o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2021 č. j. 77 Cm 17/2017-76,

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl tak, že „Jednání nařízené u Městského soudu v Praze dne 6.10.2021 v 10 hod. se ruší.“ (výrok I.), „Řízení o a určení neplatnosti všech usnesení shromáždění účastníka přijatých na zasedání konaném 11. října 2016, a to bod 3) sklípky, bod 4) přijetí domovního řádu a pravidel o poskytování a rozúčtování plnění v souvislosti s užíváním bytů, určení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka, které byly přijaty mimo zasedání (návrhy ze dne 12.10.2016) a kterými bylo rozhodnuto o schválení rekonstrukce výtahu a schváleno uzavření smlouvy o úvěru ve výši 1 500 000 Kč, určení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka, které bylo přijato mimo zasedání (návrh ze dne 15.10.2016) a kterým bylo rozhodnuto o přijetí nových stanov účastníka, se zastavuje.“ (výrok II.), „Navrhovatel je povinen zaplatit účastníku [Jméno advokáta B], IČ [IČO advokáta B], sídlem [adresa], na náhradě nákladů řízení částku 20 570 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám [Jméno advokáta C], advokáta.“ (výrok III.).

2. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že návrhem na zahájení řízení ze dne 27. 1. 2017 se navrhovatel domáhal určení neplatnosti rozhodnutí [Jméno advokáta B], IČ [IČO advokáta B] (dále jen „účastník“), uvedených ve výroku II. usnesení. Podáním ze dne 27. 9. 2021 vzal svůj návrh zcela zpět s odůvodněním, že revokace uvedených usnesení již po pěti letech nepřichází v úvahu. Požadoval přiznání nákladů řízení, neboť prodloužení řízení nezavinil, přijatá usnesení byla již realizována a zpětvzetí činí z důvodu chování na straně účastníka, který i přes výhrady navrhovatele postupoval podle své vlastní vůle, takže takovým postupem zavinil, že i kdyby byl ve sporu navrhovatel úspěšný, nic by to na stávajících poměrech v rámci účastníka i vůči ostatním subjektům nezměnilo. Účastník vyjádřil se zpětvzetím souhlas a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 146 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s. s tím, že zavinění zastavení soud posuzuje výlučně z procesního hlediska. Navrhovatel zpětvzetím návrhu z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, je proto povinen uhradit účastníku jím účelně vynaložené náklady v tomto řízení. Tvrzení navrhovatele o tom, že nezavinil délku řízení a v mezidobí účastník již realizoval obsah napadaných usnesení, a proto je návrh ve věci samé bezpředmětný, čímž účastník zavinil zpětvzetí, je proto irelevantní. Soud zdůraznil, že je pouze na navrhovateli, aby si rozmyslel, zda soudní spor se všemi jeho případnými následky, včetně povinnosti uhradit případné náklady řízení protistraně, zahájí. Skutečnost, že se nyní rozhodnul ve sporu nepokračovat, je pouze jeho rozhodnutím, pročež lze zavinění na zastavení řízení shledat pouze na jeho straně. Účastník byl zastoupen advokátem, proto soud o výši nákladů řízení rozhodnul podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „AT“), a to za pět úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) e) AT převzetí a přípravy zastoupení, podání vyjádření ve věci, podání vyjádření k odvolání, vyjádření ke zpětvzetí a účast na jednání soudu 25. 6. 2019, po 3 100 Kč za jeden úkon podle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 AT, tj. 15 500 Kč, ke každému z úkonů náleží paušální náhrada nákladů po 300 Kč za jeden úkon dle § 13 odst. 3 AT, tj. 1 500 Kč. Advokát účastníka je plátcem DPH, proto soud k uvedené částce dle § 151 odst. 2 o. s. ř. připočetl též 21% DPH v částce 3 570 Kč. Náklady řízení tedy celkem činí 20 570 Kč. Odměna je splatná k rukám advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě stanovené v souladu s ust. § 160 o. s. ř., uzavřel soud prvního stupně.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně jen ohledně náhradově nákladového výroku III. podal navrhovatel odvolání. Jeho stěžejní odvolací námitky byly následující:

1) Závěr soudu prvního stupně je přepjatě formalistický, neboť nalézací soud vůbec nezohlednil konkrétní aspekty případu a hlavně následky, jimž chtěl zabránit.

2) Předmětná rozhodnutí byla vydána 11. až 15. 10. 2016, navrhovatel podal žalobu 27. 1. 2017, první jednání u Městského soudu v Praze se konalo až dne 25. 6. 2019, o odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze až 27. 7. 2021. Navrhovatel očekával rychlou ochranu práv. Přestože v plném rozsahu trvá na svých argumentech uvedených v návrhu na zahájení řízení, za stávající situace je již naprosto bezpředmětné, aby bylo vedeno další řízení, tudíž bylo na místě zpětvzetí návrhu, neboť ani vydáním vyhovujícího rozhodnutí, by navrhovatel ničeho nedosáhl, když „o více než polovinu předražený výtah jezdí, úvěr byl sjednán a je splácen - příslušnou smlouvu nelze zpětně zrušit“.

3) Navrhovatel ničím nezavinil extrémně dlouhé řízení a není jeho vinou, že ústní jednání ve věci bylo nařízeno až po téměř dvou a půl letech, a teprve poté bylo vydáno příslušné rozhodnutí, které bylo navíc odvolacím soudem zrušeno, čímž ovšem netvrdí, že dlouhé řízení zavinil účastník.

4) Účastník nezákonná rozhodnutí vyvolal.

4. Odvolatel z uvedených důvodů navrhl, aby byla navrhovateli přiznána náhrada nákladů řízení, nebo aby byl aplikován § 150 o. s. ř., jelikož téměř pětileté vedení sporu je nepochybně důvodem hodným zvláštního zřetele.

5. K odvolání se vyjádřil též účastník, který akcentoval, že navrhovatel zastoupený odborníkem musel vědět, že „pokud vezme žalobu svévolně zpět“, bude muset hradit náklady „žalovanému“. „Žalobce“ se nemohl domnívat, že mu budou přiznány náklady řízení, pokud vezme „žalobu“ zpět. „Žalovanému“ ani nezaslal „předžalobní“ výzvu, když ignoroval ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. Účastník se zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení a požadoval přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za jeden úkon právní služby, jeden režijní paušál, včetně náhrady DPH.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (výroku III.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Dle § 142a odst. 1 o. s. ř. „Žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.“

8. Předně odvolací soud vzhledem k argumentaci obsažené ve vyjádření účastníka k odvolání ohledně absentující předžalobní výzvy zdůrazňuje, že účastníkem zmíněný institut je aplikovatelný ve sporných řízeních (v žalobách na plnění). Ostatně to je zřejmé i z terminologie zmiňovaného ustanovení a i z terminologie, jíž použil sám účastník: „předžalobní“ výzva, ačkoliv žádná žaloba označující návrh ve věci samé ve sporném řízení, nebyla v daném případě v této věci podána. Předmětné řízení je řízením ve statusové věci právnických osob, řízením tzv. nesporným, v němž se institut „předžalobní“ výzvy neuplatňuje. Odvolací soud proto zdůrazňuje, že řízení o vyslovení neplatnosti orgánu právnické osoby je dle § 2 písm. a) ve spojení s § 85 písm. a) z. ř. s. tzv. nesporným řízením ve statusových věcech právnických osob, v němž se institut předžalobní výzvy neuplatňuje.

9. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. „Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalované (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).“

10. Podle ustanovení § 150 o. s. ř. „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, …, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat“.

11. Obecně (především ve sporném řízení - nikoliv však výlučně) platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. „Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku.“ (viz. komentář k § 146 in Drápal,L.,Bureš,J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1600 s.). Tento závěr zastává též Ústavní soud - viz jeho usnesení ze dne 9. 11. 2021 sp.zn. IV. ÚS 2377/21: „Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky vztahující se k zaviněnému zastavení řízení zdůrazňuje, že zavinění je třeba posuzovat výhradně z procesního hlediska.“ V případě, kdy navrhovatel vzal návrh zpět - a tudíž zavinil zastavení řízení - soud v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná jinému účastníkovi náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, navrhovatel nezavinil zastavení řízení, tudíž není povinen nahradit náklady řízení jinému účastníkovi, jestliže vzal důvodně podaný návrh zpět /1. podmínka/ pro chování jiného účastníka /2. podmínka/. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke zpětvzetí návrhu pro chování jiného účastníka (tj. ke splnění druhé podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže jiný účastník po podání návrhu navrhovateli poskytl plnění (je-li „žalováno“ na plnění), jež po něm navrhovatel v petitu žaloby požadoval. Obecně lze říci, že za chování jiného, resp. dalšího účastníka, jsoucím důvodem pro zpětvzetí návrhu navrhovatele ve smyslu druhé podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je možno považovat takové právní jednání dalšího účastníka, jímž odstraní předmět „sporu“. Nikoliv však právní jednání, jímž „naplní“ dle navrhovatele „závadné“ právní jednání, které je návrhem na zahájení řízení napadáno, jež však v důsledku zpětvzetí návrhu nemůže být věcně v řízení v rámci dokazování posuzováno.

12. Z výše uvedeného vyplývá, že v řešeném případě by došlo ke splnění druhé podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. např. tím, že by příslušná (napadená) usnesení shromáždění účastníka byla po podání návrhu revokována. To však navrhovatel netvrdil (tím spíše nedokládal), naopak tvrdil, že již přijatá usnesení byla realizována. Nebyla tedy splněna 2. podmínka. To znamená, že postup dle§ 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. se neuplatní a soud v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. uloží navrhovateli povinnost zaplatit jinému účastníkovi náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva. Ostatně samotným navrhovatelem tvrzený důvod zpětvzetí návrhu - téměř pětileté vedení řízení, navrhovatel nepřičítá v tomto smyslu k tíži účastníka, tedy že by jej zavinil účastník, když v odvolání sám navrhovatel uvedl, že „netvrdí, že takto dlouhé řízení zavinil účastník“. V takovém případě ovšem nelze konstatovat kumulativní splnění obou podmínek pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., a tudíž je nutno aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., což správně soud prvního stupně učinil.

13. Případná aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak (např. dle § 142 odst. 1 o. s. ř. v souladu se zásadou úspěchu nebo § 146 odst. 2 o. s. ř. v souladu se zásadou procesního zavinění) měl právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu (zcela nebo z části) nepřiznal. Zda jsou či nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, je vždy třeba posuzovat podle konkrétního případu a musí být přitom dány na straně navrhovatele (žalobce) i jiného účastníka (žalovaného). Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který nebyl úspěšný či „zavinil“ zastavení řízení, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na účastníku, který by jinak právo na náhradu nákladů měl, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. V každém případě se však jedná o mimořádný procesní institut, který může být použit pouze výjimečně (tento závěr ostatně vyplývá i z výše citovaného usnesení Ústavního soudu a i jeho dalších rozhodnutí, např. usnesení ze dne 24. 5. 2021 sp.zn. II. ÚS 48/11). Ke shodnému závěru dochází také i odborná právní teorie: „Moderační právo je mimořádný procesní institut, a takto je třeba s ním v praxi zacházet. Můžeme se totiž často setkat s tendencemi, které lze nazvat nadužíváním ustanovení § 150, jež opakovaně vedou k úvahám o jeho zrušení a které spočívají v tom, že soudu je „líto“ neúspěšné strany sporu…Jde o vzácnou výjimku z pravidla, kterou nesmí soud nadužívat nebo dokonce zneužívat.“ - viz komentář k § 150 o. s. ř. in Jirsa, J. a kol., Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. § 79 - 180 občanského soudního řádu. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Walters Kluwer ČR, a.s. 2016, s 616.

14. V daném případě aplikace § 150 o. s. ř., požadovaná případně navrhovatelem v jeho odvolání nepřipadla v úvahu. Zcela obecný důvod, pro který lze návrh vzít zpět - nepřiměřená délka probíhajícího soudního řízení, jež dle navrhovatele účastník ani nezavinil, není důvodem hodným zvláštního zřetele předvídaným dle ustanovení § 150 o. s. ř. Tímto důvodem není ani skutečnost, že účastník postupoval podle - sic navrhovatelem zpochybněných, avšak přijatých usnesení, jimiž byl vázán, a tedy že mj. realizoval výměnu výtahu.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil jako věcně správné.

16. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému účastníkovi. Navrhovatel je tudíž povinen nahradit náklady odvolacího řízení účastníkovi. Ty sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby v celkové výši 3 100 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 5. listopadu 2021), přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4, písm. c) vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 3 100 Kč a náhrady hotového výdaje ve výši 300 Kč (náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). K tomu je třeba přičíst náhradu za daň z přidané hodnoty 21% ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem se jedná tedy o částku ve výši 4 114 Kč, jež je navrhovatel povinen zaplatit k rukám advokáta coby zástupce účastníka (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).