o zaplacení 14 800 000 Kč s přísl., o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 44 Cm 142/2004-539 ze dne 30. července 2015

1. Shora uvedeným konečným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud I. stupně v bodu I. výroku uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci v rámci vypořádání z neplatné smlouvy plnění, jež žalovaný držel bez právního důvodu v částce 9 583 000 Kč s přísl., v bodu II. výroku uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náklady řízení ve výši 482 602,93 Kč v bodu III. výroku uložil žalovanému povinnost uhradit České republice prostřednictvím Krajského soudu v Plzni na nákladech řízení částku 32 589 Kč, vyplacené soudem na znalečném a svědečném a současně v tomto bodu výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci poměrnou část zálohy na znalecký posudek ve výši 2 471 Kč zaplacené žalobcem a konečně v bodu IV. výroku žalobu zamítl v rozsahu žalovaným již zaplacené částky 5 217 000 Kč.

2. Soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobce po žalovaném domáhal shora uvedeného vypořádání z neplatné smlouvy o půjčce cenných papírů (akcií) ze dne 2. 5. 2002 (dále též smlouva o půjčce akcií) s tím, že rozsudek navazuje na mezitímní rozsudek vydaný ve shora uvedené věci pod č. j. 44 Cm 142/2004-265 ze dne 20. 3. 2008, potvrzený Vrchní soudem v Praze rozsudkem č. j. 14 Cmo 234/2008-283 ze dne 11. 11. 2009, i Nejvyšším soudem rozsudkem č. j. 29 Cdo 1564/2010-341 ze dne 3. 11. 2011, v němž soud uplatňovaný nárok žalobce posoudil co do základu jako oprávněný s tím, že rozhodnutí ohledně výše nároku se ponechává na konečný rozsudek včetně rozhodnutí o nákladech řízení.

3. Na základě shora uvedeného mezitímního rozsudku soud I. stupně vycházel ze skutečnosti, že smlouva o půjčce akcií uzavřená účastníky dne 2. 5. 2002 je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu s touto smlouvou valnou hromadou žalobce podle § 196a odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. (obchod. zák.), čehož důsledkem má být podle soudu I. stupně, vedle neplatnosti, povinnost vrátit si vzájemná plnění. Pokud již v rámci skutečností významných pro vydání mezitímního rozsudku byla řešena námitka promlčení, soud I. stupně poukázal na § 397 obchod. zák. ve znění do 31. 12. 2012 a na čtyřletou promlčecí lhůtu, jakož i na skutečnost, že žaloba byla podána včas. Podle soudu I. stupně neobstála obrana žalovaného a nebyla důvodná ani námitka žalovaného ohledně vlastnictví akcií. Žalovaný podle soudu I. stupně převzal akcie od žalobce a vzhledem k neplatnosti smlouvy o půjčce akcií ze dne 2. 5. 2002 měl žalobce právo na jejich vrácení, popřípadě na peněžitou náhradu. Poukázal na skutečnost, že z uvedeného důvodu byl předchozí mezitímní rozsudek shledán správným v odvolacím i dovolacím řízení s tím, že v souladu s § 457 a § 458 zák. č. 40/1964 Sb. (OZ) je žalovaný povinen vydat bezdůvodné obohacení vzniklé na základě neplatné smlouvy. Výše bezdůvodného obohacení byla soudem stanovena na základě zjištění učiněných [jméno FO], znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků. Znalec podle soudu I. stupně měl zjistit hodnotu akcií společnosti [právnická osoba]., jež činila v případě minoritního podílu 1 320 Kč za kus a v případě ocenění jedné akcie v rámci balíku akcií celkem 30.500 kusů, z toho 18.500 kusů bylo vlastněných akcionářem [právnická osoba]. a 12.000 bylo vlastněných akcionářem [právnická osoba]., měla činit cena akcie 1 760 Kč.

4. Soud I. stupně vycházel ze skutečnosti, že dne 4. 10. 2002 podal žalobce návrh na rozšíření žaloby o příslušenství pohledávky, a to o úrok z prodlení. Za shora uvedené důkazní situace, kdy podle zjištění soudu I. stupně činila hodnota jedné akcie 1 760 Kč, byla stanovena hodnota balíku 18.500 kusů akcií na částku 24 420 000 Kč k datu 2. 5. 2002, z čehož měl podle soudu I. stupně žalovaný žalobci zaplatil pouze částku 5 217 000 Kč.

5. Soud I. stupně posuzoval rovněž obranu žalovaného, podle něhož žalobce nikdy nebyl vlastníkem 18.500 kusů akcií emitenta [právnická osoba]. o nominální hodnotě 1 000 Kč na jednu akcii, neboť smlouva z 31. 12. 2000 měla být podle žalovaného uzavřená mezi [adresa] (jako převodcem) a žalobcem (jako nabyvatelem) a je absolutně neplatná a cena akcií by měla být podrobena reviznímu přezkumu a měly by být také přezkoumány metody použité znalcem, jakož i samotná výše ocenění akcií znalcem [jméno FO].

6. Soud I. stupně měl po provedeném dokazování, pokud jde o důvodnost nároku, za prokázané, a to i na základě rozhodnutí odvolacího a do volacího soudu, že nárok žalobce je co do důvodu oprávněný. Soud I. stupně poukázal na důvodnost svého postupu, kdy k návrhu žalobce ustanovil znalce [jméno FO], jenž ve znaleckém posudku vypracovaném dne 27. 2. 2013 stanovil, že hodnota jedné akcie společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO] v případě minoritního podílu činila 1 320 Kč, přičemž v případě ocenění jedné akcie v rámci balíku akcií činila 1 760 Kč. Hodnota všech akcí žalobce, tj. 18.500 kusů potom měla činit částku 24 420 000 Kč.

7. Vzhledem k tomu, že žalobce při podání žaloby vycházel z hodnoty jedné akcie 1 082 Kč, žalovaná částka, s přihlédnutím k žalovaným poskytnutému plnění 5 217 000 Kč, měla činit po rozšíření žaloby 14 800 000 Kč, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v době, kdy byl znalcem v průběhu řízení vypracován znalecký posudek, nebylo již podle soudu I. stupně možno ze strany žalobce dále rozšiřovat žalobu, neboť částka převyšující požadavek žalobce dle žaloby, již byla promlčena.

8. Soud proto na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že výše nároku žalobce činí 9 583 000 Kč poté, co z žalované částky 14 800 000 Kč byla odečtena částka 5 217 000 Kč, jež prokazatelně byla žalovaným žalobci uhrazena. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky, přísluší žalobci podle soudu I. stupně i právo na náhradu zákonného úroku z prodlení, o který požádal žalobce v průběhu řízení a o němž soud soudu I. stupně v rámci rozšíření žaloby dne 11. 10. 2012 rozhodl, a to počínaje dnem 4. 10. 2008.

9. Ve vztahu k částce 5 217 000 Kč, byl v této části nárok žalobce zamítnut proto, že tato částka byla žalovaným žalobci uhrazena, a to již před podáním žaloby.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle úspěchu ve sporu.

11. Dále soud zavázal žalovaného k zaplacení nákladů zálohovaných státem, kdy uložil povinnost žalovanému zaplatit 32 589 Kč České republice na účet Krajského soudu v Plzni. Tato částka sestává z poměrné části za znalečné ve výši 30 396 Kč a součástí nákladů hrazených státem bylo i svědečné ve výši 2 193 Kč.

12. Proti tomuto rozsudku se v zákonem stanovené lhůtě odvolal žalovaný (odvolatel) v rozsahu bodu I., II. a III. výroku a domáhal se jeho změny tak, aby byla žaloba zcela zamítnuta. Podle odvolatele v napadeném rozsudku chybí výrok, kterým by bylo rozhodnuto o příslušenství - úroku z prodlení z částky 5 217 000 Kč, když i z této částky byl uplatněn úrok z prodlení jdoucí od 4. 8. 2008 do zaplacení. Dále odvolatel soudu I. stupně vytkl, že nezohlednil vznesenou námitku promlčení, když tuto vznášel žalovaný v řízení opakovaně, naposledy v závěrečném vyjádření ze dne 24. 7. 2015. Pokud podle odvolatele Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 2009 dospěl k závěru, že promlčecí doba (dle právního názoru soudů čtyřletá) vypršela v květnu 2006, potom podle odvolatele veškeré nároky uplatněné po tomto datu musí být promlčeny, což se podle odvolatele týká jak nároku, jež žalobce uplatnil podáním ze dne 26. 6. 2006, kdy rozšířil žalobu o 1 820 215 Kč na jistině, tak i nároku na úroky z prodlení, jejž žalobce uplatnil rozšířením žaloby. Protože žaloba co do částky 5 217 000 Kč byla zamítnuta z jiného důvodu, než z důvodu promlčení, měla být žaloba podle odvolatele v každém případě zamítnuta z důvodu promlčení též v rozsahu rozšíření žaloby ze dne 26. 6. 2015, tedy co do částky 1 820 215 Kč. Vedle toho měla být žaloba podle odvolatele zamítnuta co do celého uplatněného úroku z prodlení s ohledem na skutečnost, že žalobce dříve úrok z prodlení neuplatňoval a promlčel se jeho nárok na úroky z prodlení zcela uplynutím promlčecí doby, tedy nejpozději v květnu 2006.

13. Odvolatel poukázal na rozhodovací praxi, kdy Nejvyšší soud v rámci sjednocování judikatury ve svém rozhodnutí 31 Cdo 4291/2009 dospěl k závěru, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, v němž se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku, tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení § 393 odst. 1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“. Stejné stanovisko podle odvolatele zastává Nejvyšší soud v dalších rozhodnutích, například 33 Cdo 572/2013 ze dne 30. 4. 2013 a 32 Cdo 3873/2012 ze dne 6. 1. 2014. Jelikož právo na úroky z prodlení se v květnu 2006 promlčelo jako celek, nemohly být podle odvolatele žalobci přiznány úroky z prodlení vůbec, protože tyto poprvé uplatnil žalobce až 6 let po uplynutí promlčecí doby. Nic na tom podle odvolatele nemění fakt, že žalobce uplatňoval úroky z prodlení až od roku 2008, protože došlo k promlčení nároku na úroky z prodlení jako celku. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že na posuzovaný nárok musí být aplikována občansko-právní úprava včetně délky promlčecí doby a měl být promlčen celý uplatněný nárok, byť je si vědom toho, že při rozhodování o základu nároku vyjádřily soudy všech stupňů závazný právní názor.

14. Dále podle odvolatele nebylo ze strany soudu zohledněno jeho plnění ve prospěch [právnická osoba]. a soud se nevypořádal s námitkou, že ekvivalent akcií v penězích vyplatil žalovaný skutečnému vlastníkovi akcií a tím měl splnit svou povinnost vydat plnění z neplatné smlouvy. Na základě námitek žalovaného se měl soud I. stupně zabývat otázkou, kdo byl skutečným vlastníkem předmětných akcií v době uzavření neplatné smlouvy o půjčce, respektive v době jejich předání žalovanému. Žalovaný namítá, že tímto skutečným vlastníkem nebyl žalobce, ale obchodní společnost [právnická osoba]. Pokud by soud dospěl k závěru, že tímto vlastníkem skutečně nebyl žalobce, ale [právnická osoba]., potom měl posoudit, zda částka, která byla vyplacena [adresa] spolu s částkou, jež byla vyplacena žalobci, je dostatečným ekvivalentem k hodnotě 18.500 ks akcií, jež byly žalovanému předány na základě smlouvy o půjčce. S ohledem na skutečnost, že prodej akcií mezi [adresa] a žalobcem byl absolutně neplatný pro rozpor s ustanovením § 196a obchod. zák. v tehdy platném znění, byl podle odvolatele vlastníkem těchto akcií [právnická osoba]. Soud I. stupně se těmito podstatnými skutečnostmi podle odvolatele nezabýval, a proto je rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. Žalovaný je přesvědčen, že, pokud vyplatil [adresa] částku 22 476 000 Kč a žalobci částku 5 217 000 Kč, potom v souhrnu tato vyplacená peněžitá částka převyšuje hodnotu předmětných akcií. Žalobce jako smluvní strana neplatné smlouvy je podle odvolatele sice aktivně legitimován k podání žaloby na vrácení plnění z této neplatné smlouvy, a to i v případě, že nebyl vlastníkem předmětných akcií, nemůže se však domáhat plnění v rozsahu, kdy plnění bylo vráceno osobě, jež má k přijetí plnění lepší právo, neboť byla vlastníkem předmětných akcií. Odvolatel poukázal na praxi Nejvyššího soudu, jenž měl ve svém rozhodnutí o dovolání ze dne 3. 11. 2011 uvést, že kdyby [právnická osoba]. byl vlastníkem akcií a kdyby žalovaný část výtěžku předal za žalobkyni [adresa] za účelem kompenzace újmy způsobené mu zánikem vlastnického práva k akciím, jsou tyto skutečnosti relevantní pro posouzení výše bezdůvodného obohacení, které žalovaný dosud nevydal. S ohledem na skutečnost, že žalovaný [adresa] platbami ve výši 2 476 000 Kč dne 12. 7. 2002, ve výši 5 000 000 Kč dne 27. 12. 2002, ve výši 5 000 000 Kč dne 15. 6. 2003, 5 000 000 Kč 22. 12. 2003 a ve výši 5 000 000 Kč ze dne 24. 6. 2004 uhradil 22 476 000 Kč a spolu s platbou ve výši 5 217 000 Kč zaplacenou přímo žalobci, tak jako ekvivalent akcií vydal 27 693 000 Kč, potom nepochybně vydal více, než činí nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Podle odvolatele se však soud I. stupně plněním ve prospěch [právnická osoba]. nezabýval a jeho úvahy jsou nepřezkoumatelné. Soud I. stupně se podle odvolatele neřídil právním názorem Nejvyššího soudu. Odvolatel zdůraznil neplatnost kupní smlouvy ze dne 31. 12. 2000, na základě níž žalující společnost nabyla od [právnická osoba]. předmětných 18.500 akcií [právnická osoba].

15. Žalobce navrhl napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání potvrdit.

16. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve vztahu k napadenému konečnému rozsudku přezkoumal dle § 212 a § 212a o. s. ř. tento konečný rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaného odvolání a v tomto rozsahu i řízení, jež jeho vydání předcházelo. Odvolací soud přitom vzal v úvahu, že o příslušenství uplatněného nároku představovaném úroky z prodlení bylo již pravomocně rozhodnuto.

17. Po zopakování dokazování čtením dokladů o provedených platbách žalovaného ve prospěch žalobce a ve prospěch [právnická osoba]., jakož i po provedení dokazování sdělením obsahu smlouvy o půjčce cenných papírů ze dne 2. 5. 2002 a sdělením obsahu odborného posouzení hodnoty akcie společnosti [právnická osoba]. učiněného makléřem [jméno FO] a po provedení výslechu soudem ustanoveného znalce [jméno FO] k jeho posudku č. [Anonymizováno] odvolací soud dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

18. Z výpisu z žalobcova účtu č. [č. účtu] ze dne 19. 7. 2002 odvolací soud zjistil, že uvedeného dne žalovaný poukázal na žalobcův účet bez bližšího určení účelu platby částku 5 217 000 Kč.

19. Z výpisů z účtu žalovaného č. [Anonymizováno], vedeného [právnická osoba]. ze dne 12. 7. 2002, ze dne 27. 12. 2002, ze dne 16. 6. 2003, ze dne 22. 12. 2003 a ze dne 24. 6. 2004 odvolací soud zjistil, že v uvedené dny poukázal žalovaný na účet [právnická osoba]. bez bližšího určení účelu platby dne 12. 7. 2002 částku 2 476 000 Kč, dne 27. 12. 2002 částku 5 000 000 Kč, dne 16. 6. 2003 částku 5 000 000 Kč, dne 22. 12. 2003 částku 5 000 000 Kč a dne 24. 6. 2004 částku 5 000 000 Kč.

20. Z odborného posouzení hodnoty akcie společnosti [právnická osoba]. učiněného makléřem [jméno FO] (červen 2006) odvolací soud zjistil, že uvedený odborník na cenné papíry stanovil hodnotu 1 akcie společnosti [právnická osoba]. na částku 1 082 Kč, a to na základě podkladů získaných z veřejně dostupných zdrojů, přičemž ke stanovení ceny použil metodu diskontovaných peněžních toků. Uvedené odborné vyjádření a jeho závěr, že hodnota 1 akcie společnosti [právnická osoba]. představovala při i konzervativním odhadu znalce, částku 1 082 Kč byl ve světle dalších uvedených důkazů logický a byl učiněn na základě zkoumání ceny akcií společnosti [právnická osoba]. pomocí známých a spolehlivých metod, byť [jméno FO] v rámci formulace svých závěrů disponoval omezeně menším rozsahem dokladů, na rozdíl od následně ustanoveného znalce [jméno FO], jak bude uvedeno níže. V tom jediném odvolací soud spatřoval příčinu [jméno FO] konzervativně mírně nižší stanovené ceny akcie v částce 1 082 Kč, proti ceně akcií zjištěné znalcem Ing. Šofferem.

21. Odvolací soud tak vycházel, vedle odborného vyjádření makléře [tituly před jménem] [jméno FO], rovněž z úplného, přesvědčivého a bezchybného znaleckého posudku [jméno FO] č. [Anonymizováno], znalcem obhájeného v rámci výslechu před odvolacím soudem, jehož závěry nebyly v řízení zpochybněny. Z výslechu soudem ustanoveného znalce [jméno FO] k jeho znaleckému posudku č. [Anonymizováno] odvolací soud zjistil, že znalec za účelem dosažení co nejpřesnějších výsledků, při zohlednění charakteru předmětu ocenění použil ke stanovení ceny akcií společnosti [právnická osoba]. metodu představující kombinaci dvou způsobů ocenění akcií společnosti [právnická osoba]. Aplikoval ocenění majetkovým způsobem a vedle toho i ocenění způsobem tržní analýzy, jež v kombinaci nejvěrohodněji odráží skutečnou cenu akcií v daném místě a čase. Podklady pro jeho závěry byly tvořeny řádnými účetními závěrkami společnosti [právnická osoba]. za roky 2001 a 2002 a dále doklady obsaženými v soudním spise. Znalec naopak nepoužil metodu likvidační upřednostňovanou žalovaným. Důvodem použití metody kombinující ocenění akcií společnosti [právnická osoba]., statickým majetkovým způsobem a dynamickým způsobem diskontovaného čistého peněžního toku, analyzující výnosy posuzované společnosti, bylo podle posudku komplexní posouzení ukazatelů promítajících se do ceny akcií. Znalec tak aplikoval metodiku, podle jeho názoru všeobecně uznávanou. V rámci této aplikoval v souladu s pokyny ČNB prémie vztahující se k množství nakupovaných akcií. Podle odvolacího soudu je tak zřejmé, že soudem ustanovený znalec uvedeným postupem zohlednil žalovaným namítanou velikost balíku akci, již byly předmětem právních jednání, a to v souladu s pokyny ČNB pro obdobné případy.

22. Okolnosti zdůrazňované žalovaným, týkající se vlastnictví akcií, představujících majetkový podíl na společnosti, nemohou podle znalce být důvodem pro použití likvidační metody ke stanovení ceny akcií. Z výpovědi znalce před odvolacím soudem je zřejmé, že vlastnictví akcií různými osobami, zdůrazňované žalovaným, není důvodem pro použití likvidační metody ke stanovení objektivní ceny akcií pro potřeby soudního rozhodnutí o vypořádání nevydaných akcií. Podle znalce použití likvidační metody představující samu dolní hranici hodnoty podniku a z toho plynoucí ceny akcií, není v daném případě aplikovatelné na projednávaný případ fungujícího a v podnikání pokračujícího podniku s ohledem na nutnost zohlednění dynamiky jeho fungování.

23. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že jestliže se ke stanovení hodnoty akcií společnosti [právnická osoba]. vyjádřil prostřednictvím svého odborného vyjádření z podnětu žalobce makléř [jméno FO] a konstatoval v daném časovém okamžiku hodnotu 1 akcie společnosti [právnická osoba]., při i konzervativním odhadu v částce 1 082 Kč, představoval tento jeho závěr částku blížící se závěru soudem ustanoveného znalce [jméno FO], kdy jmenovaný znalec stanovil cenu jedné akcie v částce 1 320 Kč za akcii (v případě oceňování minoritního podílu) a v částce 1 760 Kč za akcii v případě oceňování akcie jako součásti balíku 30.500 kusů akcií zcizovaných v projednávaném případě a skládajícího se z 12.000 kusů akcií vlastníka [právnická osoba]. a 18.500 kusů akcií vlastněných žalobcem. Závěry znalce [jméno FO] tak v zásadě potvrzují správnost úvah žalobce o výši vyrovnání z neplatné smlouvy, požadovaného na žalovaném k vydání v penězích již při zahájení řízení. Žalobci nelze ničeho vytknout, jestliže z opatrnosti vycházel z konzervativních zjištění vyjádřených v odborném vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], jehož konzervativně stanovená cena akcie společnosti [právnická osoba]. byla při použití menšího množství dokladů (když [tituly před jménem] [jméno FO] např. neměl k dispozici obsah soudního spisu) nižší pouze o 238 Kč na akcii.

24. Ze smlouvy o půjčce cenných papírů (akcií) ze dne 2. 5. 2002 odvolací soud zjistil, že dnem účinnosti smlouvy o půjčce cenných papírů ze dne 2. 5. 2002 a dnem poskytnutí plnění formou zamýšleného převodu akcií byl den 2. 5. 2002, kdy došlo k podpisu smlouvy o půjčce cenných papírů.

25. Odvolací soud na základě dokazování provedeného před soudem I. stupně a na základě vlastního dokazování proto vycházel ze závěrů o skutkovém stavu věci, podle nichž žalovaný byl členem představenstva žalující společnosti od 24. 1. 2002 do 4. 9. 2002. Dne 7. 2. 2002 byl jmenován místopředsedou představenstva. Na základě kupní smlouvy ze dne 31. 12. 2000 nabyla žalující společnost od [právnická osoba]., 18 500 akcií společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO], za celkovou cenu 24 311 400 Kč (1 314, 13 Kč za 1 akcii). Dne 2. 5. 2002 uzavřeli účastníci smlouvu o půjčce 18.500 akcií společnosti [právnická osoba]., v listinné podobě, o jmenovité hodnotě po 1 000 Kč. Dnem účinnosti této smlouvy o půjčce akcií a tedy dnem poskytnutí plnění formou převodu akcií byl den 2. 5. 2002 kdy došlo k podpisu smlouvy o půjčce cenných papírů. Akcie byly žalovanému půjčeny do 30. 6. 2002 s tím, že v případě, že je nebude moci vrátit, je žalobce oprávněn po něm požadovat peněžitou náhradu ve výši toliko 282 Kč za 1 akcii. Předmětnou smlouvu o půjčce akcií však neschválila valná hromada žalobce. Smlouvu o půjčce akcií téže akciové společnosti žalovaný uzavřel i se [adresa] ohledně jím vlastněných 12 000 kusů akcií o jmenovité hodnotě 1 000 Kč na akcii s tím, že všechny akcie vrátí rovněž do 30. 6. 2002. Pro případ, že žalovaný nebude moci akcie vrátit, bylo sjednáno, že věřitel je oprávněn po něm požadovat náhradu v částce vyšší, a to 1 873 Kč za 1 akcii. Všechny akcie společnosti [právnická osoba], které měl žalovaný půjčeny, tj. 30.500 akcií, prodal na základě smlouvy uzavřené dne 27. 6. 2002 společnosti [právnická osoba]. Žalobci za nevrácené akcie v počtu 18.500 akcií [právnická osoba]., žalovaný zaplatil dne 12. 7. 2002 pouze částku 5 217 000 Kč, ačkoli mu muselo být zřejmé, že náhrada za jím nevrácené akcie je příliš nízká a neodpovídá hodnotě nevrácených akcií. To žalovanému přitom muselo být zřejmé krátce po zahájení řízení, když podle velmi umírněného a konzervativního odborného posouzení hodnoty akcií [právnická osoba]., [jméno FO], makléřem a znalcem oceňujícím cenné papíry, hodnota 1 akcie činila minimálně 1 082 Kč. Hodnota 18.500 akcií [právnická osoba]. vlastněných žalobcem by tak při tímto odborníkem uváděné ceně představovala částku 20 017 000 Kč. Rozdíl mezi cenou akcií 20 017 000 Kč a zaplacenou částkou 5 217 000 Kč činil 14 800 000 Kč a žalobce soudně vymáhal uvedený rozdíl tím způsobem, že žalobou doručenou soudu dne 25. 8. 2014 požadoval vyplatit částku 12 979 785 Kč, přičemž podáním ze dne 26. 6. 2006 rozšířil žalobu o 1 820 215 Kč na 14 800 000 Kč a podáním ze dne 4. 10. 2012 dále rozšířil žalobu o úroky z prodlení.

26. Z hlediska právního odvolací soud vycházel ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (OZ) a z obchodního zákoníku obchod. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013.

27. Podle § 451 OZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec první). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec druhý).

28. Podle § 457 OZ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

29. Podle § 458 odst. 1 OZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

30. Jak je zřejmé z § 397 obchod. zák. je promlčecí doba čtyřletá a běh promlčecí doby v souladu s § 394 odst. 2 obchod. zák. počíná běžet okamžikem, kdy k plnění došlo bez ohledu na to, zda ten, kdo je poskytl, o neplatnosti právního jednání věděl či nikoli. V tomto odvolací soud vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k této otázce (např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002), podle níž, vznikne-li bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu a jedná-li se o obchodněprávní vztah, řídí se otázka promlčení příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, konkrétně § 394 odst. 2 obchod. zák. a promlčecí doba § 397 obchod. zák.

31. Odvolací soud dále vycházel z právního názoru, podle něhož:

- důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci,

- rozsah bezdůvodného obohacení je vymezen hodnotou, kterou nabyl bezdůvodně obohacený. Není-li vydání (zboží) dobře možné, je na místě postup podle § 458 odst. 1 věty druhé OZ, tj. poskytnutí peněžité náhrady za dodané zboží (jeho ekonomické protihodnoty),

- navrácením bezdůvodného obohacení musí být dosaženo stavu, jaký zde byl v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno, tj. v okamžiku poskytnutí plnění z neplatné smlouvy. Z hlediska výše náhrady je rozhodující to, oč se povinný k vydání bezdůvodného obohacení obohatil v době jeho vzniku. Je tomu tak proto, že ve smyslu § 457 OZ vzniká povinnost vrátit plnění již v okamžiku přijetí takového plnění,

- v případě plnění, které není dobře možné vrátit, je obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek, tj. obvyklou cenu tohoto plnění,

- ustanovení § 457 OZ se aplikuje i v obchodněprávních vztazích v případě plnění z neplatné smlouvy.

32. Shora uvedené z hlediska projednávané věci znamená, že žalobkyni za nevrácené akcie náleží peněžitá náhrada odpovídající jejich skutečné hodnotě ke dni 2. 5. 2002, kdy bylo poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, tj. ke dni její účinnosti, k němuž ostatně strany smlouvy zamýšlely uskutečnit převod akcií. Peněžitá náhrada zásadně odpovídá obvyklé ceně poskytnutého plnění správně zjištěné soudem I. stupně na základě znaleckého posudku [jméno FO] a činila 1 760 Kč za akcii, přičemž žalobce velmi konzervativně požadoval pouze částku ve výši 1 082 Kč za každou 1 akcii ze zapůjčených 18 500 kusů akcií. Při vypořádání soud I. stupně správně zohlednil plnění, jež odvolatel poskytl žalobci na podkladě neplatné smlouvy o půjčce ve výši 5 217 000 Kč představující součin počtu odvolateli zapůjčených akcií (18.500 kusů) a ceny dohodnuté pro případ jejich nevrácení (282 Kč za akcii).

33. Z hlediska posouzení námitky promlčení uplatňovaného nároku je pro právní závěry o projednávané věci podle odvolacího soudu podstatný správný dílčí závěr soudu I. stupně aplikující názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soud sp. zn. 29 Cdo 1564/2010, podle něhož smlouva o půjčce cenných papírů ze dne 2. 5. 2002 je (z důvodu absence předchozího souhlasu valné hromady žalobkyně) neplatným právním jednáním.

34. Podstatné pro právní závěry o projednávané věci bylo podle odvolacího soudu dále shora uvedené, že odvolatel zaplatil žalobci dne 19. 7. 2002 5 217 000 Kč, jako peněžitou náhradu za nevrácené akcie dle smlouvy o půjčce.

35. Konečně odvolací soud v projednávaném případě vychází z názoru, že v případě bezdůvodného obohacení vzniklého na základě shora uvedeného neplatného obchodněprávního vztahu je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obchod. zák.), přičemž běh promlčecí doby započal okamžikem, kdy k plnění došlo (§ 394 odst. 2 obchod. zák.), a to bez ohledu na skutečnost, zda ten, kdo je poskytl, o neplatnosti (právního úkonu) věděl či nikoli.

36. Na základě uvedených úvah odvolací soud k námitce promlčení uplatněného nároku uzavřel, že jestliže v projednávaném případě došlo ze strany žalobce k poskytnutí předmětného plnění dnem účinnosti smlouvy o půjčce cenných papírů ze dne 2. 5. 2002 tj. dnem podpisu smlouvy 2. 5. 2002, přičemž žalobce uplatnil svůj nárok na zaplacení doplatku bezdůvodného obohacené v rozsahu 1 820 215 Kč až v rozšiřujícím návrhu datovaném dnem 26. 6. 2006 a doručeném soudu téhož dne, potom v tomto rozsahu 1 820 215 Kč došlo v důsledku žalovaným vznesené námitky promlčení k oslabení nároku žalobce v uvedené částce 1 820 215 Kč a k nemožnosti přiznání této části nároku rozhodnutím soudu ve smyslu § 388 odst. 1 obchod. zák.

37. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek v rozsahu částky 1 820 215 Kč změnil tak, že žalobu zamítl, když ve zbývajícím rozsahu včasně a důvodně u soudu uplatněného nároku ve výši 7 762 785 Kč účinky promlčení nenastaly a v tomto rozsahu proto odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správným potvrdil.

38. O nákladech řízení pře soudy všech stupňů odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce i žalovaný měli přibližně stejný úspěch v řízení o zaplacení 14 800 000 Kč, kdy žalobci bylo přiznáno právo na zaplacení částky 7 762 785 Kč. Proto odvolací soud ve vztahu mezi účastníky rozhodl ve výroku II. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

39. O nákladech státu odvolací soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 148 o. s. ř. a přistoupil ke změně výroku III. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalovaného zavázal povinností zaplatit České republice - Krajskému soudu v Plzni na náhradě nákladů řízení částku 2 629 Kč a žalobce povinností zaplatit České republice - Krajskému soudu v Plzni na náhradě nákladů řízení částku 6 294 Kč. Odvolací soud byl přitom veden úvahou, že účastníky mající ve věci shodný úspěch i neúspěch stíhá stejná povinnost hradit náklady státu představované státem vyplaceným znalečným a svědečným v celkové výši 52 588 Kč. V konkrétním případě odvolací soud vzal v úvahu skutečnost, že žalobce na svoji povinnost nahradit státu částku 26 294 Kč již zálohově uhradil 20 000 Kč. Ve vztahu k žalovanému potom odvolací soud vzal v úvahu skutečnost, že žalovaný byl z 90 % osvobozen od soudních poplatků, a proto jeho náhradová povinnost vůči státu činí toliko 10 % jeho náhradové povinnosti.