garantované mu čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatelé tvrdí, že odvolatel ignoroval kolektivní rozhodování představenstva tím, že přípisem ze dne 17. 3. 2020 „zrušil" volby, přestože o tom dosud nerozhodlo představenstvo družstva (důkaz: přípis odvolatele ze dne 17. 3. 2020 - již je založen ve spise). Přípisem však odvolatel neučinil žádné rozhodnutí (v působnosti představenstva), jen delegáty informoval o tom, že volby nemohou proběhnout. Navíc tak učinil poté, co o tom předem informoval všechny členy představenstva, a tito vyjádřili s takovým postupem souhlas. Ohledně šíření nepravdivé informace o tom, že na shromáždění delegátů dne 13. 2. 2020 nebylo možno konat platně volby, odvolatel uvedl, že jako člen družstva má nejen právo vyjádřit názor, zda rozhodnutí shromáždění delegátů je platné či nikoliv, má dokonce právo domáhat se soudního určení takové neplatnosti. Jako člen a předseda představenstva jako statutárního orgánu má pak dokonce povinnost přijetí neplatných rozhodnutí v rámci výkonu své funkce bránit. To, jak sporné, jsou otázky, platnosti rozhodnutí shromáždění delegátů odvolatel dokládá usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 61 Cm 206/2015-118 a rozsudkem ze dne 9. 4. 2018, č. j. 18 Cm 43/2016-185, v nichž dva rozdílní věc projednávající soudci dospěli na stejném skutkovém základě ke zcela opačnému právnímu závěru o platnosti přijatých rozhodnutí (nota bene v jednom z těchto řízení je přezkoumáváno také rozhodnutí shromáždění delegátů o volbě členů představenstva). Předstírat proto, že otázka, zda rozhodnutí shromáždění delegátů je platné či nikoliv, je otázkou nespornou a skutkově i právně jednoduchou, není na místě. Upírat proto odvolateli právo vyjadřovat názor v této věci by bylo nemístné, stejně jako (některým) navrhovatelům upírat právo říkat naopak, že volby platně proběhnout mohly. K tomu, proč podle odvolatele na shromáždění delegátů dne 13. 2. 2020 nebylo možno konat platně volby, postačí stručně odkázat na volební a jednací řád družstva. Podle čl. 6 odst. 8 Volebního a jednacího řádu družstva totiž termín voleb musí být stanoven alespoň 45 dní před schůzí shromáždění delegátů a lhůta pro přihlášení kandidátů nesmí být kratší než 30 dní. K tvrzení navrhovatelů o tom, že odvolatel šíří nepravdivé a difamující informace o navrhovatelích a bagatelizuje rozhodnutí soudů, uvedl, že požadavek na ochranu navrhovatelů proti odvolateli v požadovaném smyslu by měl patrně místo spíše v řízení o ochranu osobnosti, jestliže totiž navrhovatelé mají za to, že o nich odvolatel šíří nepravdivé informace, nic jim nebrání bránit se žalobou na ochranu osobnosti. Připustil, že jeho vyjádření o tom, že předběžné opatření soud navrhovatelům nakonec „hodí na hlavu“, je vyjádřením expresivním, ale rozhodně není bagatelizováním rozhodnutí soudu. Očekávání účastníka soudního řízení, že soud rozhodně v jeho prospěch, není projevem bagatelizování činnosti soudu (ale vskutku přirozeným postojem). Nicméně i kdyby účastník občanského soudního (nebo i jiného) řízení skutečně bagatelizoval soudní rozhodování, ani to není důvod pro nařízení předběžného opatření proti němu. Soudní rozhodnutí jsou ve stanoveném rozsahu závazná a veřejná moc má prostředky k jejich vymáhání. Polemika se soudním rozhodnutím jako další důvod pro potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, patrně byla v návrhu na nařízení předběžného opatření uvedena omylem, protože pak by takovým důvodem bylo i samotné toto podání, které není ničím jiným než polemikou se soudním rozhodnutím. V označení navrhovatelů jako „emancipujících se" a „Němečkovou" nevidí odvolatel nic špatného, natož vyvolávacího potřebu vydání předběžného opatření. Že je cílem pana Němečka převést byty družstva do osobního vlastnictví je pravda a odkázal na článek v iDNES.cz s tím, že skutečnost, že pan Němeček toto popírá, je jen dokladem toho, že skutečně je demagog, který místo věcného zdůvodňování využívá polopravdy a překroucené argumenty. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítne.

4. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Podle § 102 o. s. ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření (odst. 1); ….ustanovení § 75, 75a, 75b, 75c, 76, 76c, 76d, 76e, 76f, 76g, § 77 odst. 1 písm. b) až d), § 77 odst. 2, § 77a a § 78 odst. 3 o.s.ř. se použijí obdobně (odst. 3); V daném případě se jedná o návrh na nařízení předběžného opatření po zahájení řízení. Dle § 75c odst. 1 o. s. ř…, předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením.

6. V řízení o návrhu na vyloučení účastníka řízení 1) z výkonu funkce člena statutárního orgánu) přichází z povahy věci v úvahu pouze nařízení předběžného opatření z důvodu potřeby zatímně upravit poměry účastníků řízení, nikoli pro obavu, že by výkon rozhodnutí posléze v řízení vydaného mohl být ohrožen (neboť jím nebude žádnému z účastníků ukládána povinnost k plnění).

7. Institut předběžného opatření neslouží k tomu, aby sám o sobě vyřešil sporné vztahy účastníků, ale aby zatímně do doby, než bude známo, jak budou řešené vztahy účastníků vyřešeny pravomocným rozhodnutím soudu, poměry upravil. Jde o to posoudit, zda nastalá situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, jež má jen prozatímní povahu a spočívá v tom, že jen dočasně uspořádá vzájemné vztahy účastníků řízení.

8. Odvolací soud se proto musel zabývat tím (stejně jako soud prvního stupně), zda je splněn předpoklad pro vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření z důvodu potřeby zatímně upravit poměry účastníků řízení a dospěl ke zcela opačnému závěru, než soud prvního stupně.

9. Pokud jde o uložení povinnosti účastníku 1) spočívající v tom, že se musí zdržet komunikace týkající se voleb členů představenstva tohoto družstva, včetně projevů na shromáždění delegátů tohoto družstva, šíření informace ve zpravodaji tohoto družstva, že navrhovatelé představují část delegátů tohoto družstva v čele s panem [fyzická osoba], že se v případě těchto delegátů jedná o „Němečkovce“, a že cílem jejich neutuchající demagogie je převod bytů tohoto družstva do osobního vlastnictví, a vyjádření ohledně soudního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 91/2018, a to vše do doby pravomocného skončení tohoto soudního řízení (výrok I.) a dále že se musí zdržet ve vztahu k jiným orgánům, delegátům, členům, zaměstnancům tohoto družstva šíření informace, že shromáždění delegátů tohoto družstva svolané jeho delegáty na den 28. 4. 2020 od 17:00 hod., nebo – pro případ nekonání tohoto shromáždění delegátů – náhradní shromáždění delegátů tohoto družstva svolané jeho delegáty, je soukromou aktivitou těchto delegátů, která není aktivitou tohoto družstva, že toto shromáždění delegátů nebo toto náhradní shromáždění není řádným shromážděním delegátů tohoto družstva, a/ nebo, že toto shromáždění delegátů nebo toto náhradní shromáždění delegátů je nicotné, neplatné a/ nebo poškozující toto družstvo, jeho delegáty a členy, a to do doby a po dobu konání tohoto shromáždění delegátů nebo tohoto náhradního shromáždění delegátů (výrok II.) /dále jednání uvedená pod výrokem I. a II. též jen „šíření informace“/, odvolací soud zdůrazňuje, že podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), která je součástí ústavního pořádku České republiky, „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“ (odst. 1), „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ (odst. 2), „Cenzura je nepřípustná.“ (odst. 3), „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ (odst. 4), ….. „Právě skrze odstavec 1 lze dovodit ústavní ochranu, kterou požívá sdělování faktů, tj. informace. Ústavní soud odepřel ochranu sdělování vědomě nepravdivých informací (nález I. ÚS 453/03). Přitom mj. dovodil, že presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám, což dovodil s odkazem na judikaturu ESLP, jakož i na judikaturu evropských ústavních soudních instancí, a tak se přihlásil k evropskému standardu právě v podobě požadavku, dle něhož tvrzená fakta musí prokazovat ten, kdo je sděluje s případným úmyslem je kritizovat. Dále se Ústavní soud vyjádřil k tomu, kdy nelze považovat sdělení informace difamační povahy za legitimní a rozumné a zdůraznil, že vždy je třeba zkoumat motiv zveřejnění informace. Prohlásil, že legitimitu zveřejnění informace nelze dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud si šiřitel sám informaci neověřil, anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. S oporou ve stanovisku amicus curiae Benátské Komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011), vytvořil desetibodový test pro zkoumání aprobovatelnosti tvrzených faktů, které mají difamační potenciál. Závěry uvedeného nálezu platí bezesporu v situaci, kdy uváděné skutečnosti jsou ověřitelně objektivně nepravdivé v okamžiku jejich sdělování. Oproti tomu tvrzení skutečností, a z nich vyvozovaný kritický názor, jejichž nepravdivost se ukáže až v průběhu procesu dokazování, tedy není-li nepravdivost tvrzení objektivně zjistitelná při vynaložení rozumného úsilí na ověření informací před jejich zveřejněním, a zvláště chybí-li ochota kritizované osoby spolupracovat na vyjasnění skutkové podstaty, je třeba sdělování faktů posuzovat opatrně a zkoumat adekvátnost sdělovaného ve vztahu k reálným možnostem toho, kdo fakta (informace) sděluje a zjistit skutečný stav věci (viz zejména body 42, 53 a 54 nálezu IV. ÚS 23/05).“ (viz komentář k čl. 17 Listiny základních práv a svobod in automatizovaný systém právních informací ASPI).

10. Z článku 17 Listiny vyplývá, že ústavní ochranu, kterou požívá sdělování faktů, tj. informací, nelze odejmout žádné právní osobnosti, tedy ani účastníku 1). A to ani rozhodnutím soudu, tím pádem ani usnesením soudu o nařízení předběžného opatření. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že odepřena je ochrana sdělování vědomě nepravdivých informací. Jinak řečeno existují meze, které by při výkonu svobody projevu neměly být nikdy překročeny.

11. V rámci řízení o nařízení předběžného opatření, kdy se ani neprovádí dokazování, však není žádného právního důvodu zabývat se tím, jaké informace šíří účastník 1/ - [Jméno advokáta B], ohledně voleb členů představenstva, ve zpravodaji družstva či ohledně určitých soudních řízení či jaké informace a vůči komu (orgánům, delegátů, členům a zaměstnancům družstva) šíří účastník 1/ ohledně shromáždění delegátů družstva, případně náhradního shromáždění delegátů. Mají – li předmětné oprávněné osoby za to, že byly šířením takových informací poškozeny a že je jejich nárok oprávněný, je jejich právem obrátit se na soud, aby věc posoudil a rozhodl, třeba tak, že jim požadovaný nárok přizná, bude – li důvodný. Avšak v rámci předmětného řízení (tj. o návrhu na vyloučení účastníka 1/ z výkonu funkce člena statutárního orgánu) o návrhu na nařízení předběžného opatření se soud (tj. soud prvního stupně, a potažmo i soud odvolací) zabývá primárně tím, zda je dána potřeba zatímně upravit poměry účastníků řízení či nikoliv, a to ve vztahu k předmětu řízení. Samotná tvrzení obsažená v návrhu na nařízení předběžného opatření však nejsou způsobilá osvědčit potřebu zatímně upravit poměry účastníků řízení v tomto řízení. Shrnuto, tvrzení navrhovatele předběžného opatření, mající dokládat potřebu zatímně upravit poměry účastníků řízení navrženým předběžným opatřením, se totiž musí vztahovat k předmětu řízení. Musí být dán vztah tvrzeného (osvědčovaného) jednání účastníka řízení (kvůli kterému je navrhováno nařízení předběžného opatření) k předmětu řízení. Není – li dán tento vztah k předmětu řízení, je vyloučeno, aby byla dána potřeba zatímně upravit poměry účastníků řízení, protože potřeba upravit poměry účastníků řízení je třeba vždy posuzovat ve vztahu k předmětu řízení ve věci samé.

12. V řešeném případě není dán vztah tvrzeného (osvědčovaného) jednání [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem] coby účastníka řízení – „šíření informace“ (kvůli kterému je navrhováno nařízení předběžného opatření) k předmětu řízení, jímž je vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce pro porušování péče řádného hospodáře dle § 65 odst.1 z. o. k. Popsaná a tvrzená jednání v návrhu na nařízení předběžného opatření by mohla být event.. důvodná v rámci jiného řízení, např. v rámci řízení o žalobě na ochranu osobnosti apod. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že návrhu na nařízení předběžného opatření v části ukládající povinnost zdržet se „šíření informace“ [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem] nelze vyhovět, a je dán důvod pro zamítnutí této části návrhu na nařízení předběžného opatření.

13. Odvolací soud z výše uvedených důvodů postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně v řešené části změnil tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření v tomto rozsahu zamítá.

14. Ve zbývající části návrhu na nařízení předběžného opatření (část 2. návrhu a výrok II. usnesení) ohledně „ostatních členů představenstva“, jimž má být uložena povinnost předběžným opatřením zdržet se „šíření informace“, dospěl odvolací soud k závěru, že návrh navrhovatele na nařízení předběžného opatření, kterým je soud vázán, je v tomto rozsahu neurčitý. „Ostatní členové představenstva“ totiž nejsou žádným způsobem identifikováni a není tak zřejmé, zda má navrhovatel na mysli jen v obchodním rejstříku zapsané členy představenstva účastníka 2) ke dni podání návrhu na nařízení předběžného opatření, či zda mínil vždy jen aktuálně v obchodním rejstříku zapsané všechny členy představenstva - kromě účastníka 1) či jakou jinou variantu navrhovatel vůbec mínil.

15. Vzhledem k popsané neurčitosti části návrhu odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení v příslušné části výroku II. změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření v tomto rozsahu odmítl.