o určení členství navrhovatele v bytovém družstvu, o určení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů ze dne 25. 6. 2019, k odvolání účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. září 2020 č. j. 41 Cm 92/2019-230,

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že „Určuje se, že členství žalobce [Jméno navrhovatele] v [Anonymizováno], IČO [IČO] se sídlem [adresa] i nadále trvá“ (výrok I.), dále že „se určuje, že - usnesení shromáždění delegátů [právnická osoba] ze dne 25. 6. 2019 přijatého pod bodem 5-3 v pořadu, kterým byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno usnesení představenstva [Anonymizováno] ze dne 17. 12. 2018 č. 201812/05, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení žalobce z [Anonymizováno] a - usnesení představenstva [Anonymizováno] ze dne 17. 12. 2018 č. 201812/05, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení žalobce z [Anonymizováno], je neplatné“ (výrok II.). Dále pak, že se určuje se, že usnesení shromáždění delegátů [právnická osoba] ze dne 25. 6. 2019 přijatého pod bodem 5-4, kterým se ruší souhlas s nepovinným, dobrovolným převodem: a) bytové jednotky č. [Anonymizováno], která se nachází v domě č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] (dále též „jednotka č. [Anonymizováno]“) a b) bytové jednotky č. [Anonymizováno] v domě č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] (dále též „jednotka č. [Anonymizováno]“), do osobního vlastnictví žalobce - jakožto člena bytového družstva s tím, že novou žádost o převod jednotky č. [Anonymizováno] a jednotky č. [Anonymizováno] do osobního vlastnictví lze podat po uplynutí 10 let ode dne přijetí tohoto usnesení, je neplatné“ (výrok III.), a dále, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení v částce 51 254 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok IV.), a že „předmětem samostatného rozhodnutí bude stanovení povinnosti žalovanému zaplatit státu náhradu nákladů řízení“ (výrok V.).

2. V odůvodnění soud uvedl, že se navrhovatel návrhem ze dne 6. 9. 2019 a doplněným podáním doručeným soudu dne 23. 7. 2020 domáhal vydání rozhodnutí tak, jak je uvedeno ve výrocích pod body I. - III. rozsudku. Návrh odůvodnil tím, že dne 30. 1. 2019 mu bylo doručeno vyloučení člena z družstva - dalšího účastníka (dále též i jen „družstvo“) ze dne 16. 1. 2019 na základě usnesení č. 201812/05 ze dne 17. 12. 2018 z důvodu komerčního pronájmu bytu v [Anonymizováno] a bytu v [Anonymizováno], které má navrhovatel v nájmu. Dne 25. 6. 2019 se konalo shromáždění delegátů družstva, na kterém byly projednány včasně navrhovatelem vznesené námitky, přičemž shromáždění delegátů potvrdilo vyloučení navrhovatele z bytového družstva a současně byl zrušen i převod bytu v [Anonymizováno] a bytu v [Anonymizováno] do osobního vlastnictví navrhovatele po dobu deseti let. Navrhovatel uvedená usnesení shromáždění delegátů žalovaného a představenstva žalovaného považuje za rozporné s právními předpisy i stanovami. I přes veškerá tvrzení družstva údajná výstraha ze dne 19. 10. 2018 byla doručována žalobci na jeho adresu trvalého pobytu, kdy se měla dne 24. 10. 2018 vrátit družstvu s poznámkou „na uvedené adrese adresát neznámý“. Výstraha nebyla nikdy navrhovateli fakticky doručena a on ani neměl možnost se s ní seznámit, neboť ta se vůbec nedostala do jeho dispozice. Za situace, kdy rozhodnutí družstva o vyloučení člena družstva výslovně uvádí, že písemná výstraha ze dne 19. 10. 2018 se měla dne 24. 10. 2018 vrátit družstvu s poznámkou „na uvedené adrese adresát neznámý“, je i bez dalšího zřejmé, že předmětná poštovní zásilka nebyla adresátu nikdy fyzicky doručena, a proto nelze právní domněnku doby dojití kodifikovanou ustanovením § 573 o. z. vůbec použít. Přestože navrhovatel byl v přímém kontaktu se zaměstnankyní družstva, která řeší členské záležitosti, navrhovateli žádné výhrady směřující k jeho chování nevytkla, ačkoliv k tomu měla mnoho příležitostí. Je tak zcela zřejmé, že byly porušeny stanovy ze strany družstva, jakož i ustanovení zákona. Navrhovatel se o svém údajném porušování stanov družstva dozvěděl až z předmětného vyloučení, aniž by mu byla doručena výstraha, přičemž následně okamžitě zanechal družstvem vytýkaného jednání. Naléhavý právní zájem na určení, že členství navrhovatele v družstvu i nadále trvá, spatřuje navrhovatel v tom, že v důsledku právního jednání družstva ze dne 17. 12. 2018 a na něj navazující schůzi shromáždění delegátů družstva konanou dne 25. 6. 2019 se právní postavení navrhovatele ve vztahu k členství v tomto bytovém družstvu stalo nejistým, přičemž za situace, kdy družstvo nevede veřejný seznam svých členů, nemá navrhovatel ani na základě soudního rozhodnutí směrem navenek, tj. ve vztahu ke třetím osobám, jak jednoznačně prokázat, že je i nadále členem družstva a že jeho členství trvá i nadále. Naléhavý právní zájem na dalším požadovaném určení (ve výroku II. a III.) není třeba prokazovat, neboť v této části se nejedná o občanské soudní řízení dle ustanovení § 80 o. s. ř.

3. Družstvo s návrhem nesouhlasilo. Dle jeho názoru členství navrhovatele z důvodu jeho platného vyloučení zaniklo. Námitku spočívající v tvrzení o nedoručení výstrahy před jeho vyloučením odmítlo jako nedůvodnou. Pouze a jen navrhovatel svým úmyslným jednáním spočívajícím v nepřebírání poštovních zásilek zmařil jejich doručení, když navrhovateli byly postupně zasílány celkem čtyři výstrahy před vyloučením. Jednání navrhovatele popsané ve výstraze i ve vyloučení je prokazatelně v rozporu s článkem II. odst. 2.1, článkem V. odstavec 5.2, 5.6 a 5.8 smluv o nájmu bytu a s článkem 42 odst. 2, článkem 33 odst. 1 stanov žalovaného.

4. Podle soudu prvního stupně se navrhovatel se postupem dle ustanovení § 620 z.o.k. domáhal prohlášení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů žalovaného ze dne 25. 6. kterým byly zamítnuty námitky navrhovatele, a potvrzeno usnesení představenstva družstva ze dne 17. 12. 2018, jímž bylo rozhodnuto o vyloučení navrhovatele coby člena družstva prohlášení neplatnosti předmětného usnesení představenstva ze dne 17. 12. 2018, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení navrhovatele z družstva a prohlášení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů, kterým byl zrušen souhlas s nepovinným, dobrovolným převodem bytových jednotek, a to bytové jednotky č. [Anonymizováno] nacházejí se v domě čp. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] a bytové jednotky č. [Anonymizováno] v domě čp. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] do osobního vlastnictví žalobce jako člena bytového družstva s tím, že novou žádost o převod uvedených bytů do osobního vlastnictví lze podat po uplynutí 10 let ode dne přijetí tohoto usnesení. Dále se navrhovatel domáhal určení, že jeho členství v bytovém družstvu nadále trvá. Spor o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů žalovaného a představenstva žalovaného je sporem dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvém stupni věcně příslušné krajské soudy, neboť posuzování platnosti či neplatnosti rozhodnutí nejvyšších orgánů právnických osob se považuje za statusovou věc, když struktura orgánů a jejich rozhodování náleží mezi statusové věci právnické osoby. Ačkoliv dle § 25 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních soud rozhoduje ve věci samé usnesením, vzhledem k tomu, že bylo rozhodováno i o určovací žalobě dle o. s. ř., soud ve věci rozhodl rozsudkem, když případná nesprávná forma rozhodnutí je vadou řízení, jež nemá vliv na správnost rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1574/1999). Má-li určitá osoba za to, že její členství v družstvu dosud řádným způsobem ukončeno nebylo, má možnost vyjasnit si své právní postavení žalobou o určení, že její členství v družstvu nadále trvá. Jedná se o určovací žalobu dle § 80 o. s. ř. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo tam, kde s její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. (viz právní názor prezentovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1524/2019). Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, že je nadále členem bytového družstva žalovaného, v daném případě byl soudem shledán. Za situace, kdy došlo k rozhodnutí o vyloučení žalobce jako člena žalovaného, jeho právní postavení se stalo nejistým, přičemž požadované určení nemá jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo. Žalobní návrh žalobce je jediným právním nástrojem, jenž může ochránit jeho práva a oprávněné zájmy.

5. Soud prvního stupně uvedl, že „nejprve zkoumal, zda jsou splněny hmotněprávní podmínky návrhu. Žalobce byl aktivně legitimován k podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů a představenstva žalovaného jako člen bytového družstva, který byl z bytového družstva vyloučen. Vyloučení je sankčním opatřením osobní povahy, je proto přezkoumatelné jen z podnětu dotčeného člena. Další hmotněprávní podmínkou podání návrhu soudu je vyčerpání opravného prostředku proti rozhodnutí o vyloučení na vnitřní úrovni družstva. Žalobce prokázal, že poté, co mu bylo dne 30. 1. 2019 doručeno vyloučení z družstva datované dne 16. 1. 2019, v třicetidenní stanovami žalovaného stanovené lhůtě podal námitky ke shromáždění delegátů a následně proti rozhodnutí shromáždění delegátů ze dne 25. 6. 2019 ve stanovené lhůtě tří měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí podal žalobní návrh soudu, a to dne 6. 9. 2019. Tříměsíční lhůta pro podání návrhu soudu stanovená v ustanovení § 620 odst. 1 ZOK tak byla zachována. Proces vyloučení může být koncipován jako dvouetapový (viz § 618 odst. 1 ZOK). Účastníkem řízení vedle žalobce bylo správně označeno bytové družstvo, jehož rozhodnutí je žalobcem napadeno. Okruh účastníků tak byl řádně vymezen. Návrh uplatněný postupem dle § 620 ZOK není obvyklou určovací žalobou, jde o zvláštní druh deklaratorního návrhu upravený přímo zákonem. V tomto případě žalobce nemusí naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení tvrdit ani prokazovat. Vyloučení z družstva je jako jeden z důvodů zániku členství v družstvu vypočteno v § 610 písm. c) ZOK, institut vyloučení z družstva je obecně upraven v ustanoveních § 614 - 622 ZOK. Ve vztahu ke členům bytového družstva, s jejichž členstvím je spojen nájem družstevního bytu, pak úpravu obsaženou ve zmíněných ustanoveních dále doplňuje § 734 ZOK, a to zejména konkretizací důvodů pro vyloučení z družstva vycházející ze specifikace členských povinností, mezi něž v bytovém družstvu patří i povinnost nájemce. Právě z důvodu závažnosti jeho právních důsledků musí rozhodnutí o vyloučení zásadně předcházet písemná výstraha (§ 615 odst. 1 ZOK). Účelem výstrahy je upozornit člena družstva, že závažně nebo opakovaně porušuje své členské povinnosti, vyzvat ho, aby v přiměřené lhůtě s porušováním členských povinností přestal a odstranil jeho následky a informovat ho o možnosti vyloučení, nevyhoví-li takové výzvě. Základním předpokladem vyloučení zásadně je, že člen porušující povinnosti byl varován. Zákonem je mu poskytnuta lhůta, v rámci které je na něm, aby s porušováním členských povinností přestal a následky porušení členských povinností odstranil. V daném případě všechny výstrahy, byť formálně obsahovaly veškeré náležitosti, které jim zákon stanoví, nebyly žalobci doručeny, resp. se nedostaly do jeho dispozice. Žalobce se tak nemohl seznámit s tím, co je mu za porušení jeho povinností vytýkáno a uvedený závadový stav odstranit. Aby vůbec mohlo dojít k účinku právního jednání, musí být nejdříve projev vůle formulován, a poté odevzdán (odeslán). České právo vychází z teorie dojití, to znamená, že účinky právního jednání nastávají nikoliv k okamžiku, kdy došlo k projevu vůle jednajícího, nýbrž k okamžiku, kdy tento projev vůle nepřítomné osobě došel. Teorie dojití je určitým způsobem rozdělení rizika mezi jednající strany. Osoba, která činí projev vůle, je povinna nést riziko, zda její projev vůle nepřítomnému adresátovi dojde či nikoliv. O dojití projevu vůle lze hovořit tehdy, pokud se projev vůle dostane do sféry adresáta tak, že je možné počítat za normálního běhu věcí s tím, že se s tímto projevem vůle seznámil. Ustanovením § 570 odst. 1 o. z. zavádí fikci dojití v případě, že dojití bude vědomě zmařeno adresátem, to je například v situaci, kdy se adresát převzetí zásilky brání nebo si ji nepřevezme na místě jemu určeném (například poštovním doručovatelem). V případě, že k dojití nedojde bez viny adresáta, pak bude na osobě, která projev vůle učinila, zda se pokusí projev vůle znovu dostat do sféry adresáta či nikoliv. Dojitím je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného jednání adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního jednání objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Je-li jednostranné hmotněprávní jednání doručováno prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem a nemůže být právně významné, zda tak neučinil. Nerozhodné jsou i subjektivní důvody, které jej k tomu vedly (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 384/2018). Ustanovení § 573 o. z. na danou věc nedopadá, neboť nejde o řešení otázky samotného doručení zásilky, tedy dojití zásilky adresátovi, ale toto ustanovení upravuje toliko jen dobu dojití za situace, kdy ji nelze jinak určit, resp. že nebyla prokázána jiná doba dojití (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017). Prvá výstraha žalobci datovaná dne 20. 4. 2018 (týkající se toliko nepovoleného ubytovávání v bytě na adrese [adresa]) byla odeslána žalobci na adresu [adresa] s tím, že po dobu úložní lhůty v trvání od 24. 4. 2018 do 9. 5. 2018 si žalobce zásilku s výstrahou nevyzvedl. Žalobce prokázal, že se objektivně nemohl seznámit s obsahem této zásilky, protože v tu dobu pobýval krátkodobě na zahraniční pracovně rekreační cestě. Soud se neztotožnil s názorem žalovaného s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, že se jedná o čistě subjektivní důvod, který vedl k nedoručení této písemnosti, a to s odkazem na právní názor Ústavního soudu, dle kterého překážku, která až do svého odpadnutí objektivně vylučuje možnost nepřítomného adresáta seznámit se s obsahem jemu adresovaného projevu vůle, představuje pobyt v nemocnici, v zahraničí či jinde mimo místo svého bydliště, která mu znemožňuje po dobu otevíracích hodin na poště si uloženou zásilku vyzvednout (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2474/13). Další výstraha datovaná dne 19. 10. 2018 byla žalobci doručována opětně na adresu [adresa], což je adresa uvedená v seznamu členů žalovaného. Ačkoliv v rámci řízení bylo prokázáno, že se v době doručování dne 22. 10. 2018 žalobce na uvedené adrese zdržoval, měl řádně označenu domovní poštovní schránku svým jménem, nebyla mu zanechána výzva k vyzvednutí, neboť z poznámky [právnická osoba]. vyplývá, že proběhl neúspěšný pokus o doručení „adresát neznámý“, žalobce se tak nemohl s obsahem zásilky s výstrahou seznámit. Pokud dále žalovaným byla výstraha ze dne 19. 10. 2018 doručována žalobci v souladu s článkem 90 stanov na další žalovanému známé adresy družstevních bytů na adrese [adresa] a [adresa] s tím, že po dobu úložní lhůty si žalobce zásilky nevyzvedl, na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že ani v těchto případech se žalobce nemohl s obsahem zásilek seznámit, neboť ani na jedné z uvedených adres žalobce nemá označenu poštovní domovní schránku svým jménem, přičemž z vyjádření [právnická osoba]. vyplývá, že výzva k vyzvednutí zásilky musí být vložena do domovní schránky adresáta, nemůže být zanechána na jiném místě než v domovní schránce adresáta. Vzhledem k typu zásilky, která neobsahovala vlastní výzvu a poučení, nebylo možné zanechat v případě nenalezení domovní schránky žalobce zásilky na jiném vhodném místě. Žalobce se v rámci žádného pokusu o doručování uvedených zásilek s jejich obsahem nemohl seznámit. Nedošlo k fikci doručení dle stanov žalovaného (tak jak s odkazem na článek 90 bod 3. Stanov žalovaný tvrdí), dle kterých povinnost družstva doručit písemnost je splněna i v případě, jakmile se vrátí družstvu z poslední známé adresy člena jako nedoručitelná, avšak jen pokud je takto doručována písemnost doporučeným dopisem. Stanovy žalovaného při doručování písemné výstrahy nestanoví způsob doručení doporučeným dopisem, v článku 22 bod 7. Stanoví pouze, že rozhodnutí představenstva o vyloučení člena a rozhodnutí shromáždění delegátů o potvrzení rozhodnutí o vyloučení se vylučovanému členovi doručí doporučeným dopisem do vlastních rukou na jeho adresu uvedenou v seznamu členů. Pro doručování výstrahy se tak uplatní způsob doručování dle článku 90 bod 1. stanov žalovaného, dle kterého družstvo doručuje svým členům písemnosti zpravidla poštou nebo jiným vhodným způsobem, např. prostřednictvím veřejné datové sítě, a to na adresu, kterou člen sdělil, nebo do místa, které je družstvu známé. Žalovaným nebylo vyvráceno žalobcem prokazované tvrzení, že poprvé se dozvěděl o vytýkaném porušení povinností až z vyloučení samého a okamžitě nato vytýkaného jednání (pronajímání uvedených družstevních bytů) zanechal. Z výpovědi předsedkyně družstva [Anonymizováno] přitom vyplynulo, že byl žalobcem napraven i další vytýkaný stav, a to provedené stavební úpravy bez souhlasu ze strany žalovaného, dodáním revizních zpráv a požadované dokumentace s tím, že došlo ke zpětnému odsouhlasení provedených stavebních úprav. Skutečnost, že žalobce zanechal vytýkaného pronajímání bytů na adrese [adresa] a [adresa], vyplývá i ze zápisu ze shromáždění delegátů žalovaného ze dne 25. 6. 2019. Žalobce tak spolu s podáním námitek vůči rozhodnutí o jeho vyloučení jako člena družstva přestal s porušováním členských povinností, odstranil následky dosavadního porušování, učinil tak ještě před zasedáním shromáždění delegátů a na to mělo být shromážděním reagováno, uvedené okolnosti měly být vzaty v úvahu při zvažování, zdali je namístě námitky žalobce jako člena družstva zamítnout. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že by byla žalobci řádně doručena výstraha (přičemž se nejedná o případ popsaný ve stanovách žalovaného, kdy by bylo možné vyloučit člena družstva bez udělení předchozí písemné výstrahy) tak, aby mohl v poskytnuté lhůtě uvedené ve výstraze přestat s porušováním členských povinností, odstranit následky takového porušování, čímž by účelu výstrahy bylo dosaženo, lze dovodit, že právo žalovaného na vyloučení žalobce z důvodu uvedeného ve výstraze zaniklo, zamítnutí námitek v takové situaci žalovaným odporuje smyslu a účelu právní úpravy vyloučení. Rozhodnutí o vyloučení žalobce a rozhodnutí, kterým byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno usnesení představenstva žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení žalobce, jsou tak v rozporu se zákonem, a proto neplatná. Neplatnost usnesení může být dána pro rozpor se zákonem, se stanovami či s dobrými mravy. Usnesením shromáždění delegátů žalovaného ze dne 25. 6. 2019 přijatého pod bodem 5-4 byl zrušen souhlas s nepovinným dobrovolným převodem bytových jednotek nacházejících se na adrese [Anonymizováno] a [adresa] do osobního vlastnictví žalobce. Souhlas byl odňat v návaznosti na porušení povinností žalobcem stanovených mu v článku II. odst. 2.1, článku 5 odst. 5.2, 5.6 a 5.8 smluv o nájmu, resp. článku 42 odst. 2 a článku 33 odst. 1 stanov. Uvedené usnesení bylo zjevně přijato v návaznosti na zamítnutí námitek žalobce a na potvrzení usnesení představenstva žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení žalobce, aniž by byly podmínky pro vyloučení žalobce jako člena žalovaného splněny. I kdyby bylo možné vyjít z předpokladu, že žalobce hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu tak, jak stanoví § 734 odst. 1 písm. a) ZOK jako podmínku pro jeho možné vyloučení z bytového družstva, nebyl splněn zásadní zákonem stanovený předpoklad pro takovýto postup, a sice doručení písemné výstrahy žalobci, která mu měla poskytnout možnost vytýkaného jednání zanechat a následky porušení jeho povinností napravit. Je nutné si uvědomit, že vyloučení z družstva je citelnou sankcí, jíž družstvo může postihnout porušování členských povinností, neboť členům družstva v důsledku vyloučení zaniká účast v družstvu a práva z této účasti plynoucí uvedená zejména v § 575 odst. 1 ZOK. V bytovém družstvu v důsledku vyloučení tak zaniká mimo jiné právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu nebo nájem družstevního bytu. S ohledem na závažnost právních důsledků představuje vyloučení z družstva krajní řešení (prostředek ultima racio), jehož využití musí být odůvodněno okolnostmi konkrétního případu. Zde se plně uplatní princip proporcionality jako jedna ze základních zásad soukromého práva. Stejně jako v případě jiných práv nesmí být ani vyloučení družstvem zneužito. Pro posouzení přiměřenosti postupu žalovaného bylo rovněž významné, z jakého důvodu žalobce neplnil své členské povinnosti. Žalobcem bylo prokázáno jeho účastnickou výpovědí, listinnými důkazy (viz e-mailová korespondence, obsah zápisu ze shromáždění delegátů žalovaného ze dne 25. 6. 2019), že měl předjednán budoucí převod uvedených bytů do osobního vlastnictví, na základě čehož on smlouvy o nájmu uzavíral, předmětné byty byly v té době v dezolátním stavu, následně mu žalovaným bylo sděleno, že převod byl schválen a on může byty užívat jako vlastník. Vzhledem k těmto okolnostem se soudu jeví usnesení, kterým byl souhlas, byť s nepovinným a dobrovolným převodem bytových jednotek do osobního vlastnictví žalobce odňat s tím, že novou žádost o převod bytů do osobního vlastnictví lze podat až po uplynutí deseti let, jako rozporné s dobrými mravy, a proto neplatné.“

6. Proti usnesení soudu prvního stupně, všem jeho výrokům, podal další účastník - bytové družstvo (dále i jen „družstvo“) v zákonné lhůtě odvolání. Podle odvolatele bylo dáno materiální naplnění důvodů pro vyloučení navrhovatele z družstva, když bylo prokázáno, že navrhovatel skutečně v družstevních bytech, jež měl v nájmu, provedl pronajímatelem neodsouhlasené stavební úpravy a změny. Především tyto byty bez předchozího souhlasu pronajímatele užíval pro komerční ubytovávání třetích osob za úplatu prostřednictvím služby [Anonymizováno]. Odvolatel poukázal na to, že navrhovateli zaslal postupně celkem čtyři výstrahy, přičemž konkretizoval jednotlivé adresy první dvě výstrahy byly zaslány do bydliště navrhovatele uvedeného v seznamu členů družstva, další na adresy navrhovatelem pronajatých bytů. Výstrahy byly dle družstva doručovány s respektem k čl. 22 odst. 4, 26 odst. 1 písm. a) a čl. 90 účinných stanov družstva. Bylo doručováno fikcí dle čl. 90 odst. 4 písm. b) stanov družstva. Bylo-li by toto ustanovení stanov neplatné, měl člen družstva či další legitimovaná osoba napadnout podle § 663 z.o.k. usnesení členské schůze, jež příslušné ustanovení stanov přijala. To se nestalo, pročež ve smyslu § 663 odst. 2 z.o.k. již neplatnost usnesení členské schůze přijavší předmětné stanovy nelze přezkoumávat. Navrhovatel měl dle družstva objektivní možnost se s obsahem listin obsahujících výzvu před vyloučením seznámit, je jeho chybou, že si neoznačil schránky u jím užívaných bytů či že po dobu své nepřítomnosti v České republice nezajistil osobu, která by mu poštu vyzvedávala. Dále odvolatel vyjádřil nesouhlas s výrokem III. s tím, že převod jednotky v domě v [Anonymizováno] neměl navrhovatel nikdy schválen, což podmínkou převodu jednotky z družstva do vlastnictví navrhovatele. Zrušení souhlasu s převodem jednotky v [Anonymizováno] na navrhovatele bylo shromážděním učiněno nikoli proto, že byl navrhovatel jako člen z družstva vyloučen, ale v návaznosti na porušování stanov navrhovatelem. Ten se, bez ohledu na otázku doručování výstrahy před vyloučením odpustil porušování stanov nepovoleným poskytováním družstevních bytů ve vlastnictví družstva třetím osobám k užívání (k ubytovávání). Shromáždění šlo o to zabránit převodům bytů do vlastnictví navrhovatele, čímž bude zabráněno jejich užívání pro ubytovávání třetích osob. Tyto osoby rušily užívání bytů dalšími nájemníky - podnapilí hosté ručili noční klid v domech a když vlastníci jednotek a členové družstva kontaktovali navrhovatele, ten slíbil, že to vyřeší, ale neučinil tak. Přímo v textu usnesení o zrušení převoditelnosti je uvedeno, že převody jsou rušeny a na 10 let odloženy, protože žalobce porušil stanovy a smluvní ujednání nájemní smlouvy. Nikoli proto, že by byl z družstva vyloučen. Odvolatel navrhl zamítnutí „žaloby“ a přiznání náhrady nákladů řízení družstvu.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných, než odvolatelkou uvedených důvodů.

8. Zásadním důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci jsou procesní pochybení. Řízení o neplatnost usnesení shromáždění delegátů bytového družstva, a to včetně jeho rozhodnutí o vyloučení člena z družstva, je řízení podle § 3 odst. 2 písm. a) z.ř.s. - ve statusových věcech právnických osob. Tedy řízením dle § 85 písm. a) z.ř.s. Svojí povahou tak řízení tzv. nesporným. Naopak, řízení o určení, že určitá osoba je členem družstva, včetně družstva bytového, je řízením dle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř., tedy jde o spor mezi členem obchodní korporace a obchodní korporací jako takovou. Bylo-li v daném případě podáno podání obsahující zároveň žalobu žalobce na určení, že je žalobce členem předmětného družstva, a zároveň návrh navrhovatele na prohlášení usnesení shromáždění delegátů předmětného družstva ze dne 25. 6. 2019 (o vyloučení a dále o zrušení souhlasu s převodem bytových jednotek) za neplatné, nebylo možné vést řízení zahájená tímto podáním souběžně. Jinak řečeno, tím, že šlo o návrhy ve dvou zcela odlišných procesních režimech, bylo nutné vést samostatně řízení o určení, že je žalobce členem družstva - v tzv. sporném režimu, tedy v režimu výlučně občanského soudního řádu, a řízení o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů - v tzv. nesporném režimu, tedy v režimu primárně zákona o zvláštních řízení soudních, toliko se subsidiaritou o. s. ř. Podřadil-li soud prvního stupně projednávanou věc kompletně do režimu sporného řízení (viz označení účastníků v záhlaví rozhodnutí: žalobkyně, žalovaný, výrok: žaloba se zamítá…, forma přijatého rozhodnutí). Dělení na tzv. sporná a nesporná řízení však nemá jen teoretický význam. Uvedené dělení má význam pro správný, tedy zákonný postup soudu při zjišťování skutkového stavu, na základě něhož soud meritorně rozhoduje. V nesporném řízení obecně platí, že soud není vázán tvrzeními a důkazními návrhy účastníků řízení, může vyšetřovat skutkový stav podle svého uvážení. Jedná se o zásadu vyšetřovací legislativně vyjádřenou v § 20 z.ř.s. Odpovědnost soudu za zjištění skutkového stavu nicméně nelze vykládat tak, že by účastníci mohli být zcela pasivní. Naproti tomu ve sporných řízeních se uplatňují jiná pravidla a zásady, např. zásada tzv. zákonné koncentrace řízení (§ 118b o. s. ř.), což má podstatný vliv na celý průběh, a potažmo i výsledek řízení. Také princip důkazního břemene a následků jeho neunesení je pro sporné řízení typické. Projednal-li a rozhodl-li posuzovanou věc soud prvního stupně v rozporu se zákonem v režimu tzv. sporného řízení, ovládaného zcela jinými zásadami a procesními pravidly, ač se v daném případě jedná ohledně návrhu na určení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů o řízení nesporné ve statusových věcech právnických osob, zatížil tím řízení zmatečnostní vadou, jež je sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí bez dalšího. Rozhodovat o obou návrzích v jediném řízení potud není v souladu se zákonem, pročež měl soud prvního stupně řízení o určení, zda je žalobce členem předmětného družstva, usnesením vyloučit k samostatnému projednání.

9. Odvolací soud, aniž by věc hodnotil po věcné stránce, poukazuje na to, že i jen z logiky věci za situace, kdy probíhá řízení o neplatnost usnesení členské schůze družstva o vyloučení člena z družstva, přičemž jeho dosavadní členství není nijak zpochybňováno, nemůže být dán jeho právní zájem na určení, že je členem družstva. To ostatně odpovídá i judikatuře viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 27 Cdo 837/2021: „Člen družstva, který se proti svému vyloučení z družstva může bránit návrhem podle § 620 odst. 1 z. o. k., nemá naléhavý právní zájem na určení svého členství v družstvu, jehož důvodem by bylo (výhradně) to, že z družstva nebyl platně vyloučen. Byla-li rozhodnutím soudu podle § 620 odst. 1 z. o. k. vyslovena neplatnost vyloučení člena z družstva, nemůže být žádným z (odklizených) rozhodnutí orgánů družstva o vyloučení dotčeného člena z družstva ohroženo právo ani postavení vylučovaného člena, a tudíž tento člen družstva - není-li zde jiná skutečnost, pro kterou by jeho právo bylo ohroženo nebo pro niž by se jeho právní postavení stalo nejistým - nemá naléhavý oprávní zájem na určení, že je členem družstva.“ Podle usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 2799/2011: „Soud rozhodující o určení členství v družstvu není oprávněn posuzovat věcnou správnost vyloučení z družstva (tj. zda důvod, pro který byl dotčený člen z družstva vyloučen, byl vskutku dán) a není ani oprávněn přezkoumávat, zda byly splněny podmínky, za nichž může družstvo k rozhodnutí o vyloučení přistoupit (např. zda byla udělena výstraha).“ Po skončení řízení o neplatnost rozhodnutí příslušného orgánu o vyloučení člena z družstva totiž teprve bude zřejmé, zda bylo vyloučení platné, a členovi v jeho důsledku členství zaniklo, nebo bylo neplatné a potud je stále členem.

10. Dále odvolací soud podotýká, že z rozhodnutí soudu prvního stupně jakož i z dosavadního průběhu řízení a v něm provedeného dokazování je zřejmé, že rozhodnutí - usnesení shromáždění delegátů předmětného bytového družstva, kterým byl zrušen souhlas s převodem ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně uvedených bytových jednotek, nebylo činěno v souvislosti s vylučováním navrhovatele z družstva, ale z jiných důvodů. Nicméně, i kdyby bylo rozhodnuto v souvislosti s jeho vylučováním, bylo by jednak toto rozhodnutí obsoletní, protože tento nárok by vyloučenému členovi coby již nečlenovi zanikl, jednak nelze zasahovat ze strany soudu do vůle družstva potud, aby nemohlo volně disponovat se svým majetkem. Dále pak je třeba upozornit, že příslib resp. souhlasem s převodem se měl týkat jen jediného bytu.

11. K námitce odvolatele ohledně, že není-li napadeno usnesení, jímž byla přijata změna stanov či zcela nové stanovy, pak nelze již tyto stanovy přezkoumávat, uvádí odvolací soud následující. Řečené platí jen ohledně ustanovení stanov, jež nejsou v rozporu s kogentním ustanovením zákona, neboť takováto část stanov jsoucí v rozporu s kogentním ustanovením zákona je neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu. Naopak dispozitivní část stanov, tedy ustanovení stanov, jehož konstrukci resp. vytvoření připouští zákon resp. není v rozporu se zákonem, je čistou vůlí orgánu, do jehož působnosti přijetí takovéhoto ustanovení stanov náleží, pročež jen potud lze s odvolatelem souhlasit, že jej již nelze přezkoumávat, nedošlo-li k napadení rozhodnutí orgánu, který o takovém ustanovení stanov rozhodl.

12. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 221 písm. a/ o. s. ř.).