o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze účastníka ze dne 6. 5. 2016, k odvolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2018, č. j. 56 Cm 71/2017 - 51

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh na určení neplatnosti členské schůze [Anonymizováno] konané dne 6. 5. 2016 ve [Anonymizováno], kterým byl schválen provozní řád mysliveckého spolku (výrok I.) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že navrhovatel se domáhal určení neplatnosti usnesení členské schůze Mysliveckého spolku [adresa] ze dne 6. 5. 2016 v rozsahu, jímž byl schválen provozní řád daného spolku. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že návrh byl podán ve lhůtě stanovené § 259 o. z. Navrhovatel tvrdil, že provozní řád ukládá jeho členům nepřiměřené povinnosti, které nejsou vyváženy řádným odůvodněním a legitimním záměrem. Soud tuto námitku neshledal důvodnou zejména s ohledem na tu skutečnost, že schválený provozní řád odpovídá i v předchozích letech schválenému provoznímu řádu, kdy členové spolku dle něj postupují, řídí se jím a lze předpokládat, že pokud nedošlo v průběhu let k jeho změně, je i vyhovujícím. Pokud navrhovatel uváděl, že není zaručena ochrana osobních údajů, když návštěvní knihy, do nichž se zapisuje příjmení osoby a doba, kdy se nachází na konkrétním posedu, jsou volně přístupné, pak tuto námitku neshledal soud důvodnou. Uvedení příjmení v daném sešitě není možné považovat za osobní údaj, když pouze na základě takového údaje nelze určit, o jakou osobu se jedná. Nelze ani dospět k závěru, že by schválený provozní řád byl v rozporu s dobrými mravy. Povinnosti uložené členům spolku jsou stanoveny pro všechny členy spolku stejně, pouhá skutečnost, že každý z členů spolku má ke knize návštěv jinou vzdálenost, nezakládá jeho rozpor s dobrými mravy. Z důvodů výše uvedených, kdy soud neshledal usnesení členské schůze, jímž byl přijat provozní řád spolku, za neplatné, návrh navrhovatele zamítl. Náhradově nákladový výrok odůvodnil úspěchem účastníka ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř., který však náhradu nákladů řízení nepožadoval.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. V odvolání namítl, že v napadeném rozsudku nalézací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení účastníka, kterým byl přijat provozní řád, neukládá navrhovateli nepřiměřené povinnosti, které by nebyly vyváženy řádným odůvodněním a legitimním záměrem, a to zejména z důvodu, že provozní řád přijatý na schůzi dne 6. 5. 2016 je prakticky totožného znění jako provozní na rok 2015, kterým se řídili členové spolku v předcházejících obdobích, a z tohoto důvodu lze mít za to, že je provozní řád vyhovujícím. Odvolatel s uvedeným závěrem nalézacího soudu nesouhlasí, neboť není zřejmé, na základě jakých skutečností nalézací soud dospěl k uvedenému závěru. Již v minulosti se členská schůze spolku zabývala návrhem na zrušení provozního řádu v rozsahu povinnosti členů se zapisovat při vstupu do honitby a není tak pravdou, že všichni členové žalovaného shledali provozní řád vyhovujícím, byli s ním ztotožněni a bezvýhradně jej akceptovali. Nalézací soud se nedostatečně vypořádal s tvrzeními navrhovatele, když se nezabýval účelem přijetí provozního řádu neboť, jak účastník sám uvedl, provozní řád byl přijat za účelem zamezení kolize a zabezpečení přehledu o pohybu členů spolku v honitbě, kteří do honitby vstupují, tedy ke zvýšení bezpečnosti v honitbě. Účastník v řízení před nalézacím soudem tvrdil a prokazoval, že tvrzeného účelu účastníka nemůže být dosaženo, neboť pro zapisování byly podle čl. 3. odst. 8 napadeného provozního řádu vyhotoveny návštěvní knihy a každá z návštěvních knih byla určena pro určitou část honitby (2 x pro oblast [adresa], l x pro oblast [adresa], l x pro oblast [adresa] a 2 x pro oblast [adresa]). Pokud jsou pro jednu oblast určeny dvě samostatné návštěvní knihy, nelze zamezit případné kolizi členů žalovaného na jednom loveckém místě a vytváření nebezpečných situací v případě, kdy člen spolku předpokládá (dle zápisu v návštěvní knize), že je na určitém loveckém místě sám. Je zřejmé, že zapisováním do návštěvních knih v těchto oblastech nelze zaručit zvýšení bezpečnosti v honitbě, právě naopak. Za situace, kdy jediného tvrzeného účelu provozního řádu nemůže být dosaženo, je důvod ponechání provozního řádu v platnosti a povinnost zapisovat se povinností nepřiměřenou, neodůvodněnou a zřejmě omezující členy spolku způsobem uvedeným v podaném návrhu a jeho doplnění. Nalézací soud v napadeném rozsudku dále konstatoval, že: „ Uvedení příjmení v daném sešitě není možné považovat za osobní údaj, když pouze na základě takového údaje nelze určit, o jakou osobu se jedná" a zcela rezignoval na řádné odůvodnění uvedeného závěru. Žalobce s uvedeným názorem nalézacího soudu nesouhlasí a má za to, že údaje zapisované do knihy návštěv spadají pod ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů"). Za situace, kdy se do návštěvních knih zapisují členové spolku je zřejmé, že pouhé uvedení příjmení navrhovatele, jakožto člena spolku, je dostatečným údajem, na základě kterého lze ztotožnit osobu navrhovatele, a to nejen pro správce osobních údajů, jimiž je účastník podle § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů, ale rovněž pro třetí osoby, pro které může být navrhovatel určitelným subjektem podle zákona o ochraně osobních údajů, a to zejména s ohledem na okruh osob, které se do návštěvních knih zapisují. Za situace, kdy údaje obsažené v návštěvních knihách jsou osobními údaji podle zákona o ochraně osobních údajů a současně provozní řád a ani jiný dokument účastníka nestanovuje způsob vedení a zabezpečení návštěvních knih, ačkoliv je k tomu účastník, jako správce osobních údajů podle § 13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, povinen, je napadené usnesení, kterým byl přijat provozní řád, v rozporu citovaným zákonem o ochraně osobních údajů. Dále navrhovatel v tomto podání pod bodem V. výslovně uvedl následující: „Žalobce dále rozvádí důvody, pro které má za to, že provozní řád, který rozděluje honitbu do jednotlivých úseků, omezuje výkon práva myslivosti žalobce, a jako takový je v rozporu se zákonem č. 449/2001 Sb. (dále jen „zákon o myslivosti“) a s platnými stanovami žalovaného. V čl. 2 odst. 1 stanov žalovaného je uvedeno, že hlavní činností žalovaného je společný výkon práva myslivosti. Ačkoliv v zákoně o myslivosti není zákaz rozdělení honitby do jednotlivých úseků výslovně uveden, teleologickým výkladem jednotlivých ustanovení zákona o myslivosti lze k tomuto závěru dospět. Např. § 35 odst. 5 zákona o myslivosti stanoví, že: „Honitbu nelze rozdělit na části a v nich přenechat někomu provozování myslivosti;….“ Z uvedeného je zřejmé, že smyslem a účelem zákonné úpravy je zamezení nabourání koncepce společného provádění výkonu práva myslivosti členy spolku, tedy členy žalovaného. Obecně lze pak stanovit, že výkon práva myslivosti má být vykonáván členy žalovaného rukou společnou a nerozdílnou a právo myslivosti v honitbě je nedělitelné.“ S ohledem na výše uvedené odvolatel uzavřel, že se nalézací soud nedostatečně vypořádal s tvrzeními navrhovatele, závěry v napadeném rozsudku jsou nepřezkoumatelné, a na základě těchto dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že se návrhu vyhovuje v celém rozsahu, eventuálně, aby odvolací soud napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud usnesením ze dne 15. října 2019, č. j. 7 Cmo 163/2018 – 64 (jež nabylo právní moci dne 16. 12. 2019) rozhodl tak, změna návrhu navrhovatele obsažená v podání ze dne 2. 5. 2018 se nepřipouští. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že změnou návrhu, o němž je soud povinen rozhodnout, je nejen změna rozsahu napadaných rozhodnutí orgánu spolku …, ale i situace, kdy navrhovatel změní důvody, na základě nichž napadá platnost rozhodnutí orgánu spolku. Tedy buďto nahradí důvody dosud uvedené důvody jinými, nebo k důvodům, které uvedl v návrhu, přiřadí ještě i další důvod /důvody/, které dosud neuvedl. Novými, tedy od původních důvodů odlišnými, jsou důvody, jež nemají skutkovou souvislost s důvody již dříve uplatněnými. Uzavřel, že v odvolacím řízení nelze připustit takovou změnu návrhu, která by znamenala uplatnění nového nároku, jenž nebyl před soudem prvního stupně projednáván. Uvedl – li navrhovatel výslovně pod bodem V. ve svém podání ze dne 2. 5. 2018 výše citované rozšíření důvodů neplatnosti napadeného usnesení členské schůze spolku, jedná se o změnu návrhu, o níž musí odvolací soud rozhodnout s tím, že odvolatelem nově uplatněný důvod neplatnosti usnesení členské schůze představuje důvod, ohledně něhož by výsledky dosavadního řízení před soudem prvního stupně nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu v odvolacím řízení, neboť soud prvního stupně se (v podání ze dne 2. 5. 2018) nově tvrzeným rozporem provozního řádu se zákonem o myslivosti a stanovami, vůbec nezabýval. V odvolacím řízení nelze proto připustit popsanou změnu návrhu.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací projednal odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně odvolací soud konstatuje nesprávné označování účastníků řízení částečně i soudem prvního stupně (především v rámci odůvodnění) a dále i odvolatelem. Odvolací soud konstatuje, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení nejvyššího orgánu spolku je dle § 2 písm. e) ve spojení s § 85 písm. a) z. ř. s., tzv. nesporným řízením ve statusových věcech právnických osob. Proto je nutné (v souladu s platnou a účinnou zákonnou právní úpravou – viz § 6 z. ř. s.) označovat účastníky řízení správně, tj. nesprávně označeného žalobce (coby účastníka sporného řízení) jako navrhovatele a též nesprávně označeného žalovaného (též coby účastníka sporného řízení) jako dalšího účastníka. Odvolací soud proto označoval účastníky řízení v souladu se zákonem.

6. Dále odvolací soud poukazuje na nesprávnou formu rozhodnutí, jíž bylo rozhodováno – rozsudkem, ačkoliv mělo být rozhodováno ve formě usnesení – viz § 25 odst. 1 z. ř. s. Tato pochybení však neměla vliv na věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí.

7. Ve věci samé je odvolací soud zajedno se soudem prvního stupně. Podle § 258 o. z., může každý člen spolku navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánu spolku. V daném případě je ze stanov předmětného spolku – dalšího účastníka ve znění ze dne 12. 2. 2016 zřejmé, že vnitřní struktura o rgánů spolku je taková, že se neplatnosti u jiného orgánu spolku dovolat nelze. Odvolací soud, stejně tak jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelem v návrhu na zahájení řízení tvrzené důvody, jež upřesnil v rámci řízení před soudem prvního stupně, neobstojí. Usnesení členské schůze spolku přijaté dne 6. 5. 2016 o schválení provozního řádu odvolací soud považuje ze stejných důvodů jako soud prvního sutpně za platné, nejsoucí v rozporu ani se zákonem ani se stanovami spolku.

8. Podle § 212 odst. 1 přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva a oprávněné zájmy. V daném případě z nově přijatého provozního řádu nevyplývá, že by navrhovatel či jiní členové spolku byli ve smyslu § 212 odst. 1 spolkem bezdůvodně zvýhodňování resp. znevýhodňováni. Honitba byla rozdělena na určité části, přičemž logika zapisování se do návštěvnických knih je dána jak vnitřními potřebami spolku a jeho členů ve vztahu k účelu spolku, tak též ochranou jednotlivých osob v honitbě. Nemuselo být nutně cílem nového provozního řádu zvýšení bezpečnosti v honitbně, to ze zákona či stanov pro spolek nevyplývá, z hlediska § 258 ve spojení s § 212 odst. 1 o. z., je zcela postačující, že nově přijatý provozní řád není se zákonem ani se stanovami v rozporu. Povinost zapisovat se do knih návštěv platí pro všechny členy spolku stejně, nejde tak o žádné selektivní, tím spíše pak bezdůvodné zvýhodňování některých členů před jinými. Skutečnost, že vzdálenost od bydliště jednotlivých členů spolku k návštěvním knihám je různá, lze brát jako zcela přirozenou situaci, když ani ke kostelu či stanici vlaku či autobusu, či obecnímu, městskému nebo krajskému úřadu, nemocnici či soudu nemá každý občan České republiky stejnou dojezdovou či dochozí vzdálenost. Je svobodným rozhodnutím každého občana České republiky, kde bude bydlet či přebývat, pročež je pak jeho věcí zvážit polohu bydliště ve vztahu k místům pro něj zájmovým či podstatným. Dopadá-li rozhodnutí orgánu korporace, v daném případě členské schůze spolku, na jednotlivé členy korporace, v daném případě spolku odlišně, přičemž tato odlišnost není dána rozhodnutím korporace resp. jeho nastavením ve stanovách (rozhodnutím spolku, či úpravou jeho stanov), leč odlišnost je dána skutečnostmi na straně člena korporace (spolku), nemůže být z toho korporace viněna resp. viněn spolek (viz bydliště člena spolku daleko od knihy návštev pro honitbu spolku – mysliveckého sdružení). Nepodstatné není ani to, že rozhodnutí členské schůze o schválení provozního řádu bylo rozhodnutím drtivé většiny členů spolku, kdy proti přijetí usnesení byl prakticky jen navrhovatel. Naopak, je třeba vidět princip loajality členů spolku viz. § 212 odst. 1 věta první o. z., a s ním související povinnost členů zachovávat vnitřní řád spolku. Jde o projev tzv. korporační loajality, jejíž míra může být modifikována právní formou – v daném případě spolek, i stanovami konkrétního spolku. Nicméně základním korporačním principem je podřízení se pravidlům schváleným příslušnou většinou /dle stanov nastavených pravidel/, samozřejmě nejde-li o pravidla v rozporu se zákonem či stanovami. O ta v daném případě nejde a je zjevné, že určitým pravidlům je třeba podřídit se v každé skupině osob, v každé korporaci (§ 210 o. z.), přičemž se všemi těmito pravidly nemusí nutně vždy každý jednotlivý člen korporace souhlasit. Jde o logický a přirozený jev, jenž však nevede k neplatnosti rozhodnutí orgánu korporace (spolku). Za situace, že všichni členové spolku nemají počítač či internetové připojení, nelze považovat za v rozporu se zákonem či stanovami, že není konstituováno vedení návštěvnických knih elektronicky. Nebylo by jsoucím v rozporu se zákonem či stanovami ani v případě, že by jej měli, neboť je autonomní vůlí příslušné většiny členů spolku zvolit způsob, jakým budou návštěvnické knihy vedeny.

9. Se soudem prvního stupně se lze plně ztotožnit, že uvedení toliko příjmení v návštěvnických knihách, byť by tyto byly veřejnosti přístupné (např. ve schránce na domě či na nějakém veřejnosti přístupném místě) není zásahem do osobních údajů. Podle § 3 odst. 1 a 2, § 4 a § 5 odst. 2 zák. č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění novel, „správce může spracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů; bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, jestliže je zpracování nezbytné pro plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů…. Tím, že je každý člen spolku vázán stanovami spolku coby smlouvou viz. § 125 odst. 1 o. z., je spolek coby zpracovatel případných osobních údajů jednotlivých svých členů oprávněn je i bez souhlasu zpracovávat právě na základě uvedených stanov – smlouvy, za účelem naplňování svého účelu. Podle odvolacího soudu nicméně pouhé uvedení příjmení v návštěvnické knize takovýmto zpracováním resp. používáním osobních údajů není. Jde o čistě evidenční nutnost, aby o sobě lidé (členové spolku či jejich hosté) přítomní v honitbě resp. v jejích částech věděli a zamezilo se tím nedorozumění či nehodě.

10. Odvolací soud se podrobně seznámil s námitkami navrhovatele proti usnesení členské schůze, přičemž z lidského hlediska jsou mnohé pochopitelné viz. například, jeho obava po negativní zkušenosti o to, aby třetí osobě nebylo známo, kdy se nezdržuje v bydlišti, či snad že by třetí osoba mohla (z pouhého příjmení), byla-li by znalá místních poměrů, zjistit, kdo je kdy na jakém posedu resp. v jaké části honitby. Na druhé straně ovšem nelze v životě člověka nikdy absolutně předejít všem možným, z jeho či i z objektivního hlediska negativním skutečnostem, jež jsou potud normálním během života i světa. Nikdy tak nelze abslutně vyloučit sledování jedné osoby druhou či znalost jedné osoby o tom, že druhá osoba není přítomna v bydlišti. Podstatné je následné chování lidí, které je-li v rozporu se zákonem, má být příslušným způsobem sankcionováno. Zamezit negativnímu chování lidí absolutně a dopředu nelze. To by nebylo třeba ani policie ani soudů, do tohoto vývojového stádia dosud naše společnost nedospěla. Odvolací soud tak v daném případě dochází k závěru, že napadené usnesení členské schůze, jež přijala nový provozní řád, nebylo ani v rozporu se zákonem ani stanovami a není tak neplatným . Bylo přijato v působnosti členské schůze, není v rozporu s dobrými mravy a ani jiný důvod není dán pro jeho nicotnost dle § 245 o.z.

11. Z vyložených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, a to včetně správného nákladového výroku.

12. Další účastník byl ve věci úspěšný v rámci odvolacího řízení úspěšný, náhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež odvolací soud o náhradě nákladů rozhodle podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.