o jmenování předsedajícího rozhodce soudem, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 55 Cm 103//2018-192 ze dne 30. září 2019,

1. Usnesením shora uvedeného čísla a data soud prvního stupně v bodě I. výroku zastavil řízení a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku za návrh na zahájení řízení v částce 1000,- Kč. V bodě II. výroku soud rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č.1/ v částce 8.712,- Kč, k rukám advokáta tohoto účastníka. V bodě III. výroku rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č.2/ v částce 5.400,- Kč k rukám advokáta tohoto účastníka. V bodě IV. výroku soud rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č.3/ v částce 300,- Kč, v bodě V.výroku soud rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení účastníkovi č.4/ nákladů řízení v částce 600,- Kč. V bodě VI. výroku soud rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č. 5/v částce 300 Kč, v bodě VII. výroku rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č. 6/ v částce 600,- Kč.

2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že návrhem ze dne 11. 6. 2018 se navrhovatel domáhal jmenování předsedajícího rozhodce soudem pro rozhodčí řízení RŘ 1/2007, zahájené rozhodčí žalobou ze dne 2. 3. 2007, o zaplacení 11.893.044.725 Kč z titulu náhrady škody za porušení předkupního práva ze smlouvy o koupi cenných papírů ze dne 30. 6. 1998. Rozhodčí řízení je vedeno mezi navrhovatelkou a účastníkem č.1/. Účastníky č.2/ a č.3/ jsou rozhodci jmenovaní stranami rozhodčího řízení, dalšími účastníky řízení jsou navržení vhodní kandidáti na předsedajícího rozhodce. Je zřejmé, že návrh je podáván s ohledem na skutečnost, že předsedající rozhodce, jmenovaný soudem v řízení sp. zn. 4 Cm 187/2008, se své funkce vzdal a k dohodě na osobě rozhodce nedošlo.

3. Soud zjistil, že navrhovatel podal shodný návrh dne 21.1.2019, jenž se liší pouze v osobě navrženého kandidáta, toto řízení soud usnesením č.j. 1 Cm 4/2019-13 zastavil pro překážku věci zahájené, již spatřoval v řízení sp. zn. 55 Cm 103/2018. Současně soud zjistil, že je u něj vedeno řízení pod sp, zn. 5 Cmo 100/2013, zahájené dnem 1.8.2013 ve věci jmenování předsedajícího rozhodce soudem pro shodné rozhodčí řízení, nyní ve stádiu po zrušení rozsudku odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2019 č.j. 23 Cdo 926/2019-674.

4. Soud odkázal na závěry, obsažené v odůvodnění rozsudku nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4847/2009 ze dne 14. října 2010 a z hlediska poměrů nyní posuzované věci se ztotožnil s názorem, vysloveným v rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 29/2018-239 ze dne 11.5.2018, jež obstálo v dovolacím řízení. Rovněž ve věci 55 Cm 103/2018 považuje soud za nesporné, že je dána totožnost předmětu řízení s řízením vedeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Cm 100/2013, které bylo zahájeno 1.8.2013. a je naplěna i podmínka totožnosti účastníků řízení. Za podstatné považuje soud, že strany rozhodčího řízení, coby nositelé hmotných a práv a povinností, jsou identické, není přitom rozhodné, že v jednotlivých řízeních je jiný okruh účastníků- rozhodců. Soud prvního stupně považuje za zcela absurdní, aby jiným výkladem bylo umožněno, aby mezi stranami rozhodčího řízení s týmž předmětem řízení probíhala duplicitní řízení o jmenování předsedajícího rozhodce.

5. Soud s odkazem na ustanovení § 83 odst. 1, § 103 a 104 odst. 1, věta prvá o.s.ř. řízení zastavil, o vrácení části zaplaceného soudního poplatku rozhodl postupem dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o nákladech řízení rozhodl dle ustanoení § 146 ost. 2 o.s.ř.

6. Ve včas podaném odvolání navrhovatel poukázal na skutečnost, že řízení o jmenování předsedajícího rozhodce pro rozhodčí řízení ad hoc PŘ 1/2007 je vedeno na návrh účastníka č.1/ již od 1.8.2013 u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 100/2013. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.12.2018 č.j. 5 Cmo 346/2018 návrh účastníka č.1/ pravomocně zamítl. Následně podali navrhovatel i účastník č.1/ nový návrh na jmenování předsedajícího rozhodce. Řízení, vedené o návrhu navrhovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2019 č.j. 1 Cm 4/2019-13 zastaveno pro překážku litispendence. „ Proti tomuto usnesení podal [právnická osoba] z procesní opatrnosti odvolání.“ V dané souvislosti poukázal odvolatel na skutečnost, že byť řízení o jmenování rozhodce, vedené u Městského soudu v Praze k návrhu účastníka č.1/ pod p. zn. 41 Cm 3/2019, je ve stejné procesní situaci jako ostatní řízení o jmenování předsedajícího rozhodce, vedená na návrh na navrhovatele, řízení o návrhu účastníka č.1/ nebylo dosud zastaveno, a postupem soudu tak dochází k narušení rovnováhy řízení a porušení zásady rovnosti stran. „Zároveň je postupem soudu porušeno právo na předvídatelnost a jednotnost soudního rozhodování, když v obdobných případech je bezdůvodně rozhodováno rozdílně a zcela jednoznačně ve prospěch jedné ze stran.“ Ve vém odvolání navrhovatel rovněž zdůraznil, že podává odvolání, neboť „ otázka totožnosti účastníků jednotlivých řízení a tudíž existence překážky věci zahájené, není zcela jednoznačná, a to tím spíše, když k této otázce soudy v obdobných řízeních přistupují rozdílně.“

7. V rámci podaného odvolání navrhovatel učinil s odkazem na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. návrh na přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.8.2019, č.j. Ncp 369/2019-145. Uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl, že ve věci jsou věcně příslušné krajské soudy jako soudy prvního stupně, odlišně než bylo rozhodnuto v usnesení sp. zn. Ncp 1237/2015 ze dne 7.10.2015.

8. Odvolatel vedle návrhu na přerušení řízení, změny napadeného rozhodnutí tak, že řízení se nezastavuje, „ případně“ navrhuje spojení věcí ke společnému řízení.

9. Účastník č.1/ ve svém vyjádření k odvolání poukázal na skutečnost, že nyní probíhá u Vrchního soudu v Praze odvolací řízení, když Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jenž byl vydán v odvolacím řízení ve věci, vedené před soudem prvního stupně pod sp. zn. 5 Cm 100/2013. Toto řízení, zahájené dne 1.8.2013, představuje překážku věci zahájené pro jednotlivá další řízení o návrzích na jmenování předsedajícího rozhodce pro předmětné rozhodčí řízení. Účastník je přesvědčen, že je dána totožná věc a stejný okruh účastníků. Jednotlivých řízení o jmenování předsedajícího rozhodce se účastní totožní účastníci /navrhovatel a účastník 1/ a dále v něm jde o jmenování předsedajícího rozhodce pro stejné rozhodčí řízení. Účastník má za to, že z povahy věci - jmenování předsedajícího rozhodce soudem pro jedno rozhodčí řízení - a z ustanovení § 9 odst. 1 ZRŘ plyne, že v této věci může rozhodovat pouze jeden soud v rámci jednoho soudního řízení. Později zahájené řízení je třeba podle ustanovení § 104 ve spojení s ustanovením § 83 zastavit, nikoliv řízení například spojit.

10. V dané souvislosti účastník č.1/ odkázal rovněž na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 1 Cm 4/2019 -13 ze dne 3. 5. 2019 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 4493/2018-290 ze dne 16. 1. 2019, která byla vydána ve dvou řízeních zahájených na návrh navrhovatele a která se shodně týkala jmenování předsedajícího rozhodce pro předmětné rozhodčí řízení. V obou řízeních soudy shodně dospěly k závěru, že řízení jsou vedena v totožné věci, týkající se týchž účastníků a jejich projednání brání překážka věci zahájené.

11. Z vyjádření účastníka č.1/ je dále zřejmé, že účastník č.1/ nesdílí stanovisko navrhovatele, že postupem soudu došlo k porušení rovnosti stran.

12. Dále se účastník č. 1 vymezil k návrhu navrhovatele na přerušení řízení: „Podle názoru účastníka č. 1/ podání ústavní stížnosti nebylo dostatečným důvodem pro přerušení řízení dle ust. § 109 o.s.ř. ani v době podání ústavní stížnosti. Navíc Ústavní soud České republiky ústavní stížnost dne 10. 12. 2019 odmítl s tímto odůvodněním: ‚Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení srozumitelně a adekvátně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nedostatky, které jej v minulosti vedly k vydání zrušujícího nálezu.“

13. Účastník č.1/ je přesvědčen, že jelikož ústavní stížnost navrhovatele byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky IV. ÚS 3704/19 ze dne 10. 12. 2019, nejsou splněny podmínky pro přerušení řízení stanovené v ust. § 109 o.s.ř.

14. K otázce nákladů řízení účastník uvedl, že navrhovatel si musel již v době podání návrhu být vědom toho, že řízení bude s ohledem na překážku litispendence zastaveno. Dle účastníka č.1/ je zřejmé, že navrhovatel zastavení daného řízení zavinil, a to nikoli náhodou, ale úmyslně. Účastník 1/ navrhuje, aby mu vůči navrhovateli byly přiznány náklady odvolacího řízení.

15. Odvolací soud konstatuje, že pokud jde o návrh na přerušení řízení, ten je v době rozhodování odvolacího soudu pojmově nedůvodný, neboť řízení, do jehož skončení je přerušení navrhováno, je již skončeno. Předmětná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV ÚS37/19 ze dne 10. prosince 2019 odmítnuta.

16. Ústavní soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že „ v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení srozumitelně a adekvátně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nedostatky, které jej v minulosti vedly k vydání zrušujícího nálezu [srov. např. stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 904/08 a další). Stěžovatelka namítá konkrétní porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v řízení o meritu věci, v této fázi nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší se jejími námitkami zabývat; v budoucnu není stěžovatelce odepřena možnost brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí. Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu podle § 104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011). S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra /soudce/, jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo rámec pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně /viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006/. Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti krajských soudů a Ústavní soud jeho postup za svévolný nepovažuje.“

17. Tolik ke stanovisku Ústavního soudu ČR.

18. Ve vztahu k návrhu na přerušení řízení odvolací soud uzavírá, že nejsou splněny zákonné předpoklady ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm.c/ o.s.ř. k vyhovění takovému návrhu. Dle uvedeného zákonného ustanovení: „Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.“ Jak řešeno výše, takové řízení již neběží.

19. Odvolací soud návrh na přerušení řízení zamítl.

20. Pokud jde o napadené usnesení soudu prvního stupně, odvolací soud toto rozhodnutí přezkoumal podle § 212, § 212a o.s.ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání, /§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř./, a shledal předpoklady pro potvrzení napadeného rozhodnutí / § 219 o.s.ř.

21. Otázku existence překážky věci zahájené považuje odvolatel za nejednoznačnou. Ve svém odvolání se dovolává především předvídatelnosti, jednotnosti a rovnovážnosti soudního rozhodování v souběžně běžících soudních řízeních o návrzích na předsedajícího rozhodce.

22. Podle ustanovení § 83 odst. 1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.

23. Podle ustanovení § 103 o.s.ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé / podmínky řízení/.

24. Podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

25. Teorie procesního práva a ve shodě s ní soudní praxe tradičně mezi tzv. negativní procesní podmínky řadí překážku litispendence / § 83 odst. 1 o.s.ř. /. Je-li taková procesní situace dána, soudu nezbyde, než řízení zastavit.

26. Pokud odvolatel hovoří o řízení o jmenování předsedajícího rozhodce, vedeném k návrhu účastníka č.1/ před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 Cm 3/2019 , tak lze konstatovat, že Vrchní soud v Praze coby soud odvolací usnesením č.j. 4 Cmo 116/2020-51 ze dne 30. června 2020 rozhodl o odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 41 Cm 3/2019-37 ze dne 22. dubna 2020 tak, že potvrdil usnesení Městského soudu v Praze č.j. 41 Cm 3/2019-37 ze dne 22. dubna 2020, jímž bylo řízení zastaveno s odkazem na ustanovení § 83 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na totožnost jiného, dosud probíhajícího řízení, dříve zahájeného dne 1.8.2013. Odvolací soud v řízení sp. zn. 4 Cmo 116/2020 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal naplnění předpokladů , daných ustanovením § 83 odst. 1 o.s.ř., v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil úvahová východiska pro aplikaci tohoto ustanovení, mimo jiné uvedl, že není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, ve své argumentaci rovněž odkázal na související judikaturu Nejvyššího soudu ČR – rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4847/2009 ze dne 14.10.2010. V otázce totožnosti obou řízení v bodě 13 odůvodnění usnesení č.j. 4 Cmo 116/2020-51 ze dne 30. června 2020 odvolací soud rovněž uvedl: „Pokud se jedná o zcela esenciální posouzení totožnosti obou řízení, odvolací soud uvádí, že při posouzení skutků vymezených oběma dotčenými návrhy dle ust. § 9 odst. 1 ZRŘ dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že jsou totožné. V obou návrzích je po soudu žádáno jmenování předsedajícího rozhodce pro účely shodného rozhodčího řízení ad hoc, zahájeného účastníkem ad 1/ proti navrhovateli, ve kterém se domáhá zaplacení částky 11 893 044 725 Kč s příslušenstvím. Řízení je vedeno dle čl. 7.8. Smlouvy o koupi cenných papírů uzavřené dne 30.6.1998 mezi účastníkem ad 1) a [Anonymizováno], se sídlem [adresa], IČO: [IČO]. Z podání všech účastníků obsažených ve spisu je i zřejmé, že totožnost věci v obou posuzovaných řízeních není činěna sporná.“

27. Odvolací soud nyní v odvolacím řízení sp. zn. 6 Cmo 304/2019 / nyní posuzovaném /rovněž shledává, že překážka věci zahájené, odvíjející se od řízení, vedeného před soudem prvního stupně pod sp. zn. 5 Cmo 100/2013 je zde dána, odvolací soud se přitom hlásí k úvahovým východiskům a závěrům jak byly předestřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 4 Cmo 116/2020, na něž nyní v podrobnostech odkazuje a od nichž není důvodu se odchýlit.

28. Odvolací soud v dané souvislosti / ve shodě se soudem prvního stupně /rovněž odkazuje na stanoviska Nejvyššího soudu ČR, jak byla vyjádřena v jeho rozhodnutí č.j. 23 Cdo 4493/2018 ze dne 16.1.2019, kde jde rovněž o zastavení řízení pro překážku litispendence, kdy nižsími soudy byla dovozena totožnost předmětu řízení s řízením, vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Cm 100/2013, zahájeného 1.8.2013. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je mimo jiné akcentována okolnost, že strany rozhodčího řízení/ [právnická osoba] a [Anonymizováno]/, coby nositelé hmotných práv , jsou v jednotlivých řízeních identické, přičemž navržení kandidáti mohou být analogicky při použití rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3207/2014 považováni za právní nástupce původního předsedajícího rozhodce.

29. Pro úplnost odvolací soud podotýká, že k otázce, jak pohlížet na otázku překážky věci zahájené, pokud dříve zahájené řízení bylo pravomocně skončeno a následně bylo Nejvyšším soudem rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušeno, se vyslovil Nejvyšší soud ČR již v usnesení sp. zn. 22 Cdo 789/2011 ze dne 23.5.2012. Uvedl, že řízení je zahájeno podáním žaloby, nikoli zrušením rozhodnutí o jeho skončení Nejvyšším soudem / § 82 odst. 1 o.s.ř./.

30. Shrnuto: překážka litispendence / překážka věci zahájené/, je dána. Pokud soud řízení v důsledku této procesní situace řízení zastavil, nelze tomuto postupu, včetně postupu soudu při rozhodování o souvisejících výrocích, vytknout pochybení.

31. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

32. A lze doplnit, že jestliže je zde dána neodstranitelná překážka postupu řízení, tak jediným zákonem předvídaným procesním řešením dané situace je zastavení řízení.

33. Dále odvolací soud podotýká, že ve vztahu k jednotlivým řízením o jmenování předsedajícího rozhodce soudem za situace, že není pravomocně skončeno řízení první z nich, je soudy postupováno jednotně a konzistentně, řízení jsou soudy zastavována pro překážku věci zahájené. Nelze tedy přisvědčit stanovisku navrhovatele o rozdílném rozhodování v daném směru. Jinak pokud navrhovatel ve svém odvolání poukazoval rovněž na zastavení řízení ve věci sp.zn. 1 Cm 4/ 2019, tak rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci vydané, bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutím ze dne 18. 12.2020 v odvolacím řízení ve věci sp. zn. 6 Cmo 179/2020.

34. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a přiznal procesně úspěšnému účastníkovi č.1/náhradu nákladů řízení v částce 2.178,- Kč / 1 x odměna advokáta v částce 1.500,- Kč, 1x režijní paušál po 300,- Kč, 21% DPH v částce 378,- Kč. Účastníkům č.2/ až č.7/ náklady odvolacího řízení nevznikly.