o zaplacení 50 000 EUR, o odvolání žalovaného do rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 13 Cm 781/2015-455,

1. Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Eur s úrokem z prodlení 8,05% ročně z částky 50 000 Eur jdoucí od 24. 2. 2014 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, a výrokem II. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 335 768 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem], advokáta se sídlem [adresa].

2. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 18. 6. 2015 domáhá proti žalovanému zaplacení částky 50 000 EUR s příslušenstvím z titulu nezaplacené úplaty za převod obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „Společnost“), a to dle Smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené mezi účastníky dne 3. 2. 2014.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě a dále i v průběhu řízení namítl, že žalovaná částka včetně jejího příslušenství zanikla započtením, a to započteními – dopisy ze dne 31. 1. 2015, 14. 9. 2015, 3. 12. 2015 a vznesením kompenzační námitky při jednání soudu prvního stupně dne 27. 3. 2018. Žalovaný proti pohledávce žalobce započetl pohledávky, jež měla za žalobcem společnost [právnická osoba]. z titulu náhrady škody, která společnosti vznikla do roku 2013, a to porušením povinností žalobce jako jejího jednatele jednat s péčí řádného hospodáře.

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný nárok žalobce je uznán, neboť proti žalobcově pohledávce v rozsudku uvedenými zápočty započítává své tvrzené pohledávky, tedy dle soudu je žalobcův nárok na zaplacení ceny za převod obchodního podílu včetně příslušenství ničím nezpochybněný. Započtení žalovaného posuzoval soud prvního stupně dle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to dle § 1987 odst. 2. Pohledávky uplatněné v zápočtech učiněných po 1. 1. 2014 posuzoval dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), neboť se jedná o pohledávky z titulu náhrady škody vzniklé před 1. 1. 2014, a to škody, která vznikla společnosti porušením jeho povinnosti jako jednatele společnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Společnost tyto své pohledávky za žalobcem postoupila na žalovaného. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávky namítané žalovaným k započtení jsou neexistentní, jsou to pohledávky nejisté a tedy nezpůsobilé k započtení, tudíž zápočty provedené žalovaným jsou neplatné. Protože obranu žalovaného neshledal důvodnou a vyhověl žalobě v celém rozsahu, kdy žalobcův nárok není ničím zpochybněn a žalobci proto přísluší i úhrada kupní ceny ze smlouvy o převodu obchodního podílu včetně zákonného úroku z prodlení od 24. 2. 2014. Výše úroku z prodlení pak vychází z vládního nařízení č. 351/2013 § 2, tj. 8,05 % ročně. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 o. s. ř. a jejich náhradu určil ve výši 335 768 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání, které odůvodnil podáním ze dne 1. 4. 2019 a doplnil podáním ze dne 8. 4. 2019. Namítal, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil otázku odpovědnosti žalobce za vzniklou škodu v důsledku porušení povinnosti jedna s péčí řádného hospodáře a své závěry nedostatečně odůvodnil. Soud pominul, že břemeno důkazní i tvrzení je na straně žalobce, přičemž ten nic v tomto směru netvrdil. Dle odvolatele se soud odmítl řádně zabývat jeho procesní obranou a má za to, že jednání žalobce, která dala za vznik pohledávkám, jsou natolik závazná, že překračují rovinu práva soukromého. Odvolatel s odkazem na svůj závěrečný návrh se v odvolání především zaměřil na vyvrácení omylů a zavádějících tvrzení přednesených ze strany žalobce a na objasnění jasného skutkového i právního stavu věci, což obsáhle popsal ve vztahu k jednotlivým pohledávkám za žalobcem. Dodává, že namísto toho, aby žalobce uvedl tvrzení a navrhl důkazy ke své obhajobě, že péči řádného hospodáře neporušil, tak se zcela nadbytečně věnuje tomu, že žalovaný provedl dne 31. 1. 2015 zápočet, kterým se ovšem sám žalovaný v tomto sporu nebrání. Tato argumentace žalobce však nedává smysl, tudíž je pro odvolatele nepochopitelné, že se jí soud zabýval. Odvolatel má za to, že řádně prokázal vznik, jakož i existenci Pohledávky na náhradu škody [Anonymizováno], Pohledávky na náhradu škody [Anonymizováno] a Pohledávek na náhradu škody za zboží [Anonymizováno]. Má za to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný řádně prokázal provedení Započtení 1, 2 i 3. Pohledávka žalobce tak v celém rozsahu zanikla a žaloba je nedůvodná. Z těchto důvodů odvolatel navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se v plném rozsahu zamítá a žalovaný má nárok na náhradu nákladů řízení. V případě, že odvolací soud pro tento postup neshledá prostor, navrhuje žalovaný, aby byl rozsudek zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný též žádá náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. K podanému odvolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 21. 10. 2019, ve kterém uvedl, že od počátku řízení, tedy od vznesení námitky započtení žalovaným, namítá neplatnost započtení z důvodu neurčitosti právního jednání směřujícího k započtení a současně namítá nezpůsobilost započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Žalobce má totiž za to, že se jedná o pohledávky nejen neurčité, ale též nejisté, a proto tyto pohledávky mohl a může žalovaný uplatnit toliko v samostatném soudním řízení a nikoliv jako svou obranu v tomto řízení. Žalobce s odkazem na judikaturu namítal a namítá, že kompenzační úkon, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek převyšující ve svém součtu pohledávky věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část pohledávek má zaniknout započtením a která nikoliv, je absolutně neplatný pro svoji neurčitost. Poté žalobce poukazuje na některé další skutečnosti týkající se této věci jako uzavření Dohody o ukončení a předání jednatelské funkce mezi Společností a žalobcem a okolnosti okolo Smlouvy o převodu podílu a jeho (ne)uhrazení a nepoctivém záměru žalovaného. Dále se žalobce zabýval záležitostí procesního práva a to koncentrací řízení, kdy má za to, že tvrzení žalovaného a označení důkazů ze dne 27. 3. 2018 byla v rozporu s ke dni 20. 7. 2017 provedenou koncentrací řízení a soud neměl k takto učiněným rozhodným skutečnostem (podmíněnému zápočtu) ani předloženým důkazům přihlížet, stejně jako ke všemu, co tvrdil a označoval žalovaný po dni 20. 7. 2017. Co se týká jednotlivých, žalovaným započítávaných, pohledávek na náhradu škody, považuje žalobce zjištění soudu prvního stupně za správná. Závěrem žalobce vyvrací to, že by to měl být on, kdo by měl prokazovat, že jednal s péčí řádného hospodáře. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a přiznal žalobci náklady odvolacího řízení.

7. V replice ze dne 21. 10. 2019 na vyjádření žalobce, odvolatele mimo jiné odmítá tvrzení, že pohledávka je ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z., nejistá či neurčitá pouze z důvodu, že je její prokazování obtížnější v porovnání s žalovanou pohledávkou, jek je tomu i v případě pohledávek žalovaného, což dále vysvětluje. Žalovaný má za to, že námitka započtení pohledávek ze dne 14. 9. 2015 není nesrozumitelná, neurčitá, protože nemá žádnou vadu – obsahuje jasně výši i důvod. Žalobce dle žalovaného v ustanovení článku 5 Dohody, podle které se prohlášení společnosti [právnická osoba] vůči žalobci netýká „pohledávek případně vzniklých z úmyslného anebo hrubě nedbalého jednání žalobce v rozporu se zájmy Společnosti. Dle žalovaného lze uplatnit námitku započtení v kterémkoli stádiu řízení, takže námitka koncentrace řízení je lichá. Odvolatel dále uvádí, co bylo v řízení před soudem ohledně pohledávek za žalovaným prokázáno. Odvolatel zdůrazňuje, že k jednání žalobce došlo za účinnosti obch. zák., přičemž jeho ustanovení § 194 odst. 5 neobsahuje žádnou možnost, jak se důkazního břemene zprostit, o což se žalobce snaží.

8. Ve vyjádření k replice odvolatele ze dne 30. 1. 2020 se žalobce vyjadřuje k nemožnosti ze strany žalovaného předkládat důkazy jako nedílné součásti již provedených důkazů z důvodu koncentrace řízení. A to konkrétně email ze dne 8. 11. 2020 a ze dne 13. 12. 2019. Trestní stíhání žalovaného ze dne 20. 8. 2019 má dle žalobce dokazovat, že nedošlo ani k úhradě za postoupení pohledávek žalovaným Společnosti, což ukazuje na účelovost ex-post vygenerování pohledávek Společnosti vůči žalobci, aby tyto mohly být postoupeny žalovanému a tento se je pokusil vůči žalobnímu nároku žalobce v civilním řízení započítat. Žalobce tvrdí, že se nedopustil žádného jednání v rozporu se zájmy Společnosti, natož úmyslně či hrubě nedbale a vysvětloval důvodnost jeho postupu, a ex post snaha cokoliv vůči žalobci dohledat směrem k náhradě škody je pouze účelová. Ohledně pohledávky na náhradu škody ve věci Gáti mimo jiné žalobce uvedl, že důkazní břemeno i břemeno tvrzení leží na straně žalovaného. Bylo na žalovaném, aby dokázal, jaké ustanovení [Anonymizováno] práva žalobce porušil, že vznikla společnosti [Anonymizováno], a měl předložit překlad citovaného rozsudku maďarského soudu s oficiální doložkou soudem jmenovaného tlumočníka. Snaží-li se žalovaný až teď ve věci této pohledávky rozvíjet svá tvrzení, pak jde o tvrzení se strany žalovaného nová a učiněná mimo koncentraci řízení. Závěrem nesouhlasí s výkladem institutu kompenzační námitky ze strany žalovaného.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.) a neshledal podmínky pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.) ani změnu (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) napadeného usnesení.

10. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle ust. § 3079 odst. 1 o. z., právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

12. Ze spisu a z napadeného usnesení plyne, že žalovaný uplatnil jako svoji obranu proti nároku žalobce několikeré započtení pohledávek proti pohledávce žalobce, které na něj byly postoupeny společností [právnická osoba]. (dále i jen „společnost“); započtení žalovaný učinil za účinnosti o. z. Pohledávky, které byly předmětem započtení, byly pohledávky Společnosti za žalobcem jako jejím jednatelem na náhradu škody, která měla vniknout společnosti porušením povinností jejího jednatele jednat s péčí řádného hospodáře, a to před 1. 1. 2014. Z napadeného usnesení plyne, že soud prvního stupně pohledávky namítané k započtení posuzoval dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, což odůvodnil tím, že v zápočtech učiněných po 1. 1. 2014 se uplatňují pohledávky z titulu náhrady škody vzniklé před 1. 1. 2014, a proto dle § 3079 občanského zákoníku – zákon č. 89/2012 se otázky práva na náhradu škody řídí předešlou úpravou (odst. 17 napadeného usnesení). Způsobilost pohledávek žalovaného k započtení posuzoval dle ust. §1987 odst. 2 o. z., na základě čehož učinil i právní závěr, že pohledávky namítané žalovaným k započtení jsou neexistentní, jsou to pohledávky nejisté a tedy nezpůsobilé k započtení, tudíž zápočty provedené žalovaným jsou neplatné, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl (odst. 15 a 18 napadeného usnesení).

13. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nesprávně za rozhodný okamžik pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona, považoval vznik pohledávek tj. vznik škody samotné, nikoliv okamžik kdy k porušení povinnosti došlo. Protože, ale k porušení povinnosti jednatele došlo rovněž před 1. 1. 2014, soud prvního stupně správně na pohledávky žalovaného aplikoval právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, která se podává z ust. § 4079 odst. 1 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018).

14. § 3079 odst. 1 o. z. je jako speciální přechodné ustanovení k závazkům z deliktů nutno vykládat v návaznosti na obecné přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a na zde formulované pravidlo nepravé zpětné účinnosti (srov. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 1429 a násl.), autoři Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.).

15. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda lze způsobilost pohledávek k započtení, které se v tomto případě řídí dosavadní právní úpravou ve smyslu ust. § 4079 odst. 1 o. z, posuzovat dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tj. dle ust. § 1987 odst. 2 o. z. tak, jak to učinil soud prvního stupně.

16. To, která právní úprava je rozhodná pro posouzení způsobilosti pohledávek k započtení řešil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016 (uveřejněný pod č. 77/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm vyložil ust. § 3028 odst. 3 věta třetí o. z., tak, že je třeba vzít na zřetel, že určujícím vodítkem při výkladu přechodných ustanovení je princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo (z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III ÚS 611/01, uveřejněný pod č. 75/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Kompenzabilita je jednou z podstatných vlastností, které charakterizují pohledávku, a dodatečná, smluvními stranami nepředvídatelná změna předpokladů započitatelnosti smluvených pohledávek by byla zjevně neproporcionálním zásahem do legitimní důvěry smluvních stran ve stabilitu právního řádu (odst. 27 rozsudku) a učinil závěr, že: „ Pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla.“ Tento závěr aplikoval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, kdy z jeho odůvodnění mimo jiné plyne, že „fakt, že v citovaném judikátu byla řešena problematika závazků smluvních, zatímco pohledávky namítané k započtení žalovaným mají původ v právní skutečnosti mimosmluvní, nezakládá podle dovolacího soudu relevantní odlišnost, jež by činila právě uvedený závěr v řešené věci neaplikovatelným“. Ze závěru, že pro způsobilost pohledávek k započtení je podle § 3028 odst. 3, věty první o. z., rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla, pak vychází i další judikatura Nejvyššího soudu, která řeší závazky z deliktů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1908/2018).

17. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že způsobilost pohledávek k započtení z nároku na náhradu škody vzniklých do 31. 12. 2013, k jejichž postoupení a započtení došlo po tomto datu, se dle ust. § 4079 odst. 1 o. z. ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 věta první o. z., řídí dosavadní právní úpravou.

18. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil v právním posouzení věci, když způsobilost předmětných pohledávek k započtení posuzoval podle nové právní úpravy, a to § 1987 odst. 2 o. z., a nikoliv dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, což je v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž v napadeném rozsudku nijak nevyložil, proč se s ní neztotožňuje. Uvedeným postupem zatížil soud prvního stupně řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. III. ÚS 1329/18).

19. Odvolací soud dále shledal, že ačkoliv soud prvního stupně k důkazu provedl předmětná započtení učiněná žalovaným, svá skutková zjištění (odst. 8 napadeného rozsudku) nijak v napadeném rozsudku právně nehodnotil, a z tohoto pohledu tak odůvodnění rozsudku postrádá dle ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. i právní posouzení věci.

20. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a o. s. ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.