o vyloučení společníků ze společnosti, k odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2018 č. j. 77 Cm 46/2017-34,

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně prohlásil, že české soudy nejsou příslušné k projednání věci (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 3 000 Kč žalobkyni do 30 dnů od právní moci „tohoto rozsudku“ (výrok IV.), [Anonymizováno] přiznal odměnu za výkon funkce opatrovníka 940 Kč (výrok V.) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet zdejšího soudu náhradu nákladů řízení ve výši 940 Kč do tří dnů od právní moci „tohoto rozsudku“ (výrok VI.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal vyloučení společníků [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ze společnosti [Anonymizováno], když uvedl, že oba společníci ač byli pozváni na valné hromady svolané na 30. 9. 2014 a 2. 4. 2015 se na ně nedostavili. Žalovaní byli dopisy z 27. 1. 2016 a 4. 2. 2016 vyzváni, aby začali plnit své povinnosti vůči žalobkyni. Tím, že jsou žalovaní nečinní je výrazně omezena činnost žalobkyně. Dále soud uvedl, že se mu nepodařilo doručit žalovaným soudní písemnosti, když společník [Anonymizováno] je na adrese, kterou soud získal z výpisu z obchodního rejstříku žalobce a kterou sdělil soudu i žalobce, neznámý a u společníka [Anonymizováno] u něhož soud rovněž doručoval na adresu uvedenou v obchodním rejstříku žalobce a stejnou adresu sdělil i žalobce v žalobě, pošta sdělila, že je uvedena nesprávná adresa. Soud oběma žalovaným ustanovil usnesením č. j. 77 Cm 46/2017-30 ze dne 11. 1. 2018 opatrovníka [Anonymizováno], advokáta. Právní moc usnesení nastala 14. 2. 2018. Opatrovník se k věci nevyjádřil. Soud nejprve s ohledem na bydliště obou žalovaných ve [Anonymizováno] posoudil, zda jsou české soudy příslušné k projednání věci. Vycházel přitom z čl. 28 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) podle něhož pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. V posuzované věci mají žalovaní bydliště v jiném členském státu, ve [Anonymizováno], než je podána žaloba, když žaloba je podána v České republice, pak je dána příslušnost soudu ve [Anonymizováno], neboť se žalovaní řízení před soudem v České republice neúčastní. [Anonymizováno] pak nestanoví žádné jiné pravidlo, podle kterého by mohla být určena příslušnost státu, který by věc rozhodl. Protože soudy v České republice nejsou příslušné věc rozhodnout, soud prvního stupně řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, neboť se jedná o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) když řízení bylo zastaveno a žalovaným dosud žádné náklady nevznikly.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně do všech jeho výroků podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku své příslušnosti a na to navazující výroky. Je přesvědčena, že vydaným usnesením došlo k nepřiměřenému zásahu do jejích práv. Ze strany soudu se jde o přesah do práv svobodného podnikání žalobkyně. Napadeným usnesením soud rozhodl o své nepříslušnosti a z tohoto důvodu řízení o vyloučení společníků zastavil. Důvody nepříslušnosti odůvodnil odkazem na nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ([Anonymizováno]) ve smyslu ustanovení článku 28 odst. 1. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu a je žalován před soudem jiného členského státu a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný. Žalobkyně je přesvědčena, že „tento striktní výklad článku nařízení je de-facto zneužití procesního postavení žalovaného“. Navíc žalobkyně má za to, že o tom zda se žalovaní účastní či neúčastní, bylo rozhodnuto tak, že se účastní, neboť soud prvního stupně žalovaným jmenoval právního zástupce. Jiný výklad postupu soudu prvního stupně o jmenování zástupce nelze akceptovat, neboť v situaci, kdy soud prvního stupně, poté co se mu nepodařilo doručit žalovaným, jmenoval opatrovníka žalovaným na místo, fakticky určil žalovaným osobu, která se v jejich zastoupení účastní soudního řízení. Z napadeného usnesení není zřejmé, zda soud (který oproti žalobkyni má mnohem více možností) učinil veškeré možné kroky k tomu, aby doručil žalovaným, respektive aby zjistil aktuální adresy žalovaných. O postupu dle čl. 28 odst. 1) výše uvedeného nařízení měl soud rozhodnout ihned, co zjistí okolnosti, které znemožňují žalovaným účastnit se řízení, a nikoli poté co jmenuje zástupce žalovaným. Odvolatelka též poukázala na skutečnost, že předmětem řízení je vyloučení společníka ve společnosti žalobkyně, tedy jedná se o právnickou osobu založenou dle českých právních předpisů a spadající právě pod jurisdikci českého právního státu. Má za to, že postupem soudu prvního stupně ji bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť mezi stranami sporu nebyla upravena volba soudu či volba práva. Žalobkyně je přesvědčena, že pravidla pro určení příslušnosti by měla být předvídatelná a měla by vycházet z konkrétních okolností případů při zohlednění ekonomiky řízení, a potažmo i vymahatelnosti práva. Strana žalující v rámci svého odvolání, kterým napadá veškeré výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, rovněž poukazuje na tu skutečnost, že žalovaní, ač právně zastoupeni, žádným způsobem se k podané žalobě nevyjádřili, i když ustanovenému právnímu zástupci byla výzva doručena a měl možnost se k žalobnímu návrhu vyjádřit. Z tohoto důvodu žalobkyně považuje za neakceptovatelný a nespravedlivý postup soudu, kdy poté co se soudu nepodaří doručit žalovaným, jmenuje právního zástupce žalovaným, který žádným způsobem nereaguje, přičemž v konečném důsledku je žalobce sankcionován zastavením řízení ve spojení s povinností nahradit náklady České republice za jmenovaného právního zástupce. Odvolatelka navrhla, aby usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena zpět k dalšímu projednání soudem prvního stupně.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

4. Zásadní v dané věci je otázka příslušnosti (resp. mezinárodní příslušnosti) soudu České republiky. Podle nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ([Anonymizováno]) /dále i jen „nařízení“/, jež dopadá na danou věc vzhledem ke dni podání žaloby - 28. 3. 2017, by v úvahu mohlo teoreticky přicházet několik typů příslušností. Následující řazení typů příslušností je dána pořadím jejich možného přezkumu z pozice soudu prvního stupně.

5. Z hlediska pořadí přezkumu soudem prvního příslušností je primární tzv. výlučná příslušnost (čl. 24 nařízení), kdy jsou v tomto článku vyjmenována jednotlivá konkrétní řízení, u nichž je dána příslušnost určitého soudu bez ohledu na bydliště stran. Tuto příslušnost soud zkoumá bez toho, aby byla namítána nepříslušnost respé. Nedostatek příslušnosti soudu, tedy soud ji zkoumá o své vůli resp. povinnosti. Výlučná příslušnost českého soudu v dané věci dána není. Byla by založena (viz. čl. 24 odst. 2 nařízení) v případě, jednalo-li by se o řízení, jehož předmětem by byl přezkum platnosti usnesení orgánů předmětné společnosti s ručením omezeným, tedy jehož předmětem by bylo vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným viz. § 191 - 193 z.o.k. ve spojení s § 258 - 261 o.z. (tj. orgánu právnické osoby - společnosti). Ve vztahu k vyloučení společníka pak rozhodnutí valné hromady o vyloučení společníka, který je v prodlení se splněním vkladové povinnosti (§ 151 odst. 2 z.o.k.). V posuzovaném případě se však jedná o odlišnou situaci - společnost se domáhá vydání soudního rozhodnutí o vyloučení společníků pro porušování povinností zvlášť závažným způsobem… dle § 204 z.o.k. Jinak řečeno není napadána platnost usnesení orgánu (valné hromady) „české společnosti“ - obchodní společnosti se sídlem v České republice. V této souvislosti je třeba poukázat, kromě uvedeného, i na odlišné české procesní režimy pro řízení o neplatnost usnesení valné hromady a pro řízení o vyloučení společníka společnosti s ručením omezeným. V řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným se primárně postupuje podle zákona o zvláštních řízeních soudních - zák.č. 292/2013 Sb. ve znění novel (viz. § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. a) a § 85 z.ř.s.), neboť jde o řízení tzv. nesporné, zatímco v řízení o vyloučení společníka ze společnosti s ručením omezeným se coby v řízení sporném postupuje výlučně podle občanského soudního řádu - zák.č. 99/1963 Sb. (viz. § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. - krajské soudy rozhodují ve sporech mezi obchodními korporacemi a jejich společníky). Jde tak o dva neslučitelné typy řízení, z nichž předmětné řízení o vyloučení společníka ze společnosti s ručením omezeným je řízením ryze sporným, v rámci nějž není, a ve smyslu § 192 odst. 1 z.o.k. ani nemůže být přezkoumávána platnost jakéhokoli usnesení valné hromady, jež by s vyloučením případně souviselo.

6. V daném případě není založena ani „zvláštní příslušnost“ dle čl. 7 až 9 nařízení, (někdy zvaná též alternativní), jež umožňuje alternativně k obecné příslušnosti žalobci vybrat si sudiště, a to v případě, že mezi daným sporem a vybraným sudištěm existuje zvlášť úzký vztah, v tam přesně stanovených případech. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro specialitu ani náznakem nepřichází v úvahu situace předvídané v čl. 7 odst. 2 - 7 čl. 7 nařízení; ohledně odstavce prvního čl. 7 nařízení se zabýval otázkou, zda „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, kdy věc může být v jiném členském státě žalovaná, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Přitom pro účely tohoto, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu…., v případě poskytování služeb místo…“. Nepoužije-li se tato domněnka místa plnění, použije se místo, kde závazek byl či měl být splněn. Je sice třeba konstatovat, že účast společníka ve společnosti s ručením omezeným je z jednoho úhlu pohledu závazkovým vztahem (jeho účast je dána závazkem ve společenské smlouvě či zakladatelské listině), ovšem zároveň vzniká speciální postavení společníka coby člena obchodní korporace, korporace resp. právnické osoby. Ostatně i proto je příslušnost soudu při přezkum platnosti rozhodnutí orgánů právnických osob dána zakotvena coby výlučná působnost (viz. čl. 24 nařízení).

7. Založena není v dané věci ani „speciální“ příslušnost za podmínek stanovených dle čl. 10-23 nařízení tj. příslušnost ve věcech pojištění, spotřebitelských smluv, individuálních pracovních smluv. A konečně nebylo-li žalobkyní ani tvrzeno, že došlo k ujednání příslušnosti českého soudu na základě dohody (viz. čl. 25 nařízení - „ujednání o příslušnosti“), pak nemůže být založena ani tzv. ujednaná či dohodnutá příslušnost českého soudu dle čl. 25 nařízení.

8. Článek 26 nařízení upravuje tzv. konkludentní prorogaci. Podle článku 26 odst. 1 nařízení [Anonymizováno] „není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný“. Účast na řízení lze přitom definovat jako „právní přítomnost žalovaného, která mu umožňuje jednat jako strana v občanskoprávním soudním řízení“. Úkony, které musí žalovaná učinit, aby byl považován za stranu, která se účastní jednání se řídí vnitrostátními procesními předpisy, pročež takovým úkonem může být i vyjádření k žalobě (viz. rozsudek Soudního dvora ze dne 3. října 1985 ve věci C-119/84 [Anonymizováno] a [Anonymizováno], bod 20 a 21. Jde tak o založení příslušnosti v důsledku dvou skutečností, a to podání žaloby k soudu, jež není jinak dle nařízení [Anonymizováno] příslušný, a „účastí“ žalovaného u tohoto soudu. Tuto příslušnost lze označit za „faktickou“ příslušnost, když na základě faktických procesních úkonů - podání žaloby plus účasti žalovaného, dojde k jejímu založení. Není-li dána i jen jedna z těchto podmínek - skutečností, faktická příslušnost založena není. Založena není ani tehdy, jestliže se žalovaný účastní řízení jen proto, aby namítal nepříslušnost soudu nebo proto, že je jiný soud výlučně příslušný (čl. 24 nařízení). Naopak založena by byla i tehdy, byla-li by dána obecná resp. zvláštní případně i speciální (se specialitou dle čl. 26 odst. 2 nařízení) příslušnost jiného soudu.

9. Dříve, než se odvolací soud bude zabývat podmínkami čl. 28 nařízení z hlediska existence či neexistence příslušnosti českého soudu pro dané řízení, je nutné se zabývat otázkou, zda vůbec byl soud prvního stupně v tomto stádiu řízení oprávněn posuzovat svojí příslušnost resp. nepříslušnost v rámci konkludentní prorogace. Podle čl. 28 odst. 1 zařazeného v oddílu 8 „pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení“. V daném případě vyplývá příslušnost českého soudu z nařízení [Anonymizováno], a to právě proto, že u českého soudu byla podána předmětná žaloba a tím založena (prozatím) jeho příslušnost. Soud prvního stupně tak nebyl oprávněn svou nepříslušnost vyslovit i jen proto, že nedostatek jeho příslušnosti (prozatím) nikdo nenamítl. Neučinil tak samozřejmě žalobce (ten ji naopak dovozuje a proto u českého soudu podal žalobu) a neučinil tak žádný ze žalovaných, kteří (z níže uvedených důvodů) o předmětném řízení zatím zřejmě nevědí, pročež nepříslušnost českého soudu namítnout dosud ani nemohli.

10. Oddíl 8 nařízení [Anonymizováno] je nazván „Přezkoumání příslušnost a přípustnosti“, pročež upravuje nikoli jednotlivé typy příslušnosti soudů, leč zkoumání příslušnosti včetně kritérií její přípustnosti. Postup podle výše citovaného ust. čl. 28 odst. 1 zařazeného v oddílu 8 je postupem soudu za situace, že není dána jeho příslušnost podle nařízení [Anonymizováno] - tedy ani obecná příslušnost, ani zvláštní či výlučná působnost, ani příslušnost daná ujednáním stran. Na faktickou příslušnost tu je nařízením reagováno speciálně tím, že je upraveno rozhodování soudu v případě nedostatku účasti žalovaného v řízení před soudem.

11. Účast žalovaného u soudu, u nějž byla podána žaloba, může a nemusí být v závislosti na procesních úkonech soudu. Představitelná je situace, kdy je žaloba žalobcem podána u soudu nepříslušného dle článků předcházejících článku 26 nařízení, přičemž žalobce žalobu zašle přímo i žalovanému. Žalovaný bez toho, aby jej soud, u nějž byla žaloba podána jakkoli vyzýval k vyjádření, se sám věcně k žalobě vyjádří. Tím je založena, za splnění ostatních podmínek, faktická příslušnost tohoto soudu. Odlišnou situací je, je-li žalovaný sám o sobě nečinný, pročež soud, u nějž je žaloba podána, musí v souladu s právními předpisy učinit všechny nezbytné procesní úkony ke zjištění jeho účasti v řízení - ve smyslu čl. 26 nařízení.

12. Rozhodnutí soudu podle čl. 28 odst. 1 nařízení [Anonymizováno] (jež aplikoval soud prvního stupně) je podmíněno splněním následujících podmínek:

a) žaloba byla podána u soudu, který není příslušný podle ustanovení nařízení [Anonymizováno];

b) soud jiného členského státu je příslušný podle ustanovení nařízení [Anonymizováno], ať už podle ustanovení o obecné příslušnosti, zvláštní příslušnosti, či na základě ujednání o příslušnosti;

c) žalovaný má bydliště v jiném členském státě, než je stát soudu, u něhož byla podána žaloba; a

d) žalovaný se řízení před tímto soudem neúčastní. Aby tyto podmínky mohl soud vůbec přezkoumávat, nesmí jeho příslušnost vyplývat z nařízení, což není daný případ, když jeho příslušnost je dána tím, že u něj byla podána žaloba.

13. Byly-li by tedy kumulativně splněny podmínky a) až d), a zároveň byl soud oprávněn svoji příslušnost podle nařízení přezkoumávat, pak lze článek 28 odst. 1 nařízení [Anonymizováno] aplikovat a vyslovit nepříslušnost soudu. V posuzovaném případě, jak rozvedeno výše bylo v řízení doloženo, resp. ze samotného průběhu řízení vyplývá, že je splněna podmínka ad a) - žaloba podána u českého soudu. Dále též podmínka ad b) neboť je příslušný španělský soud dle obecných ustanovení o příslušnosti viz. článek 4 nařízení. Splněna je i podmínka ad c), když žalovaní mají bydliště (minimálně dle zápisu v obchodním rejstříku coby veřejném rejstříku) ve [Anonymizováno] (nikým nebyl doložen ani tvrzen opak a ani z ničeho nevyplývá), tedy v jiném členském státě než je stát soudu, u něhož byla podána žaloba (tedy v České republice). Splnění poslední podmínky ad d) však nelze v daném případě konstatovat. A především není splněn základní předpoklad přezkumu své příslušnost podle pravidel konkludentní prorogace, jímž je námitka nepříslušnosti soudu ze strany některého z účastníků řízení.

14. Jednu z podmínek aplikace čl. 28 odst. 1 nařízení [Anonymizováno] - neúčast žalovaného před soudem, u nějž byla podána žaloba, lze považovat za splněnou jen byly-li soudem učiněny všechny procesní úkony vyžadované právními předpisy. To v daném případě nenastalo. Soudem prvního stupně nebyly využity všechny způsoby pro účinné (řádné) doručení (žaloby a výzvy k vyjádření k žalobě), aby mohl být učiněn závěr, že se žalovaní řízení neúčastní. Nelze-li učinit takový závěr (např. v případě nedoručování relevantních soudních písemností právně souladným /kvalifikovaným/ způsobem), je rozhodnutí soudu prvního stupně podle článku čl. 28 odst. 1 nařízení [Anonymizováno] předčasné.

15. K doručování soudních písemností do členského státu EU musí dojít výhradně podle nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. 11. 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech /dále též jen „nařízení o doručování písemností“/.

16. Dle článku 5 odst. 1 nařízení o doručování písemností odesílající; subjekt, kterému žadatel odešle písemnost k zaslání, upozorní žadatele na to, že adresát může odmítnout písemnost přijmout, pokud není vyhotovena v jednom z jazyků stanovených v článku 8 nařízení. Dle článku 8 odst. 1 téhož nařízení přijímající subjekt vyrozumí adresáta pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti v okamžiku jejího doručení nebo že může vrátit písemnost přijímajícímu subjektu do jednoho týdne od doručení, pokud není vyhotovena v jednom z následujících jazyků nebo k ní není připojen překlad do některého z těchto jazyků: a) jazyk, kterému adresát rozumí, nebo b) úřední jazyk přijímajícího členského státu nebo v případě, že v daném členském státě je několik úředních jazyků, úřední jazyk nebo jeden z úředních jazyků místa doručení. Dle článku 14 tohoto nařízení každý členský stát může doručovat soudní písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě přímo prostřednictvím poštovních služeb, a to doporučeným dopisem s potvrzením o přijetí nebo rovnocenným dokladem.

17. Soud na základě výše uvedeného může doručovat soudní písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě též přímo, prostřednictvím poštovních služeb (viz. čl. 14 nařízení o doručování). Pro tento případ se podle čl. 8 odst. 4 nařízení o doručování použijí též odstavce 1, 2 a 3 článku 8 nařízení o doručování. To znamená, že se na odesílající subjekt tím, že není písemnost zasílána přes přijímající subjekt, ale přímo adresátovi /prostřednictvím poštovních služeb/ přesouvají práva a povinnosti odesílajícího subjektu uvedená v čl. 8 odst. 1 - 3 nařízení o doručování. Je tedy nezbytné adresáta na standardizovaném formuláři, uvedeném v příloze II nařízení o doručování vyrozumět o jeho právu odmítnout přijetí písemnosti, pokud není vyhotovena v jazyce, kterému adresát rozumí nebo v úředním jazyce přijímajícího členského státu (pokud je v daném členském státě několik úředních jazyků, pak v úředním jazyce místa doručení) (čl. 8 odst. 1 nařízení o doručování).

18. Ze soudního spisu (viz. č.l. 27 a 28) odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně žalovaným doručoval samotnou žalobu a dále své usnesení ze dne 20. 11. 2017 č. j. 77 Cm 46/2017-25 - výzvu k vyjádření k žalobě. Tyto listiny, jen v českém jazyce (nepřeložené do španělštiny), doručoval soud žalovaným do [Anonymizováno], a to prostřednictvím poštovních služeb. Nepřipojil k nim standardizovaný formulář (který je v příloze II nařízení o doručování písemností) obsahující poučení o jejich právu odmítnout přijetí písemnosti, pokud není vyhotovena v jazyce, kterému adresát rozumí nebo v úředním jazyce přijímajícího státu. Jinak vyjádřeno - soud prvního stupně nedoručoval řečenou žalobu a výzvu k vyjádření v souladu s nařízením o doručování písemností. To je nedostatek naprosto zásadní, pro nějž není zatím učinit závěr ani o příslušnosti českého soudu ani o jeho nepříslušnosti (viz. důvody uvedené výše). Především však z právě uvedených důvodů neřádného doručování procesních úkonů soudu je dosud dána příslušnost českého soudu - soudu prvního stupně podle nařízení, neboť jeho nepříslušnost nebyla dosud žádným z účastníků namítnuta. Dokud nebudou tedy soudem prvního stupně provedeny příslušné procesní úkony (viz. výše), žalovaným dána možnost namítnout nepříslušnost českého soudu, pak je jeho příslušnost založena žalobcem - podáním žaloby k němu, pročež dosud není oprávněn její případný nedostatek přezkoumávat.

19. K ustanovení opatrovníka odvolací soud jen poznamenává, že nebyly-li zatím soudem prvního stupně řádně učiněny všechny nutné procesní úkony, nebyl dán důvod ustanovovat opatrovníka (vzhledem k neřádnému doručování do ciziny nelze uzavřít, že by se účastníkům s bydlištěm v cizině nepodařilo doručit na známou adresu ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř.).

20. Odvolací soud z výše uvedených důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.