o zaplacení Kč 109 673 674,40 s přísl., o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 79 Cm 15/2015-630 ze dne 8. 6. 2020,

1. Městský soud v Praze jako soud I. stupně uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, vždy se specifikovaným úrokem z prodlení, na žalovaných 1/, 2/ a 3/ zaplatit společně a nerozdílně Kč 43 663 920,14 (výrok I.), na žalovaných 2/ a 3/ zaplatit společně a nerozdílně Kč 32 682 683,60 (výrok II.), na žalované 3/ zaplatit Kč 33 327 070,66 (výrok III.), přičemž vůči žalované 3/ je povinnost co do plnění žalobci omezena částkou ve výši Kč 49 140 703,27 (výrok IV.); dále rozhodl o nákladech řízení k tíži žalobce, kterému uložil povinnost zaplatit na jejich náhradu žalovanému 1/ Kč 1 091 738,10, žalovanému 2/ Kč 1 405 315,90 a žalované 3/ Kč 1 501 303,20 (výrok V., VI. a VII.), a to vždy do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupců žalovaných.

2. Rozhodnutí vychází ze zjištění, že žalovaní 1/ a 2/ a [tituly před jménem], zemřel [Anonymizováno] (žalovaná 3/ pozůstalá manželka) byli v rozhodné době 6/2006-6/2010 členy představenstva žalobce, v uvedeném období též předsedou či místopředsedou, v této době probíhala příprava a realizace rozsáhlého investičního projektu na výstavbu rodinných domků [adresa]. V souvislosti s tím žalobce jako tradingová společnost uzavíral řadu smluv se skupinou označovanou jako [právnická osoba] ([tituly před jménem]), celý komplex specifikovaných smluv s dodatky ([adresa] [právnická osoba]) podepisovali, mimo jiné, žalovaní, smlouvy z 4. 9. 2007, 19. 9. 2007, 31. 10. 2007, 17. 3. 2009, 30. 7. 2009, 14. 12. 2009. K uzavírání smluv měl žalobce stanoven postup interními předpisy, Oběhový formulář vzniku smluvního vztahu, který obsahoval stanoviska odborných referentů, garanta smlouvy a osoby odpovědné za kalkulaci obchodního případu. Dále soud I. stupně zjistil, že tímto obchodním případem [adresa] se zabýval žalobce na celé řadě porad OS3 a zasedání představenstva, např. 13. 5. 2009, 30. 9. 2009, 30. 4. 2010, 25. 6. 2010, 23. 7. 2010, 27. 8. 2010, 24. 9. 2010, 15. 12. 2010; v zápise z posledně uvedeného zasedání je představenstvo informováno o situaci skupiny a ve zprávě je konstatováno: [adresa]=absolutní nepřipravenost v lokalitě, projekt naprosto selhal. Žalobce uplatnil své pohledávky u dlužníků, společností skupiny [Anonymizováno], též u pojišťovny, u kterých byl dle usnesení insolvenčního soudu zjištěn úpadek a prohlášen konkurs (23. 5. 2013, 1. 10. 2013, 14. 10. 2015).

3. Soud I. stupně věc posuzoval podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a podle zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a to vzhledem ke vzniku zde projednávaných práv a povinností vzniklých před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (§ 3028 zák.č. 89/2012 Sb.). Jednak se zabýval odpovědností žalovaných za žalobcem tvrzenou škodu ve výši nedobytných pohledávek, jednak námitkou promlčení vznesenou žalovanými. Podle žalobce mu žalovaní jako členové statutárního orgánu měli způsobit škodu porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, když za žalobce uzavírali kupní smlouvy a jejich dodatky v rámci projektu [adresa], ačkoli tyto projekty byly, dle žalobce, očividně nereálné.

4. Při posouzení námitky promlčení soud I. stupně vycházel ze zákonné čtyřleté promlčecí lhůty, subjektivní, která běží ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její úhradě. K tomu soud I. stupně uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu je za rozhodný považovat okamžik, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděla osoba oprávněná vůči žalovanému jménem žalobce nárok na náhradu škody uplatnit. V daném případě byl, dle zjištění soudu I. stupně, takovou osobou současný statutární ředitel [tituly před jménem] ([Anonymizováno]), který byl nepřetržitě od 16. 12. 2010 členem statutárního orgánu žalobce do současnosti, před tím předsedou dozorčí rady, osobně se zúčastnil uvedených zasedání představenstva, na nichž se řešila situace obchodních případů s [právnická osoba], ten pak zmocnil právního zástupce k podání žaloby. Ještě před tím byl členem představenstva od 25. 6. 2009 do 16. 12. 2010 jeho syn [tituly před jménem] ([Anonymizováno]), dále od 30. 6. 2011 do 10. 6. 2014. Podle soudu I. stupně v daném případě počala běžet promlčecí doba nejpozději od 16. zasedání představenstva, které se konalo 15. 12. 2010, kdy bylo zcela jednoznačně uvedeno, že projekt absolutně selhal a kdy už byl vypracován forenzní audit, vědělo se, kdo a kdy smlouvy podepsal včetně dodatků, jak uvedeno v zápise z rozhodnutí představenstva 25. 6. 2010. Žaloba pak byla podána 30. 6. 2015, tedy po marném uplynutí promlčecí lhůty 4 roky od 16. 12. 2010, kdy uvedené osoby o tvrzené škodě věděly a neučinily vůči osobám odpovědným za škodu žádné kroky, ač k tomu byly oprávněny. Podle soudu I. stupně je tak nárok žalobce z titulu porušení péče řádného hospodáře beze zbytku promlčen, přičemž odmítl námitku žalobce, že promlčecí doba počala plynout teprve poté, co vyzval k plnění a vyčerpal veškeré zajišťovací instrumenty a zjistil nedobytnost pohledávek.

5. K odpovědnosti žalovaných za škodu soud I. stupně uvedl, že podle ustálené judikatury člen představenstva odpovídá za řádný výkon funkce jednat s péčí řádného hospodáře, nikoli za výsledek své činnosti, a není tak významné, k jakým následkům taková jednání vedla, jakkoli by byla pro společnost negativní. Tedy i kdyby se očekávaný výsledek nedostavil, nebylo by možné bez dalšího vyvozovat, že členové představenstva jednali protiprávně, a teprve při zjištění, že nevynaložili úsilí odpovídající hlediskům řádného hospodáře, lze zvažovat, zda jsou povinni společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání. K tomu soud I. stupně dále uvedl, že statutární orgán je povinen jednat při výkonu své funkce s potřebnými znalostmi, informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody existujících variant podnikatelského rozhodnutí (rozpoznatelná rizika). Podle soudu I. stupně, jestliže v rámci dlouhodobé spolupráce s obchodním partnerem a v rámci schváleného finančního rámce obchodní útvar zpracuje obchodní případ, potvrdí odpovědný vedoucí, ekonom, právník, a teprve poté dojde k uzavření smlouvy, jako tomu bylo v konkrétních případech, pak žalovaní jednali na základě odborného posouzení obchodního případu jednotlivými specialisty, případně na základě zavedených obchodních zvyklostí s prověřenými obchodními partnery. Dále soud I. stupně poukázal na zajištění projektu, jako zástavními smlouvami, směnkami, pojištěním pohledávek, a z toho dovodil, že žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že není chybou žádného z žalovaných, že výsledek tohoto obchodního případu byl ztrátový, a že se v daném případě nemůže jednat ani o hrubou nedbalost.

6. Z uvedených důvodů, jednak promlčení nároku a jednak posouzení, že žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře, soud I. stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl ve prospěch úspěšných žalovaných dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady právního zastoupení dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v rozsahu dle uvedené specifikace.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení; soudu I. stupně odvolatel vytýká, že neprovedl navržené důkazy, neúplně tak zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru žalobce soud I. stupně nesprávně určil počátek běhu promlčecí lhůty, a proto uplatněný nárok na náhradu škody není promlčen. Uvedl, že objektivní desetiletá lhůta běží ode dne, kdy došlo k porušení právní povinnosti, tedy v daném případě od září 2007, kdy došlo k podpisu prvních smluv na projekty [adresa] I. a II.; čtyřletá subjektivní promlčecí lhůta pak běží ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Podle žalobce okamžik vzniku škody, která odpovídá nominální výši nedobytných pohledávek vůči skupině [právnická osoba], mohlo dojít nejdříve ode dne následujícího po dni splatnosti těchto pohledávek, neboť do této doby nemohl žalobce s jistotou určit, zda ke škodě vůbec dojde. Odvolatel k tomu dále uvádí, že rozhodující je pouze objektivní zjištění, že se oprávněný subjekt skutečně svého práva nedomůže, tedy ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná.

8. Žalobce rovněž nesouhlasí s rozhodnutím soudu I. stupně, podle něhož žalovaní jednali na základě odborného posouzení obchodního případu jednotlivými specialisty a že tedy neodpovídají za škodu způsobenou mu porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, neboť člen statutárního orgánu odpovídá za řádný výkon funkce, nikoli za výsledek činnosti. Žalobce má za to, že jde ze strany členů statutárního orgánu spíše o zneužití zastaralého fungování a neangažovaného přístupu všech pracovníků bývalého socialistického molochu nebo přinejmenším o hrubou nedbalost a nezájem o obchody uzavírané jménem společnosti. Za samotná rozhodnutí o obchodních případech v projektu [adresa] a jejich kvalitu nese odpovědnost představenstvo společnosti, a to jak z hlediska teoretického, tak i faktického, technické detaily a provádění rozhodnutí pak bylo ponecháno na řadových zaměstnancích, avšak při zpracování a schvalování obchodního případu nebyl dodržel postup podle vnitřních předpisů, pokynu GŘ. Žalobce je tak přesvědčen, že došlo k porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře při schvalování smluvní dokumentace k projektům [adresa] a následných dodatků ze strany odpovědných osob, resp. že tyto nejednaly s potřebnými znalostmi a tedy neinformovaně, při tomto rozhodování nevyužily rozumně dostupné skutkové i právní informační zdroje a na jejich základě pečlivě nezvážily možné výhody či nevýhody, rozpoznatelná rizika existujících variant podnikatelského rozhodnutí, nejednaly s přihlédnutím k nezbytné loajalitě, tj. nedaly při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob. Konečně žalobce namítá přiznanou výši nákladů řízení žalované 3/ vzhledem k omezené výši vymáhané náhrady škody vůči této žalované.

9. K odvolání žalobce se vyjádřili všichni tři žalovaní a shodně navrhli potvrzení napadeného rozhodnutí, které považují za věcně i právně správné; dále požadují náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaná 3/ tak navrhuje i ve výroku VII., tj. v části týkající se jí přiznaných nákladů řízení, neboť se v řízení musela bránit placení celé uplatněné částky.

10. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. občanského soudního řádu, včetně řízení, jež mu předcházelo, a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Ještě před samotným zahájením jednání odvolací soud poučil účastníky s předběžným právním názorem na věc z hlediska procesního a hmotněprávního s odkazem na ustálenou judikaturu v obdobných věcech, a na výsledky dosavadního řízení, a už s ohledem na dobu řízení a extrémní nárůst nákladů řízení vedl účastníky k mimosoudnímu řešení a smírnému vyřízení věci, avšak bezvýsledně; účastníci setrvali na svých pozicích, žalobce ve věci samé trval na svém návrhu, žalovaní pak na potvrzení napadeného rozhodnutí.

11. Předmětem projednávaného sporu je žalobcem úplatné právo na náhradu škody proti žalovaným jako členům statutárního orgánu, kterou měli způsobit žalobci ve výši nedobytných pohledávek porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře uzavíráním smluv v souvislosti s přípravou a realizací investičního projektu [adresa]. Žalovaní v řízení jednak namítli, že žádnou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře neporušili, při uzavírání smluv vždy jednali na základě vyjádření a stanovisek odborníků žalobce, který ale neučinil žádné kroky k vymožení pohledávek kromě podání přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení, jednak namítli promlčení práva na náhradu škody tvrzené žalobcem.

12. Soud I. stupně v řízení provedl rozsáhlé dokazování, zejména výpisem z obchodního rejstříku, uvedenými kupními smlouvami a jejich dodatky, interním předpisem při uzavírání smluv, zástavními smlouvami, o postoupení, směnkami, zápisy z porad obchodní skupiny a představenstva, pojistnou smlouvou, zprávou vnitřního auditu, rozhodnutími insolvenčního soudu; soud I. stupně pak neprovedl pro nadbytečnost důkaz výslechem svědků s odůvodněním, že skutkový stav má za dostatečně prokázaný z listin. V řízení se pak dále zabýval námitkou promlčení a odpovědností žalovaných za žalobcem tvrzenou škodu, citoval zákonná ustanovení a s odkazem na ustálenou judikaturu uzavřel, jak již výše uvedeno, že nárok žalobce z titulu porušení péče řádného hospodáře je beze zbytku promlčen a že žalovaní jednali při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře.

13. Se zjištěními soudu I. stupně, provedeným dokazováním, hodnocením důkazů, právním hodnocením, přijatými závěry a napadeným rozhodnutím, tedy zamítnutím žaloby, se odvolací soud zcela ztotožnil. Nutno podotknout, že k zamítnutí žaloby by vskutku postačoval každý jeden z důvodů, jak uzavřel soud I. stupně, tedy jak promlčení práva, tak absence porušení zákonné povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ze strany žalovaných. Soud I. stupně správně při posouzení důvodnosti námitky promlčení vycházel z okamžiku běhu čtyřleté subjektivní promlčecí doby, tedy kdy se poškozený žalobce dozvěděl či mohlo dozvědět o škodě a o tom, kdo za její vznik odpovídá. Zde je odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně, že takovým nejpozdějším okamžikem bylo zasedání představenstva 15. 12. 2010, jak je podloženo výsledky auditu na projekt a osobním propojením nastupujícího člena statutárního orgánu žalobce s jeho předchozím postavením ve společnosti. Odvolací soud je rovněž se soudem I. stupně toho názoru, s odkazem na zákonnou úpravu a ustálenou judikaturu, že žádnému ze žalovaných nelze vytýkat jednání v rozporu se zákonnou povinností jednat s péčí řádného hospodáře, a tedy činit jejich odpovědnost za žalobcem tvrzenou škodu. Soud I. stupně správně vycházel ze zásady, že žalovaní jako členové statutárního orgánu nesou odpovědnost za výkon funkce, nikoli za výsledek své činnosti. Vycházel správně ze zjištění, že při uzavírání smluv žalovaní postupovali v souladu s vnitřním předpisem, s potřebnými znalostmi a informacemi jednotlivých specialistů a odborných skupin, zajištěním a nezbytnou loajalitou.

14. Jestliže tedy soud I. stupně z uvedených důvodů žalobu zamítl, nelze takového rozhodnutí vytknou pochybení. Soud I. stupně provedl dokazování jistě v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí, se vznesenými námitkami se vypořádal, věc posoudil správně po stránce hmotněprávní i procesní, vzal v úvahu okolnosti celého obchodního případu, srozumitelně uvedl, jaké úvahy ho vedly k přijatým závěrům ve věci, rozhodnutí řádně odůvodnil; odvolací soud tak pro stručnost v dalším odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí.

15. Vrchní soud v Praze z uvedených důvodů napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné dle § 219 občanského soudního řádu potvrdil, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení vůči žalované 3/, která se v řízení bránila podané žalobě v plném rozsahu. O nákladech odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 cit. zákona ve prospěch úspěšných žalovaných, kterým přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení dle vyhl.č. 177/1996 Sb. v rozsahu dvou úkonů právní služby, vyjádření k odvolání a účast na jednání, včetně režijního paušálu a DPH, u žalovaného 2/ též náhradu cestovních výdajů a za promeškaný čas.