o vyloučení navrhovatelky z obou účastníků, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 2020 č. j. 20 Cm 222/2014-91,

1. Návrhem ze dne 3. 6. 2014 se navrhovatelka domáhala vydání „rozsudku“, jímž by soud rozhodl, že „vyloučení žalobkyně ze žalovaného rozhodnutím žalovaného ze dne 7.5.2014 je neplatné“. Ve svém návrhu uvedla, že se coby profesní účetní zajímala o poměry v účastníkovi 1), neboť jí připadalo zvláštní, že nebyly k dispozici zápisy z členských schůzí, ze schůzí výboru, stanovy, nebylo se možné seznámit s účetnictvím a na dotazy se nedočkala odpovědí. Ze strany členů vedení spolku začala vnímat zhoršení vztahů s tím, že podle nich se se údajně dopouštěla jednání, jež měla spolku škodit. Řada informací nebyla pravdivá, např. že měla organizovat jakýsi odboj, že měla šířit nepravdivé, spolek poškozující informace… Při členské schůzi svolané na den 29. 3. 2014 bylo při bouřlivé diskusi zmíněno chování navrhovatelky, kterým měla porušit stanovy a spolek, snažila se situaci vysvětlit. Na schůzi výboru konané dne 7. 5. 2014 bylo navrhovatelce i přes její vysvětlení sděleno, že je ze spolku vyloučena. S rozhodnutím nesouhlasila, jiné poučení o možnosti nechat přezkoumat toto rozhodnutí neobdržela, obrátila se na výbor účastníka 1) i na účastníka 2) se žádostí o přezkum, avšak bez odezvy. Podle stanov - má je jen účastník 2), neexistuje rozhodčí komise a nenalezla jiný orgán, který by byl oprávněn přezkoumat rozhodnutí výboru spolku o vyloučení. Navíc vychází z toho, že nejvyšší orgán spolku - členská schůze, její vyloučení podpořila. Dále namítla, že v rozhodnutí o vyloučení jsou uvedeny nepravdivé skutečnosti a obsahuje nejasná a nepřezkoumatelná tvrzení.

2. Rozsudkem ze dne 22. ledna 2018 soud prvního stupně rozhodl tak, že „Žaloba s tím, že vyloučení žalobkyně [Anonymizováno] ze žalovaných rozhodnutím žalovaného [právnická osoba] ze dne 7. 5. 2014 je neplatné, se zamítá proti oběma žalovaným.“ (výrok I.) a dalšími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze coby soud odvolací usnesením ze dne 7. dubna 2020 sp.zn. 7 Cmo 131/2018 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že „…domáhat se u soudu vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku o vyloučení jeho člena je možné jen ohledně takového rozhodnutí, které již nemůže být (podle stanov) přezkoumáváno (některým) orgánem spolku (tedy, jehož nezákonnost či rozpornost se stanovami nemůže napravit sám spolek prostřednictvím rozhodnutí k tomu příslušného orgánu). Ve smyslu citovaného ustanovení se musí - zjednodušeně řečeno - jednat o konečné rozhodnutí spolku o vyloučení jeho člena. To v posuzované věci znamená, že soud prvního stupně si ponejprv musí ujasnit strukturu orgánů spolku, v jejímž rámci probíhá vyloučení člena spolku, resp. jak stanovy spolku v rámci dispozice dané zákonem proces vyloučení upravují. Své právní závěry v této otázce musí soud z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí učinit obsahem odůvodnění rozhodnutí; nestačí jen pouhá citace zákonného ustanovení či stanov bez dalšího. Musí učinit právní hodnocení a přijmout právní závěry, zda proces vyloučení, tak jak je v rámci struktury orgánů spolku nastaven dle stanov v konkrétním posuzovaném případě, je či není v souladu se zákonem. V případě kladného závěru musí v rámci dalšího dokazování činit skutková zjištění a na základě nich právní závěry o tom, zda došlo k vyloučení člena spolku v souladu s těmito stanovami a zákonem, či nikoliv. Není-li tento postup seznatelný z rozhodnutí soudu, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, což se stalo v posuzovaném případě.“

4. Krajský soud v Ústí nad Labem coby soud prvního stupně rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že „Návrh s tím, že vyloučení navrhovatelky [Anonymizováno] z účastníků rozhodnutím [právnická osoba] ze dne 7. 5. 2014 je neplatné, se zamítá ve vztahu k oběma účastníkům.“ (výrok II.), „Navrhovatelka je povinna zaplatit účastníkovi [Jméno advokáta B] náhradu nákladů řízení 17 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právní zástupkyně tohoto účastníka.“ (výrok II.), „Mezi navrhovatelkou a [Anonymizováno] nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok III.).

5. V odůvodnění soud prvního stupně shrnul skutkový stav tak, že prvý účastník je pobočným spolkem druhého účastníka jakožto spolku hlavního. Prvý účastník se řídí stanovami a pravidly spolku hlavního. Kromě členské schůze má první účastník jako statutární orgán výbor, jiné další orgány nemá. Navrhovatelka byla v „důsledku č. 7 odst. 1“ jakožto individuální člen pobočného spolku zároveň členem i spolku hlavního čili druhého účastníka. Již 14. 2. 2014 založila navrhovatelka další spolek s prakticky shodným předmětem činnosti a s podobným názvem, jako je spolek prvního účastníka. Navrhovatelka podala proti členům výboru spolku prvního účastníka 20. 3. 2014 trestní oznámení, které policie ČR projednala s výsledkem, že věc byla založena s tím, že se nejedná o trestný čin ani přestupek. Státní zástupce nenašel v postupu policie žádné závady. Členská schůze prvního účastníka dne 29. 3. 2014 hlasováním rozhodla o vyloučení navrhovatelky, což provedl a potvrdil svým usnesením výbor spolku dne 7. 5. 2014. Důvody vyloučení nebyly zcela jasně řečeny, ale odvolávaly se na článek 10 písmeno b) stanov [Anonymizováno], kde navrhovatelka nechránila zájmy a dobré jméno prvního účastníka, za „hrubá, nepravdivá, někdy až lživá pomlouvání klubu.“ Navrhovatelka podala „žalobu“ dne 5. 6. 2014, přičemž teprve v průběhu dokazování bylo prvním a druhým účastníkem upřesněno, že tyto „pomlouvačné výroky“ byly učiněny na Policii ČR v rámci podání trestního oznámení a týkaly se údajně špatného hospodaření a účtování ve spolku. Jejich úplně přesná podoba je zachycena v protokolu Policie z 20. 3 2014. Navrhovatelka původně neuvedla, že podala proti vedení spolku prvého účastníka trestní oznámení, nicméně v průběhu řízení to nepopírala, když to vyšlo najevo, a odůvodňovala to tím, že jí prvý účastník odpíral poskytnout informace o hospodaření a účetnictví. K tvrzení navrhovatelky, že první účastník odpíral poskytnout informace, nebyly navrženy, zjištěny ani provedeny žádné důkazy, proto soud prvního stupně vyšel z toho, že se toto pochybení nestalo.

6. Soud prvního stupně citoval § 239 o.z. s tím, že v naprosté shodě s tímto ustanovením stanovy [Anonymizováno] ČR nařizují, že podle čl. 11 odst. 1 písm. c) může skončit členství vyloučením člena na základě porušení čl. 10 stanov. V odst. 2 se stanoví, že o vyloučení člena rozhoduje organizační složka, u níž je člen v době rozhodování registrován. V odkázaném článku 10 jsou povšechně stanoveny povinnosti člena tak, že je povinen: -dodržovat stanovy organizace, - chránit zájmy a dobré jméno organizace a chránit její majetek, - platit řádně a včas členské příspěvky. Dále soud prvního stupně citoval § 240 o.z. s tím, že stanovy [Anonymizováno] tuto pravomoc shodně přisuzují výboru pobočného spolku, který je statutárním orgánem. Změna proti občanskému zákoníku je v tom, že se nevyžaduje předběžně člena s návrhem na vyloučení seznámit a dát mu lhůtu k nápravě v případě, že nelze povinnost odčinit nebo způsobilo-li (jednání člena) spolku zvlášť závažnou újmu. Dále prvního stupně soud citoval § 241 o.z. s tím, že a contrario v daném případě takto nebylo možno postupovat, protože pobočný spolek prvého účastníka žádné další orgány (rozhodčí komisi) vůbec nemá. S ohledem na to, že se k věci vyjádřily všechny orgány, které pobočný spolek má, není možná žádná revize tohoto rozhodnutí samotnými orgány spolku. Revize není možná ani orgány spolku hlavního, který členství tohoto druhu ponechává zcela na rozhodnutí pobočných spolků. Nakonec citoval soud prvního stupně § 242 o.z. s tím, že „Toto právo bylo navrhovatelkou využito a navrhovatelka podala včas návrh k soudu podle tohoto ustanovení (5. 6. 2014).“

7. Následně podle uvedených ustanovení soud prvního stupně posoudil rozhodnutí prvého účastníka. Dle jeho názoru právní ustanovení - a v tom není žádná změna podle nového občanského zákoníku, dovolují, aby byl člen spolku rozhodnutím tohoto spolku vyloučen. Jedná se o výraz spolkové demokracie a soud by měl do těchto rozhodnutí zasahovat pouze v jasně odůvodněných a závažných případech. V zásadě je třeba respektovat, že spolek dotyčného člena ve svých řadách nechce; soud by měl bránit případům porušování zákona, případům, kdy spolek zjevně porušuje svoji vlastní proceduru podle stanov, nebo případům zjevné nedůvodné šikany a svévole. Pokud se týče roviny první, tedy porušení zákona nebo stanov, potom soud prvního stupně uvedl, že k tomu zjevně nedošlo a na postupu prvního účastníka neshledal procesní pochybení. Dodržet zákon je v tomto případě snadné, protože zákon nepředepisuje prakticky žádnou specifickou proceduru rozhodování spolků. Rozhodovat má statutární orgán, pokud není delegován orgán jiný, a rozhodnutí má být doručeno dotčenému členovi. Oboje se stalo. Zákon ani důvody vyloučení člena nespecifikuje konkrétněji, než v citovaném ust. § 239 o.z., a ještě ponechává v pravomoci spolku, aby si svými stanovami upravil postup jinak. Což se přesně stalo. Dále soud prvního stupně poznamenal, že prvnímu účastníkovi by snad bylo možno vytknout, že nespecifikoval výhrady proti navrhovatelce při vyloučení jasněji. Zákonná povinnost ani povinnost daná stanovami to však opět nevyžaduje, a navíc v daném případě muselo být navrhovatelce naprosto jasné, že podáním trestního oznámení a založením podobného spolku s podobným jménem a předmětem činnosti rozhodně nepracuje pro ochranu dobrého jména a zájmů spolku prvního účastníka. Dle soudu procedura rozhodování orgánu spolku prvního účastníka, daná stanovami [Anonymizováno], je velmi volná. Spolek zjevně nemá žádnou povinnost zachytit způsob hlasování v zápise, a nemá ani předepsaný konkrétní způsob hlasování (tajné hlasování, aklamace, jiný způsob). To se týká jak členské schůze, tak i výboru spolku. Hlasovat je zřejmě možno jakýmkoli způsobem, který lze považovat za demokratický. Také není vyžadováno, aby byl bod předem ohlášen v pozvánce, jak je zvykem u obchodních společností. Jelikož stanovy i zákon pokládají za možný jakýkoli postup, potom není možné namítat vadnost tohoto postupu.

8. Dále soud prvního stupně k námitkám, že rozhodoval výbor, který neměl být správně ve funkci, případně nebyl řádně zvolen, toliko uvedl, že tato námitka byla dokazováním vyvrácena. Výbor byl zvolen a měl oprávnění rozhodnout, navíc se opíral o hlasování členské schůze. Rozhodnutím prvého účastníka, konkrétně jeho výboru čili statutárního orgánu, dne 7. 5. 2014 členství navrhovatelky skončilo, a to vzhledem k jeho charakteru - individuálního uvnitř pobočného spolku - v obou spolcích zároveň. V posledním odstavci věnujícím se meritu uvedl, že „Vlastní jádro sporu leží ve skutečnosti v důvodech vyloučení. Rozhodování silně zkomplikovala skutečnost, že obě strany tyto důvody z neznámých důvodů zpočátku během řízení tajily; první účastník je neuvedl jasně do dopisu, kterým vyloučení oznámil (bod 16.), a navrhovatelka je neuvedla ve svém návrhu. Vyšly najevo až v průběhu řízení; navrhovatelka jednak podala trestní oznámení proti vedení spolku, jednak založila spolek nový, s podobným jménem a předmětem činnosti. V obou případech jde sice o postup v souladu s právem, nicméně zjevně způsobilý poškodit pověst a dobré jméno obou účastníků. V tom se soud s hodnocením prvního účastníka, jeho členské schůze a výboru, naprosto shoduje. První účastník měl plné právo takové jednání považovat za závažné poškozování svojí pověsti a důvod k vyloučení, a to i bez předchozího upozornění. Soud proto neshledal žádný důvod, proč by bylo rozhodnutí prvního účastníka protiprávní, proti stanovám, nebo nedůvodné, a ponechává ho v platnosti a návrh zamítá.“

9. O náhradě nákladů řízení mezi navrhovatelkou a prvním účastníkem rozhodl podle § 142 odst. 1) o. s. ř., protože první účastník měl ve věci plný úspěch. O náhradě nákladů řízení mezi druhým účastníkem a navrhovatelkou rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, protože účastník měl sice plný úspěch, ale žádné náklady neúčtoval.

10. Proti usnesení soudu prvního stupně podala navrhovatelka včasné odvolání. V odvolání vznesla tyto stěžejní odvolací námitky:

1) Soudem zmíněný korektiv zásahů soudů do rozhodování spolků platí obecně pro rozhodování orgánů spolků, nicméně se nedá takto striktně vztáhnout na rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku. Bylo argumentováno čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že právo svobodně se sdružovat je zaručeno a každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. „Je-li v rovině ústavní zaručeno právo svobodně se sdružovat, pak rovnocennou složkou tohoto práva je i oprávnění člena setrvat ve sdružení, má-li člen nadále zájem podílet se na činnostech sdružení (rubem tohoto oprávnění je zákaz nuceného sdružování, doprovozený právem svobodně ze sdružení vystoupit).“ s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2976/2010. Je tedy zřejmé, že vyloučením člena ze spolku může být zasaženo jeho základní právo dané Listinou základních práv a svobod. Nelze proto souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že „v zásadě je třeba respektovat, že spolek dotyčného člena ve svých řadách nechce“.

2) Soud prvního stupně nezohlednil, že funkční období členů výboru, kteří o vyloučení rozhodovali, již vypršelo a nedošlo ke zvolení nových členů výboru. Účastník 1) tvrdil, že k volbě nových členů výboru došlo na členské schůzi konané dne 12. 3. 2011. Tuto skutečnost měl soud prvního stupně za prokázanou z registračního listu účastníka 2) ze dne 10. 6. 2011 a z usnesení členské schůze účastníka 1) ze dne 12. 3. 2011. Tato skutečnost z těchto důkazů neplyne. Jediným přímým důkazem o této skutečnosti je zápis a prezenční listina ze schůze konané dne 12. 3. 2011. Z registračního listu plyne pouze to, že účastník 2) vzal na vědomí členy výboru, neplyne však z něj, na základě jakého dokumentu se to stalo. Usnesení z členské schůze podepisovali pouze členové výboru účastníka 1) a není tedy zaručena jeho pravdivost. Naopak z pozvánky na tuto členskou schůzi plyne, že volba orgánů nebyla vůbec na pořad jednání členské schůze zařazena. Toto nepřímo podporuje verzi, že k volbě nových orgánů nedošlo. K zápisu z členské schůze a k prezenční listině účastník 1) uvedl, že tyto již skartoval, protože uběhlo „devět“ let (poznámka odvolacího soudu) od konání členské schůze. Je v zájmu účastníka, aby archivoval tak významné dokumenty, jako jsou zápisy ze schůzí jeho nejvyššího orgánu, po celou dobu jeho trvání. Pokud se rozhodne jinak a tyto dokumenty nearchivuje, musí jít tato skutečnost k jeho tíži. Nehledě na skutečnost, že navrhovatelka toto řízení zahájila již v roce 2014, tj. jen tři roky po konání předmětné členské schůze.

3) Soud prvního stupně nezohlednil, že odvolatelka před vyloučením neobdržela předchozí výzvu k nápravě. V řízení nebylo prokázáno, že by účastník 1) učinil vůči odvolatelce předchozí výzvu k nápravě ve smyslu § 239 odst. 1 o. z. Odůvodnění napadeného usnesení v otázce, proč soud prvního stupně nepovažoval učinění této výzvy pro platnost vyloučení za nutné, je značně strohé (bod 17 a 27 odůvodnění).

4) Závěr soudu, že předchozí výzvy ke zjednání nápravy ve smyslu § 239 odst. 1 o.z. nebylo zapotřebí, je nesprávný. Podle tohoto ustanovení musí k závažné újmě skutečně dojít.

5) Před konáním zasedání výboru účastníka 1), na kterém byla odvolatelka vyloučena, nebyla seznámena s tím, že má se má na tomto zasedání projednávat její vyloučení. Účastník 1) v reakci na toto tvrzení pouze uvedl, že důvody vyloučení byly s odvolatelkou projednány. Z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 4173/2018-200 ze dne 27. 2. 2020, na které byl soud prvního stupně upozorněn na jednání konaném dne 27. 7. 2020, plyne, že: „Má-li mít člen spolku, proti kterému písemný návrh na vyloučení směřuje, možnost žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je ku prospěchu, ve smyslu § 240 odst. 2 věty druhé o. z. (...), zásadně bude třeba, aby byl s návrhem na vyloučení seznámen před zasedáním orgánu, na němž se má rozhodovat o jeho vyloučení (§ 240 odst. 1 o. z.).“ Soud prvního stupně se s tímto argumentem nijak nevypořádal. Jelikož účastníci nijak nevyvrátili negativní tvrzení odvolatelky, že nebyla seznámena s tím, že má se na předmětném zasedání výboru projednávat její vyloučení, měl soud prvního stupně návrhu vyhovět již z tohoto důvodu.

6) V důsledku jednání odvolatelky nemohla utrpět pověst účastníka 1), kdy její jednání směřovalo pouze vůči orgánům veřejné moci a účastník 1) hned zpočátku správnost svého hospodaření vysvětil. Názor, že její jednání mohlo poškodit pověst účastníků, soud nijak blíže neodůvodnil, z rozhodnutí nijak neplyne, u koho mohla být pověst účastníků poškozena, z jakého důvodu a v jakém rozsahu. Soud prvního stupně ani nedospěl k závěru, že k poškození dobré pověsti skutečně došlo. Ani nemohl, protože takovýto následek jednání odvolatelky neplyne z jediného důkazu.

7) Rozhodnutí o vyloučení odvolatelky je neurčité. Účastník 1) vytkl odvolatelce čtyři konkrétní jednání (přihlášení do spolku pod nesprávným jménem, zjišťování informací o stavu konta spolku v bance, podání trestního oznámení ohledně hospodaření spolku, a nakonec založení nového spolku). Tyto vytkl až při prvním jednání ve věci, resp. založení nového spolku vytkl až po prvním zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z dopisu, kterým bylo odvolatelce sděleno, že je ze spolku vyloučena, vůbec neplyne, že by se mělo jednat o tato konkrétní jednání. Důvodem pro její vyloučení ze spolku podle napadeného rozhodnutí byla „nepravdivá, někdy až lživá pomlouvání klubu a navádění k této pomlouvačné kampani i dalších členů [Anonymizováno] a [právnická osoba]“. V této souvislosti soud prvního stupně pochybil, když neshledal dané rozhodnutí o jejím vyloučení za neplatné pro neurčitost a návrhu nevyhověl i z tohoto důvodu.

8) Povinnost nezaměnitelně identifikovat důvody pro vyloučení plyne z § 553 odst. 1 o. z., podle kterého o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

9) Pochybení soudu prvního stupně, jenž pod vytčené jednání (nepravdivá, někdy až lživá pomlouvání klubu a navádění k této pomlouvačné kampani i dalších členů [Anonymizováno] a [právnická osoba]) podřadil i založení nového spolku odvolatelkou. Založení nového spolku nelze považovat ani za pomlouvání klubu ani za navádění k pomlouvačné kampani. Toto jednání vytkl účastník 1) odvolatelce účelově až na jednání konaném dne 27. 7. 2020, tj. šest let po jejím vyloučení. Soud prvního stupně odvolatelce vytkl, že toto jednání tajila, když jej neuvedla ani v návrhu. To však není pravda, neboť odvolatelka nemohla vědět, že účastník 1) jí vytýká zrovna tato jednání, když toto konkrétně nikdy nesdělil. Odvolatelka se o tom, že byla ze spolku vyloučena právě z těchto důvodů, dozvěděla poprvé až na jednání ve věci konaném dne 4. 12. 2017, resp. na jednání konaném dne 27. 7. 2020.

10) Je nutné posoudit, zda jednání odvolatelky dosáhlo takové míry, že je opodstatněné její vyloučení, a tím pádem omezení jejího práva svobodně se sdružovat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2976/2010 a sp. zn. 28 Cdo 1785/2008).

11) Podání předmětného trestního oznámení není důvodem pro vyloučení, předpokládaným ustanovením 239 odst. 1 o.z. Toto trestní oznámení nesměřovalo vůči spolku jako takovému, ale vůči osobám spolek řídícím. Úmyslem při podání trestního oznámení nebylo poškodit spolek, ale ochránit jeho majetek před jednáním třetích osob. Soud prvního stupně vůbec nepřihlédl k tvrzení odvolatelky, že před podáním trestního oznámení požádala účastníka 1) o poskytnutí informací o jeho hospodaření; k tomuto tvrzení odvolatelka navrhla jako důkaz svůj email ze dne 2. 10. 2013 a reakci na něj. Tento důkaz předložila u prvního jednání ve věci.

12) Podání trestního oznámení bylo opodstatněné. Výsledek šetření Policie ČR a finančního úřadu je v tomto směru irelevantní, kdy těmto orgánům byly účastníkem 1) předloženy účetní doklady, které byly odvolatelce účastníkem 1) odpírány. Odvolatelka při podání trestního oznámení nelhala, proto o „nepravdivém, někdy až lživém pomlouvání“, které je jí napadeným rozhodnutím o vyloučení kladeno za vinu, nemůže být řeč. Všechny skutečnosti, které jí byly známé a které vedly k podání trestního oznámení, vylíčila objektivně.

13) Podáním trestního oznámení na vedení spolku odvolatelka neporušila žádnou svou povinnost vyplývající z členství, natož aby se jednalo o porušení závažné nebo hrubé. Naopak, plnila, i když možná nadmíru aktivně, svou povinnost dle čl. 10 písm. b) stanov účastníka 2) chránit majetek spolku.

14) Založení nového spolku nemůže nijak poškozovat pověst účastníka 1), natož poškozovat pověst závažně. Založení nového spolku se pověsti účastníka 1) totiž nemůže objektivně nijak dotknout.

11. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud určil, že vyloučení navrhovatelky z účastníků rozhodnutím výboru [Jméno advokáta B], pobočný spolek ze dne 7. 5. 2014 je neplatné a uložil účastníkům povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení navrhovatelce k rukám jejího zástupce - advokáta.

12. K odvolání se vyjádřil účastník 1) podáním ze dne 17. ledna 2021. Stěžejní v jeho vyjádření byla následující argumentace:

13. U účastníka č. 2 není od počátku dána pasivní legitimace. Tento subjekt žádné rozhodnutí, kterým by byla navrhovatelka vyloučena, nevydal. Tehdejší ani současná úprava stanov nebrání tomu, aby byla navrhovatelka členem ÚAMK jako člen přímý, případně aby zažádala o členství prostřednictvím spolku, který navrhovatelka ještě před svým vyloučením založila spolu se svým manželem. V řízení bylo zcela prokázáno, že vyloučení navrhovatelky z dobrovolného spolku bylo v důsledku jejího „zaviněného jednání“, které po delší dobu poškozovalo pověst spolku navenek i mezi řadovými členy spolku. Zcela nepochybně se jednalo o porušení stanov, navíc způsobem, který vylučoval zjednání nápravy. Nebylo tedy na místě vyzývat navrhovatelku k nápravě, neboť její kroky byly nevratné. Navrhovatelka podala dne 20. 3. 2014 trestní oznámení na celé vedení spolku, kde kromě jiného nepravdivě tvrdila, že se ztratilo /bylo zpronevěřeno/ 400 000 Kč z majetku spolku. Přestože ve věci bylo provedeno důkladné šetření vč. auditu hospodaření spolku, nic ze lživých tvrzení navrhovatelky se nepotvrdilo. Majetek spolku je tvořen nemovitostmi, pronajatými třetí osobě (autocamp), a dále jediným účtem spolku. Navrhovatelka přesto podala podnět k přezkumu postupu na státní zastupitelství a posléze i podnět Finančnímu úřadu k prošetření hospodaření spolku. Dále se opakovaně obracela stížnostmi se stejnými či obdobnými tvrzeními na účastníka č. 2 s cílem poškodit vedení spolku před [Anonymizováno]. Tvrzení o ztrátách majetku spolku pak byla obsažena i v mailových zprávách, které zasílal manžel navrhovatelky řadovým členům spolku, pod kterými byla navrhovatelka rovněž podepsána. Toto jednání mělo za cíl znevěrohodnit vedení spolku před volbami do výboru spolku. 3) Navrhovatelka před svým vyloučením prokazatelně založila (dne 3. 2. 2014 ustavující schůze) nový spolek s názvem [adresa], IČ: [IČO]. Při pojmenování nově založeného spolku, který má stejný předmět činnosti, tak zneužila neoprávněně jména účastníka č. 1, který na základě dlouholeté tradice pořádání závodů veteránů získává dotace z veřejných rozpočtů. Až na základě zásahu účastníka č. 1 bylo dosaženo změny názvu nového spolku navrhovatelky na současný [právnická osoba]. Navrhovatelka byla vyloučena ze spolku v souladu se stanovami [Anonymizováno], kterými se v době vydání rozhodnutí pobočný spolek řídil. Účastník č. 1 navrhovatelku v souladu se stanovami [Anonymizováno] (platnými od 5. 12. 2009 do 21. 11. 2014) ze spolku vyloučil rozhodnutím výboru ze dne 7. 5. 2014, tedy orgánem k tomu oprávněným. Rozhodnutí bylo výborem přijato za účasti navrhovatelky a předcházelo mu i projednání na členské schůzi spolku, které se navrhovatelka rovněž účastnila. Je tedy nepochybné, že navrhovatelka byla seznámena velmi podrobně s důvody svého vyloučení ze spolku. Rozhodnutí o vyloučení bylo následně navrhovatelce prokazatelně doručeno a obsahovalo i důvody pro toto vyloučení, přestože taková povinnost ve stanovách nebyla obsažena. Rozhodnutí o vyloučení doručené navrhovatelce bylo dostatečně srozumitelné a určité a ani po formální stránce tak nevykazovalo vady bránící jeho platnosti. Účastník č. 1 byl v rozhodné době dobrovolným občanským sdružením. Jednalo se o místní automotoklub, který byl podřízen [Anonymizováno] a vázaný jeho stanovami, a to zejména čl. 20 stanov [Anonymizováno] a násl. a obecně závaznými předpisy. Účastník č. 1 měl právní subjektivitu a rozhodnutí přijal svým jménem. Rozhodnutí výboru zvoleného dne 12. 3. 2011 bylo vydáno na základě čl. 22 odst. 2 písm. k) stanov [Anonymizováno]. Složení a pravomoc výboru, který rozhodnutí přijal, bylo prokázáno tzv. registračním listem potvrzeným [Anonymizováno], jemuž se veškeré podklady z volebních členských schůzí zasílaly, a který na základě nich pobočným spolkům registrační listy vystavoval. Tyto listy byly v té době jediným dokladem prokazujícím pravomoc osob, v něm uvedených k jednání za pobočný spolek navenek. Článek 11 odst. 2 stanov přitom stanovil výslovně, že o vyloučení člena rozhoduje organizační složka, u níž je člen v době rozhodování registrován. Účastník č. 2 tedy ve stanovách výslovně určil, že jediný, kdo je oprávněn člena vyloučit, je místní automotoklub. Článek 22 stanov odst. 2 písm. k) určil, že tuto pravomoc má výbor [Anonymizováno]. Stanovy v čl. 22 odst. 2 písm. k) neomezily ani nevymezily důvody, pro které může být člen ze sdružení vyloučen. Účastník č. 1 je i příjemcem dotace cca ve výši 50 tis. Kč od [Anonymizováno] a jednání navrhovatelky mohlo zapříčinit, že o tuto dotaci spolek přijde, což znemožní pořádání některých závodů pro veterány s dlouholetou tradicí. V rámci šetření Finančního úřadu, ale i orgánů činných v trestním řízení bylo vedení spolku očištěno, když nebyly shledány v hospodaření spolku nedostatky, ale pokud by navrhovatelka ve svém jednání pokračovala, mělo by to dlouhodobé následky. Na členství ve spolku účastníka č. 1 není právní nárok a je to členská základna, kdo je oprávněn rozhodovat, koho ve svých řadách chce či nikoli.

14. Účastník č. 1 navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcné správné potvrdil a uložil navrhovatelce zaplatit účastníku č. 1 náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 3 400 Kč, do 3 dnů od právní moci „rozsudku“ k rukám právní zástupkyně.

15. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

16. Odvolací soud ve věci rozhodoval bez jednání, ve smyslu § 214 odst. 3 o. s. ř. Usnesením ze dne 6. 1. 2021 vyzval všechny účastníky řízení ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání, což obšírně zdůvodnil, jakož je i upozornil na možnost postupu - domněnky dle § 101 odst. 4 o. s. ř. Výzva byla účastníkům resp. jejich zástupcům doručena dne 13. 1. 2021 resp. 12. 1. 2021 s tím, že lhůta k vyjádření v ní byla uvedena 10 dnů ode dne doručení. Na výzvu výslovně reagoval účastník 1) s tím, že výslovně souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání. Navrhovatelka ani účastník ad 2 se k výzvě nevyjádřili, pročež se jejich souhlas předpokládá.

17. Dle § 239 o.z. „Neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena, který závažně porušil povinnost vyplývající ze členství a v přiměřené lhůtě nápravu nezjednal ani po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu.“ (odst. 1), „Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu.“ (odst. 2). Dle § 240 o.z. „Neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena statutární orgán.“ (odst. 1), „Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné formě kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod pro vyloučení. Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost se s návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je k prospěchu.“ (odst. 2). Dle § 241 o.z. „Člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, ledaže stanovy určí jiný orgán.“ (odst. 1), „Příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li vyloučení zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může zrušit i v jiných odůvodněných případech.“ (odst. 2).

18. Zásadní pro danou věc je otázka uvedení konkrétních důvodů směřujících k vyloučení navrhovatelky z předmětných spolků. Odvolací soud v žádném případě nerozporuje, že spolky jsou do značné míry autonomními právnickými osobami, korporacemi, pročež zásah soudní moci coby moci veřejné do jejich právního režimu včetně právního režimu jejich orgánů a členů je možný toliko a jen na základě zákona a v mezích daných zákonem. Zákon v ust. § 242 o.z. takovýto zásah výslovně aprobuje nejenom tím, že jej dovoluje, ale též i vymezuje jeho hranice. Člen spolku může v zákonné prekluzivní lhůtě 3 měsíců od doručení konečného rozhodnutí o jeho vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení. Tato lhůta je modifikována v případě, že mu rozhodnutí nebylo doručeno, přičemž objektivní prekluzivní lhůta činí 1 rok ode dne, kdy byl zánik členství vyloučeného člena zapsán do seznamu členů. Protože neplatnost rozhodnutí orgánu spolku se obecně posuzuje dle § 258 - 260 o.z., lze řízení dle § 242 o.z. považovat za podmnožinu řízení o neplatnosti orgánů spolku. Jinak řečeno, soudní řízení o neplatnost vyloučena člena ze spolku, svojí povahou řízení o určení, je typem obecného řízení o neplatnost rozhodnutí orgánu spolku (o čemkoli kromě vyloučení člena), rovněž povahy určovací. Neplatnost rozhodnutí příslušného orgánu či orgánů spolku je za použití § 258 o.z. tedy dána v případech, kdy je toto usnesení v rozporu se zákonem či se stanovami spolku. Ke stejným závěrům dochází též judikatura Nejvyššího soudu viz. usnesení sp.zn. 29 Cdo 3476/2016 ze dne 19. 7. 2018, podle něhož: „řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení podle § 242 o.z. je zvláštním případem posuzování platnosti rozhodnutí orgánu spolku soudem podle § 258 o.z.“. Tento závěr byl ponejprv Nejvyšším soudem vysloven, ovšem jen ve vztahu k aplikaci ust. § 260 o.z., v rozsudku ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 29 Cdo 4916/2015 uveřejněným pod číslem 59/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

19. Podle § 239 odst. 1 o.z. je předpokladem vyloučení člena spolku „závažné porušení povinnosti vyplývající z členství“. Je-li možné zjednání nápravy, pak je kumulativní podmínka vyloučení výzva spolku obsahující přiměřenou lhůtu k odstranění závadného stavu. Tato podmínka se neuplatní, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu. K tomu, aby bylo vůbec možné určit, zda jde o závažné porušení povinností vyplývajících ze členství, a dále, zda jde o odčinitelné porušení povinností vyplývajících z členství a potud je nutné splnění podmínky předchozí výzvy s přiměřenou lhůtou, je nutné, aby bylo dostatečně zřejmé, pro které konkrétní skutečnosti - jednání, byl člen ze spolku vyloučen. Jinak řečeno, v rozhodnutí příslušného orgánu spolku musí být uvedeno (uvedena) konkrétní jednání, jichž se měl člen spolku dopustit a jež jsou, dle názoru tohoto orgánu, porušením povinností vyplývajících z členství ve spolku. Ještě jinak řečeno, v rozhodnutí o vyloučení /coby sankčním rozhodnutí ve vztahu spolek a jeho člen/ musí být vymezen skutek, jehož se měl člen dopustit a v němž je spatřováno porušování členských povinností. Tento závěr sdílí i Nejvyšší soud (viz. jeho usnesení ze dne 23. 2. 2022 sp. zn. 27 Cdo 2595/2021), podle nějž „k vyloučení člena může dojít pouze pro to konkrétní porušení členských povinností, které bylo ve výzvě pospáno“. Vycházeje z toho rozhodnutí, platí za použití argumentum a minore ad maius, že musí-li být konkrétní porušení členských povinností uvedeno ve výzvě dle § 239 odst.1 o.z., tím spíše musí být uvedeno v samotném rozhodnutí příslušného orgánu spolku o vyloučení člena. V předmětném případě tato obligatorní podmínka vyloučení navrhovatelky - členky z předmětných spolků splněna nebyla, což vyplynulo již ze skutkových závěrů soudu prvního stupně učiněných na základě jím provedeného dokazování, a což soud prvního stupně sám uznal, byť z toho nevyvodil odpovídající závěry („…obě strany tyto důvody z neznámých důvodů zpočátku během řízení tajily; první účastník je neuvedl jasně do dopisu, kterým vyloučení oznámí (bod 16), a navrhovatelka je neuvedla ve svém návrhu…“). Podle oznámení o vyloučení navrhovatelky ze dne 7. 5. 2014 „porušování stanov [Anonymizováno] jste se dopustila tím, že tyto nepravdy a polopravdy jste publikovala na internetu, zasílala jste je členům [Anonymizováno] a osobně je přesvědčovala, aby tyto nepravdy potvrdili na členské schůzi“. Z uvedeného absolutně není zřejmé, kterých konkrétních jednání jsoucích v rozporu s členskými povinnostmi se měla navrhovatelka coby člena spolků dopustit. Toto není zřejmé ani v kontextu s další částí rozhodnutí uvedeném v oznámení: „hrubě jste porušila stanovy [Anonymizováno], článek 10, písmeno b), že jste nechránila zájmy a dobré jméno [právnická osoba]; výbor [právnická osoba] Vás vylučuje za hrubá, nepravdivá, někdy až lživá pomlouvání klubu a navádění k této pomlouvačné kampani i další členy [Anonymizováno] a [právnická osoba]“. Není tedy zhola patrné, který konkrétní skutek či skutky byly důvodem vyloučení členky - navrhovatelky ze spolku. Nelze tudíž ani určit, zda jí měla být dána výzva k nápravě či zda tato náprava nebyla možná (porušení povinnosti nelze odčinit nebo spolku způsobilo zvlášť závažnou újmu).

20. Odvolací soud, nad rámec shora uvedeného, zvažoval i možnost, že by předmětnými skutkovými podstatami směrodatným pro vyloučení navrhovatelky ze spolku bylo jí učiněné podání trestního oznámení proti členům výboru spolku ohledně jejich hospodaření s majetkem spolku, založení spolku s tímtéž účelem a „spiknutí“ se s dalšími členy v tom směru, že tito přesvědčovali další členy spolku o svých pravdách. I kdyby řečená jednání /beztak časově neurčená a některá neurčená dostatečně ani svým konkrétním obsahem/ byla předmětnými protiprávními jednáními resp. skutky, pak nebylo tvrzeno ani prokázáno v řízení před soudem prvního stupně, že by se jednalo o jednání nepřipouštějící výzvu spolku vylučované člence. Trestní oznámení lze vzít zpět, účel jiného spolku či jeho obdobný název lze změnit /tak se i stalo/ a členy spolku je možné přestat přesvědčovat, pročež by výzva spolku dle § 239 odst. 1 o.z. vylučované člence byla obligatorním předpokladem jejího vyloučení, a to výzva neúspěšná, kdy by tato členka svého jednání nezanechala. Shrnuto, i kdyby bylo rozhodnutí výboru spolku dostatečně určité ohledně vymezení jednání resp. skutků, jichž se měla dopustit vylučovaná členka, což dle odvolacího soudu nebylo, uplatnila by se judikatura, podle níž „jestliže v řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení nebude prokázáno, že spolek vyloučeného člena řádně vyzval ke zjednání nápravy, soud již zpravidla dále nezkoumá, zda k porušení členských povinností vůbec došlo, a vysloví neplatnost rozhodnutí o vyloučení“ (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. 27 Cdo 4173/2018.) V řízení nebylo ani tvrzeno, tím spíše prokázáno, že by uvedená jednání způsobila spolku zvlášť závažnou újmu, když samotný výbor konstatoval, že „…nebylo snadné přesvědčit sponzora a příznivce, že klub pracuje jako řádný hospodář a že jde o akci malé skupiny členů…“. Vyloučení navrhovatelky ze spolků by tak nemohlo obstát ani z uvedeného důvodu.

21. Odvolací soud se ztotožnil též i s námitkou odvolatelky, že nutným předpokladem jejího vyloučení bylo též i projednání důvodů pro něj s ní a dání jí možnosti se k věci vyjádřit dříve, než bude o jejím vyloučení rozhodováno. Z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 4173/2018-200 ze dne 27. 2. 2020 plyne, že: „Má-li mít člen spolku, proti kterému písemný návrh na vyloučení směřuje, možnost žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je ku prospěchu, ve smyslu § 240 odst. 2 věty druhé o. z. (...), zásadně bude třeba, aby byl s návrhem na vyloučení seznámen před zasedáním orgánu, na němž se má rozhodovat o jeho vyloučení (§ 240 odst. 1 o. z.).“ V daném případě nebylo prokázáno, že by se tak stalo, když za dostačující nelze považovat jen jednostranné tvrzení spolku.

22. Vzhledem k výše uvedeným závěrům se odvolací soud již nezabýval ani skutkovými důvody pro vyloučení resp. tím, zda skutečně navrhovatelka závažně porušila své členské povinnosti, když vzhledem k absenci uvedení konkrétního jednání nebylo rozhodnutí o vyloučení potud přezkoumatelné. Nezabýval se tím pádem ani dalšími, k nim se vážícími námitkami odvolatelky i účastníka ad 1). Tím, že nebyly splněny základní procedurální předpoklady nutné k vyloučení, pročež vyloučení nelze považovat i jen z tohoto důvodu za platné, je zcela nadbytečné zabývat se tím, zda vylučovaná členka spolku porušila své členské povinnosti ve vztahu k jí za vinu kladeným jednáním. Zásadní totiž je, že tato jednání nebyla v rozhodnutí o vyloučení ani jemu předcházejícím jednání výboru spolku specifikována resp. konkrétně uvedena. Nelze je tudíž ani věcně posuzovat.

23. Námitku účastníka ad 1), že účastník ad 2) není ve věci pasivně legitimován, je nutné odmítnou hned ze dvou důvodů. Předmětné řízení je soudním řízením primárně upraveným zák. č. 292/2013 Sb. Zákonem o zvláštních řízeních soudních (dále i jen „z.ř.s.“). Účastenství v řízení je v něm upraveno ust. § 6 a 7 z.ř.s., přičemž účastníkem je navrhovatel a ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Podle čl. 11 odst. 1 písm. c) a odst. 2 Stanov [Anonymizováno] „členství v [Anonymizováno] zaniká vyloučením člena, který zásadně porušil své povinnosti stanovené v čl. 10 stanov….“. „O vyloučení člena podle odst. 1 písm. c) rozhoduje příslušný orgán [Anonymizováno], jehož je člen v době rozhodování členem. Z čl. 20 Stanov [Anonymizováno] vyplývá, že [Anonymizováno] jsou pobočnými spolky hlavního spolku - [Anonymizováno]. Podle čl. 22 odst. 2 písm. k) stanov [Anonymizováno] „výbor [Anonymizováno]…rozhoduje o vyloučení členů [Anonymizováno] podle čl. 11 odst. 1 písm. c) stanov“. Z výše uvedených stanov [Anonymizováno] (založených ve sbírce listin u příslušného rejstříkového soudu a tudíž veřejně přístupných), jakož i z ust. § 234 o.z. a contrario je tudíž patrné, že zaniklo-li by členství navrhovatelky v vyloučením z [Anonymizováno] coby pobočného spolku, zaniklo by jí též členství ve spolku hlavním - [Anonymizováno]. Dalšími účastníky předmětného řízení jsou tudíž správně jak spolek hlavní, tak i spolek pobočný.

24. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil ve výroku I. ve věci samé tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, změnil též i akcesorické náhradově nákladové výroky II. a III., viz níže.

25. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud změnil usnesení soud prvního stupně tak, že návrhu ve věci samé plně vyhověl, tudíž navrhovatelka byla se svým návrhem ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. zcela úspěšná, náleží jí náhrada dosavadních nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování práva. Náhrada spočívá v nákladech za její zastoupení advokátem. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za 6 úkonů právní služby v celkové výši 18 600 Kč (převzetí a příprava zastoupení ze dne 22. 11. 2017, 4 x účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech 4. 12. 2017, 22. 1. 2018, 27. 7. 2020, 31.8. 2020, odvolání ze dne 5. 3. 2018, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4, písm. c) vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 3 100 Kč) a náhrady hotových výdajů ve výši 1 800 Kč - tj. 6x 300 Kč - jelikož náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč. K tomu je třeba přičíst zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za podání návrhu ve věci samé a náhradu za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 2 000 Kč ze dne 18. 4. 2018. Celkem se jedná o částku ve výši 24 400 Kč, jež jsou oba účastníci povinni společně a nerozdílně zaplatit navrhovatelce k rukám [Jméno advokáta A] - advokáta coby zástupce navrhovatelky (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož advokát [Jméno advokáta A] ve smyslu § 14a vyhlášky odvolacímu soudu nepředložil příslušné osvědčení dokládající, že je plátcem daně z přidané hodnoty a požadavek na zvýšení odměny z tohoto důvodu u soudu tedy neuplatnil, nebylo mu přiznáno, resp. odvolací soud nepátral, neboť to není jeho povinností, zda je advokát [Jméno advokáta A] plátcem daně z přidané hodnoty či nikoliv. Dle obsahu předloženého soudního spisu advokát [Jméno advokáta A] nevyúčtoval ani konkrétní výši náhrady jízdného, proto mu nebyla přiznána.

26. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů tohoto odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z.ř.s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšné navrhovatelce k tíži obou účastníků. Její náklady sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby v celkové výši 3 100 Kč (odvolání ze dne 31. 10. 2020) a náhrady hotového výdaje ve výši 300 Kč. Celkem se jedná o částku ve výši 3 400 Kč, jež jsou oba účastníci povinni společně a nerozdílně zaplatit navrhovatelce k rukám [Jméno advokáta A] - advokáta coby zástupce navrhovatelky.

27. Odvolací soud neuložil neúspěšným účastníkům povinnost zaplatit náhradu za podruhé zaplacený soudní poplatek z odvolání ze dne 19. 10. 2020, jež odvolatelka uhradila, neboť odvolatelce povinnost k zaplacení soudního poplatku z odvolání podruhé v rámci stejného řízení nevznikla. Soud prvního stupně proto bude postupovat dle § 10 zákona č. 549/1991 Sb., neboť jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen.