o určení společníka společnosti s ručením omezeným, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, č. j. 73 Cm 231/2021-146,

1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 25. 5. 2021 domáhala se žalobkyně určení, že první žalovaný je jediným společníkem společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen „společnost“). V žalobě uvedla, že se domáhá určení vlastnického práva k podílu prvního žalovaného ve společnosti. Žalobkyně a první žalovaný jsou manželé, manželství uzavřeli 22. 3. 1998. Rozsah jejich společného jmění nebyl modifikován. Žalovaný nabyl podíl ve společnosti úplatně za trvání manželství a z prostředků společného jmění, do obchodního rejstříku byl jako společník zapsán 16. 9. 2016. První žalovaný převedl podíl na druhou žalovanou (svou matku) smlouvou ze dne 22. 10. 2020, aniž s tím žalobkyně souhlasila. Žalobkyně se dovolala relativní neplatnosti této smlouvy dopisem ze dne 30. 4. 2021. Žalovaní přesto neuvedli stav zapsaný v obchodním rejstříku do původního stavu. První žalovaný převedl podíl na druhou žalovanou těsně poté, co žalobkyně podala návrh na rozvod manželství. První žalovaný společnost fakticky ovládá i nadále. Převod podílu tedy neměl žádný ekonomický smysl; jeho cílem bylo pouze „umenšit masu aktiv SJM ve snaze krátit majetková práva žalobkyně v rámci vypořádání SJM“.

2. Usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. Ncp 646/2021-47, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil Městskému soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“).

3. Žalovaní namítali, že podíl nebyl součástí společného jmění žalobkyně a prvního žalovaného, neboť jej první žalovaný získal darem od svých rodičů. Původně byl jediným společníkem společnosti otec prvního žalovaného [Jméno žalované] st., který již zemřel. Důvodem převodu podílu na druhou žalovanou je poslední vůle otce a vlastně i podmínky darování, podle kterých měl být dar rodičům vrácen, nebudou-li fungovat rodinné vztahy. Chování žalobkyně vůči žalovaným je již delší dobu vyhrocené, žalobkyně „odstavila“ druhou žalovanou od kontaktu s vnoučaty, ničí vztahy prvního žalovaného s dětmi, očerňuje jej a kriminalizuje. Druhá žalovaná proto iniciovala vrácení daru do původní rodinné sféry.

4. Žalovaní později své vyjádření doplnili tak, že podíl byl na prvního žalovaného převeden za symbolickou cenu 1 000 Kč, která nebyla a ani podle dohody stran neměla být zaplacena, protože šlo fakticky o dar. Skutečná hodnota podílu byla podstatně vyšší, pohybovala se kolem 2 milionů Kč. Podmínkou převodu bylo, že podíl vždy zůstane rodině a že v případě rozpadu manželství druhého žalovaného bude vrácen rodičům. Smlouva o převodu byla uzavřena 15. 11. 2013, avšak do obchodního rejstříku byl převod zapsán až v roce 2016 po smrti [Jméno žalované] st., který chtěl mít společnost po kontrolou. První žalovaný potom převedl podíl zpět druhé žalované za stejných podmínek, tj. také za symbolickou (a neuhrazenou) cenu 1 000 Kč. Druhá žalovaná doplnila, že kupní smlouvy považuje za simulované, ve skutečnosti šlo o dar.

5. Žalobkyně v reakci na uvedené vyjádření upozornila, že první žalovaný je zkušeným podnikatelem, kterému nic nebránilo uzavřít smlouvu o převodu podílu jako smlouvu darovací, zejména za situace, že podíl by se potom nestal součástí společného jmění. Pokud byla naopak uzavřena smlouva kupní, bylo by jejím smyslem, aby se podíl stal součástí společného jmění. Účelem opožděného zápisu prvního žalovaného jako společníka bylo, aby se podíl nestal součástí dědictví po otci žalovaného a neměli na něj nárok sourozenci žalovaného. Žalobkyně tvrdila, že na počátku jejich vztahu s prvním žalovaným neměl velký majetek žádný z nich a žalobkyně se společného podnikání aktivně účastnila.

6. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalovaným přiznal náklady řízení (výroky II. a III.).

7. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně a první žalovaný jsou od 22. 3. 1998 manželi a že jejich společné jmění nebylo modifikováno. [Jméno žalované] [Anonymizováno]. koupil podíl ve společnosti smlouvou ze dne 19. 10. 2007 od [jméno FO] za 200 000 Kč. Dne 15. 3. 2013 uzavřel s prvním žalovaným smlouvu, kterou mu podíl převedl za úplatu ve výši 1 000 Kč, kterou měl první žalovaný uhradit v hotovosti bez zbytečného odkladu. Ke konci roku 2013 vykázala společnost aktiva i pasiva ve výši 6 714 000 Kč, z čehož 6 282 000 Kč představovaly pozemky a stavby. Cizí zdroje financování činily 4 999 000 Kč. Tyto hodnoty byly podobné jako v roce předchozím. Společnost vlastní nemovitosti v [adresa]. Smlouvou ze dne 22. 10. 2020 převedl první žalovaný druhé žalované podíl ve společnosti za úplatu ve výši 1 000 Kč.

8. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouvu o převodu podílu z 15. 11. 2013 je třeba posoudit podle tehdy platné právní úpravy, tj. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Podle té tvořil společné jmění manželů majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma za trvání manželství, s výjimkou majetku nabytého dědictvím nebo darem. Podle soudu prvního stupně svědčí převod podílu v hodnotě několika milionů Kč za úplatu ve výši 1 000 Kč o tom, že vůlí smluvních stran nebyl úplatný převod podílu, nýbrž jeho darování. Společnost v době převodu fungovala, vykazovala zisk, vlastnila majetek v hodnotě přes 6 milionů Kč a dlužila 4 999 000 Kč. Stěží si lze představit, že by podíl v takové společnosti převedl někdo za částku 1 000 Kč, za kterou se převádí společnosti nefunkční, dlouhodobě ztrátové, nemajetné, případně předlužené. Navíc šlo o převod z otce na syna. Současně podle soudu prvního stupně smlouva z 15. 11. 2013 splňovala náležitosti smlouvy o bezúplatném převodu obchodního podílu. Smlouva kupní je tedy ve smyslu § 41a obč. zák. simulovanou, ve skutečnosti se jednalo o darování. Podíl se proto nestal součástí společného jmění, a proto k jeho dalšímu převodu na druhou žalovanou nebylo třeba souhlasu žalobkyně.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Skutečnosti, že kupní cena podílu byla nízká a že se jednalo o převod z otce na syna, podle ní nestačí pro závěr, že se jednalo o zastřenou smlouvu darovací. Nízká úplata podle žalobkyně ještě neznamená ani neplatnost prvního úkonu, ani simulaci. Prvnímu žalovanému nic nebránilo uzavřít smlouvu darovací, zvlášť pokud se jednalo o osoby zkušené jako v podnikatelském, tak v právním prostředí. Žalobkyně odkázala na judikaturu, podle které je pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, nezbytný pečlivě zjištěný skutkový základ. Především je třeba zjistit, proč strany projevily navenek formálně zcela jinou vůli, než kterou skutečně měly. Přitom je třeba právní úkon vyložit podle § 35 odst. 2 obč. zák., přičemž taková interpretace nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Určitost písemného právního úkonu je pak dána obsahem listiny.

10. Tvrzení žalovaných jsou podle žalobkyně navíc rozporná. Pokud si rodiče prvního žalovaného skutečně přáli, aby podíl zůstal v jejich rodině a jejich rodinné podnikání nebylo dotčeno rozpadem manželství žalobkyně a prvního žalovaného, nedávalo smyslu uzavírat smlouvu kupní, pokud si žalovaní byli dobře vědomi, že dar není součástí SJM. Navíc ujednání o rozvazovací podmínce rozpadu manželství ve smlouvě o převodu podílu z 15. 11. 2013 zcela absentuje. Přitom uvedená smlouva naopak obsahuje ujednání, že smí být měněna a doplňována jen písemně. Pokud by takové ujednání o rozvazovací podmínce skutečně existovalo, zanikla by smlouva z roku 2013 automaticky, aniž by bylo třeba uzavírat další smlouvu o převodu podílu. Ostatně i smlouva z roku 2020 má formu smlouvy kupní. Navíc druhá žalovaná v odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření uvedla, že vrácení daru nemělo žádnou souvislost s rozvodem manželství žalobkyně a žalovaného č. 1. K uvedeným rozporům soud prvního stupně nepřihlédl.

11. Tvrzení prvního žalovaného jsou potom podle žalobkyně nevěrohodná už proto, že v řízení o výchově a výživě jejich společné dcery tvrdil, že je zcela nemajetný, načež bylo prokázáno, že disponuje majetkem v řádech stovek milionů Kč. Žalobkyně setrvává na svém tvrzení, že první žalovaný převedl podíl na druhou žalovanou za účelem spekulativního snížení majetku v SJM. Žalobkyně připomíná, že důkazní břemeno k prokázání, že věc nabytá za trvání manželství nespadá do společného jmění, tíží žalovaného. Žalovaná podle ní toto břemeno neunesl. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaní se k odvolání nevyjádřili.

13. Žalobkyně podáním z 23. 11. 2023 opravila rozpor mezi žalobními tvrzeními a žalobním návrhem tak, že se nyní domáhá určení, že podíl ve společnosti je ve společném jmění žalobkyně a prvního žalovaného.

14. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

15. Podle ustálené judikatury „v odvolacím řízení je změna žaloby přípustná a z ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. vyplývá pouze, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Novým nárokem se přitom rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve - před soudem prvního stupně - uplatněným nárokem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021). Připustil-li by totiž odvolací soud uplatnění nového nároku, musel by obratem rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. rozsudek uveřejněný pod R 56/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Domáhala-li se žalobkyně určení, že první žalovaný je jediným společníkem společnosti, zatímco po změně žaloby se na základě týchž skutkových tvrzení domáhá určení, že 100% podíl ve společnosti je ve společném jmění manželů, nejde o uplatnění jiného nároku. Odvolací soud proto podle § 95 ve spojení s § 211 o. s. ř. připustil změnu žaloby. Tento závěr je tím spíše namístě za situace, kdy napadený rozsudek ani za původního znění žalobního návrhu neobstojí, jak vysvětleno níže.

16. Žaloba v projednávané věci je žalobou určovací ve smyslu § 80 o. s. ř.: Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

17. Podle ustálené judikatury věcnou legitimaci v řízení o určovací žalobě „má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009). Nejsou-li účastníky řízení všichni ti, kdo jsou účastníky právního vztahu, o který v řízení jde, musí být žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001).

18. Podle (žalobcem citovaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, „určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec (onen „pevný právní základ“), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.“

19. Soud prvního stupně se tedy měl především zabývat tím, zda se řízení účastní osoby, které jsou stranami právního vztahu, kterého se požadované určení týká, a zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Pokud by měl za to, že k otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně neuvedla dostatečná skutková tvrzení, případně k nim nenavrhla důkazy, měl ji poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud prvního stupně však otázku věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu zcela pominul a v napadeném rozsudku se k ní nevyjádřil. Již tato skutečnost činí napadený rozsudek ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a je důvodem jeho zrušení.

20. Předčasným je navíc i právní závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o převodu podílu z 15. 11. 2013 je smlouvou úplatnou (kupní) jen naoko a že ve skutečnosti jde o smlouvu darovací.

21. Podle § 3028 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).

22. Podle § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti.

23. V projednávané věci se tedy smlouva o převodu obchodního podílu ve společnosti ze dne 15. 11. 2013 řídila právní úpravou účinnou před 1. 1. 2014, tj. obchodním zákoníkem č. 513 /1991 Sb. (dále jen „obch. zák.“ - viz jeho § 261 odst. 3 písm. a/), její účinky na společné jmění manželů se potom řídí § 143 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“).

24. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, […]. Podobné pravidlo je ostatně obsaženo i v § 709 odst. 1 písm. b) o. z.

25. Podle § 144 obč. zák. platilo, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, uveřejněném pod R 48/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že stejné pravidlo platí i v současné době, byť občanský zákoník č. 89/2012 Sb. je výslovně neobsahuje. Žalobkyně tedy správně poukazuje v odvolání na to, že je na žalovaných, aby prokázali, že sporný podíl nebyl v době jeho převodu na druhou žalovanou součástí společného jmění žalobkyně a prvního žalovaného.

26. Jestliže se smlouva o převodu podílu ze dne 15. 11. 2013 řídí obchodním zákoníkem, je třeba ji především vyložit podle § 266 obch. zák., podle něhož: Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).

27. Judikatura k výkladu uvedeného ustanovení prošla určitým vývojem. Novější judikatura Nejvyššího soudu, s níž se ztotožňuje i soud odvolací, dospěla k závěru, že při výkladu smluv řídících se obchodním zákoníkem „soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.“

28. Podle § 41a odst. 2 obč. zák., má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený.

29. Žalobkyně správně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze den 2. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 24/2020, podle kterého „tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, resp. simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotii), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat.“

30. Soud prvního stupně postupoval v rozporu s citovanou ustálenou judikaturou, jestliže k závěru o tom, že smlouva o převodu obchodního podílu z 15. 11. 2023 byla úplatnou jen naoko a že ve skutečnosti šlo o darování, dospěl jen na základě zjištění, že cena podílu byla ujednána v symbolické výši a že šlo o převod z otce na syna. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou, proč první žalovaný a jeho otec vůbec ve smlouvě uváděli, že jde o úplatný převod, navíc za cenu zřejmě neodpovídající skutečné hodnotě podílu, a proč jednoduše převod neoznačili jako bezúplatný, zvlášť za situace, kdy údajně rodiče prvního žalovaného chtěli zabránit tomu, aby se podíl dostal mimo rodinu. Soud prvního stupně zcela pominul alternativní verzi žalobkyně, podle které byla smlouva uzavřena jako úplatná právě proto, aby se podíl stal součástí společného jmění žalobkyně a prvního žalovaného. Skutková zjištění soudu prvního stupně k otázce vůle stran při uzavírání smlouvy o převodu obchodního podílu z 15. 11. 2023 jsou tedy nedostatečná a neumožňují smlouvu podle vůle stran vyložit, případně ověřit, zda je skutečně pravdivé tvrzení žalovaných, že smlouva byla ujednána jako úplatná jen naoko. I v tomto ohledu je proto napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

31. Odvolací soud tudíž napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). V dalším řízení soud prvního stupně především posoudí, zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem a zda se řízení účastní všechny věcně legitimované subjekty. Shledá-li uvedené podmínky úspěchu určovací žaloby za splněné, opatří si řádný skutkový podklad pro výklad smlouvy o převodu podílu ze dne 15. 11. 2013, aby mohl dospět k závěru, zda se na základě této smlouvy stal sporný podíl součástí společného jmění žalobkyně a prvního žalovaného.

32. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soud prvního stupně závazný (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).