o určení společníka společnosti KOZLER s.r.o., o odvolání účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2022, č. j. 38 Cm 47/2022-156

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 15. 5. 2022 domáhal se žalobce, aby soud určil, že je vlastníkem základního podílu č. 1 o velikosti 90 % ve společnosti [Jméno advokáta B]. (dále jen „společnost“), jemuž odpovídá vklad do základního kapitálu ve výši 180 000 Kč. Později žalobu doplnil a domáhal se také určení, že žalovaný je vlastníkem základního podílu o velikosti 10 % ve společnosti, jemuž odpovídá vklad do základního kapitálu o výši 20 000 Kč. Změnu žaloby připustil soud prvního stupně usnesením vyhlášeným u jednání dne 16. 12. 2022.

2. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení (výrok II.).

3. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování listinami a svědeckými výpověďmi. Zjistil, že účastníci jsou bratři. Žalovaný založil společnost jako jediný zakladatel a do 3. 8. 2016 byl jejím jediným společníkem. Společnost podniká v nákladní automobilové dopravě. V dubnu 2016 se žalovaný rozešel se svou partnerkou, s níž má nezletilého syna. S úmyslem ochránit svůj majetek před jejími majetkovými nároky a před důsledky finanční kontroly se dohodl se žalobcem, že na něj na přechodnou dobu převede 90% podíl ve společnosti za cenu 600 000 Kč, přičemž žalovaný i nadále zůstane jediným jednatelem společnosti a bude její činnost i nadále řídit. Smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu a dne 3. 8. 2016 byla doručena společnosti. Společenská smlouva byla změněna tak, že rozhodnutí vyžadovalo jednomyslnost obou společníků. Podle smlouvy měla být cena za podíl uhrazena ve třech splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná 1. 6. 2017. Žalobce však na kupní cenu nikdy nic nezaplatil. Počátkem roku 2021 požadoval žalovaný po žalobci, aby mu podíl převedl zpět, což žalobce odmítl. Dne 25. 2. 2022 žalovaný odstoupil od smlouvy o převodu podílu pro nezaplacení kupní ceny. Dopis by žalobci doručen 4. 3. 2022. Žalobce vznesl námitku promlčení práva odstoupit od smlouvy. Žalovaný podal dne 4. 3. 2022 návrh na výmaz žalobce z obchodního rejstříku jako společníka společnosti a na svůj zápis jako jediného společníka. Návrhu bylo 7. 3. 2022 vyhověno.

4. Soud prvního stupně konstatoval, že nemá za prokázanou absenci vůle účastníků převést sporný 90% podíl na žalobce. Naopak taková byla skutečná vůle stran, jejíž motivací bylo „odklonění majetku“ od bývalé přítelkyně žalovaného. Převod měl být dočasný, přičemž žalobce měl po odpadnutí důvodů převést podíl zpět na žalovaného. Žalovaný si však tuto povinnost žalobce smluvně neošetřil a žalobce následně žádost o zpětný převod odmítl. Právo na odstoupení od smlouvy považoval soud prvního stupně za promlčené, neboť v době odstoupení od smlouvy uplynula tříletá lhůta počítaná od splatnosti poslední splátky. Tím, že žalovaný je v obchodním rejstříku zapsán jako jediný společník společnosti, je dán i naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný. Namítal, že soud prvního stupně řádně nediktoval protokol a že žalovanému neumožnil vyjádřit se k provedeným důkazům. Navíc žalobce poučoval i o hmotném právu. Především však nepřihlédl ke změně procesního postoje žalobce, který zcela opustil svou původní argumentaci o odstoupení od smlouvy. Žalovaný tvrdí, že smlouva o převodu je simulovaným, a tedy zdánlivým právním jednáním. Soud prvního stupně přitom i nadále řešil, zda žalobce uhradil žalovanému kupní cenu za podíl a zda původní splatnost splátek byla účastníky prodlužována. Ve skutečnosti však ani jeden z účastníků neměl vůli podíl převést. Jedná se o absolutní dvoustrannou simulaci. To ostatně vyplývá i z okolností. Kupní cena naprosto neodpovídala skutečné hodnotě podílu, žalovaný společnost i po převodu fakticky řídil a kupní cena nikdy nebyla zaplacena. Podobně ostatně žalovaný postupoval už v případě rozchodu se svou první družkou. Motivem simulovaného převodu potom nebyla finanční kontrola, která byla zahájena až půldruhého roku po převodu. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobce se k odvolání písemně nevyjádřil. U jednání odvolacího soudu poté, co mu bylo nastíněno, že se odvolací soud bude především zabývat procesní legitimací a naléhavým právním zájmem na požadovaném určení, uvedl, že podle něj může napadený rozsudek vytvořit pevný právní základ vztahů mezi účastníky a předejít dalším soudním sporům. O nedostatku naléhavého právního zájmu měl být žalobce poučen. Napadený rozsudek považuje za správný, a proto navrhl jeho potvrzení.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Žaloba v projednávané věci je žalobou určovací ve smyslu § 80 o. s. ř. (Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.)

9. Odvolací soud se proto předně zabýval tím, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, zda je k podání návrhu aktivně legitimován a zda je žalovaný ve věci legitimován pasivně. Věcnou legitimaci v řízení o určovací žalobě „má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009). Nejsou-li účastníky řízení všichni ti, kdo jsou účastníky právního vztahu, o který v řízení jde, musí být žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001).

10. Podle (žalobcem citovaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, „určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec (onen „pevný právní základ“), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.“

11. Nejvyšší soud se již vícekrát zabýval tím, kdo je pasivně věcně legitimován ve sporu o určení, že žalobce je členem obchodní korporace, a dovodil, že pasivně věcně legitimován není jen ten, kdo podíl v korporaci drží, nýbrž i korporace samotná (viz rozsudek ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003 pro družstva, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 302/2011). Rozsudek vydaný v řízení o určovací žalobě je totiž závazný jen pro účastníky řízení. Vlastnictví podílu v obchodní korporaci má pro žalobce smysl jen tehdy, jestliže korporace žalobce za člena považuje (uznává) a umožňuje mu vykonávat členská práva (např. právo účasti na rozhodování ve věcech korporace, právo na podíl na zisku atd.).

12. Napadený rozsudek by tak byl pro žalobce v podstatě bez významu, resp. nebyl by s to vytvořit onen pevný právní základ, který by odvrátil další spory účastníků. Žalobce by na jeho základě nedosáhl ani změny zápisu v obchodním rejstříku.

13. Podle ustálené judikatury „nedostatek věcné legitimace nelze odstranit tím, že soud poskytne žalobci poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního poměru, o kterém se v řízení jedná; rozšiřování poučovací povinnosti soudu nad rámec poučení o procesních právech a povinnostech není přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03). Procesní odpovědnost za to, že se vymezení účastníků řízení kryje s jejich věcnou legitimací, nese výlučně žalobce“ (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016). Soud prvního stupně tedy nezatížil řízení vadou, jestliže žalobce nepoučil o tom, že zvolil chybný okruh žalovaných.

14. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl, aniž se mohl zabývat otázkou, kdo z účastníků je vlastníkem sporného podílu.

15. O nákladech před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšnému žalovanému. Náklady žalovaného sestávají z

a. soudního poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč,

b. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 9 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, doplnění tvrzení z 18. 10. 2022, účast u jednání soudu prvního stupně dne 12. 10. 2022 a 16. 12. 2022 /obou delších než 2 hodiny/, sepis odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 50 000 Kč, podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 27 900 Kč,

c. 9 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 2 700 Kč,

d. cestovného k jednání soudu prvního stupně dne 12. 10. 2022 na trase [adresa] (2 x 167 km, 1:45 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 5,8 l nafty/100 km (vyhláška č. 237/2022 Sb.), v částce 2 482,20 Kč,

e. cestovného k jednání soudu prvního stupně dne 16. 12. 2022 na trase [adresa] (2 x 167 km, 1:45 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 5,8 l nafty/100 km (vyhláška č. 237/2022 Sb.), v částce 2 482,20 Kč,

f. náhrady za promeškaný čas v rozsahu čtyřikrát čtyř půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 1 600 Kč,

g. cestovného k jednání odvolacího soudu na trase [adresa] x 59 km, 0:45 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 5,8 l nafty/100 km (vyhláška č. 85/2023 Sb.), v částce 915,40 Kč,

h. náhrady za promeškaný čas v rozsahu dvakrát dvou půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 400 Kč,

i. náhrady za 21 % DPH ve výši 8 080,80 Kč.