o zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 79 Cm 69/2020-206

1. Žalobou podanou Okresnímu soudu v Mělníku dne 21. 2. 2020 domáhal se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 360 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 2. 2017 do zaplacení. Uvedl, že je členem žalovaného, který vlastní bytovou jednotku č. [Anonymizováno] o podlahové ploše [Anonymizováno] v pátém podlaží domu č. p. [Anonymizováno] v ulici [Jméno žalovaného B] (dále jen „byt“). Žalobce má právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu jako k bytu družstevnímu. Žalovaný s ním však už přes dvacet let odmítá nájemní smlouvu uzavřít a byt pronajímá třetí osobě ([jméno FO]), která není členkou družstva. Žalobce má za to, že mu náleží výnos z nájemného za byt, protože je to právě on, kdo by měl v souladu se stanovami žalovaného byt užívat a případně dát do podnájmu. Žalobci se podařilo zjistit, že žalovaný byt pronajímá [jméno FO] za částku přesahující 8 500 Kč, přestože tržní nájem takového bytu přesahuje 13 000 Kč. Uvedených 8 500 Kč tak představuje částku, o kterou se žalovaný každý měsíc na úkor žalobce obohacuje, zatímco 4 500 Kč škodu, resp. nájemné, které by žalobce získal, kdyby byt dal do podnájmu. Žalobce požaduje po žalovaném za tři roky zpětně, tj. od 22. 2. 2017, z titulu bezdůvodného obohacení 8 500 Kč měsíčně, tj. celkem 306 000 Kč a z titulu náhrady škody 4 500 Kč měsíčně, tj. 162 000 Kč. Od toho měsíčně odečítá částku 3 000 Kč (108 000 Kč za žalované období), kterou by jako ostatní členové družstva platil na nájemném.

2. Žalovaný se bránil tvrzením, že žalobci bylo v době vzniku členství známo, že byt je pronajat třetí osobě a že nájemní smlouva s ním bude uzavřena, až byt bude fakticky i právně volný. Žalovaný tedy neporušil zákon ani stanovy. Dům byl původně vlastnictvím [adresa], která byt v roce 1982 pronajala [jméno FO]. V roce 1998 se Spolana rozhodla dům prodat nájemníkům za podmínky, že založí bytové družstvo. Manželé [jméno FO] se členy žalovaného nestali. Žalovaný zveřejnil nabídku odkupu podílů na byty, jejichž nájemníci do družstva nevstoupili. Žalobce byl jedním ze zájemců. Po splacení členských vkladů s ním žalovaný uzavřel smlouvu o určení práv a povinností nebydlícího člena. S [jméno FO] uzavřel žalovaný dne 1. 2. 1999 nájemní smlouvu k bytu, čímž manželům [jméno FO] vzniklo společné nájemní právo. Po smrti pana [jméno FO] dne [Anonymizováno] přešel nájem na jeho manželku, s níž družstvo dne 30. 4. 2015 uzavřelo nájemní smlouvu. Žalovaný tak má spravedlivý důvod k tomu, aby od ní přijímal nájemné.

3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2020, č. j. Ncp 390/2020-56, rozhodl, že k projednání věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil Krajskému soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“).

4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalovanému přiznal náklady řízení (výrok II.). Vzal za prokázané, že [jméno FO] za trvání manželství s [jméno FO] uzavřel dne 20. 5. 1982 s [adresa] dohodu o užívání bytu, jejíž součástí byly i záznamy o změnách měsíční úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené. Dne 18. 6. 1998 se konala ustavující schůze žalovaného. [jméno FO] byl jedním ze zakládajících členů, avšak neuhradil zápisné či členský vklad, a proto mu členství nevzniklo. Družstvo však 1. 2. 1999 uzavřelo s [jméno FO] nájemní smlouvu stejného obsahu, jako uzavíralo se svými členy. Podíl k bytu nabídlo družstvo k odkupu třetí osobě. Tou se stal žalobce, který uhradil zápisné, členský vklad i členský podíl ve výši 145 518 Kč. Žalovaný s ním uzavřel dne 29. 6. 1999 smlouvu o určení práv a povinností nebydlícího člena, ve které se zavázal přidělit mu byt přednostně a uzavřít s ním nájemní smlouvu v případě, že byt bude právně i fyzicky volný, tzn. zanikne právo nájmu k bytu a byt bude vyklizen. Žalovaný se zavázal využít všech právních možností proti osobám, které byt užívají bez právního titulu nebo porušují své povinnosti nájemce tak, aby byl byt právně a fyzicky volný. [jméno FO] užíval byt až do své smrti dne [Anonymizováno], kdy družstvo uzavřelo novou nájemní smlouvu s jeho manželkou [jméno FO]. Té družstvo dalo výpověď z nájmu, neboť dlužila na nájemném a službách spojených s užíváním bytu. Řízení o vyklizení bytu bylo zastaveno pro její smrt.

5. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce opomíjí skutečnost, že kdyby s ním žalovaný uzavřel nájemní smlouvu, musel by také platit nájemné, a to i v případě, kdy by byt dal do podnájmu. Výše nájemného by potom byla stanovena nejméně na 8 500 Kč měsíčně. Žalovanému tak bezdůvodné obohacení nevzniká. Náhradu škody odvozoval žalobce od porušení dobrých mravů. Podle soudu prvního stupně se však neprokázalo, že by žalovaný úmyslně porušil ke škodě žalobce dobré mravy, a proto žalobce nemá ani právo na náhradu škody.

6. Žalobce se odvolal proti všem výrokům napadeného rozsudku. Upozornil, že přestože žalobce splnil všechny své povinnosti, žalovaný s ním po více než 20 let odmítal uzavřít nájemní smlouvu k bytu s odůvodněním, že byt pronajímá třetí osobě, která nebyla členem družstva. Po celou dobu žalovaný pošlapával žalobcova práva, nezval jej na členské schůze, neumožnil mu ucházet se o místo člena orgánu nebo nahlížet do podkladů družstva. Žalobce byl nucen si vzít úvěr a pořídit bydlení v jiném družstvu. Žalovaný byt pronajímal za nižší cenu, než za kolik se v dané době a místě pronajímaly menší byty; komerční nájemkyně si tak mohla dovolit sama užívat byt [Anonymizováno] a nic jí nenutilo přestěhovat se do menšího bytu. Bytové družstvo je založeno za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů, nikoli aby komerčně pronajímalo byty na jejich úkor. Pokud se tak již děje, musí členovi nutně svědčit právo na výtěžek z pronájmu. Pokud byl byt, k němuž žalobci svědčilo právo nájmu, po 22 let pronajímán žalovaným za nízkou cenu a výnosy spotřebovávány ostatními členy, byla tím absolutním způsobem porušována rovnost mezi členy družstva. Takové jednání žalovaného je v rozporu s dobrými mravy i Listinou základních práv a svobod. Závěr soudu prvního stupně o neexistenci bezdůvodného obohacení považuje žalobce za vadný z toho důvodu, že soud prvního stupně zahrnul do nájmu i zálohu na služby spojené s užíváním bytu a nerozlišil mezi nájemným pro členy družstva a komerčním nájemným. V řízení vůbec nebylo dokazováno nájemné pro členy družstva, které má odpovídat účelně vynaloženým nákladům. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobce následně odvolání doplnil o upozornění, že žalovaný se k manželům [jméno FO] choval jako k členům družstva, jako takové je evidoval a uzavřel s nimi nájemní smlouvu stejnou, jako s členy družstva.

8. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na svá předchozí podání. Uvedl, že k inkasování nájemného měl spravedlivý důvod v podobě nájemní smlouvy a vůči žalovanému neporušil své povinnosti. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud je předně toho názoru, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a dovodil z něj správné skutkové závěry. Odvolací soud z nich ve svých dalších úvahách vychází.

11. Podle § 2909 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.

12. Podle ustálené judikatury vzniká povinnost nahradit škodu způsobenou úmyslným porušením dobrých mravů v případech „výkonu práva, který je však prováděn způsobem, jenž směřuje k poškození jiného, a stává se tak vlastně zneužitím práva. Jednání, které směřuje k uskutečnění výsledku, jenž je zákonem předpokládán, je jednáním dovoleným i v případě, že jeho vedlejším následkem je případný vznik újmy jiného. Pokud však někdo vykonává své právo způsobem, který záměrně poškozuje jiného, jde o šikanózní výkon práva, a tedy o jednání proti dobrým mravům, kdy výkon práva se stává toliko prostředkem k poškození jiného“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1084/2020, a judikaturu tam citovanou).

13. Pro projednávanou věc je podle odvolacího soudu zásadní obsah dohody o určení práv a povinností nebydlícího člena družstva, kterou účastníci uzavřeli poté, co žalobce nabyl členský podíl. Touto dohodou vzal žalobce na vědomí, že byt je obsazen nájemníkem a že družstvo mu umožní jej užívat jako družstevní byt poté, co bude nájem stávajícího nájemce ukončen a byt vyklizen. Zároveň se družstvo zavázal činit vše potřebné k tomu, aby byl byt vyklizen co nejdříve. Žalobce si tedy fakticky s družstevním podílem koupil naději, že manželé [jméno FO] byt v dohledné době vyklidí a žalobce bude moci byt užívat.

14. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně potom plyne, že družstvo uvedenou dohodu dodrželo a jakmile se mu otevřela možnost dát paní [jméno FO] výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného, učinilo tak a podalo i žalobu o vyklizení bytu. Jakmile byl byt po smrti paní [jméno FO] vyklizen, umožnilo žalobci jeho užívání.

15. K tomu nutno doplnit, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně vzniklo [jméno FO] právo užívat předmětný byt dohodou podle § 155 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v původním znění platném v roce 1982. Protože [adresa] a [jméno FO] byli manželé, vzniklo podle § 175 odst. 1 cit. zákona společné užívání bytu manžely. Podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., se toto právo společného užívání bytu změnilo na společný nájem. Převodem domu na žalovaného v roce 1999 nájemní poměr nezanikl, nýbrž žalovaný vstoupil do právního postavení pronajímatele (§ 680 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v tehdy platném znění). Občanský zákoník č. 40/1964 umožňoval vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v § 711, které se sice novelizacemi tohoto ustanovení měnily, avšak žalobce netvrdil, že by se kterýkoli z těchto důvodů naplnil a žalovanému se tedy otevřela možnost dát manželům [jméno FO] výpověď. Po smrti [jméno FO] potom podle § 766 odst. 1 o. z. přešlo nájemní právo na jeho manželku [jméno FO]. Ani v jejím případě žalobce netvrdil, že by existovaly důvody vypočtené v § 2288 o. z., podle kterých by žalovaný mohl nájem vypovědět dříve, než tak učinil.

16. K uvedenému nutno doplnit, že i kdyby byly nájemní smlouvy, které žalovaný uzavřel v roce 1999 s [jméno FO] a v roce 2015 s [jméno FO], neplatné, existoval by i nadále nájemní poměr založený zmíněnou dohodou z roku 1982.

17. Z uvedeného tak plyne, že družstvo řádně plnilo své povinnosti z dohody o určení práv a povinností nebydlícího člena, kterou s žalovaným uzavřelo. Ze samotného faktu, že naplnění účelu dohody trvalo 22 let, potom podle odvolacího soudu rozhodně neplyne, že by žalovaný jednal v úmyslu žalobce poškodit.

18. Tvrzení žalobce, že žalovaný pronajímal manželům [jméno FO] byt za cenu nižší, než bylo nájemné v daném místě a čase obvyklé, a že v případě zvýšení nájemného by byla paní [jméno FO] nucena se vystěhovat, považuje odvolací soud za neprokázanou spekulaci. Ostatně pro naplnění podmínek § 2909 o. z. by bylo zapotřebí prokázat, že žalovaný neusiloval o zvýšení nájemného s úmyslem žalobce poškodit. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého žalovaný neporušil dobré mravy v úmyslu žalobce poškodit.

19. Podle § 2913 odst. 1 o. z., poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

20. Žalovaný není povinen tvrzenou škodu nahradit ani podle posledně citovaného ustanovení, neboť neporušil žádnou povinnost, která by mu plynula ze stanov nebo z dohody o určení práv a povinností nebydlícího člena (viz výše).

21. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

22. Jednou z podmínek vzniku bezdůvodného obohacení je absence spravedlivého důvodu na straně obohaceného. K výkladu pojmu „spravedlivý důvod“ se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, uveřejněném pod R 62/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení se rozumí primárně důvod právní. Toliko zcela výjimečně lze konstatovat, že se navzdory absenci právního důvodu přesun majetkových hodnot opíral o spravedlivý důvod vyplývající - slovy důvodové zprávy k § 2991 o. z. - ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života […] Jako právní důvod pro nabytí obohacení lze pak zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel. Vyplývá-li právo na nabytí prospěchu přímo ze zákona, je možné za právní důvod považovat samotnou právní normu, která dotčenému oprávnění dává vzniknout.“ V uvedené věci Nejvyššího soudu se jednalo o bytové družstvo, které mělo ze zákona právo na převod pozemku pod svým bytovým domem do svého vlastnictví. Přesto Nejvyšší soud konstatoval, že nemělo-li družstvo před převodem pozemku věcné či obligační právo pozemek užívat, vznikalo na jeho straně bezdůvodné obohacení. Výjimkou by byl jedině případ, kdy by stát převod pozemku záměrně oddaloval.

23. V projednávané věci měl žalobce na základě dohody o určení práv a povinností nebydlícího člena pouze právo na to, aby s ním družstvo uzavřelo nájemní smlouvu k bytu jako s členem družstva, jakmile zanikne nájemní právo dosavadního nájemce. Vlastníkem bytu a pronajímatelem však bylo i nadále družstvo a z uvedené dohody neplyne, že by žalobce měl jako nebydlící člen družstva právo inkasovat nájemné. Nájemné tedy po právu inkasoval žalovaný. Nelze tedy dospět k závěru, že by se žalovaný obohacoval na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu.

24. Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že otázka, zda žalovaný po určitou dobu považoval Jaroslava Ulče za člena družstva, není pro projednávanou věc rozhodná. Žalovaný ostatně v řízení žalobcovo členství nepopíral. Stejně tak nerozhodné je tvrzení, že žalovaný nezval žalobce na členské schůze a neumožnil mu kandidovat do volených orgánů. Proti takovému porušení svých členských práv se žalobce mohl bránit návrhy na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze. Nic to však nemění na shora uvedeném závěru, že žalovaný plnil své povinnosti z dohody o určení práv a povinností nebydlícího člena.

25. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť je věcně správné.

26. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšnému žalovanému. Náklady žalovaného sestávají z

a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 1 úkonu právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 360 000 Kč (viz § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 9 740 Kč,

b. 1 režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč,

c. náhrady za 21 % DPH ve výši 2 108,40 Kč.