o neplatnost usnesení valné hromady přijatého mimo zasedání dne 9. 2. 2021, o odvolání účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, č. j. 74 Cm 72/2021-98

1. Návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 7. 5. 2021 se navrhovatel vůči společnosti [Jméno advokátky B]. (dále jen „společnost“) domáhal, aby soud rozhodl, že usnesení valné hromady přijaté mimo zasedání dne 9. 2. 2021, kterým byl navrhovatel s účinností od data přijetí usnesení odvolán z funkce jednatele společnosti pro porušení povinností z výkonu funkce (dále jen „sporné rozhodnutí“) není usnesením valné hromady společnosti, eventuálně, že toto usnesení je neplatné.

2. Navrhovatel uvedl, že se s [Anonymizováno] dohodli, že se stanou obchodními partnery. Každý z nich tak 17. 1. 2019 nabyl 50% podíl ve společnosti, avšak nikoli přímo. Navrhovatel podíl nabyl prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. (dnes [právnická osoba] - dále jen „navrhovatelův společník“), v níž vlastnil 100% podíl na základním kapitálu a byl jejím jediným jednatelem, zatímco Robert Vojáček tak učinil prostřednictvím společnosti [právnická osoba]., v níž vlastnil 100% podíl a byl jejím jediným jednatelem (dále jen „[Anonymizováno]“). Navrhovatel i [Anonymizováno] se stali jednateli společnosti s tím, že jménem společnosti jednali každý samostatně. Dne 9. 2. 2021 rozeslal [Anonymizováno] z datové schránky společnosti do datových schránek společníků návrh rozhodnutí per rollam o odvolání navrhovatele z funkce jednatele společnosti pro porušení povinností z výkonu funkce. Porušení povinností spatřoval návrh v tom, že navrhovatel nepodal jménem společnosti daňové přiznání za léta 2018 a 2019 a zatajil to druhému jednateli společnosti, pročež společnosti hrozí sankce ze strany finanční správy, že v rozporu se zájmy společnosti překazil vypořádání mezi společností, [právnická osoba] a [Anonymizováno] spočívající v kapitálovém vstupu do [Anonymizováno], který byl pro společnost velice výhodný, a že při zastupování společnosti ve funkci předsedy představenstva [právnická osoba]. nejednal s péčí řádného hospodáře a společnost vystavil odpovědnosti za újmu ve výši nejméně 4 miliony Kč. Lhůta k hlasování o návrhu byla stanovena na 15 dnů od jeho doručení. Uvedl však přitom, že za situace, kdy navrhovatel je jediným společníkem navrhovatelova společníka, nevykonává navrhovatelův společník při hlasování o navrženém usnesení hlasovací právo. Ještě téhož dne potom [Anonymizováno] oznámil výsledek hlasování s tím, že navrhovatel byl odvolán z funkce jednatele společnosti. Oznámení bylo navrhovatelovu společníkovi doručeno 10. 2. 2021.

3. Navrhovatel považuje napadené rozhodnutí společníků za neplatné z několika důvodů. Předně návrh rozhodnutí byl navrhovatelovu společníku doručen jen do datové schránky, nikoli na adresu uvedenou v seznamu společníků, jak ukládá zákon. Navrhovatel dále není společníkem společnosti a navrhovatelův společník není společníkem, který by ve smyslu § 173 odst. 2 z. o. k. jednal s navrhovatelem ve shodě. Úpravu sistace hlasovacího práva je třeba s ohledem na zásah do základního práva společníka vykládat restriktivně a není ji možné rozšiřovat na případy, které nejsou zákonem předvídané. Sistaci hlasovacího práva ve sporném případě nepředpokládá ani společenská smlouva. Kromě toho navrhovatel neporušoval povinnosti vyplývající z funkce jednatele. Daňová přiznání měl za společnost podat [Anonymizováno], vypořádání se společnostmi [Anonymizováno] a [právnická osoba] bylo pro společnost nevýhodné a navrhovatel neporušoval povinnosti člena statutárního orgánu [právnická osoba]. Podmínky pro sistaci hlasovacího práva navrhovatelova společníka proto nebyly splněny. Navíc sporné usnesení nemohlo být přijato 9. 2. 2021, neboť v tento den ještě navrhovatelovu společníkovi neplynula lhůta k hlasování. Navrhovatel měl proto sporné usnesení za zdánlivé.

4. Společnost ve svém vyjádření poukázala na to, že záměrem společnosti bylo provést [právnická osoba]. procesem restrukturalizace, pročež společnost byla statutárním orgánem [právnická osoba]. a podílela se na financování její restrukturalizace. Navrhovatel překazil připravené vypořádání, kterým by společnost nabyla nepřímo akcie [právnická osoba]., nejednal s péčí řádného hospodáře při zastupování společnosti ve funkci statutárního orgánu [Anonymizováno] a za samotnou společnost nepodal daňové přiznání. To vyvolalo rozepře mezi jednateli společnosti, které vyústily v návrh sporného rozhodnutí per rollam. Návrh byl Vojáčkovu společníku doručen 9. 2. 2021 a ještě téhož dne obdržela společnost souhlas [Anonymizováno]. Navrhovatelovu společníku se nepodařilo návrh doručit do jeho sídla, neboť se jedná o sídlo virtuální a pověřený pracovník odmítl zásilku převzít s tím, že navrhovatelův společník nemá zaplacen příjem pošty. Navrhovatelův společník tak zmařil doručení. S cílem chránit práva navrhovatelova společníka mu byl návrh zaslán ještě 9. 2. 2021 do datové schránky, kde si ji navrhovatelův společník ještě téhož dne otevřel.

5. Společnost namítala, že navrhovatel nemá k podání návrhu na vyslovení neplatnosti sporného rozhodnutí aktivní legitimaci, neboť pozbyl postavení jednatele a netvrdí, že by měl na vyslovení neplatnosti, případně nicotnosti napadeného rozhodnutí právní zájem. Navrhovateli neplynula z funkce jednatele žádná práva, neboť nebyla uzavřena smlouva o výkonu funkce. Dále společnost poukazovala na účel sistace hlasovacího práva, kterým je ochrana společnosti před možnými negativními důsledky pokračujícího porušování povinností člena voleného orgánu. Má zabránit tomu, aby jednatel zmařil své odvolání pomocí vlastních hlasů. Proto také § 173 odst. 2 z. o. k. rozšiřuje okruh osob se sistovanými hlasovacím právem i na osoby, s nimiž odvolávaný společník jedná ve shodě. Uvedený účel by byl zmařen, pokud by se prosadil jazykový výklad § 173 z. o. k. Proto je třeba zaplnit existující mezeru v zákoně a zákaz výkonu hlasovacího práva aplikovat také na případ, kdy jednatel odvolávaný pro porušení povinností z výkonu funkce drží ve společnosti podíl prostřednictvím jiné korporace, jejímž je jediným společníkem a členem statutárního orgánu. Sporné rozhodnutí dále není nicotné, neboť rozhodnutí per rollam je přijato již doručením vyjádření posledního společníka k návrhu. Měl-li navrhovatelův společník sistováno hlasovací právo, bylo sporné rozhodnutí přijato již okamžikem doručení návrhu tomuto společníkovi, neboť ten má právo být o návrhu informován, avšak hlasovat nesmí.

6. Soud prvního stupně napadeným usnesením vyslovil neplatnost sporného usnesení (výrok I.) a navrhovateli přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dokazováním zjistil, že navrhovatel je v obchodním rejstříku zapsán jako jednatel společnosti, že navrhovatelův společník a Vojáčkův společník drží každý po 50% podílu, že navrhovatel je jediným společníkem a jednatelem navrhovatelova společníka, že návrhem z 9. 2. 2021 bylo navrženo odvolání navrhovatele z funkce jednatele pro porušení povinností s tím, že lhůta k vyjádření byla stanovena na 15 dnů, a že tento návrh byl navrhovatelovu společníku doručen 9. 2. 2021 do datové schránky. Ještě 9. 2. 2021 bylo rozesláno oznámení o schválení návrhu. Soud prvního stupně sice provedl i další důkazy, avšak vzhledem k níže uvedenému právnímu názoru je nehodnotil.

7. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že tvrzené nedostatky sporného rozhodnutí nemohou založit jeho nicotnost, neboť nejde o rozhodnutí, které by nebylo v pravomoci valné hromady. Dále není rozhodné, zda bylo navrhovatelovu společníku doručováno na adresu uvedenou v seznamu společníků, nebo do datové schránky. Nebyla však dodržena 15denní lhůta k vyjádření se k návrhu, kterou je třeba společníkovi poskytnout i tehdy, má-li sistováno hlasovací právo. Společník má totiž i tehdy právo se k navrhovanému rozhodnutí vyjádřit. Vedle toho bylo navrhovateli hlasovací právo sistováno neoprávněně. Navrhovatel nebyl společníkem účastníka. Je sice skutečností, že navrhovatelův společník byl navrhovatelem zcela ovládán, avšak hlasovací právo by mu mohlo být sistováno jen tehdy, pokud by společníkem byl i sám navrhovatel. Okruh osob se sistovaným hlasovacím právem nelze výkladem rozšiřovat, neboť sistací je zasaženo do základního právo společníků na účast na rozhodování společnosti. Sporné rozhodnutí proto nebylo přijato platně, neboť nebylo přijato nadpoloviční většinou společníků. Soud prvního stupně proto vyslovil neplatnost napadeného usnesení, aniž se zabýval tím, zda navrhovatel skutečně porušil povinnosti jednatele.

8. Proti tomuto usnesení podala společnost odvolání, ve kterém rozvedla argumenty, které uváděla již před soudem prvního stupně. Zopakovala, že výklad prosazovaný navrhovatelem a přijatý soudem prvního stupně by popřel účel sistace hlasovacího práva. Jedná se o bezdůvodnou diferenciaci obdobných případů, která odporuje ústavnímu požadavku na bezrozpornost a vnitřní jednotu právního řádu. V případě sporného rozhodnutí jde o identický střet zájmů, jako v případě, kdy je odvolávaný jednatel sám společníkem společnosti, případně ještě společně se „svou“ korporací. Společnost navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Navrhovatel ve svém vyjádření také rozvedl své argumenty, které uvedl již v návrhu. Upozornil na závěry Nejvyššího soudu, podle kterého má být úprava sistace hlasovacího práva vykládána restriktivně, a také na důvodovou zprávu k novele zákona o obchodního korporacích, která sice rozšířila důvody sistace hlasovacího práva, avšak nikoli na společníky, v nichž má odvolávaný jednatel účast nebo je členem jejich voleného orgánu. Sistaci v uvedených případech si však společníci mohou ujednat ve společenské smlouvě. Neexistuje tedy žádná mezera v zákoně, kterou by bylo třeba vyplnit. Společnost tak sistací hlasovacího práva výrazně zasáhla do práv navrhovatele. Navrhovatel navrhl potvrzení napadeného usnesení.

10. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Řízení o přezkoumání usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je řízením ve statusové věci právnické osoby podle § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a má charakter řízení nesporného.

12. Pro projednávanou věc je rozhodné znění zákona o obchodních korporacích č. 90/2012 Sb., účinné ke dni přijetí sporného usnesení, tj. po novele č. 33/2020 Sb. (dále jen „z. o. k.“).

13. Podle § 191 odst. 1 věty první a druhé z. o. k. každý společník, jednatel, člen dozorčí rady, je-li zřízena, nebo likvidátor se může v mezích tohoto ustanovení dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo společenskou smlouvou. Bylo-li rozhodnuto mimo valnou hromadu nebo bylo-li rozhodnutí valné hromady přijato dodatečně, právo podat návrh zanikne uplynutím 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o přijetí rozhodnutí podle § 174 odst. 3 nebo § 177, nejdéle však uplynutím 1 roku od přijetí tohoto rozhodnutí.

14. Nejvyšší soud v usnesení z 22. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5352/2015, dovodil, že „bývalý jednatel společnosti s ručením omezeným má zásadně právní zájem na vyslovení neplatnosti kteréhokoli usnesení valné hromady společnosti, jímž byl ze své funkce odvolán (a pokud byl odvolán opakovaně, pak všech takových usnesení). Shledá-li totiž soud v řízení podle § 131 obch. zák., že usnesení valné hromady o odvolání jednatele je v rozporu s právními předpisy či společenskou smlouvou, a vysloví-li z tohoto důvodu neplatnost takového usnesení, platí, že dotčenému jednateli nezanikla (v důsledku odvolání napadeným usnesením) funkce jednatele. Jinými slovy, vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady se přímo dotýká práv a povinností odvolaného jednatele.“ Právní zájem jednatele přitom není dán jen právem na odměnu za výkon funkce. I kdyby vykonával funkci bezplatně, může mít (a v projednávané věci zřejmě má) zájem na dalším výkonu funkce jednatele, ve které může zásadně ovlivňovat hospodaření společnosti. Navrhovatel je tak k podání návrhu aktivně legitimován.

15. Sistaci hlasovacího práva ve společnosti s ručením omezeným upravuje § 173 z. o. k.: Společník nevykonává hlasovací právo, jestliže (a) valná hromada rozhoduje o jeho nepeněžitém vkladu, (b) valná hromada rozhoduje o jeho vyloučení nebo o podání návrhu na jeho vyloučení soudem, (c) valná hromada rozhoduje o tom, zda jemu nebo osobě, s níž jedná ve shodě, má být prominuto splnění povinnosti, anebo zda má být odvolán z funkce člena orgánu společnosti pro porušení povinností při výkonu funkce, (d) je v prodlení s plněním vkladové povinnosti nebo se splněním příplatkové povinnosti, a to v rozsahu prodlení nebo (e) tak určí společenská smlouva z jiného důležitého důvodu (odstavec 1). Omezení výkonu hlasovacího práva podle odstavce 1 písm. a) až c) se vztahuje i na společníky, kteří jednají se společníkem, který nemůže vykonávat hlasovací právo, ve shodě (odstavec 2).

16. Otázku, kdy je namístě použití analogie, řešila judikatura mnohokrát. Poukázat lze např. na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13: „Pokud zákon výslovně stanoví, že dopadá na skutkové podstaty A, B, C, má soudce a priori dvě možnosti, jak nastolenou otázku posoudit ve vztahu ke skutkovým podstatám D, E, F (a dalším). Obecně může postupovat podle doslovného výkladu vykládaného ustanovení, např. za použití argumentu a contrario, a zákon na skutečnosti výslovně neuvedené (D, E, F a další) nepoužít. […] Nicméně obecně akceptovatelná je i cesta jiná. Soudce by si totiž měl položit otázku, zda případný interpretační závěr, získaný argumentem a contrario, nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva cestou analogie legis (za pomoci argumentu a simili či a fortiori). […] Hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Pokud je hodnotově nekoherentní úprava zákonodárcem skutečně chtěná (je si vědom rozporu s teleologickým pozadím právního řádu, a přesto takovou úpravu přijme), je tím posílen demokratický princip a princip dělby moci, když tvorba práva přísluší primárně demokraticky zvolenému zákonodárci, nikoli soudci. To, zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze zjistit především jasně průkazným úmyslem zákonodárce; jde o skutečnou vůli zákonodárce (subjektivní historický výklad), nikoli o vůli, která se bude jen předpokládat (platí totiž presumpce opačná, předpoklad racionálního zákonodárce). Tímto způsobem lze tedy zodpovědět i související otázku, kdy lze aplikované ustanovení právního předpisu dotvořit […].“

17. Nejvyšší soud pak v rozsudku z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018, uveřejněném pod R 62/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v návaznosti na předeslaný nález doplnil: „O soudcovské dotváření práva tak jde tehdy, když soudní rozhodnutí dospívá k řešení, které nemá oporu ani v nejširším možném jazykovém významu textu právního předpisu. Jinak řečeno, právní předpis obsahuje mezeru, která může být buď pravá, nebo nepravá (teleologická). Teleologická (nepravá) mezera v zákoně je dána neúplností explicitní zákonné úpravy, která se podává z rozporu mezi smyslem a účelem zákonné úpravy na straně jedné a jeho doslovného významu na straně druhé. Podle § 2 odst. 1 věty druhé a odst. 2 části věty za středníkem o. z. je rozhodující smysl příslušného ustanovení, nikoliv jeho jazykové vyjádření. Nepravá otevřená teleologická mezera pak je taková, kdy zákonný text vyjadřuje méně, než odpovídalo smyslu jeho regulace. Právní norma dopadá pouze na určitou skutkovou podstatu, a nikoliv na skutkovou podstatu jinou, a neexistuje přitom rozumný důvod, proč by se na tuto obdobnou skutkovou podstatu neměla použít. Jde o argumentaci podobností, přičemž platí, že kde je stejný smysl a účel, má být stejná úprava“.

18. Navrhovatel správně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3387/2013, podle kterého „při výkladu právní úpravy sistace hlasovacího práva nelze přehlížet, že jde o významný zásah do jednoho ze základních práv společníka, resp. výjimku z pravidla, podle něhož společník má právo se prostřednictvím výkonu hlasovacího práva podílet na řízení společnosti a kontrole její činnosti (§ 122 odst. 1 obch. zák.). Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována.“

19. Novela č. 33/2020 Sb. doplnila nové případy sistace hlasovacího práva, a to v odstavci 1 písm. e) a druhý odstavec. Důvodová zpráva výslovně cituje shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu, v reakci na něž byl doplněn do § 173 z. o. k. druhý odstavec, a uvádí: „Navrhuje se výslovně připustit, že společenská smlouva může určit jiný důležitý důvod, pro který společník nemůže vykonávat hlasovací právo. V praxi se objevuje především požadavek na omezení hlasovacího práva společníka, jenž se nachází ve střetu zájmů; střet zájmů je bezesporu jiným důležitým důvodem.“

20. Případ, kdy je společník ovládán odvolávaným jednatelem, je zajisté případem střetu zájmů. Zákonodárce však v § 173 odst. 1 písm. e) z. o. k. výslovně ponechal na společnících, zda sistaci hlasovacího práva v případě takového střetu zájmů zakotví ve společenské smlouvě. Předeslaný případ tak představuje vědomou (zákonodárcem chtěnou) mezeru v zákoně, respektive jde o situaci, kterou zákonodárce řešil jinak, než zákonem nařízenou sistací. Společností prosazovaný analogický výklad proto ani podle odvolacího soudu není namístě.

21. Soud prvního stupně proto správně dospěl k závěru, že navrhovatelův společník neměl zakázáno vykonávat své hlasovací právo. Při hlasování o sporném rozhodnutí tedy nebylo dosaženo potřebné nadpoloviční většiny hlasů. Sporné rozhodnutí je proto neplatné.

22. Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že správný je i závěr soudu prvního stupně o tom, že na sporné rozhodnutí se podle § 245 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a § 45 odst. 1 a 2 z. o. k. nehledí, jako by nebylo přijato. Nedostatek usnášeníschopnosti či nedostatečný počet hlasů pro napadené rozhodnutí jsou totiž zásadně důvody neplatnosti, nikoli nicotnosti usnesení valné hromady (srov. soudem prvního stupně správně citované usnesení Nejvyššího soudu, uveřejněné pod R 62/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totéž platí i v případě rozhodování per rollam, jehož výsledky byly vyhlášeny předtím, než skončila lhůta k hlasování, nebo než hlasovali všichni oprávnění společníci (§ 177 odst. 2 z. o. k.).

23. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť je věcně správné.

24. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle § 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšnému navrhovateli. Náklady navrhovatele sestávají z

a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím ve 2 úkonech právní služby (sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 6 200 Kč,

b. 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 600 Kč,

c. náhrady za 21 % DPH ve výši 1 428 Kč.