o jmenování znalce pro účely přezkoumání zprávy o vztazích, o odvolání účastnice 2) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2019, č. j. 13 Cm 361/2018-71

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „Soud jmenuje znalecký ústav [Jméno advokáta D]. k přezkumu zprávy účastníka o vztazích mezi ovládající osobou a ovládanou ze dne 29. 3. 2018 (nazvaná Zpráva o vztazích mezi propojenými osobami).“ (výrok I.), „Znalecký ústav [Jméno advokáta D]. je povinen vypracovat znalecký posudek ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto usnesení.“ (výrok II.), „Účastníkovi [Jméno advokáta B]. se ukládá povinnost poskytnout účastníkovi [Jméno advokáta D]. veškerou potřebou součinnost k přezkoumání zprávy o vztazích mezi ovládající osobou a ovládanou osobou ze dne 29. 3. 2018.“ (výrok III.), „Účastník [Jméno advokáta B]. je povinen uhradit navrhovateli náklady tohoto řízení ve výši 12 200 Kč k rukám [Jméno advokáta A], advokáta, se sídlem v [adresa], do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.“ (výrok IV.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel podal soudu návrh na jmenování znalce pro účely přezkumu zprávy o vztazích mezi prvním účastníkem, jakožto ovládanou osobou a jejími dvěma společníky a jednateli [Anonymizováno] a [právnická osoba], jakožto osobami ovládajícími. Dále soud popisoval dosavadní průběh řízení a dospěl k závěru, že navrhovatel je kvalifikovaným společníkem ve smyslu ust. § 85 z.o.k. „za pomoci“ ust. § 187 z. o. k., neboť vlastní větší než 10% podíl v prvém účastníkovi a je tedy aktivně legitimován v tomto sporu. K základu nároku soud vyšel z ust. § 85 odst. 1 z. o. k. s tím, že ze slova „domnívá“ vyplývá, že kvalifikovaný společník může soud požádat o přezkoumání zprávy o vztazích bez splnění jakýchkoliv dalších podmínek, čemuž nepřímo odpovídá ust. § 87 odst. 2 z. o. k. a dále se věnoval „zvolení“ správného znalce soudem ve smyslu ust. § 86 odst. 1 věta prvá z. o. k. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. „za pomoci“ ust. § 1 odst. 3 z. ř. s., a to podle úspěšnosti stran ve sporu s tím, že účastník „bude nucen“ uhradit navrhovateli náklady řízení za uhrazený soudní poplatek z návrhu ve výši 2 000 Kč a za 3 úkony advokáta po 3 100 Kč a 3 režijní paušály po 300 Kč.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně do všech jeho výroků podala účastnice 1) včasné blanketní odvolání, které podáním ze dne 30. 5. 2019 vzala v rozsahu výroků I., II. a III. výslovně zpět.

3. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud v důsledku tohoto procesního úkonu účastníka řízení zastavil odvolací řízení v předmětném rozsahu podle ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.).

4. V rámci podání, jehož obsahem bylo částečné zpětvzetí návrhu současně účastnice 1) /společnost/ doplnila odůvodnění svého odvolání. Uvedla, že trvá na důvodnosti svého odvolání proti výroku IV. usnesení, kterým byla společnosti uložena povinnost nahradit navrhovateli náklady řízení s tím, že uvedené řízení má ve své podstatě charakter nesporného řízení (je výlučně na volném uvážení kvalifikovaného společníka, zda se pro podání takového návrhu rozhodne, společnost nemá možnost dosáhnout zamítnutí návrhu). Jakmile kvalifikovaný společník návrh podá, návrhu na jmenování znalce je automaticky vyhověno (předmětem posouzení může být nejvýše to, jaký znalec bude jmenován). Vzhledem k uvedenému považuje společnost (vzhledem k principům tohoto řízení, jak byly popsány výše) aplikaci zásady úspěchu ve věci za zcela neadekvátní, neboť je zřejmé, že kvalifikovaný společník zaznamená úspěch vždy (nějaký znalec bude vždy jmenován), zatímco společnost nezaznamená úspěch nikdy (nemůže docílit zamítnutí návrhu kvalifikovaného společníka). Náklady tohoto řízení by s ohledem na jeho povahu měl nést každý z účastníků ze svého (tomuto odpovídá i to, že navrhovatel ve svém návrhu nepožadoval přiznání náhrady nákladů řízení a náhrada nákladů řízení byla navrhovateli přiznána, aniž by o ni žádal). Odkázala i na rozhodnutí soudu prvního stupně v obdobné věci ze dne 17. 1. 2019, č. j. 12 Nc 1502/2019-8. Navrhla změnit napadené usnesení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl tak, že navrhovatel je povinen nahradit společnosti náklady odvolacího řízení.

5. K odvolání se vyjádřil též navrhovatel s tím, že odvolatel se mýlí, pokud uvádí, že kvalifikovaný společník zaznamená úspěch vždy, zatímco společnost nezaznamená úspěch nikdy. Z judikatury Vrchního soudu v Praze (odkázal na usnesení ze dne 14. 5. 2019, č. j. 7 Cmo 82/2019-35 a usnesení ze dne 25. 2. 2019, č. j. 7 Cmo 300/2018-58 mezi týmiž účastníky) je zřejmé, že „pro úspěch ve věci je důležité nejen měření silniční vzdálenosti autem a autobusem mezi sídlem znalce a sídlem ovládané osoby v kilometrech, ale také zjištění, jakou rychlostí se znalec při cestě autem ze sídla znalce do sídla ovládané osoby (a není vyloučeno, že i opačným směrem) pohybuje a jak dlouho mu tak cesta trvá.“ Z téže judikatury je také zřejmé, že pro úspěch ve věci je také důležité, zda návrh na jmenování znalce pro přezkoumání zprávy o vztazích byl podán v prekluzivní lhůtě stanovené v § 85 odst. 3 ve spojení s § 84 odst. 1 z. o. k. Na těchto závěrech tedy mimo jiné spočívá úspěch či neúspěch kvalifikovaného společníka ve věci a tento může zaznamenat i neúspěch ve věci. V případě, kdy se společnost návrhu kvalifikovaného společníka aktivně brání, jedná se nepochybně o řízení sporné a aplikace zásady úspěchu ve věci bude zcela na místě. Navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený výrok IV. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný a přiznal navrhovateli vůči odvolateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že dosavadní výše nákladů odvolacího řízení navrhovatele činí (při tarifní hodnotě 12 200 Kč) jeden úkon advokáta á 1 620 Kč a jeden režijní paušál á 300 Kč a dále, že zástupce navrhovatele není plátcem DPH.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (výrok IV.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Předmětné řízení o jmenování znalce k přezkumu zprávy o vztazích je řízením o některých otázkách týkajících se právnických osob (§ 2 písm. e/ z. ř. s.) a je tak jedním z řízení, jež výslovně upravuje zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních. Jednotlivé „druhy“ tohoto řízení jsou upraveny v ustanovení § 85 z. ř. s., přičemž řízení o jmenování znalce je výslovně upraveno v § 85 písm. c) z. ř. s. Dle § 85 odst. 1 z. o. k. každý kvalifikovaný společník podle § 187 z. o. k. nebo 365 z. o. k. ovládané osoby, který se domnívá, že zpráva o vztazích nebyla vypracována řádně, může navrhnout soudu, aby pro účely jejího přezkumu jmenoval znalce. Z posledně citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že se jedná výlučně o návrhové řízení. Jinak řečeno jedná se o řízení, jež zákon neumožňuje soudu zahájit bez návrhu.

8. Dle § 23 z. ř. s. bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení; náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.

9. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že soud ve stanovených zvláštních řízení soudních nepoužije při rozhodování o náhradě nákladů řízení pravidlo pro sporná řízení – podle výsledku řízení, resp. úspěchu dle § 142 o. s. ř. To také znamená, že pro ostatní řízení, tj. ta nesporná řízení, jež jsou zahajitelná pouze na návrh (vyjma návrhových řízení ve věcech manželských a partnerských) se obecné pravidlo o tom, že “žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení“ neuplatní. Tento závěr je ostatně v souladu i s právní teorií. „Na nesporná řízení, která lze zahájit jenom na návrh (krom návrhových řízení ve věcech manželských a partnerských) § 23 z.ř.s. podle svého jazykového znění nedopadá.“ (viz komentář k § 23 z. ř. s. in Lavický, P. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 1012.)

10. Tzv. nesporná řízení v režimu zákona o zvláštních řízeních soudních je třeba lišit z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení na ta, jež mohou být zahájena i bez návrhu a dále na ta, jež mohou být zahájena výlučně jen k návrhu - jako např. řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným dle § 191 odst. 1 z. o. k. či právě posuzované řízení o jmenování znalce dle § 85 odst. 1 z. o. k., v nichž se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní zásada úspěchu dle § 142 o. s. ř., ačkoliv se nejedná o řízení v režimu o. s. ř., tedy sporné řízení (poznámka: uvedené rozlišování však nemá opodstatnění u řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, neboť v těchto řízeních se uplatní pravidlo § 23 z. ř. s. bez ohledu na způsob zahájení takových řízení). U tzv. nesporných -výlučně návrhových řízení však zároveň platí, že „Přiznat náhradu nákladů řízení podle § 142 o.s.ř. však lze jenom tam, kde úspěch jednoho účastníka lze zároveň považovat za neúspěch účastníka jiného..“ (viz komentář k § 23 z. ř. s. in Lavický, P. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 1012.), což je i posuzovaný případ. Dle odvolacího soudu nelze hovořit o „automatické úspěšnosti návrhu“, jak namítá účastnice 1) v odvolání, neboť soud musí přezkoumávat, zda byl podán předmětný návrh v souladu se zákonem stanovenými lhůtami (§ 85 odst. 3 z. o. k.), přičemž v případě jeho podání po uplynutí zákonné lhůty, nemůže být navrhovatel úspěšný. Lze uzavřít, že pravidlo obsažené v § 23 z. ř. s. pro rozhodování o náhradě nákladů řízení na výlučně návrhové řízení o jmenování znalce dle § 85 odst. 1 z. o. k. nedopadá.

11. Pro úplnost odvolací soud ještě poznamenává, že není úkolem soudu nahrazovat zákonem jednoznačně stanovená pravidla svými vlastními pravidly.

12. Výše uvedené promítnuto do posuzované věci znamená, že soud prvního stupně postupoval správně, aplikoval – li v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (zásadu úspěchu). Neúspěšná účastnice je tudíž v souladu se zásadou úspěchu povinna zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a též před odvolacím soudem (po podání „prvního“ odvolání). Ty sestávají z nákladů právního zastoupení tvořených odměnou advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „vyhláška“) v celkové výši 9 300 Kč, a to za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení ze dne 21. 3. 2018, návrh ve věci samé ze dne 27. 8. 2018, vyjádření k odvolání ze dne 12. 10. 2018), přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4, písm. c) vyhlášky náleží odměna 3 100 Kč a dále náhradou hotových výdajů v celkové výši 900 Kč, přičemž náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč. K tomu je třeba přičíst v souladu s § 137 odst. 1 o. s. ř. náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč; celkem tedy 12 200 Kč.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku IV. potvrdil jako věcně správné.

14. Jelikož účastnice 1) nebyla v rámci odvolacího řízení vůbec úspěšná, náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v souladu se zásadou úspěchu v řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., úspěšnému navrhovateli. Navrhovateli vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 3 400 Kč. Ty sestávají z nákladů právního zastoupení tvořených odměnou advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „vyhláška“) za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 19. 6. 2019), přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4, písm. c) vyhlášky náleží odměna 3 100 Kč a dále jednoho režijního paušálu za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč. Celkem 3 400 Kč