o zrušení společnosti, nařízení likvidace a jmenování likvidátora, k odvolání účastnice č. 1 proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2020, č. j. 18 Cm 320/2017-61, ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2022, č. j. 18 Cm 320/2017-82

1. Dne 23. 3. 2017 došel soudu návrh navrhovatele na zrušení společnosti [Jméno navrhovatele]., IČO [IČO navrhovatele], sídlem [Adresa navrhovatele] (dále též jen „Společnost“) dle § 238 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „d. ř.“). Navrhovatel pod bodem II. návrhu uvedl, že dovozuje naplnění důvodů § 238 odst. 4 d. ř. z toho, že Společnost za zdaňovací období roku 2012, 2013, 2014 a 2015 nepodala daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob, a to ani přes výzvy správce daně, na něž Společnost nereagovala. Z uvedeného dovozuje navrhovatel i splnění podmínek pro zrušení Společnosti s likvidací podle § 93 písm. b) ZOK (bod III. návrhu).

2. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně ve výroku I. Společnost zrušil a nařídil její likvidaci, ve výroku II. jmenoval likvidátorem Společnosti [tituly před jménem] [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [adresa], ve výroku III. uložil Společnosti povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 2 000 Kč a ve výroku IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Soud prvního stupně vydal dne 21. 6. 2022 opravné usnesení č. j. 18 Cm 320/2017-82, jímž opravil záhlaví odvoláním napadeného usnesení.

4. V dané věci se jedná o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy předchozí rozhodnutí ze dne 30. 5. 2019, č. j. 18 Cm 320/2017-20, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 15. 7. 2020, č. j. 7 Cmo 109/2020-54 a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. V odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel se návrhem ze dne 23. 3. 2017 domáhal zrušení Společnosti s likvidací a jmenování likvidátora dle § 93 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále též jen „ZOK“). Navrhovatel svůj návrh odůvodnil tím, že Společnost po dobu delší než čtyři roky nevykonává činnost a nepobírá příjmy podrobené dani. Za zdaňovací období let 2012 - 2015 přes výzvu nepodala daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob. Společnost ani nezakládá listiny do sbírky listin. Společnost byla vyzvána k vyjádření se k návrhu navrhovatele, na což nereagovala, pročež jí byl soudem ustanoven opatrovník, který se následně k návrhu navrhovatele vyjádřil tak, že není prokázána nečinnost Společnosti, a že navrhovatelem vytýkané nedostatky lze napravit, tudíž likvidace a zrušení Společnosti je nedůvodné. Soud z rejstříkového spisu Společnosti vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem sp. zn. C 22470 zjistil, že Společnost byla do obchodního rejstříku zapsána dne 4. 1. 2006. Od roku 2013 nebylo do rejstříkového spisu ani do sbírky listin založeno žádné rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady a sbírka listin neobsahuje žádné účetní závěrky, ač k jejich založení byla Společnost povinna. Společnost byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018 vyzvána k provedení zápisu jednatele do obchodního rejstříku s ohledem na to, že jednatel František Kopejsek dne 25. 4. 2018 zemřel. Na výzvu Společnost nereagovala. Přes tvrzení Společnosti o tom, že vyvíjí činnost a nedostatky vytýkané ze strany soudu nebo finančního úřadu jsou napravitelné, se ani opatrovník od svého ustanovení dne 6. 3. 2019 do posledního jednání (7. 12. 2020) nedokázal spojit se společníky a Společnost je nadále zcela nekontaktní. Soud poté konstatoval s odkazem na § 93 ZOK, že v situaci, kdy Společnost nezakládá od svého vzniku do obchodního rejstříku žádné listiny, nepředkládá přes výzvy přiznání k dani a ani po výzvě soudu není schopna po dobu delší než rok uskutečnit rozhodnutí jediného společníka o novém jednateli, a není možno se s ní nijak spojit, a to ani za pomoci opatrovníka, soud trvá na názoru, že Společnost nevykonává svoji činnost po dobu delší než 1 rok, ostatně některé činnosti není ani možné bez jednatele vykonávat. Pročež soud prvního stupně Společnost zrušil, nařídil její likvidaci a jmenoval likvidátora z řad insolvenčních správců. O povinnosti Společnosti zaplatit soudní poplatek rozhodl soud podle § 2 odst. 1 písm. e), § 4 odst. 1 písm. j), § 5, § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, bodu 1c a bodu 5 položky 4 sazebníku soudních poplatků. Nákladový výrok odůvodnil soud § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť žádné okolnosti neodůvodňují přiznání nákladů řízení.

6. Proti výrokům I., II. a III. tohoto usnesení podala Společnost včasné odvolání, doplněné podáním ze dne 11. 3. 2021. Předně namítá nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatele k podání návrhu, a to v důsledku novely d. ř., jelikož důvody uvedené v d. ř. tak, jak je navrhovatel vymezil v návrhu, v důsledku derogace zanikly, jedná se tedy o nedostatek zákonného zmocnění po hmotněprávní stránce. K dalším důvodům, pro které byl podán návrh, nelze již tedy přihlížet pro nedostatek podmínek řízení. Dále namítá, že nejsou dány ani podmínky pro zrušení Společnosti dle § 93 písm. b) ZOK, neb neschopnost vykonávat činnost je v tomto smyslu chápána jako objektivní neschopnost. Společnost tak má za to, že nejsou splněny podmínky pro využití tohoto zákonného ustanovení, poněvadž nelze bez dalšího uzavřít, že Společnost není objektivně schopna vykonávat svou činnost, pokud má Společnost stále platný předmět podnikání ve spojení se živnostenským oprávněním. I na základě této skutečnosti namítá nedostatek aktivní věcné legitimace k podání návrhu navrhovatelem, který na podaném návrhu neprokázal naléhavý právní zájem. K důvodu zrušení Společnosti spočívajícím v nepodávání daňových přiznáních odvolatelka uvádí, že pokud Společnost nevykonává činnost, nemůže ani dojít k daňové povinnosti a tedy nemůže být tímto ohrožen řádný výběr daní, přičemž z tohoto důvodu nelze spatřovat právní zájem na zrušení Společnosti. Skutečnost, že Společnost do dnešního dne neprovedla volbu jednatele k výzvě soudu před třemi lety, neznamená vyvrácení možnosti, že by toto učinila Společnost k výzvě soudu nyní, pročež považuje zrušení Společnosti bez učinění další výzvy k nápravě za postup v rozporu s principem ultima ratio, kdy ke zrušení Společnosti má být přistoupeno až v nejzazším případě. Odvolatel má tak za to, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil danou věc, pročež považuje napadené usnesení za nesprávné. Dále Společnost namítá nesprávnost výroku stanovující povinnost Společnosti k úhradě soudního poplatku, respektive tato povinnost byla stanovena v rozporu s platnou právní úpravou, jelikož se nejedná o řízení zahájené bez návrhu. Na závěr Společnost navrhla, aby odvolací soud zrušil odvoláním napadené usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadené usnesení změnil tak, že se návrh zamítá.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř.

8. Podle § 238 odst. 4 d. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2017), správce daně při zjištění, že daňový subjekt nevykonává činnost nebo nepobírá příjmy podrobené dani, učiní opatření potřebná k urychlenému zjištění, stanovení a vybrání daně, jakož i k úhradě nedoplatků. Pokud daňový subjekt nevykonává činnost nebo nepobírá příjmy podrobené dani déle než 4 roky, oznámí správce daně tuto skutečnost příslušnému živnostenskému úřadu, popřípadě jinému orgánu veřejné moci, který vydal povolení nebo oprávnění, na jehož základě byl daňový subjekt registrován. Jde-li o daňový subjekt zapsaný v obchodním rejstříku, podá správce daně za stejných podmínek návrh na zrušení právnické osoby a provedení její likvidace soudu příslušnému k vedení obchodního rejstříku.

9. Podle § 172 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže

a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek,

b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem,

c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo

d) tak stanoví zákon.

10. Podle § 172 odst. 2 o. z. umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků.

11. Podle § 93 písm. b) ZOK soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci, jestliže

a) pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; to neplatí, byla-li založena i za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než podnikání,

b) není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel,

c) nemůže vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky, nebo

d) provozuje činnost, kterou podle jiného právního předpisu mohou vykonávat jen fyzické osoby, bez pomoci těchto osob.

12. Podle § 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zák. o soud. poplatcích“), se soudní poplatky (dále jen "poplatky") vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen "poplatky za řízení").

13. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zák. o soud. poplatcích, poplatníky poplatku za řízení před soudem prvního stupně jsou navrhovatel (navrhovatelé), není-li dále stanoveno jinak.

14. Podle § 2 odst. 3 první věta zák. o soud. poplatcích je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo neníli též od poplatku osvobozen.

15. Podle § 4 odst. 1 písm. j) zák. o soud. poplatcích, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost v ostatních případech uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.

16. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem oddíl C, vložka 22470 vyplývá, že u Společnosti došlo k výmazu z obchodního rejstříku posledního jednatele Františka Kopejska, nar. 11. 8. 1936, dne 15. 5. 2018, s datem zániku funkce 25. 4. 2018, a od té doby Společnost nemá zapsaného žádného jednatele. Společnost má od 16. 1. 2013 zapsanou účastnici č. 2 jako jedinou společnici.

17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1233/2019, veřejnosti dostupném na jeho webových stránkách, v odst. 17 uvedl: „Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4030/2017, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:

1) Skutečnost, že daňový subjekt nevykonává činnost nebo nepobírá příjmy podrobené dani déle než 4 roky (§ 238 odst. 4 daňového řádu), sama o sobě nepostačuje pro (kladné) rozhodnutí soudu o zrušení společnosti a nařízení její likvidace.

2) Ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu doplňuje § 172 o. z. Nikoli však jako samostatná skutková podstata, která by navazovala na blanketní odkaz § 172 odst. 1 písm. d) o. z., nýbrž jako právní norma, která správci daně (za splnění předpokladů § 238 odst. 4 věty druhé daňového řádu) ukládá, aby podal návrh na zrušení právnické osoby a nařízení její likvidace, resp. jako právní norma, která správce daně jako navrhovatele zbavuje povinnosti osvědčit soudu právní zájem na zrušení právnické osoby a nařízení její likvidace. Jinak řečeno, ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu tedy sice je ve vztahu speciality k § 172 o. z., ale nikoli v tom směru, že by šlo o samostatný (svébytný) důvod pro vydání rozhodnutí o zrušení právnické osoby (a nařízení její likvidace), nýbrž jen potud, že správce daně nemusí osvědčit právní zájem na navrženém zrušení právnické osoby, a přesto může být se svým návrhem úspěšný.

3) Ustanovení § 93 z. o. k. věcně doplňuje § 172 odst. 1 o. z., neboť vypočítává další (zvláštní) skutkové podstaty, při jejichž naplnění má soud rozhodnout, že se obchodní korporace ruší a že se nařizuje její likvidace. Na rozdíl od § 172 odst. 1 o. z. však může soud obchodní korporaci s odkazem na § 93 z. o. k. zrušit jen v řízení zahájeném na návrh.

4) Ustanovení § 93 písm. b) z. o. k. soudu ukládá zrušit obchodní korporaci a nařídit její likvidaci, není-li tato právnická osoba schopna vykonávat svoji činnost po dobu delší než 1 rok, a není-li proto schopna plnit svůj účel. Neschopnost vykonávat svoji činnost nelze zaměňovat s nečinností či s neschopností vykonávat svoji činnost řádně.

5) Soud může obchodní korporaci s odkazem na § 93 písm. b) z. o. k. zrušit jen tehdy, není-li objektivně schopna vykonávat svoji činnost (a v důsledku toho plnit svůj účel), nikoli jen proto, že svoji činnost nevykonává. Tomu odpovídá nejen jazykový výklad, ale i výklad teleologický, neboť podle přesvědčení Nejvyššího soudu je účelem právní normy obsažené v § 93 písm. b) z. o. k. dosáhnout zániku (výhradně) těch obchodních korporací, které zcela pozbyly důvod své existence, jelikož (objektivně) nejsou schopny vykonávat svoji činnost.

6) Na to, zda je obchodní korporace schopna vykonávat svoji činnost a plnit tak svůj účel, je třeba usuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci. Například skutečnost, že se obchodní korporace aktivně hájí v řízení o jejím zrušení, naznačuje (může naznačovat), že je (pravděpodobně) schopna i vykonávat svoji činnost. A naopak, nebude-li se tohoto řízení obchodní korporace (za podmínek § 238 odst. 4 věty druhé daňového řádu) aktivně účastnit, bude ve většině případů možné uzavřít, že jsou naplněny předpoklady pro její zrušení a nařízení její likvidace podle § 93 písm. b) z. o. k.“

18. S uvedenými závěry Nejvyššího soudu se odvolací soud ztotožňuje a v jejich světle uzavírá, že námitky odvolatelky o nedostatku aktivní věcné legitimace navrhovatelky, nedostatku právního zájmu navrhovatelky na podaném návrhu a nedostatku zákonného zmocnění navrhovatelky k podání návrhu na zahájení řízení, jsou nedůvodné.

19. Soud prvního stupně při právním posouzení věci zřejmě přehlédl, že v době vydání napadeného usnesení (§ 154 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) od zániku funkce posledního jednatele Společnosti (25. 4. 2018) již uplynuly dva roky. Dle zjištěného skutkového stavu je zde tedy důvod pro zrušení Společnosti s likvidací a jmenování likvidátora podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. c) o. z., nikoliv podle ustanovení § 93 písm. b) ZOK, když důvod podle § 172 odstavce 1 písm. c) pokrývá případ nefunkčnosti statutárního orgánu právnické osoby po dobu delší než dva roky. Ačkoli zákon hovoří nesprávně o neusnášeníschopnosti, úprava dopadá na všechny případy nefunkčnosti monokratického i kolektivního statutárního orgánu, ať již jsou konkrétní důvody jeho nefunkčnosti jakékoli.

20. Dle obsahu spisu jediná společnice Společnosti (účastnice č. 2) byla v řízení pasivní, od srpna roku 2020 přestala přebírat na adrese svého bydliště zasílané soudní písemnosti a nemá ani domovní schránku. Soudní písemnosti ji proto musely být doručovány náhradně. Lze tak usoudit, že jediná společnice nového jednatele jmenovat nehodlá (§ 12 odst. 1 a § 190 odst. 2 písm. c) ZOK). Za této situace soud prvního stupně nepochybil, když Společnosti před vydáním rozhodnutí o jejím zrušení s likvidací nestanovil přiměřenou lhůtu pro jmenování nového jednatele (§ 172 odst. 2 o. z.) a jmenování hmotněprávního opatrovníka Společnosti podle § 165 odst. 1 o. z. by z uvedených důvodů též nebylo opodstatněné.

21. K odvolací námitce do výroku III., jímž soud prvního stupně rozhodl o povinnosti Společnosti uhradit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odvolací soud uvádí, že v dané věci je navrhovatel od soudního poplatku osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. a) zák. o soud. poplatcích. Soud jeho návrhu vyhověl a Společnost je tak povinna soudní poplatek, jinak splatný s podáním návrhu, zaplatit dle citovaného ustanovení § 2 odst. 3 věta první ve spojení s § 2 odst. 1 písm. e) zák. o soud. poplatcích. Odvolací soud proto uzavírá, že soud prvního stupně správně rozhodl o povinnosti Společnosti zaplatit soudní poplatek za řízení a správně určil i výši poplatku. Pochybení odvolací soud neshledal ani ve výrocích II. a IV.

22. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s odkazem na § 23 z. ř. s. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v daném případě neshledal žádné okolnosti případu, které by jejich přiznání odůvodňovaly.