o neplatnost usnesení valné hromady účastníka ze dne 30. 6. 2014, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 81 Cm 352/2015-196 ze dne 30. 9. 2020,

1. Městský soud v Praze uvedeným usnesením zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady účastníka (dále též [adresa]/jednota) konané dne 30. 6. 2014 a navrhovatelce uložil povinnost zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů řízení 32 912 Kč. Jedná se již v pořadí o druhé zamítavé rozhodnutí, když předcházející rozhodnutí ze dne 18. 5. 2016 odvolací Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 296/2016 ze dne 22. 11. 2017 potvrdil a navrhovatelce (dále též ČOS) uložil povinnost zaplatit účastníkovi náklady odvolacího řízení 8 228 Kč. Tato rozhodnutí soudu I. stupně a odvolacího soudu k dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2020 č. j. 27 Cdo 1644/2018-164 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

2. Podle názoru Nejvyššího soudu není pobočný spolek, [adresa], členem hlavního spolku, navrhovatelky, nýbrž je jeho pouhou organizační jednotkou, a právo vystoupit z hlavního spolku podle § 215 odst. 1 o. z. mu tedy nesvědčí. Pobočný spolek se zřizuje stanovami hlavního spolku, a proto se na něho nevztahují ustanovení o členství ve spolku a tedy ani o zániku členství. Nejvyšší soud vychází z právní úpravy, dle níž pobočný spolek je právnickou osobou s tzv. odvozenou subjektivitou, jeho právní osobnost je odvozena od právní osobnosti hlavního spolku, může mít práva a povinnosti a nabývat je v rozsahu určeném stanovami hlavního spolku. Z toho dovozuje, že pobočný spolek nemůže vystoupit z hlavního spolku a stát se samostatným spolkem svým jednostranným právním jednáním, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak. Pro další řízení tak Nejvyšší soud uložil nižším soudům vypořádat se s otázkou, zda valná hromada pobočného spolku [adresa] přijala napadené usnesení v záležitosti, o které měla podle stanov hlavního spolku působnost rozhodnout. A pokud tomu tak nebylo, tak se hledí na takové usnesení, jako by nebylo přijato, uvádí Nejvyšší soud v závěru odůvodnění rozhodnutí.

3. Soud I. stupně v novém řízení částečně zopakoval a doplnil dokazování předloženými listinami, zejména zakládacími listinami, stanovami z 1992 a 2014, výpisy ze spolkového rejstříku, pozvánkou, prezenční listinou a zápisem z předmětné valné hromady [adresa], přijatými rozhodnutími a oznámením navrhovatelce o vystoupení ze spolku, dále vycházel z předcházejících rozhodnutí ve věci a odkázal na citovaná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu. Podle pokynu Nevyššího soudu ve zrušovacím usnesení se zabýval otázkou, zda valná hromada pobočného spolku přijala napadené usnesení v záležitosti, o které měla podle stanov hlavního spolku působnost rozhodnout. K tomu uvedl, že určují-li stanovy (čl. 7.6.5), aby na valné hromadě byly projednány i záležitosti jiné, může takovou jinou záležitostí nepochybně být i vystoupení účastníka z ČOS (navrhovatelky), zejména když vystoupení, ukončení činnosti v ČOS výslovně připouští čl. 7.12 stanov.

4. Soud I. stupně tak uzavřel, že podle stanov ČOS byla valná hromada [adresa] oprávněna, tedy měla působnost, rozhodovat o svém vystoupení z ČOS, a že valná hromada pobočného spolku tak přijala napadené usnesení v záležitosti, o níž byla oprávněna rozhodovat. Poukázal dále na rozpor mezi rozhodnutím Nejvyššího soudu v předmětné věci, podle něhož pobočný spolek nemůže vystoupit z hlavního spolku svým jednostranným právním jednáním, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak, s dosavadní judikaturou, podle níž organizační jednotky, nyní pobočné spolky, mají právo svobodně vystoupit z občanského sdružení, nyní spolku, a stanovy nemohou tomuto právu bránit tím, že předpokládají pouze zánik základní organizace. K tomu soud I. stupně dále srovnává předchozí právní úpravu dle zákona o sdružování občanů, která byla v nezměněném smyslu přenesena i do nového občanského zákoníku, podle jehož § 215 odst. 1 nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno vystoupit z něho, což je v souladu s čl. 20 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

5. Podle soudu I. stupně tedy pobočný spolek může vystoupit ze spolku hlavního, neboť nikdo nesmí být k účasti ve spolku nucen a nikomu nesmí být bráněno ze spolku vystoupit, což umožňuje jak Listina a zákon, tak i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu. Poukázal na to, že základním principem spolkového práva je právo na svobodné sdružování, které má dvě roviny, jež spolu neoddělitelně souvisí, totiž právo se svobodně sdružovat a tak i právo svobodně se nesdružovat, neboť nikdo nesmí být nucen proti své vůli být členem jakéhokoli spolku. Nemožnost vystoupit ze spolku by byla, dle soudu I. stupně, v příkrém rozporu s právem na svobodné sdružování, neboť spolky, dříve občanská sdružení, jsou založeny na zásadě dobrovolnosti, která v sobě zahrnuje i možnost vystoupení ze spolku. K tomuto závěru byl soud I. stupně veden též úvahou, že pobočný spolek je právnickou osobou, která je vybavena členskou základnou a disponuje majetkovou autonomií, též přihlédl k historii a specifikům sokolského hnutí, které vzniklo v 19. století iniciativou jednot zdola a teprve následně byla ustavujícím valným sjezdem 24. 3. 1889 zřízena ČOS. Soud I. stupně tak trvá na tom, že jestliže již existující jednoty vstoupily do ČOS, nelze těmto jednotám, nyní pobočným spolkům ve vystoupení bránit. [adresa] tedy učinil své rozhodnutí o vystoupení z ČOS svobodně v souladu s právními normami a neporušil tím ani stanovy, přestože možnost vystoupení výslovně neupravují.

6. Z těchto všech uvedených důvodů soud I. stupně návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl, o nákladech řízení pak rozhodl podle výsledku řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšnému účastníkovi přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení v rozsahu dle uvedené specifikace.

7. Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně podala navrhovatelka odvolání a navrhla jeho změnu, trvá na určení, že usnesení valné hromady [adresa] ze dne 30. 6. 2014 o jeho vystoupení jako pobočného spolku z hlavního spolku, navrhovatelky, je neplatné pro rozpor se stanovami navrhovatelky, popř. navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dále požaduje náhradu nákladů řízení. Soudu I. stupně především vytýká, že nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený ve zrušovacím rozhodnutí. Nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že účastník nevznikl založením ve stanovách spolku jako jeho organizační jednotka, ale vznikl jako samostatný právní subjekt ještě před samotným vznikem navrhovatelky. Podle navrhovatelky doba vzniku účastníka ani navrhovatelky není podstatná, neboť pobočný spolek, účastník, se stal součástí spolku hlavního, navrhovatelky, zcela dobrovolně a dobrovolně se rozhodl podřídit zejména stanovám hlavního spolku. Podle Nejvyššího soudu se v případě účastníka jedná pouze o organizační složku spolku hlavního a soud I. stupně opětovně zaměňuje a slučuje pojem členství s pojmem pobočný spolek, když stále nesprávně vychází z toho, že pobočný spolek je členem hlavního spolku. Podle § 3045 odst. 1 o. z. se sdružení podle zák. č. 83/1990 Sb. považují za spolky a organizační jednotky sdružení způsobilé jednat svým jménem se považují za pobočné spolky. Podle navrhovatelky tak soud I. stupně opakovaně vykládá ustanovení občanského zákoníku v rozporu s úmyslem zákonodárce a nyní i závazným právním názorem Nejvyššího soudu.

8. [adresa] ve vyjádření k odvolání navrhovatelky navrhl potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně, které považuje za věcně a právně správné, dále požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že pobočný spolek není členem hlavního spolku a že ze spolku nemůže vystoupit, neupravují-li stanovy jinak, nelze chápat jako zobecňující, platící pro všechny případy stejně, bez přihlédnutí ke konkrétním skutečnostem případu. Zde poukazuje na historii sokolského hnutí a vznik jednot zdola, když [adresa] vznikl 10. 6. 1888 a v srpnu téhož roku se začlenil do župy, zatímco navrhovatelka vznikla následně až 24. 3. 1889 dobrovolným rozhodnutím jednot sdružených do žup. Podle stanov z roku 1922, které byly čteny u soudu I. stupně, mohla jednota z navrhovatelky vždy vystoupit. Dále účastník poukazuje na dosavadní judikaturu dovolacího soudu a na jeho rozhodnutí v této věci, které je v rozporu s dosavadní judikaturou, je nepředvídatelné a zcela opačné, než jeho rozhodnutí v obdobné věci, a pro účastníka tak zcela překvapivé. Při přijetí rozhodnutí valné hromady v 2014 o vystoupení z navrhovatelky vycházel účastník z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, která vystoupení umožňovala. Dovolacímu soudu pak vytýká, že posvětil kolektivistický přístup navrhovatelky a nepřiměřeně upřednostnil její nadřazenost. Rozhodnutí dovolací soudu se navíc absolutně nevypořádalo se svými předchozími a protichůdnými závěry a nevysvětlilo, proč je názor najednou zcela opačný, když dosavadní a nová právní úprava podle občanského zákoníku zcela shodně vychází ze základního práva na svobodu sdružování. Dále účastník poukazuje na to, že v nových stanovách z 2016 navrhovatelka možnost vystoupení doplnila vědoma si dobře tohoto nedostatku a mezery ve stanovách. V daném případě však navrhovatelka tvrdošíjně setrvává na návrhu, uvádí v závěru vyjádření účastník, i když stávající stanovy vystoupení připouštějí; navrhovatelce se tedy v žádném případě nejedná o udržení jednostnosti sokolského hnutí, ale především o majetek jednoty, na který si činí nepřiměřený nárok.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. občanského soudního řádu, včetně řízení, jež mu předcházelo, aniž by ve věci bylo třeba nařizovat jednání (§ 89 zák. č. 292/2013 Sb.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Jak již výše uvedeno, v této věci se jedná o druhé rozhodnutí soudu I. stupně, prvé zamítavé rozhodnutí potvrdil odvolací soud, natož dovolací soud tato rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího zrušil. Skutková zjištění a právní hodnocení věci jsou podrobně popsána v citovaných rozhodnutích soudů I. stupně, odvolacího i dovolacího, jakož i argumentace obou účastníků řízení, ostatně též v reprodukční části tohoto rozhodnutí. Nadále je tedy třeba se toliko zabývat tím, zda se soud I. stupně řídil závěry dovolacího soudu, a znovu posoudit, zda [adresa] jako zapsaný pobočný spolek ČOS mohl na valné hromadě 30. 6. 2014 vůbec rozhodovat o svém vystoupení z navrhovatelky jako hlavního spolku a zda platně rozhodl o svém vystoupení či je jeho rozhodnutí neplatné. Podle soudu I. stupně valná hromada účastníka může podle stanov projednat vedle uvedených záležitostí i jiné, kterou může být nepochybně i vystoupení jednoty z ČOS, zejména když ukončení činnosti výslovně stanovy připouštějí. Dospěl tak k závěru, že valná hromada účastníka byla oprávněna rozhodovat o vystoupení [adresa] jako pobočného spolku z ČOS a napadené usnesení o vystoupení platně přijala v záležitosti, o níž byla podle stanov oprávněna rozhodnout.

11. Se zjištěními soudu I. stupně, hodnocením důkazů, právním hodnocením a přijatými závěry, tedy i napadeným rozhodnutím, se odvolací soud zcela ztotožnil. Nejprve je třeba potvrdit správnost postupu soudu I. stupně podle závazného pokynu dovolacího soudu, který mu uložil zabývat se otázkou, zda valná hromada pobočného spolku přijala napadené usnesení v záležitosti, o které měla podle stanov hlavního spolku působnost rozhodnout. Soud I. stupně vycházel z citovaných ustanovení stanov a uzavřel, že jako o jiné záležitosti přípustné dle stanov tak valná hromada účastníka o vystoupení z ČOS byla oprávněna rozhodnout. Platnost rozhodnutí valné hromady o vystoupení jednoty z ČOS pak soud I. stupně odůvodnil s odkazem na právní úpravu spolků dle Listiny, občanského zákoníku, předchozí právní úpravu dle zákona o sdružování občanů, na stanovy z předchozího a rozhodného období. Dále věc posuzoval zejména z hlediska specifik sokolského hnutí, historie vzniku a vývoje, členské a majetkové základny sokolských jednot a jejich samostatnosti a autonomie. Zásadně pak správně vycházel z obecně vnímané a přijímané zásady dobrovolnosti a svobody sdružování, podle níž nesmí být nikdo nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno z něho vystoupit.

12. Dovolací soud ve zrušovacím rozhodnutí vyslovil názor, že pobočný spolek není členem hlavního spolku a tedy že nemůže vystoupit z hlavního spolku svým jednostranným právním jednáním, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak, a jako nesprávné hodnotil posouzení otázky vystoupení z hlavního spolku, jak učinil odvolací soud v předchozím rozhodnutí. Ostatně zde je třeba připomenout, že stejně rozhodl jiný senát odvolacího soudu v identické věci týkající se platného vystoupení [Anonymizováno] z ČOS (usnesení č. j. 6 Cmo 16/2019-144 ze dne 12. 3. 2020, též zrušeno dovolacím soudem). Podle Nejvyššího soudu pobočný spolek je pouhou organizační jednotkou hlavního spolku a právo vystoupit z hlavního spolku podle § 215 odst. 1 o. z. mu nesvědčí. Nutno připustit, že tento závěr odůvodnil dovolací soud toliko kuse a nepřesvědčivě, aniž by navíc srozumitelně soudům nižších stupňů vysvětlil svůj postoj a zásadní názor, že v dané věci nemohl [adresa] jako zapsaný pobočný spolek vystoupit na základě svého rozhodnutí z hlavního spolku. Tento názor dovolacího soudu pak zjevně neodpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi a je v rozporu s dosavadní judikaturou, přičemž vyslovenou zásadní judikatorní změnu Nejvyšší soud nijak neodůvodnil a nevysvětlil, aniž by dodržel vlastní požadovanou a nutnou proceduru v případě takové zásadní změny dosud platné, ustálené a respektované judikatury dovolacího soudu (např. 28 Cdo 5099/2007, 28 Cdo 3716/2009).

13. Odvolací soud vycházel ze zákonné úpravy sdružování, shodně jako soud I. stupně, že právo svobodně se sdružovat je zaručeno (čl. 20 odst. 1 Listiny) a že nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno vystoupit z něho (§ 215 odst. 1 o. z.)., přičemž sdružovací právo je třeba vnímat jako právo individuální a jako právo kolektivní. Hlavní a nejdůležitější představuje princip dobrovolnosti, dle něhož je svobodou každého jedince vstoupit do určitého sdružení či z něj vystoupit, stejně jako bylo dle předchozí právní úpravy (§ 3 odst. 1 zák. o sdružování občanů). Tento princip dobrovolnosti je však třeba reflektovat i na vyšší úrovni, myšleno na úrovni právnických osob. Podle Listiny základním principem sdružování ve spolku je dobrovolnost sdružování v individuální i kolektivní rovině, přičemž imanentní součástí tohoto ústavně zaručeného práva je i právo vystoupit ze spolku, tak je třeba vykládat i zákon a právní jednání učiněné v jeho mezích. Jestliže je tedy právo sdružování zaručeno na zásadě dobrovolnosti pro jednotlivce i kolektiv, pak stejně platí v daném případě i pro účastníka, [adresa] jako zapsaný pobočný spolek, a to jak ve fázi vstoupení či vystoupení z ČOS, které nelze posuzovat rozdílně a dobrovolný vstup připustit a dobrovolné vystoupení nikoli. Ostatně původní stanovy navrhovatelky vystoupení jednot upravovaly, ty pozdější nezakazovaly, současné stanovy 2016 pak vystoupení jednot připouštějí.

14. Dále odvolací soud posuzoval právo účastníka na vystoupení z ČOS, shodně jako soud I. stupně, z hlediska specifik sokolského hnutí a jeho historického vývoje na poli sportovním, kulturním a společenském, zejména vzal v úvahu vznik účastníka v roce 1888 a jeho následné začlenění do župy a v roce 1889 do ČOS jako samostatného subjektu s členskou a majetkovou základnou, též je třeba poukázat na vývoj právní úpravy sdružování a zásadní principy obecně vnímané na spolkovou činnost. V době vzniku a dobrovolného začlenění do žup a následně do ČOS zajisté sokolské jednoty, tedy ani zde [adresa], nemohly předpokládat budoucí právní úpravu a své postavení ovlivněné po dobu více jak stoleté existence sokolského hnutí politickou a ekonomickou situací ve státě a společnosti. Zde se nabízí otázka, jak by mohly očekávat a případně účinně ovlivnit, že se v budoucnu stanou jakýmisi organizačními složkami nebo jednotkami, vedlejšími spolky či od 2014 pobočnými spolky podle současné právní úpravy, jestliže založení pobočného spolku stanovami jako organizační jednotky hlavního spolku umožňuje § 219 občanského zákoníku. Zásadní argumentace odvolacího soudu zde je založena na skutečnosti, že [adresa] existoval jako samostatný právní subjekt ještě před vznikem ČOS a jistě nebyl založen stanovami ČOS ve znění od 1. 1. 2014, které přirozeně nemohly založit subjekt, který již existoval, a jak již výše uvedeno, disponoval členskou a majetkovou základnou. Stanovy hlavního spolku toliko deklarovaly stávající stav a přijaly úpravy a změny odpovídající nové právní úpravě podle občanského zákoníku.

15. Nadále je tak odvolací soud veden úvahou, že historicky ve svobodných poměrech vzniklý účastník [adresa] se sdružil s ostatními jednotami v ČOS, nemůže být ve znovu nabytých poměrech svobody, demokracie a autonomie opět diskriminován v případě, že se svobodně rozhodl opustit ČOS, do níž dobrovolně vstoupil a teprve poté docházelo ke změnám ve stanovách a v právní úpravě sdružovacího práva, jako je zák. č. 83/1990 Sb. či nový občanský zákoník, jenž počal na účastníka nahlížet jako na pobočný spolek. Právo [adresa] opustit ČOS není v rozporu s Listinou, Ústavou či podústavními zákony či stanovami navrhovatelky, neboť obecně právo sdružovat zahrnuje možnost vstoupit do sdružení, ale též právo nevstoupit nebo svobodně vystoupit. Takové právo je třeba přiznávat jak individuálním, tak i kolektivním osobám, přičemž členství ve sdružení nesmí být nikomu na újmu a nemůže znamenat omezování jeho práv. To se týká nejen samotného členství, ale rovněž toho, že někdo již členem určitého sdružení nechce být. V opačném případě by se pak, dle odvolacího soudu, jednalo o zjevné diskriminační jednání v rozporu především s Listinou a Ústavou. Odvolací soud tak nadále trvá na již dříve vysloveném názoru, že pokud se kolektiv fyzických osob jako sdružení, ať už se mu říká jakkoli - organizační složka, jednotka, spolek vedlejší nebo pobočný - rozhodne, že již nechce být součástí nějakého vyšší formy sdružení, jako hlavního spolku, do něhož dobrovolně vstoupil, tak mu v tom nelze bránit státní mocí, natož zásahem nezávislých soudů, při zachování zásady a principu minimálního zasahování ingerence státu do života spolků. Odvolací soud tak znovu argumentuje hlavně obecně přijímanou zásadou dobrovolnosti spolkového členství a autonomií spolkového života a činnosti. Ostatně obecně je třeba připustit, že ke zrušení právních vztahů dochází v jakékoli lidské činnosti, a to v daleko provázanějších a těsnějších vztazích osobních či majetkových, rodinných, korporátních, zaměstnaneckých apod., v mezích zákona, práva a svobod.

16. Jestliže tedy soud I. stupně návrh navrhovatelky na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady účastníka o vystoupení z ČOS po doplnění dokazování s uvedenou argumentací znovu zamítl, nelze takovému rozhodnutí vytknou pochybení. Soud I. stupně se s výtkami dovolacího soudu a námitkami účastníků vypořádal, rozhodnutí řádně odůvodnil, a proto odvolací soud pro stručnost v dalším odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež považuje nadále za věcně správné. Ještě na závěr považuje odvolací soud na podporu tohoto rozhodnutí ve prospěch účastníka, sokolské jednoty, zdůraznit platnost obecně přijímaných a vnímaných proklamací Nejvyššího i Ústavního soudu, že prvořadým posláním a úkolem soudů je neustále veřejnosti dokazovat, že vydávají správná a spravedlivá rozhodnutí, která nejsou nijak odtržena od reality a nepostrádají logiku a že žádný zákon nemůže být formálně vykládán v rozporu s obecně vnímaným požadavkem spravedlnosti vlivem přepjatého formalismu.

17. Z těchto důvodů tak odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil, o nákladech odvolacího řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 cit. zákona dle jeho výsledku a úspěšnému účastníkovi přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení v rozsahu jednoho úkonu právní služby, vyjádření k odvolání navrhovatelky, a režijního paušálu podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a DPH.