o zaplacení 637 190 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 38 Cm 37/2016-1825 ze dne 9. září 2020

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též soud I. stupně) výše specifikovaným rozsudkem ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 536 291 Kč s přísl., ve výroku II. žalobu ve zbývajícím rozsahu v částce 100 899 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku III. žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na platebních povinnostech člena družstva, jež žalobkyně opomíjela v době bezprostředně předcházející ukončení členství v družstvu částku ve výši 31 540 Kč s přísl., a ve výroku IV. ve zbytku tento nárok žalovaného v částce 6 100 Kč zamítl. Ve výroku V. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 140 292,50 Kč. Ve výroku VI. uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 7 227,91 Kč a konečně ve výroku VII. uložil též žalovanému povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 30 266,48 Kč.

Soud I. stupně vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně byla od roku 2008 do 31. 12. 2015 členkou žalovaného družstva, z něhož vystoupila a dne 31. 7. 2015 vyklidila družstevní byt č. [Anonymizováno] a tento předala žalovanému. Podle zjištění soudu I. stupně žalobkyně splnila své vkladové povinnosti v rozsahu částky 411 864 Kč. Tržní cena předmětného družstevního podílu podle zjištění soudu I. stupně činila částku 536 291 Kč.

Soud I. stupně věc posuzoval podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích - dále jen ZOK) a zejména podle jeho § 610 písm. b), § 748 odst. 1 a násl., § 775 ZOK a podle zákona č. 89/2012 Sb. - nový občanský zákoník (dále jen NOZ) a zejména podle § 1968 a násl. NOZ.

Po právním posouzení věci soud I. stupně konstatoval, že žaloba je částečně po právu, stejně, jak je dílem důvodná i obrana žalovaného označovaná jako „vzájemný návrh“.

Podstatným pro soud I. stupně bylo, že žalobkyně byla od 15. 2. 2008 členkou žalovaného s právem užívat družstevní byt č. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalovaného, dále že tento družstevní byt žalobkyně užívala a dále, že členství žalobkyně v žalovaném zaniklo vystoupením žalobkyně z družstva ve smyslu ustanovení § 610 písm. b) ZOK a článku 14 odst. 14.1. písm. b) a článku 16 stanov, když písemné oznámení o vystoupení žalobkyně z družstva bylo žalovanému doručeno dne 22. 6. 2015 členství žalobkyně v žalovaném družstvu podle soudu I. stupně zaniklo uplynutím šestiměsíční výpovědní doby ve smyslu ujednání v článku 16 odst. 16.1. stanov žalovaného dnem 31. 12. 2015.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl vůči žalovanému nárok na vypořádací podíl, který byl ve smyslu ustanovení § 749 odst. 1 věty prvé ZOK a článku 21 odst. 5. stanov žalovaného splatný uplynutím 3 měsíců poté, kdy byla nebo mohla být zjištěna jeho výše, tedy uplynutím 3 měsíců od 31. 12. 2015, kdy mohla být zjištěná výše daného vypořádacího podílu a předmětný vypořádací podíl byl splatný dne 31. 3. 2016.

Ve vztahu k výši vypořádacího podílu soud I. stupně konstatoval, že žalobkyni svědčí ve smyslu ustanovení § 748 odst. 1 ZOK právo na vypořádací podíl v minimální výši 411 894 Kč, když na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně zcela splatila základní členský vklad ve výši 2 500 Kč a na další členský vklad ve výši 1 344 853 Kč, zaplatila částku ve výši 409 394 Kč uhrazenou platbami za měsíce srpen 2009 až červenec 2015 a žalobkyně rovněž zaplatila na další členský vklad 72x 5 604 Kč a dále tím, že žalovaný strhnul v srpnu 2015 z rizikového fondu z účtu žalované částku ve výši 12 190 Kč, byl zcela uhrazen i další členský vklad za srpen 2015 ve výši 5 604 Kč a částečně co do částky 302 Kč i další členský vklad za září 2015. Žalovaný podle soudu I. stupně použil prostředky žalobkyně v rizikovém fondu ve výši 12 190 Kč, jako plnění na dluh žalobkyně za platbu žalobkyně splatnou v srpnu 2015 ve výši 12 190 Kč zahrnující nejen platbu do fondu členských vkladů a do úvěrového fondu, ale i na platbu do fondu oprav a do provozního fondu, přestože takové plnění bylo v rozporu se stanovami, neboť dle článku 37 stanov sloužily prostředky v rizikovém fondu pouze na úhradu dluhů na plnění do fondu členských vkladů a do úvěrového fondu. To přesto, že žalobkyně již v srpnu 2015 neužívala družstevní byt č. [Anonymizováno] a neměla tak povinnost k úhradě plateb do fondu oprav a do provozního fondu. Soud I. stupně tak dospěl k zjištění, že použitím finančních prostředků ve výši 12 190 Kč z rizikového fondu bylo zcela uhrazeno plnění do fondu členských vkladů na další člensky vklad ve výši 5 604 Kč a do úvěrového fondu ve výši 3 124 Kč, tedy celkem 8 746 Kč a že zbylá část ve výši 3 444 Kč (12 190 Kč - 8 746 Kč) zcela pokryla plnění do úvěrového fondu za září 2015 ve výši 3 124 Kč. Částečně v částce 302 Kč se podle soudu I. stupně jednalo o částečné plnění do fondu členských vkladů na další členský vklad za měsíc září 2015. Tak podle soudu I. stupně žalobkyně vůči žalovanému splnila své vkladové povinnosti v celkové výši 411 894 Kč, což podle soudu I. stupně představuje minimální výši vypořádacího podílu žalobkyně.

Soud I. stupně konstatoval, že způsob výpočtu výše vypořádacího podílu upravují stanovy žalovaného v článku 21 odst. 2. tak, že se výše vypořádacího podílu určí poměrem splněné vkladové povinnosti žalobkyně vůči souhrnu splněných vkladových povinností všech členů k členským vkladům ke dni 31. 12. 2015 jako poslednímu dni daného účetního období, přičemž se takto získaný poměr násobí výší vlastního kapitálu družstva po odečtení rezervního fondu, byl-li zřízen, a to v rozsahu, v jakém jej nelze rozdělit mezi členy družstva, zjištěného z účetní závěrky sestavené k poslednímu dni účetního období, v němž členství zaniklo.

Podle soudu I. stupně přes veškerou snahu nebylo možné přesně zjistit skutečný souhrnu splněných vkladových povinností všech členů k členským vkladům ke dni 31. 12. 2015, neboť u většiny členů žalovaného se nepodařilo přesně určit, v jakém rozsahu splnili své vkladové povinnosti ke dni 31. 12. 2015 a z toho důvodu soud I. stupně ve smyslu § 136 o. s. ř. učil výši splněných povinností členů, u kterých nebylo možné zjistit, v jakém rozsahu skutečně splnili své vkladové povinnosti, na základě své úvahy. Při této své úvaze soud vycházel z toho, že všichni tito členové uhradili základní členský vklad ve výši 2 500 Kč a na další členský vklad uhradili částku odpovídající součtu jednotlivých splátek na jejich další členský vklad odpovídající pořizovací hodnotě přiděleného bytu za dobu od kolaudace domu do 31. 12. 2015, když z provedeného dokazování podle soudu I. stupně vyplynulo, že závazky k dalšímu členskému vkladu byly sjednány smlouvami o přidělení družstevní jednotky, že tyto smlouvy byly uzavírány ještě před dokončením výstavby daných bytových domů, že členové družstva měli povinnost začít splácet další členské vklady až od doby, kdy měli možnost začít užívat přidělený družstevní byt, a že výše dalšího členského vkladu odpovídala tomu, co uvedl žalovaný, když jim uvedené údaje o výši dalšího členského vkladu podle soudu I. stupně korespondovaly s výši dalšího členského vkladu u obdobných bytů.

Soud I. stupně dále vycházel ze skutečně splněných vkladových povinností u části členů žalovaného, a úvahou vzal dle uvedených kritérií určenou výši splněných vkladových povinnosti u většiny členů žalovaného. Konstatoval, že souhrn splněných vkladových povinností všech členů k členským vkladům ke dni 31. 12. 2015 odpovídá částce ve výši 54 640 543 Kč (splněná vkladová povinnost všech členů k základním členským vkladům 307 500 Kč + splněná vkladová povinnost všech členů k dalším členským vkladům 54 333 043 Kč). Poměr splněné vkladové povinnosti žalobkyně vůči souhrnu splněných vkladových povinností všech členů k členským vkladům ke dni 31. 12. 2015 tak podle soudu I. stupně činil 0,0075382486590589. Dle účetní závěrky žalovaného ke dni 31. 12. 2015. činil podle soudu I. stupně vlastní kapitál žalovaného částku ve výši 542 000 Kč a rezervní fond (dle dřívější terminologie nedělitelný fond) činil částku ve výši 50 000 Kč. Vlastní kapitál žalovaného po odečtení rezervního fondu dle účetní závěrky žalovaného ke dni 31. 12. 2015 by tak odpovídal částce ve výši 492 000 Kč. Při určení výše vypořádacího podílu postupem dle stanov žalovaného by tak dle účetní závěrky žalovaného ke dni 31. 12. 2015 vypořádací podíl žalobkyně odpovídal částce toliko ve výši 3 708,81 Kč (0,00753824 x 492 000,00 Kč).

Soud I. stupně dále konstatoval, že z provedeného dokazování bylo zcela zřejmé, že účetní závěrka žalovaného ke dni 31. 12. 2015 není správná a nedává věrný obraz o majetku žalovaného. Provedené dokazování podle soudu I. stupně prokázalo, že ke dni 31. 12. 2015 činil souhrn všech (splněných i nesplněných) vkladových povinností částku ve výši 238 211 974 Kč (307 500 Kč + 237 904474 Kč) a z toho splněných vkladových povinností částku ve výši 54 640 543 Kč. Výše vlastního kapitálu žalovaného ke dni 31. 12. 2015 tak podle soudu I. stupně musela činit minimálně částku odpovídající uvedenému souhrnu všech vkladových povinností. Jak vyplynulo z dokazování znaleckým posudkem, tak pokud by účetnictví žalovaného bylo vedeno řádně, činil by podle soudu I. stupně vlastní kapitál žalovaného v účetní závěrce ke dni 31. 12. 2015 částku ve výši 238 393 974 Kč. Rezervní fond žalovaného dle účetní závěrky ke dni 31. 12. 2015 činil podle soudu I. stupně částku ve výši 50 000 Kč. Znaleckým posudkem zjištěný vlastní kapitál žalovaného ke dni 31. 12. 2015 byl ve výši 238 393 974 Kč po odečtení rezervního fondu dle účetní závěrky žalovaného ke dni 31. 12. 2015 ve výši 50 000 Kč tak podle soudu I. stupně odpovídal částce ve výši 238 343 974 Kč. Poměr splněné vkladové povinností žalobkyně vůči souhrnu splněných vkladových povinností všech členů k členským vkladům ke dni 31. 12. 2015 činil podle soudu I. stupně 0,0075382486590589. Proto v takovém případě, kdy by zjištěný vlastní kapitál žalovaného po odečtení rezervního fondu dle účetní závěrky žalovaného ke dni 31. 12. 2015 odpovídal podle soudu I. stupně částce ve výši 238 343 974 Kč a vypořádací podíl by podle soudu I. stupně odpovídal částce ve výši 1 796 694 Kč (0,00753824 x 238 343 974,00 Kč). Po odečtení závazku žalobkyně na další členský vklad ve výši 935 459,00 Kč (1 344 853,00 Kč 409 394,00 Kč) by tak činil vypořádací podíl žalobkyně částku ve výši 861 235,08 Kč.

Podle soudu I. stupně účetnictví žalovaného nebylo vedeno řádně a v souladu se zákonem a účetní závěrka žalovaného ke dni 31. 12. 2015 není správná a nedává věrný obraz o majetku žalovaného a nebylo možné určit výši vypořádacího podílu způsobem určeným ve stanovách žalovaného. Podle soudu I. stupně nemohl při určení výše vypořádacího podílu žalobkyně postupovat ani analogicky postupem dle§ 36 odst. 3 ZOK. Proto při posuzování výše vypořádacího podílu u zániku členství v bytovém družstvu spojeného se zánikem práva užívání družstevního bytu byla podle soudu I. stupně zohledněna Í otázka skutečné (tržní) hodnoty členských práv na základě ocenění hodnoty daného družstevního podílu vycházejícího z tržních cen srovnatelných družstevních bytů. Proto soud I. stupně vycházel i z výsledku dokazování ohledně skutečné (tržní) hodnoty družstevního podílu ke dni zániku členství žalobkyně, tj. ke dni 31. 12. 2015, z něhož podle soudu I. stupně vyplynulo, že ke dni 31. 12. 2015 měl při zohlednění výše splacení dalšího členského vkladu družstevní podíl žalobkyně skutečnou (tržní) hodnotu odpovídající částce ve výši 536 291 Kč.

K námitce žalovaného, že od vypořádacího podílu má být odečten manipulační poplatek ve výši 10 000 Kč ve smyslu ustanovení článku 21 odst. 4 stanov, tuto námitku soud I. stupně neshledal důvodnou, neboť dle daného ujednání ve stanovách žalovaného se podle soudu I. stupně má jednat o manipulační poplatek v souvislosti s výpočtem vypořádacího podílu, avšak žalovaný žádný výpočet vypořádacího podílu žalobkyně neprovedl.

K námitce žalovaného, že ohledně výplaty vypořádacího podílu má být postupováno dle ustanovení článku 21 odst. 3. stanov a žalobkyni nemá svědčit právo na vypořádací podíl v penězích, ale by jí měl být vypořádací podíl vyrovnán převodem bytové jednotky za cenu rovnající se výši dalšího členského vkladu uvedené ve smlouvě o přidělení družstevní jednotky bez vypořádacího podílu, který bude od této výše odečten, soud I. stupně ani tuto neshledal důvodnou. Podle soudu I. stupně předmětné ujednání ve stanovách je neplatné pro rozpor se zákonem a také pro rozpor s dobými mravy, neboť podmiňuje vypořádání převodem bytové jednotky jako protiplněním ze strany člena družstva. Mělo by tak ze strany vystupujícího člena družstva dojít k zakoupení si předmětného bytu za cenu odpovídající dalšímu členskému vkladu bez vypořádacího podílu. Uvedený postup podle soudu I. stupně nutí členy družstva, jejichž účast v družstvu končí, aby si zakoupili družstevní byt, za jeho pořizovací hodnotu vyjádřenou výší dalšího členského vkladu a poníženou o vypořádací podíl, ačkoli podle soudu I. stupně právo na výplatu vypořádacího podílu je jedním ze základních majetkových práv člena družstva ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 ZOK. a toto právo podle soudu I. stupně nemůže být podmiňováno protiplněním ze strany vypořádávaného bývalého člena družstva.

Ohledně obrany žalovaného spočívající v uplatnění nátoku na zaplacení částky ve výši 37 640 Kč s příslušenstvím představované povinností plnit na základě smlouvy o přidělení družstevní jednotky ze dne 9. 4. 2008, byla podle soudu I. stupně žalobkyně povinna pravidelně měsíčně plnit žalovanému mj. do fondu členských vkladů a do úvěrového fondu na základě předpisu plateb na „hypotéku - byt“ a měsíční platba zahrnovala platbu ve výši 5 604 Kč jako pravidelnou měsíční splátku do fondu členských vkladů na další členský vklad a ve zbytku odcházely pravidelné měsíční platby do úvěrového fondu (na dluhovou službu) se splatností vždy do 15. dne daného měsíce. Za měsíc srpen 2015 podle soudu I. stupně žalobkyně nezaplatila žalovanému ničeho a z toho důvodu žalovaný čerpal v srpnu 2015 z rizikového fondu z prostředků žalobkyně v tomto fondu celkem částku i 12 190 Kč. Na uvedenou platební povinnost podle soudu I. stupně nemělo vliv, že dne 31. 7. 2015 žalobkyně družstevní byt předala žalovanému.

Žalobkyně podle soudu I. stupně byla povinna platit žalovanému měsíční částku ve výši 8 746 Kč jako plnění do fondu členských vkladů na další členský vklad a do úvěrového fondu až do doby, kdy zaniklo její členství v družstvu, dne 31. 12. 2015. Žalobkyně podle soudu I. stupně dlužila žalovanému 31 540,00 Kč a požadavek žalovaného v tomto rozsahu soud I. stupně shledal po právu (výrok I. a ve zbytku výrok IV. požadavek žalovaného zamítl).

O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle úspěchu podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a o nákladech státu rozhodl podle úspěchu podle § 148 o. s. ř.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalovaný i žalobkyně.

Žalovaný se odvolal do výroku I. a výroků V., VI. a VII. a navrhl žalobu zamítnout a tomu přizpůsobit i závislé výroky o nákladech řízení.

Nesprávnost napadeného rozsudku spatřuje v důvodech podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), když soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a věc nesprávně posoudil neboť:

1) Podle žalovaného soud I. stupně neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Žalovaný přitom akceptoval rozhodovací praxi soudů, podle níž při stanovení vypořádacího podílu je nutno upozadit hodnotu vycházející z účetnictví družstva a hodnotu vypočítanou na základě doposud uhrazených plateb, když v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu by podle žalovaného měl vypořádací podíl odpovídat skutečné hodnotě příslušného družstevního podílu.

2) Podle žalovaného soud I. stupně nepostupoval správně, jestliže s ohledem na nutnost zjištění skutečné hodnoty příslušného družstevního podílu neprovedl převodní smlouvy navržené žalovanou, když z těchto listin vyplývá, že tržní hodnota družstevního podílu v žalované byla vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nulová a žaloba měla být zamítnuta v celém rozsahu.

3) Podle žalovaného odst. 3 článku 21 stanov žalovaného nelze posuzovat jako neplatný, když znění stanov vyhovuje dispozitivním ustanovením zákona.

4) Žalovaný dále argumentoval názorem, že financování bytového družstva funguje na principu průběžného financování a družstvo je tedy zatíženo úvěry z doby výstavby bytových domů a tyto úvěry jsou spláceny anuitními splátkami. Úprava ve stanovách podle žalovaného respektuje práva družstevníka, jenž nepřijde o svůj vypořádací podíl a vystupující člen družstva má možnost získat bytovou jednotku za původní cenu a může realizovat i zisk, byť není zaručeno, že tržní hodnota bytu bude vždy vyšší než výše vypořádacího podílu.

5) Podle žalovaného splácení dalšího členského vkladu představuje splácení úvěru na byt poskytnutého družstevníkovi družstvem, kdy platby na účel „byt - hypotéka“ tak byly dílem určeny na splácení dalšího členského vkladu (jistiny) a dílem na platby do úvěrového fondu (úroků), když družstvo a výstavba bytových domů je financována pomocí úvěrů. Podle žalovaného však jednotlivé měsíční platby žalobkyně nezahrnovaly vždy stejnou část na další členský vklad při tomto anuitním splácení. Uvedené podle žalovaného znamená, že je sice každý měsíc hrazena pevná platba a poměr splátky jistiny a úroků se mění tak, že na začátku platba jde na splátku úroků a s postupem času se zvyšuje míra splátek jistiny a snižuje se výše úroků. Na rozdíl od rovnoměrného splácení je předčasné ukončení u anuitního splácení pro dlužníka nevýhodné, neboť míra splacené jistiny je nízká a většina splátek na začátku splácení jde na splátky úroků. Dle žalovaného v uzavřené smlouvě o přidělení družstevní jednotky jsou jednotlivé celkové splátky fixní, avšak nejsou fixní platby na jistinu, jak podle žalovaného mylně uzavírá soud I. stupně.

6) Podle závěrů soudu I. stupně by bytové družstvo muselo žalobkyni vracet úroky, jež však uhradilo bance a skončilo by v úpadku.

7) Žalovaný poukázal na znalecký posudek č. 2409-044-2020 vypracovaný [právnická osoba], podle něhož výše žalobkyní splněné vkladové povinnost k 31. prosinci 2015 činila 144 561 Kč.

8) Poukázal na § 748 ZOK, podle něhož stanovy nesmí určit vypořádací podíl nižší, než kolik činí částka vyjadřující rozsah splněné vkladové povinnosti člena, a pokud stanovy takovému požadavku nedostojí, tak je vypořádací podíl roven podle zákona toliko výši splněného členského vkladu, což v daném případě činí 147 061 Kč (144 561 (další členský vklad) + 2 500 (základní vklad) bez ohledu na tržní cenu podílu.

9) Podle žalovaného otázka stanovení tržní ceny není v tomto případě relevantní, jelikož stanovy žalovaného určují vypořádací podíl nižší, než je rozsah splněné vkladové povinnosti člena a vypořádací podíl je tedy dle zákona roven výši splněného členského vkladu.

10) Pokud by podle žalovaného bylo stanovení tržní ceny významné, potom posudek č. [Anonymizováno] [Anonymizováno] a zjištěná hodnota by sice platila, avšak pouze v případě, že by další členský vklad byl zcela splacen nebo by bylo možné jej doplatit jednorázovou částkou, což není projednávaný případ s ohledem na vůli družstva, zda takovou možnost připustí. Navíc stanovy družstva možnost převodu bytu do vlastnictví umožňují až po uplynutí 20 let ode dne kolaudačního rozhodnutí. I to má podle žalovaného vliv na tržní hodnotu družstevního podílu. Znalkyně proto podle žalovaného měla provést zhodnocení tržní hodnoty konkrétního podílu žalobkyně se zohledněním výše a doby splátek dalšího členského vkladu, což však neprovedla.

11) Podle žalovaného se měl vypočíst poměr doposud splacené povinnosti k dalšímu členskému vkladu a tímto poměrem je nutno následně vynásobit celkovou hodnotu podílu se splacenou anuitou zjištěného znalkyní, což podle žalovaného činí 157 209,75 Kč.

Žalobkyně se odvolala do výroku III. a ad VI. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 38 Cm 37/2016-1825 ze dne 9. 9. 2020 a navrhla jeho změnu a zamítnutí návrhu přiznaného ve výroku III. s tím, že by jí nemělo být ukládáno hradit náklady řízení státu.

Ve vztahu k výroku III. zdůraznila, že současně s oznámením o vystoupení z družstva oznámila žalovanému, že netrvá na dalším prodloužení nájemní smlouvy a nájemní smlouva skončí ke dni 31. 7. 2015 a bytová jednotka bude připravena k převzetí ke dni 31. 7. 2015. Téhož dne došlo k předání vyklizené jednotky. Z tohoto důvodu je nárok žalovaného přiznaný v uvedeném výroku nedůvodný. Poukázala na skutečnost, že pokud by žalobkyně platby na další členský vklad za období září - prosinec 2015 uhradila, tak by se těchto plateb domáhala nyní zpět, a to v rámci žaloby o zaplacení vypořádacího podílu.

K odvolání do výroku ad VI. žalobkyně uvedla, že dle odůvodnění rozsudku soudu činí celková částka vynaložená na znalecké posudky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] částku 47 494,39 Kč. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná co do 80,72 %, a na znaleckých posudcích by se měla podílet v poměru 19,28 %, což činí částku 9 156,90 Kč. Žalobkyně však již soudu uhradila zálohu 10 000 Kč, a lze uvést, že žádný nedoplatek na nákladech řízení ve vztahu ke státu neexistuje.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal dle § 212 a § 212a o. s. ř. napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo a učinil následující zjištění a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Z hlediska skutkového odvolací soud vychází ze správných skutkových zjištění soudu I. stupně ohledně zániku členství žalobkyně v žalovaném bytovém družstvu, ohledně úpravy vypořádacího podílu ve stanovách žalovaného bytového družstva, ohledně rozsahu splněné vkladové povinnosti žalobkyně, jakož i ohledně obvyklé (v místě a čase) ceny obdobného podílu v bytovém družstvu. Soud I. stupně rovněž správně stanovil výši nedoplatků, jež žalobkyně dlužila žalovanému, když povinnost k jejich placení má právní základ ve stanovách žalovaného bytového družstva.

Z hlediska právního odvolací soud v otázce sporné výše vypořádacího podílu náležejícího žalující bývalé člence [Anonymizováno], jejíž účast v žalovaném družstvu zanikla jejím vystoupením z žalovaného družstva, vychází shodně se soudem I. stupně z § 748 ZOK, z něhož je zřejmé, že stanovy nesmí určit vypořádací podíl nižší, než kolik činí částka vyjadřující rozsah splněné vkladové povinnosti člena v bytovém družstvu (odst. 1). Neurčují-li stanovy způsob výpočtu vypořádacího podílu, je vypořádací podíl roven výši splněného členského vkladu (odst. 2). Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, ledaže stanovy určí něco jiného (odst. 3).

Podle odvolacího soudu je pro rozhodnutí významné to, že uvedená právní úprava odráží specifickou povahu bytového družstva, kdy základním účelem tohoto typu obchodní korporace je zajištění bytových potřeb svých členů (§ 727 odst. 1 ZOK), přičemž práva a povinnosti člena bytového družstva z nájemního vztahu mezi ním a družstvem přitom patří mezi členská práva a povinnosti plynoucí z členství v bytovém družstvu (§ 731 odst. 1 ZOK). Družstevní podíl v bytovém družstvu je neomezeně převoditelný (§ 736 ZOK). Důvodem nabytí družstevního podílu v bytovém družstvu je potom zpravidla zajištění bydlení jakožto jedné ze základních životních potřeb a jistotu právního prostředí upravující ochranu této základní životní potřeby jednotlivce zákonodárce poskytuje ve veřejném zájmu, a to například prostřednictvím zvláštního ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu v občanském zákoníku, poskytující vyšší míru ochrany nájemci.

Dále odvolací soud vychází z toho, že práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu, označované též jako členský podíl, je tvořen souhrnem práv a povinností člena vůči bytovému družstvu a vyplývá z jeho majetkové účasti v bytovém družstvu. U členů družstev, s jejichž členskými podíly je spojeno i právo nájmu družstevního bytu, jsou členskými právy a povinnostmi jednak individuální práva a povinnosti určené stanovami, vztahující se ke konkrétnímu bytu a jednak práva, která příslušejí každému členu bytového družstva a nevztahují se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru.

Podle odvolacího soudu lze v návaznosti na uvedené obecně konstatovat, že z hlediska majetkového členský podíl v bytovém družstvu, a to především podíl bydlícího člena, představuje majetkovou hodnotu, s níž se na „bytovém trhu“ běžně obchoduje a členský podíl bydlícího člena je všeobecně vnímán jako alternativa vlastnictví bytové jednotky. Proto lze podle odvolacího soudu dovodit, že (tržní) cena členských práv a povinností v družstvu, s nimiž je spojeno právo nájmu konkrétního bytu vlastněného družstvem, s odchylkou směrem k nižší ceně, řádově kopíruje ceny, za něž jsou v téže lokalitě převáděny bytové jednotky. Tyto srovnatelné bytové jednotky svými vlastnostmi odpovídají družstevnímu bytu a cenami se ceny podílů bydlících členů družstev přibližují bytovým jednotkám, byť jsou ceny bytových jednotek mírně vyšší než ceny družstevních podílů bydlících členů družstev. Uvedené znamená, že prodávají-li se bytové jednotky za částky v řádu stovek tisíc Kč, potom i cena členských práv bydlícího člena bytového družstva se pohybuje v těchto řádech na mírně nižší úrovni. Nižší cenová úroveň družstevního podílu bydlícího člena družstva, umožňujícího uspokojovat potřebu bydlení, na rozdíl od ceny bytové jednotky umožňující uspokojovat tutéž potřebu, vyjadřuje právě tu skutečnost, že práva k družstevnímu bytu jsou právy k bytu vlastněnému družstvem, jakož i skutečnost, že nabytí družstevního bytu do vlastnictví člena družstva je často spojeno s časovou prodlevou a s nutností splnění podmínek stanovených družstvem. Proto v podmínkách projednávané věci nemůže obstát argumentace žalovaného pod bobem 10) jeho odvolání poukazující na složitosti nabytí družstevního bytu do vlastnictví, neboť tato okolnost je již na trhu s družstevními podíly bydlících členů družstev brána v úvahu a projevuje se mírně nižší úrovní ceny těchto družstevních podílů, na rozdíl od cen bytových jednotek. Přes nižší úroveň cen družstevních podílů, jejich kopírování cen bytů vyplývá ze skutečnosti, že vlastnická práva k bytové jednotce i práva k bytu ve vlastnictví družstva zajišťují na srovnatelné úrovni uspokojení základní životní potřeby - potřeby bydlení. Na tomto místě odvolací soud konstatuje, že jestliže znalec se znalostí věci stanoví tržní cenu práv (podílu v družstvu) bydlícího člena družstva, nemá ani odvolací soud, ve shodě se soudem I. stupně, důvodu pochybovat o této znalecky stanovené ceně vycházející z cen na trhu družstevních podílů bydlících členů družstev a zohledňujících administrativní složitosti získání družstevního bytu do vlastnictví člena družstva.

Znalkyně [Anonymizováno] ve svém znaleckém posudku č. [Anonymizováno] ze dne 4. 3. 2020 a v jeho doplnění stanovila tržní hodnotu družstevního podílu žalobkyně ke dni 31. 12. 2015, kdy zaniklo členství žalobkyně v žalovaném družstvu, částkou ve výši 536 291 Kč, přičemž ani odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně nevidí prostor pro zpochybnění uvedených závěrů znalkyně. Výpočty žalovaného, jenž prostřednictvím výpočtu poměru doposud splacené povinnosti k dalšímu členskému vkladu a jeho násobením ustanovil celkovou hodnotu podílu se splacenou anuitou na částku 157 209,75 Kč, nezpochybnily uvedené závěry znalkyně. Z těchto důvodů před odvolacím soudem neobstála ani další odvolací argumentace žalovaného uvedená pod bodem 11) jeho odvolání.

Před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 1), 2) a 10) jeho odvolání, neboť znalkyně [Anonymizováno] správně posuzovala tržní cenu předmětného podílu v družstvu s ohledem na ceny družstevních podílů v daném místě a čase, když předmětný podíl se z hlediska skutečností významných pro stanovení jeho ceny nelišil od jiných v místě a čase prodávaných podílů. V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že ani případné převody podílů za symbolickou částku, případně bezúplatné převody podílů v žalovaném družstvu, spojené s právem nájmu k novým bytům (užívaným méně než 10 let od kolaudace) představují spíše darování, nemající vliv na určení tržní ceny družstevního podílu. Proto také dokazování těmito smlouvami nemohlo vést k závěru, že neprovedení těchto důkazů mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I podle právního názoru odvolacího soudu tržní hodnoty podílů spojených s užíváním nových bytů, lze již na první pohled stěží stanovit jako nulové, když ostatně a takové bezúplatné převody nejsou podle všeobecně známých zkušeností soudu vůbec inzerovány.

Jestliže kogentní ustanovení § 748 ZOK stanoví, že stanovy nesmí určit vypořádací podíl nižší, než kolik činí částka vyjadřující rozsah splněné vkladové povinnosti člena v bytovém družstvu a v projednávaném případě stanovy žalovaného vypořádací podíl vypočítávají jako téměř nulový, vzdor splnění vkladové povinnosti žalobkyně v rozsahu přesahujícím 400 000 Kč, potom, takové znění stanov i podle odvolacího soudu nemůže pro rozpor se zákonem obstát. Proto před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 3) jeho odvolání.

Podle odvolacího soudu vypořádací podíl člena bytového družstva musí odrážet skutečnou (tržní) hodnotu družstevního podílu bývalého člena družstva (určenou ke dni zániku členství) tak, aby mezi touto tržní hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly. Jestliže by stanovy takovéto neodůvodněné rozdíly zakládaly ve své úpravě vypořádacího podílu, není vyloučeno, že by na takovéto sui generis právní jednání upravující vypořádací podíl mohlo být nahlíženo, jako na ustanovení nemravné. Proto v návaznosti na tvrzení žalovaného o nulové hodnotě vypořádacího podílu žalobkyně, jakož i v návaznosti na správné zjištění soudu I. stupně, v tom smyslu že výpočtem na základě postupu podle stanov žalovaného by vystupující člen družstva skutečně nezískal ani minimální vypořádací podíl, před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 3) jeho odvolání, a to právě s ohledem na správné závěry soudu I. stupně ohledně rozsahu splnění vkladové povinnosti žalobkyní, jakož i s ohledem na správné zjištění soudu I. stupně týkající se skutečné tržní ceny předmětného podílu.

Dále v návaznosti na shora uvedené odvolací soud konstatuje, že zánik účasti v bytovém družstvu bez právního nástupce představuje ztrátu vlastnictví družstevního podílu, jenž jako věc zaniká, přičemž jeho hodnotu fakticky získává bytové družstvo tím, že může s uvolněným bytem v souladu se zákonem a stanovami nakládat. Může jej tržně pronajímat a krýt tak nutné splátky úvěru, může přijmout nového zájemce o členství, jenž splatí další členský vklad ve výši vyplaceného vypořádacího podílu předchozího člena (za adekvátní členský vklad - viz § 733 ZOK), může bytovou jednotku prodat atd.

S ohledem na základní důvod nabývání účasti v bytových družstvech by podle odvolacího soudu měl mít nabyvatel družstevního podílu rozumnou míru jistoty, že investice, jež do zajištění bydlení vložil, mu zůstanou zachovány, a to bez ohledu na to, zda účast v bytovém družstvu nabývá originárně (prostřednictvím členského vkladu) či derivativně (zpravidla za úplatu zaplacenou za nabývaný družstevní podíl). Člen družstva musí mít jistotu, že o tuto investici nebude připraven ani tehdy, zanikne-li jeho účast v bytovém družstvu bez právního nástupce. Zachování této rozumné míry jistoty je přitom i ve veřejném zájmu, neboť má význam pro stabilitu a transparentnost trhu s byty.

Podle odvolacího soudu neexistují důvody, pro něž by mělo bytové družstvo na zániku účasti svého člena profitovat. Opačný výklad by s ohledem na účel účasti v bytovém družstvu vedl k nepřípustnému zásahu do vlastnického práva k družstevnímu podílu. Proto také právní úprava vypořádání mezi členem bytového družstva, jehož účast zanikla bez právního nástupce, a bytovým družstvem je založena na principu zvýšené ochrany členů bytového družstva, z něhož plyne, že vypořádací podíl člena bytového družstva musí vycházet ze skutečné (tržní) hodnoty družstevního podílu bývalého člena družstva (určenou ke dni zániku členství) tak, aby mezi touto tržní hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly. Před odvolacím soudem tak nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 8), 9) a 10) jeho odvolání.

Shora uvedený náhled na vypořádací podíl člena bytového družstva má oporu ve skutečnosti, že bytové družstvo v postavení vlastníka bytu, s nímž byla spojena práva bydlícího člena družstva, jehož účast v družstvu zanikla, má možnosti naložit s uvolněným bytem (jak naznačeno shora) tak, aby zánik účasti člena bytového družstva bez právního nástupce mělo zpravidla na toto družstvo hospodářsky neutrální dopad.

Jak bylo uvedeno, zákon neumožňuje, aby výše vypořádacího podílu člena družstva, jehož účast v družstvu zanikla, byla určena na základě stanov částkou nižší, než kolik činí částka vyjadřující rozsah splněné vkladové povinnosti člena v bytovém družstvu.

V konkrétním projednávaném případě je zřejmé, že se žalovaný, pro žalobkyni diskriminujícím způsobem, domáhá toho, aby výše vypořádacího podílu žalobkyně byla vypočtena podle č. 21 stanov družstva, podle něhož se hodnota podílu žalobkyně blíží nule, avšak stanovy umožňují družstvu se vypořádat tak, že si bývalý člen v budoucnu odkoupí od žalovaného družstva byt. K tomuto odkupu je bývalý člen družstva nucen a to i v případě, že by např. ukončil svoji účast v družstvu a měl v úmyslu se odstěhovat nebo by byl veden snahou ukončit zcela právní vztahy s žalovaným družstvem. Za této situace ani odvolací soud neshledává takovéto ustanovení stanov platným, a to pro rozpor stanov v této části s kogentním ustanovením zákona (§ 748 odst. 1 ZOK).

Za těchto podmínek soud I. stupně postupoval správně, jestliže cenu vypořádacího podílu určil po zjištění rozsahu splnění vkladové povinnosti žalobkyní a po zjištění tržní ceny družstevního podílu tak, že výši vypořádacího podílu stanovil s ohledem na jeho běžnou tržní cenu. Ježto tato tržní cena přesahovala rozsah splněné vkladové povinnosti, správně soud I. stupně vzal za výchozí tržní cenu. K tomu odvolací soud doplňuje, že s ohledem na shora uvedené nespatřuje nic zvláštního v tom, že tržní hodnota uvedeného podílu přibližně o ¼ převyšuje rozsah žalobkyní splněné vkladové povinnosti, když tento mírný cenový rozdíl nepřípustným způsobem nezvýhodňuje žalobkyni ani neznevýhodňuje žalovaného, jenž může nakládat s uvolněným bytem, jak bylo uvedeno shora. Proto před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 8) a 9) jeho odvolání.

Ke zjištěnému splnění vkladové povinnosti soudem odvolací soud konstatuje, že jestliže smlouva o přidělení družstevní jednotky nebo jiná smlouva mezi žalobkyní a žalovaným či stanovy jako smlouva sui generis nestanovila jinak, než že je splacení dalšího členského vkladu rozvrženo do 240 měsíčních splátek, nelze než vycházet z toho, jak to správně učinil soud I. stupně, že splátky dalšího členského vkladu jsou v každém měsíci stejné a představují 1/240 celkové další vkladové povinnosti. Je tak zřejmé, že nebylo-li smluvně stanoveno něco jiného, soud I. stupně správně své rozhodnutí založil na skutečnosti, že každá měsíční platba označená v předpisu plateb jako „hypotéka - byt“ byla platbou do fondu členských vkladů jako plnění na další členský vklad v rozsahu 1/240 celkové další vkladové povinnosti. Ve zbytku tato pravidelná platba „hypotéka - byt“ naplňovala úvěrový fond na pokrytí nákladů úvěrového financování (tzv. dluhové služby) Konkrétně v případě platby na „hypotéku - byt“ ve výši 8 746 Kč tato zahrnovala částku ve výši 5 604 Kč jako pravidelnou měsíční splátku do fondu členských vkladů na další členský vklad vycházející z celkové výše dalšího členského vkladu a počtu pravidelných splátek (1 344 853,00 Kč / 240) a zbytek platby byl určen do úvěrového fondu. Ostatně podle odvolacího soudu by neodpovídalo smluvním ujednáním žalobkyně a žalovaného, jakož i stanovám, jestliže by žalovaný podle své úvahy ze souhrnné platby nazvané „hypotéka - byt“ netransparentně v rozporu se smluvním ujednáním přesunoval částky na další členský vklad, mající zásadní význam z hlediska plnění základních povinností žalobkyně vůči družstvu a z hlediska jejího vypořádání v případě zániku členství žalobkyně. Na tomto místě odvolací soud konstatuje, že se neztotožňuje s postupem žalovaného, jenž vůči členům družstva vystupuje jako úvěrující hypoteční banka vyžadující velmi složité (na výpočet) anuitní splácení hypotečního úvěru. Podle odvolacího soudu je nutno oddělit smluvní vztahy družstva a úvěrující banky a na druhé straně vztahy družstva a jeho členů, regulovaných zákony a stanovami, a to např., jako v projednávané věci, v otázkách vypořádání bývalého člena družstva, jehož účast v družstvu zanikla. Bez opory ve stanovách nebo v zákoně, nelze vztahy družstva vůči hypoteční úvěrové bance přenášet automaticky na členy družstva, aniž by bylo zřejmé, jaká právní jednání tvoří oporu pro postup družstva vůči svým členům. Z těchto důvodů před odvolacím soudem nemohla obstát ani odvolací argumentace žalovaného uvedená pod bodem 4), 5) a 6) jeho odvolání, poukazující na splácení závazku družstva bance a na přenášení závazku družstva vůči bance na své členy, kdy žalovaný z důvodu svých závazků vůči bance odmítá vyplatit vypořádací podíl žalobkyni, byť vyplacení vypořádacího podílu má oporu ve shora uvedených ustanoveních zákona. Takovéto nepodložené a zavádějící směšování vztahů vůči bance a vůči členům (bývalým členům) družstva potom stojí i za nedůvodnou argumentací žalovaného v bodě 7) jeho odvolání, kdy znalecký ústav nedůvodně vycházel z nesprávného smluvně nepodloženého předpokladu žalovaného o anuitním splácení dalšího členského vkladu žalobkyní.

Soud I. stupně ve výroku III. správně zohlednil ve prospěch obrany žalovaného rozsah žalobkyní neplněných finančních povinností vůči žalovanému družstvu, jehož byla členkou, když na povinnost žalobkyně plnit ve prospěch družstva v souladu se zákonem a stanovami předepsané platby nemělo vliv to, že žalobkyně měla vrátit družstevní byt před tím, než zaniklo její členství v žalovaném družstvu, když sjednané, jakož i družstvem stanovené, v souladu se stanovami platební povinnosti trvaly až do zániku účasti žalobkyně v družstvu.

Před odvolacím soudem naopak neobstála odvolací argumentace žalobkyně, podle níž by v případě plnění částek uvedených ve výroku III. musela tutéž částku požadovat v rámci vypořádacího podílu, neboť i v případě, že by žalobkyní uváděná částka byla jí uplatněna v rámci tvrzeného splnění vkladové povinnosti, nedosahovalo by plnění na vkladovou povinnost tržní ceny družstevního podílu, jež byla podkladem pro přiznání nároku žalobkyni.

Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil ve výrocích I. a III. ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech, s výjimkou výroku VI. týkajícího se povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení státu, kde žalobkyně byla úspěšná v odvolací argumentaci, že s ohledem na míru svého úspěchu ve věci není povinna hradit náklady řízení státu nad již zálohově uhrazenou částku 10 000 Kč. Je tomu tak proto, že celková částka vynaložená na znalecké posudky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] činila částku 47 494,39 Kč. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná co do 80,72 %, a na znaleckých posudcích by se měla podílet v poměru 19,28 %, což činí částku 9 156,90 Kč. Když žalobkyně zaplatila zálohu 10 000 Kč, nemůže ji ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. stíhat další náhradová povinnost vůči státu, což vyjadřuje výrok I. písm. b) tohoto rozsudku.

Jestliže za této situace již nelze vydat další rozhodnutí o nákladech řízení, jímž by byl žalovaný zavázán k plnění dalších nákladů státu, ponese stát náklady řízení ve výši 7 049,10 Kč ze svého.

Jelikož se žalovaný odvolal vůči výroku VI., v němž mu nebyla uložena žádná povinnost, odvolací soud odvolání žalovaného do tohoto výroku podle § 218 o. s. ř. odmítl.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni přiznal proti neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu jí účelně vynaložených nákladů sestávajících z nákladů na právní zastoupení stanovených podle § 6 odst. 1, § 7, § 11, § 13 odst. 3 a 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), když zástupci žalobkyně náleží odměna za 2 úkony právní služby ve věci samé (odvolání se a vyjádření se k odvolání žalovaného) po 10 460 Kč a za jeden úkon právní služby za odvolání do nákladů řízení v částce 5 230 Kč. Advokát žalobkyně má také právo na režijní paušál ve výši 300 Kč ke každému z úkonů. Konečně zástupce žalobkyně má podle § 137 odst. 3, odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu za advokátem odvedenou DPH ve výši 5 681 Kč.

Proto bylo rozhodnuto ve výroku III. tohoto rozsudku tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech odvolacího řízení částku 32 731 Kč k rukám zástupce žalobkyně.