o přezkoumání přiměřenosti protiplnění, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 14 Cm 99/2007-903, 14 Cm 97/2007, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. 11. 2022, č. j. 14 Cm 99/2007-905, 14 Cm 97/2007,

1. Návrhem došlým soudu prvního stupně dne 23. 7. 2007 domáhali se navrhovatelé b) a c) a původní navrhovatel d) [tituly před jménem] [jméno FO], aby soud určil výši přiměřeného protiplnění, které měl původní účastník 1) [Jméno advokáta D]. (dále jen „hlavní akcionář“) zaplatit za jednu akcii společnosti [právnická osoba], [Anonymizováno] [Anonymizováno], o jmenovité hodnotě 1 000 Kč a 1 000 000 Kč (dále jen „cílová společnost“ a „akcie“) a aby hlavnímu akcionáři uložil zaplatit navrhovateli b) 4 061 3000 Kč s příslušenstvím, navrhovateli c) 1 041 250 Kč s příslušenstvím a původnímu navrhovateli d) 1 730 900 Kč s příslušenstvím. Návrhem došlým soudu prvního stupně 19. 7. 2007 domáhal se také navrhovatel a), aby soud určil výši přiměřeného protiplnění za jednu akcii cílové společnosti.

2. Usnesením ze dne 22. 3. 2011, č. j. 7 Cmo 292/2010-75, změnil Vrchní soud v Praze (jako soud odvolací) usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 6. 2010, č. j. 14 Cm 99/2007-59a, tak, že se řízení o určení výše přiměřeného protiplnění za jednu akcii cílové společnosti nezastavuje, a potvrdil toto usnesení v části, kterou bylo zastaveno řízení o zaplacení uvedených finančních částek hlavním akcionářem navrhovatelům b) a c) a původnímu navrhovateli d), a to pro nezaplacení soudního poplatku.

3. Usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. 7 Cmo 161/2020-817, zrušil odvolací soud již druhé usnesení soudu prvního stupně ve věci samé s odůvodněním, že soud prvního stupně opravným usnesením změnil vyhlášený výrok, a výrok uvedený v písemném vyhotovení usnesení se tak neshoduje s vyhlášeným výrokem, dále pro neurčitost výroku ve věci samé a pro nevypořádání se s rozdílným závěry znaleckých posudků. Soud prvního stupně totiž znalecké posudky nevyhodnotil podle jejich kvality a hodnověrnosti, nedal je do vzájemného kontextu a znalce nevyslechl.

4. Soud prvního stupně napadeným usnesením zamítl návrh navrhovatelů, aby určil výši přiměřeného protiplnění za 1 akcii [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], o jmenovité hodnotě 1 000 Kč a 1 000 000 Kč (výrok I.) a navrhovatelům uložil zaplatit náklady řízení účastníkům společně a nerozdílně (výroky II. a III.). Doplňujícím usnesením potom doplnil výrok IV., podle kterého mají navrhovatelé zaplatit náklady řízení také státu, přičemž výše nákladů měla být určena samostatným usnesením.

5. Soud prvního stupně vzal za zjištěné shodnými tvrzeními účastníků, že dne 18. 8. 2005 se konala valná hromada cílové společnosti, která rozhodla o přechodu všech akcií společnosti na hlavního akcionáře, přičemž protiplnění za jednu akcii o jmenovité hodnotě 1 000 Kč mělo činit 519 Kč a za jednu akcii o jmenovité hodnotě 1 000 000 Kč mělo činit 519 000 Kč. Protiplnění bylo určeno na základě znaleckého posudku [Anonymizováno] [právnická osoba]., zpracovanému ke dni ocenění 31. 5. 2005. Rozhodnutí o zápisu tohoto usnesení valné hromady cílové společnosti do obchodního rejstříku bylo zveřejněno (až) 20. 6. 2007. Návrhy na určení výše přiměřeného protiplnění proto považoval soud prvního stupně za včas podané. Mezi stranami podle soudu prvního stupně zůstala sporná jen výše přiměřeného protiplnění.

6. K výši přiměřeného protiplnění provedl soud prvního stupně znalecké posudky [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. (dále jen „posudek [Anonymizováno]“) a [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] (dále jen „posudek [Anonymizováno]“). Z posudku [právnická osoba] (dále jen „posudek [Anonymizováno]“) soud prvního stupně nevycházel, neboť od jeho vypracování pozbyl oprávnění ke znalecké činnosti, a znalce tedy nebylo možné vyslechnout. Stejně tak soud nevyšel z ostatních předložených znaleckých posudků, neboť účastníci výslech znalců nenavrhovali a soud měl posudky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] pro závěr o hodnotě akcií společnosti za dostačující. Oba znalecké ústavy se shodly na tom, že na základě dostupných podkladů není možné ocenit akcie společnosti k pozdějšímu datu přechodu akcií na hlavního akcionáře. Podobně se shodly na nesprávnosti závěrů posudku [Anonymizováno] a na tom, že k ocenění akcií společnosti je třeba přistoupit výnosovou metodou. Posudek [Anonymizováno] určil hodnotu jedné akcie o jmenovité hodnotě částkou 513 Kč, zatímco posudek [Anonymizováno] ohodnotil stejnou akcií částkou 1 123 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že rozdíly v ohodnocení byly způsobeny ohodnocením neprovozních aktiv (dceřiných společností) a určením diskontní míry (nákladů vlastního kapitálu). Soud prvního stupně se přiklonil k posudku [Anonymizováno], který dceřinou společnost [právnická osoba]. nehodnotil cenou, za niž její akcie nedlouho před datem ocenění cílová společnost nakoupila, a [právnická osoba] podílem cílové společnosti na jejich vlastním kapitálu, jak učinil [Anonymizováno], nýbrž ohodnotil je podle skutečného stavu ke dni ocenění, přičemž zjistil, že kupní cena [Anonymizováno] [Anonymizováno] neodpovídala jejich skutečné hodnotě a [právnická osoba] byly ve skutečnosti předluženy. Stejně považoval soud prvního stupně za správný postup určení nákladů vlastního kapitálu v posudku IOM s tím, že zástupce IOM při výslechu obhájil způsob jejich určení. Soud prvního stupně proto uzavřel, že poskytnuté protiplnění za akcie cílové společnosti bylo přiměřené.

7. Proti tomuto usnesení (včetně jeho doplnění o výrok IV.) podali navrhovatelé odvolání. Navrhovatelé s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4712/2007 (uveřejněné pod R 104/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 104/2010“) uvedli, že soud je povinen ve výroku usnesení vždy uvést, jakou výši protiplnění považuje za přiměřenou, ať už jde o částku vyšší či nižší, než se domnívají navrhovatelé, a to, aniž by musel rozhodovat o zamítnutí návrhu (pokud dospěje k částce nižší), nebo naopak o jeho rozšíření. Navrhovatelé jsou toho názoru, že soud prvního stupně uvedené rozhodnutí nerespektoval, a že jeho zamítavý výrok zakládá vadu napadeného usnesení, kterou nelze odstranit. Soud prvního stupně dále podle navrhovatelů nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Ačkoli v řízení bylo předloženo celkem 9 znaleckých posudků, zabýval se soud prvního stupně pouze posudky [Anonymizováno] a [Anonymizováno], a ignoroval argumentaci navrhovatelů, podle které nelze vycházet z posudků předložených hlavním akcionářem a společností, neboť tyto posudky nelze považovat za hodnověrné. Přestože totiž uvedení znalci použili zcela rozdílné postupy, výsledky jejich posudků se prakticky neliší. Konstatování soudu prvního stupně, že tyto posudky považoval za nadbytečné, považují navrhovatelé za rozporné s právem na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se nijak nezabýval ani posudkem [Anonymizováno], přestože jej sám zadal a v předchozích rozhodnutích z něj vycházel. Soud prvního stupně pominul i nesprávné zadání posudku [Anonymizováno], který neměl stanovit výši přiměřeného protiplnění za jednu akcii cílové společnosti, nýbrž hodnotu jejího podniku.

8. Navrhovatelé v odvolání dále uvedli, že obsah odůvodnění napadeného usnesení postrádá oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně například uvedl, že samotná pořizovací cena podílu v dceřiné společnosti nebo stav dle účetnictví nemůže být podkladem pro stanovení skutečné hodnoty majetku posuzované společnosti, přestože zástupce [Anonymizováno] u výslechu uvedl, že tržní hodnota dceřiné společnosti může a nemusí být dána kupní cenou za podíl. Soud prvního stupně se v napadeném usnesení nezabýval otázkou, zda v případě dceřiných společností cílové společnosti tomu tak být může. Soud prvního stupně se tedy bez jakéhokoli odůvodnění přiklonil k přístupu [Anonymizováno], aniž zohlednil, že jiní znalci, včetně znalců angažovaných hlavním akcionářem, dospěli ohledně podílu cílové společnosti v [právnická osoba] k podstatně vyššímu ocenění. Toto přecenění mělo přitom zásadní význam pro snížení celého ocenění cílové společnosti. Pokud skutečně cílová společnost koupila podíl v [právnická osoba] podstatně dráže, než kolik byla jeho skutečná hodnota, mělo by to mít za následek odpovědnost statutárních orgánů cílové společnosti za vzniklou škodu, kteroužto pohledávku by ocenění cílové společnosti také mělo zohlednit. Podobně soud prvního stupně neodůvodnil své závěry ohledně ocenění podílu cílové společnosti v [právnická osoba], které cílová společnost sama v roce 2004 založila. Stejně tak postrádá podle navrhovatelů řádné odůvodnění určení výše nákladů vlastního kapitálu, kde se soud prvního stupně opět přiklonil k závěrům [Anonymizováno]. I sám zástupce [Anonymizováno] totiž u výslechu připomněl, že teorie diskontní míry je složitá otázka, na kterou nejsou jednotné názory ani mezi teoretiky z USA.

9. Navrhovatelé nesouhlasili ani s výrokem soudu prvního stupně o nákladech řízení. Odkázali na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 319/2016-2996, podle kterého je třeba vycházet z nesporného charakteru řízení a z toho, že znalecké posudky byly v zájmu všech účastníků, neboť výše protiplnění byla stanovena k jinému datu, než ke kterému ji mohl stanovit posudek vyžádaný hlavním akcionářem. V témže rozhodnutí potom odvolací soud aplikoval § 150 o. s. ř. a náklady řízení nepřiznal žádnému z účastníků s odůvodněním, že jestliže soud není vázán návrhem a navrhovatelé dokonce nemusejí uvést svou představu o správné výši protiplnění, nelze úspěch a neúspěch poměřovat tak, jako je tomu ve sporném řízení. Poukázal rovněž na novou právní úpravu v § 390 z. o. k., podle kterého hradí náklady řízení o určení přiměřeného protiplnění vždy hlavní akcionář. Navrhovatelé navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Účastníci 1) a 2) (tj. právní nástupci hlavního akcionáře) ve svém vyjádření upozornili na skutečnost, že v průběhu řízení účastníci netrvali na výslechu všech znalců, nýbrž pouze na výslechu [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], přičemž výslech posledně označeného znaleckého ústavu nebylo možné provést, neboť v mezidobí ukončil znaleckou činnost. Vůči posudku [Anonymizováno] měli navíc shodné zásadní námitky nejen všichni účastníci, ale i znalci [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Soud prvního stupně přitom vyslechl zástupce [Anonymizováno] i [Anonymizováno], včetně jejich vzájemné konfrontace a podrobení dotazům účastníků. Podle účastníků 1) a 2) postupoval správně a předvídatelně. Soud prvního stupně také podle nich pregnantně vysvětlil, proč upřednostnil posudek [Anonymizováno] před posudkem [Anonymizováno]. Podle nich je prvně zmíněný posudek třeba upřednostnit také proto, že [Anonymizováno] byl jediný, kdo závod cílové společnosti skutečně navštívil a provedl místní šetření a proto, že [Anonymizováno] je znalecký ústav považovaný za jednu z nejvyšších, nejdůvěryhodnějších a v obecných vědeckých kruzích nejuznávanějších znaleckých autorit v oboru.

11. Účastníci 1) a 2) jsou toho názoru, že závěry prosazované navrhovateli z výslechu znalců nevyplynuly. Zástupce [Anonymizováno] totiž uvedl, že sjednaná kupní cena může a nemusí odpovídat tržní hodnotě podílu (akcie), přičemž ze sjednané kupní ceny lze vycházet, pokud obě strany transakce jsou navzájem nezávislé, pokud jsou k dispozici srovnatelné prodeje a pokud jsou známy podmínky transakce. Sjednanou kupní cenu tedy nelze mechanicky do posudku opsat, jak učinil znalec [Anonymizováno]. Ohledně určené diskontní míry se znalci shodli na tom, že postup druhého z nich není chybný. Proto podle účastníků 1) a 2) není v rozporu s provedenými důkazy, pokud se soud přikloní k závěrům jednoho ze znalců; jinak by věc nebylo možné rozhodnout. K náhradě nákladů řízení poukázali účastníci 1) a 2) na specifické okolnosti v navrhovateli citované věci, ve které navrhovatelé nechali vypracovat oponentní znalecký posudek ještě před zahájením řízení. Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Navíc cílová společnosti nezavdala příčinu k zahájení řízení, nemůže sama vytěsnění nijak ovlivnit a případný doplatek přiměřeného protiplnění vyplácí minoritním akcionářům hlavní akcionář. Nelze tedy dospět k závěru o neúspěchu účastníků 1) a 2) v řízení. Účastníci 1) a 2) navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

12. Účastník 3) se u jednání odvolacího soudu vyjádřil tak, že posudek [Anonymizováno] je vůči všem posudkům zjevně excesívní. Rozpory mezi posudky se při konfrontaci znalců vysvětlily. Samotný nákup podílů v [právnická osoba] za cenu vyšší než tržní nezakládá bez dalšího nárok cílové společnosti proti členům jejího statutárního orgánu na náhradu škody. Účastník 3) navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

13. Usnesením ze dne 18. 5. 2023, č. j. 14 Cm 99/2007-951, 14 Cm 97/2007, soud prvního stupně rozhodl, že namísto původního účastníka 1) [právnická osoba]. (právní nástupce cílové společnosti), který zanikl bez likvidace přeměnou, bude jednáno se současnými účastníky 1) a 2).

14. Původní navrhovatel d) [tituly před jménem] [jméno FO] zemřel dne 27. 12. 2023. Odvolací soud proto usnesením ze dne 25. 3. 2024, č. j. 6 Cmo 166/2023-976, rozhodl, že namísto něj bude v řízení pokračováno s jeho dědicem, kterým je současný navrhovatel d).

15. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

16. Podle čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb. se řízení v projednávané věci dokončí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném přede dnem nabytí účinností prvně uvedeného zákona, tj. před 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Řízení o určení výše přiměřeného protiplnění při nuceném výkupu účastnických cenných papírů podle § 183k obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. je podle § 200e ve spojení s § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. řízením, v němž se účastenství řídí § 94 odst. 1 větou první o. s. ř. (účastníky jsou tedy navrhovatelé a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno) a rozhoduje ve věci samé se usnesením. Soud prvního stupně tedy účastníky řízení správně označil a také správně ve věci samé rozhodl usnesením.

17. Podle § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti. Právo navrhovatelů na úhradu přiměřeného protiplnění za akcie cílové společnosti vzniklo zjevně před 1. 1. 2014, kdy citovaný zákon nabyl účinnosti. Je třeba je tedy posoudit podle obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., a to ve znění ke dni konání valné hromady o vytěsnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3024/2016 - dále jen „obch. zák.“).

18. Podle § 183k odst. 1 obch. zák. vlastníci účastnických cenných papírů mohou od okamžiku obdržení pozvánky na valnou hromadu, případně od okamžiku oznámení jejího konání požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění s výjimkou výše protiplnění určené podle § 183m odst. 1 písm. a); není-li toto právo využito do měsíce ode dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady podle § 183l do obchodního rejstříku, zaniká.

19. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky je sporná pouze otázka, zda hlavní akcionář vyplatil ostatním akcionářům za akcie cílové společnosti protiplnění v přiměřené výši. Závěr soudu prvního stupně, že ostatní podmínky úspěšnosti návrhu byly dány, tj. že navrhovatelé podali návrh včas, že jsou k podání návrhu aktivně legitimováni, atd., nebyl ostatně sporný ani v odvolacím řízení.

20. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2221/2023, a judikaturu tam citovanou, „se k výši přiměřeného protiplnění podává, že:

a. Základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění za účastnický cenný papír společnosti je obvykle hodnota podniku společnosti; její určení je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti (§ 127 o. s. ř.); součástí odborného posouzení znalce je přitom i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti.

b. Určení hodnoty podniku společnosti (jež je otázkou skutkovou) nelze ztotožňovat s určením výše přiměřeného protiplnění (jež je otázkou právní). Jakkoliv při určení výše přiměřeného protiplnění soud zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, musí současně zohlednit i další v úvahu přicházející skutečnosti.

c. Má-li být protiplnění přiměřené (§ 183k obch. zák.) hodnotě účastnických cenných papírů, které nuceně přecházejí na hlavního akcionáře, nepřichází zásadně v úvahu, aby se výše protiplnění snižovala oproti hodnotě akcií zjištěné na základě znaleckého posudku a vycházející z hodnoty podniku společnosti proto, že by vytěsňovaní vlastníci účastnických cenných papírů nemohli takové ceny dosáhnout na trhu z důvodu nízké likvidity účastnických cenných papírů či proto, že jejich účastnické cenné papíry představují pouze menšinový podíl na společnosti (tzv. diskont za likviditu či za minoritu).

d. Při přezkoumávání přiměřenosti protiplnění postupem podle § 183k obch. zák. je nutné mít na paměti, že menšinoví akcionáři nemají prakticky žádnou možnost, jak hlavnímu akcionáři zabránit v realizaci jeho práva upraveného v § 183i obch. zák. Jsou-li zbavováni svého podílu ve společnosti s odůvodněním, že s ohledem na akcionářskou strukturu se jejich účast fakticky zúžila na pouhou investici, neboť jejich „vliv na chod společnosti je mizivý a možnost podílet se na zásadních rozhodnutích o směřování společnosti je iluzorní“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 52 odůvodnění), tedy že nadále zůstává zachována pouze majetková složka jejich účasti ve společnosti, již lze nahradit (nuceně vyměnit za peníze), musí být garantováno, že poskytované protiplnění v penězích bude odpovídat hodnotě této investice. Jinak řečeno, protiplnění poskytované hlavním akcionářem musí odpovídat hodnotě účastnických cenných papírů, jejichž vlastnictví hlavní akcionář v důsledku nuceného přechodu nabude tak, aby hodnota investice vlastněné minoritním akcionářem zůstala zachována.

e. Jakkoliv se zpravidla (v případě společností, jejichž účastnické cenné papíry nebyly přijaty k obchodování na regulovaném trhu) vychází z hodnoty podniku společnosti stanovené znalcem, přičemž výše protiplnění připadající na účastnický cenný papír se určí jako podíl na hodnotě podniku společnosti, odpovídající podílu (jmenovité hodnoty) účastnického cenného papíru na základním kapitálu společnosti, soud musí přihlédnout i k dalším okolnostem. Z požadavku přiměřenosti (spravedlnosti) mimo jiné plyne, že protiplnění zásadně nesmí být nižší než tržní cena dotčených účastnických cenných papírů v době předcházející vytěsnění, lze-li ji objektivně určit.“

21. Svou judikaturu k hodnocení důkazů znaleckými posudky shrnul Nejvyšší soud v témže usnesení následovně:

a. „Na znalecký posudek splňující předpoklady stanovené v § 127a o. s. ř. se hledí jako na znalecký posudek vyžádaný soudem, ačkoli byl předložen účastníkem (jak se podává přímo z výslovného znění zmíněného ustanovení).

b. Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.

c. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.“

22. Odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení rozporů mezi znaleckými posudky v souladu s uvedenou judikaturou. Přitom si je vědom skutečnosti, že soud prvního stupně měl k dispozici posudky celkem 9 znalců (znaleckých ústavů a znaleckých kanceláří). Účastníci se však - na dotaz soudu prvního stupně - shodli na tom, že trvají na výslechu pouze znalců [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], přičemž posudek [Anonymizováno] si v průběhu řízení vyžádal soud prvního stupně sám a posudky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] si vyžádali účastníci jako revizní vůči posudku [Anonymizováno]. Netrvali-li tedy účastníci shodně na výslechu ostatních znalců, nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pokud dospěl k závěru o nadbytečnosti těchto posudků. Ostatně sami navrhovatelé zároveň tvrdí, že ostatní znalci dospěli (byť na základě různých úvah) k velmi podobným závěrům o hodnotě podniku cílové společnosti, jako znalec [Anonymizováno]. Jestliže tedy soud prvního stupně měl na základě provedených výslechů znalců [Anonymizováno] a [Anonymizováno] závěr o hodnotě cílové společnosti za dostatečně prokázaný, nebyl povinen provádět výslechy ostatních znalců (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Výslech znalce [Anonymizováno] potom nebylo možné provést proto, že uvedená znalecká kancelář pozbyla oprávnění ke znalecké činnosti. Navíc jak znalec [Anonymizováno], tak znalec [Anonymizováno] se shodli na tom, že posudek [Anonymizováno] použil oceňovací metodu, která se pro ocenění podniku cílové společnosti zjevně nehodí. Výslech ostatních znalců by tedy pouze prodloužil již 17 let trvající soudní řízení, aniž by však mohl přinést podstatně odlišné závěry o hodnotě podniku cílové společnosti.

23. Odvolací soud považuje za správný i postup soudu prvního stupně, který oba znalce vyslechl zároveň, tj. provedl konfrontaci znalců (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017). Ani postupu soudu prvního stupně, který umožnil zástupcům znaleckých ústavů, aby na sebe navzájem reagovali, a po vlastních dotazech na znalce umožnil zástupcům účastníků klást znalcům otázky, nelze nic vytknout. Soud prvního stupně přitom sice stručně, avšak logicky a srozumitelně vysvětlil, proč se přiklonil k závěrům posudku [Anonymizováno] a proč považuje posudek [Anonymizováno] za nepoužitelný. Napadené usnesení tedy není nepřezkoumatelné, neboť případné nedostatky odůvodnění zjevně nebránily navrhovatelům formulovat odvolací důvody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod R 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Odvolací soud nemůže nic vytknout ani závěrům soudu prvního stupně, které formuloval při hodnocení znaleckých posudků. Tyto závěry odpovídají shora citované ustálené judikatuře a zakládají se jak na obsahu posudků samých, tak na vzájemném porovnání vyjádření zástupců znaleckých ústavů při jejich výslechu.

25. Zástupce [Anonymizováno] předně při znaleckém výslechu vysvětlil, proč při ocenění Jihočeských tiskáren, které jako dceřinou společnost oba znalci vyhodnotili jako neprovozní aktivum, neměla být použita cena, za kterou cílová společnost koupila podíl v [právnická osoba] nedlouho před datem ocenění. Kupní cena by tržní ceně vstupující do ocenění odpovídala tehdy, pokud by bylo možné prokázat, že se jednalo o obchod nezávislých stran, byly známy podobné prodeje apod. Důvody, proč cílová společnost koupila [právnická osoba] za cenu vyšší, než jaká by odpovídala jejich hodnotě pro běžného investora, mohou být různé a zástupce [Anonymizováno] i některé z nich při výslechu naznačil. Podobně vysvětlil, proč druhou dceřinou společnost, [právnická osoba], neohodnotil podílem na vlastním kapitálu vykazovaným v účetnictví, neboť uvedená dceřiná společnost byla ke dni ocenění předlužena. Uvedený postup odpovídá standardní znalecké praxi při oceňování podniků pro účely vytěsnění, kdy znalec, pokud pojme podezření, že ocenění majetku společnosti (který je tzv. neprovozní, tj. neslouží k dosahování zisku v hlavním oboru podnikání) v účetnictví neodpovídá jeho skutečné hodnotě, tento majetek pro účely vlastního ocenění na tuto skutečnou hodnotu přecení. Tento postup odpovídá i judikatuře shora citované, podle které se podíl vytěsňovaného akcionáře před vytěsněním redukuje na pouhou investici, a přiměřené protiplnění tedy má odpovídat skutečné hodnotě této investice, tj. ceně, za kterou by akcii společnosti koupil průměrný investor.

26. Samotná skutečnost, že cílová společnost zakoupila nedlouho před vytěsněním podíl v dceřiné společnosti za cenu vyšší, než by odpovídalo její skutečné hodnotě, podle odvolacího soudu ještě neznamená, že by bylo zapotřebí od toho rozdílu odhlédnout a ve prospěch minoritních akcionářů vyjít z této vyšší ceny, namísto skutečné hodnoty pořizovaného aktiva (tak postupoval při ocenění [Anonymizováno]). To by přicházelo v úvahu jen tehdy, pokud by bylo prokázáno, že statutární orgán způsobil pořízením podílu v dceřiné společnosti cílové společnosti škodu (viz navrhovateli uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2970/2021), a to bez ohledu na to, zda pohledávku za způsobenou škodu cílová společnost evidovala ve svém účetnictví. V projednávané věci však navrhovatelé s tvrzením o škodě přišli až ve vyjádření předloženém při odvolacím jednání, aniž by však (vedle rozdílu v ceně) uvedli jakékoli relevantní tvrzení, z něhož by nárok cílové společnosti na náhradu škody vůči jejím statutárním orgánům vyplynul. Pokud by cílová společnost pořizovala [právnická osoba] jako finanční investici, tj. jako investici za účelem čerpání zisků, případně za účelem pozdějšího prodeje po předpokládaném zvýšení hodnoty pořízených akcií, dalo by se o nároku na náhradu škody uvažovat. O tom, že s tímto cílem podíl nakoupen nebyl, ovšem svědčí i obsah posudku [Anonymizováno], který cituje z výroční zprávy Jihočeských tiskáren za rok 2004 (za který jejich hospodaření skončilo ztrátou) a uvádí, že cílem akvizice bylo formování silného středoevropského hráče v oboru, zvýšení dodavatelské bezpečnosti pro obě společnosti a využití synergických efektů s cílem razantního snížení nákladů obou společností. [právnická osoba] ostatně v roce 2009 zanikly sloučením s cílovou společností. Provedené dokazování tak svědčí spíš o tom, že vedení cílové společnosti bylo ochotno za akcie Jihočeských tiskáren zaplatit vyšší než obvyklou cenu proto, že s nimi mělo další podnikatelský záměr a počítalo s jejich zařazením do koncernu. Uvedené okolnosti tedy nenasvědčují tomu, že by členové statutárního orgánu cílové společnosti porušili při akvizici Jihočeských tiskáren povinnost péče řádného hospodáře.

27. Jestliže tedy akvizice Jihočeských tiskáren nesměřovala ke škodě cílové společnosti, resp. jejích minoritních akcionářů, nýbrž cílová společnost zakoupila z obhajitelných důvodů jejich akcie za cenu vyšší, než odpovídala jejich hodnotě pro běžného investora, není tu důvod pro postup zvolený znalcem [Anonymizováno], tj. k tomu, aby se při ocenění podílu v [právnická osoba] vyšlo z této vyšší ceny. Už z toho důvodu je správný závěr soudu prvního stupně o nepoužitelnosti posudku [Anonymizováno]. Ohledně diskontní sazby proběhla mezi znalci (za moderování soudu prvního stupně) podrobná diskuse (viz str. 18 až 22 protokolu o jednání na č. l. 852 a násl. spisu), z niž ovšem vyplynulo pouze, že oba znalecké ústavy aplikovaly poněkud rozdílný přístup k stanovení diskontní míry, avšak ani jeden ze znalců neoznačil postup druhého z nich jako chybný. Odvolacímu soudu je přitom z úřední činnosti známo, že přístupy znalců k určení diskontní míry pro odúročení odhadovaných budoucích výnosů cílové společnosti na hodnotu ke dni ocenění se často liší, aniž by bylo možné říci, že určitý způsob určení diskontní míry je pro danou oceňovanou společnost jediný správný. Jestliže tedy posudek [Anonymizováno] není použitelný a závěry [Anonymizováno] nebyly relevantně zpochybněny, nemůže soud prvního stupně nic vytknout závěru soudu prvního stupně, který vyšel z posudku [Anonymizováno].

28. Odvolací soud si je rovněž vědom skutečnosti, že znalec [Anonymizováno] stanovil přímo výši přiměřeného protiplnění, přestože tento závěr je závěrem právním a má jej činit sám soud. Znalecký posudek [Anonymizováno] nicméně obsahuje i závěr o hodnotě podniku cílové společnosti, což je závěr odborný, který přísluší znalci. Pokud zde nebyla další okolnost, k níž by bylo třeba přihlédnout, je právní závěr soudu shodný se závěrem znalce, který (v souladu se shora citovanou judikaturou) určil hodnotu přiměřeného protiplnění za jednu akcii poměrem nominální hodnoty akcie k základnímu kapitálu, vynásobeným hodnotou podniku společnosti.

29. Odvolací soud proto napadené usnesení ve výroku I. (o věci samé) podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

30. K formulaci výroku rozhodnutí odvolací soud uvádí, že podle R 104/2010 § 183k obch. zák. „předpokládá, že soud určí výši přiměřeného protiplnění, čímž v intencích ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. vypořádá vztah mezi účastníky řízení způsobem předjímaným tímto právním předpisem (v návaznosti na ustanovení § 183k odst. 3. věty první. obch. zák. tak dokonce učiní způsobem závazným i pro další - tam zmíněné - osoby). Proto také soud při rozhodování o takovém návrhu za zahájení řízení není vázán tím, jak navrhovatel v tzv. žalobním petitu zformuloval svou představu o výši přiměřeného protiplnění na jednu akcii. Může tedy svým rozhodnutím určit přiměřené protiplnění na jednu akcii částkou vyšší nebo naopak (aniž by ve zbývající „části“ návrh zamítal) částkou nižší. Návrh na určení přiměřené výše protiplnění bude projednatelný (soud o něm může zákonem předvídaným způsobem věcně rozhodnout) dokonce i tehdy, omezí-li navrhovatel svůj požadavek na určení přiměřené výše protiplnění, aniž v žalobním petitu zformuluje svou představu o výši přiměřeného protiplnění na jednu akcii.“ Shora uvedené ovšem platí jen za situace, kdy soud dospěje k závěru, že zaplacené protiplnění bylo nižší než přiměřené, tj. za situace, kdy návrh ve věci samé shledá důvodným. Jestliže však vyplacené protiplnění přiměřené bylo, návrh ve věci samé důvodný nebyl, což se projeví výrokem soudu o jeho zamítnutí. Výrok soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu je tedy věcně správný.

31. K nákladům řízení podle § 183k obch. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 18. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1966/2018. Podle tohoto usnesení s ohledem na shora citované závěry R 104/2010 „je třeba navrhovatele považovat za úspěšné vždy, kdy soud jejich návrhu vyhoví, a to bez ohledu na to, jak vysoké přiměřené protiplnění navrhovatelé požadovali. Jinak řečeno, navrhovatelé budou pro účely rozhodování o nákladech řízení úspěšní i tehdy, přizná-li jim soud nižší protiplnění, než jaké v návrhu požadovali.“ V projednávané věci navrhovatelé úspěšní nebyli, pročež soud prvního stupně postupoval správně, jestliže v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení.

32. Dovolávali-li se navrhovatelé aplikace § 150 o. s. ř., podle kterého nemusí soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele, neshledává odvolací soud naplněnými podmínky jeho aplikace, které Nejvyšší soud vymezil např. v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1922/2017, takto:

a. „Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, za nichž lze aplikovat § 150 o. s. ř, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

b. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.

c. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

d. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Jako každá výjimka z obecného pravidla by pak měl být vykládán restriktivně.“

33. Navrhovatelé předně v odvolání neuvádějí, že by aplikaci § 150 o. s. ř. měly odůvodňovat majetkové, sociální, osobní či jiné poměry účastníků. Uvedené ostatně nevyplývá ani z obsahu spisu, ani ze skutečností známých soudu z jeho činnosti, podle kterých jsou navrhovatelé zkušenými investory, kteří vedou či vedli soudní řízení proti mnohým obchodním společnostem, jejichž akcionáři jsou nebylo byli. Samotná skutečnost, že zákon o obchodních korporacích přiznává akcionářům vytěsněným po 1. 1. 2014 náhradu nákladů řízení i v případě jejich neúspěchu, ještě neodůvodňuje závěr, že by v řízeních zahájených před uvedeným datem, ve kterých si navrhovatelé museli být vědomi následků spojených s neúspěchem v řízení, měl být aplikován § 150 o. s. ř. Kdyby Nejvyšší soud byl takového názoru, vyjevil by jej ve věci sp. zn. 27 Cdo 1966/2018, kde však důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal. Specifické okolnosti, kterými zdejší soud odůvodnil aplikaci § 150 o. s. ř. ve věci sp. zn. 14 Cmo 319/2016 (navrhovatelé podali návrh odůvodněný vlastním znaleckým posudkem, k zamítnutí návrhu došlo až na základě revizního znaleckého posudku nařízeného odvolacím soudem), v projednávané věci nenastaly.

34. Výroky soudu prvního stupně o nákladech řízení tak trpí jedinou vadou spočívající v tom, že navrhovatelé nemají být povinni zaplatit účastníkům náklady řízení společně a nerozdílně. Takový výrok může soud vydat jen tehdy, jestliže jsou účastníci (zde navrhovatelé) nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., tj. jestliže by úkony jednoho z nich platily i pro ostatní (viz Svoboda, Smolík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck 2023, k § 91 marg. č. 11). Tak tomu však v projednávané věci není, kterýkoli z navrhovatelů může např. vzít návrh zpět, aniž by to pro ostatní cokoli znamenalo. Odvolací soud proto napadené usnesení ve výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení podle § 220 odst. 1 per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil tak, že navrhovatelé jsou povinni zaplatit účastníkům náklady řízení rovným dílem.

35. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšným účastníkům.

36. Náklady účastníků 1) a 2) sestávají z

a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím ve 2 úkonech právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, a zvýšené podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu za zastupování 2 osob, ve výši 9 920 Kč,

b. 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč,

c. náhrady za 21 % DPH ve výši 2 209,20 Kč.

37. Náklady účastníka 3) sestávají z

a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 1 úkonu právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 3 100 Kč,

b. 1 režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč,

c. náhrady za 21 % DPH ve výši 714 Kč.