o určení společníka společnosti KOZLER s.r.o., o odvolání účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 12. 2022, č. j. 38 Cm 47/2022-156,

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 15. 5. 2022 domáhal se žalobce, aby soud určil, že je vlastníkem základního podílu č. 1 o velikosti 90 % ve společnosti [Jméno advokáta B]. (dále jen „společnost“), jemuž odpovídá vklad do základního kapitálu ve výši 180 000 Kč. Později žalobu doplnil a domáhal se také určení, že žalovaný je vlastníkem základního podílu o velikosti 10 % ve společnosti, jemuž odpovídá vklad do základního kapitálu o výši 20 000 Kč. Změnu žaloby připustil soud prvního stupně usnesením vyhlášeným u jednání dne 16. 12. 2022.

2. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení (výrok II.).

3. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování listinami a svědeckými výpověďmi. Zjistil, že účastníci jsou bratři. Žalovaný založil společnost jako jediný zakladatel a do 3. 8. 2016 byl jejím jediným společníkem. Společnost podniká v nákladní automobilové dopravě. V dubnu 2016 se žalovaný rozešel se svou partnerkou, s níž má nezletilého syna. S úmyslem ochránit svůj majetek před jejími majetkovými nároky a před důsledky finanční kontroly se dohodl se žalobcem, že na něj na přechodnou dobu převede 90% podíl ve společnosti za cenu 600 000 Kč, přičemž žalovaný i nadále zůstane jediným jednatelem společnosti a bude její činnost i nadále řídit. Smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu a dne 3. 8. 2016 byla doručena společnosti. Společenská smlouva byla změněna tak, že rozhodnutí vyžadovalo jednomyslnost obou společníků. Podle smlouvy měla být cena za podíl uhrazena ve třech splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná 1. 6. 2017. Žalobce však na kupní cenu nikdy nic nezaplatil. Počátkem roku 2021 požadoval žalovaný po žalobci, aby mu podíl převedl zpět, což žalobce odmítl. Dne 25. 2. 2022 žalovaný odstoupil od smlouvy o převodu podílu pro nezaplacení kupní ceny. Dopis by žalobci doručen 4. 3. 2022. Žalobce vznesl námitku promlčení práva odstoupit od smlouvy. Žalovaný podal dne 4. 3. 2022 návrh na výmaz žalobce z obchodního rejstříku jako společníka společnosti a na svůj zápis jako jediného společníka. Návrhu bylo 7. 3. 2022 vyhověno.

4. Soud prvního stupně konstatoval, že nemá za prokázanou absenci vůle účastníků převést sporný 90% podíl na žalobce. Naopak taková byla skutečná vůle stran, jejíž motivací bylo „odklonění majetku“ od bývalé přítelkyně žalovaného. Převod měl být dočasný, přičemž žalobce měl po odpadnutí důvodů převést podíl zpět na žalovaného. Žalovaný si však tuto povinnost žalobce smluvně neošetřil a žalobce následně žádost o zpětný převod odmítl. Právo na odstoupení od smlouvy považoval soud prvního stupně za promlčené, neboť v době odstoupení od smlouvy uplynula tříletá lhůta počítaná od splatnosti poslední splátky. Tím, že žalovaný je v obchodním rejstříku zapsán jako jediný společník společnosti, je dán i naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný. Namítal, že soud prvního stupně řádně nediktoval protokol a že žalovanému neumožnil vyjádřit se k provedeným důkazům. Navíc žalobce poučoval i o hmotném právu. Především však nepřihlédl ke změně procesního postoje žalobce, který zcela opustil svou původní argumentaci o odstoupení od smlouvy. Žalovaný tvrdí, že smlouva o převodu je simulovaným, a tedy zdánlivým právním jednáním. Soud prvního stupně přitom i nadále řešil, zda žalobce uhradil žalovanému kupní cenu za podíl a zda původní splatnost splátek byla účastníky prodlužována. Ve skutečnosti však ani jeden z účastníků neměl vůli podíl převést. Jedná se o absolutní dvoustrannou simulaci. To ostatně vyplývá i z okolností. Kupní cena naprosto neodpovídala skutečné hodnotě podílu, žalovaný společnost i po převodu fakticky řídil a kupní cena nikdy nebyla zaplacena. Podobně ostatně žalovaný postupoval už v případě rozchodu se svou první družkou. Motivem simulovaného převodu potom nebyla finanční kontrola, která byla zahájena až půldruhého roku po převodu. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 6 Cmo 28/2023-182, napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a žalovanému přiznal náklady řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žaloba trpí nedostatkem pasivní věcné legitimace, neboť účastníkem právního vztahu členství, o který v řízení jde, je i společnost, kterou však žalobce jako žalovanou neoznačil.

7. Předeslaný rozsudek zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2024, č. j. 27 Cdo 2578/2023-202, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že není žádného důvodu nutit žalobce v řízení o určení společníka společnosti s ručením omezeným, aby žalobu vždy směřoval i proti společnosti, jejímž společníkem má být určen. Její případná neúčast v řízení nemá bez dalšího za následek nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.

8. Podáním ze 14. 10. 2024 vzal žalobce žalobu zpět s tím, že výsledku požadovaného žalobou již bylo dosaženo, neboť žalobce je podle výpisu z obchodního rejstříku a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2023, č. j. 38 Cm 83/2023-229, který nabyl právní moci dne 28. 10. 2023, vlastníkem sporného 90% podílu ve společnosti (dále jen „rozsudek v druhém určovacím řízení“). Požadoval, aby mu odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Uvedl, že žalobce s ním vede „bratrovražednou válku“ a snaží se ovládnout hned několik jeho „firem“. Za tím účelem uspořádal valnou hromadu společnosti, na kterou žalobce nepozval. Společnost zakládal výlučně žalovaný a část svého podílu převedl žalobce jen naoko ze zištných důvodů. Žalovaný má za to, že rozsudek v druhém určovacím řízení netvoří překážku věci rozhodnuté vůči věci projednávané, neboť v druhém řízení vystupovala na pozici žalovaného také společnost, a okruh účastníků tedy nebyl stejný. Žalobce se proti rozsudku v druhém určovacím řízení také odvolal, opomněl však včas zaplatit soudní poplatek. Pokud by se však v projednávané věci prokázalo, že k převodu sporného podílu na žalobce došlo na základě neplatného právního jednání, mělo by to vliv na postavení žalobce ve společnosti.

10. Podle § 222a o. s. ř., vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (odstavec 1). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení. (odstavec 2).

11. Ustálenou judikaturu k podmínkám aplikace shodně formulovaného § 96 odst. 3 o. s. ř. shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3051/2022: „ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu (§ 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních; např. statusové věci, jako určení neplatnosti manželství) nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu (a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex; například řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce […] Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti věci. […] za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu.“ S uvedenými závěry se ztotožňuje i podepsaný soud.

12. Žalovaný neuvedl žádný (ve světle shora citované judikatury) relevantní argument, který by zakládal vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Odvolací soud je navíc názoru, že kdyby žalobce žalobu nevzal zpět, muselo by být řízení zastaveno pro překážku věci rozhodnuté.

13. Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 3). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 4).

14. Rozsudek v druhém určovacím řízení se týká téže věci (tj. určení, že žalobce je vlastníkem 90% podílu ve společnosti) a jeho výrok o tomto určení je pro oba účastníky (žalobce i žalovaného) závazný proto, že byli účastníky druhého určovacího řízení. Skutečnost, že účastníkem druhého určovacího řízení byla navíc, oproti projednávané věci, také společnost, má pouze za následek, že výrok je závazný i pro ni, avšak rozhodně nezpůsobuje, že by tento výrok nebyl závazný pro žalobce a žalovaného. Rozsudek v druhém určovacím řízení tedy představuje překážku věci rozhodnuté, která vylučuje další pokračování v odvolacím řízení.

15. Za situace, kdy žalobce vzal žalobu zpět, zrušil odvolací soud podle § 222a odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek a řízení zastavil.

16. Podle § 146 o. s. ř., žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno (odstavec 1 písm. b/). Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení) (odstavec 2).

17. V nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 682/20, řešil Ústavní soud případ stěžovatele, který byl oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a který měl podle uvedeného zákona právo na vydání náhradního pozemku proti státu, resp. Pozemkovému fondu České republiky. Tento nárok uplatnil žalobou o náhradu projevu vůle, resp. souhlasu s dohodnou o vydání konkrétních pozemků v majetku státu. V průběhu řízení zjistil, že o vydání téhož pozemku se soudí i další oprávněné osoby. Stěžovatel proto podal proti těmto oprávněným osobám a státu žalobu z hlavní intervence a na jejím základě se domohl uzavření dohody o vydání předmětných náhradních pozemků. Žalobu v původním řízení, které bylo do skončení řízení o žalobě z hlavní intervence přerušeno, vzal po právní moci rozhodnutí v uvedeném řízení zpět. Odvolací soud poté změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, s odůvodněním, že navrhovatel zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení a že vynucení vůle v jiném řízení nelze považovat za chování žalovaného.

18. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyšel ze závěru doktríny, která „považuje za nutné ve vztahu k procesnímu zavinění při zastavení řízení vážit, zda účastník věděl nebo vědět měl a mohl, že řízení bude zastaveno, a poukazuje na kritérium procesně nezodpovědného chování žalobce, které jde při posuzování procesního zavinění k jeho tíži“. Konstatoval, že žalobce v uvedené věci nevěděl, že se o předmětné náhradní pozemky vede jiné řízení a zjistil-li to, neměl jinou možnost, než podat žalobu z hlavní intervence, neboť by jinak nemohl zabránit tomu, že předmětné pozemky získá jiná oprávněná osoba. Žalobce navíc poté, co podal žalobu z hlavní intervence, nečinil v původním řízení žádné úkony. Pokud by obě řízení byla spojena, byl by žalobce plně úspěšný. Ústavní soud přihlédl i k postupu žalovaného, který byl při uspokojování žalobcova nároku liknavý a svévolný. Ústavní soud za dané situace konstatoval, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť jeho nárok byl uspokojen.

19. Projednávaná věc se od citované věci Ústavního soudu odlišuje v několika podstatných aspektech. Žalobce souběžně s dovoláním v projednávané věci podal u soudu prvního stupně novou žalobu, kterou požadoval stejné určení, jako ve věci projednávané, avšak mezi žalované zahrnul i společnost. Jestliže tak učinil, musel si být vědom toho, že jestliže bude se svým dovoláním úspěšný a první rozsudek odvolacího soudu bude Nejvyšším soudem zrušen, bude muset být jedno ze dvou souběžně vedených řízení zastaveno, neboť obě řízení měla stejný předmět a (až na společnost) stejné účastníky. Souběžnému vedení obou řízení by bránila překážka věci zahájené (§ 83 odst. 1 o. s. ř.) a pokud by druhé určovací řízení bylo již skončeno pravomocným rozhodnutím ve věci samé, bránila by překážka věci rozhodnuté pokračování v řízení ve věci projednávané. Žalobce navíc činil v souběžně vedených řízeních úkony (dovolání a podání druhé určovací žaloby). Nelze tedy dospět - na rozdíl od uvedené věci Ústavního soudu - k závěru, že žalobce neměl na výběr jiný postup, který by vedení souběžných řízení zabránil, a že mu proto nelze přičíst zavinění na zastavení řízení. Žalobce mohl jednoduše vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu. Na druhou stranu nemůže odvolací soud odhlédnout od skutečnosti, že žalobce se požadovaného určení pravomocně domohl a přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému by bylo v rozporu s věcným výsledkem sporu mezi účastníky.

20. Odvolací soud proto vyšel z ustálené judikatury, kterou Ústavní soud shrnul v nálezu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2174/20, a podle které:

a. „Princip procesního hlediska nelze chápat formálně; rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu, ale má být zřejmým a logickým ukončením soudního řízení.

b. Výrok o náhradě nákladů řízení proto musí být v souladu s průběhem řízení, úkony účastníků i s obsahem příslušného soudního spisu.

c. Na rozdíl od zásady úspěchu ve věci, který lze (je nutno) zásadně v určitém poměru nalézt při rozhodování o nákladech meritorně skončeného řízení, není u zastaveného řízení vždy možné nalézt viníka; aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. tedy není jediným východiskem rozhodování o takto vzniklých nákladech. Z okolností konkrétní věci může legitimně vyplynout, že důvod zastavení řízení nelze klást k tíži žádného z účastníků; v takovém případě je aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. vyloučena a soud postupuje podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“

21. Odvolací soud po důkladném zvážení shora uvedených okolností dospěl k závěru, že závěr o procesním zavinění zastavení řízení není namístě ohledně žádného z účastníků. Proto podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.