o určení ručení, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soud v Praze č. j. 75 Cm 82/2017-72 ze dne. 11. března 2020

1. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně (dále též soud) zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný ručí za splnění povinností dlužníka [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [adresa], a to za zaplacení dluhů odpovídajících těmto pohledávkám těchto věřitelů:

a) [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], v celkové výši: 146 258,32 Kč, splatná dne 1. 4. 2013 v částce 133 659,86 Kč, a v celkové výši 37 218,80 Kč, splatná dne 8. 8. 2014,

b) [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], v celkové výši 170 492,11 Kč z titulu nezaplacené ceny dodávky a montáže dle objednávky (přiznána rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2014, č. j. 39 Cm 159/2013-35),

c) [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], v celkové výši 54 442,17 Kč, z důvodu neuhrazené faktury č. [Anonymizováno] za vystavění komína dle objednávky ze dne 21. 11. 2012 a cenové nabídky č. [Anonymizováno], splatné dne 28. 12. 2012, a v celkové výši 10 960 Kč z titulu nákladů řízení dle rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 28. 2. 2014, č. j. 48 C 428/2013-17,

d) [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa], z titulu ústně uzavřené smlouvy o dílo na základě objednávky číslo [Anonymizováno] v celkové výši 132 713,10 Kč, splatná 26. 4. 2012 v částce 112 504 KČ, a ve výši 3 345,20 Kč, z titulu ústně uzavřené smlouvy o dílo č. [Anonymizováno], splatná dne 24. 7. 2012 v částce 2 882 Kč,

e) [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], ve výši 3 459,96 Kč z titulu kupní smlouvy - neuhrazení faktury č. [Anonymizováno], splatná v částce 3 459,96 Kč dne 19. 11. 2012, v celkové výši 7 261,80 Kč z titulu kupní smlouvy - neuhrazení faktury č. [Anonymizováno], splatná v částce 1 637,16 Kč dne 19. 11. 2012, v celkové výši 1 180,80 Kč z titulu kupní smlouvy - neuhrazení faktury č. [Anonymizováno], splatná v částce 1 180,80 Kč dne 25. 12. 2012, a v celkové výši 1 343, 16 Kč z titulu kupní smlouvy - neuhrazení faktury č. [Anonymizováno], splatná v částce 11 343,16 Kč dne 13. 12. 2012,

f) [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], v celkové výši 43 296 Kč z titulu smlouvy o dílo ze dne 2. 7. 2013, splatná dne 2. 9. 2013 v částce 43 296 Kč,

g) [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa], v celkové výši 173 176,54 Kč z titulu kupní smlouvy ze dne 18. 7. 2013, splatná dne 5. 9. 2013 v částce 137 176,54 Kč,

h) [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], v celkové výši 77 568 Kč, z titulu kupní smlouvy, splatná ve výši 77 568 Kč (pravomocně přiznaná dne 28. 6. 2014 rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa], č. j. 20 C 61/2014- 33),

i) [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [adresa], v celkové výši 60 000 Kč z titulu smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 2013, splatná dne 24. 8. 2013 v částce 60 000 Kč,

j) [právnická osoba], IČO [Anonymizováno], [Anonymizováno], ve výši 57 250 Kč z titulu dlužného pojistného na sociální zabezpečení, splatná dne 27. 3. 2014,

k) [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [adresa], pohledávka na dani z přidané hodnoty v celkové výši 380 254 Kč, splatná v částce 9 118 Kč na jistině a v částce 7 099 Kč na příslušenství dne 25. 7. 2013 a v částce 315 885 Kč na jistině a v částce 48 152 Kč na příslušenství dne 25. 4.2014,

l) [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa], ve výši 101 605,33 Kč z titulu smlouvy o služební kartě ze dne 7. 8. 2013, splatná dne 4. 6. 2015, a

m) [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], v celkové výši 53 366,90 Kč z titulu dodávky a montáž slaboproudých systémů, splatná v částce 46 294 Kč dne 4. 4. 2013 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že žalobce se domáhal žalobou, ve znění její opravy, vydání rozhodnutí, dle něhož žalovaný ručí za splnění povinností [právnická osoba]. (dále též „dlužník), odůvodněný tím, že žalobce je insolvenčním správcem dlužníka, který měl v rozmezí let 2012 - 2014 věřitele se splatnými pohledávkami (specifikovanými ve výroku I. tohoto rozsudku; dále též „předmětné pohledávky“), které nebyly až do podání insolvenčního návrhu uhrazeny. Dne 5. 6. 2015 bylo Městským soudem v Praze vydáno usnesení MSPH INS '22788/2014-A-2, které nabylo právní moci dne 5. 6. 2015 a kterým bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka. Již v roce 2012 však byl dlužník v úpadku, neboť jeho hospodaření skončilo ztrátou ve výši 2 309 tis. Kč s minusovým kapitálem ve výši 2 109 tis. Kč. Účetní závěrka za další roky ve sbírce listin již založena není. Žalovaný se nevyjádřil.

3. Soud konstatoval, že podle § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. v platném znění, zákona o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“), soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejich povinností, jestliže a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné. Uvedl dále, že jestliže má být konstitutivním rozhodnutím soudu určeno, že žalovaný ručí za splnění předmětných pohledávek vůči dlužníku, musí být tvrzeno a poté prokázáno, a to ve vztahu ke každé takové pohledávce samostatně, že pohledávka vznikla a že byly splněny veškeré předpoklady nutné pro závěr, že povinnost dlužníka a jejímu zaplacení v tvrzené výši trvá. Tedy, že žaloba na určení ručení bez současného vymezení pohledávek, za jejichž splnění má být ručeno, možná není.

4. Konstatoval též, že ve sporném řízení tyto procesní povinnosti tíží žalobce a žalobce byl v daném případě o nutnosti odpovídající rozhodné skutečnosti tvrdit a označit důkazy k jejich prokázání poučen, a to včetně poučení o tom, v jaké konkrétnosti musí být jeho procesní povinnosti splněny, naposledy v rámci prvého jednání ve věci konaného dne 31. 1. 2020, s jehož koncem nastaly účinky zákonné koncentrace ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. r., postupem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., tyto povinnosti však žalobce řádně nesplnil.

5. Soud připomněl, že ve sporném občanském soudním řízení, jehož principy se řídí i posuzovaná věc, je povinností žalobce, aby tvrdil, a to s náležitou konkrétností, všechny potřebné skutečnosti, které jsou určovány hypotézou právní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků a z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky a tyto následně prokázal s tím, že pokud tyto povinnost nesplní, je důsledkem takovéhoto procesního postoje z hlediska podané žaloby nepříznivé rozhodnutí ve věci. Toto břemeno tíží ve vztahu k uvedeným skutečnostem žalobce. Současně je žalobce povinen označit důkazy k jejich prokázání, s tím, že pokud tyto povinnost nesplní, je důsledkem nepříznivé rozhodnutí ve věci (k tomu srov. z ustálené judikatury např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, 28. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1494/2008). Nesplnění povinnosti tvrzení má za následek, že skutečnost, kterou účastník netvrdil a která nevyšla v řízení najevo (např. dotazováním ze strany soudu), není předmětem dokazování (srov. např. str. 862, Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád 1, II Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009).

6. Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, aby soud tyto skutečnosti za žalovaného zjišťoval a pátral po nich, ať již formou provádění nepřípustných tzv. vyšetřovacích důkazů nebo jinak, a tím mu v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. v platném znění, i nepřípustně stranil a v důsledku tím nutně poškozoval druhou stranu sporu.

7. Soud konstatoval dále, že není úkolem soudu, aby prováděl analýzu listin např. z insolvenčního spisu dlužníka a tvrzení za žalobce domýšlel, či dokonce za účelem jejich zjištění vyslýchal žalovaného, navíc v situaci, kdy k obsahu tohoto spisu má nebo může mít žalobce přístup. Nebyl proto shledán ani důvod pro postup ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř, neboť toto ustanovení upravuje toliko možnost podepsaného soudu takové jiné důkazy provést, nikoliv však povinnost, kterou by bylo možno podepsanému soudu uložit (k tomu srov. soudu sp. zn. 21 Cdo 1467/2014 ze dne 31. 3. 2015, n. Rc 91/2015, v: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek). Návrhy na provedení takto navržených vyšetřovacích důkazů byly proto zamítnuty.

8. Soud též uvedl, že s ohledem na ustálené závěry Nejvyššího soudu, že pokud se žalovaný k tvrzením žalobce nevyjádří, resp. neuvede nic, čím by je vyvracel, nemůže to vést k závěru o tom, že by tato tvrzení byla prokázána či že by byla zjištěna na základě shodného tvrzení účastníků a byla by tak vyloučena z dokazování (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4416/2009 ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 35/2007 ze dne 29. 4. 2009 či sp. zn. 33 Odo 1642/2006 ze dne 25. 2. 2009).

9. Soud též učinil závěr, že jestliže nebylo v řízení prokázáno, že předmětné pohledávky vznikly a existují, nemůže být rozhodnuto o tom, že za ně žalovaný ručí (§ 68 odst. 1 z. o. k.).

10. Soud uzavřel, že žaloba jen z tohoto důvodu nemůže být úspěšná.

11. Dále soud uvedl, že pokud by bylo žalobě vyhověno, není zřejmé, jaký význam by tomu odpovídající rozhodnutí mělo pro vymáhání předmětných pohledávek po žalovaném v rámci takto soudem konstituovaného ručení. Věřitelé předmětných pohledávek by totiž svá práva z takto založeného ručení uplatnit nemohli, protože nejsou účastníky řízení, ve kterém je tento rozsudek vydán, rozsudek pro ně není závazný (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). V tomto smyslu je v renomované odborné literatuře dovozován závěr, dle něhož „přestože zákon dává aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby i insolvenčnímu správci, máme za to, že insolvenční správce takovou žalobu podat nemůže. Plnění ručitele totiž nespadá do majetkové podstaty a jakékoliv náklady vynaložené insolvenčním správcem na řízení podle § 68 by nijak majetkovou podstatu nerozmnožily. Má-li vůči upadnuvší korporaci pohledávku sám insolvenční správce, svědčí mu aktivní legitimace již proto, že je jejím věřitelem. Dovozujeme tudíž, že § 68 odst. 1 je v části, v níž upravuje aktivní věcnou legitimaci insolvenčního správce, obsoletní. Aktivní věcná legitimace svědčí pouze věřitelům obchodní korporace” (viz: Stenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Suk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 194 - 196).

12. Důsledek citovaného názoru, jakož i názoru soudu, se promítá se v zamítnutí žaloby.

13. Žalobu proto zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

14. Proti rozsudku se žalobce odvolal. Uvedl, že se závěry soudu nesouhlasí, výklad ust. § 68 zákona č. 90/2012 Sb. je nepřípustně extenzivní. Požadavky citovaného ustanovení byly zcela naplněny a tyto skutečnosti byly nejen žalobcem tvrzeny, ale byly též k daným tvrzením předloženy relevantní důkazy. Pokud má soud za to, že nebyly konkretizovány jednotlivé pohledávky, lze oponovat existencí přihlášených pohledávek, které byly nejen tvrzeny, ale byly též doloženy k důkazu. Tyto pohledávky byly řádné zjištěny v rámci insolvenčního řízení. Pokud jde o jejich specifikaci, pak byly k dispozici, jak v rovině důkazní, tak v rovině tvrzení soudu prvního stupně. Pokud byla specifikace v tomto rozsahu dostačující ke zjištění pohledávek, pak nelze v rámci daného řízení konstatovat, že jsou pohledávky specifikovány nedostatečně. Pakliže byla pohledávka zjištěna, lze v daném řízení po doložení insolvenčního spisu konstatovat totéž. Skutečnost, že žalovaný v rozhodné době vykonával funkci statutárního orgánu, byla tvrzena i prokázána výpisem z obchodního rejstříku. Úpadek byl tvrzen a prokázán usnesením o úpadku a dále specifikací jednotlivých pohledávek, zejména pak jejich splatností. Dále byl tvrzen majetek žalovaného, spočívající v pohledávce za společností [právnická osoba], IČO [adresa] ve výši 297 152,84 Kč. Tyto skutečnosti samy o sobě svědčí o tom, že statutární orgán nejednal s péčí řádného hospodáře. Že žalobce nemá k dispozici další podklady je to dáno pochybením ze strany žalovaného, žalobce má jen omezené možnosti, aby si je zajistil. Žalobce tvrdil vše nezbytné pro splnění povinností účastníka řízení a pro prokázání splnění podmínek předpokládaných ust. § 68 ZOK. Žalovaný pak v řízení nijak nereagoval a tato jeho pasivita nemůže jít k tíži žalobce, rozhodnutí soudu je pak porušením zásady dispoziční. Soud měl řádně vyhodnotit navržené důkazy. Vzhledem k tomu, že tak soud neučinil, lze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. Poukázal na rozpornost bodů 7., 8. a 9. odůvodnění rozsudku, Žalobce nesdílí právní názor soudu ohledně bezvýznamnosti takto soudem konstituovaného ručení pro jednotlivé věřitele. V komentáři k příslušnému zákonnému ustanovení dostupném v systému ASPI ([Anonymizováno], komentář k ust. § 68 ZOK (Ručení členů orgánu při úpadku obchodní korporace) je uvedeno: "Je-li žalobcem insoivenční správce, soud vydá pouze výrok zakládající ručení, od „kterého mohou všichni věřitelé odvodit své právo vůči žalovanému členovi statutárního orgánu, nicméně, pro nabytí exekučního titulu musejí samostatně žalovat”. V případě, že žalobce bude se svou žalobou úspěšný, může si každý z věřitelů odvodit své právo vůči žalovanému a vyzvat jej jako ručitele ke splnění povinnosti dlužníka. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k tomu, že odvolání je nedůvodné.

16. Ze spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, dle něhož žalovaný ručí za splnění povinností dlužníka s tím, že žalobce je insolvenčním správcem dlužníka, který měl v letech 2012 - 2014 věřitele se splatnými předmětnými pohledávkami, které nebyly do podání insolvenčního návrhu uhrazeny. Městský soud v Praze usnesením, které nabylo právní moci dne 5. 6. 2015, rozhodl o úpadku dlužníka, avšak již v roce 2012 byl dlužník v úpadku. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud dovodil, že jestliže má být konstitutivním rozhodnutím soudu určeno, že žalovaný ručí dle § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. z. o. k. za splnění předmětných pohledávek vůči dlužníku, musí být tvrzeno a poté prokázáno, a to ve vztahu ke každé takové pohledávce samostatně, že pohledávka vznikla a že byly splněny veškeré předpoklady nutné pro závěr, že povinnost dlužníka k jejímu zaplacení v tvrzené výši trvá. Konstatoval, že ve sporném řízení tyto procesní povinnosti tíží žalobce, přičemž žalobce byl o nutnosti odpovídající rozhodné skutečnosti tvrdit a označit důkazy k jejich prokázání poučen, a to včetně poučení o tom, v jaké konkrétnosti musí být jeho procesní povinnosti splněny, žalobce však tyto povinnosti nesplnil. Soud uzavřel, že již z tohoto důvodu nemůže být žaloba úspěšná. Soud učinil závěr, že jestliže nebylo v řízení prokázáno, že předmětné pohledávky vznikly a existují, nemůže být rozhodnuto o tom, že za ně žalovaný ručí (§ 68 odst. 1 z. o. k.). Dále soud uvedl, že navíc je v renomované odborné literatuře dovozován též závěr, dle něhož, přestože zákon dává aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby i insolvenčnímu správci, insolvenční správce takovou žalobu podat nemůže, § 68 odst. 1 je v části, v níž upravuje aktivní věcnou legitimaci insolvenčního správce, obsoletní, aktivní věcná legitimace svědčí pouze věřitelům obchodní korporace. Soud proto žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

17. Odvolací soud se ztotožnil se všemi důvody, které soud vedly k závěru, že žaloba není důvodná.

18. Soud správně vycházel ze skutečnosti, že ve sporném řízení tíží žalobce povinnost tvrdit pro věc významné skutečnosti a poté povinnost tvrzené skutečnosti prokázat. Soud správně žalobce o uvedených povinnostech poučil, a též jej poučil správně, když v poučení uvedl, v jaké konkrétnosti musí být procesní povinnosti žalobce splněny a jaké důsledky bude mít nesplnění uvedených povinností. Soud správně uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce tyto povinnosti nesplnil, nemůže být žaloba úspěšná. Soud učinil správný závěr, že jestliže nebylo v řízení prokázáno, že předmětné pohledávky vznikly a existují, nemůže být rozhodnuto o tom, že za ně žalovaný ručí (§ 68 odst. 1 z. o. k.). Odvolací soud se ztotožnil s tím, že již z tohoto důvodu bylo třeba žalobu zamítnout.

19. Odvolací soud konstatoval, že soud správně připomněl, že pokud je v daném případě povinností žalobce, aby tvrdil s náležitou konkrétností, všechny potřebné skutečnosti s tím, že není úkolem soudu, aby prováděl analýzu listin např. z insolvenčního spisu dlužníka a tvrzení za žalobce domýšlel, a to navíc v situaci, kdy k obsahu insolvenčního spisu může mít žalobce přístup a tyto následně prokázal a pokud tyto povinnost nesplní, je důsledkem takového procesního postoje nepříznivé rozhodnutí ve věci. Soud též správně uvedl, že pokud se žalovaný k tvrzením žalobce nevyjádří, neuvede nic, čím by tvrzení žalobce vyvracel, nemůže to vést k závěru o tom, že by tato tvrzení byla prokázána, či že by byla zjištěna na základě shodného tvrzení účastníků a byla by tak vyloučena z dokazování.

20. Co se týče ostatních důvodů vedoucích soud k závěru, že žaloba není důvodná, odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť je správné a odvolací soud se s ním ztotožnil.

21. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšnému žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.