o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 11. 10. 2012, o odvolání účastnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2022, č. j. 79 Cm 6/2013-158

1. Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že usnesení valné hromady účastníka, konané dne 11. 10. 2012, následujícího znění: „Čl. XIV, bod 1. nově zní: 1. Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 obchodního zákoníku. Tím se nahrazuje původní znění: 1. Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 Obchodního zákoníku. Společník se mimo to může domáhat podle § 152 Obchodního zákoníku zrušení společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíly na zisku.“, je neplatné (výrok I), že návrh, aby soud uložil účastníku povinnost zaplatit navrhovateli 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se zamítá (výrok II), a že účastnice je povinna zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení 55 140 Kč rukám jeho zástupce [Jméno advokáta A], advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III).

2. V dané věci se jedná o třetí meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně. Jeho první usnesení ze dne 18. srpna 2016 č. j. 79 Cm 6/2013-50, bylo Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 12. června 2017, č. j. 7 Cmo 502/2016-86, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2017, č. j. 7 Cmo 502/2016-93, v odvoláním napadených výrocích III., IV. a V., potvrzeno. Dovolací soud usnesením ze dne 5. prosince 2019, č. j. 27 Cmo 5749/2017-109, usnesení Vrchního soudu v Praze ve znění opravného usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze poté rozhodl dne 9. července 2020 usnesením č. j. 7 Cmo 502/2016-115, kterým první usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., IV. a V. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I druhé meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci (usnesení ze dne 1. prosince 2020, č. j. 79 Cm 6/2013-138) bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2022, č. j. 7 Cmo 84/2021-154, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Usnesení s odkazem na jeho odůvodnění obsahovalo pokyny pro postup soudu prvního stupně v dalším řízení (odst. 19, 20 usnesení).

3. Předmětem řízení tak zůstala ta část návrhu navrhovatele (doručený soudu prvního stupně dne 8. 1. 2013), kterou se domáhal vyslovení neplatnosti usnesení přijatého valnou hromadou účastnice (dále i jen „Společnost“) dne 11. 10. 2012, jímž bylo rozhodnuto tak, že „Čl. XIV, bod 1. nově zní: 1. Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 obchodního zákoníku. Tím se nahrazuje původní znění: 1. Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 Obchodního zákoníku. Společník se mimo to může domáhat podle § 152 Obchodního zákoníku zrušení společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíly na zisku.“.

4. Navrhovatel svůj návrh v uvedené části odůvodnil tím, že usnesení bylo přijato v rozporu s právními předpisy, neboť výrazně zasáhlo do práv navrhovatele jako společníka daných společenskou smlouvou. Uvedl, že vypuštění možnosti domáhání se zrušení společnosti u soudu ve smyslu ust. § 152 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále i jen „obch. zák.“), pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíl na zisku, vidí v rozporu s § 141 odst. 2 obch. zák., neboť toto právo bylo dohodnuto ve společenské smlouvě účastníka již při zakládání společnosti, a má za to, že jako menšinový společník, který není zaměstnancem ani statutárním orgánem ve společnosti, nemá možnost ovlivnit dění ve společnosti a tato klauzule mu umožňuje bránit se krokům ostatních společníků, kteří jej chtějí ze společnosti vytěsnit, neboť více jak od roku 2008/2009 společnost nevyplácí žádné podíly na zisku, přestože má výnosy z nemovitosti mající hodnotu více jak 200 mil. Kč. Proto bylo i nezbytné, aby s tímto usnesením vyslovil navrhovatel souhlas, což se nestalo. Dále namítal, že notářský zápis N 32/2012, NZ 26/2012, sepsaný dne 11. 10. 2012 o průběhu valné hromady neobsahuje náležitosti dle ust. § 141 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále i jen „obch. zák.“), když v něm nejsou jmenovitě uvedeni společníci, kteří pro změnu společenské smlouvy hlasovali. Protože usnesení valné hromady, které navrhovatel svým návrhem napadá, jsou nezákonná, požaduje navrhovatel zadostiučinění za porušení základních práv společníka, a to ve výši 15 000 Kč.

5. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení vyšel ze zjištění, že Společnost [právnická osoba] má 6 společníků, a to [tituly před jménem] [adresa] (obchodní podíl 16,07 %), [tituly před jménem] [Anonymizováno] (obchodní podíl 16,07 %), [tituly před jménem] [Anonymizováno] (obchodní podíl 23,32 %), [Jméno navrhovatele] (obchodní podíl 12,40 %), [tituly před jménem] [Anonymizováno] (obchodní podíl 16,07 %) a [tituly před jménem] [právnická osoba], [tituly za jménem] (obchodní podíl 16,07 %). Dne 11. 10. 2012 se konala valná hromada společnosti [právnická osoba], které se zúčastnil navrhovatel jako společník. Na této valné hromadě bylo, krom jiného, schváleno usnesení, kterým bylo ze společenské smlouvy vypuštěno znění čl. XIV, bod 1., a to možnost zrušení společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíly na zisku. Z notářského zápisu plyne, že o uvedeném usnesení bylo hlasováno takto: „pro bylo 87,60 % hlasů, proti 12,40 % hlasů“, s tím, že z prezenční listiny valné hromady vyplývá, že byly přítomni společníci čítající všech 100 % obchodního podílu, kdy jediných 12,40 % hlasů měl navrhovatel, tedy zbylých 87,60 % hlasů měli ostatní společníci, a lze tedy z tohoto notářského zápisu bez jakýchkoli obtíží vyčíst, kteří konkrétní společníci hlasovali pro přijetí těchto usnesení.

6. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda znění společenské smlouvy, a to čl. XIV, bod 1. „Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 obch. zák. Společník se mimo to může domáhat podle § 152 obch. zák. zrušení společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíly na zisku“, které bylo předmětným usnesením valné hromady ze společenské smlouvy vypuštěno, je platné či neplatné, protože jeho případná neplatnost může být určující pro případné odlišné kvorum potřebné pro přijetí usnesení o jeho změně.

7. Při výkladu předmětného ustanovení soud prvního stupně – veden závěry Nejvyššího soudu shrnutými v jeho usnesení ze dne ze dne 5. 12. 2019, č. j. 27 Cdo 5749/2017-109, a sice že obsah společenské smlouvy je nutno zásadně vykládat podle pravidla obsaženého v § 266 odst. 2 obch. zák., tj. tak, jak by mu rozuměla osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, při zohlednění všech v úvahu přicházejících zjištěných okolností, jakož i s ohledem na to, že je třeba respektovat zásadu priority výkladu, jež nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný – dospěl k závěru, že dané ustanovení je nutné považovat za platné. K takovému závěru jej vedlo zejména posouzení námitky účastníka, ze které neplatnost vyvozoval, a sice že odstraněné ustanovení společenské smlouvy je neplatné pro jeho nesrozumitelnost, neboť tuto shledal nepřiléhavou, když výkladem dle ust. § 266 odst. [právnická osoba] zákoníku je možné dospět k jistým závěrům o jeho obsahu. Původní ustanovení o možnosti domáhat se zrušení společnosti se totiž nejeví jako nesrozumitelné, a to ani co do určení, zda se uplatní rovněž v obdobích, kdy společnost negeneruje zisk, ani co do určení období, po jaké se předpokládá, že společnost zisk nebude vyplácet, což dále dle zákonných pravidel vyložil (viz odst. 21 a 22 usnesení), přičemž dále vyložil i výraz „vyplácet“ používaný v obchodním styku (viz odst. 23 usnesení). Poté soud prvního stupně shrnul, že z původního výše zkoumaného ujednání společenské smlouvy plyne, že byly-li naplněny zákonné předpoklady pro rozdělení zisku a tento přesto po dobu po sobě jdoucích dvou let od jeho poslední výplaty (resp. výplatního termínu, neboť tento je shodný pro všechny společníky) nebyl společníkům vyplacen, jsou bezprostředně po uplynutí této doby naplněny důvody pro podání návrhu na zrušení společnosti.

8. Soud prvního stupně shledal, že dané ustanovení společenské smlouvy je platné a ve smyslu závěrů dovolacího soudu uzavřel, že v daném případě byl porušen zákon, neboť předmětné usnesení valné hromady, které je usnesením o změně obsahu společenské smlouvy, jež zasahuje do práv všech společníků, nebylo přijato dle ust. § 141 odst. 2 obch. zák. hlasy všech společníků (odst. 26 a 27 usnesení). Dle soudu prvního stupně není na místě postup dle ustanovení § 131 odst. 3 obch. zák., tj. nevyslovit neplatnost přijatého rozhodnutí valné hromady, vzhledem k tomu, že jeho důsledkem je podstatné porušení práva společníka; nedošlo zde k podstatnému zásahu do práv získaných v dobré víře třetími osobami, ani se jí nedomáhá osoba, která chybně svolala valnou hromadu. A protože navrhovateli zrušovaným rozhodnutím nevznikla žádná škoda ani nemajetková újma a již samotným zrušením napadeného usnesení byla práva společníka sanována, soud prvního stupně navrhovateli jím požadované přiměřené zadostiučinění nepřiznal. O povinnosti k náhradě nákladů rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatel měl neúspěch pouze v nepatrné části, když mu soud nepřiznal přiměřené zadostiučinění (dvě usnesení valné hromady soud prohlásil za nicotná, jedno za neplatné). Výši náhrady nákladů řízení určil celkem částkou 55 140 Kč (viz odst. 30 usnesení).

9. Proti výroku I. a III. usnesení soudu prvního stupně se včas odvolala účastnice, která předně namítala odklon soudu prvního stupně od závazných pokynů vrchního soudu, který spatřuje v tom, že usnesení není řádně odůvodněno, a že soudem nebylo přihlédnuto ke všem skutečnostem tvrzeným účastnicí. Odvolatelka k výkladu posuzovaného ustanovení společenské smlouvy soudem prvního stupně uvedla, že jej kvituje, jakož i konzistentní doktrínu Nejvyššího soudu, která akcentuje prioritu výkladu vedoucí k platnosti smluvních ujednání. Usnesení ale neřeší, zda může dojít ke zrušení účastnice v případě, že společníci relevantním kvorem rozhodnou o jiném způsobu naložení se ziskem účastnice. Pokud by totiž existoval výklad, že účastnice je de facto povinna do dvou let rozdělit dosažený zisk, pak by to to opět de facto znamenalo absolutní investiční paralýzu účastnice, která by nebyla schopna uvažovat o reinvestici zisku v horizontu delším, než 2 roky. To je však v aktuálním (nejméně posledních 25 let) nastavení ekonomiky nemožné, neboť dosažení dalšího zisku bez investic v průběhu dvou let je za obvyklých okolností prakticky nedosažitelné. Odvolatelka proto usiluje v krajním případě (pokud nebudou akceptovány další, níže uvedené argumenty) o potvrzení takového výkladu, který navrhovateli umožní jednostranně a v rozporu se zájmy dalších společníků usilovat o zrušení účastnice pouze v případě, že účastnice vytvoří zisk, ale tento v průběhu následujících dvou let byť jen z části nerozdělí a nikoliv, jak se domnívá navrhovatel, že je minoritní společník oprávněn usilovat o zrušení účastnice, pokud po dobu delší než 2 roky nedostane zdanitelný příjem z účasti na účastnici. Odvolatelka dlouhodobě namítá, že posuzované ustanovení společenské smlouvy je neplatné jak pro svou nesrozumitelnost, tak i pro rozpor s dobrými mravy, čímž se ale soud prvního stupně nijak nezabýval. Dle odvolatelky by zrušení společnosti mělo být teprve krajním opatřením, pokud by společnost byla předlužena či paralyzována rozkolem mezi společníky. Jiné, než zákonné důvody pro zrušení společnosti by měly být posuzovány individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, přičemž možnost zrušit společnost, pokud ta po dobu delší než 2 roky po sobě nebude vyplácet podíl na zisku, je dle přesvědčení účastnice zdánlivým ujednáním, neboť se zcela zjevně příčí dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku. Navrhovatel dle odvolatelky porušuje povinnost loajality (§ 56a obch. zák.), když po nabytí obchodního podílu v roce 2009 zahájil proti účastnici celou řadu účelových soudních sporů a předmětné ujednání opakovaně zneužil k nátlaku na ostatní společníky, když neakceptaci svého minoritního názoru/návrhu dával do kontextu se svou možností podat návrh na zrušení účastnice. Při jednání odvolacího soudu odvolatelka doplnila, že rovněž namítá nesprávný postup soudu prvního stupně, který nezopakoval jím provedené důkazy, ačkoliv nynější výklad předmětného ujednání společenské smlouvy soudu prvního stupně a jeho závěr o platnosti tohoto ujednání, je v rozporu s výkladem navrhovatele, se kterým se soud prvního stupně ztotožnil ve svém závěru přijatém v jeho prvním rozhodnutí v této věci ze dne 18. 8. 2016. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu spisová značka 32 Cdo 2299/2019. Současně namítala, že předmětný výklad učiněný soudem prvního stupně není ani výkladem podle § 266 odst. 2 obch. zák., neboť tímto výkladem se defacto nahrazuje projev vůle účastníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu spisová značka 20 Cdo 1470/2012 a 32 Cdo 4307/2010). A soud prvního stupně jím ani zcela jasně neodstranil neurčitost tohoto ujednání, když přesně nekonkretizoval podmínky, za kterých má docházet k vyplácení zisku. Setrvala na své námitce, že předmětné ustanovení je v rozporu s dobrými mravy a to, pokud by toto ustanovení stanov bylo vykládáno tak, že je účastnice povinna vyplácet zisk i v případě, že nedosáhne příslušných hospodářských výsledků případně, nebo bude rozhodnuto pouze o rozdělení části zisku, pročež má navrhovatel právo podat návrh na zrušení společnosti s likvidací. K prokázání šikanózního jednání navrhovatele doložila k důkazu rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 80 Cm 1/2022, úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 6. října 2022, č. j. KRPA-32440-1/PŘ-2022-001116, dále pak čtyři předvolání na jednání Městského soudu v Praze spisová značka 78 Cm 122/2015-62, 80 Cm 160/2014 a 80 Cm 186/2014. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že návrh navrhovatele se v této části zamítá, a aby přiznal odvolatelce právo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. K odvolání se vyjádřil navrhovatel s tím, že odvolání je nedůvodné, neboť jím napadené usnesení soudu prvního stupně je věcně správné. Soud prvního stupně se v odst. 21 a 22 usnesení přesvědčivě vypořádal s výkladem předmětného ustanovení společenské smlouvy, přičemž zohlednil závěry Nejvyššího soudu. Pokud účastnice namítá údajný rozpor předmětného ustanovení společenské smlouvy s dobrými mravy, je tento argument ryze účelový a nesprávný. Taková námitka by mohla být vznášena v řízení o zrušení společnosti s likvidací, nikoliv však v tomto řízení. A byť to není pro toto řízení rozhodné ohradil se proti opakujícím se účelovým a zavádějícím tvrzením účastnice, že motivací navrhovatele je škodit účastnici, resp. uspokojení jeho sobeckých zájmů touhou po nadbytku. Dlouhodobou snahou navrhovatele je, aby Společnost plnila svůj účel, tedy podnikala efektivně, hospodárně a ku prospěchu všech společníků. To však účastnice nečiní, když neprovádí podnikání tak, aby přinášelo zisk všem jejím společníkům transparentní formou podílů na zisku, ale tak, že přináší příjem jen některým společníkům a jejich rodinným příslušníkům. Vzhledem k návrhu odvolatelky na provedení důkazů, navrhl při jednání odvolacího soud k jí předloženému předběžnému opatření provést k důkazu usnesení, kterým bylo toto předběžné opatření zrušeno, jakož i Podání vysvětlení navrhovatele. Současně navrhl provedení důkazu spisem Městského soudu v Praze zn. 79 Cm 154/2018, pod kterou je vedeno řízení o návrhu na zrušení účasti společníka pana Černého ve společnosti. Navrhovatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil, a aby navrhovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ty dle navrhovatele sestávají z odměny advokáta za poskytnuté dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) tedy 2 x 3 100 Kč, z 2 x režijního paušálu á 300 Kč a DPH ve výši 1428 Kč.

11. Vzhledem k čl. II. bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. odvolací soud postupoval dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.) přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním § 212 a násl. o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání účastnice není důvodné.

12. Odvolací soud posuzoval danou věc s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku podle zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku platném do 31.12.2013 (dále i jen „obč. zák.“) a s ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále i jen „obch. zák.).

13. Podle ust. § 266 obch. zák. (2) V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. (3) Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.

14. Podle ust. § 141 odst. 2 obch. zák. jestliže se mění obsah společenské smlouvy rozhodnutím valné hromady a zasahuje se tím do práv pouze některých společníků, je třeba i souhlasu těchto společníků. Zasahuje-li se změnou obsahu společenské smlouvy do práv všech společníků, je zapotřebí souhlasu všech společníků.

15. Podle ust. § 152 odst. 2 obch. zák. společníci se mohou u soudu domáhat zrušení společnosti z důvodů a za podmínek stanovených ve společenské smlouvě.

16. Podle ust. § 131 odst. 1 obch. zák. se každý společník, jednatel, likvidátor, insolvenční správce nebo člen dozorčí rady může domáhat, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami. Není-li toto právo uplatněno do 3 měsíců ode dne konání valné hromady, nebo nebyla-li řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dozvědět o konání valné hromady, nejdéle však do jednoho roku od konání valné hromady, zaniká.

17. Podle ust. § 131 odst. 3 obch. zák. soud neplatnost podle odstavce 1 nebo 2 nevysloví jestliže a) došlo k porušení právních předpisů, společenské smlouvy, zakladatelské listiny nebo stanov, jehož důsledkem je jen nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se rozhodnutí podle odstavce 1 nebo jiných osob, nebo jestliže porušení nemělo závažné právní následky, b) by postupem podle odstavce 1 došlo k podstatnému zásahu do práv získaných v dobré víře třetími osobami, nebo c) se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady proto, že byla svolána v rozporu se zákonem, společenskou smlouvou nebo stanovami, domáhá jen osoba, která takto valnou hromadu svolala anebo se podílela na jejím svolání, anebo jestliže na valné hromadě, která byla svolána v rozporu se zákonem, byli přítomni všichni společníci anebo společníci, kteří na valné hromadě přítomni nebyli, následně projevili s usnesením souhlas.

18. Předně odvolací soud uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Soud prvního stupně se respektoval závazné právní názory jak soudu odvolacího, tak soudu dovolacího, přijaté v této věci a z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jakými úvahami se řídil, z jaké právní úpravy vyšel, a proti tomu odvolatelka brojí. Ke kritériím přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Soud prvního stupně nijak nepochybil, když nepřistoupil k zopakování jím provedeného dokazování, jak odvolatelka namítá. První meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, pročež je i pro další řízení nerozhodné, jaký závěr v něm byl soudem prvního stupně přijat. Usnesení soudu prvního stupně je tedy přezkoumatelné.

19. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje, a na něž pro stručnost odkazuje (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Tato mají oporu v provedeném dokazování, které je pro posouzení otázky platnosti usnesení valné hromady ucelené a je dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé, a odvolací soud proto další návrhy účastníků na provedení důkazů zamítl (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

20. Soud prvního stupně se správně nejdříve zabýval platností právního úkonu ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák.), a to ujednáním společenské smlouvy, platné k datu 28. 1. 2002, čl. XIV, bod 2. ve znění: „Společník se mimo to může domáhat podle § 152 obch. zák. zrušení společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíly na zisku“, které bylo usnesením valné hromady ze dne 11. 10. 2012 vypuštěno. Neboť na vyřešení této předběžné otázky je závislé posouzení, zda předmětné usnesení valné hromady, kterým bylo rozhodnuto o změně společenské smlouvy bylo přijato dostatečným kvórem, potažmo pro závěr, zda jsou v tomto případě dány důvody tvrzené navrhovatelem pro vyslovení jeho neplatnosti

21. Protože závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel v tomto případě stanovených v § 266 obch. zák., přičemž základním principem výkladu smluv, je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 2886/2016), byl správný postup soudu prvního stupně, který veden závěry Nejvyššího soudu přijatými v této věci, jimiž je vázán i odvolací soud, přistoupil k výkladu předmětného ujednání společenské smlouvy dle ust. § 266 odst. 2 obch. zák. (viz odst. 20 napadeného usnesení).

22. Odvolací soud se dále ztotožnil se samotným výkladem znění podmínky „nebude-li společnost po dobu dvou let vyplácet podíly na zisku“, pro kterou se společník dle Společenské smlouvy může domáhat zrušení společnosti dle ust. § 152 odst. 2 obch. zák., který soud prvního stupně učinil v souladu s ust. § 266 odst. 2 obch. zák. (viz odst. 21–23 napadeného usnesení), na který pro stručnost odkazuje. Ohledně předmětného ujednání nebyla v řízení zjištěna žádná praxe ani takové následné chování stran, které by bylo třeba při jeho výkladu zohlednit (§ 266 odst. 3 obch. zák.).

23. Lze tak shrnout, že předmětné ustanovení společenské smlouvy není určeno jakýmkoliv osobám, ale osobám, jež jsou v postavení společníků společnosti s ručením omezeným. A u těchto osob, tak lze oprávněně předpokládat, že si jsou vědomi jak svých základních práv, kterým je mimo jiné i právo společníka na podíl na zisku, potažmo jeho právo na konkrétní podíl na zisku, tak i rozdílu mezi těmito právy, jakož i rozdílu mezi nimi a povinností společnosti vyplatit společníkům (konkrétní) podíl na zisku. Předmětnému ujednání společenské smlouvy tak osoba v postavení společníka, nemůže rozumět jinak, když výraz vyplácet je pojmem určitým (viz i odst. 23 napadeného usnesení), než že se společník může domáhat podle ust. § 152 odst. 2 obch. zák. zrušení společnosti u soudu, pokud společnost více jak dva roku bude porušovat svou povinnost vyplácet společníkům podíl na zisku, tj. částku, která představuje jejich podíl na zisku a stala se jejich nárokem na jeho vyplacení.

24. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně postupoval dle zákonných výkladových pravidel a projev vůle účastníků nenahradil, jak odvolatelka namítá. A není ani důvodná námitka odvolatelky, že soud prvního stupně svým výkladem ani zcela jasně neodstranil neurčitost předmětného ujednání, když přesně nekonkretizoval podmínky, včetně všech zákonných, za kterých má docházet k vyplácení zisku společností. V projednávané věci je předmětem výkladu ujednání společenské smlouvy o právu společníka domáhat se u soudu zrušení společnosti z důvodů a za podmínek stanovených ve společenské smlouvě (§ 152 odst. 2 obch. zák.), nikoliv výklad o tom, kdy je společnost povinna vyplácet podíly na zisku. Otázku, zda společnosti povinnost vyplácet podíly na zisku vznikla, ať již dle zákona či společenské smlouvy, a zda tuto povinnost porušovala déle než dva roky, pak bude řešit soud v řízení o takovém návrhu společníka na zrušení společnosti.

25. Odvolací soud pak ani neshledal relevantní námitku odvolatelky, že předmětné ujednání společenské smlouvy je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť tuto svou námitku odvolatelka podmínila jiným výkladem podmínky sjednané ve společenské smlouvě, za které se společník může domáhat zrušení společnosti soudem dle ust. § 152 odst. 2 obch. zák. Uvedené právo společníka není ve společenské smlouvě podmíněno tím, že společnost po dobu dvou let nerozhodla o rozdělení zisku, a ani tím že společníci rozhodli relevantním kvorem o jiném způsobu naložení se ziskem společnosti a ani tím, že společnost je povinna vyplácet zisk i v případě, že nedosáhne příslušných hospodářských výsledků (viz výše).

26. Odvolací soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že je správný závěr soudu prvního stupně, že předmětné ujednání ve společenské smlouvě je platným právním úkonem ve smyslu § 37 obč. zák. A proto je i správný závěr soudu prvního stupně, přijatý v souladu se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu v této věci, že rozhodnutím valné hromady o změně platného Čl. XIV, bod 1 společenské smlouvy, který upravuje další důvody, pro něž se společníci mohou domáhat zrušení společnosti soudem (§ 152 odst. 2 obch. zák.), se zasahuje do práv všech společníků, a proto je třeba k jeho přijetí souhlasu všech společníků (§ 141 odst. 2 věta druhá obch. zák.).

27. A protože v řízení bylo prokázáno, že předmětná část usnesení valné hromady konané dne 11. 10. 2012 nebyla přijata 100 % hlasů společníků (odst. 26 napadeného usnesení), tak dle odvolacího soudu lze ve shodě se soudem prvního stupně uzavřít, že předmětné usnesení valné hromady o změně obsahu společenské smlouvy je neplatné dle ust. 131 odst 1. obch. zák., a to pro rozpor se zákonem, neboť dle ust. § 141 odst. 2 věta druhá obch. zák. nebylo přijato hlasy všech společníků. Přičemž je i správný závěr soudu prvního stupně, že nejsou dány důvody pro nevyslovení neplatnosti tohoto usnesení valné hromady dle ust. § 131 odst. 3 obch. zák. (viz odst. 28 napadeného usnesení).

28. Odvolací soud ze všech shora popsaných důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné, a dle tohoto ustanovení potvrdil i jeho rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok III.), který je souladný s právními předpisy.

29. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl zcela úspěšný navrhovatel, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení neúspěšnou účastnicí. Ty sestávají z odměny advokáta za dva poskytnuté úkony právní služby: vyjádření k odvolání dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) a účast při jednání odvolacího soudu dne 7. 9. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. g/, jejíž výše se určuje dle ust. § 9 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 AT částkou 2 x 3 100 Kč. Dále náklady řízení sestávají z náhrady hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 4 AT) a z 21 % DPH ve výši 1 428 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem se dle ust. § 152 odst. 2 o. s. ř. náklady odvolacího řízení navrhovatele určují částkou 8 228 Kč, a v této výši mu byla také jejich náhrada odvolacím soudem přiznána. Současně bylo určeno platební místo dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta pro splnění povinnosti dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.