o zaplacení 10 070 647,19 Kč, o odvolání žalobce do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2019, č. j. 80 Cm 34/2010- 563

1. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem rozhodl, že v rozsahu nároku na zaplacení částky 300 000 Kč se řízení zastavuje (výrok I.), že, co do nároku na zaplacení částky 9 770 649,19 Kč, se žaloba o zaplacení částky 10 070 647,19 Kč zamítá (výrok II.) a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladu řízení částku 1 981 490 Kč, (výrok III.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky v celkové výši 11 000 000 Kč. Jednotlivé položky, z nich žalovaná výše sestává, byly v žalobě rozčleněny do částí označených body A) – K). V rámci bodu) A žaloby požadovala po žalovaném zaplacení manka na pokladnách v celkové výši 2 870 592,96 Kč s ohledem na to, že na pražské pobočce žalobce byl zjištěn rozdíl ve výši 774 541 Kč mezi účetní a skutečnou hodnotou v korunové pokladně, rozdíl ve výši 1 753 921,73 Kč v euro pokladně a rozdíl ve výši 42 130,23 Kč v pokladně pro slovenské koruny. Podle bodu B) požadovala žalobkyně na žalovaném zaplacení 395 934 Kč z titulu neoprávněně vyplácených mzdových nákladů synovi žalovaného, který byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy. Podle bodu C) požadovala zaplacení 430 800 Kč jako škody vzniklé žalobkyni neoprávněně vyplacenými mzdovými náklady manželce žalovaného na základě fiktivního pracovního poměru. Podle bodu D) požadovala na žalovaném náhradu škody v částce 708 000 Kč, tato částka představuje vyplacené odměny za účetní práce [Anonymizováno] provedené nad rámec sjednané odměny neodpovídající hodnotě jí provedené práce. Podle bodu E) se domáhala náhrady škody v částce 979 946 Kč z titulu nevymáhání pohledávek po splatnosti, kdy nevymáháním zaplacení některých faktur vystavených žalobcem právo na jejich zaplacení bylo promlčeno. Podle bodu F) vymáhala zaplacení částky 304 932,13 Kč jako neoprávněně vynaložených nákladů na reprezentaci žalobce s tím, že si žalovaný nechal proplácet množství účtenek z různých restauračních zařízení, aniž prokázal, že tyto výdaje byly vynaloženy v souvislosti s činností jednatele ve prospěch žalobce. Podle bodu G) vymáhala na žalovaném náhradu škody v částce 299 085,10 Kč představující úhrady za pohonné hmoty v rámci neoprávněného užívání vozidel žalobce či vozidel pronajatých formou operativního leasingu synem a manželkou žalovaného. Podle bodu H) se domáhala zaplacení částky 931 318 Kč, tato částka představuje náklady za pronájem dvou vozidel užívaných synem žalovaného, podle tvrzení žalobce syn žalovaného osobní vozidlo k výkonu svých pracovních úkolu nepotřeboval. Podle bodu I) se domáhala náhrady škody v částce 1 632 733 Kč, jde o částku, která byla neoprávněně vyplacena společnosti [právnická osoba], kdy žádná z fakturovaných služeb nebyla poskytnuta. Podle bodu J) se na žalovaném domáhala zaplacení 352 989,64 Kč, tuto částku žalobce zaplatil společnosti [právnická osoba]. za provedení odborného hodnocení nedostatků v účetnictví, přičemž tato kontrola byla provedena po zjištění nedostatků v činnosti žalovaného po jeho odvolání z funkce jednatele. Podle bodu K) se na žalovaném domáhala zaplacení 1 817 306 Kč představující částku, kterou si v období od dubna 2006 do dubna 2009 žalovaný nechal vyplatit neoprávněně na odměně podle pracovní smlouvy na pozici ředitele. Uvedla, že se žalovaným byla uzavřena pracovní smlouva na pozici ředitele, na jejím základě mu byla vyplácena měsíčně mzda, její výše však nebyla sjednána a nebyla nikdy odsouhlasena valnou hromadou, v r. 2005 si žalovaný nechal vyplácet průměrně měsíčně 50 000 Kč, od roku 2006 se tato odměna zvýšila v průměru na 100 000 Kč a v roce 2008 dále na průměrných 150 000 Kč měsíčně, aniž by bylo toto navýšení smluvně dojednáno či odsouhlaseno valnou hromadou, tato částka za uvedené období žalovanému nepříslušela, čímž se žalovaný obohatil. Soud uvedl dále, že žalovaný se ke všem částem žaloby obecně argumentoval tím, že majitelé žalobkyně byli po celou dobu jeho působení ve funkci jednatele o jeho činnosti průběžně informováni, měli kdykoli možnost jeho činnost zkontrolovat prostřednictvím počítačového programu, proti jeho činnosti neměli žádné námitky, naopak jej kladně hodnotili, a tedy s jeho činností souhlasili. Odkazoval na tzv. reporty nebo zápisy z kontrol centrály nebo z [Anonymizováno], které byly vyhotovovány pravidelně a ze kterých vyplývá, že vedení žalobkyně nemělo k postupu žalovaného žádné vážnější připomínky až do doby jeho násilného odvolání z funkce jednatele žalobkyně. Výsledky hospodaření byly dále zachyceny v pravidelných ročních účetních závěrkách, které také nevykazují žádná závažná pochybení. K bodu A) žaloby uvedl, že bylo obecně známo, že na pokladnách firmy jsou větší finanční zůstatky, jednalo se o dlouhodobě vedením firmy akceptovanou skutečnost způsobenou tím, že z pokladen byly každý měsíc vydávány finanční prostředky na tzv. fond odměn v [adresa] a účetně byly tyto operace zaneseny jednorázově až v závěru roku. K ostatním částem žaloby se vyjádřil tak, že žaloba je nedůvodná.

2. Dále soud uvedl, že rozsudkem ze dne 31. srpna 2015, č. j. 80 Cm 34/2010 330 rozhodl tak, že v rozsahu nároku na zaplacení částky 100 297,17 Kč se řízení zastavuje (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 070 647,19 Kč a na náhradu nákladů řízení částku 1 767 320 Kč a že ve zbytku se žaloba o zaplacení částky 10 899 702,83 Kč zamítá (výrok III.). Předmětný rozsudek nabyl právní moci ve výrocích I. a III. dne 14. 11. 2015.

3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 15. 12. 2016, č. j. 8 Cmo 121/2016-416 rozhodl tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2015, č. j. 80 Cm 34/2010-330 se ve výroku II. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky podle jednotlivých položek, avšak dostatečně neuplatnila tvrzení, kterou svou konkrétní povinnost žalovaný porušil, vyjma povinnosti řádně vést účetnictví (položka A), věc proto Vrchní soud v Praze vrátil soudu k dalšímu řízení, s tím, že v něm bude nejprve třeba vyhodnotit, zda oba účastníci uvedli svá tvrzení v potřebném rozsahu, zda k nim navrhli důkazy a na základě toho posléze věc znovu rozhodnout.

4. Soud konstatoval, že žalobkyni v souladu se závěry Vrchního soudu v Praze vyzval k tomu, aby doplnil svá tvrzení. Na výzvu soudu žalobkyně reagovala podáním, v něž pouze zopakovala svou dosavadní argumentaci k jednotlivým bodům žaloby, která nadále zůstala předmětem tohoto řízení (tj. body A), B), C), D), E), F), G), H), I) a K) žaloby). S ohledem na to dospěl soud k závěru, že žalobkyně ani přes poukaz Vrchního soudního v Praze na nedostatečnost tvrzení ohledně jednotlivých položek, z nichž celková žalovaná částka se skládá, a výzvu soudu k doplnění takových tvrzení, svá skutková tvrzení, z nichž by vyplývalo, kterou svou konkrétní povinnost žalovaný ve vztahu k bodům žaloby B), C), D), E), F), G), H), I) žaloby (u bodu A žaloby byla tvrzení žalobkyně v tomto směru dostatečná) porušil. U bodu K) žaloby soud shledal tvrzení žalobkyně taktéž nedostatečná, neboť na základě obecně uplatněného požadavku žalobkyně na zaplacení částky 1 817 306 Kč představující rozdíl spočívající v tom, že žalovaný si nad rámec uznané výše mzdy stanovené částkou 50 000 Kč neoprávněně vyplácel od dubna 2006 do dubna 2009 odměny, a to v roce 2005 v průměrné měsíční výši 50 000 Kč, v roce 2006 v průměrné výši 100 000 Kč měsíčně a v roce 2008 v průměrné výši 150 000 Kč měsíčně, tedy jde o rozdíl měsíčně vyplácených částek žalovanému nad 50 000 Kč, nelze dospět k závěru, že by součet jednotlivých dílčích částek z nichž má celkový požadavek žalobkyně na zaplacení částky v celkové výši 1 817 306 Kč sestávat, skutečně celkové výši požadované žalobkyní odpovídal, neboť z jejích tvrzení není zřejmé, jaká byla konkrétní měsíční výše konkrétní platby (vyplacené v konkrétním měsíci rozhodného období, za který je předmětný požadavek žalobkyní uplatňován) a v návaznosti na to pak s ohledem na včas vznesenou námitku žalovaným ani nebylo možno posoudit to, zda, resp. v jakém rozsahu by tento požadavek žalobkyně byl promlčen. Z důvodů výše uvedených dospěl soud k závěru, že ve vztahu k nárokům pod body C), D), E), F), G), H), I) a K) žaloby, které nadále zůstaly předmětem tohoto řízení, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, když dostatečně nevymezila své nároky, které vůči žalovanému uplatnila.

5. Soud uvedl dále, že se nadále zabýval pouze požadavkem žalobkyně uplatněným v rámci bodu A) žaloby, tj. nárokem žalobkyně na náhradu škody způsobenou žalobkyni žalovaným tím, že porušil svou povinnost vést řádně účetnictví žalobkyně, v důsledku čehož měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši 2 870 592,96 Kč představující rozdíl mezi účetní a skutečnou hodnotou v pokladnách žalobkyně, a pouze k tomuto požadavku žalobkyně také hodnotil provedené dokazování.

6. Soud zjistil, že žalovaný v období od 21. 9. 1995 do 2. 4. 2009 působil ve funkci jednatele žalobkyně, z výslechu svědkyně [Anonymizováno] soud zjistil, že manka na pokladnách byla zjištěna fyzickým provedením inventury, při které byla spočítána hotovost, která se v pokladnách fakticky nalézala a následným porovnáním s účetním stavem. Z výslechu svědka [Anonymizováno] zjistil, že byl zaměstnán u žalobce jako obchodní zástupce a vedoucí pobočky, že mu není nic známo o tom, že by existoval „fond provizí“, že bližšího nic o tom neví, o stavu hotovosti na pokladně mu není nic známo, do doby než odešel z pozice jednatele žalovaný, se touto problematikou nijak nezabýval, že po odchodu žalovaného pokladnu převzal a v té době tam žádný schodek nebyl, tedy dva až tři měsíce po jeho odchodu. Z výslechu svědkyně [Anonymizováno] soud zjistil, že pokladna na pobočce v [Anonymizováno] měla obvykle vysoký účetní zůstatek, jelikož zahrnovala i fond provizí, který se používal pro výplatu odměn zákazníků, tato praxe byla zavedena po roce 2005, jednalo se o vyplácení určitých odměn zákazníkům za odběr zboží. Tento fond vedla ona ve zvláštní tabulce, kde tyto platby evidovala na svém počítači, částky odměn vyplacených v rámci fondu provizí byly pouze zaneseny do účetnictví, ale stav hotovosti na pokladně byl ve skutečnosti o tyto částky oproti účetnímu stavu nižší. O existenci tohoto fondu provizí vlastníci žalobkyně museli vědět, protože tento fond schvalovali oni.

7. Soud věc hodnotil ve smyslu § 373 obchod, zák. a zkoumal předpoklady dané tímto ustanovením a došel k závěru, že škoda, jejíž úhrady se v tomto řízení žalobkyně po žalovaném domáhá dle bodu A) žaloby, žalobkyni nevznikla. Konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynula nesrovnalost mezi účetním stavem a faktickým stavem na pokladnách žalobkyně, nikoliv však to, že rozdíl mezi stavem účetním a faktickým, pokud jde o pokladny žalobkyně, by představoval škodu faktickou. Soud dospěl k závěru, že i pokud by žalovaný porušil svou povinnost vést řádně účetnictví žalobkyně, byť s vědomím vlastníků žalobkyně, není v daném případě naplněn jeden z dalších předpokladů vzniku práva na náhradu škody, a to existence škody, neboť samotným nezaúčtováním účetního případu do účetnictví nevzniká společnosti škoda ve výši takto nezaúčtovaných finančních prostředků, přičemž ze samotné skutečnosti, že evidovaný stav majetku neodpovídá stavu skutečnému, nelze dovozovat vznik škody, ani usuzovat na její výši. K tomuto závěru soud odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne l9. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011 a ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 935/2012. Soud uzavřel, že jelikož žalobkyni škoda, jejíž úhrady se po žalovaném domáhala pod bodem A žaloby, nevznikla, není požadavek žalobkyně uplatněný v rámci bodu A její žaloby oprávněný.

8. Soud proto žalobu v rozsahu požadavků žalobkyně, které zůstaly předmětem tohoto řízení, tj. požadavky uvedené pod body A), B), C), D), E), F), G), H), I) a K) žaloby, zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

9. Proti výroku II. uvedeného rozsudku se žalobkyně odvolala. Zejména uvedla, že na výzvu soudu reagovala podáním z 12. 6. 2017, v němž specifikovala jednotlivé žalované nároky a uvedla, porušení jaké povinnosti se žalobce svým chováním pří výkonu funkce jednatele žalobce dopustil. Vždy a v každém případě jednání žalovaného se jednalo zejména o porušení základní povinnosti jednatele, a to povinnosti jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře. Na výzvu soudu reagovala dále podáním z 26. 2. 2019, v němž se vyjádřila ke specifikaci žalované částky pod bodem K) žaloby, uvedla, proč není žalovaná částka promlčena, a z opatrnosti též vznesla argument, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně považovala za nadbytečné rekapitulovat všechny částky a data jejich přijetí, jak tyto skutečnosti vyplývají z důkazů založených ve spise. Co se týče rozhodnutí o nárocích ad B), C), D), E), F), G), H), I) a K) žaloby uvedla, že soud měl zpřístupnit žalobkyni svůj právní názor ohledně žalobou uplatněného nároku a případně jej poučit ve smyslu § 118a odst. 1,2 a 3 o. s. ř. To se však nestalo. Soud žalobkyni neposkytl konkrétní poučení, ohledně jakých konkrétních skutečností je třeba žalobu doplnit, jaké soudem případně zjištěné rozpory v žalobě je třeba odstranit apod. Postup soudu je nesprávný a překvapivý. Co se týče rozhodnutí o nároku A) žaloby, uvedla, že tvrdila a prokázala porušení povinnosti, vznik škody a kauzální nexus. Uplatnilo se „obrácené“ důkazní břemeno, kdy žalovaný musí tvrdit a prokázat, že pří výkonu funkce jednatele postupoval s řádnou péčí. To se žalovanému nepodařilo. Škodu představuje reálný schodek mezi účetně evidovaným a skutečným stavem pokladny žalobkyně. Žalovaný nebyl schopen tvrdit a prokázat, že finanční prostředky představující daný schodek použil ve prospěch žalobce. Jakékoli paušální odkazy na údajnou historicky zavedenou praxi v tomto ohledu nemohou obstát, stejně jako tvrzení o tom, že o této praxi věděli majitelé firmy, či že tuto praxi nezavedl žalovaný. Předmětem žaloby jsou konkrétní částky převzaté žalovaným z pokladny v konkrétním období. Důkazy, které byly provedeny, soud zhodnotil nesprávně, pokud soud vycházel pouze z výpovědí svědku [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], žádný z těchto svědků nepotvrdil, že by žalovaný peníze žalobce použil na výplatu odměn zákazníkům, jak tvrdil. Soud se nevypořádal s rozpory v provedených důkazech, kdy např. svědek [Anonymizováno] v rámci svého výslechu tvrdil, že převzal pokladnu cca 2-3 měsíce po odchodu žalovaného bez schodku, což je v rozporu s účetními závěrkami žalobce provedenými k důkazu. Soud také neprovedl žalobcem navržený důkaz výslechem [Anonymizováno], aniž by zdůvodnil, proč tak neučinil. Má za to, že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť neodpovídá, požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek ve výrocích pod body II. a III. zrušil a věc se vrátil soudu k dalšímu řízení.

10. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil, uvedl, že soud věc správně právně posoudil, z rozsudku lze zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud přistoupil k aplikaci příslušné právní normy. Nalézací soud prováděl postupně dokazování, provedl veškeré důkazy, které mu žalobce označil a předložil, pokud soud neprovedl důkaz výslechem [Anonymizováno], z obsahu spisu se podává, že Jürgen Albrecht od počátku tohoto řízení byl a stále ještě je jednatelem žalobce, který po osobní vzájemné roztržce nahradil žalovaného. V této své funkci je jmenovaný procesně v postavení účastníka řízení, jehož soud může povolat pouze při splnění předpokladu, že dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak, žalobkyně ani neuvádí, které zásadní skutkové okolnosti měl tento účastnický výslech prokázat. Pokud se týká položky A) žaloby, kdy žalobce tvrdí, že žalovaný porušil svou povinnost vést řádně účetnictví, toto tvrzení neodpovídá skutkovým okolnostem a provedeným důkazům. V řízení bylo prokázáno, že ohledně částek v hotovosti předávaných vedoucímu pobočky V [adresa] byla vedena v počítači paní [Anonymizováno] interní účetní evidence (fond provizí), kterou žalobkyně průběžně kontrolovala a rozdíl byl zcela v souladu s účetními doklady veden jako hotovost na pokladně. Za daných okolností účetnictví zcela věrně zobrazovalo skutečný stav hospodaření žalobce, a tedy bylo vedeno řádně. Žalovaný v rámci pravidel zavedených žalobkyní vedl účetnictví řádně a žalobkyně věděla, že chybějící hotovost byla s jejím souhlasem využita ke zvýšení zisků na pobočce [adresa], chybí tedy předpoklad způsobené škody. Uvedl též, že poučovací povinnost soudu nelze zaměňovat za návod, jak má žalobce spor vést, aby v něm byl úspěšný. Účastníci řízení byli dostatečně konkrétně poučení o tom, jakým způsobem mají v řízení dále postupovat, již odvolacím soudem v jeho zrušovacím usnesení ze dne 15. 12. 2016, č. j. 8 Cmo 121 /2016-416 a též soud svoji poučovací povinnost splnil. Žalobkyně ani po mnoha poučeních soudem svoji argumentaci nezměnila. Uvedl také, že pokud v odvolání žalobkyně argumentuje nedostatečným poučením soudem, soud na každém ústním jednání rekapituloval dosavadní řízení a opakovaně zástupcům účastníků sděloval, jak ve věci hodlá postupovat příště. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek jako věcně správný potvrdil.

11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí v napadené části podle 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k tomu, že odvoláni je nedůvodné.

12. Ze spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky v celkové výši 11 000 000 Kč, jednotlivé nároky byly v žalobě rozčleněny do částí označených písmeny A) – K). V rámci bodu A) žaloby požadovala po žalovaném zaplacení manka na pokladnách v celkové výši 2 870 592,96 Kč s ohledem na to, že na pražské pobočce žalobce byl zjištěn rozdíl ve výši 774 541 Kč mezi účetní a skutečnou hodnotou v korunové pokladně, rozdíl ve výši 1 753 921,73 Kč v euro pokladně a rozdíl ve výši 42 130,23 Kč v pokladně pro slovenské koruny. Dle položky B) požadovala žalobkyně na žalovaném zaplacení 395 934 Kč z titulu neoprávněně vyplácených mzdových nákladů synovi žalovaného. Dle položky C) požadovala zaplacení 430 800 Kč jako škody vzniklé žalobci neoprávněně vyplacenými mzdovými náklady manželce žalovaného na základě fiktivního pracovního poměru. Dle položky D) požadovala na žalovaném náhradu škody v částce 708 000 Kč jako částky představující vyplacené odměny za účetní práce [Anonymizováno] provedené nad rámec sjednané odměny. Dle položky E) se domáhala náhrady škody v částce 979 946 Kč z titulu nevymáhání pohledávek po splatnosti. Dle položky F) vymáhala zaplacení částky 304 932,13 Kč jako neoprávněně vynaložených nákladů na reprezentaci žalobce. Dle položky G) vymáhala na žalovaném náhradu škody v částce 299 085,10 Kč představující úhrady za pohonné hmoty v rámci neoprávněného užívání vozidel žalobce či vozidel pronajatých formou operativního leasingu synem a manželkou žalovaného. Dle položky H) se domáhala zaplacení částky 931 318 Kč představující náklady za pronájem dvou vozidel užívaných synem žalovaného, které nepotřeboval. Dle položky I) se domáhala náhrady škody v částce 1 632 733 Kč jako neoprávněně vyplacené společnosti [právnická osoba] Dle položky J se na žalovaném domáhal a zaplacení 352 989,64 Kč kdy částku žalobkyně zaplatila společnosti [právnická osoba]. za provedení odborného hodnocení nedostatků v účetnictví, přičemž tato kontrola byla provedena po zjištění nedostatků v činnosti žalovaného po jeho odvolání z funkce jednatele. Dle položky K) se domáhala zaplacení 1 817 306 Kč, představující částku, kterou si v období od dubna 2006 do dubna 2009 žalovaný nechal vyplatit neoprávněně na odměně podle pracovní smlouvy na pozici ředitele. Žalovaný tvrdil, že majitelé žalobkyně s jeho činností souhlasili. K bodu A) žaloby uvedl, že praxe na pokladnách byla akceptovanou skutečností, kdy byly z pokladen každý měsíc vydávány finanční prostředky na tzv. fond odměn. K ostatním částem žaloby se vyjádřil tak, že žaloba je nedůvodná.

13. Dále ze spisu plyne, že rozsudkem ze dne 31. srpna 2015 soud rozhodl tak, že v rozsahu nároku na zaplacení částky 100 297,17 Kč se řízení zastavuje (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 070 647,19 Kč a na náhradu nákladů řízení částku 1 767 320 Kč (výrok II.) a že ve zbytku se žaloba o zaplacení částky 10 899 702,83 Kč zamítá (výrok III.). Předmětný rozsudek nabyl právní moci ve výrocích I. a III. dne 14. 11. 2015. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2016 rozhodl tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2015, č. j. 80 Cm 34/2010-330 se ve výroku II. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žaloba neobsahuje dostatečná tvrzení, vyjma povinnosti řádně vést účetnictví (položka A). Soud žalobkyni vyzval k tomu, aby doplnila svá tvrzení a poučil ji o důsledcích nesplnění výzvy. Na výzvu soudu žalobkyně reagovala, avšak pouze zopakovala, případně rozvedla svou dosavadní argumentaci k jednotlivým bodům žaloby. Soud dospěl k závěru, že ve vztahu k nárokům B), C), D), E), F), G), H), I) a K), které nadále zůstaly předmětem tohoto řízení, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení. Co se týče nároku žalobkyně uplatněným v rámci bodu A) žaloby ve výši 2 870 592,96 Kč spočívající v rozdílu mezi účetní a skutečnou hodnotou v pokladnách žalobkyně, tj. nároku na náhradu škody způsobenou žalobkyni žalovaným porušením povinnosti vést řádně účetnictví žalobkyně, v důsledku čehož měla žalobkyni vzniknout škoda, soud věc posoudil dle § 373 obchod, zák. a došel k závěru, že i pokud by žalovaný porušil svou povinnost vést řádně účetnictví žalobkyně, byť s vědomím vlastníků žalobkyně, není v daném případě naplněn jeden z předpokladů vzniku práva na náhradu škody, a to existence škody, neboť samotným nezaúčtováním účetního případu do účetnictví nevzniká společnosti škoda ve výši takto nezaúčtovaných finančních prostředků, přičemž ze samotné skutečnosti, že evidovaný stav majetku neodpovídá stavu skutečnému, nelze dovozovat vznik škody, ani usuzovat na její výši. Soud uzavřel, že nárok uplatněný v rámci bodu A) žaloby není oprávněný. Soud proto žalobu v rozsahu požadavků žalobkyně, které zůstaly předmětem tohoto řízení, zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. 142 odst. 1 o. s. ř.

14. Odvolací soud konstatoval, že poté, co byl jeho rozsudek vydaný ve věci zrušen odvolacím soudem, soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. s poučením o důsledcích nesplnění výzvy. Odvolací soud hodnotil toto poučení jako dostatečné, soud ve výzvě uvedl, jakým způsobem má být tvrzení žalobkyně doplněno a že k těmto tvrzením má navrhnout důkazy. Po poučení žalobkyně sice doplnila svá tvrzení, avšak pouze rozvedla to, co již uvedla v žalobě a jejím doplněním před poučením soudu.

15. Odvolací soud konstatoval, že soud správně uvedl ve svém rozhodnutí, že k nutným obsahovým náležitostem žaloby patří vylíčení rozhodujících skutečností nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout, přitom nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá, že je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě vylíčeny úplně a že vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce svoji povinnost tvrzení, k tomu správně odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008.

16. Co se týče tvrzení žalobkyně ohledně nároků označených body B) – I), mimo nároku označeném bodem J), ohledně něhož je rozhodnutí v právní moci, žalobkyně neuvedla nic o tom, jakou povinnost žalovaný jako jednatel porušil, neuvedla žádná tvrzení, z nichž by bylo možno seznat, z čeho povinnost, kterou dle žalobkyně žalovaný porušil, vyplývala a že tvrzená škoda vznikla v příčinné souvislosti s takovým porušením. Neuvedla ani žádné skutečnosti, z nichž by bylo seznatelné, že žalobkyni vznikla škoda v jím uvedeném rozsahu. Pouhý odkaz žalobkyně, že žalovaný porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, není takovou skutečností, kterou byla žalobkyně povinna tvrdit, aby dostála své povinnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti. Ani tvrzení, že žalobkyni vznikla škoda v souhrnné výši vztahující se k jednotlivým nárokům, aniž žalobkyně vedla, z čeho se tato částka skládá, není dostatečným tvrzením o škodě.

17. Co se týče nároku uplatněného pod bodem K), soud správně dovodil, že ani v tomto případě žalobkyně nevylíčila rozhodné skutečnosti tak, aby bylo možno posoudit, zda je uplatněný nárok důvodný a zda je vznesená námitka promlčení důvodná. Žalobkyně neuvedla, z jakých konkrétních částek se požadovaná částka skládá, kdy byly tyto konkrétní částky žalovanému vyplaceny a jaká část z vyplacených částek byla vyplacena neoprávněně. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu, že ani v tomto případě žalobkyně nedostála své zákonné povinnost tvrzení.

18. Pokud jde o nárok označený jako nárok A), soud správně postupoval podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., o. z., podle něhož právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů a správně aplikoval ustanovení § 373 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Soud také poté dospěl ke správnému závěru, že žalobce neprokázal, že mu vznikla škoda, jako majetková újma vznikla. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními, která soud učinil a pro stručnost na ně odkazuje. Odvolací soud konstatoval, že soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, přičemž nepochybil, když neprovedl důkaz výslechem [Anonymizováno] za situace, kdy žalobkyně dostatečně neosvětlila, jakou skutečnosti má uvedený důkaz prokázat. Odvolací soud, co se týče nároku uplatněného pod bodem A), se ztotožnil i se závěry, které soud ze svých zjištění učinil. Odvolací soud konstatoval, že k uvedenému nároku žalobkyně tvrdila, že škoda vznikla porušením povinnosti žalovaného vést řádně účetnictví, avšak netvrdila např. nic o tom, jak se ve společnosti žalobkyně provádělo účetnictví, netvrdila nic o tom, co bylo v účetních závěrkách, přičemž žalovaný tvrdil, že pan [Anonymizováno] jednající za žalobce kontroloval výdaje z pokladny a následně postup žalovaného odsouhlasil a dále žalobkyně k uvedenému nároku tvrdila, že škoda spočívala ve zjištěném rozdílu mezi skutečným a deklarovaným stavem pokladní hotovosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu, že skutečnost, že ke dni kontroly byl nesoulad v deklarované výši a skutečné výši pokladní hotovosti, nesvědčí o tom, že škoda vznikla. Pouhé nezaúčtování účetního případu do účetnictví nezpůsobí vznik škody. Z uvedeného tvrzení žalobkyně nelze ani dovodit, že žalovaný porušil povinnost vést řádně účetnictví. Závěr soudu, že nebyly splněny předpoklady vzniku práva na náhradu škody, je správný. Co se týče ostatních důvodů vedoucích soud k závěru, že uvedený nárok není důvodný, odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť se s nimi odvolací soud ztotožnil.

19. Odvolací soud uzavřel, stejně jako soud, že žaloba není v uvedeném rozsahu důvodná.

20. Odvolací soud na základě uvedených důvodů rozsudek ve výroku II. a III. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť měl v odvolacím řízení plný úspěch. Žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta určené podle ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 47 420 Kč za jeden úkon právní služby. Advokát vykonal v odvolacím řízení celkem 2 úkony právní služby, a náleží mu proto částka představující odměnu advokáta ve výši 2 x 47 420 Kč a (vyjádření k odvolání, účast na jednání soudu), k tomu mu náleží 2 x režijní paušál podle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 uvedené vyhlášky ve výši 2 x 300 Kč. Celkem činí náklady odvolacího řízení žalovaného 95 440 Kč.