o neplatnost usnesení shromáždění dalšího účastníka konaného dne 14. 4. 2019 ohledně vymáhání ceny oken, k odvolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. června 2020 č. j. 38 Cm 4/2020-92,

1. Návrhem na zahájení řízení ze dne 10. 7. 2019 se výše uvedená navrhovatelka domáhala neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek [Jméno účastníka], se sídlem [Adresa účastníka], IČO [IČO], přijatého dne 14. 4. 2019, podle kterého „má být vymáháno 100% ceny oken“.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. června 2020 č. j. 38 Cm 4/2020-92 rozhodl tak, že „žaloba se zamítá“ (výrok I.) a dále o povinnosti „žalobkyně“ nahradit „žalovanému“ náhradu řízení. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování ohledně skutečností vážících se ke svolání a konání předmětného shromáždění /vlastníků jednotek/ dne 14. 4. 2019. Soud pak dospěl k závěru, že „provedené dokazování neprokázalo existenci důležitého důvodu pro to, aby o záležitosti, která byla předmětem napadeného usnesení, tedy že bude po vlastnicích vymáhána za výměnu oken cena v plné 100 % výši, rozhodl, neboť takové rozhodnutí neznamená žádný zásah do vlastnického práva žalobkyně k jednotce, nijak se tím nemění podíl žalobkyně na společných částech domu a pozemku, v důsledku daného rozhodnutí nedošlo k podstatné změně společných částí domu, nedošlo ani ke změně účelu společných částí domu, a v důsledku předmětného rozhodnutí ani nedošlo k zásahu do práva žalobkyně spoluužívat společné části domu. Napadené usnesení ani nezakládá povinnost žalobkyně uhradit žalovanému částku ve výši 82 986,00 Kč na náhradu nákladů spojených s výměnou oken a žalobkyně má možnost bránit se vůči takovému nároku žalovaného, pokud jej považuje za neoprávněný.“ Soud prvního stupně citoval z procesních ustanovení § 9 odst. 2 písm. l) a § 85a o. s. ř., dále pak ust. § 1160 odst. 1, § 1194 odst. 1, § 1180 odst. 1, § 1205 odst. 2, § 1206 odst. 1 a 2, § 1207 odst. 1, § 1209 odst. 1 a 2, § 1221 odst. 1, § 258 - 260 o.z., jakož i § 2 písm. e) a § 85 písm. a) z.ř.s.

3. Podle soudu prvního stupně „žalobkyně jako vlastník bytové jednotky č. [Anonymizováno] hlasovala na zasedání shromáždění konaném dne 14.4.2019 proti přijetí usnesení, kterým bylo rozhodnuto o vymáhání 100 % ceny oken, a které je žalobou napadáno, a že tak je žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby dle ustanovení § 1209 odst. 1 o.z., a dále dospěl k závěru, že žaloba byla podána v zákonné tříměsíční preklusivní lhůtě dle ustanovení § 1209 odst. 1 o.z., když se žalobkyně dozvěděla o přijetí napadeného rozhodnutí dne 14.4.2019 a žaloba byla podána dne 10.7.2019“, pročež byly splněny zákonné podmínky k projednání a rozhodnutí věci. Soud prvního stupně „na základě uvedených zákonných ustanovení a zjištěného skutkového stavu posoudil věc po právní stránce tak, že není dán žádný důležitý důvod pro to, aby záležitost, které se týká napadené usnesením, tedy že žalovaný bude vymáhat 100 % ceny oken za výměnu oken, byla rozhodována soudem, neboť napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu či ohrožení vlastnického práva žalobkyně k bytové jednotce č. [Anonymizováno], nijak tím nebylo zasaženo do podílu žalobkyně na společných částech domu a pozemku, a neboť v důsledku napadeného rozhodnutí nedošlo k podstatné změně společných částí domu a nedošlo ani ke změně účelu společných částí domu.“ Nad rámec soud prvního stupně uvedl, že „okna po zabudování do obvodových zdí se stala součástí obvodového pláště, a že i dle právní úpravy dle zákona o vlastnictví k bytům, účinné do 31.12.2013, tak byla okna jako součást hlavní svislé konstrukce společnou částí domu (viz ust. § 2 písm. g) zák. č. 72/1994 Sb.), byť v prohlášeních vlastníků, stejně jako v daném případě, byla vnější okna často vymezena jako součást jednotky, a někdy bylo možné se setkat s právními názory, které takovou možnost připouštěly, i v právní teorii nebo v judikatuře, ale takové právní názory dle zdejšího soudu nebyly správné. Nová právní úprava účinná od 1.1.2014 definovala společné části domu, kdy výslovně uvádí, že výplně stavebních otvorů hlavní svislé konstrukce (okna včetně okenic) jsou společnými částmi domu (viz. ust. § 1160 o.z. a ust. § 5 odst. 1 písm. d) nař. vl. č. 366/2013 Sb.).“ Dále soud prvního stupně „rovněž nad rámec uvádí, že otázka, zda a do jaké míry byla potřebná výměna oken, nebo skutečnost, že původní okna měla žaluzie a nová okna po výměně žaluzie nemají, nebo skutečnost, že nová okna oproti původním mají malý vnitřní parapet, na který není možné cokoliv umístit, jsou pro posouzení věci zcela irelevantní, neboť napadené rozhodnutí netýká výměny oken, ale toho, v jaké výši bude vymáhána náhrada za vyměněná okna. Přičemž i pokud by se napadené rozhodnutí týkalo vlastní výměny oken, nešlo by o důležitý důvod, pro který by soud mohl ingerovat do vnitřních spoluvlastnických poměrů mezi vlastníky jednotek v daném domě.“ Dále pak soud prvního stupně „nad rámec uvádí, že žalobou napadené rozhodnutí nezakládá žádnou povinnost žalobkyně vůči žalovanému, tedy ani povinnost zaplatit žalovanému částku ve výši 82 986,00 Kč jako náhradu nákladů spojených s výměnou oken, a že pokud žalobkyně nesouhlasí s takovým nárokem, který vůči ní žalovaný uplatňuje, dává jí právní prostředky na její ochranu.“ Soud prvního stupně uzavřel, že není dán žádný důležitý důvod, proto, aby soud rozhodl záležitost žalovaného rozhodnutou napadeným usnesením shromáždění žalovaného ze dne 14. 4. 2019, proto „žalobu zcela zamítl“.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala navrhovatelka v zákonné lhůtě odvolání s tím, že předmětné usnesení shromáždění je neplatné. Dle prohlášení vlastníka byla okna ve vlastnictví navrhovatelky, pročež je jejich výměna možná jen s jejím souhlasem. Byla-li vyměněna bez jejího souhlasu, je to v rozporu se zákonem. Byla-li by příslušná část prohlášení vlastníka ohledně oken neplatná, pak by okna byla společnou částí domu, pročež náklady na jejich výměnu by muselo nést společenství. Odvolatelka poukázala na pozvánku na shromáždění, v níž bylo toliko uvedeno „Hlasování o výměně oken a jejich úhradě“, z čehož není zřejmé, o čem vlastně mělo být rozhodováno. Navíc původní okna byla zcela funkční, navrhovatelka tak neměla žádnou potřebu okna měnit. Odvolatelka poukázala na to, že výměna oken byla financována společenstvím z dotací, nikoli tedy z vlastních prostředků společenství, pročež na ní nemůže společenství zaplacení částky 82 986 Kč požadovat. Podle odvolatelky jde o důležitý důvod, když jde o návrh podle § 1209 o.z., přičemž bylo shromážděním rozhodováno o záležitosti, která přímo zasahuje do právního postavení navrhovatelky jako vlastnice jednotky resp. předmětu jejího vlastnictví. Odvolatelka navrhla zrušit usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, protože řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo závažnou vadou, jakož i proto, že se soud nezabýval otázkami zásadními pro rozhodnutí ve věci samé.

6. Vzhledem k souhlasu obou účastníků řízení (další účastník byl vyzván s tím, že pokud se v určené lhůtě 7mi dnů nevyjádří, bude jeho souhlas podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládán, pročež nastala fikce jeho souhlasu) rozhodl odvolací soud ve smyslu § 214 odst. 3 o. s. ř. bez toho, aby ve věci nařizoval jednání, kteréžto by bylo jen nedůvodným formálním zatížením účastníků, včetně zvýšení nákladů řízení, jakož i v době tzv. pandemie nemoci COVID-19 též nadbytečným rizikem.

7. Základní pochybení soudu prvního stupně spočívá v tom, že chybně podřadil předmětné řízení procesnímu režimu, jež na danou věc nedopadá. Na základě samotného odvoláním napadeného rozhodnutí lze dospět k závěru, že si soud prvního stupně sice zřejmě položil a zřejmě i nějakým způsobem zodpověděl základní otázku, jakým procesním režimem se předmětné řízení řídí. Ačkoli citoval všechna k předmětnému řízení se vážící procesní ustanovení, v rámci odůvodnění je nijak nereflektoval a faktickým použitím tzv. sporného režimu pro dané řízení dospěl k chybnému právnímu závěru. Soud prvního stupně zřejmě vyšel z označení účastníků řízení použitého navrhovatelkou (jenž se sama /nesprávně/ označila a považoval za žalobce a společenství vlastníků za žalovaného a soud tak návrh na zahájení řízení označil a považoval za žalobu), a věc projednal a rozhodl v tzv. sporném procesním režimu. Předmětné řízení zahájené dne 10. 7. 2019 bylo však řízením tzv. nesporné povahy, řídící se primárně z.ř.s. Ačkoli totiž ust. § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř. hovoří o „věcech shromáždění společenství vlastníků a sporů z toho vzniklých“, ze speciálního ust. § 3 odst. 2 písm. a) z.ř.s. ve spojení s § 85 písm. a) z.ř.s. vyplývá, že předmětné řízení je tzv. statusovým řízení ve věcech právnických osob. Tzv. status právnické osoby (viz. § 1 odst. 2 o.z.) reprezentují totiž jak otázky týkající se jejího založení, vzniku, zrušení a zániku, tak i otázky posuzování platnosti či neplatnosti, případně též i tzv. nicotnosti resp. fikce nepřijetí (viz. § 245 o.z.) rozhodnutí jejích orgánů. Z návrhu na zahájení řízení je zcela jednoznačně patrné, že navrhovatelka se domáhá prohlášení neplatnosti usnesení shromáždění konaného dne 14. 4. 2019 a to dle § 1209 odst. 1 o.z. ve znění do 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020, tedy vnitřního orgánu právnické osoby, pročež jde o tzv. statusové řízení, tedy o řízení ve statusové věci právnické osoby - společenství vlastníků jednotek.

8. Dělení na tzv. sporná a nesporná řízení nemá jen teoretický význam. Toto dělení má význam pro správný, zákonný postup soudu při zjišťování skutkového stavu, na základě něhož meritorně rozhoduje. V nesporném řízení obecně platí, že soud není vázán tvrzeními a důkazními návrhy účastníků řízení, může vyšetřovat skutkový stav podle svého uvážení. Jedná se o zásadu vyšetřovací legislativně vyjádřenou v § 20 z.ř.s. Odpovědnost soudu za zjištění skutkového stavu ovšem nelze vykládat tak, že by účastníci mohli být zcela pasivní. Naproti tomu ve sporných řízeních se uplatňují jiná pravidla a zásady, např. zásada tzv. zákonné koncentrace (§ 118b o. s. ř.), což má podstatný vliv na celý průběh, a potažmo i výsledek řízení. Projednal-li a rozhodl-li posuzovanou věc soud prvního stupně v rozporu se zákonem v režimu tzv. sporného řízení, ovládaného zcela jinými zásadami a procesními pravidly, ač se v daném případě jedná o řízení nesporné, zatížil tím řízení vadou, jež je sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí bez dalšího.

9. Dalším, zásadním pochybením soudu prvního stupně bylo, že se primárně nezabýval otázkou, zda shromážděním projednávaná otázka vůbec náleží do působnosti shromáždění. Podle ust. § 90 odst. 1 z.ř.s. /jež ovšem soud prvního stupně svým chybným procesním postupem zcela vyloučil ze svého zorného úhlu/ v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby /a tím předmětné řízení vzhledem k požadavku navrhovatelky na určení neplatnosti usnesení shromáždění bezesporu je/ rozhodne soud o tom, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, hledí-li se na něj, jako by nebylo přijato, i bez návrhu. Jinak řečeno, i když se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění, je soud povinen primárně zkoumat, a to i ze své vlastní iniciativy (jde totiž o tzv. nesporné řízení) zda nejsou dány podmínky tzv. fikce nepřijetí rozhodnutí orgánu právnické osoby (nazývané též tzv. nicotností) podle § 245 o.z. Toto ustanovení se na právní poměry společenství vlastníků jednotek použije na základě ust. § 1221 o.z. ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020. Podle § 245 o.z. ve spojení s § 1221 o.z. ve jmenovaném znění se na usnesení shromáždění, které se příčí dobrým mravům, mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovení zákona nebo bylo-li přijato usnesení v záležitosti, o které rozhodující orgán nemá působnost rozhodnout, hledí, jako by nebylo přijato. I pro společenství vlastníků (jednotek) v právních poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020 platí, že rozhoduje-li shromáždění (vlastníků jednotek) ve věci, jež není v jeho působnosti, hledí se na takovéto jeho rozhodnutí jako kdyby nebylo přijato. Nastává u něj tzv. fikce nepřijetí rozhodnutí. V daném případě se soud prvního stupně ve výše uvedeném smyslu vůbec nezabýval otázkou, zda bylo či nebylo příslušné (navrhovatelkou napadené) usnesení shromáždění v působnosti shromáždění. Tato působnost je jednak výlučná daná zákonem (viz. § 1208 písm. a/ - h/ o.z. ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020), dále působnost daná stanovami, jež může být jak výlučnou, tak i nevýlučnou (viz. § 1208 písm. i/ o.z. ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020), a dále působnost tzv. vyhrazená - jíž si shromáždění vlastním samostatným rozhodnutím vyhradí (viz. § 1208 písm. i/ o.z. ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020). Nespadalo-li by předmětné rozhodnutí shromáždění ohledně „vymáhání 100% ceny oken“ do působnosti shromáždění, pak by u něj nastala fikce nepřijetí tohoto rozhodnutí - hledělo by se na něj, jako by nebylo přijato, pročež by se ve smyslu § 1209 odst. 1 o.z. ve znění do 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020 nezkoumalo, zda má navrhovatelka na určení fikce nepřijetí rozhodnutí (tzv. nicotnosti rozhodnutí shromáždění) důležitý důvod (ve smyslu § 1209 odst. 1 ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020). V tomto směru by soud byl k fikci nepřijetí povinen přihlédnout z úřední povinnosti a vyslovit jí bez zkoumání, zda navrhovatelka byla přehlasovaným vlastníkem či zda je pro takovéto vyslovení důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o.z. ve znění do 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020. Soud prvního stupně výše popsanou úvahu, coby zcela primární, však neprovedl, vůbec se nezabýval otázkou, zda rozhodnutí o „vymáhání 100% ceny oken“ jakkoli náleželo do působnosti shromáždění či nikoli. Nezkoumal tak, zda rozhodnutí náleželo do zákonné působnosti či do stanovami v rámci možné dispozice dané působnosti případně nebylo-li by v některých z těchto působností, pak zda si jej shromáždění samostatným rozhodnutím nevyhradilo. V této souvislosti by měl též zkoumat, zda nenáleželo do výlučné působnosti jiného orgánu společenství.

10. Ze všech výše uvedených důvodů odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušit, když ten je vzhledem k absenci zkoumání základní části rozhodných skutečností nepřezkoumatelný, a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně primárně účastníkům řízení blíže objasní právní úvahy odvolacího soudu, jakož i své předběžné právní úvahy ohledně působnosti předmětného shromáždění, a umožní jim na tomto základě „smírné“ resp. konsenzuální řešení věci, kteréžto je v obdobných věcech žádoucí právě s ohledem na to, že navrhovatelé jsou členy právnické osoby, u níž je posuzována platnost či tzv. nicotnost rozhodnutí jejích orgánů, pročež se jich rozhodnutí soudu dotýká z více zájmových postavení.