o zaplacení částky 1 900 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2019, č. j. 49 Cm 46/2016-247

1. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že se zamítá žaloba s tím, aby byli žalovaní uznáni povinnými zaplatit žalobci částku 1 900 000 Kč spolu se zákonným úrokem

z prodlení ve výši 8,05% p. a. z této částky od 5. března 2014 do zaplacení (výrok I.), a že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).

2. Žalobce se žalobou, podanou k Okresnímu soudu Praha – východ dne 7. 3. 2014, postoupenou dne 16. 3. 2016 Krajskému soudu v Praze, domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit mu

1 900 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z této částky od

5. 3. 2014 do zaplacení. Tvrdil, že částku 1 900 000 Kč zaplatil žalované 1) na základě dohody s ní uzavřené dne 19. 8. 2010 (dále i jen „Dohoda“). Dohoda stanovila podmínky, které musely být oboustranně splněny proto, aby následně došlo k převodu obchodního podílu o velikosti 80 % ve společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], se sídlem [adresa],

PSČ [adresa] (dále jen „Společnost“) z žalované 1) na žalobce. Smlouva o převodu předmětného obchodního podílu byla mezi žalobcem a žalovanou 1) uzavřena dne 8. 3. 2011, za dohodnutou cenu 160 000 Kč. Žalobce dále uvedl, že jej žalovaná 1) při uzavření Dohody uvedla v omyl, neboť ho nepravdivě informovala o faktickém stavu Společnosti, který jí jako její jednatelce musel být znám. Protože žalovaná i svým jednáním porušila podmínky Dohody, odstoupil od ní žalobce podáním ze dne 22. 2. 2014, které jí doručil. Dle žalobce je Dohoda absolutně neplatná

a žalovaní, jako manželé jsou povinni mu částku 1 900 000 Kč zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení nebo jako náhradu škody.

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby, neboť žalovaný neprokázal předání částky 1 900 000 Kč. Dále uvedli, že ve věci se jedná o synalagmatický právní vztah, který byl realizován až dne 8. 3. 2011 smlouvou o převodu obchodního podílu, od které ale žalobce neodstoupil. Zdůrazňovali, že

i kdyby žalobce odstoupil i od smlouvy o převodu a i kdyby prokázal úhradu částky

1 900 000 Kč, není možné požadovat jen vrácení finančního plnění, aniž by došlo ke zpětnému převodu podílu. Došlo by totiž k tomu, že by si žalobce ponechal jak podíl ve společnosti, tak

i úhradu uvedené částky, ale takový přístup by bylo nutno odmítnout, a to s ohledem na synalagmatičnost právního vztahu i na princip logiky a spravedlnosti. Odstoupení od smlouvy, provedené žalobcem, pak označili za nicotný úkon. Žalovaná 1) učinila nesporným uhrazení částky 768 380 Kč s tím, že žádné další částky nepřevzala, a to ani osobně, ani v zastoupení. Ve vztahu k tvrzenému nároku na vrácení částky 568 380 Kč, vznesla žalovaná 1) námitku promlčení.

4. Soud prvního stupně měl za prokázané, že dne 19. 8. 2010 se žalobce a žalovaná 1) dohodli, že uzavřou smlouvu, kterou žalovaná 1) převede na žalobce svůj 80% podíl na základním kapitálu Společnosti za splnění podmínek, že k okamžiku prodeje podílu musí být ve vlastnictví společnosti byt č. [Anonymizováno] na adrese [adresa], že současně s prodejem podílu ve společnosti ostatní společníci prodají žalobci jejich podíly v plné výši, že celková výše dohody činí 1 900 000 Kč, že na žalobce přejde podíl na kapitálu společnosti a její majetek nesmí být zatížen žádnými závazky (včetně zástavy, dluhů) vůči třetím osobám, že k okamžiku uzavření dohody nesmí mít společnost zadluženost vůči žalované 1), že prodej podílu musí být proveden neprodleně po předání celé částky žalobcem, která se rovná celkové částce dohody, že celková částka dohody bude předána žalobcem ve lhůtě do 28. 2. 2011, že do 31. 10. 2010 bude v bytě žalovaná 1) a její rodina, že v případě, že tito budou obývat tento byt i po uvedeném datu, zavazuje se žalovaná 1) hradit žalobci 10 000 Kč měsíčně, včetně služeb spojených s užíváním bytu a že všechny náklady spojené s prodejem podílu a vyřízením příslušných dokladů hradí žalobce. Jako zálohu této dohody převzala žalovaná 1) od žalobce částku 15 000 EUR,

20 000 USD a 10 000 Kč (prokázáno touto smlouvou). Dále, že smlouvou ze dne 8. 3. 2011 převedla žalovaná 1) na žalobce obchodní podíl ve Společnosti o velikosti 80% za kupní cenu

160 000 Kč. Žalovaná 1) prohlásila, že jí převáděný podíl není zatížen žádnými právy třetích osob a že není proti ní a zvláště na tento obchodní podíl vedena soudní exekuce. Částka 160 000 Kč byla předána před podpisem této smlouvy. Podání žalobce ze dne 22. 2. 2014, označené jako tzv. odstoupení od smlouvy, není dle soudu prvního stupně nicotným právním úkonem, ale dle jeho obsahu je dovoláním se relativní neplatnosti smluv, uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 10. 8. 2010 a ze dne 8. 3. 2011, a to z tam, naprosto konkrétně vymezených důvodů. Protože žalobce jednal při uzavření obou smluv (ze dne 10. 8. 2010 a ze dne 8. 3. 2011) s žalovanou 1)

v omylu, který tato způsobila lstí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že oba tyto právní úkony jsou neplatné. Práva a povinnosti každého z účastníků neplatné smlouvy jsou tedy vzájemně podmíněny, takže platí, že uplatnění a uspokojení práva jedné strany na vrácení plnění z takové smlouvy je vázáno na uspokojení obdobného práva druhé strany; jinak řečeno, povinnost jednoho subjektu plnit (vrátit přijaté plnění) je vázána na tutéž povinnost subjektu druhého (vrátit to, co mu bylo poskytnuto). V této věci se žalobce domáhá po žalovaných vydání bezdůvodného

obohacení ve výši 1 900 000 Kč, ale nikoli oproti tomu, aby byl na žalovanou 1) převeden zpět její obchodní podíl ve Společnosti. Vzhledem k tomu, že žaloba neobsahovala plnění ze synalagmatického právního vztahu (odst. 41 napadeného rozsudku) soud prvního stupně žalobu zamítl. S ohledem na důvod zamítnutí se již nezabýval dalšími důvody, vznesenými žalovanými. Ve svém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s ohledem na obsah spisu a na provedené dokazování, aplikoval ust. § 150 o. s. ř., co se jeví spravedlivým, především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předmětem sporu, chováním účastníků před zahájením sporu

a s veškerými okolnostmi uplatněného nároku.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolal žalobce, který se neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, jenž věc posoudil jako synalagmatický právní vztah, když s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, není nutné bezvýhradně trvat na důsledné zachování vzájemné podmíněnosti nároků smluvních stran. Žalobce uzavřel s žalovanou 1) dvě smlouvy, a to Dohodu a smlouvu o převodu obchodního podílu, z jejich obsahu je zřejmé, že se jedná o dvě samostatné smlouvy, kdy Dohoda řešila i odlišné záležitosti nesouvisející s obchodním podílem. Jestliže se tedy žalobce důvodně dovolal relativní neplatnosti Dohody, vznikl mu nárok na vrácení toho, co žalobce plnil žalované 1), tj. částky 1 900 000 Kč. Odvolatel namítá nepředvídatelnost rozhodování soudu, když dva předchozí soudci, nikdy právní názor o synalagmatickém právním vztahu nevyjevili a nikdy žalobce nevyzvali, aby svůj žalobní petit upravil. Pro žalobce tak byl tento názor soudu názorem novým, a protože mu byl sdělen při posledním jednání soudu, nebyl schopen na něj okamžitě patřičně reagovat. Soud prvního stupně v souvislosti s tím neposkytl žalobci řádné poučení a případně jej ani nevyzval k tomu, aby žalobu a svá žalobní tvrzení upravil, čímž zkrátil žalobce na jeho zákonných právech. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a jeho návrhu vyhověl v smyslu žalobního petitu, případně navrhuje, aby rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k novému projednání.

6. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolali oba žalovaní, kteří namítali, nedostatečné odůvodnění této části rozsudku. Současně se jedná i o překvapivé rozhodnutí soudu prvního stupně, na který nemohli adekvátně reagovat a odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1862/2013. Dále se věcně vyjadřují k postupu žalobce v řízení, jakož i k jeho majetkovým poměrům. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení přiznává, a to i v řízení před odvolacím soudem.

7. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 211 a násl. o. s. ř., a to i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2

o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

(§ 212a odst. 5 o. s. ř.) a neshledal podmínky pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.) ani změnu (§ 220

odst. 1 o. s. ř.).

8. Odvolací soud posuzoval danou věc s ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb.

o obchodních korporacích podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, platném do

31. 12. 2013 (dále i je „obch. zák.“), a s ohledem na ust. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platném do 31. 12. 2013 (dále i jen

„obč. zák.“).

9. Z žaloby a z vyjádření žalobce plyne, že žalobce se v této věci domáhá po žalovaných zaplacení částky 1 900 000 Kč z důvodu neplatnosti Dohody, od které odstoupil, dále z důvodu její relativní neplatnosti, neboť byl při jejím uzavření uveden žalovanou 1) v omyl a i z důvodu její absolutní neplatnosti pro nedodržení formy, neboť není opatřena úředně ověřenými podpisy tak, jak tomu musí být u smlouvy o převodu obchodního podílu. K těmto jeho tvrzením vznášeli žalovaní v průběhu řízení námitky, kdy současně namítali, že ve věci se jedná o synalagmatický právní vztah, který byl realizován až dne 8. 3. 2011 smlouvou o převodu obchodního podílu, od které ale žalobce neodstoupil, namítali i nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaného 2), dále že žalobce žalované 1) částku 1 900 000 Kč nezaplatil, a i to že nárok žalobce je z části promlčen.

10. Ze spisu bylo zjištěno, že dle protokolu o jednání ze dne 14. 11. 2019 (č. l. 241 – 245), tedy až při svém posledním jednání, soud poučil účastníky řízení o konstantní judikatuře, zabývající se problematikou synalagmatických právních vztahů a poukázal zejm. na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 327/06. K tomu zástupce žalobce požádal o poskytnutí přiměřené lhůty, aby se k tomuto novému právnímu názoru soudu, o kterém se dozvěděli účastníci až při tomto jednání, mohl vyjádřit a s judikátem se seznámit. Soud poté poučil přítomné účastníky podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř. Poté zástupce žalobce mimo jiné poukázal na to, že je potřeba, aby se seznámil s uvedeným judikátem, který mohl být již v mezidobí překonán a žádal, aby nebylo při tomto jednání rozhodováno proto, aby mohl případně navrhnout další důkazy. Soud na žádost žalobce nereagoval, a dle protokolu mu dal možnost přednést závěrečnou řeč. Žalobce opakovaně poukázal na to, že byla porušena zásada spravedlivého procesu, kdy mu nebyla dána možnost reagovat adekvátním způsobem na nový právní názor soudu. Zdůraznil, že není v jeho silách reagovat na takový obrat během několika minut za situace, kdy se soud se spisem seznamoval několik měsíců. V 10:25 hodin bylo jednání přerušeno za účelem vyhlášení rozhodnutí. Poté zástupce požádal o možnost přednést závěrečnou řeč. Po přednesení závěrečných řečí účastníky soud prvního stupně vyhlásil ve věci rozsudek ve znění uvedeném výše.

11. Odvolací soud konstatuje, že z výše uvedeného je zjevné, že soud prvního stupně při svém posledním jednání dne 14. 11. 2019 sdělil prvně účastníkům řízení svůj právní názor vycházející ze závěru usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 327/06, a to, že: „Žalobě vycházející ze synalagmatického právního vztahu (§ 457, § 560 obč. zák.) lze vyhovět jen tehdy, zahrnuje-li právě to zákonu odpovídající plnění žalobce, jímž je požadované plnění žalovaným podmíněno.“, které označil jako poučení soudu. Z jeho zcela obecného poučení toliko

o nedostatečnosti petitu, tak nelze seznat, který právní vztah mezi žalobcem a žalovanou 1) měl soud prvního stupně ze zákona za synalagmatický, a proč. Lze jenom usuzovat ze závěrečné řeči žalobce, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že Dohoda mezi žalobcem a žalovanou 1) se vztahuje ke smlouvě o převodu obchodního podílu, zda ale tento svůj právní závěr o těchto právních úkonech účastníkům dostatečně vyjevil a odůvodnil nelze z ničeho seznat.

12. Rozdílnost právního posouzení soudem prvního stupně proto v tomto případě s ohledem na žalobcova tvrzení a i s ohledem na námitky vznesení v řízení žalovanými, tak nespočívá pouze v jeho právním závěru o nedostatečnosti petitu žaloby ve smyslu dle ust. § 457 obč. zák., ale jak lze usuzovat spočívá i v řízení jím zjištěné nové skutkové okolnosti, že žalobcovo odstoupení od Dohody je dle jeho obsahu i uplatněním žalobcovy námitky relativní neplatnosti samotné smlouvy o převodu obchodního podílu (odst. 37 rozsudku) a z toho vycházející jeho právní závěr o relativní neplatnosti těchto právních úkonů. Uvedené rozdílné právní závěry soudu prvního stupně však plynou až z odůvodnění samotného rozsudku, jako i to, že soud prvního stupně Smlouvu o převodu obchodního podílu právně posoudil samostatně, nezávisle na jeho právním posouzení Dohody, jako relativně neplatného právního úkonu dle § 49a obč. zák. ve spojení

s § 40a obč. zák. (odst. 38 rozsudku).

13. Protože soud prvního stupně v řízení neseznámil řádně účastníky se svými rozdílnými právními závěry o relativní neplatnosti 2 právních úkonů, nevyjevil jim ani dostatečně svoji úvahu o žalobě, která dle něj vychází ze synalagmatického právního vztahu, tj. co jej vedlo k závěru

o nedostatečnosti jejího petitu, když k tomuto pouze odkázal na příslušnou judikaturu, aniž by účastníky poučil dle ust. § 118 odst. 2 o. s. ř. o tom, které vztahy mezi nimi má za synalagmatické a proč, a z jakých právních ustanovení vycházel. Tím, že soud prvního stupně relevantním způsobem neseznámil účastníky se svými rozdílnými právními závěry o věci, odňal jim reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat, což je v rozporu s čl. 38 odst. 2 LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD. Svým postupem tak soud prvního stupně zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Jednak jediným důvodem, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl, byl jeho závěr o nedostatečnosti žalobcova petitu, kdy jak sám uvedl, se dalšími námitkami žalovanými v řízení vznesenými nezabýval, a jednak i nedostatek odůvodnění jeho rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jak bude rozvedeno níže.

14. Odvolací soud shledal, že ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, které důkazy v řízení provedl (odst. 20 rozsudku), a že dle ust. § 132 o. s. ř. hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti (odst. 21 rozsudku), tak ve svém závěru o skutkovém stavu věci, vyšel pouze ze zjištění, jež učinil z Dohody, smlouvy o převodu obchodního podílu, výpisu z obchodního rejstříku Společnosti a z přípisu žalobce ze dne

22. 4. 2014 adresovaného žalované a z nesporných tvrzení účastníků, že částku 1 900 000 Kč nikdo ze žalovaných nezaplatil (odst. 22 až 27), a dále konstatoval, že z ostatních provedených důkazů nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, nutné pro rozhodnutí ve věci, a to bez toho, že by tyto důkazy jakkoliv hodnotil.

15. Soud prvního stupně ve svém rozsudku nijak nevyložil, o jaké důkazy opřel svůj skutkový závěr, že žalobce podmínky Dohody splnil, a že mu žalovaná 1) zatajila existenci své pohledávky za Společností ve výši 1 616 474 Kč, jakož i existenci závazku společnosti ve výši 880 000 Kč vůči [Anonymizováno], potažmo, že tyto závazky skutečně existovaly (odst. 37 rozsudku). Uvedené skutečnosti nebyly mezi účastníky nesporné, a žalovaní k nim i vznesli řadu námitek, a to mimo jiné, že žalovaný 2) není ve věci pasivně legitimován, a že nárok žalobce je z části promlčen, kterými se ale soud prvního stupně nijak nezabýval a důkazy k tomu provedené nijak nehodnotil. Z rozsudku tak jednoznačně neplyne, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami o nich se řídil, když dospěl k závěru, že žalobcovo odstoupení od Dohody ze dne

22. 2. 2014 je dle svého obsahu dovoláním se relativní neplatnosti smluv uzavřených dne

10. 8. 2010 a 8. 3. 2011 (odst. 37 rozsudku), a na základě jakých jeho zjištění v něm konkrétně vymezené důvody shledal relevantními pro jeho závěr, že žalobce jednal jak při uzavření Dohody, tak při uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu v omylu (odst. 37 rozsudku). Skutková zjištění jsou tak v rozporu s jeho právními závěry o relativní neplatnosti těchto právních úkonů (odst. 38 rozsudku). Soud prvního stupně neučinil ani žádný relevantní závěr o tom jakým typem smlouvy Dohoda uzavřená mezi žalobcem a žalovanou 1) je, potažmo kterými zákonnými ustanoveními se řídí, a zda se jedná o platný právní úkon, dříve než učinil závěr o jeho relativní neplatnosti. Z tohoto pohledu se soud prvního stupně ani nijak nezabýval druhým právním úkonem uzavřeným mezi žalobcem a žalovanou 1) – smlouvou o převodu obchodního podílu. Zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a žalovaná 1) se dohodli, že žalobce od ní obchodní podíl odkoupí za splnění podmínek uvedených v Dohodě (odst. 37 rozsudku), není výkladem

o jejich vzájemné souvislosti, ostatně soud prvního stupně ve svém rozhodnutí posuzoval platnost předmětných právních úkonů samostatně a neučinil žádný relevantní právní závěr, že by se jednalo o právní úkony vzájemně závislé. Lze proto přisvědčit žalobci, jako odvolateli, že soud prvního stupně se řádně nevypořádal s jeho tvrzením, že žalobce s žalovanou 1) uzavřel dvě samostatné smlouvy, a že svým přípisem ze dne 22. 4. 2014 doručeným žalované 1) odstoupil pouze od Dohody, a že po žalovaných požaduje plnění, které jim poskytl na základě Dohody, nikoliv na základě smlouvy o převodu obchodního podílu.

16. Proto pak ani konečný závěr soudu prvního stupně, že soud prvního stupně nemohl jinak, než žalobu, která ve svém petitu neobsahovala plnění ze synalagmatického právního vztahu, zamítnout (odst. 43 rozsudku), není náležitě odůvodněn, resp. odůvodnění ve smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. zcela postrádá. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku pouze obecně vyložil ust. 457 obč. zák. s tím, že toto zákonné ustanovení řeší situaci po neplatnosti smlouvy tak, že každý z účastníků je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. A současně i to, jak má za takové situace znít žaloba, vycházející z takového sanalagmatického vztahu (odst. 38 – 41 rozsudku). Jediným jeho závěrem vztahujícím se k věci samé je, že: „Žalobce se zde domáhal po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 900 000 Kč, ale nikoli oproti tomu, aby byl na 1. žalovanou převeden zpět její obchodní podíl ve společnosti.“. Z něj ale nelze vůbec dovodit, ze kterého ze dvou relativně neplatných právních úkonů, tj. zda z neplatné Dohody nebo z neplatné smlouvy o převodu obchodního podílu, se dle soudu prvního stupně žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 900 000 Kč, a to v této věci po obou žalovaných, a ani jak je toto jejich plnění ze zákona podmíněno plněním žalobce, tedy proč by oproti tomu měl být žalobcem na žalovanou 1) převeden zpět obchodní podíl. Lze se proto pouze domnívat, že soud prvního stupně zřejmě vycházel z toho, že žalobcem uplatněný petit měl ze zákona obsahovat i jeho povinnost vrátit žalované 1) plnění, které obdržel na základě relativně neplatné smlouvy o převodu obchodního podílu (§ 40a obč. zák. ve spojení s § 49a obč. zák.). Byla-li pak taková skutečně jeho úvaha, pak je k ní třeba uvést, že nebyla správná, neboť důsledkem odůvodněného dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu (§ 40a obč. zák.) je vždy to, že právní úkon je neplatný od svého počátku (ex tunce). Takový důsledek stíhá

i relativně neplatnou smlouvu o převodu obchodního podílu. Z tohoto pohledu by zde ve smyslu ust. § 457 obč. zák. proto nebylo ničeho, co by byl povinen žalobce z relativně neplatné smlouvy o převodu obchodního podílu žalované 1) vracet. Jinak řečeno byla-li smlouva o převodu obchodního podílu neplatná od svého počátku, tak k převodu obchodního podílu z žalované 1) na žalobce nedošlo.

17. Vzhledem ke všemu výše uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci (odst. 37 rozsudku) přesahuje skutkový děj, který měl za prokázaný (odst. 23 a 27 rozsudku), a postrádá tak jeho úvahy o tom, na základě jakých důkazů jej učinil. Z odůvodnění rozsudku proto ani nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů soudu prvního stupně na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé. Soud prvního stupně tak nedostál své povinnosti odůvodnit své rozhodnutí způsobem stanovený v § 157 odst. 2 o. s. ř., což činí jeho rozhodnutí nejenom nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, ale dle ustálené judikatury tím bylo i porušeno právo účastníků na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15),

18. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, při kterém na danou věc aplikoval ust. § 150 o. s. ř. lze dle odvolacího soudu zcel přisvědčit námitkám odvolatelů – žalovaným 1) a 2).

19. Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodování o nákladech řízení integrální částí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor

k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne

7. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu v čísle vydání 46 ročník 2007 na straně 143).

20. Z předloženého spisu se podává, že soud prvního stupně nikterak nezjišťoval stanoviska jednotlivých účastníků k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Na jednání konaném dne 14. 11. 2019 soud prvního stupně přerušil jednání po přednesu závěrečných řečí účastníky, poté v jednání pokračoval a vyhlásil odvoláním napadený rozsudek, aniž by předem účastníky upozornil na jím zamýšlenou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Pokud v daném případě odvolací soud nedal účastníkům řízení procesní příležitost se k možné aplikaci § 150

o. s. ř. vyjádřit, porušil tak jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD (srov. za mnohé nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu v čísle vydání 44 ročník 2007 na straně 309). Rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení za situace, kdy neposkytl možnost účastníků řízení uplatnit námitky k použití § 150 o. s. ř. došlo k opomenutí potencionálních dalších rozhodujících okolností a důvodů, které by mohly mít podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.

21. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) zrušil a věc dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.