o návrhu na zrušení výmazu právnické osoby, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2019, č. j. 79 Cm 15/2018-23

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že návrh na obnovu zápisu účastnice [Anonymizováno]., sídlem [Adresa advokáta A], v obchodním rejstříku se zamítá (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že [Jméno advokáta B] se přiznává odměna za výkon opatrovnictví v celkové výši 8 340 Kč, která mu bude vyplacena prostřednictvím účtárny Městského soudu v Praze po právní moci tohoto výroku (výrok IV.), a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

2. Navrhovatel se návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 25. 1. 2018 domáhá zrušení výmazu účastnice (dále i jen „společnost“) dle ust. § 209 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o.z.“). Navrhovatel tvrdí, že společnost byla dle údajů obsažených v rejstříkovém spise Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. C XXIII-470 ke dni 20. 7. 1955 vymazána z obchodního rejstříku. Její majetek tvořil mimo jiné dům stojící na pozemku parcelační číslo [Anonymizováno], v k. ú. [adresa], obec [adresa], který se nachází na adrese [adresa]. Tento dům, jakož i ostatní majetek společnosti byl dne 27. 12. 1948 na základě zák. č. 119/1948 Sb., o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství znárodněn. Společnost byla založena v roce 1946, jejími zakladateli byli otec navrhovatele [Anonymizováno], paní [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Otec navrhovatele, pan [Anonymizováno] v r. 1991 požádal v souvislosti s restitučními zákony o navrácení shora uvedené nemovitosti, avšak jeho žádost byla zamítnuta a bylo mu doporučeno obrátit se v uvedené věci na soud. Otec navrhovatele dne [Anonymizováno] zemřel, dědictví po otci navrhovatele bylo projednáno Státním notářstvím pro [adresa] pod sp. zn. 8 D 1457/91 s tím, že majetek po zůstaviteli nabyli tři dědicové stejným dílem. Navrhovatel se svými sourozenci [Anonymizováno] a [Anonymizováno] podali dne 31. 3. 1992 u Obvodního soudu pro [adresa] žalobu, jíž se proti žalovanému [Anonymizováno] [adresa] domáhali vydání domu č. p. [Anonymizováno], k. ú. [adresa], obec [adresa]. Žaloba byla Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. 15 C 129/92 dne 7. 12. 1994 zamítnuta, neboť bylo prokázáno, že nemovitost, jejíhož vydání se žalobci domáhali dle zák. č. 87/1991 Sb. byla ve vlastnictví právnické osoby, když dle ust. § 3 zák. č. 87/1991 Sb. bylo přitom možné vydat toliko majetek, jehož vlastníkem byli osoby fyzické. Odvolací soud dne 28. 8. 1995 pod č. j. 20 Co 198/95-82 rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] potvrdil. Rovněž tak podal navrhovatel k [právnická osoba] návrh na zahájení řízení o poskytnutí náhrady za majetek znárodněný účastnici podle zák. č. 119/1948 Sb. I tento návrh byl [právnická osoba] rozhodnutím ze dne 20. 2. 2017 č. j. MF-6211/2016/4402-86 zamítnut.

3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v projednávaném případě se jedná o tzv. statusovou záležitost “ ve smyslu ust. § 85 písm. a) zák. č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Jelikož nebylo třeba provádět dokazování (soud rozhodoval na základě nesporných tvrzení navrhovatele, obsahu spisu a na základě informací veřejně přístupných a soudu známých z jeho úřední činnosti), nenařizoval ani jednání ve smyslu ust. § 89 odst. 1 z. ř. s.

4. Soud prvního stupně poté dospěl k následujícím právním závěrům, pro které návrh navrhovatele zamítl:

a) navrhovatel ve svém návrhu nejenže neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno (jeho) právní zájem na jím podaném návrhu (či na výsledku předmětného řízení) dovodit, naplnění takového předpokladu nebylo ani doloženo. Skutečnosti navrhovatelem tvrzené, zejména pak historické okolnosti zabrání rodinného majetku, či pokus o získání domu (o který tu především jde) v rámci restitučních zákonů, mu aktivní legitimaci k podání předmětného návrhu v rozvedeném smyslu, založit nemohly (odst. 5 napadeného usnesení),

b) i pokud by skutečně navrhovatel byl k podání návrhu aktivně legitimován a tvrzení o svém právním zájmu přinesl a současně své tvrzení osvědčil, nemohl by být jeho návrh na zrušení výmazu účastnice z veřejného rejstříku důvodný, a to pro nenaplnění dalších předpokladů vymezených v § 209 o. z., jimiž jsou objevení se neznámého majetku společnosti po jejím výmazu z veřejného rejstříku, nebo objevení se jiného zájmu hodného právní ochrany (odst. 6 napadeného usnesení),

c) v daném případě nelze použít ust. § 209 o. z., vzhledem k ustanovení § 2043 odst. 2 věty první o. z., které na danou věc dopadá, neboť společnost byla vymazána z obchodního rejstříku dne 20. 7. 1955 a návrh byl podán za účinnosti nové právní úpravy a věc je třeba posuzovat podle historické právní úpravy. Dle zák. č. 311/1948 Sb., o národních dopravních podnicích (pod který by společnost spadala) pak nebyla obnova likvidace vůbec přípustná (odst. 7, 8 a 9 napadeného usnesení),

d) navrhovatel podaným návrhem fakticky obchází zákon, když se tímto návrhem pokouší vyvést z neexistující společnosti majetek, neboť žádá, aby byl zrušen výmaz – nikoli proto, že by byl zjištěn neznámý majetek, ale proto, aby byl majetek, který dle něj je společnosti „zlikvidován“ resp. vrácen společníkům, resp. jejich dědicům, a to přesto, že zde není možná obnova likvidace (viz bod c)) a je zde na místě náhrada za majetek znárodněný ve smyslu ust. § 13 odst. 1 a 2 zák. č. 119/1948 Sb. o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství. O tu navrhovatel požádal [právnická osoba], které však žádost z důvodu prekluze nároku zamítlo (odst. 10 a 11 napadeného usnesení).

5. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl dle § 150 o. s. ř., neboť jsou splněny podmínky pro aplikaci pro nepřiznání náhrady nákladů řízení vůči státu z důvodů hodných zvláštního zřetele, jež spatřuje v důvodech, které navrhovatele vedly k podání tohoto návrhu.

6. Proti usnesení soudu prvního stupně se včas odvolal navrhovatel, který v jeho doplnění namítá, že právní hodnocení soudu prvního stupně, že navrhovatel ve svém návrhu nejenže neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno (jeho) právní zájem na jím podaném návrhu (či na výsledku předmětného řízení) dovodit, naplnění takového předpokladu nebylo ani doloženo, není správné, neboť ve svém návrhu na zrušení výmazu právnické osoby podrobným způsobem na šesti stranách textu uvedl relevantní skutečnosti prokazující existující právní zájem navrhovatele, kdy navíc tyto skutečnosti doložil osmnácti přílohami, které dokládají navrhovatelova tvrzení. Zcela zásadní pak je, že závěry soudu, kterými popisuje důvody, proč u navrhovatele neshledává právní zájem a tedy i aktivní legitimaci, jsou zcela obecné a nepřezkoumatelné, kdy soud nedostál své povinnosti zakotvené v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. a ve věci nepodal řádné a přesvědčivé odůvodnění svého rozhodnutí. Zcela zásadní nesoulad mezi hodnocením věci ze strany soudu a vysloveným právním názorem navrhovatele pak prokazatelně panuje již na elementární úrovni, kterou je na podaný návrh ze strany Městského soudu nazíráno, neboť nadepsaný soud označuje postup navrhovatele doslova jako faktické obcházení zákona, kterým se navrhovatel pokouší vyvést z neexistující společnosti majetek. Naproti tomu odvolatel považuje podaný návrh za zcela relevantní snahu občana České republiky, který se snaží zákonnými prostředky domoci nápravy křivd, kterých se na jeho rodině a společnosti spoluvlastněné jeho otcem dopustil minulý režim. Řádné uplatňování práv jednotlivce, které jsou zakotveny v právním řádu ČR, rozhodně navrhovatel nepovažuje za jakékoliv obcházení zákona či pokusy o vyvádění majetku, kdy taková vyjádření ze strany soudu považuje navrhovatel za nemístná. Odvolatel dále namítá, že soud prvního stupně dezinterpretuje jeho návrh svým tvrzením, že: „Navrhovatel – stručně řečeno - žádá, aby byl zrušen výmaz – nikoli proto, že by byl zjištěn neznámý majetek, ale proto, že je tu „zájem hodný právní ochrany“, neboť z odstavců 33 až 40 návrhu vyplývají skutečnosti potvrzující tvrzení o existenci dosud neprojednaného majetku. Navrhovatel se dále důvodně domnívá, že je zde prokazatelně i zájem hodný právní ochrany, neboť příběh, který „ukradení“ majetku provází a zřejmá nespravedlnost, která byla na navrhovatelově rodině, ale i na společnosti Mezidopra napáchána minulým režimem, je naprosto signifikantní a nepopiratelná, kdy snaha o nápravu těchto křivd je právě zájmem, který je bezesporu hoden právní ochrany. V daném případě pak postačí, pokud je splněna alespoň jedna z uvedených podmínek a současně je navrhovatelem osvědčen právní zájem. Navrhovatel se i přes argumenty uvedené v napadeném rozsudku tak stále domnívá, že jsou v daném případě splněny obě dvě podmínky současně a zároveň je i z podaného návrhu a popsaných skutečností náležitě osvědčen a doložen právní zájem navrhovatele. Odvolatel nesdílí ani právní názor soudu prvního stupně, že ve věci nelze aplikovat § 209, odst. 1 o. z., neboť soud správně nezohlednil poslední větu § 3043 odst. 2 o. z., což dále vyložil. Závěrem shrnul, že v předmětné věci je navrhovatel aktivně legitimován, neboť popsal a doložil právní zájem, kdy navíc prokazatelně existuje dosud neprojednaný majetek, a to pohledávka za znárodněný podnik a je v zájmu hodném právní ochrany, aby byl zrušen výmaz společnosti, a tato se mohla o svá práva bojovat. Aplikace ust. § 209 odst. 1 občanského zákoníku je zcela na místě. Odvolatel proto navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, s tím že navrhovatel má právo na náhradu nákladů řízení.

7. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Podle ust. § 209 odst. 1 o. z., zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Kdo vede veřejný rejstřík, do něho podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla.

9. Z návrhu na zahájení řízení se podává, že navrhovatel se domáhá zrušení výmazu společnosti, rozhodnutí o její likvidaci a jmenování likvidátora dle ust. § 209 odst. 1 o. z. Společnost byla dne 20. 7. 1955 z obchodního rejstříku vymazána, předtím dne 27. 12. 1948 byl majetek společnosti, mimo jiné i dům stojící na pozemku parcelační číslo [Anonymizováno], v k. ú. [adresa], obec [adresa], který se nachází na adrese [adresa]., znárodněn. Navrhovatel je jedním z dědiců po zemřelém otci [Anonymizováno], který byl společníkem společnosti. Navrhovatel zdůraznil z ust. § 209 odst. 1 o. z., zájem hodný právní ochrany a obsáhle popisuje historické události a skutečnosti v jejich důsledku nastalé, týkající se jak společnosti, tak jeho otce, který byl společníkem společnosti (odst. 3 - 29 návrhu), s tím, že [Anonymizováno] v roce 1993 zemřel, jeho majetek nebyl navrácen a ani z něj nebyla poskytnuta náhrada, což je ve zřejmém rozporu s ideou spravedlnosti, dobrými mravy i základními pravidly společnosti, ne kterých by měla demokratická společnost stát. Navrhovatel dále vychází z toho, že veškeré důvody vedoucí [právnická osoba] k zamítnutí jeho návrhu o poskytnutí náhrady za majetek znárodněný společnosti podle zák. č. 119/1948 Sb. (rozhodnutí ze dne 20. 2. 2017 č. j. MF-6211/2016/4402-86), by byly irelevantní, pokud by společnost existovala, neboť poté by bez vší pochybnosti byla právě ona držitelem obnoveného nároku na náhradu za svůj znárodněný majetek, která jí náleží dle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 (odst. 31 – 39 návrhu). Obnovení společnosti tak dle navrhovatele nesvědčí pouze naléhavý právní zájem, ale i zjištění dosud neznámého majetku. Naléhavá potřeba obnovení společnosti tak dle navrhovatele spočívá i v tom, že by se mohla domáhat např. určení vlastnictví, náhrady škody nebo kompenzace za majetek, který jí byl doslova odcizen. Současně by se přímo navrhovateli otevřela možnost požádat např. o dodatečné projednání dědictví, ve kterém by mohl nabýt podíl po svém zemřelém otci. S ohledem na vše uvedené se navrhovatel domnívá, že v jeho případě existuje zájem hodný právní ochrany, neboť vyčerpal všechny prostředky právní ochrany a obnovení společnosti je jedinou možností k získání dřívějšího majetku, za který společnost, navrhovatel, ale i další osoby neobdrželi do dnešního dne žádnou náhradu.

10. Odvolací soud předně shledal usnesení soudu prvního stupně vnitřně rozporným, neboť soud prvního stupně věc meritorně posuzoval dle ust. § 209 odst. 1 o. z. [jeho závěry ad a), b) a d)], a to přesto, že učinil i závěr [ad c)], že toto zákonné ustanovení nelze vzhledem k přechodnému ustanovení § 3043 odst. 2 o. z. v tomto případě aplikovat, a že je věc třeba posuzovat dle historické právní úpravy. To, že napadené usnesení obsahuje v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. dvě právní posouzení a závěry, která si vzájemně odporují, je vadou řízení, kterou soud prvního stupně řízení zatížil.

11. Lze konstatovat, že v této věci právnická osoba zanikla před účinností o. z., naproti tomu přechodné ust. § 3043 odst. 2 o. z., dopadá na situaci, kdy právnická osoba jako subjekt práva dosud nezanikla, pouze bylo před nabytím účinnosti o. z., rozhodnuto o jejím zrušení nebo přeměně. Protože v této věci soud prvního stupě neučinil v řízení žádné zjištění o způsobu zániku společnosti, tj. zda zanikla výmazem z obchodního rejstříku, a ani zda byla zrušena bez likvidace či s likvidací, a to ve vztahu k tehdejší právní úpravě, a to i právní úpravě obchodního rejstříku, nelze učinit jednoznačný závěr, zda na danou věc dopadá ust. § 209 o. z., tj. zda ji lze zrušením jejího výmazu obnovit, (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1058 – 1067). K tomu pak odvolací soud cituje z komentářové literatury: „Ustanovení § 209 neurčuje žádnou lhůtu, po jejímž uplynutí bychom měli považovat právnickou osobu za neobnovitelnou. Zkušenosti nedávné doby ukazují, že významné politické události mohou mít i svoje právní důsledky a skutečnost zániku nebo další existence právnické osoby může mít význam i po mnoha letech. Zákon proto možnost navrhovat obnovení zaniklé právnické osoby časově nelimituje jako takovou, omezení této možnosti bude spíše dáno intenzitou právního zájmu navrhovatele na obnovení zaniklé právnické osoby.“ (srov. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 1429 a násl.), autoři Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.).

12. Přes výše uvedený závěr, se odvolací soud, vzhledem k odůvodnění napadeného rozhodnutí a námitkám v odvolání vznesených, zabýval i dalším postupem soudu prvního stupně v řízení.

13. Podle ust. § 89 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s ust. § 19 z. ř. s. neprovádí-li soud dokazování, není ve věcech uvedených v § 85 třeba jednání nařizovat. „Taková situace nastane např. v případě, že veškeré pro rozhodnutí podstatné skutečnosti jsou předmětem shodného tvrzení účastníků, případně jsou obecně známé nebo soudu známé z úřední činnosti (např. stav zápisu ve veřejných rejstřících apod.). Takovou situací naopak není, pokud pro rozhodnutí důležitá fakta, třeba i jednoznačně, vyplývají z listin dodaných některým z účastníků. Provedení důkazních prostředků je součástí procesního dokazování a jednání je proto třeba za účelem přečtení listin nařídit.“ (Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 31 – 32).

14. Odvolací soud shledal, že ze spisu neplyne, že by tvrzení navrhovatele byla mezi účastníky řízení nesporná. Opatrovník společnosti ve svém vyjádření k návrhu pouze zopakoval tvrzení navrhovatele, vycházeje zřejmě z listin navrhovatelem k návrhu doložených, ale nespornými je neučinil. Není ani zřejmé z jaké úřední činnosti může být soudu známo, že zemřelý Jan Frýdl byl společníkem společnosti, že společnost zanikla a jakým způsobem, a ani to, že z něj byla vymazána. Soud prvního stupně v napadeném usnesení ani neuvedl na základě, jakých informací veřejně přístupných rozhodoval a ani nespecifikoval, jaké skutečnosti mu jsou známi z jeho úřední činnosti. Rovněž nelze seznat, co měl na mysli, když rozhodoval na základě spisu, lze jenom usuzovat, že vycházel z listin doložených navrhovatelem k návrhu.

15. Vzhledem k uvedenému se v daném případě se nejedná o situaci, kdy soud nemusí nařídit jednání dle ust. § 89 z. ř. s., neboť důkaz listinou se provádí jejím přečtením, případně předložením účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující, a za tím účelem je třeba jednání nařídit vždy (§ 122 odst. 1 a § 129 odst. 1 o. s. ř.). K provedeným důkazům mají účastníci řízení právo se vyjádřit (§ 123 o. s. ř.), případně navrhnout důkazy vyvracející skutečnosti z nich zjištěné. To však soud prvního stupně neučinil a účastníkům řízení neumožnil. Z ničeho ani neplyne, že by tvrzení navrhovatele, ze kterých soud vycházel, byla mezi všemi účastníky řízení nesporná a není ani seznatelné, které skutečnosti mu jsou známy z jeho úřední činnosti.

16. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, když ve věci nenařídil jednání, neboť zde nejsou splněny podmínky pro to, aby soud neprováděl dokazování při jednání dle ust. § 89 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s ust. § 19 z. ř. s. Tímto nesprávným postupem odňal účastníkům řízení možnost v průběhu řízení jednat před soudem, čímž zatížil řízení další jinou vadou, a to vadou zmatečnosti (ust. § 229 odst. 3 o. s. ř.), ke které přihlíží soud z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.).

17. Nutno podotknout i k tomu, co již bylo uvedeno výše, že příslušný rejstříkový spis vedený pro společnost tehdy příslušným Krajským soudem obchodním v Praze se vzhledem k povaze a předmětu tohoto „nesporného“ řízení jeví i jako stěžejní, když skutečnosti tvrzené navrhovatelem, již nelze zjistit z veřejného rejstříku, který je veřejnosti dostupný na www.justice.cz. A to nejenom pro zjištění procesních skutečností ovlivňujících vedení tohoto řízení, které soud zjišťuje z úřední povinnosti, ale vzhledem k vyšetřovací zásadě soudu i pro zjištění skutečností důležitých pro rozhodnutí o věci samé (§ 20 odst. 1 a § 21 z. ř. s.).

18. Dále lze přisvědčit i odvolateli, že závěr ad a) vedoucí soud prvního stupně k zamítnutí návrhu, je odůvodněn zcela obecně. Ostatně i to je důsledkem toho, že soud prvního stupně v řízení neučinil žádná skutková zjištění, která by mohl a měl v odůvodnění napadeného usnesení právně hodnotit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k obsahu samotného návrhu, není ani pravdou, že by navrhovatel netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno jeho právní zájem na podaném návrhu či na výsledku předmětného řízení dovodit, a že svá tvrzení ani nedoložil. Z ničeho nelze ani seznat proč by skutečnosti jím tvrzení mu dle soudu prvního stupně nemohly aktivní legitimaci k podání předmětného návrhu založit, když k tomu neprováděl žádné dokazování, a to přesto, že navrhovatel k tomu řadu důkazů označil a doložil. V podstatě se jedná pouze o úvahy soudu prvního stupně, které ale relevantním způsobem nevyložil. Ostatně pokud soud prvního stupně měl za to, že podání navrhovatele postrádá v tomto směru jeho tvrzení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), bylo jeho povinností jej k doplnění návrhu vyzvat dle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o závěr soudu prvního stupně ad b), který opět postrádá řádné odůvodnění (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a to v důsledku právě toho, že soud k tvrzením účastníka ohledně dosud neznámého majetku a jiného zájmu hodného právní ochrany, neučinil žádná zjištění, která by mohl a měl právně hodnotit. Pokud jde o závěr soudu prvního stupně ad d), lze přisvědčit odvolateli, že se dle svých tvrzení domáhá zrušení výmazu právnické osoby z obchodního rejstříku a současně rozhodnutí o likvidaci a jmenování likvidátora, neboť má za to, že je zde neznámý majetek. Důvody ve kterých soud prvního stupně spatřuje v návrhu navrhovatele jeho obcházení zákona (zřejmě § 209 o. z.), nejsou soudem prvního stupně dostatečně srozumitelně odůvodněny. V tomto závěru soud prvního stupně sice připouští existenci majetku zaniklé společnosti, ale nijak jej ve smyslu ust. § 209 o. z., nehodnotil. A pokud dospěl k závěru, že za tento majetek náleží společnosti náhrada, která je ale jako její nárok „prekludována“ měl i tento svůj závěr vyložit ve vztahu ke zjištěním učiněných z důkazů navrhovatelem k návrhu doložených.

19. Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že soud prvního stupně svým postupem zatížil řízení hned několika jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nelze zjednat nápravu.

20. Vrchní soud v Praze proto napadené usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 219a písm. a) o. s. ř. zrušil, a věc mu podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

21. V dalším řízení bude soud prvního stupně postupovat ve smyslu výše uvedených závěrů odvolacího soudu, kdy předně učiní jednoznačný závěr, zda lze či nelze na danou věc aplikovat ust. § 209 o. z. Pokud dospěje k závěru, že ano, bude se znovu zabývat tvrzeným právním zájmem navrhovatele, a teprve v případě, že jej bude mít za osvědčený, přistoupí ke zjištění dalších pro věc rozhodných skutečností tj. zda zde skutečně existuje neznámý majetek právnické osoby, který se měl objevit až po jejím výmazu, či zda se objevil jiný zájem hodný právní ochrany, tak jak navrhovatel tvrdí. Přičemž s ohledem na dobu, kdy měla společnost zaniknout výmazem z obchodního rejstříku, by neměl při hodnocení všech podmínek stanovených § 209 o. z., včetně osvědčení právního zájmu navrhovatele, opomenout principy restitučního zákonodárství a k tomu příslušnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, a to s ohledem na tvrzení navrhovatele ohledně uplatnění jak nároku u soudu na vydání nemovitosti, tak nároku na náhradu za znárodněný majetek u správního orgánu, a výsledků těchto řízení.