o zaplacení 436 675 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 38 Cm 16/2016-508 ze dne 19. dubna 2021

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též soud I. stupně) výše specifikovaným rozsudkem ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 436 675 Kč s přísl., ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 243 985,86 Kč a ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 6 897 Kč.

Soud I. stupně vycházel ze skutečnosti, že se žalobkyně domáhala vyplacení uvedeného vypořádacího podílu v uvedené výši po svém ukončení členství v žalovaném družstvu.

Po provedeném dokazování byla pro soud I. stupně východiskem pro rozhodnutí zejména zjištění, že žalobkyně byla od 8. 11. 2007 členkou žalovaného družstva na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 8. 11. 2007 od [Anonymizováno], jenž byl přijat za člena žalovaného družstva dříve dne 15. 6. 2006. Tak podle soudu I. stupně žalobkyně dnem 8. 11. 2007 vstoupila též do práv a povinností [Anonymizováno] ze smlouvy o přidělení družstevní jednotky ze dne 26. 6. 2006.

Soud I. stupně v této souvislosti vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně získala právo užívat družstevní byt č. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalovaného, že tento byt žalobkyně užívala od 8. 11. 2007 do 31. 3. 2014, a to aniž by za toto užívání hradila nájemné, kdy po celou dobu platila pouze platby označené v měsíčních předpisech plateb jako hypotéka - byt, jež podle žalobkyně byly platbami na další členský vklad a podle žalovaného byly plněním na úroky z úvěrů do úvěrového fondu, když ve skutečnosti podle žalovaného šlo částečně o platby na další členský vklad ve výši 6 030 Kč a platby do úvěrového fondu na úhradu úroků z úvěru (dluhová služba), a to v rozdílu mezi platbou na další členský vklad a celkovou výši této platby. Dále soud I. stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně v plné výši uhradila příspěvky do fondů žalovaného družstva, k nimž byla povinna na základě smlouvy o přidělení družstevní jednotky ze dne 26. 6. 2006, že žalobkyně zaplatila žalovanému částku ve výši 16 611 Kč jako mimořádný příspěvek do nedělitelného fondu, částku ve výši 37 780 Kč jako mimořádný příspěvek do úvěrového fondu a částku ve výši 28 487 Kč jako příspěvek do rizikového fondu.

Podle zjištění soudu I. stupně žalobkyně platila žalovanému na měsíčních splátkách (které žalovaný v měsíčních předpisech plateb označoval jako „hypotéka - byt“. Tyto platby žalobkyně považuje za splátky na další členský vklad, avšak podle žalovaného šlo o platby na úroky z úvěrů do úvěrového fondu. Tyto platby ve skutečnosti byly částečně platbami na další členský vklad a částečně platbami na úroky z úvěrů do úvěrového fondu) v období od listopadu 2007 do října 2008 měsíčně částku ve výši 10 810 Kč, od listopadu 2008 do října 2009 měsíčně částku ve výši 11 366 Kč, od listopadu 2009 do října 2010 měsíčně částku ve výši 9 730 Kč, od listopadu 2010 do října 2011 měsíčně částku ve výši 9 635 Kč, od listopadu 2011 do prosince 2012 měsíčně částku ve výši 9 558 Kč, a od ledna 2013 do října 2013 měsíčně částku ve výši 9 418 Kč, že tak žalobkyně zaplatila žalovanému na pravidelných měsíčních splátkách celkem částku ve výši 726 484 Kč, z čehož na splátky na další členský vklad připadla celkem částka ve výši 434 175 Kč (72 splátek x 6 030,21 Kč) a na platby na úhradu úroků z úvěru do úvěrového fondu celkem částka ve výši 292 309 Kč (726 484 Kč - 434 175 Kč),

Soud I. stupně vyšel rovněž ze skutečnosti, že představenstvo žalovaného dne 16. 10. 2013 rozhodlo o vyloučení žalobkyně z družstva když důvodem bylo neplacení pravidelných měsíčních splátek na další členský vklad přes předchozí odůvodněnou výstrahu s upozorněním na možnost vyloučení z družstva, dále, že toto rozhodnutí představenstva ze dne 16. 10. 2013 bylo doručeno žalobkyni do vlastních rukou dne 22. 10. 2013 a dále, že žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k členské schůzi žalovaného konané dne 28. 1. 2014, tedy až po uplynutí zákonné tříměsíční prekluzivní lhůty ve smyslu ustanovení § 231 odst. 4 věty páté zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013.

Z uvedeného pro své právní závěry soud I. stupně považoval za významné to, že se žalobkyně stala dne 8. 11. 2007 členkou žalovaného družstva, a to na základě převodu členských práv a povinností od tehdejšího člena družstva [Anonymizováno] a tímto dnem žalobkyně rovněž vstoupila do práv a povinností uvedeného člena družstva ze smlouvy o přidělení družstevní jednotky ze dne 26. 6. 2006 uzavřené mezi žalovaným a [Anonymizováno]. Na základě této smlouvy žalobkyně užívala od 8. 11. 2007 družstevní byt č. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalovaného, a to až do 31. 3. 2014, kdy jej předala žalovanému. Podle smlouvy o přidělení družstevní jednotky ze dne 26. 6. 2006 měla po uhrazení celého dalšího členského vkladu a po splnění dalších podmínek právo na bezúplatný převod daného bytu do vlastnictví. Stála tak před ní povinnost uhradit další členský vklad ve výši 1 447 250Kč v 240 pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 15. dni měsíce. Podle smlouvy o přidělení družstevní jednotky ze dne 26. 6. 2006 činila výše pravidelné splátky částku 9 489 Kč. Tato pravidelná měsíční platba zahrnovala jak splátku dalšího členského vkladu ve výši 6 030 Kč (1 447 250 Kč / 240), tak i platbu na úhradu úroků z úvěru (dluhovou službu) do úvěrového fondu ve výši 3 459 Kč (9 489 Kč - 6 030 Kč). Uvedená částka se měnila v čase dle výše úrokové sazby u dlouhodobého bankovního úvěru žalovaného, což se promítlo i do změn výše této pravidelné splátky v čase, o čemž byla žalobkyně žalovaným informována předpisy měsíčních plateb, kde byla tato platba označena jako hypotéka - byt. Podle soudu I. stupně v době, kdy žalobkyně vstoupila do práv a povinností člena družstva z dané smlouvy o přidělení družstevní jednotky ze dne 26. 6. 2006, činila výše pravidelné měsíční platby částku ve výši 10 810 Kč. U pravidelné měsíční splátky ve výši 10 810 Kč připadla na další členský vklad stejná částka ve výši 6 030 Kč a na platbu na úhradu úroků z úvěru (dluhovou službu) do úvěrového fondu částka ve výši 4 780 Kč (10 810 Kč - 6 030 Kč). Podle soudu I. stupně v době od listopadu 2008 do října 2009 činila výše pravidelné měsíční platby částku ve výši 11 366 Kč a u této pravidelné měsíční splátky ve výši 11 366 Kč připadla na další členský vklad stejná částka ve výši 6 030 Kč a na platbu na úhradu úroků z úvěru (dluhovou službu) do úvěrového fondu částka ve výši 5 336 Kč (11 366 Kč - 6 030 Kč). Soud I. stupně dále konstatoval, že v době od listopadu 2009 do října 2010 činila výše pravidelné měsíční platby částku ve výši 9 730 Kč a u této pravidelné měsíční splátky ve výši 9 730 Kč připadla na další členský vklad stejná částka ve výši 6 030 Kč a na platbu na úhradu úroků z úvěru (dluhovou službu) do úvěrového fondu částka ve výši 3 700 Kč (9 730 Kč - 6 030 Kč). V době od listopadu 2010 do října 2011 podle soudu I. stupně činila výše pravidelné měsíční platby částku 9 635 Kč a u této pravidelné měsíční splátky ve výši 9 635 Kč připadla na další členský vklad stejná částka ve výši 6 030 Kč a na platbu na úhradu úroků z úvěru (dluhovou službu) do úvěrového fondu částka ve výši 3 605 Kč (9 635 Kč - 6 030 Kč). Podle soudu I. stupně v době od listopadu 2011 do prosince 2012 činila výše pravidelné měsíční platby částku ve výši 9 558 Kč, přičemž u této pravidelné měsíční splátky ve výši 9 558 Kč připadla na další členský vklad stejná částka ve výši 6 030 Kč a na platbu na úhradu úroků z úvěru (dluhovou službu) do úvěrového fondu částka ve výši 3 528 Kč (9 558 Kč - 6 030 Kč). Od ledna 2013 do října 2013 činila výše pravidelné měsíční platby částku ve výši 9 418 Kč a u této pravidelné měsíční splátky ve výši 9 418 Kč podle soudu I. stupně připadla na další členský vklad stejná částka ve výši 6 030 Kč a na platbu na úhradu úroků z úvěru (dluhovou službu) do úvěrového fondu částka ve výši 3 388 Kč (9 418 Kč - 6 030 Kč). Soud I. stupně konstatoval, že žalobkyně za užívání bytu neplatila nájemné, ale platila jen pravidelné měsíční splátky na splácení dalšího členského podílu a na úhradu úroků z úvěru (dluhovou službu) do úvěrového fondu žalovaného, že žalobkyně platila pravidelné měsíční splátky v době od listopadu 2007 do října 2013, že za tuto dobu žalobkyně zaplatila žalobci na pravidelných měsíčních splátkách celkem částku ve výši 726 484 Kč, z čehož na splátky na další členský vklad připadla celkem částka ve výši 434 175 Kč (72 splátek x 6 030,21 Kč) a na platby na úhradu úroků z úvěru do úvěrového fondu celkem částka ve výši 292 309 Kč (726 484 Kč - 434 175 Kč). Představenstvo žalovaného podle soudu I. stupně dne 16. 10. 2013 rozhodlo o vyloučení žalobkyně z družstva z důvodu neplacení pravidelných měsíčních splátek na další členský vklad přes předchozí odůvodněnou výstrahu s upozorněním na možnost vyloučení, přičemž toto rozhodnutí představenstva ze dne 16. 10. 2013 bylo doručeno žalobkyni do vlastních rukou dne 22. 10. 2013. Podle názoru soudu I. stupně žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k členské schůzi žalovaného až po uplynutí zákonné tříměsíční prekluzivní lhůty ve smyslu ustanovení § 231 odst. 4 věty páté obchod. zák. přičemž prekluzivní lhůta k podání tohoto odvolání uplynula dne 22. 1. 2014 a žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí představenstva ze dne 16. 10. 2013 k členské schůzi až dne 28. 1. 2014. Z tohoto důvodu podle názoru soudu I. stupně členství žalobkyně v žalovaném družstvu zaniklo dnem 22. 1. 2014 marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi a zánikem členství vzniklo žalobkyni právo na vypořádací podíl splatný uplynutím tříměsíční lhůty od vyklizení družstevního bytu ve smyslu ustanovení § 749 odst. 1 ZOK dne 30. 6. 2014. Uvedenému odpovídá též soudem I. stupně zjištěná skutečnost, že žalobkyně vyklidila a předala žalovanému družstevní byt č. 1162/7 dne 31. 3. 2014.

Z hlediska právního soud I. stupně vyjádřil názor, podle něhož na veškeré právní vztahy mezi žalobkyní jako členem družstva a žalovaným družstvem dopadají původní stanovy žalovaného ze dne 15. 2. 2006, když k přijetí stanov ze dne 21. 9. 2009 pro nicotnost rozhodnutí, kterým měly být přijaty, nedošlo, a kdy stanovy žalovaného ze dne 29. 8. 2014 byly přijaty až po zániku členství žalobkyně v žalovaném.

Uvedený dílčí závěr soudu I. stupně má podle názoru soudu I. stupně oporu v zejména v § 775 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) zkráceně ZOK, dále v § 2 odst. 1 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., zkráceně NOZ, a dále v § 233 a násl. obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., zkráceně obchod. zák., účinného do 31. 12. 2013.

Soud I. stupně v úvaze nad tím, zda a jak na předmět tohoto řízení dopadají ujednání stanov žalovaného, konstatoval, že stanovy žalovaného ze dne 15. 2. 2006, dopadající na tuto věc, neupravovaly ani způsob určení výše vypořádacího podílu, ani jeho splatnost. Vzhledem k uvedenému ohledně stanov žalovaného ze dne 15. 2. 2006 dospěl k závěru, že pro určení výše vypořádacího podílu a jeho splatnosti je nutno aplikovat zákonnou právní úpravu v ustanoveních § 748 a násl. ZOK ve spojení se zjištěním tržní ceny družstevního podílu.

Podle soudu I. stupně právní předchůdce žalobkyně ohledně členství v žalovaném družstvu převzal závazek k základnímu vkladu ve výši 2 500 Kč, který zcela uhradil, a závazek ke splacení dalšího vkladu ve výši 1 447 250 Kč. Závazek právního předchůdce žalobkyně k členskému vkladu činil celkem částku ve výši 1 449 750 Kč a tyto členské vkladové závazky přešly dnem 8. 11. 2007 na žalobkyni. Podle soudu I. stupně žalobkyně zaplatila na další členský vklad celkem částku ve výši 434 175 Kč, přičemž provedeným dokazováním měl soud I. stupně za zjištěné, že výše splněné vkladové povinnosti žalobkyně ke dni zániku členství žalobkyně v žalovaném družstvu činila částku ve výši 436 675 Kč (2 500 Kč + 434 175 Kč). Za zásadní považoval soud I. stupně skutečnost, že skutečná (tržní) hodnota družstevního podílu žalobkyně dle znaleckého ocenění odpovídala ke dni 22. 1. 2014 částce ve výši 705 175 Kč.

Na základě shora uvedeného soud I. stupně proto uzavřel, že výše splněné vkladové povinnosti žalobkyně jako členky žalovaného družstva činí výše uvedenou částku 436 675,00 Kč. Vzhledem k tomu, že ujednání ve stanovách o určení výše vypořádacího podílu bylo zrušeno na základě ustanovení § 777 odst. 1 ZOK pro rozpor s donucujícím ustanovením § 748 ZOK dnem 1. 1. 2014, a stanovy žalovaného tak neurčovaly způsob výpočtu vypořádacího podílu, je podle soudu I. stupně třeba aplikovat ustanovení § 748 odst. 2 ZOK, dle kterého je vypořádací podíl roven výši splněného členského vkladu. Žalobkyně splnila vůči žalovanému členskou vkladovou povinnost v celkové výši 436 675 Kč (2 500 Kč + 434 175 Kč), proto jí dle soudu I. stupně ve smyslu ustanovení § 748 odst. 2 ZOK svědčí právo na vypořádací podíl ve výši 436 675 Kč.

Soud I. stupně při posuzování nároku žalobkyně na zaplacení částky ve výši 461 677 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na zaplacení vypořádacího podílu ve výši 436 675 Kč s příslušenstvím, se rovněž zabýval tím, jaká byla v době zániku členství žalobkyně skutečná (tržní) hodnota jejího družstevního podílu a zjistil, že skutečné (tržní) hodnoty družstevního podílu ke dni zániku členství, tj. ke dni 22. 1. 2014 měl družstevní podíl žalobkyně skutečnou (tržní) hodnotu odpovídající částce ve výši 705 175 Kč. Proto nárok požadující zaplacení toliko částky ve výši 436 675 Kč s přísl. shledal důvodným.

Pokud jde o právní názor žalovaného, že členství v družstvu zaniklo žalobkyni dnem 16. 10. 2013, kdy o jejím vyloučení z družstva rozhodlo představenstvo, případně dnem 22. 10. 2013, kdy bylo toto rozhodnutí představenstva žalovaného o vyloučení žalobkyně z družstva doručeno žalobkyni, a nikoliv až dnem 22. 1. 2014, kdy žalobkyni marně uplynula tříměsíční zákonná lhůta k podání odvolání proti vyloučení k členské schůzi ve smyslu ustanovení § 231 odst. 4 věty čtvrté a páté obchod. zák., účinného do 31. 12. 2013, Soud I. stupně uvedl, že rozhodnutím představenstva nekončí účast vylučovaného člena v družstvu, ale není-li podáno odvolání vůči vyloučení k členské schůzi, tak členství v družstvu končí až naplněním i druhé kumulativní podmínky, tedy že v zákonem stanovené lhůtě nebylo podáno odvolání proti rozhodnutí o vyloučení k členské schůzi a tak členství (účast v družstvu) v takovém případě končí až marným uplynutím tříměsíční lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí o vyloučení k členské schůzi, přičemž v této souvislosti odkázal i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1239/2016). Členství žalobkyně v žalovaném družstvu tak nezaniklo dnem 16. 10. 2013, kdy představenstvo (podruhé) rozhodlo o vyloučení žalobkyně z družstva, nebo dnem 22. 10. 2013, kdy bylo toto rozhodnutí představenstva o vyloučení žalobkyně z družstva doručeno žalobkyni, ale až dnem 22. 1. 2014, kdy marně uplynula žalobkyni lhůta k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí o vyloučení k členské schůzi, když v řízení bylo prokázáno, že dané rozhodnutí ze dne 16. 10. 2013 o vyloučení žalobkyně z žalovaného družstva bylo žalobkyni doručeno dne 22. 10. 2013, a také že k podání odvolání žalobkyně proti danému rozhodnutí o jejím vyloučení z žalovaného družstva k členské schůzi družstva došlo až po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty ve smyslu ustanovení § 231 odst. 4 věty čtvrté a páté obch. zák., účinného do 31. 12. 2013.

Konečně ve vztahu ke kompenzační námitce žalovaného soud I. stupně konstatoval, že žalovaný v řízení uplatnil pouze jednu kompenzační námitku, a to podáním ze dne 17. 6. 2020 učiněným vůči odvolacímu soudu v odvolacím řízení o odvolání žalovaného do (v pořadí druhého) rozsudku vydaného v této věci dne 15. 7. 2019, č. j. 38 Cm 16/2016-349, kdy jako kompenzační námitku uplatnil vůči žalobkyni započtení částky 1 000 Kč s tím, že jde o nárok na manipulační poplatek v souvislosti s výpočtem vypořádacího podílu dle článku 21 stanov. Primárně měl soud I. stupně za to, že tvrzení o existenci pohledávky ve výši 1 000 Kč z titulu nároku na manipulační poplatek v souvislosti s výpočtem vypořádacího podílu dle článku 21 stanov je novým skutkovým tvrzením, k němuž by nemělo být vůbec přihlíženo, neboť bylo učiněno po zákonné koncentraci řízení dle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř., aniž by existovaly důvody uvedené v tomto ustanovení, pro které by soud mohl k tomuto tvrzení přihlédnout. Ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. toto tvrzení ani nemohlo být odvolacím důvodem, neboť zde nebyly splněny podmínky uvedené v § 205a o. s. ř. Dále ohledně této kompenzační námitky dospěl soud I. stupně k závěru, že taková pohledávka žalovaného vůči žalobkyni neexistuje, neboť nárok na manipulační poplatek byl součástí článku stanov žalovaného ze dne 15. 2. 2006, k jehož zrušení došlo ex lege dnem 1. 1. 2014 na základě ustanovení § 777 odst. 1 ZOK, když ujednání tohoto článku stanov žalovaného ze dne 15. 2. 2006 bylo v rozporu s donucujícím ustanovením zákona o obchodních korporacích. Navíc, jak vyplynulo z dokazování, žalovaný žádný výpočet vypořádacího podílu žalobkyně neprovedl, proto by mu nárok na uvedený manipulační poplatek nesvědčil, ani kdyby dané ujednání stanov žalovaného nebylo zrušeno. I pokud by měl žalovaný takovou pohledávku ve výši 1 000 Kč vůči žalobkyni, nemohlo by podle soudu I. stupně dojít k jejímu započtení, protože dne 14. 6. 2016 byl zjištěn úpadek žalobkyně, žalobkyně je v oddlužení a žalovaný žádnou svou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení, kdy by tak započtení takové pohledávky bránilo ustanovení § 143 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, zkráceně IZ).

Proti rozsudku soudu I. stupně podal v plném rozsahu odvolání žalovaný (odvolatel) a navrhl žalobu zamítnout a tomu přizpůsobit i závislý výrok o nákladech řízení.

Nesprávnost napadeného rozsudku odvolatel spatřuje v důvodech podle § 205 odst. 2 písm. b, d), e) a g) o. s. ř., když soud I. stupně především neúplně zjistil skutkový stav věci a věc nesprávně ji posoudil, neboť:

1) Soud I. stupně neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Odvolatel přitom akceptoval rozhodovací praxi soudů, podle níž při stanovení vypořádacího podílu je nutno upozadit hodnotu vycházející z účetnictví družstva a hodnotu vypočítanou na základě doposud uhrazených plateb. Podle odvolatele je přitom nutno vycházejícího z judikatury Nejvyššího soudu, přičemž žalovaný neměl výhrady vůči závěru, podle něhož musí vypořádací podíl odpovídat skutečné hodnotě příslušného družstevního podílu.

2) Podle odvolatele soud I. stupně nepostupoval správně, jestliže s ohledem na nutnost zjištění skutečné hodnoty příslušného družstevního podílu neprovedl převodní smlouvy navržené žalovaným, když z těchto listin vyplývá, že tržní hodnota družstevního podílu v žalovaném družstvu byla vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nulová a žaloba měla být zamítnuta v celém rozsahu.

3) Podle odvolatele jeho stanovy nelze posuzovat jako neplatné, když znění stanov vyhovuje dispozitivním ustanovením zákona.

4) Odvolatel dále argumentoval názorem, že financování bytového družstva funguje na principu průběžného financování a družstvo je tedy zatíženo úvěry z doby výstavby bytových domů a tyto úvěry jsou spláceny anuitními splátkami. Úprava ve stanovách podle odvolatele respektuje práva družstevníka, jenž nepřijde o svůj vypořádací podíl a vystupující člen družstva má možnost získat bytovou jednotku za původní cenu a může realizovat i zisk, byť není zaručeno, že tržní hodnota bytu bude vždy vyšší než výše vypořádacího podílu.

5) Podle odvolatele splácení dalšího členského vkladu představuje splácení úvěru na byt poskytnutého družstevníkovi družstvem, kdy platby na účel „byt - hypotéka“ tak byly určeny na splácení dalšího členského vkladu (jistiny) a část na platby do úvěrového fondu (úroky), když družstvo a výstavba bytových domů je financována pomocí úvěrů. Podle odvolatele však jednotlivé měsíční platby žalobce při tomto anuitním splácení nezahrnovaly vždy stejnou část platby na další členský vklad. Uvedené podle odvolatele znamená, že je sice každý měsíc hrazena pevná platba, avšak poměr splátky jistiny a úroků se mění tak, že na začátku jsou z platby spláceny úroky a s postupem času se zvyšuje míra splátek jistiny na úkor snižující se výše úroků. Na rozdíl od rovnoměrného splácení je předčasné ukončení u anuitního splácení pro dlužníka nevýhodné, neboť poměr splacené jistiny je poměrně nižší a většina splátek na začátku splácení jde na splátky úroků. Dle odvolatele v uzavřené smlouvě o přidělení družstevní jednotky jsou jednotlivé celkové splátky fixní, avšak nejsou fixní platby na jistinu, jak podle odvolatele mylně uzavírá soud I. stupně.

6) Podle závěrů soudu I. stupně by bytové družstvo muselo žalobci vracet úroky již uhrazené bance a skončilo by v úpadku.

7) Odvolatel dále poukázal na znalecký posudek č. 2417-052-2020 vypracovaný [právnická osoba]. znalecký ústav, podle něhož výše žalobcem splněné vkladové povinnosti k 31. 12. 2014 činila 201 492 Kč.

8) Odvolatel poukázal na § 748 ZOK, podle něhož platné stanovy nesmí určit vypořádací podíl nižší, než kolik činí částka vyjadřující rozsah splněné vkladové povinnosti člena, a pokud stanovy takovému požadavku nedostojí, tak je vypořádací podíl roven podle zákona toliko výši splněného členského vkladu, což v daném případě činí 203 992 Kč (201 492 Kč - další členský vklad) + (2 500 Kč - základní členský vklad) bez ohledu na tržní cenu podílu.

9) Podle odvolatele otázka stanovení tržní ceny není v tomto případě relevantní, jelikož stanovy žalovaného určují vypořádací podíl nižší, než je rozsah splněné vkladové povinnosti člena a vypořádací podíl je tedy dle zákona roven výši splněného členského vkladu.

10) Pokud by podle odvolatele bylo stanovení tržní ceny významné, potom posudek č. 162/10/2020/1 [Anonymizováno] a zjištěná hodnota by musela zohledňovat skutečnost, že převod bytu do vlastnictví družstvo nepovolovalo.

11) Podle žalovaného se měl vypočíst poměr doposud splacené povinnosti k dalšímu členskému vkladu a tímto poměrem je nutno následně vynásobit celkovou hodnotu podílu se splacenou anuitou zjištěného znalkyní.

12) Podle odvolatele, vzhledem k textaci zákona má za to, že otázka stanovení tržní ceny není v tomto případě relevantní, jelikož stanovy žalované určují vypořádací podíl nižší, než je rozsah splněné vkladové povinnosti člena. Vypořádací podíl je tedy dle odvolatele v souladu se zákonem roven výši splněného členského vkladu.

13) Přesto podle odvolatele je znalecký posudek č. 162/10/2020/1 [Anonymizováno] nepoužitelný též proto, že se opírá o informace realitních kanceláří, avšak není ani známo, od jakých kanceláří a od jakých osob své informace čerpala a tyto informace nejsou podloženy žádnými podklady, podle nichž by je bylo možné ověřit.

14) Stejně tak podle odvolatele nebylo možné přistoupit ke zvýšení odhadní ceny předmětného bytu v konkrétním bytovém domě proto, že se nachází v městské části [Anonymizováno], aniž by znalkyně odůvodnila zvýšení ceny na nějakém přezkoumatelném základě a aby mohlo dojít ke zvýšení zjištěné tržní ceny z důvodu stáří bytu a umístění v lokalitě, musely by porovnávané byty být v lokalitách horších a jednat se o staré byty, což však ze znaleckého posudku v žádném případě nevyplývá a posudek měl být v tomto směru doplněn. Tak by mohla být zohledněna snížením ceny i skutečnost družstevního vlastnictví. V této souvislosti odvolatel zdůraznil, že pro další vypočet je tedy třeba počítat s tržní hodnotou 1 497 460,77 Kč majetkového práva žalobkyně užívat přidělený byt o celkové ploše [Anonymizováno], jestliže by další členský vklad byl zcela splacen. Upozornil však, že jednorázový doplatek dalšího členského vkladu nebyl podle smlouvy přípustný. Tržní hodnota družstevního podílu tak musí odpovídat nikoliv hodnotě bytů v osobním vlastnictví, ale tato výše musí být určitým způsobem diskontována minimálně 10%, přičemž pro výši tržní hodnoty podílu je významný poměr doposud splacené povinnosti k dalšímu členskému vkladu a tímto poměrem se následně násobí celková hodnota podílu. Navíc podle odvolatele do vypořádacího podílu nelze zahrnovat platby úroků do úvěrového fondu platbu, jak by tomu nasvědčoval správný závěr soudu I. stupně, že část pravidelné měsíční platby byla určena na splácení dalšího členského vkladu (jistiny) a část na platby do úvěrového fondu (úroků).

15) Rovněž není správné do tržní ceny podílu připočítávat základní členský vklad 2 500 Kč, neboť ten je již zohledněn v tržní ceně.

16) Odvolatel nesouhlasil s posudkem jenž nebral ohled na okolnosti související se zánikem členství žalobkyně v družstvu, když posudek nevzal v úvahu skutečnost spočívající v kupování družstevního podílu s nesplacenou anuitou s úrokovou sazbou ve výši cca 6,5 % p.a. s náklady na dluhovou službu, praktickou nemožnost předčasného splacení dalšího členského vkladu a další specifika žalovaného družstva mající vliv na tržní hodnotu družstevního podílu. Podle odvolatele zjištěná tržní hodnota družstevního podílu by tak platila pouze v případě, že by další členský vklad byl zcela splacen nebo by bylo možné jej doplatit jednorázovou částkou. Bylo proto chybou výpočtu znalkyně, jež odečetla rozdíl mezi splacenou vkladovou povinností a celkovou výší dalšího členského vkladu od vypočtené tržní hodnoty družstevního podílu se splacenou anuitou.

17) Soud I. stupně rovněž nesprávně zhodnotil otázku započtení, když podle odvolatele žalobkyně svou pohledávku vůči žalované započetla a žalovaná pouze toto započtení uplatnila v tomto řízení. Soud I. stupně podle odvolatele nesprávně posoudil jednání žalobkyně ve vztahu k zápočtu, když podle soudu I. stupně žalobkyně projevila pouze jakýsi souhlas se zápočtem a jejímu jednostrannému právnímu jednání nepřikládal význam, ačkoli žalobkyně svými úkony jednoznačně započetla svoji pohledávku vůči pohledávce žalované v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. EPR 85094/2014 a následně rovněž žalobkyně zopakovala své započtení i v tomto řízení svým podáním ze dne 14. března 2017, což potvrdila podáním ze dne 29. května 2017. Žalobkyně svůj zápočet začala rozporovat až následně, když žalovaná neuplatnila svoji pohledávku v insolvenčním řízení na majetek žalobkyně. Podle žalovaného, jestliže pohledávka žalobkyně zanikla započtením před zahájením insolvenčního řízení, tak žalovaný neměl co v insolvenčním řízení uplatnit a postup žalobkyně je tak zcela účelový a nelze pohledávky započítávat a tyto zápočty následně rušit podle aktuální výhodnosti pro jednu ze stran. Část žalované pohledávky ve výši 72 848 Kč proto zanikla ke dni 30. června 2014.

18) Dále odvolatel soudu I. stupně v doplnění svého odvolání vytkl, že přiznává žalobkyni větší výplatu vypořádacího podílu než je zákonné a ekonomicky možné a bývalá členka nespravedlivě profituje z odchodu z družstva na úkor ostatních členů družstva, když splácení úvěrů žalované se děje anuitním způsobem.

19) v důsledku vystoupení žalobkyně z družstva by sice žalovanému zbyla bytová jednotka, ale tato jednotka je zatížená zástavním právem, kterému v době vystoupení žalobkyně odpovídalo doplacení splátek ve výši 1 582 224 Kč. Nelze tedy tvrdit, že žalovaný je schopen získat finanční prostředky na vypořádací podíl jednoduše prodejem bytu. To není možné. Naopak žalobkyně mohla svůj členský podíl jednoduše převést na třetí osobu a svým způsobem tak vystoupit z družstva okamžitě za tržní ohodnocení družstevního podílu na trhu s byty. Veškerá rizika se zpeněžením bytové jednotky nebo nalezením nového člena bytového družstva by netížila družstvo.

20) Jestliže soud I. stupně považuje ustanovení čl. 21 stanov žalovaného o výpočtu vypořádacího podílu za neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením zákona (§ 748 odst. 1 ZOK), měl postupovat podle zákona, jenž v § 748 odst. 2 ZOK stanoví, jakým způsobem se má postupovat, a to v závislosti na výši splaceného členského vkladu. Takto by žalobkyně mohla dosáhnout maximálně na vypořádací podíl ve výši 434 175 Kč, resp. na 203 992 Kč. Proto v rámci vypořádání nemělo místo znalecké určení tržní ceny podílu a nešlo aplikovat pouze ta ustanovení zákona, jež se hodí pro určitý výklad, když ustanovení § 748 ZOK je komplexní a nelze aplikovat pouze první odst. uvedeného ustanovení a druhý odst. totožného ustanovení zcela ignorovat. Z tohoto důvodu nelze ani aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018 pod sp.zn. 27 Cdo 5168/2017.

Žalobkyně navrhla napadený rozsudek potvrdit a přiznat jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když závěr soudu I. stupně odpovídají rozhodovací soudní praxi.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal dle § 212 a § 212a o. s. ř. napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Z hlediska skutkového odvolací soud vychází ze správných skutkových zjištění soudu I. stupně ohledně zániku členství žalobce v žalovaném bytovém družstvu, dále ze správných skutkových zjištění ohledně úpravy vypořádacího podílu ve stanovách žalovaného bytového družstva, rovněž ohledně rozsahu splněné vkladové povinnosti žalobkyní, jakož i ohledně obvyklé (v místě a čase) ceny obdobného podílu v bytovém družstvu.

Z hlediska právního odvolací soud v otázce sporné výše vypořádacího podílu náležejícího žalující bývalé člence [Anonymizováno], jejíž účast v žalovaném družstvu zanikla vychází shodně se soudem I. stupně z § 748 ZOK, z něhož je zřejmé, že stanovy nesmí určit vypořádací podíl nižší, než kolik činí částka vyjadřující rozsah splněné vkladové povinnosti člena v bytovém družstvu (odst. 1). Neurčují-li stanovy způsob výpočtu vypořádacího podílu, je vypořádací podíl roven výši splněného členského vkladu (odst. 2). Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, ledaže stanovy určí něco jiného (odst. 3).

Podle odvolacího soudu je pro rozhodnutí významné to, že uvedená právní úprava odráží specifickou povahu bytového družstva, kdy základním účelem tohoto typu obchodní korporace je zajištění bytových potřeb svých členů (§ 727 odst. 1 ZOK), přičemž práva a povinnosti člena bytového družstva z nájemního vztahu mezi ním a družstvem přitom patří mezi členská práva a povinnosti plynoucí z členství v bytovém družstvu (§ 731 odst. 1 ZOK). Družstevní podíl v bytovém družstvu je neomezeně převoditelný (§ 736 ZOK). Důvodem nabytí družstevního podílu v bytovém družstvu je potom zpravidla zajištění bydlení jakožto jedné ze základních životních potřeb a jistotu právního prostředí upravující ochranu této základní životní potřeby jednotlivce zákonodárce poskytuje ve veřejném zájmu, a to například prostřednictvím zvláštního ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu v občanském zákoníku, poskytující vyšší míru ochrany nájemci.

Dále odvolací soud vychází z toho, že práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu, označované též jako členský podíl, představují souhrn práv a povinností člena vůči bytovému družstvu vyplývajících z jeho majetkové účasti v bytovém družstvu. U členů družstev, s jejichž členskými podíly je spojeno i právo nájmu družstevního bytu (tzv. bydlící členové), jsou členskými právy a povinnostmi jednak individuální práva a povinnosti určené stanovami, vztahující se ke konkrétnímu bytu a jednak práva, která příslušejí každému členu bytového družstva a nevztahují se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru.

Podle odvolacího soudu lze v návaznosti na uvedené obecně konstatovat, že z hlediska majetkového členský podíl v bytovém družstvu, a to především podíl bydlícího člena, představuje majetkovou hodnotu, s níž se na „bytovém trhu“ běžně obchoduje a členský podíl bydlícího člena je všeobecně vnímán jako alternativa vlastnictví bytové jednotky. Proto lze dovodit, že (tržní) cena členských práv a povinností v družstvu, s nimiž je spojeno právo nájmu v konkrétním bytě v majetku družstva, s odchylkou směrem k nižší ceně, řádově kopíruje ceny, za něž jsou v téže lokalitě převáděny bytové jednotky. Tyto srovnatelné bytové jednotky svými vlastnostmi odpovídají družstevnímu bytu a cenami se bytové jednotky přibližují cenám podílů bydlících členů družstev, byť jsou ceny bytových jednotek mírně vyšší než ceny družstevních podílů bydlících členů družstev. Uvedené znamená, že prodávají-li se bytové jednotky za částky v řádu stovek tisíc Kč, potom i cena členských práv bydlícího člena bytového družstva se pohybuje v těchto řádech na mírně nižší úrovni. Nižší cenová úroveň družstevního podílu bydlícího člena družstva, umožňujícího uspokojovat potřebu bydlení, na rozdíl od ceny bytové jednotky, byť umožňující uspokojovat tutéž potřebu, vyjadřuje právě tu skutečnost, že práva k družstevnímu bytu jsou právy k bytu vlastněnému družstvem, jakož i skutečnost, že nabytí družstevního bytu do vlastnictví člena družstva je často spojeno s časovou prodlevou a s nutností splnění podmínek stanovených družstvem. Proto v podmínkách projednávané věci nemůže obstát argumentace žalovaného pod bobem 10) a 16) jeho odvolání poukazující na složitosti nabytí družstevního bytu do vlastnictví, neboť tato okolnost je na trhu s družstevními podíly bydlících členů družstev brána v úvahu a projevuje se mírně nižší úrovní ceny těchto družstevních podílů, na rozdíl od cen bytových jednotek. Přes nižší úroveň cen družstevních podílů, jejich kopírování cen bytů vyplývá ze skutečnosti, že vlastnická práva k bytové jednotce i práva k bytu ve vlastnictví družstva zajišťují na srovnatelné úrovni uspokojení základní životní potřeby - potřeby bydlení. Na tomto místě odvolací soud konstatuje, že jestliže znalec se znalostí věci stanoví tržní cenu práv (podílu v družstvu) bydlícího člena družstva, nemá ani odvolací soud, ve shodě se soudem I. stupně, důvodu pochybovat o této znalecky stanovené ceně vycházející z cen na trhu družstevních podílů bydlících členů družstev a již zohledňujících administrativní složitosti získání družstevního bytu do vlastnictví člena družstva. Navíc z argumentace odvolatele uvedené pod bodem 16) je zřejmé, že znalkyně neopomenula úvahu vlivu splacené či nesplacené anuity. Nad to, jestliže uvedené závěry znalkyně podle jejích empirických zkušeností a profesních odborných znalostí vede k věrnému obrazu o výši vypořádacího podílu, neshledává odvolací soud důvodů pro nedůvěru vůči výpočtům a závěrům znalkyně. Konkurenční úvahy žalovaného ohledně výpočtu vypořádacího podílu do značné míry zpochybňuje postup samotného žalovaného, jenž sám své výpočty neuznává, když není ochoten dle svých závěrů podložených jeho výpočty postupovat a vyplatit žalobkyni, byť pouze částku, jíž sám vypočetl.

Znalkyně [Anonymizováno] ve svém znaleckém posudku č. 162/10/2020/1 stanovila tržní hodnotu družstevního podílu žalobkyně ke dni zániku jejího členství v žalovaném bytovém družstvu ve výši 705 175 Kč, přičemž ani odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně s ohledem na shora uvedené nevidí prostor pro zpochybnění uvedených závěrů znalkyně. Především závěry znalkyně nezpochybnily výpočty žalovaného, jenž prostřednictvím výpočtu poměru doposud splacené povinnosti k dalšímu členskému vkladu a jeho násobením ustanovil celkovou hodnotu podílu se splacenou anuitou na částku 434 175 Kč, resp. 203 992 Kč. Z těchto důvodů před odvolacím soudem neobstála ani další obdobná odvolací argumentace žalovaného uvedená pod bodem 11), 13) a 14) jeho odvolání.

Před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 13), jeho odvolání ani proto, neboť je věcí znalkyně, na základě jakých zdrojů své odborné závěry formuluje, dokáže-li své závěry obhájit, což se znalkyni [Anonymizováno] nepochybně zdařilo, Znalkyně nepochybně odpovídá za své závěry formulované i na základě poznatků získaných konzultacemi a je nevýznamné, jakými komunikačními cestami odborné konzultace vedla. Zda písemně nebo elektronicky, případně telefonicky.

Před odvolacím soudem nebyla úspěšná ani argumentace žalovaného uvedená pod bodem 1), 2) a 10) jeho odvolání, neboť znalkyně [Anonymizováno] správně posuzovala tržní cenu předmětného podílu v družstvu s ohledem na ceny družstevních podílů v daném místě a čase, když předmětný podíl se z hlediska skutečností významných pro stanovení jeho ceny nelišil od jiných v místě a čase prodávaných podílů. V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že ani případné převody podílů za symbolickou částku, případně bezúplatné převody podílů v žalovaném družstvu, spojené s právem nájmu k novým bytům (užívaným méně než 10 let od kolaudace) představují spíše darování, nemající vliv na určení tržní ceny družstevního podílu. Proto také dokazování těmito smlouvami nemohlo vést k závěru, že neprovedení těchto důkazů mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I podle právního názoru odvolacího soudu tržní hodnoty podílů v družstvu spojených s užíváním nových bytů, lze již na první pohled stěží stanovit jako nulové a takové bezúplatné převody ani nejsou podle všeobecně známých zkušeností soudu vůbec inzerovány.

Jestliže podle odvolacího soudu kogentní ustanovení § 748 ZOK stanoví, že stanovy nesmí určit vypořádací podíl nižší, než kolik činí částka vyjadřující rozsah splněné vkladové povinnosti člena v bytovém družstvu a v projednávaném případě stanovy žalovaného vypořádací podíl vypočítávají jako nulový, vzdor soudem I. stupně správně zjištěné výši plnění vkladové povinnosti žalobkyní, potom takové znění stanov i podle odvolacího soudu nemůže pro rozpor se zákonem obstát. Ostatně podle odvolacího soudu by znění stanov a jiných ujednání mezi členem družstva a družstvem (např. v daném případě smlouva o přidělení družstevní jednotky ze dne 26. 6. 2006) mělo umožňovat stav, kdy by člen družstva znal výši své povinnosti k úhradě dalšího členského vkladu a mohl si vytvořit představu o rozsahu již uhrazené této povinnosti a nikoli, jako v projednávaném případě, že až v souvislosti se soudním řízením žalovaný přednáší tvrzení ohledně toho, co podle jeho názoru bylo z pravidelné platby uhrazeno na další členský vklad a co z pravidelné platby bylo určeno k jiným účelům (placení útoků). Při takovéto družstevní úpravě nedávající možnost přehledu o výši úhrady dalšího členského vkladu podle odvolacího soudu byl důvodně přizván do řízení znalec. Z tohoto důvodu před odvolacím soudem nebyla úspěšná ani další argumentace žalovaného uvedená pod bodem 3) jeho odvolání.

Podle obecného právního názoru odvolacího soudu vypořádání mezi družstvem a členem družstva, jehož členství za trvání družstva zaniklo, má být poctivé tak, aby hodnota vypořádacího podílu odpovídala hodnotě majetku připadajícího na jeho členský vklad.

Podle názoru odvolacího soudu § 748 ZOK upřednostňuje při určení způsobu výpočtu vypořádacího podílu autonomii vůle družstva a zákonnou úpravu nabízí až jako podpůrné řešení pro případ, kdy členové družstva ve stanovách neurčili jiná pravidla. Přestože v projednávaném případě stanovy formulovaly určení způsobu výpočtu vypořádacího podílu obdobným způsobem, jak to činí zákon, i v takovém případě by podle odvolacího soudu nelze nerespektovat obecný korektiv představovaný zásadou poctivosti (spravedlnosti) vypořádání bývalého člena družstva. Je tomu tak proto, že požadavek poctivého vypořádání platí jako obecný princip, jímž je soud povinen poměřovat všechny případy, ve kterých má být základem pro určení vypořádacího podílu hodnota vycházející z účetnictví společnosti či družstva a jako takový se prosadí nezávisle na tom, zda způsob výpočtu vypořádacího podílu stanoví stanovy, nebo zda je vypořádací podíl určován podle zákonné úpravy. Požadavku poctivosti tak podle názoru odvolacího soudu odpovídá, aby v případě výrazného nepoměru mezi výší vlastního kapitálu podle účetní závěrky a skutečnou (tržní) hodnotou čistého obchodního majetku družstva bylo k této skutečnosti při výpočtu vypořádacího podílu přihlédnuto. Výpočet vypořádacího podílu tak má vycházet z reálné hodnoty majetku družstva odpovídající stavu na trhu v době, k níž družstvo výši vypořádacího podílu určuje. S ohledem na uvedený právní názor odvolacího soudu nemohl obstát další argumentace uvedená pod odvolacími body 12), 18) a 20) shora.

Podle právního názoru odvolacího soudu vycházejícího z názorů shora uvedených, vypořádací podíl člena bytového družstva musí odrážet skutečnou (tržní) hodnotu družstevního podílu bývalého člena družstva (určenou ke dni zániku členství) tak, aby mezi touto tržní hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly. Jestliže by stanovy takovéto neodůvodněné rozdíly zakládaly ve své úpravě vypořádacího podílu, není vyloučeno, že by na takovéto sui generis právní jednání upravující vypořádací podíl mohlo být nahlíženo, jako na ustanovení nemravné. Proto v návaznosti na původní tvrzení žalovaného o nulové hodnotě vypořádacího podílu žalobce, jakož i v návaznosti na správné zjištění soudu I. stupně, v tom smyslu že výpočtem na základě postupu podle stanov žalovaného by vystupující člen družstva nezískal ani minimální vypořádací podíl, před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 3) jeho odvolání, a to právě s ohledem na správné závěry soudu I. stupně ohledně rozsahu splnění vkladové povinnosti žalobkyní, jakož i s ohledem na správné zjištění soudu I. stupně týkající se skutečné tržní ceny předmětného podílu.

Dále v návaznosti na shora uvedené odvolací soud konstatuje, že zánik účasti v bytovém družstvu představuje ztrátu vlastnictví družstevního podílu, jenž jako věc zaniká, přičemž jeho hodnotu fakticky získává bytové družstvo tím, že může s uvolněným bytem v souladu se zákonem, stanovami a se smluvními ujednáními (např. s bankou) nakládat. Může jej tržně pronajímat a krýt tak nutné splátky úvěru, může přijmout nového zájemce o členství, jenž splatí další členský vklad ve výši vyplaceného vypořádacího podílu předchozího člena, může bytovou jednotku prodat, např. pokud splatí bance anuitu připadající na uvedený byt atd. Je přitom věcí pouze smluvní volnosti, zda družstvo má sjednánu s bankou možnost jednorázového splacení anuity týkající se konkrétního bytu. Z tohoto důvodu před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 19) jeho odvolání.

Podle právního názoru odvolacího soudu, s ohledem na základní důvod nabývání účasti v bytových družstvech, by měl mít nabyvatel družstevního podílu rozumnou míru jistoty, že investice, již do zajištění bydlení vložil, mu zůstane zachována, a to bez ohledu na to, zda účast v bytovém družstvu nabývá originárně (za členský vklad) či derivativně (zpravidla za úplatu zaplacenou za nabývaný družstevní podíl). Člen družstva musí mít jistotu, že o tuto investici nebude připraven ani tehdy, zanikne-li jeho účast v bytovém družstvu bez jeho právního nástupce. Zachování této rozumné míry jistoty je přitom i ve veřejném zájmu, neboť má význam pro stabilitu a transparentnost trhu s byty.

Podle odvolacího soudu neexistují důvody, pro něž by mělo bytové družstvo na zániku účasti svého člena profitovat. Opačný výklad by, s ohledem na účel účasti v bytovém družstvu, vedl k nepřípustnému zásahu do vlastnického práva k družstevnímu podílu. Proto také právní úprava vypořádání mezi členem bytového družstva, jehož účast zanikla bez právního nástupce a bytovým družstvem je založena na principu zvýšené ochrany členů bytového družstva, z něhož plyne, že vypořádací podíl člena bytového družstva musí vycházet ze skutečné (tržní) hodnoty družstevního podílu bývalého člena družstva (určenou ke dni zániku členství) tak, aby mezi touto tržní hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly. Před odvolacím soudem tak nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 8), 9) a 10) jeho odvolání.

Shora uvedený náhled odvolacího soudu na vypořádací podíl člena bytového družstva má oporu ve skutečnosti, že bytové družstvo v postavení vlastníka bytu, s nímž byla spojena práva bydlícího člena družstva, jehož účast v družstvu zanikla, má možnosti naložit s uvolněným bytem (jak naznačeno shora) tak, aby zánik účasti člena bytového družstva bez jeho právního nástupce mělo zpravidla na toto družstvo hospodářsky neutrální dopad.

Jak bylo uvedeno, zákon neumožňuje, aby výše vypořádacího podílu člena družstva, jehož účast v družstvu zanikla, byla určena na základě stanov částkou nižší, než kolik činí částka vyjadřující rozsah splněné vkladové povinnosti člena v bytovém družstvu.

V konkrétním projednávaném případě je zřejmé, že se žalovaný domáhá toho, aby výše vypořádacího podílu žalobce byla vypočtena podle č. 21 stanov družstva. Podle těchto se hodnota podílu žalobkyně blíží nule, když stanovy umožňují družstvu se vypořádat jen tak, že si bývalý člen v budoucnu odkoupí od žalovaného družstva byt, a to i v případě, že by např. ukončil svoji účast v družstvu a měl v úmyslu se odstěhovat nebo by byl veden snahou ukončit zcela právní vztahy s žalovaným. Za této situace ani odvolací soud neshledává takovéto ustanovení stanov platným, a to pro rozpor stanov v této části s kogentním ustanovením zákona (§ 748 odst. 1 ZOK).

Za těchto podmínek soud I. stupně postupoval správně a ve shodě se shora uvedeným názorem odvolacího soudu, jestliže cenu vypořádacího podílu určil po zjištění rozsahu splnění vkladové povinnosti žalobkyní a po zjištění tržní ceny družstevního podílu tak, že výši vypořádacího podílu stanovil s ohledem na jeho běžnou tržní cenu podílu. Ježto tato tržní cena přesahovala rozsah splněné vkladové povinnosti, správně soud I. stupně vzal za výchozí právě zjištěnou tržní cenu. K tomu odvolací soud doplňuje, že s ohledem na shora uvedené nespatřuje nic zvláštního v tom, že tržní hodnota uvedeného podílu o určitou částku převyšuje rozsah žalobkyní splněné vkladové povinnosti, když tento mírný cenový rozdíl nepřípustným způsobem nezvýhodňuje žalobkyni ani neznevýhodňuje žalovaného, jenž může nakládat s uvolněným bytem, jak bylo uvedeno shora. Proto před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod odvolacími body 8) a 9) shora.

Podle právního názoru odvolacího soudu nestanovila-li smlouva o přidělení družstevní jednotky nebo jiná smlouva uzavřená mezi žalobcem a družstvem (včetně stanov jako smlouvy sui generis) něco jiného, soud I. stupně správně vycházel ze skutečnosti, že každá měsíční platba označená v předpisu plateb jako „hypotéka - byt“ byla platbou nejen do fondu členských vkladů jako plnění na další členský vklad, ale ve zbytku i platbou do úvěrového fondu na pokrytí nákladů úvěrového financování (tzv. dluhové služby), kdy platba označená v předpisu plateb jako „hypotéka - byt“ ve stanovené výši zahrnovala částku ve výši přibližně 60% předepsané částky jako pravidelnou měsíční splátku do fondu členských vkladů na další členský vklad vycházející z celkové výše dalšího členského vkladu a počtu pravidelných splátek. Částka podle předpisu plateb označeném jako „hypotéka - byt“ ve zbývající části (nad dílčí splátku dalšího členského vkladu) zahrnovala i zbylou část jako měsíční platbu do úvěrového fondu. Ostatně podle odvolacího soudu by neodpovídalo smluvním ujednáním žalobkyně a žalovaného, jakož i stanovám, jestliže by žalovaný podle své úvahy ze souhrnné platby nazvané „hypotéka - byt“ netransparentně přesunoval částky určené na další členský vklad, (mající význam z hlediska plnění základních povinností žalobce vůči družstvu a z hlediska jejího vypořádání v případě zániku členství žalobce) a částky určené na dluhovou službu. Na tomto místě odvolací soud konstatuje, že se neztotožňuje s postupem žalovaného, jenž vůči členům družstva vystupuje jako úvěrující hypoteční banka vyžadující velmi složité (z hlediska výpočtu) anuitní splácení hypotečního úvěru. Podle odvolacího soudu je nutno oddělit smluvní vztahy družstva a úvěrující banky a na druhé straně vztahy družstva a jeho členů, regulovaných zákony a stanovami, a to např., jako v projednávané věci, v otázkách vypořádání bývalého člena družstva, jehož účast v družstvu zanikla. Bez opory ve stanovách nebo v zákoně, nelze vztahy družstva vůči hypoteční úvěrové bance přenášet automaticky na členy družstva, aniž by bylo zřejmé, jaká právní jednání tvoří oporu pro postup družstva vůči svým členům. Z těchto důvodů před odvolacím soudem nemohla obstát ani odvolací argumentace žalovaného uvedená pod bodem 4), 5) a 6) jeho odvolání, poukazující na splácení závazku družstva bance a na přenášení závazku družstva vůči bance na své členy, kdy žalovaný z důvodu svých závazků vůči bance odmítá vyplatit vypořádací podíl žalobci, byť vyplacení vypořádacího podílu má oporu ve shora uvedených ustanoveních zákona. Takovéto nepodložené a zavádějící směšování vztahů vůči bance a vůči členům (bývalým členům) družstva potom stojí i za nedůvodnou argumentací žalovaného v bodě 7) jeho odvolání, kdy znalecký ústav nedůvodně vycházel z žalovaného nesprávného smluvně nepodloženého předpokladu o anuitním splácení dalšího členského vkladu žalobcem. I zde je možno zopakovat, že úvahy žalovaného ohledně výpočtu vypořádacího podílu do značné míry zpochybňuje postup samotného žalovaného, jenž sám své výpočty neuznává, když není ochoten dle svých závěrů podložených jeho výpočty postupovat a vyplatit žalobkyni, byť pouze částku, jíž sám vypočetl.

Před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace žalovaného uvedená pod bodem 17) jeho odvolání, když z listin uváděných žalovaným (č.l. 119 a 166) nelze dovodit částečný zánik pohledávky žalobkyně a argumentace soudu I. stupně uvedená na str. 27-28 napadeného rozsudku obstojí.

Konečně odvolací soud shledal úspěšnou argumentaci žalovaného uvedenou pod bodem 15) jeho odvolání, když i podle odvolacího soudu do tržní ceny podílu nelze připočítávat základní členský vklad 2 500 Kč, neboť ten je již zohledněn v tržní ceně. S ohledem na skutečnost, že znalkyně, v jinak správném znaleckém posudku, stanovila cenu předmětného podílu částkou 705 175 Kč a soud I. stupně přiznal žalobkyni nárok toliko v rozsahu 436 675 Kč s přísl., nemá uvedené drobné pochybení vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku.

Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal proti neúspěšnému žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odvolacím řízení žalobkyni vznikly náklady ve výši 40 274 Kč představované náklady na právní zastoupení stanovenými podle § 6 odst. 1, § 7, § 11, § 13 odst. 3 a 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), když zástupci žalobkyně náleží odměna za 3 úkony právní služby jejího advokáta po 10 060 Kč za vyjádření se k odvolání žalovaného, za vyjádření se k doplnění odvolání žalovaného a za účast právního zástupce při jednání odvolacího soudu dne 28. června 2022. Dále má advokát žalobkyně právo na režijní paušál ve výši 3x 300 Kč. Zástupce žalobkyně má rovněž právo na náhradu cestovních výdajů ve výši 1 604 Kč vynaložených na jízdu vozidlem [Anonymizováno] RZ [Anonymizováno] na trase [adresa] a zpět (220 km, spotřeba 5,5 l nafty na 100 km při ceně 36.10/l). Zástupce žalobkyně má podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu právo na náhradu za promeškaný čas ve výši 600 Kč. Konečně zástupce žalobce má podle § 137 odst. 3, odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu za advokátem odvedenou DPH ve výši 6 990 Kč.

Proto bylo rozhodnuto v bodu II. výroku tohoto rozsudku tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech odvolacího řízení částku 40 274 Kč k rukám zástupce žalobkyně.