o vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady obchodní společnosti „ČESKÉ RADIOKOMUNIKACE, IČ 60193671“ ze dne 31. 1. 2005, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2019, č. j. 42 Cm 86/2005-264

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „Řízení o dovolání navrhovatele do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 402/2008-92 ze dne 11.1.2010 se zastavuje.“ (výrok I.) a dále, že „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že „žalobou“ se navrhovatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO účastníka] s tím, že zdejší soud usnesením sp. zn. 42 Cm 86/2005- 87 „žalobu“ odmítl a Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 Cmo 402/2008-92 ze dne 11. 1. 2010 výše uvedené usnesení zdejšího soudu potvrdil. Navrhovatel podal dne 2. 4. 2010 proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 402/2008 dovolání. Podáním dovolání vznikla navrhovateli poplatková povinnost (§ 4 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném ke dni 2. 4. 2010). Navrhovatel požádal podáním ze dne 16. 8. 2010 o osvobození od soudních poplatků za dovolání. Zdejší soud usnesením ze dne 7. 4. 2015, č. j. 42 Cm 86/2005-168 navrhovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznal. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem usnesením č. j. 7 Cmo 226/2015-178 ze dne 5. 9. 2016. Nejvyšší soud České republiky zastavil dovolací řízení o dovolání navrhovatele proti výše citovanému rozhodnutí rozhodnutím č. j. 27 Cdo 2398/2017-213 ze dne 30. 8. 2017. Navrhovatel byl výzvou ze dne 11. 10. 2017, doručenou dne 20. 10. 2017, vyzván k úhradě soudního poplatku ve lhůtě do 15 dnů od doručení této výzvy. Navrhovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek za dovolání nezaplatil. Soud dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 řízení o dovolání navrhovatele pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání, splatného dne 2. 4. 2010, zastavil. Námitku podjatosti vznesenou proti členům senátu 7 Cmo Vrchního soudu v Praze, neobsahující řádné odůvodnění, považuje soud za obstrukční, tudíž nepostupuje v souladu s ustanovením § 15b) o. s. ř. Soud přihlédl ke skutečnosti, že navrhovatel podal tuto námitku jako součást dovolání v podání ze dne 27. 12. 2016, a v podání ze dne 30. 3. 2017, Nejvyšší soud ČR k této námitce v rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení ze dne 20. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2398/2017-213 nepřihlédl. Žádost navrhovatele druhá v pořadí ze dne 6. 11. 2017 o osvobození od soudních poplatků, za situace, kdy již bylo řízení o žádosti zastaveno, nemá na vznik poplatkové povinnosti navrhovatele a její výši vliv., soud považuje tuto žádost za obstrukční ze stejných důvodů jako námitku podjatosti. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 146 odst. 3 o. s. ř. V řízení bylo již pravomocně rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých v souvislosti s rozhodováním v prvém a druhém stupni. Soud účastníku náhradu nákladů řízení za zastupování advokátem v dovolacím řízení nepřiznal, protože účastník neučinil žádný úkon ve vztahu k soudu.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. V odvolání vznesl „objektivně důvodnou a včasnou námitku podjatosti soudkyně [fyzická osoba] i všech soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze s konstatováním o jejich „poměru k věci a zejména k účastníkům a jejich zástupcům.“ Z odvolání vyplynul požadavek na zrušení napadeného rozhodnutí a rozhodnutí „objektivně nepodjatými a nestrannými soudy/soudci ve spravedlivém procesu“.

3. K odvolání se vyjádřil další účastník, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a navrhl usnesení soud prvního stupně jako věcně správné potvrdit. V otázkách námitek podjatosti další účastník navrhl, aby k nim jako k obstrukčním nebylo vůbec přihlédnuto.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Předně se musel odvolací soud vypořádat s námitkou podjatosti. Vznáší – li navrhovatel opakovaně námitku podjatosti všech ve věci rozhodujících soudců (asistentů soudce) a priori i vůči všem ve věci dosud ještě nerozhodujícím soudcům soudu prvního stupně a soudců Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, a aniž by ji jakkoliv věcně odůvodnil, je již jen z tohoto postupu zřejmé, že se jedná o zcela zjevné zneužívání námitky podjatosti coby procesní obstrukce, přičemž soudy takovému zneužívání procesních práv neposkytují ochranu (viz § 2 o. s. ř.). Tento závěr odvolacího soudu je ostatně zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v této otázce – srov. např. závěry v podobné věci v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, č. j. KSBR 30INS 27580/2014, 29 NSČR 104/2017 – A – 116, v němž Nejvyšší soud výslovně uvedl následující: „Je-li námitka podjatosti zneužívána jako obstrukční postup (jako procesní obstrukce), pak s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany; soud v takovém případě nemá povinnost postupovat podle § 15b o. s. ř., respektive podle § 16 odst. 1 o. s. ř. Srov. v daných souvislostech obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Důvod předložit věc k rozhodnutí o „námitce podjatosti“ ze 17. srpna 2018 jinému senátu Nejvyššího soudu (§ 16 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) tedy tříčlenný senát Nejvyššího soudu rozhodující v této věci neměl, když okolnost, že dovolatel tímto způsobem svých procesních práv nevyužívá, nýbrž (v rozporu s § 2 o. s. ř.) zneužívá, je z výše podaného přehledu zřejmá.“ Rozhodnutí o vyloučení soudce podle § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu zjevně brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě a je-li taková pochybnost (objektivně posuzováno) dána. K důvodům vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 o. s. ř. je třeba nejprve uvést, že soudcův poměr k projednávané věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak tomu je v případě, kdyby soudce sám byl účastníkem řízení. Poměrem k věci se rozumí také situace, kdy soudce získal o věci poznatky jinak, než z dokazování prováděného při jednání, např. kdyby jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování, což by mohlo deformovat jeho pohled na věc. Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jenž může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout. Žádné takové okolnosti odvolatel netvrdil, tím spíše nedokládal. Neexistuje tedy žádná právně relevantní skutečnost, která by nasvědčovala, byť i jen potencionálně o podjatosti odvolatelem vypočtených soudců, přičemž odvolatelem zvolený postup ohledně vznášení námitek podjatosti je „učebnicovým příkladem" zneužívání práva, jež nepožívá právní ochrany. Pro úplnost odvolací soud ještě dodává, že nerozhodne – li soudce dle zcela subjektivních představ navrhovatele, nelze v tom spatřovat podjatost soudce.

6. Dle obsahu předloženého soudního spisu soud prvního stupně usnesením ze dne 21. dubna 2008, č. j. 42 Cm 86/2005 – 87 – výrokem I. odmítl návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady žalované společnosti, konané 31. ledna 2005, výrokem II. rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výrok o odmítnutí návrhu na zahájení řízení odůvodnil s odkazem na § 43 odst. 2 o. s. ř. tím, že navrhovatel přes výzvu soudu nedoplnil návrh o vylíčení rozhodujících skutečností a žalobní petit i po opravě zůstal neurčitý, neboť neuvedl konkrétní usnesení valné hromady, jehož vyslovení neplatnosti se domáhá. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze coby odvolací soud usnesením ze dne 11. ledna 2010, č. j. 7 Cmo 402/2008 – 92 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel podáním ze dne 2. 4. 2010 (na č. l. 98, resp. 99) dovolání. Usnesením ze dne 11. října 2017, č. j. 42 Cm 86/2005 vyzval soud prvního stupně navrhovatele (dovolatele) k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 10 000 Kč do 15 dnů od doručení výzvy. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů tak, že „Řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů ze dne 6. 11. 2017 se zastavuje.“ - usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018, č. j. 42 Cm 86/2005 – 225 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2019, č. j. 7 Cmo 140/2018 – 253. Následně – nyní odvoláním napadeným rozhodnutím soud prvního stupně zastavil předmětné dovolací řízení (o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2010, č. j. 7 Cmo 402/2008-92) z důvodu „nezaplacení soudního poplatku za dovolání, splatného 2. 4. 2010“.

7. Dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb. (dále též jen „z.s.p.“) jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním dovolání. Dle bodu 6. poznámky k položce 18 sazebníku soudních poplatků k z. s. p. poplatek se nevybere za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jen procesní povahy. Zákonem č.218/2011 Sb., jímž byl novelizován mj. zákon o soudních poplatcích (a též změněna výše soudního poplatku za dovolání) stanovil v čl. II. bodu 1. v rámci přechodných ustanovení, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Poplatky za odvolání, dovolání nebo kasační stížnost podávané po dni nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají podle zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

8. Z výše uvedeného vyplývá, že ke dni 2. 4. 2010, kdy bylo podáno dovolání proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně jen procesní povahy (o odmítnutí návrhu, resp. „žaloby“), se poplatek za dovolání v souladu se zákonem nevybíral. Tento závěr plyne z citovaného přechodného ustanovení. Navíc v souladu se zásadou právní jistoty a legitimních očekávání účastníků řízení je nepřípustné, aby bylo vyměření soudního poplatku - v daném případě soudního poplatku za dovolání, odvislé nikoli od okamžiku učinění příslušného procesního úkonu – podání dovolání, s nímž zákon spojuje případný vznik poplatkové povinnosti, ale od toho, kdy soud prvního stupně učiní výzvu k zaplacení soudního poplatku a právní úpravy (ohledně výše soudního poplatku) platné k tomuto okamžiku, kdy je činěna výzva k zaplacení soudního poplatku. Takový postup by znamenal značnou právní nejistotu účastníků řízení a nerovnost postavení různých účastníků řízení v obdobných věcech ke stejnému časovému okamžiku. Takový postup by totiž znamenal, že v hypotetickém případě podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jen procesní povahy - např. ke dni 2. 4. 2010 třemi různými dovolateli v rámci tří různých řízení, že by jednomu dovolateli nevznikla poplatková povinnost, druhému, kterého by soud vyzval za pozdější změněné právní úpravy, by vznikla poplatková povinnost v určité výši a třetímu dovolateli, jehož by vyzval soud prvního stupně ještě později – za platnosti další změněné právní úpravy, by vznikla také poplatková povinnost v jiné (vyšší) výši. Z logického výkladu (argumentum ad absurdum) a i jazykového výkladu lze dospět k závěru, že pro vznik a vyměření poplatkové povinnosti za řízení je rozhodující okamžik učinění procesního úkonu, s nímž zákon spojuje vznik poplatkové povinnosti (§ 4 odst. 1 z. s. p.), tedy okamžik podání žaloby, odvolání, dovolání…, nikoliv okamžik, kdy soud vyzve podatele, jemuž již (dříve) vznikla poplatková povinnost k zaplacení příslušného soudního poplatku. Shrnuto, zákon spojuje vznik poplatkové povinnosti s okamžikem učinění určitých taxativně vymezených procesních úkonů, přičemž výše případného soudního poplatku je odvislá právě od právní úpravy platné a účinné v době toho kterého procesního úkonu.

9. Výše odůvodněné závěry – promítnuto do posuzované věci znamenají, že podal – li navrhovatel dovolání dne 2. 4. 2010 proti výše uvedenému rozhodnutí, nevybíral se k tomuto rozhodnému okamžiku v případě popsaného dovolání žádný soudní poplatek za dovolání. Zastavil – li tedy soud prvního stupně dovolací řízení právě jen z důvodu nezaplacení soudního poplatku za dovolání v jím stanovené výši 10 000 Kč, postupoval nesprávně, neboť takový postup neměl oporu v právní úpravě.

10. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se předmětné dovolací řízení nezastavuje.

11. Vzhledem k měnícímu výroku byl odvolací soud povinen rozhodnout i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně dle § 224 odst. 2 o. s. ř. Náhradově nákladový výrok vyplývá ze skutečnosti, že úspěšnému navrhovateli nezastoupeného advokátem žádné náklady tohoto řízení nevznikly.