o určení odměny zástupce žalobkyně, k odvolání Mgr. Petra Malijovského, advokáta, se sídlem Mírové náměstí 233, 517 21 Týniště nad Orlicí, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2020 č. j. 37 Cm 33/2017-280,

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně přiznal ustanovenému zástupci žalobkyně [Anonymizováno] odměnu a hotové výdaje za zastupování žalobkyně ve výši 86 390 Kč. V odůvodnění soud prvního stupně poukázal na usnesení soudu, jímž byl zástupce [Anonymizováno] žalobkyni k ochraně jejích zájmů ustanoven (pro podání žaloby a řízení o určení členství v bytovém družstvu). Citoval ustanovení § 140 o. s. ř. s tím, že mu přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování v celkové výši 86 390 Kč. Náklady řízení dále soud prvního stupně podrobně - položkově specifikoval. Dále uvedl, že si byl vědom toho, že dne 13. 2. 2018 advokát [Anonymizováno] udělil substituční plnou moc [Anonymizováno], který je plátcem DPH a který vykonal většinu úkonů, což však dle soudu prvního stupně nemá význam pro jeho rozhodnutí o přiznání DPH k odměně a výdajům, protože rozhoduje o odměně a výdajích soudem ustanovenému zástupci, a tím je [Anonymizováno], nikoliv [Anonymizováno]. Z tohoto důvodu soud prvního stupně nepřiznal [Anonymizováno] náhradu daně z přidané hodnoty.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal [Anonymizováno] včasné odvolání. V odvolání brojil proti nepřiznání nároku na DPH u těch úkonů právní služby, které vykonal „substitut“ [Anonymizováno]. Uvedl, že „iniciační úkony“ vykonal [Anonymizováno], jež byl následně v pracovní neschopnosti a úkony za něj vykonal [Anonymizováno]. Svoji argumentaci založil jen na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 sp.zn. 1 Tmo 19/2006, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2008. Dále ještě uvedl, že [Anonymizováno] byl zástupcem žalobkyně i v jiných věcech, takže volba padla jednoznačně na substituta [Anonymizováno], jenž se znal s žalobkyní osobně a měli k sobě důvěrný vztah.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

4. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. „Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“

5. Dle § 137 o. s. ř. „Náklady řízení jsou zejména …, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování ….“ (odst. 1 ), „Odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy. (odst. 2), „Náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem: a) advokát, … v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy …, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu, b) advokát, který je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie podle zvláštního právního předpisu, a plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu je tato právnická osoba, d) advokát, který je zaměstnancem jiného advokáta nebo právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie podle zvláštního právního předpisu, a plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu je tento zaměstnavatel advokáta. (odst. 3).

6. Dle § 140 odst. 2 o. s. ř. „Byl-li ustanoven účastníku zástupcem … advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. ...“

7. Dle § 25 odst. 2 o. s. ř. „Advokát je oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem nebo, s výjimkou případů, v nichž je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné, advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem.“

8. Odvolací soud se zaměřil na stěžejní odvolací námitku týkající se posouzení otázky, zda soudem ustanovený zástupce, který není plátcem daně z přidané hodnoty, má nárok na úhradu částky odpovídající této dani, pokud se dá v průběhu řízení zastoupit jiným advokátem, který plátcem takové daně je (dále též jen „substitut“) a zároveň není osobou výslovně uvedenou v taxativním výčtu § 137 odst. 3 o. s. ř. Městský soud v Praze v odvoláním napadeném usnesení k přiznání uvedené daně ustanovenému zástupci - neplátci daně z přidané hodnoty, zaujal odmítavé stanovisko. Vycházel evidentně jen z gramatického výkladu ustanovení § 137 a 140 o. s. ř., který nárok na částku, odpovídající dani z přidané hodnoty podmiňuje tím, že plátcem takové daně je ustanovený zástupce advokát výslovně uvedený jen v taxativním výčtu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. a nepřipouští žádné výjimky, dopadající na případy, kdy plátcem této daně je substitut (a nikoliv ustanovený zástupce advokát). Je zřejmé, že ustanovený zástupce účastníka řízení - advokát coby neplátce daně z přidané hodnoty, nemůže požadovat přiznání částky odpovídající uvedené dani z přidané hodnoty z titulu poplatníka, který ji musí odvést státu, protože takovým poplatníkem není. To však nedává odpověď na otázku, zda ustanovený zástupce, o jehož odměně a náhradě hotových výdajů soud rozhoduje, nárok na částku odpovídající dani z přidané hodnoty má a za jakých podmínek, je-li substitut, který v konkrétní věci provedl některé úkony právní služby, plátcem této daně. V odpovědi na tuto otázku je zcela zásadní, že soudem ustanovený zástupce - advokát coby neplátce daně z přidané hodnoty při výběru substituta není zákonem (viz § 25 odst. 2 o. s. ř.) nijak limitován ve svém oprávnění dát se zastoupit jiným advokátem, zejména z toho pohledu, že by měl dát přednost advokátovi, který není plátcem daně z přidané hodnoty. Pokud tedy na rozdíl od soudem ustanoveného zástupce advokáta - neplátce daně z přidané hodnoty, jeho substitut takovým plátcem je, nelze to považovat dle odvolacího soudu za chybný postup, resp. postup, jehož důsledky by měly jít k tíži ustanoveného zástupce advokáta - neplátce daně z přidané hodnoty.

9. Zásadní je, že náhradu za daň z přidané hodnoty zákon výslovně vyjmenovává jako náklad řízení (viz § 137 odst. 1 o. s. ř.). Nechá-li se např. při kolizi mezi různými jednáními nařízenými soudem, z důvodu pracovní neschopnosti, či z jiného rozumného důvodu, soudem ustanovený zástupce zastoupit substitutem, který je plátcem daně z přidané hodnoty, musí substitut daň z přidané hodnoty ze své odměny a náhrady hotových výdajů (jež mu náleží za úkony právní služby učiněné namísto soudem ustanoveného zástupce) státu odvést. To znamená, že soudem ustanovený zástupce advokát - neplátce daně z přidané hodnoty, za úkony právní služby, v nichž se dá zastoupit substitutem - plátcem uvedené daně, hradí substitutovi odměnu za zastupování a hotové výdaje, a to včetně daně z přidané hodnoty. Jinak řečeno, odměna za zastupování, hotové výdaje substituta, včetně daně z přidané hodnoty tvoří náklady řízení. Ze všech výše citovaných ustanovení v jejich spojitosti vyplývá, že jsou-li náklady substituta účelně vynaloženými, má soudem ustanovený zástupce nárok na jejich náhradu (včetně daně z přidané hodnoty, jež je povinen odvést státu substitut), přestože sám plátcem této daně není. Není rozhodné, že soudem ustanovený zástupce sám plátcem daně z přidané hodnoty není. Bylo by nespravedlivé, aby soudem ustanovený zástupce advokát - neplátce daně z přidané hodnoty, za úkony právní služby, v nichž se dá zastoupit substitutem - plátcem uvedené daně, mu nebyla náhrada uvedené daně přiznána a musel by ji substitutovi (plátci této daně) zaplatit ze svého. To nelze po ustanoveném zástupci advokátovi, který není plátcem daně z přidané hodnoty, spravedlivě požadovat.

10. Výklad přijatý soudem prvního stupně znamená diskriminační zvýhodnění advokátů plátců daně z přidané hodnoty oproti jejich neplátcům, kteří by byli při výběru substitutů v tomto ohledu fakticky limitováni jen na výběr substitutů neplátců uvedené daně, pokud by nechtěli nést ze svého tuto náhradu. Takový výklad znamenající rozdělení zástupců - advokátů na plátce a neplátce daně z přidané hodnoty by znamenal jejich rozdělení na dvě kategorie a ve svých důsledcích faktické omezení práva na zastupování, což je nepřijatelné. Takový výklad by byl přepjatým formalismem, jež zapovídá Ústavní soud. Ten ve svém nálezu ze dne 8. 1. 2019 pod sp.zn. III. ÚS 1336/18 výslovně k otázce přepjatého formalismu uvedl, že „…ve své konstantní judikatuře mnohokrát zdůraznil, že orgánům veřejné moci a především obecným soudům netoleruje přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o výklad obecných norem a ústavních zásad [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při použití a výkladu právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].“ (podtržení doplněno odvolacím soudem). Odvolací soud zdůrazňuje, že účelem hrazení nákladů zastupování účastníku řízení státem, je vytvoření nezbytných materiálních podmínek pro realizaci základního práva na právní pomoc, které garantuje čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z výše vyložených důvodů je tudíž závěr soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady daně z přidané hodnoty za úkony učiněné v daném případě substitutem, plátcem této daně, nesprávný.

11. Na podporu výše odůvodněného závěru odvolacího (civilního) soudu tento poukazuje na to, že zmíněnou situaci - byť v rámci trestního řízení, již v minulosti Vrchní soud v Praze posuzoval. Ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 1 Tmo 19/2006, publikovaném pod číslem 5/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, který připouští oprávněnost nároku na přiznání daně z přidané hodnoty za úkony provedené substitutem coby plátcem daně z přidané hodnoty pro případ, že ustanovený obhájce tímto plátcem není. V právní větě judikátu se výslovně uvádí: "Nechá-li se ustanovený obhájce zastupovat v trestním řízení zástupcem - advokátem, který je plátcem daně z přidané hodnoty, a zaplatí-li tomuto svému zástupci odměnu za zastoupení včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tento zástupce povinen odvést podle zvláštního předpisu, jde o náklady účelně vynaložené v souvislosti s poskytnutím právní služby (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu), na jejichž úhradu má ustanovený obhájce nárok." Citované rozhodnutí tedy připouští, aby za stanovených podmínek zmíněnou částku, představující náhradu daně z přidané hodnoty, nárokoval obhájce v podobě účelně vynaložených nákladů podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud nevidí právní důvod činit v otázce přiznání náhrady této daně rozdílu mezi civilním a trestním řízením, když principiálně se jedná o totéž.

12. Pro úplnost odvolací soud ještě podotýká, že předmětné rozhodnutí je z hlediska dopadů na státní rozpočet fiskálně zcela neutrální, neboť soudem přiznanou náhradu daně z přidané hodnoty ustanovenému zástupci, jež tento zaplatí substitutovi v rámci „postoupeného úkonu“, je substitut povinen státu zase odvést podle zvláštního právního předpisu. Takže případná argumentace proti závěru odvolacího soudu fiskálními dopady na státní rozpočet je lichá.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 2 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 221 písm. a/ o. s. ř.).