náhrada hotových výdajů

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „Soud přiznává [Anonymizováno], bytem [adresa], likvidátorce společnosti [právnická osoba], … odměnu za provedenou likvidaci ve výši 4 500 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 3 707 Kč; s ohledem na poskytnutou zálohu na hotové výdaje spojené s likvidací ve výši 8 000 Kč bude likvidátorce vyplacena částka 207 Kč.“. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 40 Cm 315/2007 — 3, likvidátorce „povolil“ zálohu na hotové výdaje ve výši 8 000 Kč. Podáním doručeným soudu dne 31. srpna 2017, doplněným dne 9. listopadu 2017, požádala likvidátorka o určení odměny a o náhradu hotových výdajů spočívajících v nákladech na zveřejnění vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 380 Kč, v nákladech na ověřování listin a podpisů ve výši 30 Kč, v nákladech na správní poplatek ve výši 50 Kč, v nákladech na poštovné ve výši 569 Kč, v nákladech na kopírování listin ve výši 58 Kč, v nákladech na kancelářský materiál ve výši 150 Kč (stanoveno odhadem), v nákladech na telekomunikační poplatky ve výši 100 Kč (stanoveno odhadem), v nákladech na cestovné ve výši 213 Kč, v nákladech na zpracování účetních závěrek a přiznání k DPH ve výši 3 000 Kč, v nákladech na archivaci písemností a účetnictví ve výši 500 Kč a v nákladech na kolkové známky ve výši 3 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že likvidátorka byla jmenována v době účinnosti vyhlášky 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, soud prvního stupně při určení výše odměny a náhrady hotových výdajů spojených s likvidací postupoval podle této vyhlášky, přičemž citoval § 4 odst. 1 a 2 vyhlášky. Vzhledem k průběhu likvidace, popsaného ve zprávě likvidátorky a výsledku likvidace, považoval soud za přiměřenou odměnu ve výši 4 500 Kč. Dále soud citoval § 8 odst. 1 vyhlášky s tím, že uznal za hotové výdaje, které likvidátorka účelně vynaložila v souvislosti s prováděním likvidace uvedené společnosti výdaj 30 Kč za ověřování listin a podpisů, výdaj 50 Kč za správní poplatek, výdaj 569 Kč za poštovné, výdaj 58 Kč za kopírování listin, výdaj 1 500 Kč za zpracování 3 účetních závěrek a výdaj 1 500 Kč za zpracování 3 přiznání k dani z příjmů, celkem tedy 3 707 Kč. Soud prvního stupně nepřiznal likvidátorce náhradu nákladů za zveřejnění vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 380 Kč a za archivaci písemností a účetnictví ve výši 500 Kč, neboť likvidátorka tyto náklady a jejich výši neprokázala; dále nepřiznal náhradu nákladů za kancelářský materiál ve výši 150 Kč a za telekomunikační poplatky ve výši 100 Kč, neboť jejich výše byla stanovena pouhým odhadem (odkázal přitom na „nyní platné ustanovení § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.“); dále nepřiznal likvidátorce ani náhradu za cestovné ve výši 213 Kč, neboť měl za to, že náhrada za cestovné při použití soukromého vozidla náleží při cestě do jiného města, nikoli za použití vozidla k cestám v rámci města, kde má likvidátorka své bydliště a může využít městskou hromadnou dopravu; navíc náklady na cestovné na poštu v [adresa] se nejevily účelně vynaloženými, když podstatně blíž bydlišti likvidátorky se nachází pošta na adrese [adresa]. Nadto soud zjistil, že likvidátorka vyúčtovala cestovné na poštu v [adresa] dne 7. srpna 2007 i ve spisech 41 Cm 12/2003, 40 Cm 8/2003 (kde však byla likvidátorkou jmenována až usnesením ze dne 15. srpna 2007), 41 Cm 28/2003 a 40 Cm 21/2003 a dne 9. října 2007 ve spisech 41 Cm 12/2003, 40 Cm 32/2003, 41 Cm 28/2003 a 40 Cm 21/2003; rovněž cestovné na adresu [Anonymizováno] — registr vozidel dne 2. ledna 2008 si účtovala ve spisech 41 Cm 12/2003 a 41 Cm 28/2003. A konečně soud likvidátorce nepřiznal ani náhradu nákladů za kolkové známky ve výši 3 000 Kč, neboť z rejstříkového spisu zjistil, že jediný návrh, který likvidátorka podala, byl návrh na zápis výmazu v záhlaví uvedené společnosti doručený soudu dne 28. července 2017 a toto řízení bylo podle § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění platném do 29. září 2017, od poplatku osvobozeno. Uzavřel, že přiznaná odměna za provedenou likvidaci ve výši 4 500 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 3 707 Kč, po odečtu přiznané zálohy ve výši 8 000 Kč, činí částku 207 Kč, jež bude likvidátorce proplacena ze státních prostředků po právní moci usnesení.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka včasné odvolání. V odvolání uvedla k nepřiznané náhradě výdaje za zveřejnění vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 380 Kč, že v příloze předává kopii dokladu o zaplacení tohoto poplatku, k nepřiznané náhradě výdaje za archivaci písemností a účetnictví ve výši 500 Kč, že v příloze přikládá kopii dokladu o zaplacení tohoto nákladu. K náhradě nákladů na kancelářský materiál ve výši 150 Kč a za telekomunikační poplatky ve výši 100 Kč, uvedla, že kancelářský materiál, tj. kancelářský papír, obálky apod. je ve vyúčtování vyčíslen pouze odhadem, neboť dle likvidátorky detailní evidence by byla tak nákladná, že by neodpovídala výši nákladů vyúčtovaných na tento materiál. Kancelářský materiál byl v rámci úspory nakupován vždy ve větším množství, nikoli jednotlivě na jednotlivé likvidace. Proto je náklad na kancelářský materiál vyčíslen odhadem, resp. rozpočítáním na jednotlivé likvidace. Obdobně bylo postupováno i v případě telekomunikačních poplatků. K náhradě za cestovné ve výši 213 Kč, uvedla, že se při vyúčtování cestovného řídila v té době platnou legislativou, kde nejsou detailně stanoveny podmínky pro vyúčtování cestovného, tak je uvedeno v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Souhlasí s tím, že cestovné na poštu v [Anonymizováno] a na registr vozidel na [Anonymizováno] bylo vyúčtováno i v jiných likvidacích - ale v jednotlivých likvidacích je uplatněna pouze poměrná část na jednotlivé likvidace. K náhradě na kolkové známky ve výši 3 000 Kč, uvedla, že kolkové známky ve výši 3 000 Kč byly využity v roce 2005 - 2009 na jiná podání, než jak je uvedeno ve zmíněném usnesení. Likvidátorka již nedokáže vzhledem k dlouhé časové prodlevě mezi vynaložením nákladů a vyúčtováním nákladů na likvidaci doložit oprávněnost vynaložených nákladů na tuto likvidaci. Kolkové známky byly vyžadovány jednotlivými registry a organizacemi při zjišťování majetku likvidované firmy. Navrhla, aby soud akceptoval výše uvedené důvody a dodatečně přiznal likvidátorce účelně vynaložené náklady v celkové částce 3 343,- Kč, resp. 6 343,- Kč dle výše doloženého výdaje na zveřejnění vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku 2380 Kč, náhradu nákladů na archivaci a účetnictví, náhradu nákladů na kancelářský materiál ve výši 150 Kč, telekomunikační poplatky ve výši 100 Kč a náhradu za cestovné ve výši 213 Kč, celkem tedy 3 343 Kč s tím, že proplacení náhrady na kolkové známky ve výši 3 000 Kč, které byly využity na zjištění majetku likvidované firmy, ponechala na rozhodnutí soudu.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně (ohledně náhrady hotových výdajů).

4. Předně je třeba uvést, že při stanovení výše odměny likvidátora v případech, kdy k nařízení likvidace a jmenování likvidátora došlo v období od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2013 a rozhodováno o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora je po 1. lednu 2014, jak je tomu v posuzovaném případě, je třeba vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce, v daném případě tedy vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“). V tom je rozhodovací praxe odvolacího soudu konstantní (shodně např. usnesení ze dne 27. května 2015, č. j. 7 Cmo 631/2014 - 58, či ze dne 5. října 2015, č. j. 7 Cmo 231/2015 - 35 a ze dne 7. ledna 2016, č. j. 14 Cmo 348/2015 - 48). Je tomu tak proto, že likvidace obchodní společnosti nařízená soudem před 31. prosincem 2013 se dokončí podle tehdejší právní úpravy, jak vyplývá z přechodného ustanovení § 3043 odst. 2 věty první o.z., tedy dle obch.zák. a jeho prováděcího předpisu. Vzhledem ke skutečnosti, že likvidace byla v projednávané věci pravomocně nařízena dne 25. srpna 2007 a probíhá podle § 70 a násl. obch. zák. (včetně § 71 odst. 9 obch. zák., dle něhož Ministerstvo stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora….), nelze jako prováděcí předpis aplikovat nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jež je prováděcím předpisem k jiným zákonům (z.č.89/2012 Sb….), nýbrž je třeba aplikovat vyhlášku, z níž správně vyšel i soud prvního stupně.

5. Podle § 71 odst. 6 obch. zák. odměnu likvidátora určuje orgán společnosti, který likvidátora jmenoval. Byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud. Likvidátorovi lze přiznat právo na vyplácení zálohy…Dle § 8 odst. 1 vyhlášky likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.

6. Ohledně přiznané odměny za provedenou likvidaci se soud prvního stupně při jejím určení pohyboval téměř na samé „horní“ hranici, tudíž odvolací soud neshledal žádné důvody pro její korekci. Ostatně ani sama odvolatelka nijak neargumentovala pro její zvýšení.

7. Odvolací soud přezkoumal hotové výdaje likvidátorky, jejichž náhradu likvidátorka požaduje a jež nebyla likvidátorce soudem prvního stupně přiznána. Co se týká likvidátorkou požadovaného cestovného ve výši 213 Kč, tak odvolací soud uznal tuto částku oprávněnou jen do výše 116,86 Kč (viz blíže její vyúčtování na č.l. 37), když ve zbývajícím rozsahu sama likvidátorka v odvolání uvedla, že cesty na poštu a registr vozidel vyúčtovala i v jiných likvidacích, tudíž není zřejmé, jak k požadované částce přesně dospěla (likvidátorku tíží povinnost své výdaje specifikovat a doložit, což se v této části nestalo), proto ji ve zbývajícím rozsahu cestovné nepřiznal. Likvidátorka nedoložila své hotové výdaje ohledně kolkových známek ve výši 3.000,-, tudíž jí nelze přiznat náhradu výdaje, jejž nedoložila, že zaplatila. Ohledně následujících dvou hotových výdajů však odvolací soud konstatuje, že v rámci odvolacího řízení je likvidátorka doložila. Z předložené faktury (přiložené k odvolání) vyplývá, že částka 2.380,-Kč za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku byla dodavateli ([právnická osoba].) zaplacena dne 9.11.2007 a z předloženého příjmového pokladního dokladu ([právnická osoba].) vyplývá, že dne 1.9.2007 byla zaplacena částka 500,-Kč za archivaci písemností a účetnictví předmětné společnosti.

8. Co se týká likvidátorkou požadované náhrady hotových výdajů za telekomunikační poplatky ve výši 100,-Kč a za kancelářský materiál ve výši 150,-kč, tak je stěžejní zodpovězení otázky, zda lze přiznat tzv. paušální náhradu účelně vynaložených hotových výdajů, jejichž vyčíslení je buď objektivně téměř nemožné či velice obtížné (tj. s nepřiměřenými náklady, jež by byly vyšší než tyto výdaje). Odvolacímu soudu je známo, že jeho druhý společenstevní senát 14 Cmo v usnesení ze dne 2. listopadu 2016 sp.zn. 14 Cmo 322/201 dospěl k následujícímu: „Předpokladem náhrady nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace podle § 8 odst. 1 vyhlášky je, že likvidátor vynaložení těchto nákladů doloží; právo likvidátora na paušální náhradu administrativních výdajů, jak je např. upraveno ve vztahu k advokátům v § 13 odst. 3 vyhlášky č.177/1996 Sb., …, vyhláška nezakládá; není-li likvidátor schopen tyto administrativní výdaje jednotlivě vyčíslit a doložit, nezbyde, než aby je nesl ze svého v rámci přiznané odměny.“ Tento názor však senát 7 Cmo z níže vyložených důvodů nesdílí.

9. Na základě prováděcího předpisu (tj. vyhlášky) k obchodnímu zákoníku náleží likvidátorovi jmenovanému soudem náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace. Smyslem a účelem uvedeného ustanovení je, aby likvidátorovi, kterého jmenuje soud, byly uhrazeny všechny hotové výdaje, které musel likvidátor vynaložit v souvislosti s prováděním likvidace, přičemž jedinou podmínkou je skutečnost, že se jednalo o účelně vynaložené výdaje. Jinak řečeno, jsou – li tyto podmínky splněny, má likvidátor nárok na to, aby mu stát zaplatil náhradu všech účelně vynaložených hotových výdajů. Výše citované ustanovení vyhlášky výslovně nestanoví, že se musí jednat jen o jednotlivě vyčíslitelné (položkové) hotové výdaje. Z vyhlášky nevyplývá ani to, že by nebylo přípustné určitou část účelně vynaložených výdajů stanovit paušálně, resp. určit paušální částkou.

10. Některé hotové výdaje je velice obtížné vyčíslit. Jedná se typicky o takové položky, jako jsou telefonické hovory či obálky, samolepky, spotřebovaný kancelářský papír, který likvidátor použil při sepisování různých žádostí a dotazů souvisejících s úkony nutnými ke zjištění majetku právnické osoby. Jde především o dotazy vůči katastru nemovitostí, subjektům vedoucím příslušné registry a evidence /vozidel či plavidel/ a dále vůči centrálnímu depozitáři cenných papírů; likvidátor samozřejmě musí dále činit dotazy vůči všem bankám resp. pobočkám bank působících na území České republiky, zda u některé z nich nemá likvidovaná právnická osoba zřízen účet, apod.; likvidátor též zjišťuje a činí dotazy k získání informací o právnické osobě /v případě nespolupracujícího statutárního orgánu resp. dalších vnitřních orgánů/ u organizačních složek státu jako například u finančního, živnostenského či celního úřadu. Přesné vyčíslení a doložení těchto výdajů, které odvolací soud shledává jako účelně vynaložené, je však velmi obtížné a administrativně náročné. Pokud by se u takových položek po likvidátorovi požadovalo, aby je položkově vyčíslil (např. 20 listů papíru velikosti A4, 10 samolepek, obálek…), tak by časově a finančně náklady na jejich vyčíslení a evidenci byly vyšší, než jsou tyto hotové výdaje.

11. Vyčíslení některých dalších hotových výdajů, je objektivně téměř nemožné (jako např. množství spotřebovaného inkoustu v tiskárně, spotřebovaná náplň do propisky, apod.).

12. Výklad příslušného ustanovení vyhlášky, který učinil soud prvního stupně, by znamenal, že náhrada některých výdajů (které jsou obtížně vyčíslitelné či jen za značných administrativních nákladů či výdaje objektivně nevyčíslitelné), a které jsou zároveň účelně vynaložené ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky, by nebylo možno vůbec likvidátorovi přiznat. Takový výklad uvedeného ustanovení vyhlášky je však nepřípustný a byl by výrazem tzv. přepjatého formalismu kritizovaného konstantně Ústavním soudem -viz např. nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 1336/18 ze dne 8. 1. 2019, v němž Ústavní soud výslovně uvedl, že: „K otázce přepjatého formalismu pak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře mnohokrát zdůraznil, že orgánům veřejné moci a především obecným soudům netoleruje přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o výklad obecných norem a ústavních zásad [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87) nebo nález ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131)]. Při použití a výkladu právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].“ Odvolací soud na základě logického a účelového výkladu dospěl k závěru, že pakliže likvidátor v souvislosti s prováděním likvidace vynaložil hotové výdaje a ty byly současně vynaloženy účelně, pak nelze než přiznat likvidátorovi náhradu takových výdajů, i když je nevyčíslil jednotlivě. Po likvidátorovi jmenovaném soudem nelze spravedlivě požadovat, aby musel výdaje spojené s likvidací nést ze svého. Skutečnost, že určité výdaje není možné objektivně jednotlivě vyčíslit buď vůbec či jen se značnými obtížemi (za vynaložení takových administrativních nákladů, které převýší finančně tyto požadované výdaje) nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady takových hotových výdajů. Proto je likvidátorce přiznal v požadované výši – 150,-Kč za kancelářský materiál a 100,-Kč za telekomunikační poplatky. Náhrada hotových výdajů likvidátorky, jež je jí odvolacím soudem přiznána, tak činí celkem 6.953,86 Kč.

13. Dlužno ještě podotknout, že předmětná „paušální náhrada“ - jak popsána výše, představuje výjimku z obecného pravidla, že veškeré hotové výdaje je třeba pro přiznání jejich náhrady důsledně položkově vyčíslit a dokládat.

14. Výklad tohoto ustanovení provedený odvolacím soudem plně koresponduje s dosavadními a neměnnými názory Ústavního soudu, které se týkají postupu, jak správně vykládat právní předpisy (např. nález Ústavního soudu ze dne 17.12.1997 sp.zn. Pl. ÚS 33/97).

15. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení a ve zbývající části ohledně odměny likvidátorky potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné.

16. Protože odvolatelka je jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení.