o určení, že rozhodnutí Petra Hrdličky ze dne 17. října 2019 není rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady společnosti, k odvolání společnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024, č. j. 77 Cm 42/2020-70,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením výrokem I. zastavil řízení „o určení, že rozhodnutí [Anonymizováno] jako jediného společníka v působnosti valné hromady účastníka ze dne 17. 10. 2019 nemá žádné právní účinky.“ Výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně uvedl, že návrhem ze dne 20. prosince 2019 se navrhovatel domáhal určení, že rozhodnutí [Anonymizováno] jako jediného společníka v působnosti valné hromady společnosti [Jméno advokáta B]. (dále jen „společnost“) ze dne 17. října 2019 nemá žádné právní účinky. Podáním ze dne 28. března 2024 vzal navrhovatel zcela návrh zpět s tím, že tak činí s ohledem na právní názor vyslovený Vrchním soudem v Praze v rozsudku ze dne 5. března 2024, č. j. 14 Cmo 245/2023-139. Pokud jde o náklady řízení, odkázal na § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Společnost se zpětvzetím návrhu souhlasila.

3. Soud prvního stupně proto podle § 1 odst. 3 z. ř. s. za použití § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), předmětné řízení zastavil, když neshledal naplnění podmínek § 15 z. ř. s. O nákladech řízení pak rozhodl s odkazem na ustanovení § 23 z. ř. s. s poukazem na absenci tvrzení o okolnostech tohoto případu, jež by přiznání náhrady nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. odůvodňovaly.

4. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podala společnost odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu změnil a uložil navrhovateli povinnost zaplatit společnosti „náklady řízení před soudem prvního stupně i řízení před odvolacím soudem…“

5. Odvolatelka namítá, že řízení bylo zahájeno „žalobou“ na určení, že rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady ze dne 17. října 2019 nemá žádné právní účinky podle § 191 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/. S odkazem na § 23 z. ř. s. (který cituje) se podrobně vyjadřuje k jeho aplikaci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (která specifikuje a závěry v nich uvedené cituje) a komentářovou literaturu, zejména poukazuje na to, že řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby je nesporným řízením, tj. řízením ve statusových věcech právnický osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s. Ačkoliv se procesně jedná o statusovou věc, nemůže být pro tento případ aplikován § 23 z. ř. s., neboť předmětné řízení lze zahájit toliko na návrh.

6. Odvolatelka poukazuje na to, že podle § 90 odst. 1 z. ř. s. soud v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby rozhodne o tom, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, hledí-li se na něj, jako by nebylo přijato, i bez návrhu. Nejvyšší soud judikoval, že je možné domáhat se návrhem dle § 191 z. o. k. vyslovení „nicotnosti“ i rozhodnutí jediného společníka po uplynutí lhůt pro dovolání se neplatnosti takového rozhodnutí. Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že takové řízení je vedeno podle § 90 odst. 1 z. ř. s. v rámci řízení o neplatnosti zahájeného výhradně na návrh, v jehož rámci soud sám (i bez návrhu) posoudí případnou „nicotnost“ usnesení. Povaha výlučně návrhem zahájeného řízení (o neplatnosti, resp. dovolání se, že nejde o usnesení) vylučuje aplikaci § 23 z. ř. s., vylučujícího nárok společnosti na náhradu nákladů řízení bez tvrzení okolností svědčících pro přiznání nároků na náhradu nákladů řízení, jak nesprávně rozhodl soud prvního stupně. Uvedené ustanovení § 23 z. ř. s. (ani jeho žádné jiné obecné ustanovení) neupravuje, jak má soud ve výhradně návrhových řízeních postupovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Proto je v těchto řízeních třeba aplikovat § 137 a násl. o. s. ř., jakož i § 142 a násl. o. s. ř.

7. Dle odvolatelky je spor mezi účastníky řízení zjevný od počátku řízení, odvolatelka v průběhu řízení poukazovala na relevantní rozhodnutí vydaná soudy v souběžně vedených řízeních, kterými mj. podporovala vlastní argumentaci ve vztahu k absenci sporné aktivní legitimace navrhovatele. Má za to, že soud prvního stupně měl v dané věci aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť zastavení řízení zcela zavinil navrhovatel.

8. Navrhovatel navrhl usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdit. V dané věci se nepochybně jednalo o řízení podle z. ř. s., soud prvního stupně postupoval správně, pakliže předmětné řízení vyloučil k samostatnému řízení. Podle § 90 odst. 1 z. ř. s. je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí právnické osoby od roku 2018 beznávrhové, o náhradě nákladů řízení se tak rozhoduje dle § 23 z. ř. s.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadený výrok II. usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Podle § 191 odst. 1 z. o. k. každý společník, jednatel, člen dozorčí rady, je-li zřízena, nebo likvidátor se může v mezích tohoto ustanovení dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo společenskou smlouvou. Bylo-li rozhodnuto mimo valnou hromadu nebo bylo-li rozhodnutí valné hromady přijato dodatečně, právo podat návrh zanikne uplynutím 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o přijetí rozhodnutí podle § 174 odst. 3 nebo § 177, nejdéle však uplynutím 1 roku od přijetí tohoto rozhodnutí. Totéž platí, rozhodl-li v působnosti valné hromady jediný společník.

11. Podle § 45 odst. 1 z. o. k. v jakých případech se hledí na rozhodnutí orgánu obchodní korporace, jako by nebylo přijato, se posoudí podle ustanovení občanského zákoníku upravujícího spolky; to neplatí pro rozhodnutí, které se příčí dobrým mravům.

12. Podle § 245 o. z. se na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením zákona, hledí, jako by nebylo přijato. To platí i v případě, že bylo přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout.

13. Podle § 90 odst. 1 z. ř. s. v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby rozhodne soud o tom, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, hledí-li se na něj, jako by nebylo přijato, i bez návrhu.

14. Podle § 23 z. ř. s. bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.

15. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

16. V daném řízení bylo jeho předmětem posouzení, zda se na přijaté rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady hledí, jako by nebylo přijato. Jinak řečeno, jde o posouzení, zda napadený projev vůle jediného společníka má zamýšlené právní účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 4727/2016). Rozhodnutí, na která se hledí, jako by nebyla přijata, jsou označována jako nicotná (nulitní), nevyvolávají žádné právní následky, nikoho nezavazují, nemohou konvalidovat. Z procesního hlediska pak vyplývá z § 90 odst. 1 z. ř. s., že zjistí-li soud v průběhu řízení o vyslovení neplatnosti orgánu právnické osoby, že na rozhodnutí se hledí, jako by nebylo přijato, rozhodne i bez návrhu o tom, že o rozhodnutí orgánu nejde, aniž by musel současně zamítat návrh na vyslovení jeho neplatnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1817/2016, uveřejněné pod číslem 46/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), část občanskoprávní a obchodní). Dlužno dodat, že závěr o „nicotnosti“ (zdánlivosti) usnesení valné hromady či rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady lze přijmout v jakémkoliv řízení, tj. jak v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (či vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka přijatého v působnosti valné hromady), tak i jako řešení předběžné otázky v jiném řízení. Určení nicotnosti takového rozhodnutí se lze domáhat i samostatným návrhem, má-li navrhovatel na takovém určení naléhavý právní zájem, přičemž okruh potenciálních navrhovatelů není (s výjimkou požadavku naléhavého právního zájmu) výslovně limitován a právo podat návrh není omezeno žádnou lhůtou (byť plynutí času bude zpravidla mít význam pro posuzování naléhavého právního zájmu).

17. Není sporu o tom, že řízení o určení, že nejde o rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady, je rovněž řízením ve statusových věcech obchodních korporací ve smyslu § 2 písm. e) ve spojení s § 85 písm. a) z. ř. s., patřícím mezi tzv. nesporná řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2021, sp. zn. 27 Cdo 3451/2020, jakož i další rozhodnutí v něm citovaná). Je však třeba zdůraznit, že ačkoliv jde o řízení nesporné, v němž je rozhodováno podle zásad nesporného řízení a je ovládáno vyšetřovací zásadou, nelze pominout, že může být zahájeno toliko na návrh (§ 13 odst. 1 věta první z. ř. s.). Ustanovení § 90 odst. 1 z. ř. s. nezakotvuje výjimku ze základního pravidla, že řízení o vyslovení „nicotnosti“ lze zahájit bez návrhu, nýbrž stanoví postup soudu právě v situaci, kdy sám zjistí, že posuzované rozhodnutí není rozhodnutím orgánu právnické osoby (je „nicotné“).

18. Řečené znamená, že předmětné řízení nepatří mezi řízení, která lze zahájit i bez návrhu, a proto se na ně ustanovení § 23 z. ř. s., řešící otázku náhrady nákladů řízení, nevztahuje. Postup soudu prvního stupně, který při řešení otázky náhrady nákladů řízení aplikoval § 23 z. ř. s., není správný. Podle § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. se podpůrně použije občanský soudní řád všude tam, kde příslušná otázka není řešena přímo v rámci z. ř. s.; v poměrech dané věci se tak otázka nákladů řízení řídí § 142 a násl. o. s. ř.

19. Obecně platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno a jejím smyslem je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01). Pokud tedy soud zastavuje řízení, zabývá se v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Pokud tedy žalobce/navrhovatel vezme svou žalobu/návrh zpět, zkoumá se, zda k tomu došlo pro chování žalovaného/ účastníka (zavinění zastavení řízení na straně žalovaného/účastníka), pro jiný žalobcem/navrhovatelem uvedený důvod (např. si není jistý výsledkem řízení nebo zvolí jiný způsob obrany svých práv, pročež již nechce v řízení pokračovat; jedná se o zavinění zastavení řízení na straně žalobce/navrhovatele) nebo pro chování obou účastníků řízení (typicky půjde o uzavření mimosmluvní dohody, bez určení náhrady nákladů řízení; účastníci řízení tak zavinili zastavení řízení, pročež si každý ponese své náklady řízení sám). Aby mohla být žalobci/navrhovateli přiznána náhrada nákladů řízení, musí být zároveň splněny dvě podmínky – podaný návrh musí být důvodný a k jeho zpětvzetí došlo pro chování žalovaného/účastníka. Důvodnost návrhu se posuzuje pouze z procesního hlediska (rozhodný je vztah výsledku chování žalovaného/účastníka k požadavkům žalobce/navrhovatele).

20. Z obsahu předloženého spisu se podává, že navrhovatele ke zpětvzetí návrhu nevedlo chování společnosti, nýbrž navrhovatel vzal návrh zpět v důsledku právního názoru vysloveného Vrchním soudem v Praze v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 14 Cmo 245/2023. Přitom je nerozhodné, zda by byl, či nebyl, podaný návrh úspěšný z hlediska hmotného práva, neboť k takovému posouzení již nemůže pro zpětvzetí návrhu dojít, a to ani v odvolacím řízení. Pokud tedy navrhovatel vzal zpět svůj návrh, aniž by tak učinil v souvislosti s chováním společnosti, zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a pak mělo být postupováno podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. při posuzování otázky náhrady nákladů řízení.

21. Odvolací soud při určení výše odměny právního zástupce společnosti s ohledem na povahu daného řízení vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (advokátního tarifu) a tomu odpovídající odměny 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. Jak vyplývá z obsahu spisu právní zástupce společnosti v řízení před soudem prvního stupně učinil celkem 3 úkony právní služby – příprava a převzetí právního zastoupení, vyjádření k podanému návrhu na určení, že nejde o rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady (ze dne 13. ledna 2023), účast při jednání před soudem prvního stupně dne 18. ledna 2023 [§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu], dále mu náleží 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a dle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhrada 21 % DPH, jehož je plátcem. Náklady řízení vzniklé společnosti v řízení před soudem prvního stupně tak celkem činí 12 342 Kč.

22. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud v odvolání úspěšné společnosti přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 343,10 Kč, představující náklady právního zastoupení podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, neboť předmětem odvolání jsou náklady řízení, a § 11 odst. 2 písm. c) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu - odměnu ve výši jedné poloviny za jeden úkon právní služby (podání odvolání) 810 Kč a jeden režijní paušál v částce 300 Kč, navýšené dle § 137 odst. 3 o. s. ř. o 21 % DPH, jehož je právní zástupce společnosti plátcem.