o zaplacení částky 526.569,33 € s příslušenstvím a částky 548.062 € s příslušenstvím, o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021, č. j. 73 Cm 74/2011-328

1. Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že druhá žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku ve výši 40.998,94 € spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 40.998,94 € ročně od 1. června 2011 do zaplacení (výrok I.), co do zbytku, tj. co do části, ve které se žalobkyně domáhá po první žalované a druhé žalované zaplacení částky 526.569,33 € s příslušenstvím, a co do části, ve které se žalobkyně domáhá po druhé žalované zaplacení částky 507.063,06 € s příslušenstvím, se žaloba zamítá (výrok II.), žalobkyně je povinna uhradit první žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 849.686,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), a že žalobkyně je povinna uhradit druhé žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 880.008,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 1. června 2011 se žalobkyně domáhá, aby jí žalovaná 1) a žalovaná 2) společně a nerozdílně zaplatily částku 526.569,33 € s příslušenstvím, a žalovaná 2) zaplatila částku 548.062 € s příslušenstvím. Uvedla, že spolu s žalovanou 1) jsou společníky druhé žalované, když v žalované 2) jí náleží podíl o velikosti 51 % a žalované 1) náleží podíl v o velikosti 49 %. Dle společenské smlouvy žalované 2) čl. 21 A) jsou společníci žalované 2) povinni poskytnout žalované 2) jakékoliv půjčky k financování jejího provozu, a to v poměru svých podílů; čl. 21 B) neposkytne-li jeden ze společníků druhé žalované svůj podíl na půjčce a poskytne-li druhý ze společníků druhé žalované tuto půjčku i za prvního společníka, pak se v části, která odpovídá podílu na půjčce připadajícím na prvního společníka, současně jedná o půjčku druhého společníka prvnímu společníkovi (dále i jen „půjčka“). Žalobce dále tvrdí, že v souladu s tímto ujednáním poskytl žalované 2) půjčku ve výši 1.074.631,30 €, která sestává z částky 1.033.588,50 €, což představuje jím uhrazené splátky úvěru poskytnutého žalované 2) španělskou bankou [právnická osoba] na základě smlouvy o úvěru z 26. června 2007, dále sestává z částky 40.998,94 €, kterou žalobkyně zaplatila za žalovanou 2) jejím dodavatelům a z částky 49 €, která představuje vícenáklady žalobkyně vzniklé úhradou bankovního poplatku za převod částky 2.142.504,63 Kč ve prospěch žalované 2). Žalobkyně tuto půjčku poskytnutou žalované 2), co do výše 49 % poskytla i za žalovanou 1), neboť žalovaná 1) se na jejím poskytnutí žalované 2) nijak nepodílela. Uzavřela, že po 1) žalované se domáhá zaplacení 49 % z částky 1.074.631,30 € z titulu půjčky, poskytnuté žalobkyní žalované 2). Po žalované 2) se zaplacení částky 1.074.631,30 € domáhá z titulu poskytnuté půjčky, úvěru či bezdůvodného obohacení.

3. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl jednotlivá skutková zjištění (odst. 13–23 rozsudku), odcitoval zákonná ustanovení (odst. 26 – 40 rozsudku) a učinil závěr, že vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá jednak (i) toho, aby jí žalovaná 1) a žalovaná 2) společně a nerozdílně zaplatily částku 526.569,33 € s příslušenstvím, jednak (ii) toho, aby jí žalovaná 2) zaplatila částku 548.062 € s příslušenstvím, postupoval zdejší soud podle §§ 153 odst. 1 a 154 odst. 1 obč. soud. řádu a (ii) žalobu v části, kde se žalobkyně domáhá vůči žalované 1) a žalované 2) zaplacení částky 526.569,33 € s příslušenstvím, zamítl a (ii) žalobě v části, kde se žalobkyně domáhá po žalované 2) zaplacení částky 548.062 € s příslušenstvím, vyhověl pouze co do části 40.998,94 € s příslušenstvím. Zdejší soud totiž dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je dán pouze nárok žalobkyně vůči žalované 2) ve výši 40.998,94 € s příslušenstvím. To poté odůvodnil, jak je uvedeno níže.

4. Na základě zjištění učiněných ze Společenské smlouvy žalované 2) (odst. 13 usnesení), dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o půjčce je tzv. reálný kontrakt, pročež se k jeho vzniku vyžaduje nejen přijetí návrhu na uzavření smlouvy, ale i samotné poskytnutí předmětu půjčky. Mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o půjčce již jen proto, že žalobkyně žalované 1) půjčku neposkytla. Ve vztahu k žalované 2) nemohlo ujednání Společenské smlouvy naplnit předpoklad existence platně vzniklého závazkového právního vztahu ze smlouvy o půjčce, a to proto, že jde o ujednání, jehož žalovaná 2) nebyla a není smluvní stranou. Nad rámec právě uvedeného soud prvního stupně upozornil, že ujednání obsažené v článku dvacátém prvním odstavci (A) a (B) společenské smlouvy druhé žalované je neplatné pro rozpor se zákonem (odst. 47 usnesení). Poté soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou 1) a ani mezi žalobkyní a žalovanou 2) neexistuje závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce a žalobkyni proto nesvědčí nárok na vrácení poskytnuté půjčky ani vůči žalované 1) ani vůči žalované 2).

5. Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zda nárok žalobkyně nelze posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a § 454 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále i jen „obč. zák.) a dospěl k těmto závěrům:

a) ve vztahu k žalované 1) nemůže být nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení dán, když se ani z tvrzení žalobkyně, ani ze skutečností zjištěných v rámci dokazování nijak nepodává, jak by se měla první žalovaná obohatit na úkor žalobkyně.

b) ve vztahu k žalované 2) je dán nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení do výše 40.998,94 €. Toto plnění poskytnula žalobkyně společnosti [právnická osoba], společnosti [právnická osoba] a společnosti [právnická osoba], a to za žalovanou 2), které měla plnit sama. Existence pohledávek nebyla v rámci řízení nikým zpochybňována. Plnění v podobě úhrad bankovních poplatků potom představují nutné náklady žalobkyně vynaložené při úhradě dluhů žalované 2) ve smyslu § 1 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 458 odst. 3 obč. zák., neboť tuto částku žalobkyně vynaložila za žalovanou 2), když uhradila její pohledávky, které za ní měly společnosti [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba]

c) ve vztahu k žalované 2) není dán nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení do výše 1.033.588,50 €. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových závěrů, že dne 26. června 2007 byla mezi žalobkyní, žalovanou 2) a společností [právnická osoba]., která je španělskou bankou, uzavřena smlouva o půjčce ve výši 7.760.000 €, kterou banka poskytne žalované 2) s tím, že žalobkyně bance ručí za plnění povinností podle této smlouvy ze strany žalované 2). Jménem druhé žalované jednaly při uzavření smlouvy z 26. června 2007 dvě osoby, a to [Jméno], jakožto jednatel žalované 2), a [Jméno], narozený [dat. nar.], na základě plné moci z 22. června 2007, vystavené [Jméno] jakožto jednatelkou žalované 2) k zastupování žalované 2) při uzavírání smlouvy o půjčce se španělskou bankou [právnická osoba]. Žalobkyně uhradila na účet č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba], resp. později u [právnická osoba] splátky úvěru ve výše uvedené výši. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že dle ust. § 454 obč. zák. žalobkyně sice částku 1.033.588,50 € hradila za žalovanou 2) jako její ručitel, ale plnění poskytnutá žalobkyní španělské bance [právnická osoba], později [právnická osoba] (dále i jen „španělská banka“), představovala plnění poskytnutá podle smlouvy o půjčce z 26. června 2007, přičemž tato smlouva však nebyla ve vztahu ke druhé žalované platně uzavřena, neboť při jejím uzavírání jednaly jménem žalované 2) osoby, které k tomu nebyly oprávněny, když plnou moc ze dne 22. června 2007 udělil za společnost pouze jeden z jejích jednatelů. K platnému jednání jménem žalované 2) se v době uzavření smlouvy z 26. června 2007 vyžadovalo společné jednání obou jednatelů žalované 2), neboť žalovaná 2) v té době měla dva jednatele a společenská smlouva žalované 2) stanovila, že jménem žalované 2) jednají oba jednatelé společně, jak umožňoval § 133 odst. 1 obch. zák. A není dán ani nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení podle § 1 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 454 obč. zák., spočívají v plnění žalobkyně v celkové výši 101,04 € vůči španělské bance [právnická osoba] později [právnická osoba], neboť nejde o situaci, kdy by španělské bance [právnická osoba], později [právnická osoba] bylo plněno ze strany žalobkyně za žalovanou 2), ač šlo o plnění, které měla žalovaná 2) plnit sama.

6. O povinnosti k náhradě nákladů soud prvního stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 137 obč. o. s. ř. a přiznal žalované 1) i žalované 2) právo vůči žalobkyni na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná 1) i žalovaná 2) byly v řízení úspěšné, a každé z nich vznikly během řízení náklady v souvislosti s účelným uplatňováním jejich práv, a to žalované 1) ve výši 849.686,20 Kč a žalované 2) ve výši 880.008,80 Kč; určení výše náhrady nákladů řízení odůvodnil.

7. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolala žalobkyně, která namítala, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností o zmenšení majetku odvolatelky a zvýšení majetku žalované 2), který byl zcela předem vyžádaný, předpokládaný, neplacením úvěru následně vyvolaný, a to předně důkazy označené v jejím podání ze dne 17. 9. 2020. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná 2) prostředky dle úvěrové smlouvy od banky čerpala, žalovaná 2) bance získané peníze vrátila z peněz, které jí na účet poskytla žalobkyně. Dále není správný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy, ač byla schválena oběma společníky, pročež podpis samotné úvěrové smlouvy ze strany žalované 2) byl ryze formální. Dle ust. § 15 obch. zák. pak byl [Jméno] způsobilý uzavřít za žalovanou 2) sám o sobě úvěrovou smlouvu, což dále odůvodňuje. Pokud by se úvěrová smlouva ukázala jako nenávratně neplatná, bylo namístě posoudit plnění splácené za žalovanou 2) jako bezdůvodné obohacení.

8. Proti výroku I. se včas odvolala žalovaná 2), která namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když částky, jež žalobkyně zaplatila společnostem [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba], není možno považovat za bezdůvodné obohacení. Odvolatelka již před soudem prvního stupně poukazovala na to, že Rámcová smlouva uzavřená žalobkyní a žalovanou 1) dne 26. září 2006, ve které upravily svá práva a povinnosti v souvislosti s realizací podnikatelského záměru, a to včetně povinnosti spoluúčastnit se na nákladech rekonstrukce nemovitosti ve vlastnictví žalované 2), resp. přinejmenším její část upravující závazek ke hrazení nákladů na rekonstrukci nemovitosti na hotel, má povahu smlouvy o investici ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4052/2018 ze dne 27. května 2020. Z popisu plnění obsaženého na fakturách, jejichž zaplacení ze strany žalobkyně bylo nalézacím soudem shledáno, jako bezdůvodné obohacení na straně žalované 2) je přitom zjevné, že se jedná o plnění související s rekonstrukcí Budovy. Dle odvolatelky měla Rámcová smlouva zjevně charakter smlouvy ve prospěch třetí osoby ve smyslu ust. § 50 občanského zákoníku, tj. ve prospěch žalované 2), která taková plnění pravidelně konkludentně přijímala. Nad rámec uvedeného odvolatelka doplnila, že závěr o tom, že se jedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované 2) je nesmyslný i proto, že žalobkyně byla většinovým společníkem žalované 2), což dále odůvodnila. Žalovaná 2) jako odvolatelka navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba se v části týkající se částky 40. 998,94 € s příslušenstvím zamítá a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud, jenž s ohledem na čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. postupoval dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst.2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání jsou důvodná.

10. Podle ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. musí návrh na zahájení mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

11. Rozhodující skutečnosti musí být vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem) a žalobní petit, musí být úplný, určitý a srozumitelný, přičemž nesmí být s rozhodnými tvrzeními v rozporu (viz k § 79 odst. 1 - Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, 2009, s. 495 - 524: L. Drápal).

12. Z obsahu žaloby plyne, že žalobkyně se dle svého petitu domáhá, aby jí žalovaná 1) a žalovaná 2) společně a nerozdílně zaplatily částku 526.569,33 € s příslušenstvím a žalovaná 2) částku 548.062 € s příslušenstvím. Předně tvrdila, že se jedná o plnění poskytnuté žalobkyní za žalovanou 2, přičemž se uvedeného nároku domáhá vůči žalovaným z titulu smlouvy o půjčce plynoucí ze Společenské smlouvy žalované 2). Nárok vůči žalované 1) v bodu V. označila i za možný nárok dle smlouvy o půjčce či úvěru a vůči žalované 2) i za možný nárok ze smlouvy o úvěru či bezdůvodného obohacení.

13. Dle odvolacího soudu se soud prvního stupně nijak nezabýval tím, zda žaloba obsahuje podstatné náležitosti dle ust. § 79 odst. 1 o. s. ř., tj. zda všechny žalobkyní tvrzené skutkové děje jsou dostatečně vylíčeny, a zda k jejich prokázání označila důkazy, a zda s těmito tvrzeními není to, čeho se po žalovaných domáhá (žalobní petit) v rozporu. Soud prvního stupně tak k projednání žaloby přistoupil, aniž by bylo zcela jasno, co je předmětem tohoto řízení (viz protokolu o jednání ze dne 5. 9. 2017 (č. l. 108 spisu). Na neprojednatelnost žaloby upozornila i žalovaná 1) při prvním jednání před soudem prvního stupně dne 15. 9. 2017. Poté soud prvního stupně poučil žalobkyni dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby specifikovala žalobu a rozšířila ji o právní důvody ze kterých svůj nárok uplatňuje, dále aby vysvětlila obsah jednotlivých důkazních návrhů tak, aby bylo zřejmé, z jakých skutkových okolností se žalobkyně domáhá svých nároků vůči žalované 1), a dále jí dle uvedeného zák. ustanovení poučil, aby svá tvrzení ohledně jednotlivých plateb, které hradila dodavatelské firmě a projekčním firmám za žalovanou 2) a platby – zálohy na úvěr, aby soudu doložila a prokázal do 30 dnů (viz protokol o jednání č. l. 110, 11 spisu). Teprve při následném jednání soudu prvního stupně dne 27. 8. 2020 (viz protokol o jednání č. l. 201–203), toliko ale pouze k dotazu (zřejmě soudu) z jakého titulu je žaloba „uplatňována“, žalobkyně sdělila, že se jedná o její nárok společníka společnosti z titulu půjčky poskytnuté žalované 2) dle Společenské smlouvy, který co do výše 49 % uplatňuje proti žalované 1) jako společníku společnosti a vůči žalované 2) jej jako vůči společnosti jejímž je společníkem uplatňuje v celé výši. Soud prvního stupně se vyjádřením žalobkyně ve vztahu k žalobě samé nijak nezabýval. Žalobkyně pak až podáním ze dne 16. 10. 2020 doplnila svá žalobní tvrzení, a to předně tvrzení týkající se úvěrové smlouvy ze dne 26. 6. 2007, a doplnila žalobu i o označení důkazů, současně pak specifikovala petit žaloby o jí požadované příslušenství.

14. Již jen z výše uvedeného je zjevné, že soud prvního stupně se sice v průběhu řízení snažil postupem dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odstranit neúplnost žalobních tvrzení, přičemž ale jeho výzva dle uvedených zákonných ustanovení je s ohledem ke znění žaloby a jejímu petitu v obecné rovině a nic nevypovídá o tom, v čem soud prvního stupně nedostatky žaloby, předně žalobních tvrzení spatřuje a jak má být jím vytčený nedostatek žaloby napraven. Požadavek soudu prvního stupně o rozšíření právního důvodu žaloby je pak i nesrozumitelný. Nutno dodat, že soud v řízení ani není právním názorem účastníků vázán.

15. Dle odvolacího soudu pak ani z průběhu řízení, a to vzhledem k tvrzením žalobkyně a prováděným důkazům, nelze zjistit žádnou úvahu soudu prvního stupně, jak v té, které fázi řízení na nárok (respektive nároky) žalobkyně nahlížel, která rozhodná tvrzení žalobkyně měl za prokázaná, a která nikoliv a jak věc průběžně právně posuzoval, když žalobkyně své právo přitom uplatnila (zřejmě) na základě tří rozdílných skutkových dějů, a to ne všechny vůči oběma žalovaným.

16. Z uvedeného je tak zřejmé, že soud prvního stupně si v řízení nepostavil najisto, jakého práva (či práv) se na základě svého vylíčení skutkového děje (respektive tří skutkových dějů) žalobkyně skutečně po žalovaných domáhá, a zda žalobkyní vylíčený skutek (respektive tři skutky) odpovídá jí formulovanému petitu. Bez toho pak nemůže být ani posouzení nároku žalobou uplatněného soudem prvního stupně dostatečné. To, že sám soud prvního stupně neměl napevno postaveno o čem v tomto řízení skutečně rozhoduje vyústilo v neurčitost části výroku II. rozsudku, který zní: „Co do zbytku, tj. co do části, ve které se žalobkyně domáhá po první žalované a druhé žalované zaplacení částky 526.569,33 € s příslušenstvím se žaloba zamítá“. Když ten nekoresponduje s petitem žaloby, kterou se žalobkyně domáhá, aby jí žalovaná 1) a žalovaná 2) společně a nerozdílně zaplatily částku 526.569,33 € s příslušenstvím, přičemž z odůvodnění rozsudku nelze seznat, jak soud prvního stupně posoudil společenství na straně žalované (viz § 91 o. s. ř.). A ani tedy to, jaký je v této části hmotněprávně výsledek vůči žalované 1) a žalované 2), jež měl být dle žádaného petitu společný a nerozdílný.

17. Dle odvolacího soudu je ze shora popsaných důvodů výrok II. rozsudku soudu prvního stupně nedostatečně odůvodněn a je i zčásti nesrozumitelný, což jej činí odvolacím soudem nepřezkoumatelným.

18. Přes výše uvedený závěr je dle odvolacího soudu třeba, vzhledem k závěrům a předně k odvolacím námitkám žalobkyně, se vyjádřit i k té části odůvodnění výroku II., ve které se soud prvního stupně zabýval nárokem žalobkyně vůči žalované 2) z titulu smlouvy o úvěru (půjčce) ze dne 26. 7. 2007 uzavřené se španělskou bankou.

19. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že „pro posouzení otázky, byla-li předmětná smlouva ze strany žalované 2) platně uzavřena, je rozhodným český právní řád. Jak se totiž podává z ust. § 3 odst. 1 zák. o mez. pr. soukr., pro určení právního řádu, podle něhož se posoudí způsobilost k právnímu jednání osoby, je rozhodná státní příslušnost této osoby. A protože druhá žalovaná je právnickou osobou založenou a vzniklou podle českého právního řádu, je pro posouzení toho, zda byla tato smlouva ze strany druhé žalované platně uzavřena, český právní řád…“ (viz odst. 64 napadeného rozsudku). Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok vůči žalované 2) není dán ani z titulu smlouvy o úvěru (půjčce - viz jeho zjištění odst. 15 napadeného rozsudku) ze dne 26. 7. 2007, neboť smlouva nebyla ve vztahu k žalované 2) platně uzavřena, když při jejím uzavírání jednaly jménem žalované 2) osoby, které k tomu nebyly oprávněny dle ust. § 13 obch. zák. ve spojení s § 133 odst. 1 obch. zák. Platností smlouvy z 26. června 2007 ve vztahu mezi žalobkyní, jako ručitelem žalované 2) a [právnická osoba], se soud prvního stupně nezabýval (odst. 75 napadeného rozsudku).

20. Z uvedeného tak plyne, že soud prvního stupně zřejmě posléze řešil spor již jen mezi žalobkyní a žalovanou 2) vzniklý ze smlouvy uzavřené se španělskou bankou dne 26. června 2007. A ačkoliv správně dospěl k závěru, že uzavřením smlouvy ze dne 26. června 2007 byl založen závazkový vztah mezi jejími účastníky, a to s tzv. mezinárodním prvkem, nijak se již nezabýval tím, zda je mu v této věci jako českému soudu dána pravomoc, kterou vymezují normy mezinárodního práva procesního, a to i s ohledem na ujednání stran předmětné smlouvy (její bod 15), ačkoliv ji k důkazu provedl. A pokud ano, tak jakým právním řádem se v tomto případě platnost předmětného právního úkonu řídí, a zda tedy jím shledaný nedostatek právního úkonu, spočívající v tom, že dle ust. § 13 a § 133 obch. zák. za žalovanou 2) nejednaly osoby oprávněné, je sto jeho neplatnost způsobit, a to podle jakých právních ustanovení.

21. Dle odvolacího soudu uvedený nedostatek odůvodnění výroku II. je rovněž důvodem vedoucím k nepřezkoumatelnosti této části napadeného rozsudku.

22. Dále odvolací soud shledal zcela důvodnými námitky žalované 2), které vznesla proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 40.998,94 € spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 40.998,94 € ročně od 1. června 2011 do zaplacení. Neboť soud prvního stupně se v řízení nijak nezabýval jejími tvrzeními, že toto plnění poskytnuté žalobkyní, není plněním bez právního důvodu, ale jedná se o plnění poskytnuté na základě Rámcové smlouvy ze dne 26. září 2006 /viz podání žalované 2 č. l. 230–231 spisu/ a v odůvodnění napadeného usnesení se touto obranou žalované 2) nijak nezabýval. Napadený výrok I. rozsudku pak zcela postrádá i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v té části, ve které soud prvního stupně uložil žalované 2) povinnost zaplatit úroky z prodlení z předmětné částky.

23. A nelze tak než uzavřít, že výrok I. napadeného rozsudku, je pro uvedené nedostatky důvodů, odvolacím soudem nepřezkoumatelný.

24. Odvolací soud ze všech shora popsaných důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

25. V novém řízení se bude soud prvního stupně nejdříve zabývat tím, zda žaloba včetně jejích doplnění obsahuje vylíčení všech pro věc rozhodných skutečností, zda petit žaloby s nimi není v rozporu, a i tím, zda je žalobkyní formulovaný petit úplný, určitý a srozumitelný. K čemuž případně zvolí i odpovídající procesní postup.