o určení členství v bytovém družstvu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 79 Cm 93/2016-28 ze dne 12. dubna 2018,

1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 12. 9. 2016 se žalobci domáhají určení, že jsou společnými členy [adresa] (dále též jen „družstvo“).

2. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 15. 6. 2017 se žalobci domáhají na družstvu zaplacení vypořádacího podílu ve výši určené znalcem, minimálně však ve výši 1 000 Kč.

3. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 12. 2017, č. j. 79 Cm 93/2016-20, obě věci spojil ke společnému řízení a rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 79 Cm 93/2016-28 určil, že žalobci jsou společnými členy družstva (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení vypořádacího podílu ve výši určené znalcem, minimálně však ve výši 1 000 Kč (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

4. Soud prvního stupně (dále též jen „soud“) na základě jím provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým závěrům:

1) Dne 25. 5. 1994 uzavřelo družstvo jako pronajímatel a žalobci jako nájemci smlouvu o nájmu družstevního bytu.

2) Z e-mailové korespondence žalobkyně ze dne 27. 3. 2012 adresované předsedovi družstva vyplývá, že žalobci požadovali úpravu návrhu smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena, konkrétně nesouhlasili s tím, „aby jim s převedením bytu do vlastnictví zaniklo členství v družstvu s odkazem na § 24 odst. 9 zákona č. 72/1994 Sb., (dále též jen „zákon o vlastnictví bytů“ či „z.v.b.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013.

3) E-mailem ze dne 11. 4. 2012 žalobkyně urgovala družstvo o podání stanoviska, neboť ke své žádosti ze dne 27. 3. 2012 neobdržela žádnou odpověď.

4) Dne 21. 9. 2012 uzavřelo družstvo jako převodce s žalobci jako nabyvateli smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena (dále též jen „smlouva“).

5) Článek IV. bod 1 až 4 smlouvy obsahuje ujednání o finančním vyrovnání stran. Podle článku VI. bodu 4 smlouvy převedením jednotky zaniká členství nabyvatelů v družstvu v souladu s § 24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů.

6) Dopisem ze dne 7. 5. 2013 adresovaným družstvu žalobkyně požádala ve smyslu článku IV. bodu 2 smlouvy o případné další finanční vypořádání a o sdělení výše zůstatku fondu oprav připadajícího na bytovou jednotku žalobců.

7) V dopisu ze dne 6. 11. 2014 adresovaném žalobkyni družstvo uvedlo, že „na základě konečného finančního vypořádání stavby provedlo družstvo vypořádání veškerých složených finančních prostředků a žalobcům bylo ve dvou platbách vráceno 19.166 Kč“. S odkazem na § 24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů družstvo dále uvedlo, že „pokud byly složené finanční prostředky zdrojem financování domu, nevracejí se“.

8) Podle dopisu ze dne 14. 1. 2016, adresovaného zástupkyni žalobců [tituly před jménem] zástupcem družstva [Jméno advokáta B], družstvo nárok žalobců na vypořádací podíl odmítlo a zároveň souhlasilo s tím, že ujednání „ve smlouvě ohledně ukončení členství v družstvu převodem bytu do vlastnictví člena družstva je neplatné. Má za to, že členství žalobců v družstvu neskončilo, a pokud členství neskončilo, vznesený nárok nemohl vzniknout“.

9) Podle dopisu ze dne 10. 3. 2016, adresovaného zástupci družstva zástupkyní žalobců, žalobci souhlasili se závěrem, podle něhož zůstali členy družstva, a požadovali, aby tuto skutečnost potvrdilo též družstvo.

10) V dopisu ze dne 29. 3. 2016 adresovaném zástupkyni žalobců zástupce družstva uvedl, že podle družstva „žalobci nejsou členy družstva, členství jim zaniklo a za členy je družstvo nevede“.

11) Podle části III. článku 14 stanov družstva (dále též jen „stanovy“) majetkovou účast člena v družstvu tvoří členský vklad (tj. základní členský vklad a další členský vklad), členský podíl, příp. dodatečný členský vklad (bod 1). Základní členský vklad je pro všechny členy družstva stejný a je 1 000 Kč. Po dobu trvání členství nemůže majetková účast člena v družstvu klesnout pod hodnotu základního členského vkladu (bod 2). Další členský vklad je 2 000 Kč a představuje část zálohy na členský podíl. Při splacení členského podílu zaniká (bod 3). Podle části III. článku 15 stanov je členským podílem majetková účast člena na družstevní výstavbě, technickém zhodnocení domu, příp. na pořízení pozemku příslušejícího k domu (bod 1). Zálohovou výši členského podílu určí družstvo před zahájením družstevní výstavby tak, aby jeho výše kryla rozpočtem stanovené náklady připadající na byt (nebytový prostor), který byl členovi přidělen, snížené o státní příspěvek poskytnutý na výstavbu, o úvěr poskytnutý peněžním ústavem na výstavbu, příp. o jiné zdroje financování družstevní výstavby (bod 2).

12) Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že členství žalobců v družstvu nezaniklo, neboť „nebyl naplněn žádný zákonem aprobovaný způsob zániku členství v družstvu“.

13) Soud po citaci § 24 zákona o vlastnictví bytů uvedl, že toto ustanovení „stanoví speciální úpravu zániku členství v rámci některých převodů uvnitř družstva. V tomto ohledu pak lze odkázat na to, že členství v družstvu má dvě vkladové složky, na jejichž základě funguje“. První složkou je základní členský vklad, který uděluje členu „obecně členská práva a povinnosti atd. Druhou složkou je další členský vklad, který je vázán k bytu ... Dané podíly jsou na sobě do určité míry závislé. Například nelze převést pouze další členský vklad (tedy převést byt) bez současného převedení členského vkladu. Nicméně lze převést byt do vlastnictví, kdy tento byt je převeden na základě započtení proti dalšímu členskému vkladu. V takovém případě však nezaniká členství na základě základního členského podílu“. Podle soudu „základní členský vklad tedy představuje zejména právo podílet se na hlasování - rozhodování o nakládání s budovou jako celkem ... Toto právo nemůže automaticky zaniknout převodem bytu do osobního vlastnictví (vyjma případu, kdy byl základní členský vklad zdrojem financování domu s převáděnými jednotkami), ale pouze právem aprobovaným způsobem“.

14) Soud, vycházeje z článků 14 a 15 stanov, uvedl, že je „zcela evidentní, že členský vklad a tzv. družstevní podíl jsou dle stanov odděleny a pouze členský podíl se týkal financování výstavby. Není tedy naplněna dikce § 24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů, že by se jednalo o případ, kdy by zaniklo členství v družstvu zcela po převedení jednotky do osobního vlastnictví člena družstva, neboť mu stále náleží základní členský vklad, se kterým je spojeno členství v družstvu“.

15) Členství v družstvu by mohlo být podle soudu ukončeno dohodou podle § 231 obch.zák. Soud měl však za prokázané, že se o dohodu nejednalo, neboť zde nebyla „naplněna vůle obou stran“. Podle soudu je článek VI. bod 4 smlouvy, který obsahuje ujednání o ukončení členství v družstvu, neplatný, neboť „družstvo zneužilo svého silnějšího postavení (§ 56a obch. zák.) a vnutilo toto ustanovení žalobcům, ačkoli s ním nesouhlasili. Takový postup se dá shledat nejen jako zneužití postavení silnějšího subjektu, ale jako závadný i pro rozpor s dobrými mravy“. O dohodu se pak nemůže jednat ani z toho důvodu, že smlouva není opatřena dostatečným počtem podpisů členů představenstva, do jehož působnosti schválení dohody o ukončení členství v družstvu spadá.

16) Návrh žalobců na vyplacení vypořádacího podílu je podle soudu „v podstatě alternativním návrhem pro případ, že by soud shledal, že žalobci nejsou členy družstva“. Proto „soud tento návrh jako bezpředmětný zamítl“.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně co do jeho výroků I. a III. podalo družstvo odvolání s tím, že je nesporné, že žalobci se stali na základě smlouvy společnými vlastníky předmětného bytu a následně tento byt převedli kupní smlouvou za úplatu na svého syna. Žalobci tedy ztratili jakýkoli právní vztah k danému bytu. Společné členství žalobcům, svázané s předmětným bytem zaniklo. Odvolatel souhlasil s právním názorem soudu, že společné členství, svázané s garáží, vůbec nevzniklo. Z toho dovozují, jaký naléhavý právní zájem mají žalobci na tom, aby byli členy družstva bez konkrétního výkonu, svázaného s předmětným bytem? Na to žalobci nedokázali odpovědět. Odvolatel navrhl změnit odvoláním napadený meritorní výrok tak, aby byla žaloba zamítnuta.

6. Vrchní soud v Praze k odvolání družstva rozsudkem ze dne 4. 11. 2019 č. j. 6 Cmo 220/2018-55 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu o určení společného členství žalobců v družstvu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

7. K dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2021 č. j. 27 Cdo 2029/2020-80 rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť odvolací soud se neřídil judikatorními kritérii Nejvyššího soudu s tím, že „majetková účast žalobců v družstvu i po převodu družstevního bytu dosahovala výše základního členského vkladu, a proto jejich společné členství v družstvu v souladu s § 24 odst. 9 větou druhou zákona o vlastnictví bytů nemohlo zaniknout podle § 24 odst. 9 věty první zákona o vlastnictví bytů“.

8. K výzvě odvolacího soudu ze dne 20. září 2021 č. j. 6 Cmo 220/2018-87, zda s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu stále trvá na svém odvolání či zda bere své odvolání zpět, odvolatel reagoval tak, že stále trvá na svém odvolání a dále uplatnil námitku promlčení práva nájmu konkrétního družstevního bytu. Dále namítl, že se soud prvního stupně a ani odvolací soud nezabýval procesně právní stránkou nesprávného výroku petitu v žalobě. Dle jeho názoru je požadovaný petit žaloby nutné zamítnout nejen z důvodu, že je procesně právně nesprávný, ale i z důvodu, že je i v případě po doplnění petitu o právo nájmu k družstevnímu bytu nevykonatelný, protože konkrétní byt již není ve vlastnictví žalovaného.

9. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Předně je nutné konstatovat, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů zjistil všechny relevantní skutečnosti, jakož i věc posoudil v zásadě právně správně, s nuancemi rozebranými níže odvolacím soudem. V rozhodné době (uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví ze dne 21. 9. 2012) zákon označoval družstevní podíl, jímž je účast člena v družstvu od 1. 1. 2014 ve smyslu § 595 z.o.k., za členská práva a povinnosti viz. § 230 obch.zák. Z hlediska vkladů lze vidět, že rozhodný zákon (zák.č. 513/1991 Sb. - dále i jen „obch.zák.“) zná členský vklad (§ 223 odst. 1, 3 obch.zák.). Ten lze dělit na základní členský vklad (a jeho případnou součást vstupní vklad) viz. § 223 odst. 3 obch.zák. a na další členský vklad viz. § 223 odst. 4 obch.zák. Člen se mohl zavázat té ž i k další majetkové účasti viz. § 223 odst. 4 obch.zák. Podle § 24 odst. 9 byt.zák. členství člena v bytovém družstvu nezaniká, jestliže majetková účast v družstvu i po převodu jednotky dosahuje alespoň výše základního členského vkladu. To je i daný případ, jak správně dovodil soud prvního stupně a potud lze zdůraznit souhlas odvolacího soudu především s jeho závěry uvedenými v odstavci 39 a 40 napadeného usnesení s tím, že je na jedné straně nutné vidět tzv. družstevní podíl resp. soubor členských práv a povinností jako celek a na straně druhé jeho jednotlivé (majetkové) složky, především pak základní členský vklad a další členský vklad (viz. čl. 14 a 15 stanov družstva). Další členský vklad případně další majetková účast člena tak představovala jeho podíl na financování výstavby předmětného domu resp. bytu, zatímco splacený základní členský vklad byl „jen“ podmínkou vzniku jeho členství v družstvu. Převodem jednotky na základě speciálních ustanovení § 24 byt.zák. tak byla konzumována další majetková účast resp. další členský vklad žalobců v družstvu tím, že byl „proměněn“ v hodnotu převedené jednotky, zatímco základní členský vklad coby výraz jejich „základní“ účasti v družstvu zůstal. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021 č. j. 27 Cdo 2029/2020-80 „i kdyby základní členský vklad podle stanov družstva nebyl zdrojem financování výstavby domu, v němž se převáděný byt nachází, tímto zdrojem totiž byly pouze další členský vklad jako část zálohy na „členský podíl“ a „členský podíl“ jako majetková účast člena družstva na družstevní výstavbě, technickém zhodnocení domu, příp. na pořízení pozemku příslušejícího k domu. Právě „členský podíl“ (a nikoliv též základní členský vklad) tak byl „členským podílem připadajícím na jednotku“ ve smyslu § 24 odst. 9 věty první zákona o vlastnictví bytů, který se (jako majetková účast žalobců vztahující se k družstevnímu bytu a transformující se ve vlastnické právo k bytu) žalobcům po převodu družstevního bytu do jejich vlastnictví nevracel.“ Z uvedeného je patrné, že též i podle dovolacího soudu majetková účast žalobců v družstvu i po převodu družstevního bytu dosahovala výše základního členského vkladu, „a proto jejich společné členství v družstvu v souladu s § 24 odst. 9 větou druhou zákona o vlastnictví bytů nemohlo zaniknout podle § 24 odst. 9 věty první zákona o vlastnictví bytů.“ Je tudíž zřejmé, že účast žalobců v předmětném žalovaném družstvu nezanikla přinejmenším ze jmenovaného důvodu, což byl ovšem jediný důvod tvrzený žalovaným.

11. Odvolací soud zcela odmítá odvolací námitky odvolatele - družstva. Ohledně určení společného členství žalobců v žalovaném družstvu není po převodu jednotky - bytu do jejich vlastnictví podstatný jejich nájemní vztah k bytu resp. jeho zánik. To však v žádném případě neznamená nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, zda jsou společnými členy v předmětném družstvu, když samo toto družstvo jejich členství popírá a neuznává. Jen předmětná žaloba jim tak může poskytnout potřebnou jistotu, zda jim v důsledku převodu jednotky společné členství zaniklo či nikoli, a zda tak mají a mohou plnit členské povinnosti resp. zda mohou uplatňovat svá členská práva. Tyto povinnosti a tato práva totiž mají členové bytového družstva i bez toho, aby byli nájemci konkrétní jednotky - družstevního bytu, samozřejmě v rámci daném zákonem a stanovami družstva. Zcela irelevantní je v doplnění žalovaným vznesená námitka promlčení práva nájmu k bytu, když tento byt byl žalobcům převeden v roce 2012 a potud zaniklo jejich právo nájmu, neboť se stali vlastníky (splynutím nájemce a vlastníka v jediné osobě resp. osobách). Toto řízení není řízením o platnost převodu tohoto bytu - jednotky, leč jeho předmětem je určení, zda jsou žalobci členy družstva a potud je námitka bezdůvodná. Nedůvodná je též námitka odvolatele, že „se soud prvního stupně a ani odvolací soud nezabýval procesně právní stránkou nesprávného výroku petitu v žalobě; požadovaný petit žaloby je nutné zamítnout nejen z důvodu, že je procesně právně nesprávný, ale i z důvodu, že je i v případě po doplnění petitu o právo nájmu k družstevnímu bytu nevykonatelný, protože konkrétní byt již není ve vlastnictví žalovaného“. Předmětem odvolacího řízení je již „jen“ přezkoumání správnosti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně určení společného členství žalobců v žalovaném družstvu. Tento výrok je plně v souladu se žalobou žalobců ze dne 12. 9. 2016 (viz. petit žaloby na č.l. 4 soudního spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 79 Cm 93/2016). Pokud se žalovaný domnívá, že nelze požadovat určení členství (společného) v bytovém družstvu za situace, že jeho členů byla již jednotka převedena do vlastnictví, pak takovýto závěr rozhodně neplatní, což vyplývá též z výše jmenovaného rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2029/2020-80. Podle něj „převod družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky), pronajatého členu bytového družstva, do vlastnictví tohoto člena družstva není právní skutečností, s níž zákon spojuje zánik účasti tohoto člena bytového družstva. V důsledku převodu družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky) se člen družstva - nájemce bytu - stává vlastníkem dotčeného bytu (odpovídající bytové jednotky) a dochází tak ke splynutí práv a povinností plynoucích z nájmu bytu v jedné osobě a tudíž i k jejich zániku. Jinými slovy, nabytím vlastnického práva k původně družstevnímu bytu (k odpovídající bytové jednotce) zanikají členská práva a povinnosti člena bytového družstva, plynoucí z nájmu družstevního bytu. Nicméně nabyvatel družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky) nadále zůstává členem bytového družstva s právy a povinnostmi tvořícími druhou (výše popsanou) složku, nenastane-li jiná skutečnost, s níž zákon spojuje zánik účasti v bytovém družstvu (např. nedohodnou-li se družstvo a člen na zániku členství). Výjimku představovalo ustanovení § 24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež se však vztahovalo toliko na byty, převáděné do vlastnictví členů družstva, které jsou ve vlastnictví (případně spoluvlastnictví) družstev, na něž byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních právních předpisů, jakož i na byty, jež byly ke dni účinnosti označeného zákona ve vlastnictví lidových bytových družstev. … základní členský vklad podle stanov družstva nebyl zdrojem financování výstavby domu, v němž se převáděný byt nachází.“ Z uvedeného vyplývá, že v daném případě členství navrhovatelů v bytovém družstvu nezaniklo tím, že jim byl byt převeden do vlastnictví, jak již shora podrobně odůvodněno. Je tak namístě připustit žalobu na určení členství i v případě převodu bytů na členy družstev na základě zák.č. 72/1994 Sb. resp. na základě ust. § 23 a násl. byt.zák., když, jak viděno i z předmětné věci, nemusí panovat jistota ohledně naplnění podmínek ust. § 24 byt.zák. ve spojení s konkrétními stanovami konkrétního družstva, a potažmo tak ohledně zániku či trvání členství v bytovém družstvu u členů, jimž byl byt převeden do vlastnictví.

12. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, včetně akcesorického náhradově nákladového výroku vycházejícího z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.

13. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího a dovolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z.ř.s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšným žalobcům. Účastník je tudíž povinen nahradit žalobcům náklady odvolacího a dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokáta za tyto 3 společné úkony právní služby, a to: - vyjádření ze dne 10. 7. 2018 dle § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/, - účast na jednání před odvolacím soudem dne 4. 11. 2019 dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky, dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky, vše po 3 100 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky. Jelikož se jednalo o společné úkony právní služby, je odměna za úkon právní služby u každého ze společně zastupovaných snížena o 20% dle § 12 odst. 4 vyhlášky, tedy odměna 3 100 Kč je snížena na 2 480 Kč. Každému ze společně zastupovaných účastníků tedy náleží náhrada odměny advokáta ve výši 7 440 Kč (3x 2 480 Kč) a náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby v celkové výši 900 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky. Celkem tedy 8 340 Kč na každého ze společně zastupovaných účastníků, tedy žalobců (tj. dohromady 16 680 Kč). K tomu je třeba přičíst ještě soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč. Ze strany advokáta žalobců nebylo doloženo, že jejich zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, přičemž povinnost advokáta předložit příslušné osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty vyplývá z § 14a vyhlášky, tudíž odvolací soud nepátral, zda je zástupce žalobců plátcem této daně či nikoliv.