o zaplacení částky 4 536 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaných 1), 2), 3) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2019 č. j. 45 Cm 97/2009-266 ve znění opravného usnesení ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 45 Cm 97/2009-285,

1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 25. 9. 2008 se žalobce (společnost) po žalovaných domáhá zaplacení náhrady škody ve výši 4 536 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jíž měli společnosti způsobit žalovaní jakožto členové jejího představenstva porušením péče řádného hospodáře. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. března 2013 č. j. 45 Cm 97/2009-141 žalobu zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2015 č. j. 6 Cmo 59/2015-198 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. června 2018 č. j. 29 Cdo 3325/2016-246 zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

2. Krajský soud v Plzni coby soud prvního stupně v záhlaví označeným usnesením ve znění opravného usnesení rozhodl tak, že „V řízení bude pokračováno na straně žalovaného [Anonymizováno], narozeného dne [Anonymizováno], zemřelého dne [Anonymizováno], posledně bytem [adresa], s jeho procesními nástupci, a to: 1. [Jméno advokátky D], narozená [Anonymizováno], bytem [Anonymizováno], 2. [Anonymizováno], narozená [Datum narození advokáta C], bytem [adresa], 3. [Jméno advokáta D], narozená [Datum narození advokáta D], bytem [adresa].“.

3. V odůvodnění soud prvního stupně stručně reprodukoval dosavadní průběh řízení s tím, že žalovaný č. 2 [Anonymizováno] dne 25. 5. 2017 zemřel a že řízení není doposud pravomocně skončeno. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 vydané pod sp. zn. 29 Cdo 5/2012 dle něhož způsobení škody je samostatným právním důvodem vzniku závazku podle § 489 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013; jde o právní skutečnost zakládající závazkový (odpovědnostní) vztah s tím, že v případě porušení povinnosti podle § 194 odstavec 5 věta 1. obch.zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, vzniká odpovědnostní vztah vedle původního právního vztahu existujícího mezi akciovou společností a členem jejího představenstva. Členu představenstva tak vzniká závazek k náhradě škody, který je odlišný od jeho závazku vykonávat funkci člena představenstva. Závazek k náhradě škody bez dalšího přechází na dědice jako na univerzální právní nástupce zůstavitele, kteří za něj odpovídají do výše ceny nabytého dědictví (§ 470 odstavec 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Tento judikát je dle názoru Krajského soudu v Plzni aplikovatelný do té míry, že případný závazek k náhradě škody bude přecházet na právní nástupce zůstavitele s tím, že však dědické řízení probíhalo v roce 2017, tj. za účinnosti občanského zákoníku 89/2012, Okresní soud [Anonymizováno] svým usnesením č. j. 12 D 473/2017-37 ze dne 15. 5. 2018 rozhodl mimo jiné o schválení dohody o rozdělení pozůstalosti uzavřené ve znění, které toto usnesení obsahuje s tím, že čistá hodnota pozůstalosti činí 198 622,95 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že dědičky výhradu soupisu neuplatnily. Dále soud prvního stupně uvedl, že „V daném případě tak poslední věta shora uvedeného rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ČR není pro dané řízení aplikovatelná.“ a uzavřel, že vzhledem k tomu, že ohledně dluhu nelze skončené dědické řízení již znovu otevřít, bylo v souladu s ustanovením § 107 odstavec 2 o. s. ř. rozhodnuto o tom, že v řízení bude pokračováno se všemi dědičkami zůstavitele, které jsou jeho procesním nástupcem, neboť povaha věci umožňuje v řízení pokračovat.

4. Proti usnesení soudu prvního stupně podali žalovaní 1) a 2) včasná odvolání shodného obsahu. Stěžejní odvolací námitkou je, že nelze pokračovat v řízení v prvním stupni, jelikož rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2018 nebyl doručen dosud všem účastníkům řízení, a tudíž nenabyl právní moci. Uvedli, že dovolací řízení bylo zahájeno k dovolání žalobkyně v době, kdy druhý žalovaný byl naživu. Když Nejvyšší soud po dvou a půl roce rozhodoval, již druhý žalovaný nežil. Ke dni jeho úmrtí byla věc (žaloba o náhradu škody) pravomocně rozhodnuta. Ke dni úmrtí zanikla plná moc, kterou udělil právní zástupkyni, a doručením do její datové schránky nebylo doručeno tomuto účastníku, který v době rozhodnutí již ztratil svou způsobilost být účastníkem řízení. Do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o dovolání žalobkyně, pak není soud prvého stupně oprávněn činit žádné kroky v řízení, jelikož dosud nedošlo k pravomocnému zrušení pravomocných rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci náhrady škody. Žalovaní navrhli napřed ukončit pravomocně řízení o dovolání žalobkyně.

5. Dne 19. října 2021 byl předložen odvolacímu soudu spis sp. zn. 45 Cm 97/2009 k rozhodnutí o odvoláních proti usnesení soudu prvního stupně v záhlaví označeného.

6. K odvolání se vyjádřil opatrovník [Jméno advokáta D], jenž sdělil, že námitku neukončeného dovolacího řízení považuje za závažnou a vyjádřil pochybnost, zda je rozsudek dovolacího soudu pravomocný, resp. zda byl všem účastníků řízení řádně doručen. Dále k odvolání žalované 3) sdělil, že změna v koncepci dědického práva nemá relevanci při posouzení otázky právního nástupnictví v této věci s tím, že odvolatelka mohla případně výhradu soupisu učinit.

7. Přestože odvolací soud nebyl oprávněn se zabývat důvodností odvolacích námitek žalovaných 1) a 2) z titulu odvolání, neboť tito nebyli k němu subjektivně legitimováni (jak vyloženo níže), byl nicméně povinen se zabývat splněním procesních podmínek odvolacího řízení ve smyslu § 103 ve spojení s § 211 o. s. ř., jež musí být dány, aby mohl vůbec rozhodovat. V rámci zkoumání splnění procesních podmínek se tedy otázkami nastolenými v jejich odvolání musel zabývat, ale nikoliv z titulu jejich odvolání, ale z titulu povinností uložených mu přímo zákonem (tj. § 103 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že tyto procesní podmínky jsou splněny. Nutnost umožnit pokračování řízení (po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, jež je třeba doručit všem účastníkům řízení), a potažmo tak vydání meritorního rozhodnutí ve věci vede k nezbytnosti primárně rozhodnout o tom, kdo je procesním nástupcem zemřelého účastníka řízení - původně žalovaného 2) - [Anonymizováno]. A to z toho důvodu, aby mohly být soudem činěny všechny nezbytné procesní úkony vůči všem účastníkům řízení směřující k pokračování řízení, mezi něž náleží i doručování písemností. V daném případě doručení předmětného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, v jehož důsledku bude nutno pokračovat v řízení. Z logiky věci je zřejmé, že zemřelému či jeho dřívějšímu zástupci (jemuž zaniklo zástupčí oprávnění) doručit rozhodnutí Nejvyššího soudu s příslušnými právními účinky nelze. Proto musí být nejprve rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem zemřelého účastníka řízení. Jiný (opačný) procesní postup není ostatně v daném případě a za dané situace (pravomocného dědického usnesení) ani možný. Postup, jenž byl obsažen ve vyjádření opatrovníka s odkazem na odvolání žalovaných 1) a 2), tedy že nejprve mělo být doručeno rozhodnutí dovolacího soudu všem účastníkům řízení a po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí by byl teprve oprávněn soud prvního stupně činit příslušné kroky v řízení, je nerealizovatelný právě kvůli nemožnosti doručování zemřelému, resp. jeho dřívějšímu zástupci (jehož zástupčí oprávnění zaniklo). V tom lze souhlasit s tím, že doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu dřívější zástupkyni nemohlo vyvolat žádné právní účinky. Shrnuto, jediným řešením nastalé patové situace je nezbytnost primárně rozhodnout o procesním nástupnictví, aby mohlo být rozhodnutí dovolacího soudu účinně doručeno procesním nástupcům zemřelého účastníka řízení a mohlo tak nabýt právní moci. Teprve posléze mohou být činěny další kroky v řízení. Opačný postup není možný.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání obou odvolatelů - žalovaných 1) a 2) proti usnesení soudu prvního stupně bylo podáno osobami, jež k tomu nebyly oprávněny.

9. Z povahy odvolání jako opravného prostředku vyplývá, že ho může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla soudním rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit právě zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Ke shodným závěrům jako odvolací soud dochází i odborná právní teorie prezentovaná v komentářové literatuře (srov. komentář k § 201 o. s. ř. in Drápal,L.,Bureš,J., a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2009). V daném případě odvolatelům nebyla a ani nemohla být způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno odstranit zrušením nebo změnou tohoto rozhodnutí, neboť rozhodnutí se týká jiného (dřívějšího, již zemřelého) účastníka řízení - původně žalovaného [Anonymizováno], resp. jeho procesních nástupců, netýká se práv a povinností odvolatelů (tj. žalovaných 1/ a 2/). Odvolatelé proto nejsou osobami k podání odvolání subjektivně legitimovanými. Ostatně odvolatelé žádnou újmu na svých právech, jež by jim napadeným rozhodnutím měla vzniknout, ani netvrdí, tím spíše nedokládají. Ke shodným závěrům jako odvolací soud dochází též i odborná právní teorie prezentovaná v komentářové literatuře (srov. komentář k 107 o. s. ř. in Jirsa, J. a kol., Občanské soudní řízení /soudcovský komentář/. Kniha II. § 79 - 180 občanského soudního řádu. Karel Havlíček, 2014): „Osobou oprávněnou k podání odvolání je pouze ten, kdo byl soudem určen jako procesní nástupce dosavadního účastníka řízení.“

10. Za této procesní situace postupoval odvolací podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání žalovaných 1) a 2) odmítl jako podané někým, kdo k němu nebyl subjektivně legitimován (aniž by se zabýval důvodností odvolání).

11. Dále proti usnesení soudu prvního stupně podala žalovaná 3) včasné odvolání. Její stěžejní odvolací námitka spočívá v tom, že rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s dobrými mravy, jeví se jí jako „velmi nespravedlivé“. Namítla, že soudem citovaná judikatura (tj. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5/2012 ze dne 30. 1. 2013) je judikaturou vydanou v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „starý občanský zákoník“). Dědické právo, resp. odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele, byla tímto právním předpisem však koncipována jinak, než v době vydání napadeného rozhodnutí - v době účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „nový občanský zákoník“). Dle ust. § 470 odst. 1 starého občanského zákoníku totiž platilo, že dědic odpovídá za případné dluhy zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví. Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele tak byla omezena přímo ze zákona a nikdy tedy nemohla být vyšší, než činila cena nabytého dědictví, tj. nikdy nemohlo dojít ke zhoršení majetkové situace dědice. Koncepce dědického práva, resp. odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele dnes, tj. dle nového občanského zákoníku, je oproti tomu vystavěna na principu opačném. Dědicové jsou dle ust. § 1 704 nového občanského zákoníku povinni uhradit dluhy zůstavitele v plném rozsahu, pokud není z jejich strany uplatněna výhrada soupisu. Ochrana dědiců spočívající v omezení jejich odpovědnosti za dluhy zůstavitele tak již není dána přímo zákonem, ale je podstatně slabší a spočívá na jejich aktivním jednání v podobě uplatnění výhrady soupisu. Dědicové, kteří nemají informace o žádných, a to ani potenciálních dluzích zůstavitele, zůstávají aktuální právní úpravou před případnými věřiteli v podstatě nechráněni. V případě automatické aplikace výše uvedené judikatury na současný stav tedy může dojít k tomu, že se majetková situace dědiců v souvislosti s děděním může výrazně zhoršit (oproti stavu před děděním), a to bez jejich jakéhokoliv zavinění. Tento způsob aplikace práva je dle názoru odvolatelky v rozporu s dobrými mravy, popř. dokonce v rozporu s právem vlastnit majetek a s právem na spravedlivý proces. V daném konkrétním případě tedy má dědic odpovídat za škodu, kterou svým jednáním nijak nezavinil. S ohledem na vše výše uvedené se judikatura vydaná soudy v době platnosti starého občanského zákoníku (včetně předmětného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 29 Cdo 5/2012) za účinnosti nového občanského zákoníku, s ohledem na zásadní změnu koncepce dědického práva, neuplatní. Navrhla, aby řízení vůči [Anonymizováno] bylo zastaveno.

12. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. „Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.“

14. Předmětné ustanovení § 107 o. s. ř. řeší pro řízení sporná (i nesporná) procesní situaci, která nastane, když účastník v průběhu řízení (tedy po jeho zahájení a před jeho pravomocným skončením) ztratí způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). K zániku způsobilosti být účastníkem řízení u [Anonymizováno] došlo v daném případě po zahájení řízení. Zjišťování, kdo je procesním nástupcem toho, kdo ztratil způsobilost být účastníkem, provádí soud z úřední povinnosti, bez návrhu. Úprava procesního nástupnictví se zde odvíjí od právního nástupnictví vyplývajícího z práva hmotného.

15. Dle § 1704 o.z. „Neuplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu. Neuplatnilo-li výhradu soupisu více dědiců, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně.“

16. Občanský zákoník podstatně posiluje práva věřitelů tím, že odpovědnost dědiců je zásadně společná a nerozdílná. Nicméně i dědic je chráněn § 1674 odst. 1 o.z., dle něhož mu zůstavitel nemůže odejmout právo na výhradu soupisu. Proto má dědic svobodu v rozhodování, zda uplatní právo na výhradu soupisu nebo zda jej neuplatní, a tím ovlivní svoji odpovědnost za úhradu dluhů zůstavitele.

17. Dle obsahu předloženého soudního spisu a v něm založeného usnesení Okresního soudu [adresa] ze dne 15. 5. 2018 č. j. 12 D 473/2017-37, jež nabylo právní moci dne 15. 5. 2018, ve věci projednání pozůstalosti po [fyzická osoba], nar. [Anonymizováno], zemřelém dne [Anonymizováno] (č.l. 258) byla schválena dohodu o rozdělení pozůstalosti a potvrzeno nabytí dědictví dědicům [Jméno advokátky D], [Jméno advokáta C] a [Jméno advokáta D] ve smyslu dohody (dále též jen „dědické usnesení“). V odůvodnění je výslovně uvedeno následující: „Dědicové byli rovněž vyrozuměni o výhradě soupisu pozůstalosti a o důsledcích neuplatnění výhrady soupisu a výhradu soupisu neuplatnili.“

18. Dle práva hmotného - dle dědického usnesení, je právním nástupcem po [fyzická osoba], nar. [Anonymizováno] a zemřelém dne [Anonymizováno], [Jméno advokátky D], [Jméno advokáta C] a [Jméno advokáta D]. Neuplatnění výhrady soupisu ze strany odvolatelky bylo jejím dobrovolným a svobodným rozhodnutím, přičemž byla vyrozuměna o důsledcích neuplatnění výhrady soupisu. Rozhodnutí soud prvního stupně má tedy podklad v pravomocném usnesení dědického soudu a je navíc i v souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními.

19. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.