o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-171

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze (dále jen „soud I. stupně“) dne 8. ledna 2016 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky nejméně 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody, způsobené žalovaným jako bývalým jednatelem právního předchůdce žalobce [právnická osoba], IČ [IČO], sídlem [adresa] v důsledku uzavření neplatné pracovní smlouvy, podle které byla žalovanému vyplacená mzda v celkové výši 1 110 783,20 Kč (bezdůvodné obohacení) a částka 741 993 Kč jako zaplacené zákonné odvody na zdravotní a sociální pojištění (náhrada škody).

2. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 49 Cm 4/2016-113 uložil žalovanému povinnost zaplatit

- I. žalobci částku 1 852 776,20 Kč (1 110 783,20 Kč + 741 993 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně ode dne 18. července 2012 do zaplacení,

- II. žalobci částku 122 042 Kč na náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně,

- III. České republice - soudu I. stupně doplatek soudního poplatku ve výši 67 639 Kč za rozšíření žaloby,

vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

3. Soud I. stupně v odůvodnění kromě jiného uvedl, že žalovaný byl v období od 20. dubna 2007 do 30. července 2010 jediným jednatelem a statutárním orgánem právního předchůdce žalobce. Dne 31. května 2007 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce pracovní smlouvu, kterou podepsal za obě smluvní strany. Žalovanému byla na jejím základě v období leden 2008 až září 2010 vyplacena částka 1 110 783,20 Kč. Pracovní smlouva nebyla schválena valnou hromadou právního předchůdce žalobce ani písemně všemi jeho společníky, je tudíž absolutně neplatná, pracovní náplň funkce ředitele byla obsahově shodná s výkonem funkce jednatele. Žalovaný nevykonával funkci jednatele právního předchůdce žalobce řádně, činil úkony v rozporu se zájmy společnosti a svým dlouhodobým jednáním v této funkci úmyslně společnost poškozoval, za což byl pravomocně odsouzen. Důvodným byl shledán rovněž nárok na zaplacení částky 741 993 Kč jako náhrady škody z titulu zaplacených odvodů na zdravotním a sociálním pojištění žalovaného.

4. Včas podaným odvoláním ze dne 18. prosince 2018 žalovaný (odvolatel) navrhl, aby odvolací soud změnil uvedený rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítne, případně jej zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Ve vyjádření ze dne 7. února 2019 k odvolání žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil v plném rozsahu a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. června 2020, č. j. 6 Cmo 63/2019-150 napadený rozsudek odkazem na ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a odkazem na ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Odvolací soud v odůvodnění kromě jiného uvedl, že podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, pokud z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení je v souladu s dispoziční zásadou soud vázán žalobou, tudíž nemůže přiznat žalobci více, než požadoval v žalobním petitu. V dané věci se nejedná o žádný z případů, kdy by výši nároku bylo možno stanovit teprve soudem, tudíž ohledně požadované jistiny i úroků z prodlení nebylo možno přiznat více, než bylo předmětem sporu. Žalobce neměl povinnost navrhnout znění výroku rozsudku, ale učinil tak. Z navrženého petitu je zřejmé, že se domáhá částky 500 000 Kč, k níž nebylo třeba dospět výkladem, nebyla však podložena konkrétními skutkovými tvrzeními tak, aby bylo zřejmé, co konkrétně má představovat, aby případně vydané rozhodnutí o ní mohlo zakládat překážku věci rozhodnuté. Pro možnost zabývat se nárokem na zaplacení částky 1 852 776,20 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení soudem by tato částka včetně příslušenství musela být předmětem sporu, neboť nelze přiznat to, co není v žalobním petitu požadováno. Vyšší než původně navržená částka může být předmětem sporu pouze v připuštění navržené změny žaloby a shledání předpokladů pro takový postup, aktuálně je však předmětem sporu částka 500 000 Kč. Řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odpovídající náprava nemohla být v odvolacím řízení sjednána.

8. Odvolací soud nepřisvědčil úvaze soudu I. stupně, že pokud byl žalovaný rozsudkem soudu I. stupně ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 40 T 12/2012 uznán vinným úmyslným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení § 128 odst. 2 a 3 tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a způsobením škody ve výši 3 119 800 Kč, že by funkci jednatele ani v jistém rozsahu nevykonával řádně a že mu odměna za výkon této funkce vůbec nenáleží. Žalovaný byl povinen k náhradě uvedené škody způsobené svou trestnou činností, ale bez stanovení žádného dalšího majetkového postihu, např. v povinnosti vrátit veškeré finanční prostředky, jež mu byly vyplaceny za výkon funkce jednatele společnosti.

9. Odvolací soud neshledal pochybení v právní argumentaci ohledně dovození neplatnosti pracovní smlouvy soudem I. stupně, navazující na učiněná skutková zjištění a skutkové závěry. Výkon funkce jednatele a odměnu za něj je nutno posoudit vcelku včetně posouzení dopadů trestné činnosti, za níž byl žalovaný pravomocně odsouzen, do výsledku hospodaření společnosti. Následně by se muselo odvodit, zda je právo na odměnu dáno, v kladném případě, jaká je obvyklá výše odměny, a to za předpokladu naprostého určení předmětu sporu a o jaký skutkový základ se uplatněný nárok opírá. Žalobce svou aktivní legitimaci doložil smlouvou o postoupení pohledávek, kterou byla ve vztahu k žalovanému kromě nároku na náhradu škody ve výši 3 139 804 Kč, jež evidentně není předmětem daného sporu, postoupena pohledávka ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, která byla vyčíslena pouze předběžně. V textu je jednoznačně zmíněna postoupená částka 500 000 Kč s příslušenstvím, výrokem rozsudku soudu I. stupně ze dne 8. října 2012, č. j. 50 Cm 75/2012-124 bylo rozhodnuto o částce 500 000 Kč s příslušenstvím, pojem „případně v jiné výši dle znaleckého posudku“ dle připojené „specifikace“ není v souladu s požadavkem určitosti.

10. Soud I. stupně, vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, usnesením ze dne 21. srpna 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-157 odkazem na neurčitost podané žaloby (není zřejmé, o jaký skutkový základ žalobce opírá nárok na zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, když neuvádí, v jakém rozsahu tato částka představuje mzdu vyplacenou žalovanému a v jakém rozsahu zaplacené povinné odvody, a rovněž není zřejmé, za jaké období je nárok požadován), vyzval žalobce ve lhůtě 20 dnů od doručení usnesení k odstranění uvedených vad stanoveným způsobem s poučením o odmítnutí podání, pokud podání nebude ve stanovené lhůtě řádně opraveno a doplněno a pro tento nedostatek nebude možno v řízení pokračovat, čímž řízení skončí.

11. Soud I. stupně usnesením ze dne 24. září 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-158

- I. odmítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od doručení žaloby žalovanému do zaplacení,

- II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 127 608 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.

12. Soud I. stupně v odůvodnění kromě jiného uvedl, že uplatněná částka není podložena konkrétními skutkovými tvrzeními, aby bylo zřejmé, co konkrétně představuje, aby případně vydané rozhodnutí o této částce mohlo zakládat překážku věci rozhodnuté. Žaloba vykazuje vadu neurčitosti, když postrádá vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., proto byl žalobce odkazem na ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzván ve stanovené lhůtě k odstranění vady žaloby stanoveným způsobem s poučením o možnosti odmítnutí podání. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 31. srpna 2020, stanovená lhůta k odstranění vad začala běžet dne 1. září 2020 a marně uplynula dne 21. září 2020, proto soud I. stupně postupem dle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. žalobu odmítl a rozhodl o povinnosti žalobce, jehož žaloba byla odmítnuta, zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř.

13. Ve včasném odvolání ze dne 12. října 2020 žalobce (odvolatel) označil uvedené usnesení soudu I. stupně s ohledem na dosavadní průběh řízení za neopodstatněné, nelogické a tudíž zmatečné a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil v plném rozsahu a věc byla soudem I. stupně řádně projednána, když výzva soudu I. stupně v usnesení ze dne 21. srpna 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-157 nebyla jeho zástupci doručena.

14. Žalobce v odůvodnění setrval na žalobě o zaplacení nejméně 500 000 Kč s příslušenstvím, když požadavek soudu I. stupně, aby ze žaloby byl patrný žalobní petit (čeho se domáhá), nelze vykládat jako povinnost žalobce vždy učinit návrh na znění výroku rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, pokud v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Z obsahu předmětné žaloby je jednoznačně patrná souvislost mezi vylíčenými skutkovými okolnostmi a žalobním návrhem, vyčíslení nároku s ohledem na další skutková tvrzení bylo pouze předběžné, ale dostatečně určité. Nebylo povinností žalobce na počátku řízení formulovat petit zcela konkrétním způsobem, pokud z objektivních důvodů nemá vědomost o konkrétní výši uplatněného nároku. Možnost vyčíslení žalobního nároku alespoň v orientační výši připouští i judikatura Nejvyššího soudu České republiky, když „požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši“ (např. usnesení ze dne 23. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 1045/2003 nebo usnesení ze dne 16. března 2006, sp. zn. 33 Odo 85/2006). Formulace žalobního nároku s otevřenou horní hranicí za předpokladu komplexního vylíčení a odůvodnění skutečností podstatných pro projednání žaloby je přípustnou a běžnou praxí a je tudíž zřejmá nepatřičnost i překvapivost závěru soudu I. stupně o žalování pouze části požadovaného plnění.

15. Soud I. stupně usnesením ze dne 16. října 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-164 odkazem na ustanovení § 210a o. s. ř., podle něhož usnesení o odmítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení může k odvolání změnit přímo soud I. stupně v případě vyhovění odvolání v celém rozsahu, rozhodl o změně usnesení ze dne 24. září 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-158 tak, že se nevydává, když ověřil, že výzva žalobkyni v usnesení ze dne 21. srpna 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-157 byla administrativním pochybením doručena zástupci žalovaného. Podmínky pro vydání napadeného usnesení nebyly splněny, jelikož výzva k odstranění vad žaloby dosud nebyla žalobci doručena, tato bude doručena zástupci žalobce a na základě reakce žalobce bude opětovně posouzeno odstranění vytknutých vad žaloby.

16. Žalobce reagoval podáním ze dne 11. listopadu 2020, v němž kromě jiného uvedl, že v původním řízení o shodné žalobě svého právního předchůdce o zaplacení 500 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím soud I. stupně výrokem I. rozsudku ze dne 8. října 2012, č. j. 50 Cm 75/2012-124 přiznal uplatněný nárok včetně úroků z prodlení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení uvedené částky a pouze poukazoval na možnost rozšíření (změny) žaloby, pokud by zadaný znalecký posudek dospěl k vyšší částce. Jelikož právní předchůdce žalobce ke změně žalobního petitu v průběhu jednání nepřistoupil, soud I. stupně vyšel z uvedené částky a provedení důkazu znaleckým posudkem vyhodnotil jako nadbytečné. Odvolací soud usnesením ze dne 2. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 40/2013-144 uvedený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soud I. stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, výrokem I. rozsudku ze dne 25. června 2014, č. j. 50 Cm 75/2012-201 přiznal insolvenčnímu správci právního předchůdce žalobce nárok na zaplacení náhrady škody ve výši 1 816 326,20 Kč s příslušenstvím, který po doložení postoupení předmětné pohledávky přiznal žalobci výrokem I. rozsudku ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 49 Cm 4/2016-113. Tento rozsudek soudu I. stupně odvolací soud usnesením ze dne 18. června 2020, č. j. 6 Cmo 63/2019-150 zrušil na základě zcela opačné argumentace, když naprosto nepochopitelně a nepodloženě uzavřel, že žalobkyně se evidentně rozhodla žalovat pouze část z částek 1 110 783,20 Kč a 741 993 Kč a dle navrhovaného petitu se domáhala pouze částky 500 000 Kč, k níž rozhodně nebylo potřebné dospět výkladem. Tento závěr je naprosto mimo obsah projednávané věci, neboť ze žaloby i následných replik žalobce na obranu žalovaného i závěrečného návrhu žalobce jednoznačně vyplývá požadavek žalobce na projednání uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 1 110 783,20 Kč jako čisté mzdy vyplacené žalovanému za období leden 2008 až září 2010 a ve výši 741 993 Kč jako zaplacených odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Soud není nikdy zcela pevně vázán a formalisticky omezen formulací žalobního petitu; výrok rozhodnutí formuluje soud a je jeho povinností vyřídit žalobní návrh zcela. Požadovaná částka 500 000 Kč s příslušenstvím je pouze předběžným číselným vyjádřením žalobou uplatněného nároku na náhradu škody v celkové výši 1 816 326,20 Kč s příslušenstvím. Žalobce požaduje její zaplacení s tím, aby konečná výše žalobou požadované náhrady škody byla určena rozhodnutím soudu.

17. Soud I. stupně usnesením ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-171

- I. odmítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od doručení žaloby žalovanému do zaplacení,

- II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 127 608 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.

18. Soud I. stupně v odůvodnění kromě jiného opětovně uvedl, že uplatněná částka 500 000 Kč nebyla podložena konkrétními skutkovými tvrzeními, aby bylo zřejmé, co konkrétně představuje a případně vydané rozhodnutí o ní mohlo zakládat překážku věci rozhodnuté, a odkázal na právní závěry vyplývající z usnesení odvolacího soudu ze dne 18. června 2020, č. j. 6 Cmo 63/2019-150, kterými byl ve smyslu ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán. Žaloba vykazovala vadu spočívající v neurčitosti, neboť postrádala vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., proto byl žalobce usnesením ze dne 21. srpna 2020, č. j. 498 Cm 4/2016-157 vyzván k jejímu odstranění stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě. Na uvedenou výzvu žalobce reagoval podáním ze dne 11. listopadu 2020, v němž polemizoval s právními závěry odvolacího soudu se závěrem, že požaduje po žalovaném zaplacení částky ve výši nejméně 500 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce setrval na svém dřívějším stanovisku, jež bylo v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu, s uvedením alternativních možností (příslušná část čisté mzdy vyplacené žalovanému za období od 1. ledna 2008 do 30. září 2010 v částce 1 110 783,20 Kč, nebo část stejné čisté mzdy po případném odečtení soudem uznaného protinároku), když částku 500 000 Kč „technicky vzato“ představuje plnění na mzdu neoprávněně vyplacenou žalovanému za období od 1. února 2008 do 10. prosince 2008, jež však činí 515 414 Kč. Žalobce setrval na požadavku zaplacení částky 741 993 Kč odpovídající zaplaceným odvodům na zdravotní a sociální pojištění za období leden 2008 až září 2010.

19. Soud I. stupně konstatoval, že nadále platí výtka odvolacího soudu, že není patrné, jaká část náhrady škody, spočívající v povinných odvodech vyplacených v částce 741 993 Kč a ve vyplacení mezd žalovanému za období leden 2008 až září 2010, je obsažena v částce 500 000 Kč a dospěl k závěru, že žalobce vytýkané vady žaloby neodstranil požadovaným způsobem, proto žalobu odkazem na ustanovení § 43 odst. 2 věta první o. s. ř. znovu odmítl a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému.

20. Včas podaným odvoláním ze dne 1. prosince 2020 žalobce (odvolatel) odkazem na ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. navrhl, aby odvolací soud uvedené usnesení soudu I. stupně zrušil, vrátil mu věc k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

21. Žalobce se kromě jiného neztotožnil s názorem soudu I. stupně o neodstranění vytýkaných vad žaloby. Od počátku uznával možnost, že soud může shledat důvody, aby byl žalovanému přiznán nárok na plnění, které by mu za výkon funkce jednatele ve stejném období teoreticky náleželo v intencích subsidiární zákonné úpravy mandátní smlouvy jako obvyklá mandatářská odměna, o kterou by však musela být snížena vyúčtovaná výše škody na straně žalobce, vzniklá neoprávněným vyplácením mzdy žalovanému. Žalobce zastává názor, že žalovanému vyplacená mzda nenáležela, připouští však případný protinárok žalovaného na obvyklou odměnu mandatáře podle ustanovení § 571 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jež by byla stanovena nestranným vyhodnocením všech relevantních okolností. Žalobce od začátku navrhoval stanovení výše této odměny a v návaznosti i konečné výše vzniklé škody znaleckým posudkem, který by měl důkladně zhodnotit i další dopady nastalé situace na majetkové poměry žalobce, když zaplacené mzdy a provedené odvody za žalovaného samozřejmě snižovaly daňový základ žalobce. V případě určení jejich neoprávněného vyplácení by bylo nutno vyčíslit veškeré další následné škody vzniklé žalobci s nutností podat opravná daňová přiznání a předepsané výkazy, doplatit doměřené daně apod.

22. Žalobce dále uvedl, že podrobně vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, přesnou výši uplatněného nároku ke dni podání žaloby nebylo možno jednoznačně určit, k jejímu zjištění je nezbytné posouzení protinároku žalovaného a provedení znaleckého dokazování ohledně obvyklé mandatářské odměny a snížení daňového základu o vyplacené mzdy žalovanému. Soud I. stupně se měl zabývat žalobou s uplatněným nárokem „nejméně ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím“ a nikoliv ji odmítnout projednat, když je pouze předběžným číselným vyjádřením nároku na náhradu škody. Žalobce odkázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu České republiky uvedením rozhodnutí týkajících se řešené problematiky.

23. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

24. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. v mezích podaného odvolání včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

25. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, a to

- ze dne 15. února 2005, sp. zn. 32 Odo 637/2004, ve kterém je uvedeno, že slovo „nejméně“ nečiní žalobu neurčitou; pokud byl žalobní nárok vyjádřen uvedením konkrétní částky ve spojení se slovem nejméně, soud může o žalobním nároku nad tuto částku jednat s tím, že další případné uplatnění nároku nad tuto částku by bylo řešitelné v průběhu řízení změnou žaloby nebo podáním nové žaloby,

- ze dne 16. března 2006, sp. zn. 33 Odo 85/2006, ve kterém je uvedeno, že požadavek uvést, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), je splněn, pokud žalobce v žalobě přesně a jednoznačně označí tak, aby bylo možno z obsahu bez pochybností dovodit, povinnost, která má být rozhodnutím soudu žalovanému uložena; požaduje-li žalobce peněžní plnění, musí být ze žaloby patrno, jakou částku má žalovaný zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům řízení přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. jej nesmí překročit,

- ze dne 23. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 1045/2003, ve kterém je uvedeno, že nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši,

- ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ve kterém je uvedeno, že požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že žalobce je povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku; pokud žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, pokud použitím jiných slov vyjádří ve výroku stejná práva a povinnosti, jichž se žalobce domáhal; pouze soud rozhoduje o způsobu formulace výroku svého rozhodnutí, není vázán případným návrhem žalobce, ale musí dbát, aby výrok z obsahového hlediska vyjadřoval, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal; soud není tudíž vázán a formalisticky omezen formulací žalobního petitu žalobcem a je povinen vyřídit žalobní návrh zcela dle obsahu žaloby.

26. Odvolací soud posouzením uvedených skutkových a právních skutečností konstatoval, že žalobce v návrhu petitu žaloby na základě dostupných podkladů uvedl přibližnou výši požadovaného nároku. Nebylo prokázáno, že by žalovaný řádně nevykonával funkci jednatele právního předchůdce žalobce, činil úkony v rozporu se zájmy společnosti a dlouhodobě ji úmyslně poškozoval, tudíž že mu nepřísluší odpovídající odměna za její výkon. Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vyplývá možnost vyčíslení uplatněného peněžního nároku alespoň v přibližné výši, což nezakládá neurčitost žaloby, výši nároku je možno určit případně znaleckým dokazováním.

27. Na základě uvedených skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že odmítnutí žaloby pro její neurčitost v tomto stadiu řízení není důvodné, a proto napadené usnesení ve výroku I. podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žaloba se neodmítá.

28. V návaznosti na změnu napadeného usnesení soud I. stupně rozhodne o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. v rozhodnutí, kterým řízení u něho končí.