o zaplacení 79 400 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2021, č. j. 73 Cm 163/2019-69,

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 6. 9. 2018 domáhal se žalobce jako insolvenční správce společnosti [Jméno žalobce B]. (dále jen „dlužník“), aby žalovaný (jednatel dlužníka) byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 79 400 Kč s příslušenstvím. Žalobce do majetkové podstaty dlužníka sepsal osobní automobil [adresa], VIN [VIN kód] (dále jen „automobil“) a žalovaného vyzval k přistavení automobilu za účelem jeho ocenění a rozhodnutí o způsobu jeho zpeněžení. Žalovaný, užívaje automobil bez právního důvodu, dne 5. 4. 2017 způsobil jeho havárii a způsobil tak majetkové podstatě škodu. Uvedení automobilu do předešlého stavu považoval žalobce s ohledem na zásadu rychlosti insolvenčního řízení za neúčelnou. Žádal tedy náhradu v penězích. Výši škody určil znalec ve výši žalované částky. Ode dne, kdy vyzval žalovaného k plnění, požadoval také úrok z prodlení v zákonné výši.

2. Žalovaný ve svém vyjádření popíral, že by automobil použil neoprávněně, neboť v té době ještě nebyl ukončen provoz dlužníkova podniku. Dispoziční oprávnění žalobce jako insolvenčního správce se týká jen práva věc prodat, zatížit nebo s ní obdobně nakládat, nikoli však práva věc užívat. Naopak žalobce byl povinen vozidlo pojistit. Žalovaný navíc automobil užíval proto, aby jej k němu převezl. Žalobce přitom na převozu trval i přes informaci, že vozidlo hlásí závadu. Vzhledem ke vzdálenosti od místa, kde se automobil nacházel, do sídla žalobce, měl racionální důvod ověřit provozuschopnost vozidla. Svítící kontrolka je pouze upozorněním na možnou závadu a doporučením k případné odborné kontrole stavu. Žalovaný tak pouze plnil svou povinnost poskytnout žalobci součinnost. K výši škody se odmítl vyjádřit, protože k ní postrádal potřebná tvrzení.

3. Žalobce popřel tvrzení žalovaného, že by jej žalovaný informoval o špatném technickém stavu automobilu. Upozornil, že v době nehody byl již fakticky provoz dlužníkova podniku ukončen.

4. Usnesením ze dne 19. 8. 2019, č. j. Ncp 486/2019-50, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání věci jsou příslušné v prvním stupni krajské soudy, a věc postoupil Městskému soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“).

5. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.). Po skutkové stránce zjistil, že žalovaný je jedním ze dvou jednatelů a společníků dlužníka, a to již od jeho vzniku. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2016, č. j. KSPH 65 INS 27550/2016-A-10, byl zjištěn úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlášen konkurs a žalobce ustanoven insolvenčním správcem. Dne 5. 4. 2017 vyhotovil žalobce soupis majetkové podstaty, kam zařadil i automobil. Dne 18. 4. 2018 se u insolvenčního soudu konala schůze věřitelů, na které žalovaný sdělil, že automobil naboural. Uvedl, že u něj svítila kontrolka brzd, pročež se snažil kontaktovat věřitele. Ale protože na to nikdo nereagoval, rozhodl se, že automobil projede, aby zjistil, zda brzdí. Bohužel nedobrzdil. Podle znaleckého posudku [právnická osoba] došlo nehodou ke snížení hodnoty automobilu o žalovanou částku. Další důkazy soud pro nehospodárnost neprováděl.

6. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný porušil jak povinnost jednatele dlužníka spravovat jeho majetek jako řádný hospodář, tak i obecnou prevenční povinnost tím, že řídil automobil, přestože věděl o poruše brzd. Jízda s předmětným automobilem přitom nebyla nezbytná. Žalovanému nic nebránilo zvolit jiný postup předání automobilu žalobci, např. jej upozornit na poruchu a na to, že automobil musí být odtažen. Kdyby žalovaný automobil neřídil, nedošlo by k dopravní nehodě a škoda na vozidle by nevznikla. Ohledně výše škody soud prvního stupně odkázal na znalecký posudek.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Uváděl, že mu žádný zákon neukládá povinnost odstavit vozidlo při rozsvícení kontrolky; takovou povinnost mu neukládá ani smlouva. Kontrolka je pouze návodným signálem, aby vyhledal servis. Škoda vznikla v důsledku technického stavu vozidla, který žalovaný nezpůsobil. Žalobce naopak přes výslovné upozornění požadoval, aby mu žalovaný vozidlo přistavil, přičemž je vůči němu v postavení, které mu umožňuje ukládat závazné pokyny. Za nepřezkoumatelné potom žalovaný považoval určení výše škody jako „snížení ceny“. Žalobce netvrdil, jak velké náklady vynaložil na odstranění následků nehody, ani žádné skutečnosti k obecné ceně vozidla před nehodou a po ní. Přitom výši škody lze určit buď s ohledem na rozdíl obou cen, nebo s ohledem na náklady na opravu poškozené věci. Žalovaný upozornil na to, že automobil byl správcem zpeněžen a následně inzerován za cenu podstatně vyšší (navíc jako nehavarovaný). Prodej vozidla z majetkové podstaty byl spíše spekulativní povahy.

8. Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Podle § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Podle Ústavního soudu „jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (nález ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2603/13).

11. Podle § 2910 věty první občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Podle § 2911 o. z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

12. Soud prvního stupně správně uvedl, že pro vznik nároku na náhradu škody vzniklé porušením zákonné povinnosti (žalobce netvrdil, že by škoda vznikla porušením smluvního závazku) je zapotřebí, aby žalobce tvrdil a prokázal (a) porušení povinnosti stanovené zákonem, (b) vznik škody a (c) příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou. Žalovaný se potom může zprostit povinnosti škodu nahradit tím, že prokáže, že škodu nezavinil. Odvolací soud je však přesvědčen o tom, že závěry soudu prvního stupně, že žalobce všechny shora uvedené podmínky vzniku nároku tvrdil a prokázal, jsou neúplné a hrubě nedostatečné.

13. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že z obecné prevenční povinnosti (§ 2900 o. z.) lze dovodit, že má-li si každý počínat tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě, zdraví nebo vlastnictví jiného, nesmí řídit vozidlo, které má vadnou brzdovou soustavu, neboť při řízení takového vozidla hrozí dopravní nehoda s vážnými následky. Tuto povinnost ostatně stanoví také normy práva veřejného (zejména § 38 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a/ zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích). Rovněž z povinnosti péče řádného hospodáře (§ 159 odst. 1 o. z.) lze dovodit, že řádný hospodář nedovolí provoz vozidla s vadnými brzdami (i kdyby je sám neřídil), neboť hrozí jeho poškození a ztráta na majetku společnosti. Závěr, že automobil byl nezpůsobilý provozu, však soud prvního stupně činí v napadeném rozsudku jen implicitně, aniž by uvedl, z jakých důkazů nebo nesporných tvrzení účastníků jej dovozuje.

14. Soud prvního stupně dále zcela pominul obranu žalovaného spočívající v tom, že kontrolka chyby brzd oznamuje pouze potřebu zamířit do odborného servisu. Obecně je známo, že výstražné kontrolky na palubní desce automobilů mají různý význam - některé pouze upozorňují na potřebu servisu nebo doplnění provozních kapalin, jiné naopak signalizují závažné poruchy a při jejich rozsvícení výrobci aut doporučují na nejbližším bezpečném místě automobil odstavit a v jízdě nepokračovat. Pokud by přitom žalovaný prokázal, že automobil hlásil pouze potřebu navštívit servis, může to být okolností podstatnou pro závěr, že žalovaný nejednal nedbale a škodu nezavinil.

15. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v jeho závěru, že odpovědnosti za porušení jeho povinnosti by žalovaného nezbavilo ani prokázání jeho tvrzení, že automobil řídil proto, že žalobce i přes upozornění na hlášenou poruchu trval na přistavení vozu. Tuto obranu však také nelze bez dalšího pominout, neboť může mít za následek spoluodpovědnost žalobce za vzniklou škodu (§ 2918 o. z.). Rozumný insolvenční správce by v případě, že by mu byla oznámena porucha vozidla ohrožující bezpečnost provozu, netrval na přistavení vozidla po vlastní ose, neboť je povinen starat se o majetkovou podstatu svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 a § 37 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb.).

16. Ohledně vzniklé škody a její výše se soud prvního stupně v napadeném rozsudku spokojil pouze s odkazem na znalecký posudek [právnická osoba], aniž by jej jakkoli hodnotil. Podle ustálené judikatury „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod R 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Soud prvního stupně se hodnocením znaleckého posudku podle uvedených kritérií vůbec nezabýval, ani neověřil, zda posudek obsahuje doložku podle § 127a o. s. ř. a lze jej vůbec jako znalecký posudek hodnotit.

18. S žalovaným lze navíc souhlasit v tom, že při poškození automobilu dopravní nehodou se výše škody vyčíslí jako rozdíl mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla poškozeného. Vyjít lze také z nákladů na opravu (v podrobnostech srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16). Za situace, kdy žalobce automobil opravit nenechal, je přihlížení k nákladům na opravu nepřípadné. V takovém případě je tedy zapotřebí, aby žalobce tvrdil a prokázal, jaký byl rozsah poškození automobilu při nehodě (tj. o co se jeho technický stav zhoršil oproti stavu před poškozením) a o kolik se vinou nehody snížila jeho obvyklá cena (tj. jaký byl rozdíl ceny vozidla před a po nehodě). Uvedené závěry jsou přitom nezbytnou náležitostí rozsudku, i kdyby je soud přebíral ze znaleckého posudku.

19. K tomu ovšem odvolací soud musí podotknout, že z posudku [právnická osoba] založeného ve spise se předeslané závěry vůbec nepodávají, neboť znalec určoval pouze obvyklou cenu vozidla a konstatoval, že cena vozidla je vzhledem jeho zhoršenému technickému stavu nižší o 79 400 Kč oproti obvyklé ceně vozidel stejného typu, stáří a počtu ujetých kilometrů. Tento zhoršený stav však znalec připisuje také mj. poškrábání čelního skla a laku na mnoha místech, chybné funkci chladicího systému a automatické převodovky, znečištěnému interiéru, což jsou vady, které těžko mohly vzniknout následkem dopravní nehody. Znalec navíc konstatoval, že vozidlo je poškozeno nárazem nejen zepředu, ale také zezadu. Část tvrzené škody tedy zjevně nevznikla následkem dopravní nehody způsobené žalovaným.

20. Shora uvedené vede odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Odvolací soud proto napadený rozsudek bez jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

21. V dalším řízení soud prvního stupně především udělí účastníkům podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. potřebná poučení (důkazní břemeno k případnému vyvinění a spoluodpovědnosti tíží žalovaného, k rozsahu poškození, výši škody a příčinné souvislosti žalobce), provedené důkazy řádně vyhodnotí a v novém rozhodnutí se vypořádá s podstatnými námitkami žalovaného.

22. Závěrem odvolací soud dodává, že vzhledem k výši žalované částky, složitosti sporu a nákladům na doplnění dokazování znaleckým posudkem, jakož i k stavu insolvenčního řízení proti dlužníkovi, shledává v projednávané věci značný potenciál pro smírné řešení.

23. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soud prvního stupně závazný (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).