o zaplacení částky 75 456 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 č. j. 75 Cm 271/2015-163,

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 3. 10. 2014, následně postoupenou Městskému soudu v Praze, poté, co řízení bylo částečně - co do částky 39 564 Kč s přísl. zastaveno pro zpětvzetí žaloby (usnesením dne 8. 3. 2018, č. j. 75Cm 271/2015-80) a po nepřipuštění změny žaloby, aktuálně domáhá zaplacení částky 6 x 3 667 Kč s úrokem z prodlení z těchto částek jdoucím (tj. částky 22 002 Kč), s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem jednotky č. [Anonymizováno] na adrese [adresa], a v souvislosti s jejím užíváním od ledna do června roku 2014 nezaplatil platby do fondu oprav za toto období ve výši 3 667 Kč měsíčně. Dále je požadováno v souvislosti s užíváním této jednotky zaplacení částky 53 454 Kč představující nedoplatek na vyúčtování služeb za rok 2013, který byl splatný do 30. 6. 2014, na základě připojeného Přehledu předpisů plateb a jejich úhrad (dále též „Předmětné vyúčtování“), a to spolu s úrokem z prodlení.

2. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 2. prosince 2020 č. j. 75 Cm 271/2015-163 tak, že: „Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 1. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 2. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 3. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 4. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 5. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 6. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, a 53 454 Kč s úrokem z prodlení od 1. 8 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, se zamítá. (výrok I.), „Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 75 479,80 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta] do tří dnů od právní moci rozsudku.“(výrok II.).

3. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že na základě provedeného dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků vzal za zjištěné tyto rozhodné skutečnosti: Z Předmětného vyúčtování, že v rámci oddílu finanční vypořádání obsahuje kolonky: Předpisy plateb ve výši 91 907 Kč, Předchozí vyúčtování a ostatní předpisy ve výši 17 542 Kč, Předchozí pohledávky ve výši 59 333 Kč, Přijaté platby období ve výši 120 625 Kč, Předepsané zálohy celkem ve výši 54 527 Kč, Vypočtené náklady celkem ve výši 59 824,30 Kč, Rozdíl mezi zálohami a náklady ve výši - 5297,30 Kč (jako nedoplatek), Pohledávky ke konci období ve výši 48 157 Kč a Výsledek vyúčtování - 53 454 Kč (jako nedoplatek). Na základě shodných tvrzení účastníků vzal soud dále za zjištěné, že žalovaný na plnění (jež jsou obsahem Předmětného vyúčtování), uhradil částky 3 583 Kč a 43 750 Kč dne 19. 2. 2013 a dále částku 73 292 Kč dne 19. 9. 2013, přičemž tyto částky došly do dispozice žalobce nejpozději do tří dnů poté. Dále soud citoval zákonná ustanovení, konkrétně § 559 odst. 1 obč. zák., § 567 odst. 2 obč. zák., § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. v posledním platném znění, o vlastnictví bytů (dále jen „byt. zák.“), § 15 odst. 2 byt. zák. § 11 odst. 4 z byt. zák., § 9a odst. 2 byt. zák., § 1180 odst. 1 o.z. s tím, že věc je případné posuzovat dílem podle obč. zák., pokud jde o požadavek na zaplacení nedoplatku z vyúčtování za období roku 2013 (§ 9a odst. 2, § 11 odst. 4, § 3 odst. 1 byt. zák.), a to s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. Dále soud uvedl, že je zřejmé, že žalobce se částky 53 454 Kč domáhá pouze z titulu nedoplatku na vyúčtování služeb za rok 2013 a nikoliv též z jiného důvodu. Vyjádřeno jinými slovy, domáhá-li se žalobce tohoto plnění na základě Předmětného vyúčtování při doznání, že žalovaný v období roku 2013 spotřeboval služby v částce 59 824,30 Kč (odpovídající položce Vypočtené náklady celkem v rámci Předmětného vyúčtování), může požadovat zaplacení toliko této částky, a nikoliv částky 59 333 Kč (odpovídající položce Předchozí pohledávky), a to proto, že částka 59 333 Kč nepředstavuje vyúčtování služeb za rok 2013. Stejně tak nemůže požadovat ani zaplacení částky 37 380 Kč z důvodu nedoplatku do fondu oprav [nejde o službu, nýbrž o zálohový náklad spojený se správou domu a pozemku dle § 15 odst. 1, 2 byt. zák. (za rok 2013), který nepodléhá vyúčtování)], z níž má dle tvrzení žalobce sestávat částka 91 907 Kč (uvedená v Předmětném vyúčtování pod položkou Předpisy plateb). Jestliže je mezi účastníky nesporné, že žalovaný v roce 2013 žalobci zaplatil 120 625 Kč (tj. součet částek 3 583 Kč a 43 750 Kč, uhrazených do 3 dnů po 19. 2. 2013, a částky 73 292 Kč, uhrazené do 3 dnů po datu 19. 9. 2013), pak je zřejmé, že žádný dluh z vyúčtování za služby spotřebované v roce 2013 ve výši 59 824,30 Kč neexistuje, neboť byl žalovaným již v roce 2013 (před vyhotovení Předmětného vyúčtování) účinně zaplacen (§ 559 odst. 1, § 567 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 3028 odst. 3 o. z.). Zaplatil-li takto žalovaný 120 625 Kč, pak je zřejmé i to, že uhradil i požadovanou částku za příspěvky do fondu oprav ve výši 22 022 Kč. Částka 120 625 Kč byla uhrazena předem, ještě před počátkem tvrzeného prodlení, pročež požadavek na jeho zaplacení důvodný být nemůže. Nadto soud ještě dodal, že „byť to není již při přijetí tohoto závěru o plnění žalovaného významné, že požadavek na zaplacení částky 120 625 Kč byl započten žalovaným v podání ze dne 17. 10. 2018 (§ 580 obč. zák., ve spojení s § 3028 odst. 3 o. z.), které došlo do dispozice žalobce (jeho právního zástupce) dne 31. 10. 2018 (kdy bylo doručeno do jeho datové schránky), a posléze i dne 30. 9. 2020, kdy byl sdělen obsah tohoto podání při jednání soudu (§ 41 odst. 3 ve spojení s § 24 odst. 1 a § 28a odst. 1 o. s. ř.).“ Dále uvedl, že předpokladem pro možnost takového zápočtu je zjištěná existence takovýchto pohledávek žalobce, která však, navzdory poskytnutému poučení (postupem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.), žalobcem tvrzena nebyla. Žalobce byl konkrétně podle § 118a odst. 1 o. s ř. (při jednáních konaných dne 30. 9. 2020 a 2. 12. 2020) vyzván k doplnění tvrzení ve vztahu k částkám 59 333 Kč (představující pohledávku na předpisech za rok 2012, označenou jako Předchozí pohledávky v Předmětném vyúčtování) a částce 17 542 Kč (odpovídající Předchozímu vyúčtování a ostatním předpisům, označených tamtéž) v rozsahu, na základě jakého konkrétního právního důvodu (právního jednání, popř. protiprávního jednání či právní skutečnosti) vznikla povinnost žalovaného k zaplacení každé z uvedených dílčích částek, včetně uvedení toho, jakého konkrétního dne takový právní důvod vznikl a z jakých konkrétních skutečností bude zřejmé, že žalovaný byl povinen ke dni vystavení Předmětného vyúčtování z tohoto důvodu platit každou z těchto dílčích částek. Současně byl dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzván k tomu, aby po takto doplněných tvrzeních označil důkazy k jejich prokázání. Žalobce však tato tvrzení nedoplnil, nejsou zřejmé skutečnosti, nutné pro posouzení věci, popsané již v usnesení podepsaného soudu ze dne 4. 11. 2019, č. j. 75 Cm 271/2015-121 (specifikace těchto pohledávek důvodem jejich vzniku, tj. např. konkrétní službou a konkrétní dobou jejího poskytování či plnění, jakož i rozsahu jí odpovídajícího spotřebovaného plnění, neboli uvedením požadovaných konkrétních skutečností, z nichž bude zřejmé, že žalovaný byl či je povinen z tohoto důvodu platit každou z těchto dílčích částek), pročež nelze dovodit, že tyto dluhy existovaly a že tedy žalovaný byl povinen k jejich úhradě.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V odvolání uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně s tím, že ve svých podáních podrobně vysvětlil všechny položky vyúčtování (podání žalobce ze dne 18. 2. 2018, 16. 4. 2018, 19. 10. 2018). Dotvrdil i výpočet, kterým přišel k nedoplatku vyúčtování za rok 2013 ve výši, a to v částečném zpětvzetí žaloby ze dne 1. 3. 2018. Na vyúčtování za rok 2013 se dle přechodného ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, v platném znění (dále jen „zákon o službách“), tento zákon nevztahoval. Před jeho účinností byla úprava náležitostí vyúčtování roztříštěna do několika předpisů. Žádný z těchto předpisů nezakazoval a nazakazuje, a to ani zákon o službách, aby vyúčtování obsahovalo kromě povinných náležitostí, i položky týkající se dlužných plateb nebo předepsaných plateb, jako tomu bylo v případě vyúčtování za rok 2013. Závěr soudu o tom, že právním titulem, ze kterého je žádána částka ve výši 53 454 Kč, proto nemohlo být vyúčtování za rok 2013, je nesprávným právním posouzením věci. Co se týče závěru soudu o tom, že žalovaný uhradil v roce 2013 částku 120 625 Kč, a tudíž mu žádný dluh nevznikl ani za platby v roce 2014, jde o nesprávné skutkové zjištění. Soud nesprávně posoudil započtení uhrazených částek v roce 2013 na dluhy z roku 2012, které bylo vyúčtováním provedeno, respektive k němu vůbec nepřihlédl. Soud nepřipustil jako důkaz výpověď jednatelky správce žalobce, která vyúčtování zpracovávala, tudíž zatížil řízení vadou, a neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání obsahu a vyúčtování a výše a důvodu tam uvedených částek, pokud o nich měl za to, že stále nebyly prokázány. Odvolatel dále namítl nesprávné právní posouzení výše nákladů řízení, které uložil žalobci uhradit, jelikož stanoví odměnu i za úkony ohledně nichž byl žalovaný neúspěšný, jako jeho vyjádření k odvolání proti odmítnutí žaloby. Navrhl, aby Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

5. K odvolání se podáním ze dne 16. února 2021 vyjádřila žalovaný společnost, která uvedla, že se s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, neboť soud správně zjistil skutkový stav věci, který následně správně právně posoudil. Zdůraznila, že žalobce se dle svých žalobních tvrzení domáhal zaplacení nedoplatku z vyúčtování služeb za rok 2013. Podle žalované žalobce nebyl oprávněn do vyúčtování za rok 2013 zahrnovat jiné údajné pohledávky než ty, které by odpovídaly vyčíslení skutečných nákladů na služby spotřebované žalovanou v roce 2013 oproti žalovanou uhrazeným zálohám. Pakliže se žalobce chtěl domáhat zaplacení jiných tvrzených pohledávek, měl ohledně těchto údajných pohledávek učinit konkrétní skutková tvrzení a doložit k nim příslušné důkazy. To však žalobce neučinil. Skutečnost, že žalobce ve svých podáních toliko popsal, co jednotlivé položky znamenají, nelze považovat za splnění povinnosti tvrzení a důkazní stran jiných nároků, než nároku na zaplacení tvrzeného nedoplatku z vyúčtování služeb za rok 2013. Uvedené nedostatky ve svých tvrzeních pak žalobce neodstranil ani po poučení soudu dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. S ohledem na uvedené je nepochybné, že žalobce ohledně těchto svých jiných nároků neunesl břemeno tvrzení, přestože byl v tomto směru soudem řádně poučen. Uvedený závěr pak nemůže zvrátit ani námitka žalobce, že soud měl provést jím navržený výslech jednatelky správce, když samotným důkazním návrhem výslechu svědka nelze nahrazovat žalobcovu povinnost tvrzení. K tomu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1074/2011). Nad rámec uvedeného ještě odvolatelka zdůraznila, že tvrzený nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 2013 žalobci nemohl být přiznán ani proto, že předmětné vyúčtování služeb nebylo vyhotoveno řádně, v důsledku čehož nebylo způsobilé vyvolat splatnost z něj vyplývajícího nedoplatku. Výše případných rozdílů mezi náklady na služby a zaplacenými zálohami musí být z vyúčtování služeb zřejmá a kontrolovatelná. Uvedené však nelze říci o žalobcem vyhotoveném vyúčtování, neboť v něm uváděný nedoplatek v žádném případě neodpovídá zaplaceným zálohám a skutečným nákladům na služby v roce 2013. Vyúčtování služeb pak bylo provedeno v rozporu s právními předpisy i vnitřními předpisy žalobce. K tomu odkázala na související judikaturu, dle které pakliže vyúčtování služeb postrádá některou z předepsaných náležitostí, nebo zní na cenu v nesprávné výši, není takové vyúčtování řádné, přičemž splatnost nedoplatku může nastat jedině v důsledku řádného, tedy v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování. Vyúčtování předložené žalobcem tyto podmínky nesplňuje, je zcela zmatečně a nepřezkoumatelné. V řízení vedeném mezi účastníky u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 37/2016 soud uzavřel, že vyúčtování služeb za rok 2014 nebylo vyhotoveno řádně, v tomto směru pak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil i Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 15 Co 276/2019. Vyúčtování služeb za rok 2014 přitom bylo vyhotoveno zcela shodným způsobem, jako vyúčtování služeb za rok 2013. S ohledem na uvedené je nárok žalobce uplatněný žalobou byl od počátku nedůvodný. Pokud jde o námitku žalobce, že námitku započtení plateb žalované za rok 2013 ve výši 120 625 Kč na platby za rok 2014 měl soud prvního stupně nesprávně posoudit, když se mělo jednat o úhrady blíže nespecifikovaného dluhu za rok 2012, tak ani tuto námitku žalobce nelze považovat za důvodnou. Žalovaná v řízení tvrdila a prokázala, že v roce 2013 uhradila žalobci celkem 120 625 Kč, z toho dne 19. 2. 2013 uhradila žalobci částku 3 583 Kč a částku 43 750 Kč, a dne 19. 9. 2013 uhradila žalobci částku ve výši 73 292 Kč. Žalobce přitom v řízení před soudem prvního stupně provedení těchto úhrad ze strany žalovaného nijak nesporoval, ani nenamítal, že by se mělo jednat o platby za jiné období, že by mělo jít o úhrady jiných dluhů, či že by tyto platby započetl na jakékoliv dřívější dluhy žalované. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalované nemohl za rok 2013 vzniknout jakýkoliv nedoplatek, naopak jí vznikl přeplatek nejméně v částce 30 764,70 Kč. Pakliže žalovaná za dané situace uvedené platby započetla na nárok žalobce na zaplacení plateb do fondu oprav za období ledna až června 2014, a žalobce v tomto směru ani netvrdil, natož pak, aby prokazoval, že by uvedené platby jím byly započteny na nějaký dřívější dluh, soud prvního stupně postupoval správně, když žalobu zamítl i v tomto rozsahu. Pokud žalobce nyní tvrdí, že se mělo jednat o platby na údajný dluh za rok 2012, je toto tvrzení činěno v rozporu s ust. § 205a o. s. ř., a tedy taková námitka nemůže zakládat způsobilý odvolací důvod, nehledě na skutečnost, že ani nyní žalobce netvrdí, na jaké konkrétní údajné dluhy žalovaného a v jakých částkách, měly být uvedené platby žalovaného žalobcem údajně započteny. Vzhledem k uvedenému má žalovaná za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, neboť soud prvního stupně provedl v náležitém rozsahu dokazování, správně zjistil skutkový stav, a tento následně správně právně posoudil. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020 č. j. 75 Cm 271/2015-158 jako správný potvrdil a žalované přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně na nařízeném jednání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v rozsahu, plně odpovídajícímu skutkovým tvrzením žalobce učiněným před ním. Potud nebylo třeba vyslýchat jednatelku správkyně [tituly před jménem], pročež sám odvolací soud návrh na její výslech učiněný též i v rámci odvolacího řízení zamítl coby nadbytečný a nedůvodný. Odvolací soud je plně zajedno se žalovaným a soudem prvního stupně v tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, pročež teprve a jen v případě jeho unesení by bylo namístě zaobírat se unesením či neunesením břemena důkazního. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně i v jeho závěrech o tom, že žalobou požadovaná částka byla žalovaným zaplacena (resp. dokonce bylo zaplaceno více), pročež není důvodu ji na základě skutkových tvrzení žalobce platit znovu. Potud je rozsudek soudu prvního stupně zcela srozumitelný a jednoznačný, míra porozumění ze strany žalobce není rozhodná. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil všechny relevantní skutečnosti a věc správně posoudil též po právní stránce. Žalovaný zaplatil na vyúčtování služeb za rok 2013 v něm uvedenou částku, pročež správnost tohoto vyúčtování potud není třeba řešit. Toto zaplacení bylo, jak výše řečeno, dle odvolacího soudu prokázáno dostatečně a potud lze jen plně odkázat na argumenty řečené soudem prvního stupně, když jejich opakování odvolacím soudem nemá smyslu. Není rozhodné, zda k zaplacení došlo v penězích nebo započtením. Vyúčtování za rok 2012 nebylo předmětem řízení před soudem prvního stupně (nebylo tvrzeno, že žalovaná částka je požadována též na základě tohoto vyúčtování), pročež námitka ohledně něj vznesená v rámci odvolacího řízení resp. po koncentraci řízení před soudem prvního stupně již není přípustná, když již i jen ze své podstaty nemůže být novem. Otázka vyúčtování je totiž plně v rukou předmětného společenství vlastníků - žalobce, a bylo plně na něm, aby s dostatečnou jistotou „dekódovalo“ žalovaným provedené platby ve vztahu k jednotlivým položkám vyúčtování. Zcela odvolací soud odmítá u odvolacího jednání žalobcem vyřčený důvod žaloby, jímž má být prověření, zda tzv. operativní správce pro společenství správně vyhotovoval vyúčtování. Předmětem tohoto řízení bylo zaplacení částky 75 456 Kč s příslušenstvím žalovanou coby členkou společenství, přičemž svalovat na žalovanou důkazní břemeno o tom, že vyúčtování bylo či nebylo učiněno správně nelze. Odvolací soud tedy uzavírá, že vzhledem k plnému zaplacení částky žalované z právního titulu uvedeného žalobcem v rámci žaloby není žaloba důvodná, pročež soud prvního stupně rozhodl ve věci samé správně, když žalobu zamítl.

8. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, včetně akcesorického náhradově nákladového výroku. Námitka odvolatele ohledně chybného rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně neobstojí, neboť není rozhodující úspěch ohledně dílčích rozhodnutí v řízení, rozhodující je celkový úspěch v rámci konečného meritorního rozhodnutí.

9. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému žalovanému. Žalobce je tudíž povinen nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby v celkové výši, 8 280 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 16. února 2021 a účast na jednání odvolacího soudu dne 24. února 2022, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 5. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 4 140 Kč) a náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (přičemž náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). K tomu je třeba přičíst náhradu za daň z přidané hodnoty 21% ve výši 1 864,80 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem se jedná o částku ve výši 10 744,80 Kč, jež je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta žalovaného coby jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).