o 357 000 000 Kč, k odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2023, č. j. 72 Cm 76/2014-269

1. Žalobou doručenou soudu dne 31. 3. 2014 se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 357 000 000 Kč. V žalobě tvrdí, že je ode dne 27. 4. 2001 jediným akcionářem společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [adresa], [adresa] (dále též jen „Společnost“). Uvedeného dne nabyl do svého vlastnictví 20 kusů akcií Společnosti o jmenovité hodnotě 50 000 Kč série A čísel 000001/20 až 000020/20. Veškerá právní jednání žalované v této souvislosti jsou proto neplatná. Žalobce nemohl svá akcionářská práva náležitě vykonávat, když se za jediného akcionáře Společnosti prohlásila žalovaná a také se za něj vydávala před třetími osobami, a to i před orgány státní správy a soudy. Tímto úmyslným protiprávním jednáním způsobila žalovaná žalobci škodu, které se žalobce touto cestou domáhá.

2. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudního poplatku za dovolací řízení. V odůvodnění uvedl, že návrhu podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nelze vyhovět. Z úřední činnosti je soudu známo, že pro účely daného soudního řízení o náhradu škody již byla pravomocně vyřešena předběžná otázka týkající se postavení jediného akcionáře ve Společnosti. V rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 292/2001 bylo postaveno najisto, že pouze žalovaná byla v rozhodném období vlastníkem a držitelem 20 kusů akcií na majitele Společnosti o jmenovité hodnotě 50 000 Kč za kus. Soud proto konstatoval, že již bylo pravomocně rozhodnuto o otázce, která je rovněž otázkou předběžnou pro účely tohoto řízení, přičemž soud je tímto závěrem vázán, a nepřísluší mu danou problematiku znovu posuzovat. Soud poté, s odkazem na § 6 o. s. ř., uzavřel, že u žalobce neshledal takové okolnosti, které by umožňovaly postup dle § 138 odst. 1 o. s. ř., jelikož v případě žalobce není pochyb, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když předběžná otázka rozhodná pro jeho úspěch ve věci samé již byla pravomocně vyřešena a kdy právě na jejím opětovném posouzení založil žalobce svůj nárok. Jelikož není splněna jedna ze dvou obligatorních podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku, soud se dále nezabýval majetkovými poměry žalobce a rozhodl, že se žalobci osvobození od soudního poplatku za dovolání nepřiznává.

3. Žalobce podal proti tomuto usnesení včasné odvolání. Předně uvádí, že s napadeným usnesením soudu prvního stupně zásadně nesouhlasí a považuje jej za nesprávné, kdy v důsledku toto rozhodnutí brání žalobci domoci se jeho práva v soudním řízení a porušuje jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Jelikož považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i rozhodnutí nižších soudu ve věci obnovy řízení za nesprávná, podal dne 2. 9. 2022 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva podle článku 34 Úmluvy. Je tak zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně zjevně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť v případě úspěchu žalobce s jeho stížností k Evropskému soudu pro lidská práva budou muset soudy svá rozhodnutí ve věci návrhu žalobce na obnovu řízení přehodnotit. Odvoláním napadené usnesení je založeno zcela na výsledku řízení o návrhu žalobce na obnovu řízení, tj. bez posuzování poměrů [tituly před jménem] [Anonymizováno], které soud prvního stupně doposud vůbec nezkoumal. Soud prvního stupně v napadeném usnesení nesprávně uvádí, že žaloba žalobce na náhradu škody představuje svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva žalobcem, pročež z tohoto důvodu odmítá přiznat žalobci osvobození od soudního poplatku. Žalobce proto navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a změnil tak, že osvobození od soudního poplatku za dovolání se žalovanému v plném rozsahu přiznává.

4. Vrchní soud v Praze jako soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.

6. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

7. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

8. Podle § 159a o. s. ř. (1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. (2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení. (3) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. (4) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

9. Ze spisu odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 3. 2022, č. j. 72 Cm 76/2014–186, řízení o náhradu škody ve výši 357 000 000 Kč pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Toto usnesení odvolací soud potvrdil usnesením ze dne 30. 6. 2022, č. j. 7 Cmo 87/2022–206. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 16. 9. 2022 dovolání. Usnesením ze dne 30. 9. 2022, č. j. 72 Cm 76/2014-222, které bylo žalobci doručeno dne 4. 10. 2022, Městský soud v Praze žalobce vyzval, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za dovolání, který činí podle položky 23 bod 2. sazebníku poplatků 4 000 Kč s poučením, že pokud tak neučiní, soud dovolací řízení zastaví. Součástí této výzvy bylo upozornění žalobce jako poplatníka na možnost podat návrh, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, má-li poplatník za to, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Na výzvu k zaplacení soudního poplatku za dovolání reagoval žalobce žádostí o osvobození od soudního poplatku za dovolání ze dne 6. 10. 2022, doručenou Městskému soudu v Praze téhož dne, tedy před uplynutím lhůty pro zaplacení. Ve své žádosti o osvobození od soudního poplatku žalobce požádal o zaslání příslušného formuláře za účelem prokázání svých majetkových poměrů. Tuto žádost žalobce zopakoval svým podáním ze dne 1. 11. 2022. Usnesením ze dne 25. 10. 2022, č. j. 72 Cm 76/2014-225, soud prvního stupně rozhodl o zastavení dovolacího řízení. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 24. 1. 2023, č. j. 7 Cmo 254/2022-235, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že „Soud prvního stupně pochybil, posuzoval-li návrh žalobce na osvobození od soudního poplatku za dovolací řízení jako opakovanou žádost se závěrem, že o stejném návrhu bylo pravomocně rozhodnuto, a konstatoval závěr o zneužívání procesních předpisů. Nový návrh žalobce totiž nebyl podán v rámci jednoho řízení, a proto měl být posouzen samostatně a mělo o něm být opětovně rozhodnuto podle § 138 odst. 1 o. s. ř. Napadené usnesení je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.“

10. Z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č. j. 49 Cm 292/2001-381, Městský soud v Praze určil, že rozhodnutí [Jméno žalobce] ze dne 27. 4. 2001 a ze dne 2. 5. 2001 nejsou rozhodnutími jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady Společnosti [výrok I.] a že žalobkyně ([právnická osoba]., IČO [IČO žalované]) je vlastníkem a držitelem 20 akcií na majitele o jmenovité hodnotě 50 000 Kč série A čísel 000001/20 až 000020/20 Společnosti (dále též jen „akcie“) [výrok II.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně a [Jméno žalobce] rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 14 Cmo 440/2008-472, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., ve výroku IV. je změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 2. 2010. Účastníky řízení na straně žalobce byla společnost [právnická osoba]., IČO [IČO žalované], na straně žalované Společnost a [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce].

11. Při posuzování návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků soud vždy zkoumá: 1. jsou-li u konkrétního účastníka poměry odůvodňující osvobození; 2. nejde-li v případě řízení, v němž má být poplatek zaplacen, o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Aby mohl být poplatník osvobozen, musí být tyto dva předpoklady splněny současně. Vedení řízení u Evropského soudu pro lidská práva důvodem pro osvobození od soudního poplatku není.

12. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že „O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem 67/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1819/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2674/2016, veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

13. Vzhledem k předmětu sporu a skutkovým tvrzením žalobce se v posuzované věci jako předběžná otázka bude řešit, zda navrhovatel byl od 27. 4. 2001 jediným akcionářem Společnosti, jak tvrdí. Tato předběžná otázka však již byla pravomocně (5. 2. 2010) rozhodnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008, č. j. 49 Cm 292/2001-381, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 14 Cmo 440/2008-472. Odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém soud určil, že společnost [právnická osoba]., IČO [IČO] (v posuzované věci žalovaná), je vlastníkem a držitelem předmětných akcií, a tudíž jediným akcionářem Společnosti. Účastníky řízení byli vedle Společnosti žalobce a žalovaná, kteří jsou, právě tak jako soud, uvedeným pravomocným výrokem vázáni a věc nemůže být v rozsahu závaznosti výroku pro účastníky a soud projednávána znovu (§ 159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení § 135 odst. 2 o. s. ř.).

14. Bez dalšího je tak nepochybné, že žalobě nemůže být vyhověno a že v dané věci se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva podle § 138 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když z tohoto důvodu žalobci osvobození od soudního poplatku za podané dovolání nepřiznal.

15. Vzhledem k učiněnému závěru o nesplnění druhé kumulativní podmínky pro přiznání osvobození od soudního poplatku je nadbytečné zabývat se splněním první podmínky, a to, zda jsou u žalobce poměry odůvodňující osvobození.

16. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. pro jeho věcnou správnost potvrdil.

17. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).