o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného 3. proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2021, č. j. 6 Cm 75/2010-173

Městský soud v Praze jako soud I. stupně výše uvedeným usnesením na základě zpětvzetí žaloby zastavil řízení ve věci žalobce proti žalovaným o zaplacení 5 mil. Kč s přísl. a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

K odvolání žalovaného 3) proti rozhodnutí o nákladech řízení odvolací Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2021 č. j. 6 Cmo 235/2021-186 rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízením, výrok II., změnil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 3) na náhradu nákladů řízení Kč 86 696,50 a na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 17 484,50. Odvolací soud v tomto rozhodnutí vyslovil názor, že žalobce způsobil, že řízení muselo být zastaveno.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce ústavní stížnost, v níž namítl, že mu nebylo umožněno se k odvolání žalované 3) vyjádřit a procesně se bránit, neboť soud I. stupně mu odvolání nezaslal. Žalobce uvedl, že nebyl o podaném odvolání vyrozuměn a že se o něm dozvěděl až z usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud pak Nálezem z 15. 7. 2022 rozhodl, že uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 11. 2021, bylo porušeno základní právo žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a toto usnesení odvolacího soudu zrušil.

Vrchní soud v Praze znovu přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. občanského soudního řádu v rozsahu podaného odvolání proti nákladům řízení, včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 3) není důvodné.

Odvolací soud s odkazem na § 146 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu znovu v řízení posuzoval, který z účastníků řízení zavinil zastavení řízení, a tedy pro chování kterého z nich byla podaná žaloba vzata zpět, zda byla podána důvodně či nikoli. Žalobce k tomu argumentoval, že považuje za rozporné s dobrými mravy, aby jako osoba, která v pozici klienta svěřila s důvěrou finanční prostředky do úschovy advokátní kanceláře, jež s nimi prokazatelně hrubě protiprávně disponovala, a jíž se tyto definitivně vrátily až po více než deseti letech po řadě soudních řízení, byla povinna hradit jakékoli náklady řízení tehdejšímu statutárnímu orgánu advokátní kanceláře z důvodů zpětvzetí žaloby. Naproti tomu žalovaný 3) namítal, že žaloba proti němu byla od počátku nedůvodná bez jakéhokoli právního základu, a nesouhlasil s tvrzením žalobce, že žalovaní měli postavení solidárních dlužníků.

Podle názoru odvolacího soudu je v daném případě třeba vycházet ze zjištění, jak ostatně učinil soud I. stupně, že žalobce vzal žalobu zpět po uzavření dohody o narovnání, na jejímž základě insolvenční správce uvedeného dlužníka zaplatil žalobci uplatněnou částku, přičemž žalobce se vzdal práva na náhradu nákladů řízení. Z tohoto důvodu také soud I. stupně správně, s odkazem na příslušná ustanovení procesního zákona, řízení zastavil, a rovněž správně právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Z uvedených důvodů Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení, výrok II., jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil, o nákladech odvolacího řízení pak rozhodl dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 cit. zákona, jak ve výroku uvedeno, s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady nevznikly.