o neplatnost usnesení valné hromady účastníka ze dne 4. 9. 2014, o odvolání účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 80 Cm 206/2015-180 ze dne 8. 7. 2021,

1. Městský soud v Praze uvedeným usnesením vyslovil neplatnost usnesení valné hromady účastníka ze dne 4. 9. 2014, kterým bylo rozhodnuto, že účastník (dále též [adresa]/jednota) jako pobočný spolek vystupuje z navrhovatelky (dále též ČOS) jako hlavního spolku a přestal tak být jejím pobočným spolkem, pro rozpor se stanovami navrhovatelky; dále ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že účastníkovi uložil povinnost zaplatit navrhovatelce na jejich náhradu 55 368 Kč. Jedná se o druhé prvoinstanční rozhodnutí ve věci, když předcházející zamítavé usnesení ze dne 1. 11. 2018 odvolací Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 16/2019-144 ze dne 12. 3. 2020 potvrdil a navrhovatelce uložil povinnost zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč; tato rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího k dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2020 č. j. 27 Cdo 2801/2020-160 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

2. Nejvyšší soud po reprodukční části a citaci příslušných ustanovení občanského zákoníku v odůvodnění rozhodnutí toliko odkázal na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. 27 Cdo 1644/2018, vydaného v obdobné věci [adresa] (zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně č. j. 81 Cm 352/2015-90 ze dne 18. 5. 2016 potvrdil odvolacího soudu usnesením č. j. 14 Cmo 296/2016-128 ze dne 22. 11. 2017), podle něhož pobočný spolek není členem hlavního spolku, je osobou založenou stanovami hlavního spolku, a proto se na něj nevztahují ustanovení o členství ve spolku, a to ani ustanovení o zániku členství ve spolku; jeho právní osobnost je odvozená od právní osobnosti hlavního spolku, proto nemůže vystoupit z hlavního spolku a stát se samostatným spolkem svým jednostranným právním jednáním, např. rozhodnutím členské schůze pobočného spolku, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak. Z těchto uvedených závěrů je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že právní posouzení otázky vystoupení pobočného spolku z hlavního spolku odvolacím soudem není správné, a proto předchozí rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího zrušil.

3. Soud I. stupně v novém řízení vycházel z dosavadního řízení a po opakování obsahu návrhu a vyjádření účastníka reprodukoval obsah odůvodnění svého původního zamítavého rozhodnutí, které odvolací soud jako věcně správné potvrdil s tím, že shodně se soudem I. stupně své rozhodnutí opřel zejména o obecně přijímanou zásadu dobrovolnosti spolkového členství a autonomie spolkového života a činnosti, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením provedeným soudem I. stupně. Dále vycházel ze závěrů rozhodnutí dovolacího soudu, jak v této věci, tak v obdobné věci [adresa], a k tomu provedl důkaz usnesením Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1644/2018-164 ze dne 16. 3. 2020, k němuž poznamenal, že není koncipováno zcela shodně jako odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a není identické co do jeho odůvodnění.

4. V odůvodnění rozhodnutí soud I. stupně pouze uvedl, že je vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož pobočný spolek jako právnická osoba s tzv. odvozenou právní osobností nemůže svým jednostranným právním jednáním vystoupit z hlavního spolku a stát se samostatným spolkem, a proto bez dalšího přijal závěr, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je po právu a jako takovému vyhověl. O nákladech řízení pak rozhodl podle jeho výsledku dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a navrhovatelce přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu vynaloženého soudního poplatku za návrh, odvolání a dovolání a za právní zastoupení dle uvedené specifikace.

5. Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně podal účastník odvolání a navrhl jeho změnu a zamítnutí návrhu, popř. jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soudu I. stupně [adresa] především vytýká, že rozhodoval čistě na základě usnesení Nejvyššího soudu, aniž by se vůbec zabýval jeho námitkami a argumentací o dobrovolnosti sdružování, vznikem jednoty a následného vzniku ČOS principem zdola. Podle názoru účastníka není možné vydat rozhodnutí ve věci, že soud vyslovuje neplatnost pro rozpor se stanovami, neboť již v předchozím řízení bylo prokázáno, že žádný rozpor se stanovami navrhovatelky při vystoupení účastníka z ČOS rozhodním valné hromady z 4. 9. 2014 nemohl nastat, neboť v té době účinné stanovy vystoupení účastníka vůbec neupravovaly, a proto bylo třeba vycházet z ústavní zásady legální licence. Dále účastník poukazuje na řízení v identické věci [adresa] a opětovné zamítnutí návrhu ČOS na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a konečně odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (28 Cdo 5099/2007 z 21. 1. 2009 a další) až do roku 2018, která se vytvářela dlouhé roky a ta připouštěla vystoupení pobočného spolku, který prvotně vstoupil do hlavního spolku již se svým majetkem a byl také nadán plnou právní osobností s právem samostatně rozhodovat o svém fungování.

6. Navrhovatelka ve vyjádření k odvolání účastníka navrhuje napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdit, dále požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a v něm opakovaně obsažený závazný právní názor, podle něhož pobočné spolky, mezi které patří i účastník, nemohou z hlavního spolku bez dalšího vystoupit. Uvádí, že v daném případě tedy bylo vystoupení pobočného spolku provedeno v rozporu jak se zákonem, tak i se stanovami, které vystoupení z navrhovatelky neupravovaly. Pobočný spolek není členem hlavního spolku, a proto nemůže vystoupit z hlavního spolku svým jednostranným právním jednáním a stát se samostatným spolkem, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. občanského soudního řádu, včetně řízení, jež mu předcházelo, aniž by ve věci bylo třeba nařizovat jednání (§ 89 zák. č. 292/2013 Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání [adresa] je důvodné.

8. Jak bylo již výše uvedeno, v této věci se jedná o druhé rozhodnutí soudu I. stupně, když prvé zamítavé rozhodnutí odvolací soud potvrdil, avšak poté dovolací soud tato rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího zrušil. Skutková zjištění a právní hodnocení věci jsou popsána v předchozích citovaných rozhodnutích soudu I. stupně, soudu odvolacího a dovolacího, tak i argumentace obou účastníků. V tomto druhém rozhodnutí soud I. stupně vyslovil neplatnost usnesení valné hromady [adresa] jako pobočného spolku o vystoupení z ČOS, aniž by se však vůbec zabýval námitkami a argumentací účastníka nebo vyslovil k tomu nějaké hodnocení, rozhodl toliko s odůvodněním, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu.

9. S tímto postupem soudu I. stupně se však odvolací soud nespokojil a platnost rozhodnutí valné hromady účastníka o vystoupení z ČOS znovu posoudil s odkazem na právní úpravu spolků dle Listiny základních práv a svobod, občanského zákoníku, předchozí právní úpravu dle zákona o sdružování občanů, na stanovy navrhovatelky z přechozího a rozhodného období. Dále věc posuzoval zejména z hlediska specifik sokolského hnutí, historie vzniku a vývoje, členské a majetkové základny sokolských jednot a jejich samostatnosti a autonomie. Zásadně pak vycházel z obecně vnímané a přijímané zásady dobrovolnosti a svobody sdružování, podle níž nesmí být nikdo nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno z něho vystoupit. Zde odvolací soud odkazuje na obsah odůvodnění usnesení a argumentaci v obdobné věci [adresa], jímž znovu bez dalšího přiznal sokolské jednotě právo vystoupit z ČOS, stejně jako v této věci, přes odlišný názor Nejvyššího soudu přijatý však za jiné důkazní a procesní situace.

10. Dovolací soud ve zrušovacím rozhodnutí vyslovil názor, že pobočný spolek není členem hlavního spolku a že tedy nemůže vystoupit z hlavního spolku svým jednostranným právním jednáním, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak, a jako nesprávné hodnotil posouzení otázky vystoupení z hlavního spolku, jak učinil odvolací soud v předchozím rozhodnutí. Ostatně zde je třeba připomenout, že stejně rozhodl jiný senát odvolacího soudu v identické věci, opakovaně již připomenuté, týkající se platného vystoupení [adresa] z ČOS (usnesení č. j. 14 Cmo 296/2016-128 ze dne 22. 11. 2017, též zrušeno dovolacím soudem, usnesení č. j. 27 Cdo 1644/2018). Podle Nejvyššího soudu pobočný spolek je pouhou organizační jednotkou hlavního spolku a právo vystoupit z hlavního spolku podle § 215 odst. 1 o. z. mu nesvědčí. Tento závěr v předchozím rozhodnutí však odůvodnil dovolací soud toliko kuse a nepřesvědčivě, aniž by navíc srozumitelně soudům nižších stupňů vysvětlil svůj postoj a zásadní názor, že sokolská jednota jako zapsaný pobočný spolek nemohl vystoupit na základě svého rozhodnutí z hlavního spolku. Tento názor dovolacího soudu pak zjevně neodpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi a je v rozporu s dosavadní judikaturou, přičemž vyslovenou zásadní judikatorní změnu Nejvyšší soud nijak neodůvodnil a nevysvětlil, aniž by dodržel vlastní požadovanou a nutnou proceduru v případě takové zásadní změny dosud platné, ustálené a respektované judikatury dovolacího soudu (např. 28 Cdo 5099/2007, 28 Cdo 3716/2009). Ve zrušovacím rozhodnutí v této věci pak ale dovolací soud své rozhodnutí nijak neodůvodnil, toliko odkazem na své předchozí rozhodnutí.

11. Stejně jako v předchozí věci, i zde odvolací soud vycházel ze zákonné úpravy sdružování, že právo svobodně se sdružovat je zaručeno (čl. 20 odst. 1 Listiny) a že nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno vystoupit z něho (§ 215 odst. 1 o. z.), přičemž sdružovací právo je třeba vnímat jako právo individuální a jako právo kolektivní. Hlavní a nejdůležitější představuje princip dobrovolnosti, dle něhož je svobodou každého jedince vstoupit do určitého sdružení či z něj vystoupit, stejně jako bylo dle předchozí právní úpravy (§ 3 odst. 1 zák. o sdružování občanů). Tento princip dobrovolnosti je však třeba reflektovat i na vyšší úrovni, myšleno na úrovni právnických osob. Podle Listiny základním principem sdružování ve spolku je dobrovolnost sdružování v individuální a kolektivní rovině, přičemž imanentní součástí tohoto ústavně zaručeného práva je i právo vystoupit ze spolku, tak je třeba vykládat i zákon a právní jednání učiněné v jeho mezích. Jestliže je tedy právo sdružování zaručeno na zásadě dobrovolnosti pro jednotlivce i kolektiv, pak stejně platí v daném případě i pro účastníka [adresa], zapsaný pobočný spolek, a to jak ve fázi vstoupení tak vystoupení z ČOS, které nelze posuzovat rozdílně a dobrovolný vstup připustit a dobrovolné vystoupení nikoli. Ostatně původní stanovy navrhovatelky vystoupení jednot upravovaly, ty pozdější nezakazovaly, současné stanovy 2016 pak vystoupení jednot připouštějí.

12. Dále odvolací soud posuzoval právo účastníka na vystoupení z ČOS z hlediska specifik sokolského hnutí a jeho historického vývoje na poli sportovním, kulturním a společenském, zejména vzal v úvahu vznik účastníka v roce 1888 a jeho následné začlenění do župy a v roce 1889 do ČOS jako samostatného subjektu s členskou a majetkovou základnou, též je třeba poukázat na vývoj právní úpravy sdružování a zásadní principy obecně vnímané na spolkovou činnost. V době vzniku a dobrovolného začlenění do žup a následně do ČOS zajisté sokolské jednoty, tedy ani zde [adresa], nemohly předpokládat budoucí právní úpravu a své postavení ovlivněné po dobu více jak stoleté existence sokolského hnutí politickou a ekonomickou situací ve státě a společnosti. Zde se nabízí otázka, jak by mohly očekávat a případně účinně ovlivnit, že se v budoucnu stanou jakýmisi organizačními složkami či jednotkami, vedlejšími spolky či od roku 2014 pobočnými spolky podle současné právní úpravy, jestliže založení pobočného spolku stanovami jako organizační jednotky hlavního spolku umožňuje § 219 občanského zákoníku. Zásadní argumentace odvolacího soudu zde je založena na skutečnosti, že [adresa] existoval jako samostatný právní subjekt ještě před vznikem ČOS a jistě nebyl založen stanovami ČOS ve znění od 1. 1. 2014, které přirozeně nemohly založit subjekt, který již existoval, a jak výše uvedeno, disponoval členskou a majetkovou základnou. Stanovy hlavního spolku toliko deklarovaly stávající stav a přijaly úpravy a změny odpovídající nové právní úpravě podle občanského zákoníku.

13. Nadále je tak odvolací soud veden úvahou, že historicky ve svobodných poměrech vzniklý účastník [adresa] se sdružil s ostatními jednotami v ČOS, nemůže být ve znovu nabytých poměrech svobody, demokracie a autonomie opět diskriminován v případě, že se svobodně rozhodl opustit ČOS, do níž svobodně vstoupil a teprve poté docházelo ke změnám ve stanovách a v právní úpravě sdružovacího práva, jako je zák. č. 83/1990 Sb. či nový občanský zákoník, jenž počal na účastníka nahlížet jako na pobočný spolek. Právo [adresa] opustit ČOS není v rozporu s Listinou, Ústavou či podústavními zákony či stanovami navrhovatelky, neboť obecně právo sdružovat zahrnuje možnost vstoupit do sdružení, ale též právo nevstoupit nebo svobodně vystoupit. Takové právo je třeba přiznat jak individuálním, tak i kolektivním osobám, přičemž členství ve sdružení nesmí být nikomu na újmu a nemůže znamenat omezování jeho práv, to se týká nejen samotného členství, ale rovněž toho, že někdo již členem určitého sdružení nechce být. V opačném případě by se pak, dle odvolacího soudu, jednalo o zjevné diskriminační jednání v rozporu s Listinou a Ústavou. Odvolací soud tak nadále trvá na již dříve vysloveném názoru, že pokud se kolektiv fyzických osob jako sdružení, ať už se mu říká jakkoli - organizační složka, jednotka, spolek vedlejší nebo pobočný - rozhodne, že již nechce být součástí nějaké vyšší formy sdružení, jako hlavního spolku, do něhož dobrovolně vstoupil, tak mu v tom nelze bránit státní mocí, natož zásahem nezávislých soudů, při zachování zásady a principu minimálního zasahování a ingerence státu do života spolků. Odvolací soud tak znovu argumentuje hlavně obecně přijímanou zásadou dobrovolnosti spolkového členství a autonomií spolkového života a činnosti. Ostatně obecně je třeba připustit, že ke zrušení právních vztahů dochází v jakékoli lidské činnosti, a to v daleko provázanějších a těsnějších vztazích osobních či majetkových, rodinných, korporátních, zaměstnaneckých apod., v mezích zákona, práva a svobod. Ještě na závěr považuje odvolací soud na podporu tohoto rozhodnutí ve prospěch účastníka, sokolské jednoty, zdůraznit platnost obecně přijímaných a vnímaných proklamací Nejvyššího i Ústavního soudu, že prvořadým posláním a úkolem soudů je neustále veřejnosti dokazovat, že vydávají správná a spravedlivá rozhodnutí, která nejsou nijak odtržena od reality a nepostrádají logiku a že žádný zákon nemůže být formálně vykládán v rozporu s obecně vnímaným požadavkem spravedlnosti vlivem přepjatého formalismu.

14. Z uvedených důvodů Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, vědom si závěrů rozhodnutí dovolacího soudu, které však bylo přijato za jiné důkazní a procení situace; o nákladech řízení pak rozhodl podle jeho výsledku dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 cit. zákona a v řízení úspěšnému účastníkovi přiznal právo na jejich náhradu za řízení před soudy obou stupňů, v rozsahu dle vyhl. č. 177/1996 Sb.; za prvé řízení před soudem I. stupně 16 465 Kč a soudem odvolacím 8 228 Kč dle vždy v rozhodnutí uvedené specifikace, za druhé řízení před soudem I. stupně 8 228 Kč za dva úkony právní služby (účast na jednání) včetně dvou paušálů a DPH a odvolacím soudem 4 114 Kč za jeden úkon právní služby (odvolání) včetně režijního paušálu a DPH, celkem ve výši 37 026 Kč, v dovolacím řízení účastníkovi žádné náklady nevznikly.