odměna likvidátora

1. Krajský soud v Plzni coby soud prvního stupně usnesením ze dne 18. ledna 2021 č. j. 38 Cm 414/2018-69 rozhodl tak, že „Soud přiznává společnosti [právnická osoba]., identifikační číslo 0560678, sídlem [adresa], likvidátorce společnosti [právnická osoba], identifikační číslo [IČO], sídlem [adresa], odměnu za provedenou likvidaci ve výši 7 000 Kč.“ (výrok I.), „Soud přiznává společnosti [právnická osoba]., identifikační číslo 0560678, sídlem [adresa], likvidátorce společnosti [právnická osoba], identifikační číslo [IČO], sídlem [adresa], náhradu hotových výdajů ve výši 3 338 Kč.“ (výrok II.).

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl k výši odměny toliko jen: „Vzhledem k průběhu likvidace, popsaného ve zprávě likvidátorky, délce likvidace a jejímu výsledku, považuje soud za přiměřenou odměnu ve výši 7 000 Kč.“, přičemž citoval ustanovení § 7 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dále soud prvního stupně uvedl, že likvidátorovi nepřiznal náhradu za daň z přidané hodnoty, neboť z uvedeného nařízení plyne, že zákonodárce otázku náhrady daně z přidané hodnoty placené likvidátorem z jeho odměny žádným způsobem neupravil, tzn., že daň z přidané hodnoty, placená likvidátorem, se nepovažuje za součást jeho odměny určované podle nařízení.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně do výroku I. podala [právnická osoba]. včasné odvolání. V odvolání vznesla tyto stěžejní odvolací námitky:

1) Soud prvního stupně se při rozhodování odchýlil od závěrů usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.9.2018 č.j. 7 Cmo 107/2017-50, aniž se s ním vypořádal (jehož rozhodné pasáže citovala).

2) Nedobrovolný výkon činnosti likvidátorky, když odvolatelka je primárně insolvenční správkyní.

3) Přímo v nařízení není nárok na náhradu daně z přidané hodnoty uveden, ale nepřiznání nároku na náhradu daně z přidané hodnoty by zcela nedůvodně znevýhodňovalo likvidátory, kteří jsou plátcem DPH na úkor likvidátorů, kteří plátcem DPH nejsou, což odporuje principům spravedlnosti.

4) Přiznání náhrady DPH nepředstavuje ani zátěž pro státní rozpočet, když tuto daň následně likvidátorka opět odvede „do soustavy státních rozpočtů“.

4. Navrhla, aby odvolací soud odvoláním napadený výrok I. byl změněn tak, aby jí byla přiznána odměna ve výši 15 000 Kč, případně jiné výši stanovené odvolacím soudem a náhrada daně z přidané hodnoty z této odměny ve výši 3 150 Kč, celkem tedy 18 150 Kč.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně.

6. Podle § 195 o.z. „Odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.“ Dle § 7 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. „Skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč. Podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč.“

7. V posuzovaném případě byla likvidátorka jmenována do funkce podle § 191 odst. 4 o.z., tudíž její odměnu určuje soud. Jelikož likvidační zůstatek, který vyplynul z likvidace předmětné společnosti, je nulový, je na daný případ třeba aplikovat výše citované ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., které umožňuje soudu odměnu přiměřeně zvýšit.

8. Podle odvolacího soudu je v daném případě přiměřená výše odměny likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců v částce 10 000 Kč. Při stanovení výše odměny je třeba brát ohled nejenom na rozsah a složitost prováděné likvidace, leč též zohlednit míru odborné kvalifikace likvidátora, jakož i míru jeho odpovědnosti. Míra kvalifikace likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců je vysoká, když je dána velmi sofistikovanými podmínkami, za nichž může být osoba do seznamu insolvenčních správců zapsána. Též míra odpovědnosti likvidátora je značná. Je třeba vidět, že tato odpovědnost není odpovědností insolvenčního správce (jenž je ze zákona povinen se z činnosti insolvenčního správce do jisté míry pojistit), leč odpovědností voleného orgánu právnické osoby - obchodní korporace, tedy zcela jinou odpovědností. Plnou odpovědností za způsobenou újmu. Od těchto závěrů podrobněji rozvedených v odvolatelkou citovaném rozhodnutí nemá odvolací soud důvodu se odchýlit ani v nyní posuzované věci, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Za situace, kdy likvidátorka nedelegovala na třetí osoby určitou část činnosti likvidátora, odvolací soud důvod pro přiznání nižší odměny než 10 000 Kč neshledal. Neshledal však důvod ani pro přiznání požadované odměny ve výši 15 000 Kč, jež odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí nepřiznal ani v rozhodnutí citovaném odvolatelkou. Odvolací soud tedy jako adekvátní výši odměny shledal částku ve výši 10 000 Kč, což je ostatně v souladu s dosavadní rozhodovací praxí odvolacího soudu (viz. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020 sp.zn. 7 Cmo 89/2020), od níž nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.

9. Odvolací soud se zabýval další stěžejní námitkou odvolatelky ohledně přiznání, resp. nepřiznání náhrady daně z přidané hodnoty k odměně likvidátora a dospěl k závěru, že požadavek likvidátora nemá oporu v právní úpravě. Podle odvolatelky se odměna jí požadovaná ve výši 15 000 Kč má navýšit o odpovídající daň z přidané hodnoty ve výši 3 150 Kč; požadovala, aby jí soud přiznal i náhradu této daně. Podle odvolacího soudu důvod, pro který nelze likvidátorovi vyhovět a nad rámec přiznané odměny mu přiznat ještě náhradu daně z přidané hodnoty v příslušné sazbě mající být zaplacené či zaplacené z této odměny, spatřuje odvolací soud v absenci právní úpravy, která by takový postup umožňovala. Náhrada daně z přidané hodnoty totiž může být přiznána jedině na základě výslovné právní úpravy - srov. např. § 38 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), § 31 odst. 6 zákona č. 254/2019 Sb. o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech či § 137 odst. 3 o. s. ř. Právní normu, která by výslovně stanovila, že likvidátorovi náleží vedle přiznané odměny ještě náhrada za daň z přidané hodnoty, neobsahuje ani občanský zákoník, ani soudem prvního stupně aplikované nařízení vlády, ani zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty či jiný právní předpis. Okolnost, že otázku náhrady za odvedenou daň řeší zákonodárce u různých subjektů různě, není důvodem pro jakoukoli analogii s právní úpravou insolvenčních správců, znalců, advokátů. Naopak zákonem výslovně daná možnost náhrady daně z přidané hodnoty u některých subjektů (insolvenční správci, znalci, advokáti) vylučuje právo na tuto náhradu jiných subjektů, včetně likvidátorů. Přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty tak nemá oporu v platné právní úpravě.

10. K poslední odvolací námitce (argumentaci) týkající se „nedobrovolné“ činnosti likvidátora odvolací soud uvádí následující. Dle ustanovení § 191 odst. 4 o. z., nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho soud z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců. Z ust. § 189 odst. 1 ve spojení s ust. § 191 odst. 1, 3 a 4 o. z., vyplývá, že při zrušení právnické osoby rozhodnutím soudu jí soud jmenuje i likvidátora. Likvidátorem má být primárně jmenována osoba navržená navrhovatelem (bylo-li řízení zahájeno na návrh), je-li způsobilá být členem statutárního orgánu předmětné právnické osoby a nebrání-li tomu jiné okolnosti (např. kolize zájmů likvidátora a společnosti). V případě společnosti s ručením omezeným to znamená, že navržený likvidátor musí být plně způsobilý k právnímu jednání ve smyslu § 152 odst. 2 o. z., a dále musí splňovat podmínky výkonu funkce uvedené v ust. § 46 odst. 1 z. o. k. (členem orgánu obchodní korporace nemůže být také ten, kdo není bezúhonný ve smyslu zákona o živnostenském podnikání, a ani ten, u koho nastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti). Teprve v případě, že návrh na jmenování konkrétní osoby likvidátorem podán nebyl či návrhu nelze vyhovět, může soud likvidátorem jmenovat i bez jeho souhlasu člena statutárního orgánu. Nelze-li likvidátorem jmenovat ani člena statutárního orgánu, jmenuje ho soud z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců. Platí, že do seznamu insolvenčních správců se zapisují jen osoby splňující zákonné podmínky pro výkon tohoto postavení a které se svým zápisem výslovně souhlasí. Tedy souhlasí s tím, že budou vykonávat postavení resp. funkci insolvenčního správce.

11. V ust. § 191 odst. 4 o. z., zákonodárce poměrně imperativně stanoví, že soud jmenuje likvidátora z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců, přičemž explicitně neurčuje jako podmínku, jejich jmenování jejich souhlas. Tento závěr lze učinit na základě teleologického výkladu předmětného ustanovení. Účelem § 191 odst. 4 o. z. je, aby pro případ, že tu není žádných jiných vhodných osob splňujících kritéria pro výkon funkce likvidátora, mohl soud jmenovat likvidátora ze seznamu insolvenčních správců (coby osob odborně způsobilých), aniž by musel být dán jejich souhlas. Tím má být zajištěn účel likvidace, protože bez osoby likvidátora nelze likvidaci vůbec provést. Opačný výklad předmětného ustanovení, to znamená připuštění závislosti jmenování likvidátora ze seznamu insolvenčních správců na existenci jejich souhlasu, by v důsledku znamenal (odmítal-li by jej bezdůvodně udělit), že by soud nemohl naplnit předmětné zákonné ustanovení § 191 o. z., jehož výsledkem má být jmenování likvidátora, aby mohla být vůbec realizována likvidace. Ke stejnému závěru lze dospět i na základě logického výkladu - argumentu ad absurdum - kdyby totiž všechny osoby zapsané v seznamu insolvenčních správců, jež by soud hodlal jmenovat likvidátorem, odmítaly souhlas bezdůvodně udělit, mělo by to za následek faktickou nemožnost jmenovat likvidátora, a tím pádem i provést likvidaci. Odvolací soud tedy uzavírá, že souhlas osoby zapsané v seznamu insolvenčních správců se jmenováním své osoby do funkce likvidátora právnické osoby rozhodnutím soudu zákon nevyžaduje. Jmenuje-li soud osobu zapsanou v seznamu insolvenčních správců likvidátorem dle § 191 odst. 4 o. z., vznikne jí povinnost strpět takové jmenování likvidátorem, pročež nemůže takové jmenování odmítnout (s výhradou - viz níže).

12. Podání návrhu na vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 4 zák. č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, s úmyslem získat povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, je volním (a svobodným) rozhodnutím každého jednotlivce, jenž si musí být dobře vědom i toho, resp. musí počítat s tím, že osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců může být nejen ustanovena insolvenčním správcem v konkrétním insolvenčním řízení, ale může být též jmenována soudem do funkce likvidátora podle cit. ust. § 191 odst. 4 o. z. Nejedná se proto o „nucenou práci“. Ostatně i Ústavní soud se již k problematice tzv. „nucené práce“ likvidátorů (myšleno likvidátorů jmenovaných soudem ze seznamu insolvenčních správců - poznámka odvolacího soudu) vyjádřil v rámci svého rozhodování o odměně likvidátora, kdy výslovně v usnesení ze dne 26. března 2019, sp. zn. I. ÚS 256/19 uvedl, že „Již v minulosti Ústavní soud konstatoval, že … záruka čl. 28 Listiny na činnost likvidátora nedopadá; takové právo má tedy pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Nejde ani o nucené práce, protože likvidátor svou činnost vykonává v rámci svobodně zvoleného povolání, za které mu náleží odměna i náhrada hotových výdajů, v tomto případě hrazená státem (usnesení sp. zn. II. ÚS 226/05 ze dne 25. 11. 2006 a sp. zn. III. ÚS 966/12 ze dne 31. 5. 2012).“ Pro úplnost (a srovnání) odvolací soud ještě poukazuje na právní úpravu ustanovení fyzické osoby insolvenčním správcem dle § 22 odst. 1 ins. zák., dle něhož osoba zapsaná do seznamu insolvenčních správců může své ustanovení insolvenčním správcem odmítnout, jen má-li pro to důležité důvody. Na druhou stranu povinnost osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců strpět své jmenování likvidátorem dle § 191 odst. 4 o. z., není bezvýjimečná, neboť zároveň platí, že soud likvidátorem takovou osobu nejmenuje, jsou-li tu důvody, pro něž je po ní nelze spravedlivě požadovat, aby byl jmenován. Jinak řečeno existuje-li tu na straně insolvenčního správce, jehož soud hodlá jmenovat likvidátorem dle § 191 odst. 4 o. z., důležitý důvod, pro který by nebylo spravedlivé po něm požadovat, aby vykonával funkci likvidátora, nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho jmenování. Za takový důvod sám o sobě však nelze pokládat pouhou skutečnost, že likvidátor vybraný ze seznamu insolvenčních správců se svým jmenováním do funkce nesouhlasí. Je třeba zdůraznit, že dle současně právní úpravy je jmenování likvidátora ze seznamu insolvenčních správců tím posledním možným řešením z okruhu osob, z nichž lze jmenovat likvidátora právnické osobě. Jinak řečeno likvidátora lze jmenovat ze seznamu insolvenčních správců až teprve tehdy, není-li tu žádných jiných vhodných osob splňujících kritéria pro výkon funkce likvidátora a zajištění řádného průběhu likvidace. Dále pak odvolací soud uvádí, že likvidátorovi, jenž byl soudem jmenován ze seznamu insolvenčních správců, za výkon funkce likvidátora náleží odměna i náhrada hotových výdajů. Postavení insolvenčního správce přitom vykonává na základě své svobodné vůle, přičemž právě s tímto postavením je spjata možnost, že jej soud jmenuje likvidátorem. Odvolací soud potud neshledal odvolatelkou uvedenou argumentaci ohledně „nedobrovolného výkonu činnosti likvidátora“ relevantní.

13. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.