žaloba o vyloučení

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že „Žaloba s tím, že vyloučení žalobkyně [Anonymizováno] ze žalovaných rozhodnutím žalovaného [právnická osoba] ze dne 7. 5. 2014 je neplatné, se zamítá proti oběma žalovaným.“ (výrok I.), „Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení 6 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného 1.“ (výrok II), „Mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný nárok na náhradu nákladů řízení.“ (výrok III). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí prvého žalovaného jakožto spolku, s tím, že žalovaný tímto rozhodnutím ze 7.5.2014 žalobkyni ze spolku vyloučil. Vyloučení předcházelo to, že se žalobkyně domáhala informací o hospodaření spolku, ve snaze udržet jeho dobré jméno a napravit případná pochybení. Nedopustila se závažného porušení povinností a na toto porušení nebyla upozorněna podle § 239 odst. 1 o.z. Druhého žalovaného žalobkyně žalovala pouze v souvislosti s tím, že si nebyla jista tím, nakolik je jednání prvého žalovaného samostatné, a z členství u prvého žalovaného vyplývá automaticky členství u druhého žalovaného. Kromě toho je rozhodnutí neurčité, nevymezuje jasně důvody, tyto důvody navíc nejsou pravdivé a konečně žalobkyni nebyla dána výzva k tomu, aby došlo k nápravě, jak předpokládá občanský zákoník. Ve věci rozhodoval výbor, který již v té době neměl být ve funkci. Prvý žalovaný uvedl, že žalobkyně svoje povinnosti porušila tím, že nehájila dobré jméno žalovaného a naopak je napadla a snížila. Žaloba je nedůvodná, o vyloučení rozhodl příslušný orgán žalovaného v souladu se stanovami, hlasování nebylo žalující stranou nijak zpochybněno a bylo prokázáno, že hlasovali členové orgánu v souladu s registračním listem, kteří k tomu byli oprávněni. Co se týče jednání žalobkyně, ta podala trestní oznámení na vedení klubu, dále šířila urážlivá a nepravdivá tvrzení, která klub poškozovala, to bylo důvodem jejího vyloučení a tak to také bylo v rozhodnutí vysvětleno. U jednání žalovaný dále uvedl, že žalobkyně dlouhodobě špinila klub například tím, že se do něj v roce 2012 hlásila jako [Anonymizováno] i když nebyla ještě vdaná, dále že šla zjišťovat stav konta klubu v bance [Anonymizováno] a konečně udala na Policii, že se v klubu zpronevěřují peníze z [Anonymizováno] [právnická osoba]. Všechny případy byly žalobkyni vytýkány. Poté se členská schůze v březnu 2013 rozhodla žalobkyni vyloučit. Na to, že je vyloučena z klubu byla upozorněna a rozhodnutí dostala písemně.

2. Soud prvního stupně uvedl, že zjistil, že nespornou skutečností je, že žalobkyně byla členkou klubu žalovaného, dále že bylo rozhodnuto o jejím vyloučení s tím, že předmětem sporu je průběh rozhodování o tomto vyloučení a zejména důvody tohoto vyloučení. Dále uvedl, že provedl dokazování zejména předloženými listinami. Z výpisu z rejstříku spolků byla ověřena existence obou žalovaných. Z rozhodnutí prvého žalovaného o vyloučení žalobkyně soud zjistil, že se odvolává na hlasování členské schůze ze dne 29.3.2014, ale jde o rozhodnutí výboru dne 7.5.2014. Odvolává se na článek 10 písmeno b) stanov spolku za „nepravdivá, někdy až lživá pomlouvání klubu a navádění k této pomlouvačně kampani i dalších členů [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [právnická osoba]“. Tyto „nepravdy a polopravdy“ měla žalobkyně publikovat na internetu a rozesílat v dopisech. O jaké tvrzení konkrétně jde, se rozhodnutí nevyjadřuje. Součástí rozhodnutí je příloha, právní rozbor o možnosti vyloučení člena, který se odvolává na § 239 a § 240 o.z. a dále na čl. 10 stanov. Z dopisu žalobkyně prvému žalovanému ze dne 3.6.2014 je zřejmý nesouhlas žalobkyně s tímto rozhodnutím v bodě 5. Prakticky shodný dopis byl odeslán téhož dne i druhému žalovanému. Ze stanov druhého žalovaného, platných v době rozhodnutí (č.1.10) soud zjistil, že podle čl. 11 odst. 1 písm. c) může skončit členství vyloučením člena na základě porušení čl. 10 stanov. V odst. 2 se stanoví, že o vyloučení člena rozhoduje organizační složka u níž je člen v době rozhodování registrován.V odkázaném článku 10 jsou povšechně stanoveny povinnosti člena tak, že je povinen: a) dodržovat stanovy organizace, b) chránit zájmy a dobré jméno organizace a chránit její majetek, c) platit řádně a včas členské příspěvky.Konečně podle čl. 22 odst. 2 písm. k) rozhoduje o vyloučení členů [Anonymizováno] výbor. Dále učinil soud prvního stupně zjištění z policejního spisu č.j. [Anonymizováno] a skutkový stav shrnul tak, že žalovaná byla původně členem obou žalovaných, rozhodnutím prvého žalovaného toto členství skončilo. Jako důvod rozhodnutí uvedl žalovaný ne zcela konkrétní výroky žalobkyně, které označil za nepravdivé, polopravdivé, případně lživé. Teprve v průběhu dokazování se ukázalo, že tyto výroky byly učiněny na Policii ČR dne 20.3.2014 a týkaly se údajně špatného hospodaření a účtování ve spolku. Jejich úplně přesná podoba je zachycena v protokolu Policie z 20. 3 2014. Žalobkyně původně neuvedla v žalobě, že podala proti vedení spolku trestní oznámení, nicméně v průběhu řízení to nepopírala, když to vyšlo najevo, a odůvodňovala to tím, že jí prvý žalovaný odpíral poskytnout informace o hospodaření a účetnictví. Strany uváděly řadu různých tvrzení během řízení, například to, že výbor společenství nebyl řádně ustanoven a neměl být ve funkci, případně tvrzení žalovaného o průběhu hlasování členské schůze a následně výboru, nicméně k nim buď nenavrhli důkazy vůbec, případně je navrhli očividně pozdě, v rozporu s ustanovení § 118b o.s.ř. na dalším jednání, aniž to jakkoli odůvodňovali. Soud k těmto důkazům proto nemohl přihlédnout. Dále soud citoval příslušná ustanovení občanského zákoníku, konkrétně §§ 239 až 242 o.z. a konstatoval, že je třeba respektovat, že spolek dotyčného člena ve svých řadách nechce; soud by měl bránit případům porušování zákona, případům, kdy spolek zjevně porušuje svoji vlastní proceduru podle stanov, nebo případům zjevné nedůvodné šikany a svévole. Pokud se týče porušení zákona nebo stanov, potom soud konstatoval, že k tomu zjevně nedošlo. Zákon nepředepisuje prakticky žádnou specifickou proceduru rozhodování spolků, nespecifikuje důvody vyloučení člena konkrétněji, než v citovaném ust. § 239 o.z.. Rozhodovat má statutární orgán, pokud není delegován orgán jiný, a rozhodnutí má být doručeno dotčenému členovi. Oboje se stalo. Dále soud uvedl, že procedura rozhodování, daná stanovami, je velmi „volná až neurčitá“. Spolek zjevně nemá žádný způsob, jakým by zachytil průběh hlasování; v přeloženém zápise, který navíc ani nemohl být pro opožděnost použit k důkazu, není jasné, o čem se vlastně hlasovalo a jak hlasování dopadlo; zápis z jednání výboru nebyl předložen vůbec. Nicméně stanovy žádný zápis nevyžadují a hlasovat je zřejmě možno jakýmkoli způsobem, který lze považovat za demokratický, tedy i aklamací. Také není vyžadováno, aby byl bod předem ohlášen v pozvánce, jak je zvykem u obchodních společností. Jelikož ale stanovy ani zákon nic podobného nevyžadují, potom není možné namítat vadnost tohoto postupu. Co se týče námitek, že rozhodoval výbor, který neměl být správně ve funkci, případně nebyl řádně zvolen, tato námitka původně nebyla součástí žaloby a nebyla ani předmětem dokazování, protože žaloba v tomto směru žádné důkazy řádně nenavrhla. Soud proto nemá žádný důvod k takovému závěru. Zdůraznil, že „vlastní jádro sporu leží ve skutečnosti v důvodech vyloučení“, což dále rozváděl a uzavřel, že neshledal žádný jasný nebo prokázaný důvod, proč by bylo rozhodnutí žalovaného protiprávní, proti stanovám, nebo nedůvodné s tím, že ho „ponechává v platnosti“ a žalobu zamítá. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1) o.s.ř.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V odvolání namítla, že je nutná předchozí výzva k nápravě až na jednu výjimku s tím, že je nutné posoudit, zda jednání žalobce dosáhlo takové míry, že je opodstatněné jeho vyloučení a tím pádem jeho omezení práva svobodně se sdružovat. V této souvislosti vytkl žalovaný 1 žalobci tři konkrétní jednání (přihlášení do spolku pod nesprávným jménem, zjišťování informací o stavu konta spolku v bance a podání trestního oznámení ohledně hospodaření spolku). Tyto vytkl až při prvním jednání ve věci, přičemž z dopisu, kterým bylo žalobci sděleno, že je ze spolku vyloučen, vůbec neplyne, že by se mělo jednat o tato konkrétní jednání. Důvodem pro vyloučení žalobce ze spolku podle napadeného rozhodnutí byla „nepravdivá, někdy až lživá pomlouvání klubu a navádění k této pomlouvačně kampani i dalších členů [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [právnická osoba]". Žalobce od počátku napadal i neurčitost předmětného rozhodnutí o vyloučení, soud prvního stupně se však k této argumentaci nijak nevyjádřil. Přitom sám v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí: „O jaké tvrzení konkrétně jde, se rozhodnutí (o vyloučení žalobce ze spolku pozn. autora) nevyjadřuje" a dále: Jako důvod rozhodnutí uvedl žalovaný ne zcela konkrétní výroky žalobkyně, které označil za nepravdivé, polopravdivé, případně lživé." V této souvislosti proto soud prvního stupně pochybil, když neshledal dané rozhodnutí žalovaného 1 o vyloučení žalobce za neplatné pro neurčitost a žalobě nevyhověl již z tohoto důvodu. Naopak soud prvního stupně žalobci vytkl, že toto jednání tajil, když jej neuvedl ani v žalobě. To však není pravda. Jak mohl žalobce vědět, že žalovaný 1 mu vytýká zrovna toto jednání, když toto konkrétně nikdy nesdělil. Žalobce se o tom, že byl ze spolku vyloučen právě z těchto důvodů, dozvěděl poprvé až na jednání ve věci konaném dne 4.12.2017, tedy po tři a půl roce od jeho vyloučení. První dvě ze tří vytčených jednání (přihlášení do spolku pod nesprávným jménem, zjišťování informací o stavu konta spolku v bance) shledal soud prvního stupně jako nedostatečný důvod pro vyloučení. S tímto názorem se žalobce zcela ztotožňuje. Nesouhlasí však s názorem, že by bylo podání předmětného trestního oznámení důvodem pro vyloučení žalobce ze spolku, předpokládaným ustanovením 239 odst. 1 o.z. Soud prvního stupně svůj názor, že jednání žalobce mohlo poškodit pověst obou žalovaných, nijak blíže neodůvodnil, z rozsudku nijak neplyne, u koho mohla být pověst žalovaných poškozena, z jakého důvodu a v jakém rozsahu. Soud prvního stupně koneckonců ani nedospěl k závěru, že k poškození dobré pověsti skutečně došlo. Ani nemohl, protože takovýto následek jednání žalobce neplyne z jediného důkazu. Nelogický je pak jeho závěr, že předchozí výzvy ke zjednání nápravy ve smyslu § 239 odst. 1 občanského zákoníku nebylo zapotřebí. Podle tohoto ustanovení musí k závažné újmě skutečně dojít. Žalobce je proto názoru, že podáním trestního oznámení na vedení spolku neporušil žádnou svou povinnost vyplývající z členství, natož aby se jednalo o porušení závažné nebo hrubé. Naopak, žalobce plnil, i když možná nadmíru aktivně, svou povinnost dle čl. 10 písm. b) stanov žalovaného 2 chránit majetek spolku. Vyloučení žalobce ze žalovaného 1 je tak pouze reakcí osob, na které žalobce podal trestní oznámení a které měly pravomoc rozhodnout o jeho vyloučení. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku změnil tak, že „Určuje se, že vyloučení žalobkyně [Anonymizováno] ze žalovaných rozhodnutím žalovaného [Anonymizováno] v [Anonymizováno], pobočný spolek ze dne 7. 5. 2014 je neplatné a dále, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů k rukám právního zástupce žalobce [Jméno advokáta A], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.“

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Soud prvního stupně chybně podřadil předmětné řízení procesnímu režimu, jež na danou věc nedopadá. Na základě samotného odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně lze dospět k závěru, že si tento vůbec nepoložil, a tím pádem ani nezodpověděl stěžejní otázku, jakým procesním režimem se předmětné řízení řídí a zřejmě vyšel z označení účastníků řízení použitého navrhovatelkou, jež se sama označila za žalobkyni a další účastníky za žalované a návrh na zahájení řízení označila jako žalobu, a věc projednal a rozhodl v tzv. sporném procesním režimu. Řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku o vyloučení jeho člena (§ 242 o.z.) je tzv. nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob dle § 85 písm. a) z. ř. s. V něm jsou účastníky řízení navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (§ 6 z.ř.s.), nikoliv žalobce a žalovaný jakožto účastníci sporného řízení podle první definice účastníků v § 90 o.s.ř. Ke zcela shodnému závěru ostatně dospěla i judikatura Nejvyššího soudu – viz např. jeho usnesení ze dne 19. 7 . 2018 sp.zn. 29 Cdo 3307/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 87/2019 či jeho usnesení ze dne 19. 6. 2019 sp.zn. 27 Cdo 1435/2019. Dělení na tzv. sporná a nesporná řízení nemá totiž jen teoretický význam. Uvedené dělení má význam pro správný, tedy zákonný postup soudu při zjišťování skutkového stavu, na základě něhož meritorně rozhoduje. V nesporném řízení obecně platí, že soud není vázán tvrzeními a důkazními návrhy účastníků řízení, může vyšetřovat skutkový stav podle svého uvážení. Jedná se o zásadu vyšetřovací legislativně vyjádřenou v § 20 z.ř.s. Odpovědnost soudu za zjištění skutkového stavu nicméně nelze vykládat tak, že by účastníci mohli být zcela pasivní. Naproti tomu ve sporných řízeních se uplatňují jiná pravidla a zásady, např. zásada tzv. zákonné koncentrace (§ 118b o.s.ř.), což má podstatný vliv na celý průběh, a potažmo i výsledek řízení. Projednal-li a rozhodl-li posuzovanou věc soud prvního stupně v rozporu se zákonem v režimu tzv. sporného řízení, ovládaného zcela jinými zásadami a procesními pravidly, ač se v daném případě jedná o řízení nesporné ve statusových věcech právnických osob, zatížil tím řízení vadou, jež je sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí bez dalšího.

6. Z výše popsaného pochybení vyplývá nesprávné označování účastníků řízení soudem prvního stupně, které odvolací soud kvůli přesnosti a hlavně přehlednosti reprodukční části odůvodnění svého rozhodnutí - ve vztahu k výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho odůvodnění, sice ponechal, nicméně v následující části odůvodnění používá již správné označení účastníků řízení v souladu s právní úpravou, která se na dané řízení aplikuje. Dalším pochybením, pramenícím též z nesprávného procesního režimu aplikovaného na posuzovanou věc, byla nesprávná forma rozhodnutí – rozsudek namísto usnesení - viz § 25 odst. 1 z.ř.s. Pochybení soudu uvedená v tomto odstavci však nejsou sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného usnesení.

7. Dle § 79 odst. 1 o.s.ř. … návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat … vylíčení rozhodujících skutečností, …, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. „Korunou návrhu je tzv. petit (z latinského petere – žádat, česky nejpřesněji – konečný návrh), v němž navrhovatel uvede, čeho se domáhá, formuluje svoji základní představu o tom, jak by měl soud věc rozhodnout – žádá jej o výrok. Tato jeho žádost musí být opět – již ve vlastním zájmu petenta formulována jednoznačně, srozumitelně a úplně.“ – viz komentář k § 79 odst. 1 o.s.ř. in Jirsa, J. a kol., Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. § 79 – 180 občanského soudního řádu. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Walters Kluwer ČR, a.s. 2016, s 616. Z hlediska naplnění zákonných náležitostí návrhu, konkrétně v daném případě petitu návrhu je proto nezbytné, aby tento byl srozumitelný a určitý. Navrhovatelka podáním ze dne 3. 6. 2014 se domáhala, aby soud vydal rozsudek ve znění: „Vyloučení žalobkyně ze žalovaného rozhodnutím žalovaného ze dne 7.5.2014 je neplatné.“ V daném případě z hlediska určitosti petitu bylo žádoucí, aby v petitu byl označen konkrétní orgán, o jehož rozhodnutí jde. Nicméně postačí, pokud je z obsahu návrhu, příp. ve spojení s přílohami, na něž návrh odkazuje, nepochybně a jednoznačně zřejmé, čeho se navrhovatelka domáhá, resp. o jaké rozhodnutí – kterého orgánu spolku, ze kterého dne, se jedná. V takovém případě takový nedostatek návrhu nebrání pokračování v řízení. Dle obsahu spisu soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 3. 2015 č.j. 20 Cm 222/2014 – 27 vyzval navrhovatelku dle § 43 o.s.ř. k odstranění vady návrhu ve stanovené lhůtě s tím, že „žalobní petit“ není dostatečně přesný a určitý a je třeba jednoznačně sdělit, kterým konkrétním rozhodnutím a z které konkrétní „společnosti“ považuje „žalobce“ „její“ vyloučení za neplatné s poučením, že v případě neopravení/nedoplnění návrhu v případě nemožnosti pokračovat pro tento nedostatek v řízení návrh odmítne. Navrhovatelka reagovala na výzvu soudu podáním ze dne 3. 4. 2015, v němž navrhla, aby soud vydal rozsudek následujícího znění: „Vyloučení žalobkyně ze žalovaných rozhodnutím žalovaného [Anonymizováno] ze dne 7.5.2014 je neplatné.“ Z následujícího postupu soudu prvního stupně, jenž věc projednal a rozhodl a též z odůvodnění rozhodnutí – viz odst. 5 „jde o rozhodnutí výboru dne 7.5.2014“, je zřejmé, že ačkoliv navrhovatelka k výzvě soudu přesně nespecifikovala konkrétní orgán spolku, jenž rozhodl o jejím vyloučení, bylo soudu prvního stupně asi zřejmé, čeho se navrhovatelka domáhá a že lze tedy pokračovat v řízení a není dán důvod pro odmítnutí návrhu. Bylo – li však soudu prvního stupně zřejmé, čeho se navrhovatelka domáhá, resp. ohledně kterého rozhodnutí kterého konkrétního orgánu o jejím vyloučení a ze kterého konkrétního dne se domáhá vyslovení neplatnosti, měl o návrhu v tomto smyslu rozhodnout tak, aby byl ve výroku přesně specifikován (označen) orgán spolku, jehož rozhodnutí bylo napadeno návrhem na vyslovení neplatnosti. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. z formulace výroku I. však není vůbec patrné, o rozhodnutí kterého konkrétního orgánu spolku se jedná, tudíž je rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu neurčité, což je nepochybně vadou posuzovaného rozhodnutí. Dále je třeba uvést i to, že měl – li soud za to, že důvody svého vyloučení navrhovatelka tajila –viz odůvodnění rozhodnutí – odst. 15, pochybil, nevyzval li ji současně v rámci uvedené výzvy i k jednoznačným tvrzením ohledně důvodů jejího vyloučení – v čem spatřuje rozpor svého vyloučení se zákonem či stanovami atd.

8. Dle § 241 odst. 1 o.z. člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, ledaže stanovy určí jiný orgán. Dle § 241 odst. 1 o.z. příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li vyloučení zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může zrušit i v jiných odůvodněných případech. Dle § 242 o.z. vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení; jinak toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno, může člen návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů; jinak toto právo zaniká.

9. Z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že domáhat se u soudu vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku o vyloučení jeho člena je možné jen ohledně takového rozhodnutí, které již nemůže být (podle stanov) přezkoumáváno (některým) orgánem spolku (tedy, jehož nezákonnost či rozpornost se stanovami nemůže napravit sám spolek prostřednictvím rozhodnutí k tomu příslušného orgánu). Ve smyslu citovaného ustanovení se musí - zjednodušeně řečeno - jednat o konečné rozhodnutí spolku o vyloučení jeho člena.

10. To v posuzované věci znamená, že soud prvního stupně si ponejprve musí ujasnit strukturu orgánů spolku, v jejímž rámci probíhá vyloučení člena spolku, resp. jak stanovy spolku v rámci dispozice dané zákonem proces vyloučení upravují. Své právní závěry v této otázce musí soud z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí učinit obsahem odůvodnění rozhodnutí; nestačí jen pouhá citace zákonného ustanovení či stanov bez dalšího. Musí učinit právní hodnocení a přijmout právní závěry, zda proces vyloučení, tak jak je v rámci struktury orgánů spolku nastaven dle stanov v tomto konkrétním posuzovaném případě, je či není v souladu se zákonem. V případě kladného závěru musí v rámci dalšího dokazování činit skutková zjištění a na základě nich právní závěry o tom, zda došlo k vyloučení člena spolku v souladu s těmito stanovami a zákonem, či nikoliv. Není – li tento postup seznatelný z rozhodnutí soudu, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, což se stalo v posuzovaném případě.

11. Soud prvního stupně se též dostatečně - z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí, nevypořádal ani s tím, resp. nijak neodůvodnil svůj závěr, na základě jakých skutkových zjištění a dle kterých konkrétních ustanovení zákona či stanov obou spolků učinil právní závěr, že došlo k vyloučení navrhovatelky zároveň z obou spolků. Jinak řečeno soud prvního stupně vůbec neodůvodnil svůj závěr, že vyloučením navrhovatelky z pobočného spolku (účastníka 1/) automaticky došlo k jejímu vyloučení i ze spolku druhého (účastníka 2/). To zakládá též nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

12. Soud prvního stupně se věcí zabýval útržkovitě. Řádně neodůvodnil své závěry týkající se posouzení toho, proč nebylo v rámci procesu vyloučení zapotřebí výzvy ke zjednání nápravy ve smyslu samotným soudem prvního stupně citovaného ustanovení § 239 odst. 1 věta druhá o.z., což zakládá též nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Dle § 239 odst. 1 věta druhá o.z. výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu. Zákon toliko upravuje dvě výjimky (skutkové podstaty) z obecné povinnosti vyzvat porušujícího člena k nápravě; tato úprava má zjevně kogentní povahu. Soud prvního stupně k tomu jen uvedl, že nepochopitelně působí jednání „žalobkyně“, která situaci, že jí „žalovaný“ odmítal poskytnout informace o činnosti hospodaření spolku „vyřešila“ tím, že na vedení podala trestní oznámení s tím, že jde o postup v souladu s právem, nicméně zjevně způsobilý poškodit pověst obou „žalovaných“ v případě, že toto oznámení postrádá jakékoliv opodstatnění a uzavřel, že „žalovaný“ měl potom plné právo považovat tento postup za závažné poškozování svojí pověsti a důvod k vyloučení i bez předchozího upozornění. Soud prvního stupně nevyhodnotil a nepřijal žádné právní závěry k tomu, zda navrhovatelka svým jednáním naplnila podmínky uvedené v § 239 odst. 1 věty druhé o.z. znamenající, že výzva ke zjednání nápravy se nevyžaduje. Dopustila – li se navrhovatelka porušení své povinnosti, jež nelze odčinit či způsobila - li tímto spolku zvlášť závažnou újmu. Absence vyhodnocení těchto skutečností s přijetím právního závěru též zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

13. Dále se soud prvního stupně v důsledku chybně vyhodnoceného procesního režimu daného řízení vůbec nezabýval tím (což i sám konstatoval), jestli výbor, který rozhodoval o vyloučení navrhovatelky, měl či „neměl být správně ve funkci“, tedy zda jeho členové byli ve funkcích v době rozhodování o vyloučení navrhovatelky. To je skutečnost se zásadními dopady pro správné a úplné posouzení předmětné věci. Rozhodovaly – li osoby, jež se považovaly za členy výboru, ačkoliv jimi ve skutečnosti nebyly, pak se nemůže jednat o rozhodnutí výboru se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

14. Uvedl –li soud prvního stupně v odůvodnění (odst.14) výslovně, že „v předloženém zápise, který navíc ani nemohl být pro opožděnost použit k důkazu, není jasné, o čem se vlastně hlasovalo a jak hlasování dopadlo; zápis z jednání výboru nebyl předložen vůbec.“ (podtržení doplněno odvolacím soudem), pak není vůbec zřejmé, na základě jakých provedených důkazů a úvah (myšlenkových pochodů), které by byly též řádně – dostatečně a srozumitelně slovně zdůvodněny, dospěl soud ke skutkovému zjištění a závěru (vyplývajícímu z odst. 16 odůvodnění), že došlo k platnému, tedy v souladu se zákonem a stanovami jsoucímu rozhodnutí výboru o vyloučení navrhovatelky, a to obzvlášť za situace, kdy soud v předchozí větě uvedl, že „procedura rozhodování, daná stanovami, je velmi volná až neurčitá“. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na to, že neurčitá právní jednání považuje současný občanský zákoník za absolutně neplatná - za splnění předpokladu uvedeném v § 553 odst.1 o.z.

15. Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu podle § 219a odst.1 písm. a), b) a odst. 2 o.s.ř., a podle § 221 odst.1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.