o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2021, č. j. 79 Cm 114/2019-309

1. Městský soud v Praze usnesením uvedeným v záhlaví rozhodl tak, že návrh, aby [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa] vstoupila do řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 114/2019 na místo původní žalobkyně [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO], sídlem [Adresa žalobkyně], se zamítá.

2. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že řízení se proti žalovanému vedlo o zaplacení pohledávky ve výši 11 224 380 Kč s příslušenstvím, jejíž vznik žalobkyně dovozuje z titulu ručení žalovaného jako vlivné osoby podle ust. § 71 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen ZOK). Poté, co bylo žalobkyni odňato osvobození od soudního poplatku, a byla vyzvána k jeho úhradě ve výši 561 219 Kč, uhradila soudní poplatek jen co do výše 25 000 Kč a zároveň žalobu co do zaplacení částky ve výši 10 724 380 Kč s příslušenstvím vzala zpět. Soud řízení usnesením ze dne 10. 8. 2020 č. j. 79 Cm 114/2019-279 co do částky 10 724 380 Kč s příslušenstvím podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil, neboť žalobkyně z této částky nezaplatila soudní poplatek z žaloby. Žalobkyně následně svým podáním ze dne 6. 10. 2020 navrhla, aby soud postupoval dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v řízení pokračoval se společností [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „Společnost“), na kterou žalobkyně dle smlouvy ze dne 14. 7. 2020 postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, a která tak vstoupila do práv a povinností žalobkyně ve vztahu k této pohledávce. Společnost svým podáním ze dne 16. 10. 2020 vyjádřila se svým vstupem na straně žalobkyně souhlas. Soud prvního stupně se vzhledem k judikatuře, dle které soud může výjimečně zamítnout návrh podle ust. § 107a o. s. ř. z důvodů uvedených v § 2 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 3. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3530/2015 a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013), zabýval otázkou, zda návrh žalobkyně podle ust. § 107a o. s. ř. není zneužitím práva ve smyslu ust. § 2 o. s. ř. K tomu shledal, že v této věci došlo k zastavení řízení co do 95 % z předmětu řízení z důvodu neuhrazení 95 % vyměřeného soudního poplatku za žalobu (viz odst. 12 napadeného usnesení), a tedy je možné, že v odpovídajícím poměrném rozsahu bude žalobkyni dle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. v konečném rozhodnutí ve věci samé uložena povinnost vůči žalovanému k náhradě nákladů řízení. Soud dále neshledal jakýkoliv hospodářský význam uvedeného postoupení pohledávky na Společnost, odkazujíc na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 468/11. Z uvedených důvodů si soud vyžádal za účelem zjištění ekonomické situace Společnosti daňové přiznání za rok 2017- 2019, účetní závěrky za roky 2018 a 2019, jakož i výpisy z účtů Společnosti za rok 2020. Soud prvního stupně dále dotazoval Magistrát města Brna, a zjistil, že Společnost není evidována jako vlastník vozidla, jakož i sám nahlédnutím do katastru nemovitostí dohledal, že Společnost není v něm evidována jako nositelka žádných práv. Základní kapitál Společnosti je ve výši 100 000 Kč, dále z předložených účetních dokladů shledal, že za roky za roky 2015- 2019 je Společnost konstantně ve ztrátě, Společnost má záporný vlastní kapitál což indikuje její předlužení, a tedy soud shledal jak opodstatněný závěr o případné nedobytnosti pohledávky žalovaného vyplývající z povinnosti žalobkyně k úhradě nákladů řízení. V souladu s ustanovením zákona a judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu konstatoval, že poté, co soud prvního stupně zohlednil, jak aktuální procesní situaci v nadepsané věci, tak ekonomickou situaci Společnosti, mu nezbylo, než změnu účastníka na straně žalobkyně zamítnout, neboť dospěl k závěru, že podle toho, co vyšlo v řízení najevo, lze shrnout, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle ust. § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení stran zneužití institutu procesního nástupnictví, pročež soud prvního stupně nesprávně aplikoval korektiv upravený v ust. § 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 107a o. s. ř. ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné důvody. Dále považuje posouzení soudu prvního stupně za neúplné, jelikož nesrovnal majetkové poměry žalobkyně jakožto postupitele s majetkovými poměry Společnosti jako postupníka a nabyvatele žalované pohledávky, pročež si soud prvního stupně nemohl učinit věrohodný závěr o tom, zda se v jeho důsledku skutečně zhorší dobytnost případných nákladů řízení. Dále namítá nepřiléhavé použití soudem citované judikatury, kdy na danou věc dle žalobkyně nedopadá. Uvádí, že důvodem pro postoupení pohledávky Společnosti bylo, že žalobce neměl a nemá prostředky na úhradu soudního oplatku, kdy odnětím osvobození od soudního poplatku se ocitl v procesní pasti, když k tomu, aby mohl pokračovat v soudním řízení, si musel obstarat finanční prostředky k zaplacení soudního poplatku, žalobkyně namítá, že tímto důvodem postoupení se soud nikterak nevypořádal. Žalobkyně uvádí, že musela prodat předmětnou postoupenou pohledávku, jelikož se jí nepodařilo získat finanční prostředky na úhradu soudního poplatku, což dokládá účetními závěrkami za rok 2017 - 2019, daňovými přiznáními za rok 2017-2019 a výpisy z bankovních účtů, kdy z uvedených dokumentů je patrné, že žalobkyně nedisponovala prostředky ve výši 561 219 Kč k úhradě celého soudního poplatku. Žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že Společnost vstupuje, coby nabyvatel práva uplatňovaného žalobou, do tohoto řízení na místo dosavadní žalobkyně, anebo aby je zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu posouzení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil, tak, že odvoláním napadané rozhodnutí považuje za správné a plně v souladu s ustálenou judikaturou týkající se účelových návrhů na záměnu účastníků, má za to, že byly splněny podmínky pro takovýto postup soudu, který byl i náležitě a řádně soudem na základě zjištěného stavu odůvodněn. Uvádí, že tvrzení žalobkyně jsou nepravdivá, že došlo k situaci, že žalovaný obdržel od žalobkyně již dne 15. 1. 2020 požadavek na podpis vzdání se nároku na náhradu nákladů v případě zpětvzetí návrhu a zastavení řízení k návrhu žalobkyně, což však žalovaný s ohledem na přístup a jednání žalobkyně a výši již vzniklých nákladů, které vynaložil na svoji obranu, neakceptoval, tento dopis dokládá spolu s vyjádření k odvolání odvolacímu soudu. Z uvedeného se tak podává, že nastala situace, která je předpokládaným důvodem pro přezkum a následné odmítnutí návrhu na záměnu účastníka, tedy, že záměnu účastníků žalobkyně navrhla poté, kdy se s žalovaným nedohodla na zpětvzetí žaloby za současného vzdání se nákladů řízení, přičemž nabídka na zpětvzetí byla vznesena ze strany žalobkyně ještě předtím, než došlo k pravomocnému odebrání osvobození od soudního poplatku. Dále má za to, že již v řízení o soudním poplatku bylo jak Městským soudem v Praze tak následně Vrchním soudem v Praze skutkově zjištěno, že žalobkyně disponuje majetkem mnoho násobně převyšujícím soudní poplatek stanovený ve výši 561 219 Kč a nedostatek aktiv pro vedení soudního sporu tedy nemohl být ekonomickým či jiným pochopitelným důvodem pro postoupení pohledávky, žalobkyně též dle žalovaného pouze bagatelizuje svoje výsledky hospodaření, za roky 2018 a 2019, kdy dosáhla mnohamilionového provozního zisku, když uvádí, že jde o zisk v důsledku účetních operací. Žalovaný se domnívá, že skutečnost, že Společnost dosahuje provozního zisku v řádech desítek milionů korun v roce 2018, nesvědčí o neschopnosti vynaložit mnohonásobně nižší náklady na vedení soudního sporu. Žalovaný spatřuje též ve Společnosti prázdnou, účelovou a nefunkční společnost, což potvrzuje i Společnost sama, když uvádí, že není schopna soudu své základní účetní doklady z důvodu rekonstrukce účetnictví, k čemuž dle žalovaného, dochází často u subjektů, kteří nevedou řádně své účetnictví. Směřování Společnosti k insolvenci lze odvodit i z osob, které ve Společnosti figurují. Žalovaný se tak domnívá, že postup žalobkyně je jasný příkladem toho, že se účastník pokouší uvedeným postupem oprostit od povinnosti k úhradě nákladů řízení, tudíž odvolání žalobkyně považuje za zcela nedůvodné, neboť soud prvního stupně dospěl k rozhodnutí na základě správně zjištěného skutkového stavu, ke správným skutkovým závěrům a věc i po právní stránce správně posoudil, pročež navrhuje, aby odvolací soud odvoláním napadené usnesení potvrdil.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací podle § 212 a násl. o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).

7. Podle ustanovení § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

8. Aby mohl soud ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. uzavřít, zda návrh žalobce na singulární sukcesi podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a že proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (zejména podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.), jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, a i judikaturu citovanou soudem prvního stupně). To, že jsou naplněny uvedené předpoklady, musí mít soud postaveno na jisto, přičemž však, tato jistota z logiky věci nemůže být absolutní, jelikož není možné vždy vyloučit, že následujícím během času v řízení dojde k novým skutkovým okolnostem, že žalobkyně bude s žalobním nárokem úspěšná, eventuálně, že ten (či ta) jenž má do řízení vstoupit se stane schopná nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení.

9. Odvolací soud ze spisu shledal, že majetkové poměry žalobkyně byly v průběhu řízení zahájeném dne 27. 2. 2018 opětovně přezkoumány jak soudem prvního stupně v jeho usnesení ze dne 6. září 2019, č. j. 79 Cm 114/2019-210), tak Vrchním soudem v Praze, který ve výroku II. usnesení ze dne 30. června 2020, č. j. 6 Cmo 288/2019-265 uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo žalobkyni odňato se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznaných mu usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. dubna 2018 č. j. 8 C 61/2018-40, potvrdil, protože žalobkyně disponuje dostatečným majetkem, umožňující jí zaplatit předmětný soudní poplatek ve výši 561 219 Kč, a nejsou tak dány podmínky pro opačný závěr a pro přiznání žalobkyni osvobození od soudních poplatků. V průběhu uvedeného odvolacího řízení (sp. zn. 6 Cmo 288/2019), se žalobkyně dopisem ze dne 15. ledna 2020 neúspěšně obrátila na žalovaného se žádostí, aby vyslovil souhlas se zastavením tohoto řízení, a aby se vzdal náhrady nákladů řízení, jinak bude v řízení pokračováno. Poté, co bylo žalobkyni odňato osvobození od soudního poplatku, a byla vyzvána k jeho úhradě ve výši 561 219 Kč, uhradila soudní poplatek jen co do výše 25 000 Kč a zároveň žalobu co do zaplacení částky ve výši 10 724 380 Kč s příslušenstvím vzala zpět s tím, že se tak dále po žalovaném domáhá zaplacení částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení. Soud řízení usnesením ze dne 10. 8. 2020 č. j. 79 Cm 114/2019-279 co do částky 10 724 380 Kč s příslušenstvím podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil, neboť žalobkyně z této částky nezaplatila soudní poplatek z žaloby.

10. Ze shora popsané procesní situace, jež v řízení nastala, kdy byly splněny formální podmínky dle ust. § 107a o. s. ř. pro vyhovění návrhu žalobkyně, pak bylo zcela namístě, že soud prvního stupně se ve smyslu jím přiléhavě citované judikatury Nejvyššího soudu, zabýval tím, zda v tomto případě nejde o účelové zneužití procesní úpravy žalobkyní na úkor žalovaného ve smyslu ust. § 2 o. s. ř.

11. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v této věci je napevno postaveno, že žalobkyně bude vzhledem k částečnému zastavení řízení, jež ve smyslu ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. zavinila, ve větší míře v řízení neúspěšná, a že jí k tomu v odpovídající výši bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně proto správně provedl odpovídající šetření o majetkových a jiných poměrech Společnosti, přičemž jeho zjištění (viz odst. 14 napadeného usnesení) dostatečně odůvodňují jeho závěr o předluženosti Společnosti. Za tohoto stavu tak soud prvního stupně měl i napevno postaveno, že Společnost, která má na místo žalobkyně vstoupit nebude schopná nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení.

12. Námitky odvolatelky, spočívající v tvrzení ohledně její nesolventnosti, a že soud prvního stupně měl proto porovnávat majetkové poměry žalobkyně a Společnosti, neshledal odvolací soud důvodnými; majetkové poměry žalobkyně byly v rámci celého řízení soudy obou stupňů přezkoumány, a z výše uvedeného je zřejmé, že její k tomu uvedená argumentace může de facto vést pouze k tomu, že Společnost, jež měla do řízení vstoupit je sice zadlužená, ale méně než je sama žalobkyně. Pro posouzení návrhu žalobkyně dle ust. § 107a o. s. ř. ve spojení s ust. § 2 o. s. ř. není ani rozhodný jí tvrzený důvod, jež ji k postoupení předmětné pohledávky vedl, tj. že k uzavření smlouvy o postoupení předmětné pohledávky přistoupila proto, aby z části ceny, kterou za postoupení pohledávky od Společnosti obdrží, mohla alespoň částečně soudní poplatek zaplatit (viz bod 5.2. Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. července 2020), a to s ohledem na skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo (viz odst. 9 a 11 tohoto usnesení).

13. Dle odvolacího soudu tak na základě výše uvedeného lze učinit závěr, že i ke dni vydání tohoto rozhodnutí je v tomto případě cílem návrhu žalobkyně na vydání rozhodnutí dle ust. § 107a o. s. ř. zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou. Odvolací soud proto uzavírá, že byl a je dán důvod ve smyslu ust. § 2 o. s. ř., pro který soud prvního stupně předmětný návrh žalobkyně zamítl.

14. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné.