o zrušení účasti žalobkyň ve společnosti, k odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020 č. j. 79 Cm 88/2014-125,

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 23. 5. 2014 doručenou soudu prvního stupně téhož dne domáhají zrušení své účasti jakožto společnic v žalované společnosti [Jméno žalované]. (dále také „společnost“). Uvedly, že každá vlastní 10 % podíl. Většinový 70 % podíl vlastní jejich strýc [Anonymizováno], který zároveň vykonává ve společnosti funkci jednatele. Funkci jednatele dále vykonává p. [Anonymizováno]. Žalobkyně tvrdí, že jim společnost neposkytuje žádné relevantní informace týkající se hospodaření, nesvolává valné hromady, nezakládá do sbírky listin účetní závěrky, resp. ty, které zakládá, neodpovídají předchozím závěrkám, kontinuálně nenavazují na výsledky hospodaření předchozího roku. Výslovná žádost o předložení účetních dokladů a účetnictví společnosti směrovaná vůči jednateli, byla bez odezvy. Po podání žaloby valná hromada odsouhlasila prodej jejich podílů třetí osobě příp. [Anonymizováno], avšak z důvodů, že nemají přístup k účetnictví, resp. nemají představu o hodnotě společnosti (a tedy znalost k možné ceně za převod podílu) nemohou svůj podíl prodat. Společnost podmiňuje sdělení těchto informací po té, co bude společnosti představen zájemce, což není možné vzhledem k neznalosti majetkových poměrů ve společnosti. Rovněž návrh na odkup jejich podílů majoritnímu vlastníkovi zůstal bez odezvy. Majoritní společník - [Anonymizováno], nevykonává práva a povinnosti vyplývající z jeho majoritní účasti na společnosti řádným způsobem, a tím dochází k poškozování práv žalobkyň, neboť tyto nemohou s ohledem na svůj podíl na společnosti v celkové výši 30 % ovlivnit hospodaření ani činnost společnosti. Nemohou přijímat rozhodnutí ve smyslu naplňování účelu existence společnosti. Zrušením účasti žalobkyň ve společnosti zároveň nedojde k nepřiměřenému zásahu do práv společnosti, ani do práv majoritního společníka. Žalobkyně nemají ze své účasti na společnosti žádný prospěch. Z výše uvedených důvodů dovozují, že po nich nelze spravedlivě požadovat setrvání ve společnosti.

2. V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 6. února 2020 č. j. 79 Cm 88/2014-125 Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl tak, že „Soud zrušuje účast žalobkyň [Anonymizováno], [Jméno žalobkyně B] a [Anonymizováno] ve společnosti [Jméno žalované]., IČ [IČO], se sídlem [adresa].“ (výrok I.) a dále, že „Společnost [Jméno žalované]. je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení 75 660 Kč k rukám jejich zástupkyně [Anonymizováno], advokátky, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“ (výrok II.).

3. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně jsou menšinovými společnicemi vlastnícími každá podíl ve výši 10 % na žalované. Jelikož jsou vztahy mezi žalobkyněmi a dalším společníkem [Anonymizováno] ve společnosti dlouhodobě narušené, jak konstatovaly soudy v řízeních vedených o zrušení a vypořádání spoluvlastnického podílu k budově č.p. [Anonymizováno] na pozemku parc. č. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře [Anonymizováno] m² zapsaných na LV č. [Anonymizováno] v k.ú. [Anonymizováno] (byť se jednalo o spor mezi právnickými osobami avšak personálně shodnými), snažily se získat souhlas většinového společníka s prodejem svých obchodních podílů, což jim však bylo umožněno až po podání této žaloby rozhodnutím valné hromady konané dne 15. 10. 2015. Žalobkyně marně vyzývaly žalovanou k předložení kompletních účetních a dalších dokladů společnosti od roku 2011 dosud, které by sloužily jako podklady k ocenění jejich podílů ve společnosti a tím tak alespoň získat přibližnou cenu k jednání o převodu podílu ve společnosti na třetí osobu, když [Anonymizováno] na návrhy žalobkyň nereaguje. Žalovaná podmiňuje nahlédnutí do účetnictví příp. předáním podkladů znalci označením konkrétního zájemce o podíly, což není možné bez znalosti alespoň základního účetnictví společnosti. Žalovaná nesvolává valné hromady, do sbírky listin nezakládá úplné účetní závěrky. Na dopisy žalobkyň nereaguje.

4. Dále soud prvního stupně posuzoval věc po právní stránce. Citoval následující zákonná ustanovení: § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř., §§ 775, 205 odst. 1, 155 z.o.k. a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na jeho rozhodnutí pod sp.zn. 29 Odo 389/2005 a 29 Odo 1257/2006 a 29 Odo 275/2005 a 27 Cdo 1950/2018 s tím, že ukončení účasti ve společnosti soudem je řešením krajním, které je oprávněné pouze v případě zcela zásadního porušování povinností společností vůči společníkovi, když zároveň situaci nelze řešit jiným způsobem, například prodejem podílu ve společnosti. Dle soudu prvního stupně jsou dány důvody, pro které nelze na žalobkyních požadovat spravedlivě požadovat jejich setrvání ve společnosti. Ty shledal soud prvního stupně ve skutečnosti, že žalovaná neplní své povinnosti vůči žalobkyním (společnicím), neumožňuje jim nahlédnout do dokladů společnosti, znemožňuje řádný výkon jejich práv, svou pasivitou jim znemožňuje získat povědomí o hodnotě jejich podílů, když nemají možnost nahlížet do dokladů společnosti, a tudíž učinit nabídku k prodeji těchto podílů třetí osobě. Z chování společnosti lze usuzovat, že podávání dalších žalob (na uložení povinnosti umožnit nahlédnutí do účetnictví aj.) by se minulo účinkem ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1950/2018. S ohledem na uvedené po žalobkyních nelze dle soudu prvního stupně spravedlivě požadovat, aby setrvávaly ve společnosti, a proto žalobě vyhověl.

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalovaná - společnost včasné odvolání. V odvolání vznesla námitky proti některým skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s nimiž se neztotožnila. Konkrétně brojila proti závěru soudu prvního stupně, že:

1) výzva k předložení podkladů ze dne 17. 5. 2016 zůstala bez odezvy (bod 14 odůvodnění) s tím, že tento závěr se nezakládá na pravdě, když žalovaná ve svém vyjádření ze dne 25. 1. 2017 uvedla, že nemá problém předložit žalobkyním veškeré doklady k nahlédnutí, ovšem při respektování zákonných ustanovení,

2) z předávacích protokolů bylo zjištěno, že účetnictví žalované bylo předáno paní [Anonymizováno], pověřené k převzetí těchto dokladů (bod 19 odůvodnění) s tím, že tento závěr nemá podklad v provedeném dokazování, když předložené předávací protokoly obsahují na straně přebírající pouze jakýsi nečitelný podpis,

3) vztahy mezi žalobkyněmi a [Anonymizováno] coby společníkem žalované jsou narušeny s tím, že ze sporů mezi dvěma obchodními společnostmi ohledně nakládání se společnou nemovitostí nelze dovodit narušení vztahů mezi jednotlivými společníky žalované,

4) označení konkrétního zájemce o podíly žalobkyň není možné bez znalosti alespoň základního účetnictví společnosti s tím, že se jedná o čirou spekulaci.

6. Dále odvolatelka brojila proti některým „právním hodnocením“, a to že:

1) nemá smysl žalovat na poskytnutí konkrétní informace dle § 156 odst. 2 z.o.k. (bod 33 odůvodnění), neboť se jedná o spekulaci, která nemá oporu v provedeném dokazování,

2) odmítnutí žalované vydat žalobkyním účetnictví společnosti z důvodu, že by měly výhodu ve sporu vedeného u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. 11 C 307/2014, je v rozporu s jejím tvrzením, že účetnictví nebylo žalobkyní vůbec předáno (bod 36 od.) - s tím, že není zřejmé, v čem si tato dvě tvrzení odporují. Žalovaná pochopitelně netvrdí a nikdy netvrdila, že nemá k dispozici účetnictví, pouze namítala, že jí nebyly doklady za roky 2009 a 2010 řádně předány,

3) zrušením spoluvlastnictví žalované a společnosti [právnická osoba]. k nemovitosti v [Anonymizováno] si pan [Anonymizováno] „polepšil“, zatímco žalobkyně na této transakci byly „bity“ (bod 40 od.) s tím, že se nejedná o právní hodnocení, ale o subjektivní názor soudu, kde navíc není zřejmé, jaký je vztah k řízení,

4) žalovaná „překrucuje další skutečnosti dle svých potřeb.“ (bod 41 od.) s tím, že je to naopak soud, který překrucuje fakta ve prospěch žalobkyň,

5) argumentace žalované o možnosti uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí o převodu obchodních podílů, a následně stanovit cenu za tento převod znaleckým posudkem, je úplně mimo realitu, svědčící o neznalosti obchodních jednání (bod 42 od.) s tím, že se opět nejedná o právní hodnocení, ale o subjektivní (a nesprávný) názor soudu.

7. Z uvedených důvodů navrhla změnit odvoláním napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení.

8. K odvolání se vyjádřily žalobkyně, jež shledaly odvoláním napadený rozsudek po právní stránce zcela správným a navrhly jeho potvrzení.

9. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné ohledně meritorního výroku I., ohledně akcesorického výroku, jenž neobsahoval správné určení hrazení náhrady nákladů řízení žalovanou, včetně jeho způsobu, důvodné je.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a v souladu se zákonem, z důkazů zjistil všechny relevantní skutečnosti, skutkový stav správně zhodnotil. Rovněž jeho právní hodnocení věci samé bylo odpovídající, plně adekvátní. K námitkám odvolatele lze uvést následující. Ze soudem prvního stupně provedeného dokazování, jeho skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně se již více než 10 let vůči společnosti setrvale domáhaly svých společnických práv resp. plnění povinností společnosti vůči nim. Již od roku 2011 se snažily o převod svých podílů, primárně na majoritního společníka - svého strýce. Teprve po podání předmětné žaloby, když předtím se valné hromady společnosti buďto nekonaly, nebo na nich nebyla odsouhlasena možnost převodu jejich podílu (na třetí osobu), valná hromada společnosti konaná dne 15. 10. 2015 schválila možnost převodu jejich podílů na majoritního společníka [Anonymizováno]. Žalobkyně prokazatelně činily úkony, včetně úkonů právních, směřující k tomu, aby k převodu podílu došlo, bezvýsledně. Společnost adekvátně nereagovala na jejich žádosti o informace relevantní k ocenění jejich podílů, aby bylo možné prodej majoritnímu společníkovi za objektivně zjištěnou cenu realizovat. Společnost, jednající jednatelem jsoucím zároveň majoritním společníkem, nepředložila žalovanými vyžadované doklady. Odvolatel tyto skutečnosti nevyvrátil, naopak i v rámci svého odvolání uvedl, že „žalovaný ve svém vyjádření z 25. 1. 2017 uvedl, že nemá problém předložit žalobkyním veškeré doklady týkající se společnosti k nahlédnutí, ovšem při respektování příslušných zákonných ustanovení, zejména §§ 155 a 156 z.o.k.“. Nikoli tedy, že by společnicím byly doklady předloženy, ale žalovaná společnost, a to nejenom v tomto podání - odvolání, ale při všech ostatních svých úkonech jen komunikovala v poloze možností, nikoli však že by skutečně jednala. S odvolatelem lze sice souhlasit v tom, že jen ze sporů mezi dvěma obchodními společnostmi ohledně nakládání se společnou nemovitostí nelze dovodit narušení vztahů mezi jednotlivými společníky žalované společnosti, nicméně je třeba vzít i tuto skutečnosti v úvahu v rámci hodnocení širšího kontextu věci.

11. Narušenost vztahů mající vyústění v naplnění zákonného předpokladu ust. § 205 odst. 1 z.o.k., tedy v tom, že po žalobkyních nelze spravedlivě požadovat setrvání v žalované společnost, odvolací soud spatřuje stejně, jako soud prvního stupně v komplexu jednotlivých skutečností udavších se v uplynulých 10ti letech ve vztazích mezi společností a jejími minoritními společnicemi, v nečinnosti či neaktivitě společnosti ve vztahu k nim, v nerespektování jejich společnických práv. Za tím vším je nutné vidět neochotu majoritního společníka od nich jejich podíly odkoupit, neboť jak si jinak vysvětlit, že od roku 2015 resp. 2018 tak neučinil resp. nebyly učiněny ani úkony směřující k objektivnímu ocenění jejich podílů resp. umožnění jim takovéto ocenění. S argumentem odvolatele, že „opakovaně deklaroval svoji připravenost žalobkyním předložit relevantní doklady k nahlédnutí“ odvolací soud nemůže souhlasit, neboť byl-li k tomu skutečně připraven, měl tak učinit. Ostatně mu nic nebránilo v tom, aby sám žalovaný resp. jeho jednatel resp. jeho majoritní společník nechal znalecky ocenit podnik žalovaného a potažmo tak nabídl odkup podílů žalobkyním za cenu z ocenění vycházející, když žalobkyním svojí pasivitou a obstrukčním chováním v takovémto ocenění sám bránil. Námitky odvolatele jsou ve svém souhrnu nedůvodné, když se zabývají detaily rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly předloženy relevantní argumenty svědčící o nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Toto rozhodnutí považuje odvolací soud v jeho podstatě za věcně správné.

12. Na danou věc byl soudem prvního stupně případně aplikován judikát Nejvyššího soudu sp.zn. 27 Cdo 1950/2017, podle nějž „Má-li proto společník k dispozici jiné (méně „radikální“) nástroje k ochraně svých práv či zájmů, je nutné zásadně trvat na tom, aby tyto nástroje využil přednostně. To platí i ve vztahu k jeho oprávnění domáhat se u soudu poskytnutí konkrétní informace podle § 156 odst. 2 z. o. k. Ve výjimečných případech však nelze společníkovi bránit v tom, aby se domáhal zrušení své účasti ve společnosti, aniž předtím vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv. Tak tomu může být například tehdy, znemožňuje-li společnost společníkovi dlouhodobě a opakovaně výkon jeho práv (např. práva na informace) a z dosavadního chování společnosti (jejích jednatelů) lze usuzovat, že jednotlivé nástroje ochrany těchto práv, které má společník k dispozici, nebudou dostatečně (trvale) účinné. Jinak řečeno, zrušit účast společníka ve společnosti je možné pouze tehdy, lze-li takové opatření považovat za proporcionální povaze a závažnosti důvodů, pro které se společník domáhá zrušení své účasti, důsledkům, které by pro něj mělo nevyhovění žalobě, jakož i dopadům, jež bude mít zrušení jeho účasti na společnost a na ostatní společníky. Lze-li k ochraně práv společníka využít jiný nástroj, jehož dopady na společnost a ostatní společníky jsou méně závažné, nebude zpravidla možné žalobě podle § 205 odst. 1 z. o. k. vyhovět.“ Odvolací soud je v souladu s výše citovanými právními závěry, přičemž v dané věci je plně proporcionální zrušit účast žalobkyň v předmětné společnosti, když vzhledem k výše uvedenému, včetně argumentace soudu prvního stupně, nelze po žalobkyních spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrvaly. Z hlediska proporcionality platí, že každá z nich má toliko 10% podíl, majoritní společník - jejich strýc [Anonymizováno] má podíl ve výši 70%. Podíl každé jedné z nich je tedy relativně zanedbatelný, výrazně minoritní, a to i z pohledu možné nutnosti vypořádání (vypořádacího podílu). Vypořádání by tak nemělo být závažnou zátěží pro společnost - žalovaného. I z hlediska proporcionality je nutné vidět, že majoritní společník měl více než 10 let na to, aby realizoval případný odkup podílů žalobkyň, když ty jej k tomu opakovaně vyzývaly. Z jeho strany jakož i ze strany společnosti však po tuto dobu bylo realizováno jen jednání mající z velké části obstrukční charakter. V řízení nebyla tvrzena, tím spíše pak prokázána jediná konkrétní snaha žalované (ani jejího majoritního společníka) po realizaci odkupu předmětných podílů žalobkyň.

13. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný ve výroku I. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. jej změnil jen ohledně akcesorického výroku II. kvůli nesprávnému rozvržení hrazení nákladů řízení žalovanou včetně jeho způsobu. Žalobkyně byly i v řízení před soudem prvního stupně v postavení samostatných procesních společnic, podavších společnou žalobu, pročež je nutné náhradu nákladů řízení hradit každé z nich rovným dílem (nejsou v postavení nerozlučných společnic, jimž by příslušelo hrazení společně a nerozdílně). Soud prvního stupně ovšem chybil, když to, jak jim má být placena náhrada nákladů řízení, nijak nestanovil.

14. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšným žalobkyním. Žalovaná je tudíž povinna nahradit náklady odvolacího řízení žalobkyním, a to každé z nich rovným dílem. Ty sestávají z odměny advokáta za tyto úkony právní služby: vyjádření ze dne 9. 4. 2020 a účast na jednání odvolacího soudu dne 16. 8. 2021, tedy 2 společné úkony právní služby á 3 100 Kč (3 100 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky č. 177/96 Sb. /dále též jen „vyhláška“/.). Jelikož se jednalo o společné úkony právní služby, je odměna za úkon právní služby u každého ze společně zastupovaných snížena o 20% dle § 12 odst. 4 vyhlášky, tedy odměna 3 100 Kč je snížena na 2 480 Kč, celkem 6 úkonů právní služby/2x3/ x 2 480 Kč = 14 880 Kč a k tomu je třeba přičíst náhradu hotových výdajů za 6 /2x3/ úkonů právní služby v celkové výši 1 800 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky. Celkem tedy činí odměna, včetně náhrady hotových výdajů, částku ve výši 16 680 Kč za všechny společně zastupované žalobkyně.