o určení vlastnictví k obchodním podílům, k odvolání žalobce a všech žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2020 č. j. 79 Cm 119/2018-49,

1. V záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2020 č. j. 79 Cm 119/2018-49 tento coby soud prvního stupně rozhodl tak, že:

„I. Záhlaví usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019 čj. 79 Cm 119/2018-29 se opravuje tak, že toto správně zní takto:

„Městský soud v Praze rozhodl soudkyní [Anonymizováno] ve věci

žalobce: [Jméno žalobce], narozeného dne [Datum narození žalobce]

bytem [Adresa žalobce]

zastoupeného [Jméno advokáta A], advokátem

sídlem [Adresa advokáta A]

proti

žalovaným: 1/ [Jméno žalované A]., IČO [IČO]

[adresa]

2/ [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B]

bytem [Adresa žalované B]

3/ [Jméno žalované C], narozená dne [Datum narození žalované C]

bytem [Adresa žalované B]

všichni zastoupeni [Jméno advokáta B], advokátem

sídlem [adresa]“

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1/ na náhradě nákladů řízení 12 487,20 Kč k rukám jejího advokáta [Jméno advokáta B], a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2/ na náhradě nákladů řízení 12 487,20 Kč k rukám jeho advokáta [Jméno advokáta B], a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 3/ na náhradě nákladů řízení 12 487,20 Kč k rukám jejího advokáta [Jméno advokáta B], a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.“

2. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že „Žalobce se žalobou ze dne 28. 10. 2016 domáhal, aby soud určil, že je žalobce 70 % podílníkem v žalované společnosti [Jméno žalované A]. Dříve, nežli soud začal jednat ve věci samé, vzal žalobce podáním ze dne 7. 8. 2019 svou žalobu zpět bez uvedení důvodu. Soud proto usnesením ze dne 7. 8. 2019 čj. 79 Cm 119/2018-29 dle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil (výrok I), zároveň rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku (výrok II) a též rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).“ K odvolání žalobce do výroku III. (nákladů řízení) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2020 čj. 7 Cmo 253/2019-44 výrok III. zrušil pro nepřezkoumatelnost, uložil soudu rozhodnout o nákladech řízení znovu, a svoje rozhodnutí řádně odůvodnit. Rovněž poukázal na chybu v záhlaví napadeného usnesení a uložil soudu prvního stupně, aby tuto chybu napravil. Soud prvního stupně dále konstatoval, že došlo v záhlaví k mylnému označení účastníků, vzhledem k tomu, že původním podáním ze dne 28. 10. 2016 byla požadována jak neplatnost valné hromady, tak určení vlastnictví podílu ve společnosti [Jméno žalované A]., IČO [IČO]. Jelikož byla usnesením ze dne 13. 7. 2017 čj. 79 Cm 118/2016-41 tato dvě řízení rozdělena, a to na neplatnost valné hromady (sp. zn. 79 Cm 118/2016, nesporné řízení) a určení vlastníka obchodního podílu (vyloučeno k samostatnému řízení, sp. zn. 79 Cm 119/2018, sporné řízení), změnil se okruh účastníků v jednotlivých řízeních. Soud omylem ve sporném řízení (tomto) uvedl záhlaví nesporného řízení (sp. zn. 79 Cm 118/2016). Soud prvního stupně proto výrokem I. opravil záhlaví napadeného usnesení ze dne 7. 8. 2019 čj. 79 Cm 119/2018-29 postupem dle §§ 164 a 167 odst. 2 o. s. ř. tak, aby odpovídal účastníkům sporného řízení. O nákladech sporného řízení 79 Cm 119/2018 „(tomto)“ pak rozhodoval v souladu s ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce zpětvzetí žaloby nijak neodůvodnil, proto vzal soud prvního stupně za to, že žalobce zavinil zastavení řízení a je tak povinen zaplatit každému žalovanému náklady řízení.

3. Dále soud prvního stupně uvedl, že „Soudní praxe je ustálena v posouzení, že každému z žalovaných (pokud jsou zastoupeni stejným advokátem) náleží odměna za každý úkon právní služby snížená o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a že paušální náhrada jim náleží pouze jednou a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1610/2014. Dále soud prvního stupně uvedl, že náklady řízení spočívají v nákladech právního zastoupení podle § 9 odst. 4 písm. c) AT, tj. 3 100 Kč snížená o 20 %, tj. 2 480 Kč, konkrétně za 4 úkony: převzetí věci a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 9. 1. 2017, podání ze dne 8. 1. 2019, účast na jednání dne 14. 3. 2019, paušální náhrada hotových výdajů (4 x 300): 3, tj. 400 Kč dle § 13 odst. 3 AT a dle § 137 odst. 3 o. s. ř. vzhledem k tomu, že je zástupce žalovaných je plátcem DPH, náleží žalovaným rovněž částka odpovídající 21% z částky 10 320 Kč (tj. 2 167,20 Kč). Jelikož všichni tři žalovaní byli zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B], činí náklady řízení každého z žalovaných 1/, 2/ a 3/ částku 12 487,20 Kč, které jsou splatné k rukám jejich advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve standardní třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), uzavřel soud prvního stupně.

4. Proti usnesení soud prvního stupně ohledně výroků II., III. a IV. podal žalobce včasné odvolání. Stěžejní odvolací námitkou je, že mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když žalobce není stranou, která svévolně způsobila zastavení řízení. Namítl, že v tomto směru absentuje jakékoli odůvodnění. Dále brojil proti rozpornosti usnesení, když v odstavci prvním soud uvedl, že „Dříve, nežli soud začal jednat ve věci samé, vzal žalobce podáním ze dne 7. 8. 2019 svou žalobu zpět…“ a v rozporu s tímto do výpočtu náhrady nákladů řízení zahrnul zastoupení na jednání. Navrhl změnit odvoláním napadené výroky tak, že „žádná ze stran“ nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

5. Proti usnesení soud prvního stupně ohledně výroků II., III. a IV. podali všichni žalovaní včasná odvolání shodného obsahu prostřednictvím svého zástupce. Odvolatelé uvedli, že soud sice správně rozhodl o přiznání práva na náhradu nákladů řízení všem žalovaným, ale určil nesprávnou částku pouze za 4 úkony právní služby, ačkoli v případě žalovaných 2) a 3) jim bylo poskytnuto 7 úkonů právní služby a v případě žalovaného 1) 5 úkonů právní služby. Akcentovali skutečnost, že řízení o předmětné žalobě bylo původně vedeno v rámci řízení vedeného až dosud u soudu prvního stupně pod sp. zn. 79 Cm 118/2016. Toto řízení bylo zahájeno na základě návrhu žalobce ze dne 28. 10. 2016, kterým se žalobce domáhal současně vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti [právnická osoba] konané dne 27. 9. 2016 a dále se domáhal určení, že žalobce a žalovaný 2) jsou společníky žalovaného 1) a dále určení, že žalovaný 3) vůbec není společníkem žalovaného 1). Usnesením č. j. 79 Cm 118/2016-35 dne 22. 6. 2017 soud prvního stupně rozhodl o ukončení účasti žalovaných 2) a 3) v celém řízení, kdy ovšem pominul právě tu skutečnost, že řízení bylo vedeno, jak o návrhu žalobce na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žalovaného 1), tak o jeho návrhu na určení osob společníků žalovaného 1), kdy jeho účastníky s ohledem na označení účastníků v návrhu na zahájení řízení a obsah žalobního petitu nutně museli být také žalovaní 2) a 3). Z toho důvodu žalovaní 2) a 3) podali dne 11. 7. 2017 proti uvedenému usnesení č. j. 79 Cm 118/2016 - 35 odvolání a teprve v průběhu odvolacího řízení, soud prvního stupně zjednal nápravu, kdy vydal usnesení č. j. 79 Cm 118/2016-41 ze dne 13. 7. 2017, kterým věc rozhodování o nároku žalobce na určení, kdo je společníkem společnosti žalovaného 1), vyloučil k samostatnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. 79 Cm 119/2018 (jedná se tedy o řízení v předmětné věci). V napadeném usnesení soud prvního stupně pominul právě odvolání žalovaných 2) a 3) ze dne 11. 7. 2017, kterým se důvodně bránili rozhodnutí o ukončení jejich účasti v řízení sp. zn. 79 Cm 118/2016, aniž by bylo rozhodnuto o vyloučení rozhodování ve věci o určení vlastnictví podílů v žalovaném 1). Podaným odvoláním pak žalovaní 2) a 3) dosáhli nápravy. Stejně tak soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení opomenul vyjádření žalovaných 2) a 3) ze dne 2. 8. 2017, který žalovaní jako odvolatelé reagovali na výzvu soudu prvního stupně vydanou pod č. j. 79 Cm 118/2016-42 dne 13. 7. 2017, kdy byly soudem vyzváni, aby sdělili, zda na výše popsaném odvolání trvají, či ho berou zpět. Konečně pak soud prvního stupně v napadeném usnesení zcela pominul další podání všech žalovaných ze dne 11. 10. 2019, kdy žalovaní prostřednictvím svého právního zástupce podali vyjádření k odvolání žalobce, které podal proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 79 Cm 119/2018-29 ze dne 7. 8. 2019 v rozsahu výroku III. Navrhli změnit odvoláním napadené výroky tak, aby bylo žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení přiznáno k tíži žalobce 15 609 Kč, žalovanému 2) 21 973,60 Kč a žalovanému 21 973,60 Kč, a to k rukám jejich zástupce (advokáta).

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání důvodná nejsou (vyjma odvolateli namítaného jednoho soudem prvního stupně nepřiznaného úkonu právní služby). Soud prvního stupně nicméně učinil vážná pochybení, jež však nejsou odvolateli namítána, přesto k nim odvolací soud musí přihlížet ex officio.

7. K stěžejní odvolací námitce žalobce, že má být rozhodnuto dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a že tedy žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, uvádí odvolací soud následující.

8. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. „Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalované (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).“

9. Zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. prvotně tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění se posuzuje výlučně z procesního hlediska. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, je povinen hradit ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložili k uplatnění nebo bránění práva. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení, a tudíž není povinen nahradit náklady řízení žalovanému (jinému účastníku řízení), jestliže vzal návrh zpět, který byl podán důvodně a pro chování žalovaného (jiného účastníka). Jinak řečeno, aby při zpětvzetí návrhu žalobce (navrhovatel) nebyl povinen nahradit žalovanému (jinému účastníkovi) náhradu nákladů řízení (a tedy nezavinil zastavení řízení), musí být zároveň (kumulativně) splněny obě podmínky: 1) žaloba (návrh) byl podán důvodně /dále jen podmínka 1/ a 2) ke zpětvzetí žaloby (návrhu) došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) /dále jen podmínka 2/. To znamená, že nebyla-li splněna jen jedna z uvedených podmínek řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit žalovanému (jinému účastníkovi) náhradu nákladů řízení. Lze konstatovat, že ke zpětvzetí dojde pro chování jiného účastníka většinou tehdy, jestliže tento po podání žaloby (návrhu) uplatněný nárok zcela uspokojil. To je zřejmé z prostého porovnání požadavku žalobce (navrhovatele) obsaženého v žalobním nebo jiném petitu s následným právním jednáním, které učinil žalovaný (jiný účastník). Jedná-li se o totéž (např. požadavek na zaplacení 100 000 Kč - zaplacení 100 000 Kč, požadavek na vydání konkrétního automobilu a vydání právě tohoto automobilu, požadavek na vyklizení konkrétní nemovitosti a vyklizení této nemovitosti), lze pak uzavřít, že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Z uvedeného vyplývá, že následné chovaní žalovaného (jiného účastníka) po podání (žaloby) návrhu musí mít přímou souvislost s předmětem řízení, resp. s požadavkem žalobce obsaženým v žalobním nebo jiném petitu. Ke shodným závěrům ostatně dochází i odborná právní teorie prezentovaná v komentářové literatuře (srov. komentář k § 146 o. s. ř. in Drápal,L.,Bureš,J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, 1600 s.).

10. Uvedené v posuzovaném případě znamená, že domáhal-li se žalobce určení, že je společníkem ve společnosti (žalované 1/) s podílem 70% a žalovaný 2/ s podílem 30%, přičemž odvolací soud nahlédnutím do veřejně přístupného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze oddíl C, vložka 20560, zjistil, že žalovaný 2/ je veden jako společník s podílem 90% a žalovaná 3/ s podílem 10%, tak při porovnání žalobního petitu se zápisem údajů v obchodním rejstříku ohledně společnosti [Jméno žalované A]. coby žalované 1/ je zřejmé, že k uspokojení žalobce v jím uplatněném nároku nedošlo. Ostatně ani ve zpětvzetí žaloby ze dne 7. 8. 2019 na č.l. 28 a ani v samotném odvolání netvrdí, tím spíše nedokládá, že by pro následné chování žalovaných vzal žalobu zpět. A rozhodně není povinností soudu pátrat, zda k takovému chování ze strany žalovaných (jiných účastníků) skutečně došlo, nesdělí-li žalobce rozhodné skutečnosti sám ani při zpětvzetí žaloby, a ani v rámci odvolání. Aplikace žalobcem uvedeného ustanovení § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jež mělo být dle jeho názoru v daném případě soudem aplikováno, je však na místě teprve tehdy, nelze-li aplikovat na posuzovaný případ ani první ani druhou větu § 146 odst. 2 o. s. ř. Jelikož v daném případě se uplatní první věta§ 146 odst. 2 o. s. ř., nelze již aplikovat žalobcem požadované ustanovení § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Odvolání žalobce tak nebylo důvodné.

11. Soud prvního stupně pochybil (a žalovaní se mýlí, požadují-li odměnu advokáta i za úkony před vyloučením věci), přiznal-li soud odměnu za zastupování (vyjma převzetí a přípravy zastoupení) i za úkony, které byly učiněny v jiném soudním řízení (vedeném týmž soudem pod sp.zn. 79 Cm 118/2016) před vyloučením věci - určení společníků, k samostatnému řízení. Dle obsahu spisu usnesením ze dne 7. srpna 2019, č. j. 79 Cm 119/2018-29 soud prvního stupně pro zpětvzetí žaloby pravomocně zastavil řízení o určení společníků. O náhradě nákladů tohoto řízení vedeného soudem prvního stupně pod sp.zn. 79 Cm 119/2018, však nebylo dosud rozhodnuto (v důsledku kasačního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2020 č. j. 7 Cmo 253/2019-44 týkajícího se výroku o náhradě nákladů řízení). V rámci rozhodování o náhradě nákladů tohoto řízení (již pravomocně skončeného /zastaveného/ tzv. sporného řízení, vedeného soudem prvního stupně pod sp.zn. 79 Cm 119/2018) však nelze rozhodovat o náhradě nákladů řízení, které vznikly v jiném - dosud neskončeném a probíhajícím soudním řízení (vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 79 Cm 118/2016), jež se vede v odlišném režimu tzv. nesporného řízení, v němž se uplatní jiné zásady (např. ohledně okruhu účastníků řízení) apod. Nelze tedy rozhodovat o náhradě nákladů řízení vzniklých do doby, než soud prvního stupně vyloučil „určení vlastnického práva k obchodnímu podílu“ k samostatnému řízení pod sp. zn. 79 Cm 119/2018, což učinil usnesením ze dne 13. 7. 2017, č. j. 79 Cm 118/2016-41, jež nabylo právní moci dle vyznačené doložky ke dni 25. 7. 2018 (teprve ode dne právní moci tohoto usnesení začalo běžet řízení pod sp.zn. 79 Cm 119/2018). A to ani za situace, kdy v rámci dosud neskončeného probíhajícího řízení (vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 79 Cm 118/2016) byl uplatněn i nárok na určení společníků, který byl však soudem prvního stupně opožděně vyloučen k samostatnému řízení.

12. Dále soud prvního stupně v rámci odůvodnění uvedl, že každému ze žalovaných, pokud jsou zastupováni stejným advokátem, „náleží odměna za každý úkon právní služby snížená o 20%“ (s tím se odvolací soud plně ztotožňuje, ostatně vyplývá to přímo z ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/96 Sb. /dále jen „vyhláška“/, jež nepřináší žádné výkladové problémy) a dále uvedl, že „paušální náhrada jim náleží pouze jednou“ - s tím se naopak odvolací soud neztotožňuje. Soud prvního stupně tento svůj závěr nijak neodůvodnil, resp. pouze odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp.zn. 25 Cdo 1610/2014.

13. K odůvodnění rozhodnutí, resp. závěru soudu o určité právní otázce, pouhým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, odvolací soud považuje za nutné zdůraznit následující. Soud prvního stupně je povinen v určité sporné otázce interpretace právní normy, která připouští více možností výkladu, aby rozhodnutí splňovalo zákonný požadavek na řádné odůvodnění, prvně sám uvést svůj právní názor (tedy nikoliv jen neodůvodněný právní závěr) obsahující alespoň stručnou argumentaci, a teprve následně na podporu tohoto svého odůvodněného právního názoru uvést či odkázat na rozhodnutí vyšších soudů, a tedy i Nejvyššího soudu. Dovodí-li soudy nižších stupňů aplikovatelnost judikatury vyšších soudů, je zřejmé, že se tímto svým právním závěrem, navíc podpořeným judikaturou vyšších soudů, budou řídit. Mají-li však soudy nižších stupňů v obdobných věcech odlišný názor od dřívější judikatury vyšších soudů, a tedy i Nejvyššího soudu, mohou se v takovém případě od judikatury Nejvyššího soudu sice odchýlit, ale to jen za podmínky, že své rozhodnutí pečlivě zdůvodní, tj. z jakého důvodu se neztotožňují s právními závěry dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvést k tomuto přesvědčivé argumenty.

14. K odůvodnění závěru, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke společnému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů, uvádí odvolací soud následující. Soudem prvního stupně bez dalšího uvedené usnesení Nejvyššího soudu (sp.zn. 25 Cdo 1610/2014) je cca 7 let staré, a nejedná se o rozhodnutí, jež by bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ostatně i sám Nejvyšší soud v rozhodnutí uvedl, že tato otázka je v soudní praxi řešena nejednotně a uvedl praxi jen těch senátů Nejvyššího soudu, které tuto otázku řeší stejně jako senát 25 Cdo (neuvedl, že se jedná o rozhodovací praxi všech senátů Nejvyššího soudu). Pro úplnost ještě odvolací soud podotýká, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo ani podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozhodnutí uvedl, že „paušální náhrada má zjednodušit výpočet nákladů právního zastoupení, aby nebylo třeba evidovat a dokládat drobné výdaje pravidelně spojené s poskytováním právních služeb. Z paušální povahy náhrady pak vyplývá, že v konkrétním případě mohou být skutečné náklady nižší či vyšší. Při určení paušální náhrady normotvůrce patrně vycházel z průměrných výdajů, které jsou s poskytnutím jednoho úkonu právní služby obvykle spojeny.“ - s tímto se odvolací soud plně ztotožňuje, a dále Nejvyšší soud uvedl jen: „S ohledem na paušální povahu náhrady pak není významné, že při zastoupení více osob uvedené náklady mohou (ale nemusí) být vyšší. Tato úvaha vede k závěru, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů. Ve prospěch tohoto výkladu svědčí i dikce § 13 odst. 3 advokátního tarifu, dle něhož paušální náhrada výdajů činí částku 300 Kč na jeden úkon právní služby, neboť i v případě, že advokát zastupuje dva a více účastníků a provede při tom nějaký úkon právní služby, jde stále o jeden úkon (např. podání žaloby), bez ohledu na to, kolik účastníků advokát zastupuje.“ - s tímto závěrem se však odvolací soud neztotožňuje, a to z níže vyložených důvodů. Za použití výkladu jazykového, ale především teleologického, logického a systematického dospěl ve výsledku odvolací soud ke zcela opačnému závěru.

15. Dle § 13 odst. 4 vyhlášky ,,Nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.“

16. Dle § 12 odst. 4 vyhlášky „Jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.“

17. Obecně platí, že paušální náhrada hotových výdajů (dále i jen „režijní paušál“) má zjednodušit výpočet nákladů právního zastoupení za účelem snížení administrativní zátěže s evidováním a dokládáním menších výdajů obvykle spojených s poskytováním úkonů právních služeb. Lze se důvodně domnívat, že při určení výše paušální náhrady hotových výdajů normotvůrce vycházel v době přijetí vyhlášky, resp. její novelizace ohledně výše náhrady hotových výdajů, z průměrných výdajů, které jsou s poskytnutím jednoho úkonu právní služby obvykle spojeny. Z paušální povahy náhrady vyplývá, že v konkrétním případě mohou být skutečné výdaje nižší či vyšší.

18. Posuzovanou otázkou tedy je, kolik náhrad hotových výdajů přísluší advokátu zastupujícímu více účastníků při učinění společného úkonu. Ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky výslovně stanoví, že paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč náleží za jeden úkon právní služby, tedy ke každému úkonu právní služby - a odvolací soud k tomu dodává - za každého ze společně zastoupených, náleží jedna náhrada hotových výdajů. Premisa, ze které patrně při svých úvahách vyšel Nejvyšší soud, a potažmo soud prvního stupně, je ta, že společný úkon právní služby ve smyslu § 12 odst. 4 vyhlášky je jen jedním úkonem právní služby ve smyslu § 14 odst. 4 vyhlášky a že s ohledem na „paušálnost“ je jedno, kolik osob (účastníků řízení) advokát zastupuje, a proto náleží při takovém společném úkonu účastníku, a potažmo jeho advokátu, jen jedna náhrada hotových výdajů (dále též jen „první názor“). S tímto názorem se však odvolací soud z níže vyložených důvodů neztotožňuje.

19. Dle § 137 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, přičemž dle § 142 odst. 1 o. s. ř. má úspěšný účastník nárok na náhradu nákladů řízení, což v sobě logicky zahrnuje i hotové výdaje. Teleologickým výkladem lze dovodit, že účelem předmětného ustanovení zákona a k jeho provedení vyhlášky, jež je třeba vykládat jen v jeho mezích, je nahrazení hotových výdajů zástupců účastníků řízení, jež vznikly v souvislosti se zastupováním, resp. úkony právní služby u každého ze zastupovaných účastníků řízení. Případně nejednoznačné ustanovení vyhlášky (tj. takové, které může připouštět možnost dvojího výkladu) nelze však vykládat v rozporu s jednoznačným ustanovením zákona. Úspěšný účastník má proto nárok na hotové výdaje svého zástupce, a to v nekrácené výši. Nejen z doslovného jazykového výkladu, ale ani z účelového či logického výkladu (viz níže) nelze dovodit, že by hotové výdaje zástupce úspěšného účastníka měly být kráceny, resp. jakkoliv sníženy v závislosti na počtu zastupovaných osob.

20. Normotvůrce výslovně snížil odměnu u každé ze společně zastupovaných osob o 20 %. Úspěšnému účastníku, a potažmo advokátu tedy náleží odměna u společného úkonu právní služby u každé ze společně zastupovaných osob ve výši 80 %. U paušální náhrady hotových výdajů v závislosti na počtu zastupovaných osob však normotvůrce její výši nesnížil. Dovození takového snížení u náhrady hotových výdajů nevyplývá ani z doslovného jazykového výkladu citovaných ustanovení zákona ani vyhlášky (přičemž jazykový výklad představuje obvykle jen prvotní přiblížení se k právní normě). Nevyplývá však ani ze samotného účelu právní úpravy, jímž je nahradit advokátům hotové výdaje, které jim v souvislosti s poskytováním právní služby u každého z klientů vznikly. Ani na základě logického výkladu z posuzovaných ustanovení nevyplývá. To lze demonstrovat na příkladu, kdyby advokát zastupoval např. 300 klientů, což by znamenalo, že by mu při společném úkonu dle prvního názoru (tedy dle právního názoru soudu prvního stupě a i části senátů Nejvyššího soudu), náležela náhrada hotových výdajů jen ve výši 1 Kč na jednoho společně zastupovaného účastníka, kdežto kdyby zastupoval jen jednoho klienta, náleželo by mu 300 Kč. Výklad předmětného ustanovení vyhlášky provedený zastánci prvního názoru by reálně znamenal při větším počtu zastupovaných účastníků řízení, že by jim byl tento nárok nedůvodně krácen (při společně 300 zastupovaných účastníků na 1 Kč), resp. by tito v případě úspěchu ztratili nárok přiznaný zákonem. Při obvyklejším příkladu např. 4 zastupovaných osob - by mu náleželo při společném úkonu 75 Kč na zastupovaného účastníka, a kdyby došlo k vypovězení plné moci např. u dvou klientů, tak by se mu náhrada hotových výdajů zvýšila na 150 Kč za každého ze zastupovaných účastníků. Dle názoru odvolacího soudu je celkem logická úvaha, že čím více účastníků advokát zastupuje, tím více má s nimi hotových výdajů. Avšak při přiznávání jen jednoho režijního paušálu na společný úkon právní služby by advokát coby zástupce dostával větší částku na náhradě hotových výdajů při méně účastnících a obráceně - čím více účastníků by zastupoval, tím méně by na každého zastupovaného účastníka dostal. Takový výklad by vedl ke zcela absurdnímu a neudržitelnému závěru, který je dle odvolacího soudu zcela nepřijatelný. Tento výklad, který by reálně znamenal snížení paušální náhrady hotových výdajů podle počtu zastupovaných účastníků, byl by doslova v rozporu se zněním dikce právního předpisu, ale i s logickým, teleologickým výkladem a především se spravedlností.

21. Mylnost výkladu učiněná zastánci prvního názoru je zřejmá např. z výše popsané situace, kdy advokát zastupující 4 účastníky podá odvolání za 4 zastupované účastníky řízení. Byť se jedná o „jeden list papíru“, který přijde soudu, jde o společný úkon, (nikoliv jeden úkon, za nějž by náležel jen jeden paušál), skládající se ze 4 obsahově shodných úkonů. Nejde totiž o jedno odvolání, ale o 4 odvolání, tedy o 4 úkony právní služby. Jinak vyjádřeno, jestliže advokát zastupuje více účastníků řízení, zpravidla činí úkony za všechny zastupované osoby najednou. Úkon, který činí za více osob najednou, je společným úkonem, nikoli jedním úkonem. Proto také platí, že když jeden ze 4 společně zastupovaných účastníků odvolacího řízení vezme zpět odvolání, nezastaví se celé odvolací řízení, ale jen řízení vůči účastníku, který vzal odvolání zpět. Při převzetí a přípravě zastoupení musí také advokát s každým ze 4 klientů uzavřít příslušnou dohodu a soudu předložit plnou moc, přičemž s každým ze 4 klientů mu vzniknou při činění tohoto úkonu právní služby rozdílné náklady. Shrnuto, společný úkon právní služby ve smyslu § 12 odst. 4 vyhlášky nelze ztotožnit s jedním úkonem právní služby ve smyslu § 13 odst. 4 vyhlášky, protože se nejedná o obsahově shodné pojmy. Ostatně samotné ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky hovoří o „částce 300 Kč na jeden úkon právní služby“ a nikoliv na jeden společný úkon právní služby. Odvolací soud tedy shrnuje, že společný úkon právní služby ve smyslu § 12 odst. 4 vyhlášky se skládá minimálně ze dvou či více (dle počtu zastupovaných účastníků) samostatných, obsahově shodných úkonů právní služby, jejichž výsledek je v případě písemného podání vůči soudu zachycen na jedné listině. Takto prezentovaný výsledek společného úkonu právní služby vůči soudu nemění a nemůže nic změnit na stěžejní skutečnosti, že se stále bude jednat o 4 samostatné, obsahově shodné úkony právní služby (4 odvolání 4 účastníků řízení), za něž bude náležet odměna snížená na 80% za každého společně zastupovaného účastníka a 4 (nekrácené) náhrady hotových výdajů.

22. Při uváděném příkladu společného zastupování 4 účastníků řízení má advokát např. při podání žaloby s tímto společným úkonem právní služby rozdílné hotové výdaje ve vztahu ke každému ze 4 účastníků řízení. Např. prvnímu zašle koncept žaloby poštou, protože tento účastník vyššího věku nemá k dispozici internet, druhému ji zašle emailem (s čímž jsou také spojeny určité, alespoň minimální náklady), třetímu zatelefonuje, čtvrtému jej přiveze osobně. Za každého ze zastupovaných advokátu s podáním žaloby coby společného úkonu (odvolací soud opět zdůrazňuje, že se jedná o 4 samostatné úkony právní služby = 4 žaloby, avšak obsahově zcela shodné, vůči soudu prezentované jen jednou listinou) vzniknou jiné hotové výdaje. Rozhodně nelze po advokátovi spravedlivě požadovat, aby je nesl ze svého. Ve prospěch tohoto výkladu svědčí též odborná právní teorie prezentovaná v komentářové literatuře „…režijní paušál náleží ke každému úkonu u každého klienta v případě, zastupuje-li … advokát klienty společně (tedy jej advokát účtuje v plné výši každému z klientů ke každému úkonu).“ - viz komentář k § 13 vyhlášky in Odměna advokáta (komentář), Kovářová, D. a kolektiv, Praha: Wolters Kluwer, a.s. 2016.

23. Možno ještě uvést, že optikou zastánců prvního názoru (podle něhož nerozhoduje počet zastupovaných osob v rámci paušální náhrady hotových výdajů), který aplikovali na náhradu hotových výdajů u takto advokátem společně zastupovaných osob, by musela být odměna též jen jedna. Například s argumentem, že advokát sepisuje jen jedno odvolání, účastní se jednoho soudního jednání. Takovému zástupci však v uváděném případu společného odvolání nenáleží odměna za 1 úkon právní služby, ale odměna za 4 úkony první služby, byť snížená na 80% za každého společně zastupovaného (což uznávají bez námitek i zastánci prvního názoru). U náhrady hotových výdajů však normotvůrce žádné snížení náhrady hotových výdajů v závislosti na počtu zastupovaných nestanovil. Odvolací soud žádné takové snížení ani nedovodil (doslovným jazykovým, logickým ani teleologickým výkladem), neboť nevyplývá z žádného právního předpisu (zákona ani vyhlášky) a neshledal pro něj ani důvod spravedlnostní.

24. Dlužno podotknout, že i kdyby reálné snížení náhrady hotových výdajů u společného úkonu právní služby při více společně zastupovaných účastnících vyplývalo z právního předpisu - § 13 odst. 4 vyhlášky (což se však z výše vyložených důvodů odvolací soud nedomnívá), jak dovozují zastánci prvního názoru, tak by výklad přijatý jeho zastánci z hlediska přiznání náhrady hotových výdajů znamenal diskriminační zvýhodnění advokátů zastupujících méně účastníků oproti advokátům zastupujícím více účastníků, kteří by byli v takových situacích výrazně znevýhodněni. Obzvláště při delší délce řízení a více společných úkonech. Výklad znamenající rozdělení zástupců - advokátů na dvě kategorie je podle odvolacího soudu nepřijatelný a protizákonný. Takový výklad by byl přepjatým formalismem, jež zapovídá Ústavní soud. Ten ve svém nálezu ze dne 8. 1. 2019 pod sp.zn. III. ÚS 1336/18 výslovně k otázce přepjatého formalismu uvedl, že „…ve své konstantní judikatuře mnohokrát zdůraznil, že orgánům veřejné moci a především obecným soudům netoleruje přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o výklad obecných norem a ústavních zásad [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při použití a výkladu právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].“ (podtržení doplněno odvolacím soudem).

25. Ze všech výše vyložených důvodů odvolací soud přiznal každému ze společně zastupovaných účastníků řízení ke každému úkonu právní služby náhradu hotových výdajů v plné (nekrácené) výši 300 Kč, a to v souladu s výše přijatým názorem.

26. Za řízení před soudem prvního stupně vznikly účastníkům (žalovaným) náklady řízení spočívající v nákladech za právní zastoupení advokátem. Ty sestávají z odměny advokáta za tyto společné úkony právní služby 4: a to - převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky, podání ze dne 8. 1. 2019 dle § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky, - účast na jednání před soudem prvního stupně dne 14. 3. 2019 dle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky, - vyjádření žalovaných k odvolání proti rozhodnutí o nákladech ze dne 10. 10. 2019 (nikoliv ze dne 11. 10. 2019, jak uvedli odvolatelé) dle § 11 odst. 3 ve spojení s odst. 2 písm. c/ vyhlášky, po 3 100 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky č. 177/96 Sb., přičemž za vyjádření k procesnímu rozhodnutí ze dne 10. 10. 2019 náleží odměna v poloviční výši dle § 11 odst. 2 vyhlášky, tedy 1 550 Kč. Jelikož se jednalo o společné úkony právní služby, je odměna za úkon právní služby u každého ze společně zastupovaných snížena o 20% dle § 12 odst. 4 vyhlášky, tedy odměna 3 100 Kč je snížena na 2 480 Kč a odměna 1 550 Kč je snížena na 1 240 Kč. Každému ze společně zastupovaných účastníků tedy náleží náhrada odměny advokáta ve výši 8 680 Kč (3 x 2 480 Kč + 1 x 1 240 Kč) a náhrada hotových výdajů za 4 úkony právní služby v celkové výši 1 200 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a z náhrady z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 880 Kč, tj. 2 074,80 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem tedy 11 954,80 Kč na každého ze společně zastupovaných účastníků, tedy žalovaných.

27. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., III. a IV. podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

28. Dále bylo nezbytné rozhodnout o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud neuznal stěžejní námitku žalobce jako důvodnou, tedy že má být o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodnuto dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a že tedy žádný z účastníků nemá mít právo na náhradu nákladů řízení, nelze vůbec mluvit o úspěchu žalobce v odvolacím řízení. Úspěch v odvolacím řízení nebyl dán ani u odvolání žalovaných, když tito požadovali za řízení před soudem prvního stupně přiznání odměny za 5 úkonů právní služby u žalovaného 1) a 7 úkonů právní služby u žalovaných 2) a 3), namísto soudem prvního stupně přiznaných 4 a odvolací soud všem odvolatelům přiznal odměnu u každého ze společně zastoupených za 4 úkony právní služby, stejně jako soud prvního stupně, ovšem částečně za zcela jiné úkony a u některých i v jiné výši. Odvolací soud tedy shrnuje, že nelze hovořit o úspěchu ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) ani u jednoho z odvolatelů. Proto rozhodl odvolací soud tak, že „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.“