o přiznání odměny opatrovníka, o odvolání účastníka 1., 2. a 3. do usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2019, č. j. 46Nc 5001/2014-1270

1. Usnesením uvedeným v záhlaví přiznal soud [Jméno advokáta E], advokátovi, se sídlem [adresa], odměnu za činnost hmotněprávního opatrovníka společnosti [právnická osoba], identifikační číslo [IČO advokáta B], se sídlem [adresa], ve výši 1 615 529,08 Kč, když opatrovaná [právnická osoba], identifikační číslo [IČO advokáta B], se sídlem [adresa], je povinna tuto částku, tedy 1 615 529,08 Kč zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Plzni, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení.

2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že [Jméno advokáta E] byl pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni jako advokát ustanoven hmotněprávním opatrovníkem společnosti [právnická osoba], identifikační číslo [IČO advokáta B] (dále jen „Společnost“). Usnesením ze dne 14. 9. 2018 č. j. 46Nc 5001/2014-1163 bylo zrušeno ustanovení hmotněprávního opatrovníka této Společnosti z důvodu obnovení činnosti jejího statutárního orgánu. [Jméno advokáta E] podáním ze dne 10. 9. 2019 vyúčtoval odměnu a náklady v celkové výši 2 588 369,08 Kč. Soud mu přiznal odměnu dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 1 615 529,08 Kč, když aplikoval jeho § 9 odst. 5 a § 7 a přiznal za jeden úkon jako dostačující částku 500 Kč při celkovém počtu 1 608 úkonů. Soud neakceptoval požadavek [tituly před jménem] [Anonymizováno] na zvýšení odměny dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu z důvodu časové náročnosti a rozsáhlosti činnosti jím provedené. Dle soudu přiznaná odměna dostatečně reflektuje pokrytí činnosti opatrovníka, nejednalo se o extrémně mimořádné a náročné úkony. Přiznal opatrovníkovi odměnu ve výši 804 000 Kč, dále mu přiznal režijní paušál ve výši 300 Kč za úkon, tj. celkem 482 400 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, cestovné ve výši 28 148 Kč, náhradu za ztrátu času v rozsahu 206 půlhodin po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 280 381,08 Kč. O povinnosti zaplatit částku 1 615 529,08 Kč uložené Společnosti soud rozhodl dle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dle soudu prvního stupně činnost, kterou prováděl opatrovník, prováděl ve prospěch Společnosti, když ta nebyla jako právnická osoba schopna sama jednat kvůli sporům mezi společníky a sporům o jednatelství a těmito vynaloženými penězmi došlo k záchraně Společnosti, zachování zaměstnanosti a dosahování příjmů, eventuálně i zisků ve prospěch Společnosti.

3. Do tohoto usnesení podal účastník 3 [Jméno advokáta E] včasné odvolání, doplněné podáním doručeným soudu prvního stupně dne 4. 2. 2020. Namítá, že považuje za nesprávnou samotnou formulaci napadeného výroku, když soud prvního stupně v jednom jediném výroku rozhodl jak o jeho odměně za činnost hmotněprávního opatrovníka Společnosti, tak i o uložení povinnosti samotné Společnosti, uvedenou částku uhradit. O každé z otázek měl, dle odvolatele, soud rozhodnout samostatným výrokem, ve výroku absentuje údaj o tom jakým způsobem, kdy a kým bude odměna vyplacena, čímž se napadený výrok stal nevykonatelným. Brojí proti výši přiznané odměny, kdy prvostupňový soud neakceptoval jeho požadavek na navýšení odměny dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, přestože soud sám ve svém odůvodnění na jednu stranu uvedl, že se jedná o úkony „v časově rozsáhlé době, nicméně se nejedná o extrémně mimořádné a náročné úkony“ a současně úkony označil za „nikoliv lehké“. Odvolatel shledává takové odůvodnění rozporným, kdy soud prvního stupně neosvětlil, jakými úvahami se při vynesení uvedených závěrů řídil, neuvedl jiné důvody, proč k navýšení odměny nepřikročil. Přitom se dle odvolatele jednalo o úkony mimořádně časově náročné a rozsáhlé i co do oblasti vykonávané správy, kdy Společnost provozovala podnik s řadou zákazníků, účastnila se mnoha soudních řízení, byla řešena veškerá ekonomická, účetní a obchodní agenda a tyto úkony konal odvolatel osobně po dobu několika let. Jako opatrovník činil odvolatel kroky nejen k obnovení činnosti statutárního orgánu Společnosti, ale též zabezpečil její majetek a provoz závodu. Napadené rozhodnutí tak, dle odvolatele, nesplňuje podmínky § 157 odst. 2 o. s. ř., díky čemuž je nepřezkoumatelné. Odvolatel neshledal ani důvod uložit povinnost nahradit částku odměny opatrovníka Společnosti za použití analogie § 148 odst. 1 o. s. ř., když podle výsledku řízení není možné dojít k závěru, že by Společnost zavinila vznik, popř. ovlivnila délku trvání rozporů mezi svými společníky, stejně jako délku soudních řízení řešících především platnost valných hromad, na kterých byli navzájem odvolání oba jednatelé, což bylo právě důvodem ustanovení hmotněprávního opatrovníka Společnosti. Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil, tak že mu samostatným výrokem přizná odměnu ve výši 2 588 369,08 Kč a současně rozhodne, že tato bude hrazena z prostředků České republiky – Krajského soudu v Plzni.

4. Proti usnesení podala včasné odvolání i Společnost, doplněné podáním doručeným soudu prvního stupně dne 16. 1. 2020, z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř., neboť má za to, že v daném případě nemělo být postupováno dle § 148 odst. 1 o. s. ř., ale dle § 150 o. s. ř. Uvedla, že na odměnu opatrovníka jsou aplikovatelná ustanovení o odměně statutárního orgánu společnosti, kdy na tuto právní úpravu přímo odkazuje § 487 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odměnu statutárního orgánu obchodní korporace za výkon jeho funkce pak upravuje zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), jenž ve svém ustanovení § 59 odst. 3 upravuje domněnku bezplatného výkonu funkce, nebyla-li odměna statutárního orgánu ujednána ve smlouvě o výkonu funkce. V návaznost na předešlé, pak Společnost v odvolání rozsáhle argumentuje, proč je na místě aplikace § 150 o. s. ř. a uplatnění existence důvodů zvláštního zřetele hodných, jež u sebe spatřuje v tom, že náklady spojené s odměnou opatrovníka vznikly v důsledku průtahů v soudních řízeních o platnosti usnesení valné hromady Společnosti ze dnů 22. 8. 2013 a 9. 9. 2013 vedených před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 222/2013 a 42 Cm 239/2013. Pro případ, že by odvolací soud neshledal podmínky pro aplikaci moderačního práva v souladu s § 150 o. s. ř. a za předpokladu, že aplikace ustanovení o nákladech řízení bude shledána za přípustnou, je dle Společnosti rovněž možná aplikace zásady zavinění dle § 143 o. s. ř., jelikož Společnost svým chováním nezbytnost ustanovení opatrovníka a vznik s tím spojených nákladů nezavinila. Odvolatelka dále namítá, že soud prvního stupně posoudil nesprávně i rozsah činnosti opatrovníka, za kterou by mu náležela odměna. Nesouhlasí s tvrzením soudu, že činnost, opatrovníka, byla jeho přímým úkonem, kterou prováděl ve prospěch Společnosti a těmito vynaloženými penězi, že došlo k záchraně Společnosti, jejímu zachování a dosahování příjmů, eventuálně i zisků v její prospěch. Naopak konstatuje, že skutečnost, že za Společnost jedná opatrovník, a nikoli její statutární orgán, již sama o sobě poškozuje obchodní reputaci Společnosti a snižuje její důvěruhodnost a odrazila se na hospodářské situaci Společnosti s tím, že uvedené negativní důsledky pro její podnikání se do současné doby nepodařilo překlopit do pozitivních výsledků předchozích období. Namítá, že ji soud nevyrozuměl o svém záměru ve věci rozhodnout za použití aplikace § 148 odst. 1 o. s. ř., soud se nezabýval, zda v souladu s použitým ustanovením nejsou dány podmínky pro možnost osvobození Společnosti od soudních poplatků. Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a ve věci rozhodl, eventuálně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 16. 1. 2020 podal proti usnesení včasné odvolání i navrhovatel, doplněné podáním doručeným soudu prvního stupně dne 26. 1. 2020, z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. Namítá, že v případě odměny hmotněprávního opatrovníka, již pojmově nejde o náklady řízení. Dle § 487 o. z., platí pro práva a povinnosti hmotněprávního opatrovníka obdobně ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu. Proto je na místě aplikace § 59 odst. 3 ZOK, dle něhož platí domněnka bezplatnosti výkonu funkce, pokud ve smlouvě o výkonu funkce není v souladu se ZOK sjednáno odměňování. Ze strany soudu mělo být v návaznost na aplikaci § 148 o. s. ř. posouzeno, zda nejsou dány důvody § 150 o. s. ř. k vyloučení náhrady těchto nákladů. Uvedl a v odvolání rozsáhle popsal a rozvedl, že k podání návrhu na ustanovení hmotněprávního opatrovníka Společnosti došlo primárně v důsledku průtahů v soudních řízeních. Namítá, že je nespravedlivé požadovat po účastnících tohoto řízení uhradit náklady spojené s odměnou opatrovníka, když vznik těchto nákladů žádný z účastníků nezavinil. Společnosti soud prvního stupně neumožnil vyjádřit se ke skutečnosti, že jí měla být uložena povinnost k náhradě nákladů ve prospěch státu a tím došlo i k porušení principu rovnosti zbraní. Rozhodnutí je tak nepředvídatelné v rozporu s § 6 o. s. ř. a rovněž nesprávné v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu rozhodného pro vynesení rozhodnutí. Namítá, že se soud nezabýval otázkou, zda na straně Společnosti nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, jako důvod vylučující aplikaci § 148 odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a ve věci rozhodl, eventuálně, aby usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že napadené usnesení nelze ani potvrdit (§ 219 o. s. ř.) a ani změnit (§ 220 o. s. ř.).

7. Podle ust. § 462 o. z., nemůže zákonný zástupce ani opatrovník požadovat od zastoupeného, odměnu za zastoupení. Má-li však povinnost spravovat jmění, lze za správu přiznat odměnu. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku a k výnosům z něho, jakož i k časové i pracovní náročnosti správy.

8. Ze spisu odvolací soud zjistil, že usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. 46 Nc 5001/2014-592, které nabylo právní moci dne 16. 12. 2015, soud ustanovil ve výroku I. opatrovníkem Společnosti účastníka 3 [Jméno advokáta E]. Ve výroku II. uložil opatrovníkovi, aby s odbornou péčí usiloval o řádné obnovení činnosti statutárního orgánu Společnosti. Ve výroku III. stanovil předběžnou vykonatelnost usnesení. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že opatrovník byl Společnosti jmenován podle § 486 o. z., ve spojení s § 487 o. z. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 12. 2015.

9. Ze spisu dále plyne, že soudu prvního stupně bylo e-mailem doručeno podání [Jméno advokáta E] s přílohami, které obsahovalo vyúčtování odměny a nákladů hmotněprávního opatrovníka Společnosti, a jeho žádost o jejich přiznání (č. l. 1185 spisu). Současně podatel doložil kopii stanoviska [Jméno navrhovatele] a Společnosti ze dne 10. září 2019 k jeho vyúčtování, které je opatřeno označením osoby, jež je za uvedené osoby činí – [Jméno advokáta A] (č. l. 1191 spisu); z ničeho neplyne na základě, jaké skutečnosti za uvedené osoby jmenovaný advokát jedná. Soud prvního stupně bez nařízení jednání poté ve věci rozhodl, přičemž za účastníky řízení v záhlaví napadeného usnesení označil jako navrhovatele [Jméno navrhovatele], a jako jeho účastníky 1. [právnická osoba], 2. [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a 3. [Jméno advokáta E], včetně zástupců navrhovatele a účastníka 2.

10. V této věci nemá odvolací soud důvod se odchýlit od závěrů přijatých již v jeho rozhodnutí ze dne 20. června 2019, č. j. 7 Cmo 16/2019-567, a to že o odměně opatrovníka, jehož ustanovil soud, rozhoduje opět soud tak, že určuje její výši, ale není tím, kdo tuto odměnu z prostředků státu platí. Odměna hmotněprávního opatrovníka jmenovaného soudem se hradí z prostředků opatrovance, přičemž se jedná o závazek, který vzniká mezi opatrovníkem a opatrovancem (§ 462 o. z.). Ke shodným závěrům dochází i odborná právní literatura. „Odměna za zastoupení se přiznává z prostředků opatrovance, které opatrovník spravuje. Jejich výší je limitována. Jedná se o závazek, který vzniká mezi opatrovníkem a opatrovancem.“ (viz komentář k § 462 in Švestka, J.; Dvořák, J..; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1736). Návrh je třeba podat proti opatrovanci (viz komentář k § 462 in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017). Uvedený závěr vyplývá též ze samotného základu daného vztahu, kdy díl 3 „zákonné zastoupení a opatrovníctví“ je zařazen v Hlavě III nazvané „zastoupení“ části první občanského zákoníku. Podle § 457 opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv. Podle § 486 odst. 1 o. z., soud jmenuje opatrovníka právnické osobě, která to potřebuje, aby mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její práva. Ve smyslu § 461 a § 462 ve spojení s § 463 odst. 1 o. z., při správě jmění opatrovance lze přiznat odměnu za zastoupení a to s ohledem na hodnotu spravovaného majetku a výnosy z něho, jakož i časovou i pracovní náročnost správy. To znamená, že opatrovník jedná za opatrovance v jeho věcech, a pakliže spravuje jeho majetek a zjišťuje, resp. realizuje výnosy z jeho majetku, nečiní tak opět pro sebe, leč v zájmu a ve prospěch opatrovance. Má-li tedy z jednání opatrovníka opatrovanec prospěch, benefit, a to ať už hmotný či nehmotný (sám nemusel provádět správu vlastního majetku či další úkony, jež za něj činil opatrovník), je zcela v souladu se spravedlivým uspořádáním věcí, aby opatrovník byl za toto odměněn, a to právě a jedině opatrovancem, v jehož prospěch plynul benefit.

11. Lze tedy shrnout, že řízení o určení odměny hmotněprávního opatrovníka Společnosti je řízením ve věcech opatrovnictví právnické osoby podle § 85 písm. d) zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), které může být vzhledem k výše uvedenému zahájeno pouze na návrh (§ 462 o. z.), a jeho účastníky jsou proto dle ust. § 6 odst. 1 z. ř. s. navrhovatel a Společnost jako opatrovanec, neboť o jejích právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Pokud soud výši odměny hmotněprávního opatrovníka svým rozhodnutím dle ust. § 462 o. z., určí, je nedílnou součástí takového rozhodnutí i uložení povinnosti k jejímu zaplacení opatrovanci, v tomto případě Společnosti.

12. Z napadeného usnesení plyne, že soud prvního stupně v jeho záhlaví označil za navrhovatele v tomto řízení o určení odměny hmotněprávního opatrovníka [Jméno navrhovatele], přičemž jak plyne ze spisu tato osoba, žádné podání, které by bylo návrhem na zahájení řízení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů hmotněprávního opatrovníka dle procesních předpisů ve spojí s § 462 o. z., v této věci nepodala. Naproti tomu je ve spise založeno podání učiněné soudu prvního stupně [Jméno advokáta E], hmotněprávním opatrovníkem Společnosti, ve kterém žádá soud o přiznání jeho odměny a hotových výdajů na základě jeho vyúčtování (dále i jen „podání“). Vyúčtování je přílohou tohoto podání.

13. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně pochybil, když vedl předmětné řízení o neexistujícím návrhu [Jméno navrhovatele]. To by samo o sobě bylo důvodem pro zrušení napadeného usnesení dle ust. § 219a odst. 1 o. s. ř. a zastavení řízení dle ust. § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nedostatek návrhu v řízení, které lze zahájit pouze na návrh, je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř.). Jak ale zjistil odvolací soud je ve spise založeno podání [Jméno advokáta E], jehož přílohu tvoří mimo jiné i jeho vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů. V samotném podání pak žádá, aby mu soud jako hmotněprávnímu opatrovníkovi odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši dle jeho vyúčtování, přiznal. Ačkoliv tedy soud prvního stupně z jeho vyúčtování při svém rozhodování v řízení o určení odměny hmotněprávního opatrovníka vycházel, samotným obsahem předmětného podání se dle ust. § 41 odst. 2 o. s. ř., nezabýval. V dané věci tak není dosud napevno postaveno, zda podání [Jméno advokáta E] je návrhem na zahájení řízení dle § 462 o. z., a zda jako takové obsahuje veškeré náležitosti dle ust. § 79 odst. 1 o. s. ř., přičemž dle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. v případě, že podání neobsahuje veškeré náležitosti, nebo je nesrozumitelné nebo neurčité, je povinností soudu k opravě nebo doplnění podání určit účastníkovi lhůtu a poučit jej, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. To však soud prvního stupně dosud neučinil, čímž zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

14. Přestože již výše uvedený závěr je důvodem pro zrušení napadeného usnesení (§ 219a odst. 1 o. s. ř.), má odvolací soud potřebu s ohledem na odůvodnění napadeného usnesení uvést, že výše odměny hmotněprávního opatrovníka se neurčuje dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, podle které ji v této věci vyúčtoval hmotněprávní opatrovník, a podle které její výši i soud prvního stupně určil, ale podle kritérií stanovených v § 462 o. z., dle kterého lze odměnu přiznat, má-li opatrovník povinnost spravovat jmění opatrovance. O její výši pak rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku a k výnosům z něho, jakož i k časové i pracovní náročnosti správy (viz komentář k § 462 o. z. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017). V případě opatrovníka právnické osoby ustanoveného dle § 486 a násl. o. z., je při stanovení výše odměny navíc třeba vzít v úvahu jeho specifická práva a povinnosti podle § 487 o. z.“. Ke dni zániku funkce hmotněprávního opatrovníka odvolací soud odkazuje na závěr přijatý Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015 (uveřejněné pod číslem 59/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že „jakmile jsou zvoleni noví jednatelé, funkce opatrovníka bez dalšího (aniž by o tom soud musel rozhodovat) zaniká“.

15. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. V dalším řízení soud prvního stupně nejprve posoudí podání [Jméno advokáta E] dle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), přičemž bude postupovat ve smyslu výše uvedeného (§ 43 odst 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 462 o. z.). Pouze v případě, že bude mít soud prvního stupně napevno postaveno, že podání hmotněprávního opatrovníka je řádným návrhem na zahájení řízení, který obsahuje veškeré náležitosti (§79 odst. 1 o. s. ř.), lze v tomto řízení pokračovat, jinak je na místě postup soudu dle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. Bude-li v řízení pokračováno, je třeba, aby soud v řízení jednal s jeho účastníky, jejichž okruh určuje ust. § 6 odst. 1 z. ř. s. tj. soud předně Společnosti doručí bezvadný návrh na zahájení řízení, ke zjištění jejího stanoviska, přičemž odvolací soud s ohledem na ust. § 21 o. s. ř. upozorňuje soud prvního stupně, že [Jméno advokáta E] je v současné době zapsán v obchodním rejstříku vedeným pro Společnost Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. C 4333 jako její jednatel (viz www.justice.cz). V neposlední řadě soud prvního stupě neopomene, že pouze v případě, že soud neprovádí dokazování, není třeba ve věcech uvedených v § 85 z. ř. s. jednání nařizovat (§ 89 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s ust. § 19 z. ř. s.).