o vyloučení účastnice 1) z výkonu funkce jednatele účastnice 2), o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2021, č. j. 49 Cm 105/2020 – 28

1. Krajský soud v Plzni rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením tak, že ve výroku I. návrh účastníka [Jméno navrhovatele] na vyloučení společnosti [Jméno advokátky B]., IČ [IČO advokátky B], se sídlem [adresa] z funkce jednatele společnosti [Jméno advokáta B]., IČ [IČO advokáta B], sídlem [Adresa advokáta B], se zastavuje. Ve výroku II. soud prvního stupně uložil navrhovateli povinnost zaplatit účastnici [Jméno advokátky B]., IČ [IČO advokátky B], se sídlem [adresa], na náhradě nákladů řízení částku 13 720,50 Kč k rukám jejího zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení a ve výroku III. určil, že účastnici 2) se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

2. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že se zpětvzetím návrhu navrhovatele účastnice souhlasily, a proto řízení zastavil v souladu s ust. § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. Výrok II. o uložení povinnosti navrhovatele k náhradě nákladů řízení účastnici 1) odůvodnil aplikací ust. § 146 odst. 2 o. s. ř.; výši jejich náhrady určil částkou 13 720,50 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.

Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně se včas odvolal navrhovatel. Namítal, že soud prvního stupně pochybil tím, že účastnici 1) přiznal náhradu nákladů řízení na základě ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., které však je dle navrhovatele neaplikovatelné, jelikož se použije speciální úpravy obsažené v ust. § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen „z. ř. s.“), jež aplikaci ustanovení § 146 o. s. ř. vylučuje. Dále se věcně vyjadřuje i úkonům právní služby poskytnutých zástupcem účastnici 1). Navrhuje proto, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného usnesení, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání se vyjádřila účastnice 1) tak, že soud prvního stupně návrh navrhovatele vyloučil k samostatnému řízení. Proti tomu navrhovatel neprotestoval a po několika měsících vzal svůj návrh výslovně zpět s tím, že účastnici 1) z funkce jednatele vyloučit nechtěl. Současná procesní situace je taková, že navrhovatel podal návrh, kterým inicioval zahájení řízení o vyloučení účastnice 1) z funkce jednatele, a tvrdil skutečnosti rozhodné pro vyhovění návrhu, tedy že účastnice 1) porušuje své povinnosti jednatele. Nikoliv pro chování účastnice 1), ale proto, že údajně návrh vlastně nikdy podat nechtěl, vzal poté navrhovatel svůj návrh po několika měsících zpět. Proti usnesení o zastavení řízení procesně nebrojil, a to nabylo právní moci a navrhovatel tedy procesně zavinil zastavení řízení, které jen kvůli němu bylo několik měsíců vedeno. Uvedené chování navrhovatele je tedy onou okolností případu, která přiznání náhrady nákladů řízení v tomto případě ospravedlňuje. Účastnice 1) navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

4. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212 a násl. o. s. ř.), neboť výrok III. napadeného usnesení není výrokem na výroku II. závislým (§ 212 písm. a) o. s. ř.), když účastnice 1) a 2) nejsou v tomto řízení v postavení nerozlučných společníků, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Předně odvolací soud konstatuje, že v tomto řízení, které je vedeno o návrhu navrhovatele, který byl usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2020, č. j. 49 Cm 31/2020-216 vyloučen jako vzájemný návrhu k samostatnému řízení, nekoresponduje okruh účastníků označených soudem v záhlaví napadeného usnesení s okruhem účastníků v původním řízení. Skutečnost, že soud prvního stupně v řízení nejednal se všemi jeho účastníky, pak ale vzhledem k tomu, co je předmětem odvolacího řízení, není důvodem pro postup odvolacího soudu dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

6. Podle § 65 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „ZOK“), mimo případy uvedené v § 63 a 64, může soud i bez návrhu rozhodnout o vyloučení, vyjde-li najevo, že člen statutárního orgánu v posledních 3 letech opakovaně a závažně porušoval péči řádného hospodáře, případně jinou péči spojenou podle jiného právního předpisu s výkonem jeho funkce; ustanovení § 63 odst. 3 se použije obdobně.

7. Dle ustanovení § 23 z. ř. s. bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.

8. „Ustanovení § 23 vytváří, jde-li o řízení, která lze zahájit i bez návrhu, a pro řízení o statusových věcech manželských a partnerských, lex specialis ve vztahu k § 142 a násl. OSŘ. Proto zejména nelze aplikovat § 142a o předžalobní výzvě ani § 146 odst. 2 OSŘ, podle něhož při zastavení řízení hradí náklady ten, kdo zastavení zavinil (výjimkou jsou případy předpokládané § 24).“ v k tomu Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 44-54 a bylo tak na místě při rozhodování o nákladech řízení o návrhu na vyloučení z funkce aplikovat § 23 z. ř. s. (popř. § 24 z. ř. s.).

9. Ze spisu, jakož i ze spisu vedeným u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 31/2020 plyne, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 31/2020 o návrhu navrhovatelky [v této věci účastnice 1)] o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace, se k návrhu podáním doručeným soudu prvního stupně dne 2. 6. 2020 vyjádřil účastník 1) [v této věci navrhovatel]. Ve svém vyjádření mimo jiné navrhl, aby soud prvního stupně návrh navrhovatelky zamítl, případně aby rozhodl o tom, že navrhovatelka se zbavuje funkce jednatele ve společnosti [Jméno advokáta B]. (v této věci účastnice 2). Krajský soud v Plzni v uvedené věci rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2020, č. j. 49 Cm 31/2020 – 176 tak, že návrh, aby se účastníku č. 1 zakázalo vykonávat funkci statutárního orgánu jakékoliv obchodní korporace nebo být osobou v obdobném postavení, a to po dobu tří let, se zamítá (výrok I.), ve výroku II. rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání, v jehož doplnění doručeném soudu prvního stupně namítala, že soud prvního stupně návrh [Anonymizováno] [Anonymizováno] soud prvního stupně chybně ponechal bez povšimnutí, a že buď s ním měl soud zacházet jako se vzájemným návrhem anebo jej měl posoudit jako návrh samostatný, a v případě splnění podmínek dle § 112 odst. 1 o. s. ř. měl rozhodnout o projednání obou návrhů ve společném řízení. Dále navrhl, aby soud prvního stupně napadené usnesení dle ust. § 167 odst. 2 a § 166 odst. 1 o. s. ř. ve věci samé doplnil o rozhodnutí o návrhu [Jméno navrhovatele] o vyloučení navrhovtelky z funkce. Soud prvního stupně poté dne 14. 10. 2020 vydal usnesení č. j. 49 Cm 31/2020-216, kterým rozhodl o doplnění uvedeného rozhodnutí dle ust. § 166 odst. 1 o. s. ř. tak, že vzájemný návrh účastníka [Jméno navrhovatele] vyloučil k samostatnému projednání, a to z důvodu hospodárnosti řízení; řízení o vyloučeném návrhu bylo dále vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 49 Cm 105/2020. Poté vzal navrhovatel svůj návrh, který byl vyloučen k samostatnému projednání podáním ze dne 4. 12. 2020 zpět, kde mimo jiné uvedl, že upřesňuje, že jeho záměrem nebylo vést v této věci samostatné řízení, což dále odůvodnil.

10. Řízení o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce podle zákona o obchodních korporacích je podle § 85 písm. b) z. ř. s. řízením o některých otázkách týkajících se právnických osob, a to tzv. řízením nesporným. Toto řízení lze zahájit i bez návrhu, což nad rámec pravidla vyjádřeného v § 13 odst. 1 z. ř. s. výslovně stanoví ustanovení § 63 odst. 1 a § 65 odst. 1 ZOK. Lze tak přisvědčit odvolateli, že soud prvního stupně nepostupoval při rozhodování o náhradě nákladů v tomto řízení, které lze zahájit i bez návrhu, správně, neboť ust. § 23 z. ř. s. je v této věci ustanovením lex specialis, které použití ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. vylučuje.

11. Ačkoliv si je odvolací soud vědom, že mu nepřísluší v této věci přezkoumávat jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, než to, které bylo odvoláním napadeno, je nutné, aby se v dané věci s ohledem na ust. § 23 věta druhá z. ř. s. a i s ohledem na námitky účastnice 1) k odvolání, zabýval mimo jiné i postupem soudu prvního stupně v řízení, které tomuto řízení předcházelo.

12. Jak plyne ze spisu sp. zn. 49 Cm 31/2020, soud prvního stupně se v uvedeném řízení návrhem [Jméno navrhovatele], který posléze považoval za vzájemný návrh, nijak nezabýval. Z ničeho nelze seznat, zda jej od počátku považoval za jeho vzájemný návrh, potažmo za návrh dostatečně určitý a projednatelný a ani to, zda jej bylo možné v tomto řízení projednat, když jej vyloučil k samostatnému projednání pouze z důvodu hospodárnosti řízení. Návrh [Jméno navrhovatele] nebyl ani předmětem jednání soudu prvního stupně (viz protokol z jednání ze dne 31. 8. 2020 č. l. 174-175) a soud prvního stupně jej nijak nezmínil ani ve svém rozhodnutí o věci samé (č. j. 49 Cm 31/2020 – 176), o kterém je nyní vedeno odvolací řízení pod sp. zn. 7 Cmo 367/2020. Ostatně v uvedeném řízení se k němu nevyjádřovala ani navrhovatelka – v této věci účastnice 1), což plyne i z jejího odvolání v této věci. Z postupu soudu prvního stupně je tak zcela zjevné, že jeho rozhodnutí o vyloučení návrhu [Jméno navrhovatele] k samostatnému projednání, které vydal jako doplňující usnesení dle ust. § 166 odst. 1 o. s. ř., bylo reakcí na odvolání navrhovatelky proti jeho rozhodnutí č. j. 49 Cm 31/2020 – 176, a soud se tím zřejmě snažil napravit své pochybení, spočívající v jeho opomenutí návrhu [Jméno navrhovatele] v řízení, k čemuž je ale nutno uvést, že jeho procesní postup nebyl správný. Uvedené rozhodnutí soud prvního stupně vydal jako doplňující usnesení a odůvodnil je ust. § 166 odst. 1 o. s. ř., přičemž v poučení uvedl, že proti tomuto doplňujícímu usnesení není odvolání přípustné dle ust. § 202 odst. 1 o. s. ř., tj. proti usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. Doplňující usnesení k rozhodnutí o věci samé lze ale dle ust. § 166 odst. 1 o. s. ř. vydat, pouze tehdy, nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, tj. doplňujícím rozhodnutím se rozhoduje o věci samé, nebo o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, což ale nebyl tento případ. V uvedené věci tak soud prvního stupně vydal de facto usnesení, kterým upravoval vedení řízení, to ale za situace, že ve věci samé již dříve meritorně rozhodl a řízení, jehož vedení upravoval, bylo skončeno, přičemž je nerozhodné, že nepravomocně. Uvedený nesprávný postup soudu prvního stupně pak ani nelze v tomto řízení napravit tím, že by soud ke svému rozhodnutí, kterým není vázán, nepřihlížel, případně že by je změnil, neboť řízení o vyloučeném návrhu [Jméno navrhovatele] svým usnesením ze dne 30. března 2021, č. j. 49Cm 105/2020 – 28 zastavil, a to výrokem I, proti kterému nebylo podáno účastníky odvolání. Nutno podotknout, že ani z tohoto rozhodnutí nelze seznat, o jaký návrh se z procesního hlediska skutečně jednalo, neboť soud prvního stupně se v jeho odůvodnění nijak nezabýval účinností či neúčinností zpětvzetí předmětného návrhu ve smyslu ust. § 15 z. ř. s.

13. Odvolací soud vzhledem k uvedenému shledal, že to byl právě nesprávný procesní postup soudu prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 49 Cm 31/2020, nikoliv tedy postup účastníka 1) – v této věci navrhovatele, který zcela zásadní měrou přispěl k vedení tohoto samostatného řízení, důsledkem čehož je i zvýšení nákladů vzniklých jeho účastníkům.

14. Odvolací soud proto neshledal námitky účastnice 1) k odvolání navrhovatele relevantními a dospěl k závěru, že zde nejsou takové okolnosti případu, které by odůvodňovaly náhradu nákladů řízení účastnici 1) přiznat a odchýlit se tak od obecného pravidla stanoveného v § 23 věta první z. ř. s., tj. že si každý z účastníků nese své náklady sám. Odvolací soud pak ani neshledal důvody pro aplikaci sankčního opatření dle ust. § 24 z. ř. s.

15. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto usnesení.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 23 z. ř. s., když v daném případě rovněž neshledal žádné okolnosti případu, které by odůvodňovaly náhradu nákladů řízení některému z jeho účastníků přiznat.