o zaplacení náhrady škody ve výši 827 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2019 č. j. 44 Cm 119/2018-127,

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 23. 10. 2018 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 827 000 Kč s úrokem z prodlení, a to proto, že jako společník žalované požádal dne 21. 2. 2012 o vystoupení ze společnosti a o svolání valné hromady, která by o jeho vystoupení rozhodla. Valná hromada se sešla 28. 6. 2012 a žádost žalobce zamítla. Dále konstatovala, že znovu o věci bude jednat příští valná hromada, která se sešla 4. 10. 2012 a ve věci nerozhodla. Dne 26. 11. 2013 valná hromada žalovaného rozhodla, že nesouhlasí s vystoupením žalobce ze společnosti, protože nedošlo k dohodě o vyrovnání. Proto žalobce podal dne 14. 11. 2014 žalobu na zrušení jeho účasti ve společnosti. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 50 Cm 261/2013 bylo rozhodnuto o zrušení účasti žalobce ve společnosti žalovaného, den 30. 11. 2015 tak byl dnem, k němuž se stanoví hodnota vypořádacího podílu. Podle žalobce žalovaný při projednání a rozhodnutí o ukončení účasti žalobce ve společnosti nepostupoval podle společenské smlouvy, neboť dle jejího § 11 měla valná hromada rozhodnout o žádosti žalobce nejdéle do konce května 2012. Zároveň ani po vyhlášení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 50 Cm 261/2013 žalovaný nepostupoval dle společenské smlouvy a žalobce neobdržel do konce března 2016 vypořádací podíl. V řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 57/2017 pak bylo rozsudkem ze dne 15. 9. 2017 žalovanému uloženo zaplatit k rukám žalobce částku 1 411 000 Kč s úrokem a náklady řízení, rozsudek nabyl právní moci dne 21. 10. 2017. Protože hodnota společnosti se v čase měnila a v návaznosti na výše uvedené byla výše vypořádacího podílu žalobce stanovena ke dni 30. 11. 2015, tj. tři a tři čtvrtě roku po žalobcově žádosti o vystoupení ze společnosti, činila hodnota společnosti 11 976 000 Kč, z čehož základní hodnota oceňovaného obchodního podílu činila 1 761 000 Kč. Kdyby však žalovaný postupoval tak, jak byl povinen dle společenské smlouvy, a rozhodl o ukončení účasti žalobce ve společnosti do 23. 5. 2012, byla by hodnota žalované společnosti vypočtena nejméně na částku 17 598 000 Kč, z čehož by odvozená hodnota vypořádacího podílu žalobce činila 2 588 000 Kč. Žalobci tak vznikla liknavým postupem žalovaného škoda 827 000 Kč, kterou žalovaný dosud žalobci ani přes výzvu neuhradil.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Podle něj nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na náhradu škody na straně žalobce v důsledku jednání žalovaného, neboť není dáno protiprávní jednání žalovaného ani příčinná souvislost s tvrzenou škodou. Žalobce neměl garantováno, že jeho žádosti o ukončení účasti ve společnosti valná hromada vyhoví. Společenská smlouva ve znění ke dni podání žádosti žalobce o ukončení účasti v § 11 odst. 2 zakotvuje pouze povinnost o žádosti společníka o vystoupení ze společnosti rozhodnout, ale neurčuje, jak má být o žádosti rozhodnuto. Pokud žalobce spatřuje porušení povinnosti zakládající nárok na náhradu škody v nedodržení povinnosti valné hromady rozhodnout o žádosti společníka o vystoupení do tří měsíců od doručení žádosti, pak valná hromada o žádosti rozhodla, byť o 28 dní později, nebyla však povinna o žádosti rozhodnout kladně. Žalobce mohl též v rámci zásady vigilantibus iura situaci řešit kdykoli podáním žaloby na zrušení účasti, když si musel být vědom, že podle výslovného textu společenské smlouvy nemá na schválení své žádosti doručené valné hromadě společnosti nárok a že toto právo mu nezaručuje ani platná právní úprava. Dále žalovaný polemizoval s výší tvrzené škody mj. s tím, že i kdyby valná hromada žádosti vyhověla, žalobce by neměl zaručeno, že obdrží v rámci vypořádání více než 40 000 Kč.

3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. prosince 2019 č. j. 44 Cm 119/2018-127 rozhodl tak, že „žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 827 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá“ (výrok I.), a dále že „žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 59 280,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalovaného“.

4. Podle soudu prvního stupně spornou mezi účastníky zůstala otázka, zda žalovaný porušil svou právní povinnost v souvislosti s rozhodováním o ukončení účasti žalobce jako společníka ve společnosti, zda žalobci vznikla škoda a zda tato škoda je v příčinné souvislosti s případným porušením právní povinnosti ze strany žalovaného.

5. Vzhledem k tomu, že ze strany žalobce bylo tvrzeno a prokazováno, že škoda ve výši žalované částky vznikla žalobci v důsledku porušení povinnosti žalovaného vyplývající ze společenské smlouvy v souvislosti s rozhodováním o zrušení účasti žalobce ve společnosti, spočívající v jednání, resp. opomenutí žalovaného ke dni 23. 5. 2012, soud prvního stupně posuzoval tento spor dle 420 odst. 1 obč.zák., dle § 373 obch.zák. ve spojení s ust. § 261 odst. 3 písm. a) obch.zák ve znění účinném do 31. 12. 2013. Výši škody žalobce dovozoval z rozdílu ocenění hodnoty společnosti ke dni 31. 12. 2012 (17 598 000 Kč) a ke dni 30. 11. 2015 (7 236 000 Kč). Pokud žalobce tvrdil, že jednáním, resp. opomenutím žalovaného spočívajícího v tom, že nerozhodl ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou v rozhodném znění o žádosti žalobce o ukončení účasti ve společnosti, mu vznikla shora uvedená škoda, bylo zároveň na něm, aby v tomto řízení tvrdil a prokazoval, jaké konkrétní povinnosti byly ze strany žalobce porušeny, jaká konkrétní škoda vznikla a v čem je spatřována příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a porušením právní porušení žalovaným.

6. Po zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že porušení právní povinnosti ze strany žalovaného prokázáno nebylo, byť o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy zejména k porušení povinnosti žalovaným a příčinné souvislosti byl soudem poučen v souladu s ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. Porušení povinnosti žalovaným nevyplývá již z žalobních tvrzení a nelze je dovodit ani z provedených důkazů. Ze společenské smlouvy žalovaného v rozhodném znění, tj. ke dni podání žádosti žalobce o ukončení účasti ve společnosti (21. 2. 2012), se podává, že společník může požádat o vystoupení ze společnosti a o této žádosti valná hromada rozhodne do třech měsíců od doby, kdy žádost došla. V uvedeném ustanovení ani v ustanoveních následujících není uvedeno, jakým způsobem má valná hromada rozhodnout, naopak z ustanovení § 11 odst. 3 citované společenské smlouvy je zřejmé, že toto rozhodnutí může být kladné i záporné, neboť tento následující odstavec je uvozen slovy „vyhoví-li valná hromada žádosti …..“. V ust. § 11 odst. 4 citované společenské smlouvy pak je uvedeno, že každý ze společníků má právo navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti. Ze zápisu z jednání valné hromady 28. 6. 2012 je zřejmé, že žádost žalobce o zrušení účasti ve společnosti byla valnou hromadou zamítnuta, valnou hromadou tedy bylo rozhodnuto, byť negativně, ve smyslu § 11 odst. 2 společenské smlouvy v rozhodném znění. Pokud se následně všichni společníci dohodli, že i nadále bude o tomto vystoupení jednáno, pak má soud za to, že tuto dohodu společníků nelze klást k tíži společnosti a je třeba vycházet ze zamítavého rozhodnutí valné hromady. Zároveň je zřejmé, že již na valné hromadě žalovaného dne 4. 10. 2012 byli všichni společníci včetně žalovaného upozorněni, že s ukončením účasti společníka ve společnosti musí souhlasit všichni společníci, a toto musí být stvrzeno ověřenými podpisy všech společníků na dohodě o odchodu společníka ze společnosti. Bylo zároveň vyjednáváno o ceně a navržená cena nebyla akceptována ze strany žalobce, který zároveň avizoval, že bude požadovat i znalecký tržní odhad společnosti. Pokud se na uvedeném postupu dohodli všichni společníci včetně žalobce, nelze uvedené klást k tíži žalovaného a nelze v tomto postupu spatřovat liknavý postup žalovaného. Takový liknavý postup pak nevyplývá ani z dalších předložených důkazů včetně spisu zdejšího soudu ve věci sp. zn. 50 Cm 261/2013. Soud dále zdůrazňuje, že dle zákonné úpravy i dle společenské smlouvy měl žalovaný od počátku právo a možnost obrátit se na soud ve věci zrušení účasti společníka ve společnosti a bylo pouze na jeho rozhodnutí, zda a případně kdy toto právo využije. V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by mu v tomto právu bylo bráněno, a pokud žalobce podal návrh na zrušení své účasti ve společnosti k soudu až dne 15. 11. 2013, nelze v těchto skutečnostech spatřovat porušení povinností žalovaným. Pokud pak bylo ze strany žalobce dále poukazováno na postup žalovaného ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 50 Cm 261/2013, pak z obsahu tohoto spisu rovněž nelze mít za prokázané jakékoli porušení povinnosti žalovaným, pokud strany v průběhu uvedeného řízení jednaly o smírném řešení, které je vždy žádoucí a má být o něj usilováno, byť s negativním výsledkem, pak ani z těchto okolností nelze porušení právní povinnosti žalovaného dovodit.

7. Podle soudu prvního stupně tedy povinností žalovaného nebylo rozhodnout kladně o žádosti žalobce o ukončení účasti ve společnosti, tato povinnost žalovaného nebyla ostatně ani žalobcem tvrzena a nelze ji dovodit z předložené společenské smlouvy ani z dalších provedených důkazů. Tvrzení o liknavém postupu žalovaného s účelem poškodit žalobce v souvislosti s výší vypořádacího podílu nebyla v řízení prokázána. Pokud nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalovaného, nemůže být zároveň prokázána ani příčinná souvislost s tvrzenou škodou, kterou se soud již dále z důvodu uvedeného právního posouzení pro nadbytečnost nezabýval. Soud opětovně zdůrazňuje, že žalobce se mohl obrátit na soud ve věci zrušení jeho účasti ve společnosti dříve, než tak učinil, ze strany žalobce nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by mu v tom žalovaným bylo bráněno. Pokud pak bylo žalobcem tvrzeno, že se snažil o dohodu a považoval za nevhodné v případě probíhajících mimosoudních jednání žalobu podávat, pak lze pouze konstatovat, že se jedná o úvahu žalobce, kterou však nelze klást k tíži žalovaného, přičemž z předložených zápisů z valných hromada vyplývá, že na dalším postupu se shodli vždy všichni společníci včetně žalobce. Protože byl žalovaný ve věci plně úspěšný, soud mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů, které v tomto řízení účelně vynaložil, a které sestávaly z odměny za zastoupení účastníka advokátem podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a), písm. d), písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen AT, ve výši 4x 11 620 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření žalovaného ze dne 13. 12. 2018, účast při ústním jednání dne 14. 10. 2019 a 11. 12. 2019), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 4x 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT, cestovného ze sídla zástupkyně žalovaného k ústním jednáním a zpět ve výši 2x 656 Kč a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 10 288,32 Kč. Celkem náklady vynaložené žalovaným činí 59 280,32 Kč.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání s tím, že bylo-li by jednání valné hromady o jeho vystoupení ze společnosti až dne 28. 6. 2012, bylo by to až za 4 měsíce a několik dnů od jeho žádosti ze dne 21. 2. 2012. Byla tak překročena měsíční lhůta pro svolání valné hromady, a žalovaný tak nesplnil svoji povinnost podle § 11 Společenské smlouvy. Podle odvolatele však valná hromada společnosti konaná dne 28. 6. 2012 o žádosti společníka vůbec nehlasovala a tudíž ani nerozhodla, když se hlasovalo jen o tom, „kdo uhradí právní náklady spojené s touto věcí“. Soud nehodnotil zápis z předmětné valné hromady v souladu s ostatními důkazy, hodnotil jej jen formalisticky. Podle odvolatele řečené potvrzuje i závěr valné hromady, podle nějž „následující [Anonymizováno], která bude řešit vystoupení a vyplacení společníků, kteří podali oficiální žádost, se uskuteční nejpozději do 3 měsíců od uplynutí dnešní valné hromady“. Podle odvolatele je nesporné, že se potud hovoří o žalobci. Valná hromada konaná dne 4. 10. 2012 se shodla na zpracování tržního odhadu, což se pak nestalo. Na valné hromadě konané dne 26. 11. 2013 bylo pod bodem 5 řečeno, že „skončil nulovým rozhodnutím….a že tedy se musí záležitost společníků, kteří požádali o vystoupení a vyplacení ze společnosti, postoupit k projednání a vyřešení nezávislému krajskému soudu v Plzni, jenž celý spor rozhodne“. Podle odvolatele měl soud prvního stupně vzít v úvahu, že valná hromada o jeho žádosti nikdy nerozhodla. Odvolatel navrhl zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a že soud prvního stupně rozhodl věcně správně.

10. Odvolací soud, vzhledem ke tvrzenému vzniku rozhodných skutečností v době přede dnem 1. 1. 2014, posuzoval danou věc podle zák.č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění rozhodném k jednotlivým právním skutečnostem.

11. Vzhledem k výslovnému souhlasu obou účastníků řízení rozhodl odvolací soud ve smyslu § 214 odst. 3 o. s. ř. bez toho, aby ve věci nařizoval jednání, kteréžto by bylo jen nedůvodným formálním zatížením účastníků, včetně zvýšení nákladů řízení, jakož i v době pandemie nemoci COVID-19 též nadbytečným rizikem.

12. Podle ust. § 3028 odst. 1, odst. 3 o.z. se tímto zákonem - zák.č. 89/2012 Sb. se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

13. Podle § 420 odst. 1 obč.zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

14. Podle § 373 obch.zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

15. Zásadní v dané věci je neexistence možnosti vystoupení ze společnosti v rozhodné době, tedy v roce 2012 resp. v letech 2012 až 2013. Podle soudem prvního stupně provedeného důkazu společenskou smlouvou předmětné společnosti - žalovaného, platné od 3. 3. 2000 do 28. 2. 2017, jejího § 11 nadepsaného „Vystoupení ze společnosti“, „žádný společník nemá právo na jednostranné vystoupení ze společnosti“ (odst. 1), „společník však může o vystoupení ze společnosti požádat, v tom případě musí požádat jednatele společnosti o svolání valné hromady. Valná hromada o žádosti rozhodne do třech měsíců od doby, kdy žádost došla. Vyhoví-li valná hromada žádosti, rozhodne zároveň o vypořádání podílu společníka, a to tak, že podíl bude odkoupen podle poměru obchodního podílu ostatních společníků. Odmítne-li některý společník odkoupit na něho připadající část nabízeného podílu, rozdělí se mezi zbývající společníky v poměru výše jejich podílu. Dále může valná hromada rozhodnout v případě vyhovění žádosti společníka o vystoupení tak, že sníží základní jmění společnosti. Pokud bude o podíl sníženo základní jmění společnosti, vyplatí společnost podíl vystupujícímu společníkovi v nominální výši do jednoho roku od zápisu výše uvedených změn do obchodního rejstříku. Každý ze společníků má zároveň právo navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti“ (§ 11 odst. 2 - 4 Společenské smlouvy). Podle § 148 odst. 1 obch.zák. v rozhodném znění „společník nemůže ze společnosti vystoupit…“.

16. Vystoupení coby jednostranný právní úkon (do 31. 12. 2013) zákon v rozhodné době výslovně zakazoval (viz. § 148 odst. 1 obch.zák.), pročež je-li společenská smlouva s tímto kogentním ustanovením zákona v rozporu, je v této části (§ 11 odst. 2 až 4) absolutně neplatná O vystoupení coby o jednostranný právní úkon totiž společník nemohl valnou hromadu ani žádat (ve smyslu výše citované společenské smlouvy a ani z logiky věci), když jde o jeho úkon, neboť jak řečeno, zákon tím, že zakazoval jednostranné vystoupení ze společnosti, neumožňoval ani jeho dispozitivní úpravu ve společenské smlouvě. Potud je společenská smlouva vnitřně rozporná a neurčitá, když na straně jedné nepřipouští jednostranné vystoupení ze společnosti, na straně druhé jej připouští k žádosti společníka, o níž by rozhodovala valná hromada společnosti. Byť by bylo možné uvažovat o tom, že si společníci chtěli dohodnout možnost „dohody o ukončení účasti“ společníka dle § 149a obch.zák. v rozhodném znění, podle nějž „účast společníka může skončit i dohodou všech společníků v písemné formě s úředně ověřeným podpisem“, je třeba tuto možnost odmítnou. Ust. § 11 odst. 3 Společenské smlouvy v rozhodném znění totiž zní tak, že „jeho podíl bude odkoupen podle poměru obchodního podílu ostatních společníků“, z čehož vyplývá, že by šlo o převod obchodního podílu resp. jeho části podle § 115 odst. 1 obch.zák. převod obchodního podílu byl dvou či vícestranný právní úkon, odlišný od jednostranného vystoupení. Navíc, ze společenské smlouvy neplyne, že by pro řečené rozhodování valné hromady coby všech společníků byl předepsán souhlas všech společníků za účasti všech společníků na valné hromadě (jen tak by rozhodnutí mohlo být považováno za dohodu všech společníků), pročež by se v případě nesouhlasu všech společníků resp. neúčasti i jen jediného z nich nemohlo jednat o dohodu společníků podle § 149a obch.zák. Dohoda musí být navíc ve formě písemné s úředně ověřenými podpisy. Předmětné ustanovení společenské smlouvy (§ 11 odst. 2 - 4) je tak nahlíženo právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 absolutně neplatné pro svoji neurčitost (§ 37 odst.1 obč.zák.). Nebyl-li by neurčitým, bylo by neplatným i pro rozpor s kogentními ustanoveními zákona (§ 39 obč.zák.), nepřipouštějícím jednostranné vystoupení ze společnosti. I jen z uvedeného vyplývá, že ať už se valná hromada konala včas či nikoli, ať rozhodla o návrhu žalobce coby společníka či nikoli, nemohlo tímto dojít k porušení zákonné či smluvní povinnosti, jež je základním předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu. I jen z uvedeného důvodu nemůže být žalobce úspěšný.

17. Neplatilo-li by výše uvedené odvolacím soudem, ani pak by žaloba nebyla důvodná, protože by beze zbytku platily všechny právní závěry soudu prvního stupně ohledně nemožnosti vnutit valné hromadě, za podmínky jejího konání, nutnost odsouhlasit „vystoupení“ žalobce ze společnosti. Tedy především nebylo povinností žalované společnosti resp. jeho nejvyššího orgánu - valné hromady rozhodnout kladně o žádosti žalobce o ukončení jeho účasti ve společnosti. Takováto povinnost „souhlasu“ valné hromady s „vystoupením společníka nevyplývala ani z předmětné Společenské smlouvy, tím spíše pak ze zákona. Žalovaná tak ani nemohla porušit povinnost, když žádnou neměla. K argumentaci soudu prvního stupně je třeba ještě dodat, že valná hromada vůbec nebyla povinna o návrhu rozhodnout, tedy i kdyby měl pravdu odvolatel o tom, že věcně valná hromada o jeho žádosti o vystoupení ze společnosti nikdy nerozhodla (což se však odvolací soud na základě níže uvedeného nedomnívá), pak toto její nerozhodnutí bylo jejím právem. Mohla totiž jak rozhodnout kladně, tak záporně, tak i vůbec nerozhodnout, a to jak z důvodů procedurálních (nedostatek hlasů), tak i z důvodů na straně společníků, kteří by o příslušném návrhu nehlasovali. Nehlasovat o návrhu je základním právem společníka s ručením omezeným stejně tak, jako o návrhu hlasovat. Podle odvolacího soudu je ovšem ze zápisu z předmětné valné hromady společnosti konané dne 28. 6. 2012 zcela zřejmé, že valná hromada o žádosti společníka [fyzická osoba] „o vystoupení ze společnosti“ rozhodla tak, že „žádost byla po diskusi zamítnuta, jelikož Společenská smlouva přesně nespecifikuje odchod a vyplacení společníka z firmy“. I z uvedeného je zřejmé, že již tehdy si společníci nebyli zcela jisti smyslem předmětného obsahu společenské smlouvy (tím, co vlastně smlouva upravuje), což dokládá její neurčitost a potažmo tak i absolutní neplatnost ustanovení § 11 odst. 2 - 4 Společenské smlouvy. Jmenovaná neurčitost společenské smlouvy je zřejmá i z jednání společníků na valné hromadě dne 4. 10. 2012.

18. Protože v daném případě nebylo ani tvrzeno k tomu vedoucími skutečnostmi, tím spíše ani prokázáno, že by došlo k porušení právní povinnosti (povinnosti dané zákonem či platnou společenskou smlouvou) žalovaným, lze souhlasit se soudem prvního stupně, že je již zcela nadbytečné zabývat se případnou příčinnou souvislostí mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou. Pro nárok na náhradu škody absentuje jeho esenciální náležitost, porušení právní povinnosti škůdcem - žalovaným. Ten žádnou právní povinnost neporušil, resp. žádné takové porušení nebylo tvrzeno ani prokázáno, když předmětné ustanovení společenské smlouvy resp. celá tato smlouva ani zákon předmětnou právní povinnost žalobci, valné hromadě či společníkům neukládá. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně náhradově nákladového výroku vycházejícího z úspěchu žalovaného ve věci.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, protože v odvolacím řízení neúspěšného odvolateli - žalobci jejich náhrada nepřísluší a úspěšnému žalovanému žádné nevznikly (jednovětý souhlas žalované s rozhodnutím odvolacího soudu bez jednání nelze za úkon právní pomoci považovat).